2
V duchu vidím krásné město Turku stále ještě očima dítěte. Hravý vítr žene bílý obláček po modrém nebi, bílé kmeny bříz na břehu zelené řeky se zazelenaly svěžími listy a kolem mohutného hřebenu střechy na katedrále poletují a pokřikují černé kavky. Přístavní mola na řece jsou plná lodí a naložených selských člunů. Pomalé volské spřežení táhne ulicí skřípající sáně. Krámky kupců a řemeslníků mají otevřeno, z kovárny se nese zvonění železa a z barvírny vytékají do řeky pramínky červené vody. Na stěžních lodí vlají hanzovní vlajky a praporce obchodních domů a na vysokých zadních palubách těch největších lodí jsou upoutána měděná děla. Letní tráva je pod bosýma nohama teplá a měkká. Proklouznu do dílny s drnovou střechou, ale oheň v peci vyhasl a cín v tavicí naběračce ztuhl. Učedník chrápe na lavici a kolem hlavy se mu rojí mouchy; podle toho poznám, že dědeček se zase zapomněl u piva v cechovní hospodě. Jdu smutně do světnice, najdu ve spíži skývu chleba a nažloutlého sledě a dětskými slzami svlažuji ten suchý chléb. Nevím, proč pláču, jsem jen tak opuštěný v té ukoptěné světnici, mouchy na mě dotírají a bolestivě mě bodají do holých nohou. Nakonec jdu a čekám u kostela, až vyjde předčasně zestárlá žena, hněvivě mě popadne za ruku a odvede zpátky domů.
Jindy je zima. V bledém ranním šeru stoupají ze všech domů ve městě k nebi sloupy kouře. Země je pokryta hustou sněhovou pokrývkou, řeka je zamrzlá a odněkud z dálky se nese přízračný cinkot rolniček. Babička mě vede do kostela. Třesu se zimou a ještě víc se roztřesu, když vedle ní pokleknu na promrzlou kamennou podlahu. Nerozumím mši ani modlitbám, ale něco si brumlám, protože tohle všechno se děje pro blaho mé duše. Když se konečně celí promodralí mrazem vracíme do tepla světnice, slyším jen hádku a rozzlobená slova. Nechápu ještě všechno, co se říká, ale vím, že moje matka skočila do řeky a že já jsem toho všeho příčinou. Proto mě babička vodí do kostela, abych se s ní modlil a orodoval u všech svatých za svou hříšnou matku, aby nemusela příliš dlouho zakoušet hrozná muka v očistci. Orodování a mše za ztracené duše však stojí hodně peněz. Někdy vejde do světnice mnich v černé kutně a strašlivými slovy líčí muka očistce, já se nakonec rozpláču a babička vyndá ze skříně i ty poslední cínové talíře a dá mu je, takže budeme i ve svátek jíst z dřevěných hrnků a hliněných misek. Během zimy z domu mizí všechny cenné předměty, dokonce i šaty a potřebné pracovní nástroje, neboť co babička neodnese do kostela či kláštera, to dědeček vymění za pivo a kořalku z Lübecku. Je tichý, sedí na trojnožce a zírá do plamenů, lokty opřené o kolena, až upadne do spánku. Často hladovím a pláču a nemám žádné kamarády, protože babička mě nepouští mezi ostatní dětí. Z raného dětství rád vzpomínám jen na spánek a teplo letní trávy. Někdy se i sám chci rozběhnout k řece, aby mě voda odnesla.
„Proč jenom nejsem nebožtík,“ naříká často dědeček. Nemusel na to dlouho čekat, neboť co si člověk v hloubi duše přeje, to se mu většinou nečekaně splní.
Jedné noci pozdního léta, když stráže spaly, proplul dánský kapitán Otto Ruud se svým loďstvem nepozorovaně kolem hradu a brzy ráno vstoupil do města a zahájil takové vraždění a rabování, že horší lidé v Turku nepamatovali. Probudily mě dunící výstřely, vřeštění trubek a zvonění na poplach, ale to už bylo město dobyto a pokořeno a zarostlí námořníci pronásledovali s kopími a meči muže a ženy, kteří tak jak vstali z postele, běželi ke katedrále, aby tam našli útočiště. Mohutný chlap s mečem v ruce rozrazil dveře světnice, když nás však uviděl, zastrčil meč zpátky do pochvy a začal otvírat skříně a truhlice a hledat něco, co by stálo za to ukrást. Nenašel však nic jiného než láhev ze zeleného skla, do poloviny plnou lübecké kořalky, jíž si dědeček velmi cenil.
„Vezmi si, co chceš,“ pobídl ho dědeček vlídně, „ale tu láhev nech na pokoji.“ Zda mu Dán rozuměl nebo ne, to nevím. V každém případě neposlechl, naopak, zvedl láhev ke rtům a pil, jako by už dl…
