4
Ulricha Schmida, který již začal ztrácet víru, však moje zpráva příliš nepotěšila. Řekl, že kdo seje vítr, sklízí bouři a že Jörgen Knopf sám sejde mečem, jímž zachází. Nechal jsem ho být a odešel jsem do domu, kde jsem měl nocleh. Koně jsem nechal ve stáji a popálenýma nohama jsem po úzkých schodech klopýtal do nepatrného podkrovního pokojíku, který jsem sám obýval. Bydlel jsem totiž raději sám, a jedna dobrá žena, vdova po kupci s kořením, do jejíž péče jsem svěřil i psa, hlídala, aby do pokoje nikdo nevlezl, zatímco jsem byl pryč.
Byl jsem velmi unaven, ale při pomyšlení, že jsem se odhodlal podstoupit boží soud, těžší, než by si kdo kdy dokázal představit, a že mě Bůh ušetřil, byť jsem si pocákal nohy rozžhaveným olovem, což se mělo stát připomínkou toho, že i já jsem smrtelný, jsem cítil velké uspokojení. Šťastně jsem přemýšlel, že Bůh se mnou má úmysly, které dosud nezjevil, a měl jsem radost, že jsem zase se svým dobrým psem a že se mohu uložit na čistou slámu k tolik potřebnému spánku, z něhož mě tentokrát nevzbudí žádný zlý sen, jen libá vůně dobré pečínky a čerstvého chleba, neboť vdova po kupci s kořením dbá na to, aby mi v pozemském životě nic nescházelo. Vdova byla zbožná žena a já jsem jí předčítával biblické příběhy, jako například ten o králi Davidovi a Betsabě nebo o Josefovi a Putifarce, které by nejraději poslouchala znovu a znovu.
Nikdo se proto nemůže divit mému vzteku, když jsem vstoupil do pokoje a ve své posteli jsem spatřil cizího žoldáka. Rozvaloval se tam a otevřenými ústy hlasitě chrápal. Měl na sobě strakaté záplatované kalhoty, jaké nosí žoldáci, z rozepnuté vesty se klubala chlupatá hruď, a i když spal jako zabitý, v jedné ruce pevně svíral rukojeť meče a v druhé váček s penězi. Můj pes mu spal stulený na břiše a ani se nezvedl, aby se se mnou přivítal, jen ve sele zavrtěl ocasem a mrkl na mě svým jediným okem, jako by mi chtěl říct, ať spáče nebudím. Neznal jsem toho muže, i když v jeho širokém a hloupém obličeji bylo něco známého, až jsem znejistěl. Hněv ve mně však zvítězil, a kromě toho jsem se také rozzlobil na psa, takže jsem muže chytil pod krkem, navzdory tomu, že byl takový obr, a třásl jsem jím, dokud se neprobudil. Jak se probouzel, vystřídal mnoho jazyků, velel do útoku a ke střelbě a španělsky klel. Když se nakonec probral, posadil se na kraji postele, podíval se na mě a řekl mi:
„Mikaeli Karvajalko, bratře, jsi to doopravdy ty? Jsi stále naživu? Co se s tebou děje, že kulháš jako bába stižená dnou?“ Teprve tehdy mi spadly šupiny z očí a já jsem ho poznal. Byl to Antti, ten Antti, po němž se mi tolik stýskalo a o němž jsem si už myslel, že dal svůj hloupý život za císaře na bojištích v Miláně a ve Francii. Samou radostí jsem se rozplakal, sevřel jsem ho do náruče a poznal jsem, že má pořád ještě sílu jako medvěd, protože mě stiskl, až mi žebra zapraštěla a nemohl jsem popadnout dech. Vyrostl do výšky i do šířky, obličej měl ještě méně výrazu a života než dřív a v celé jeho bytosti byla znát nemilosrdná žoldácká hrubost, ale jeho šedivé, ospalé oči pod rozčepýřenými vlasy na mě pohlížely stejně jako dřív. Finsky mluvil už lámaně a proplétal svou řeč mnoha cizími slovy, ale i moje finština už byla lámaná, protože jsem finsky už mnoho let nepromluvil. Přesto jsem mu dokázal říct:
„Tak tys nezemřel, Antti, i když jsem o tobě celé roky neslyšel ani tu nejmenší zprávičku? Jak ses octl tady v Baltringenu, spadl jsi snad z nebe? Díky Bohu a všem dobrým svatým, že jsi už zase se mnou a že se o tebe můžu starat. Teď už tě tvůj prostý duch nepřivede do nouze a bídy, teď si společně se všemi tvými trápeními poradíme, a i peníze mám, takže nebudeš muset strádat. Stejně ale nechápu, jak jsi přežil všechny ty těžké roky bez mé rady a pomoci.“
Antti však pyšně potřásl těžkým měšcem, co měl za pasem, a zeptal se: „Rozpoznáš snad zvonění zlata a stříbra od zvonění rolniček, co nosí tažní valaši? Nevracím se k tobě jako žádný chudák. Když jsem se dozvěděl, co zlého se teď v Německu d…
