5
Celé odpoledne jsem psal dopisy podle diktátu mistra Jeronýma, neboť na jedné straně chtěl investovat získané peníze do nějaké cenné relikvie a na straně druhé měl rozjednaný velký obchod se saským kurfiřtem. Kurfiřt byl slavný sběratel relikvií, muselo se mu psát latinsky a připojit k dopisu kopie všech dokladů. Tentokrát šlo o pruh látky z pláště svatého Františka. Zbožný kurfiřt chtěl, aby do látky omotali jeho mrtvolu. Věc však měla háček, protože zbožné bratrstvo minoritů ho bylo ochotno za přiměřenou cenu pohřbít ho své šedé mnišské kutně, aby si po smrti mohl přisvojit všechny zásluhy minoritského řádu.
„Rozumí se samo sebou,“ řekl mistr Arce, „že milému kurfiřtovi jen prospěje, když kromě mnišské kutny bude ležet v hrobě ještě v pruhu látky z pláště svatého Františka. Nechápu jenom, jak tento zbožný panovník, který už za života dostal od vděčných poddaných čestné jméno Fridrich Moudrý, může ve svém knížectví chránit a ukrývat toho wittenberského mnicha, arcikacíře doktora Luthera, když ten minulý rok ani po dvoutýdenní disputaci s nepřemožitelným doktorem Eckem neustoupil od svých bludných názorů.“
„Slyšel jsem o něm a vím, že v Německu vyvolal velký neklid,“ řekl jsem. „Víc by mě však zajímalo, jak muže světský panovník za pomoci svého státnického umění získat přezdívku Moudrý, neboť tato vlastnost je u vládců velmi vzácná.“
Mistr Arce se zamyslel a zamnul si konečky prstů špičku nosu. Pak se usmál bezzubými dásněmi: „Pokud to dobře chápu, milý kurfiřt se jako státník vždy řídil zásadou přiměřenosti. Pokud byl pozván na jednání knížat, nikdy nepřijel. Pokud ho zvali do různých svazků a spolků, vždycky se šikovně vykroutil. Pokud ho příbuzní žádali o finanční podporu na válečné výpravy poslal jim jen dopis a ujistil je o své přízni. Pokud ho vší silou nutili, aby přijal nějaké důležité rozhodnutí, otálel tak dlouho, že i ten nejtrpělivější člověk ztratil naději a přestal naléhat. Tak si zajistil klidný život a poddaní mu žehnají, neboť za něj došlo k velkému rozkvětu. Je zkrátka a dobře živým příkladem státnického umění, neboť nemá-li panovník v nějaké věci jasno, nemá radši dělat nic, aby nic nezkazil. Světské věci jsou ale všechny nejasné, a on proto pochyboval o každé z nich a tak se nikdy nezmýlil. Proto zřejmě otálí i a vydáním toho kacíře Luthera a ani papež na něj nemůže příliš naléhat, neboť jeho zbožnost je obecně známá a jedním z jejích projevů je i jeho sbírka relikvií.“
Tak mé netrpělivé odpoledne uplynulo v pilné práci a v poučných rozhovorech a mistrem Arcem. V podvečer, když jsem v kuchyni jedl, se vrátil Antti. „Zdá se, že být kojnou je v téhle podivuhodné zemi výnosné a dobře placené povolání,“ řekl mi. „Skutečně mohu jen litovat, že jsem se nenarodil jako žena, jen si představ, jak skvělá kojná bych byl. Kojná naší paní bydlí v domě obehnaném hradbami a je tak vznešená, že jsem ji ani nespatřil, jen její sluhy kteří se v roztrhaných kalhotech a vestách hemžili u brány jako pestří mladí kohouti. Věru, paní mi dala zlaťák abych to nikomu neříkal, kdyby se mě někdo ptal, měl jsem říct něco úplně jiného. Je to však podle mého soudu věc tak podivuhodná, že tobě ji říct musím, vždyť spolu sdílíme dobré i zlé.“
Nazítří Antti šel a přivedl paní zpátky domů. Když se paní Genevièva vrátila, byla k smrti vyčerpaná a úplně bledá. V očích měla nepřítomný pohled a pod očima černé kruhy chodila jako ve snu, na nikoho nepromluvila ani slovo, šla přímo do svého pokoje a tam upadla do hlubokého spánku. Mistr Arce byl celý znepokojený, ale Antti ho utěšoval:
„Myslím, že naše dobrá paní se jen potřebuje vyspat, protože je zjevně příliš zvyklá na dobrý život a pohodlnou postel. Řekla mi, že celou noc nezamhouřila ani na chvilku oko a vši jí prý rozkousaly tělo do krve.“
To byla pravda. Mistr Jeroným se šel na ženu podívat a přivedl i nás. Paní měla krk a ramena posetá červenými skvrnami, jako by ji něco pokousalo, spala však tiše a tvrdě a ve spánku si tiskla polštář k hrudi. Mistr Jeroným ji něžně za…
