Krvavá lázeň (Mika Waltari)

5

Ve světle všeho toho je jen pochopitelné, že během dlouhé zimy jsem propadl trudnomyslnosti a přestal jsem vyhledávat lidskou společnost, milejší mi byla samota. Kdybych byl dostatečně tvrdý a drzý, jistě bych radu donutil, aby mi dala úřad a já tak měl postaráno o živobytí, nechtěl jsem se však uchylovat k lacinému vydírání, neboť jsem byl v hloubi duše uražen na všechny lidi, kteří nechápali mou dobrou vůli. Říkal jsem si, že až se dostanou doopravdy do úzkých, přijde za mnou jednou celý dav a budou žebrat o pomoc a přízeň, a tato představa mě utěšovala. Víc mě však utěšovaly knihy. Dobrý biskup mi totiž otevřel svou knihovnu, aby mě za laciný peníz udržel v dobré náladě a také abych se mohl připravovat na své svaté poslání, o jehož uskutečnění jsem ani na okamžik nezapochyboval. Pokorně jsem četl díla svatých církevních Otců, dokonce i Sumu svatého Tomáše Akvinského, která ovšem byla oříškem pro moudřejší hlavy, než je ta má.

Nesmím také zapomenout, že několikrát večer mě ve školní budově vedle katedrály přijal starý mistr Martin a vedl se mnou disputace o mnohých zapeklitých teologických otázkách, jako například je-li vhodné jíst vejce, jež slepice snesla o postním dnu, kolik a jakého vína se vypilo na svatbě v Káni, a zda myš utopenou v křtitelnici lze považovat za pokřtěného tvora, abych se v těch diskusích pocvičil. Pro myslícího člověka nové doby byly ty otázky ovšem už dětinské a zastaralé, ale teologové mnoha generací se jimi vážně zabývali, psali o nich učená díla a vítali je jako cvičení pro osvěžení ducha. Pokud jsem však s mistrem Martinem chtěl hovořit o svobodné lidské vůli, nutnosti dobrých skutků, obchodu s odpustky a dogmatu vykoupení, vždycky mě rychle umlčel s tím, že řešení takových otázek je choulostivá a nebezpečná věc, neboť církev svatá je už před drahnou dobou vyřešila a přílišné hloubání o nich vede ke kacířství, vždyť i nešťastný mnišský doktor Martin Luther na sebe loňského léta přivolal papežovu klatbu a tato exkomunikace udělala rázný konec jeho krátké, ale prudké a bouřlivé dráze.

I mistr Martin mě však k sobě přestal zvát. Když jsem se s ním chtěl setkat, vymlouval se jednou na píchání v kloubech, jindy na neodkladnou práci, a já jsem ho začal trpce podezírat, že mu dobrý biskup zakázal se se mnou stýkat. Zima trvala nekonečně dlouho a zdálo se, že obrovské sněhové závěje v ulicích Turku nikdy neroztají. Držel jsem se hlavně uvnitř v teplé světnici a četl jsem knihy, a za večerů, kdy tolik nemrzlo, jsem pozoroval hvězdy a snažil jsem se provádět astronomické výpočty, abych se naučil dělat horoskopy. Jen ze studijních, nikoliv zištných důvodů jsem prozkoumal postavení hvězd a na základě toho, co jsem věděl, jsem sestavil horoskop jednomu malému chlapci, jemuž paní Pirjo pomohla na svět, a já jsem tedy znal přesný okamžik jeho narození. Jeho matka byla děvečka od Tří korun a o otci nikdo nic nevěděl, neboť sama dívka neměla v té věci jasno a obviňovala hned jednoho lübeckého lodníka, hned zas chromého krejčovského učedníka. Říkal jsem si, že když budu chlapcův osud sledovat, uvidím, kolik toho hvězdy doopravdy vědí, on však už ve třech týdnech zemřel, což byla škoda, neboť podle hvězd se měl stát velkým mořeplavcem, zámožným kupcem a ve stáří dokonce říšským radou.

Po vzoru doktora Paracelsa jsem se také paní Pirjo vyptával na choroby a na to, jak je léčit, a zapsal jsem si několik zaříkadel, která pomáhala na rány způsobené železem a ohněm a také na hadí uštknutí. V jejím sklepě jsem zkoumal léčivé byliny, zapsal jsem si, kdy se mají sbírat a kde rostou, a tyto údaje jsem pak srovnával s herbářem dobrých jeptišek z Naantali, jehož kopie se nacházela v biskupově knihovně. Myslel jsem si, že užitečná vědomost není nikdy na škodu, a díky tomuto zaměstnání jsem úplně nepropadl trudnomyslnosti a teologickým úvahám.

Dny se pak začaly prodlužovat a závěje tát, ale spolu s jarem se šířily i znepokojivé zprávy, které přinášeli ze Švédska lyžaři a lovci tuleňů z Botnického zálivu. Povídalo se, že jeden mladý vznětlivý pán Gustav Eriksson, jehož otec byl pro kacířství se svými stavovskými druhy popraven na stockholmském náměstí, vyvolal všeobecnou vzpouru v kraji Dalarna. Shromáždil prý mnoho sedláků, kteří nechtěli odevzdat zbraně královským fojtům a děsili se těžkých daní. Prý už také připravili o život a popravili mnoho královských fojtů a nevinných výběrčích daní, a žádný Dán se dnes nemůže bez ochrany pohybovat po Švédsku za hradbami měst a hradů.

Také v jižním Finsku, na úrovni královské usedlosti ve Vantaa a hradu v Raasepori, se to hemžilo, dokud se ještě dalo jezdit po sněhu, rychlými lyžaři, kteří velmi ztěžovali výběr daní, stříleli šípy po jezdcích v těžké zbroji, neboť ti je nemohli pronásledovat do lesních houštin. Přepadávali výběrčí daní a jednou uvěznili soudce s doprovodem večer v soudní budově, zamkli dveře a okna zatloukli trámy a pak dům zapálili, takže všichni, kdo byli uvnitř, v mukách a bolestech zemřeli. Nikdo nevěděl, odkud se ti rychlí lyžaří vzali a kam zmizeli, a pokud to někdo věděl nebo tušil, neodvážil se o tom mluvit, aby se jednou v noci neprobudil s proříznutým hrdlem nebo v plamenech požáru. Všichni dobří a poslušní lidé tak museli žít v neustálém strachu a žalu a bát se stejně rychlých lesních lyžařů i jezdců junkera Tomáše, kteří s sebou neustále vozili v sedlech připravené oprátky.

Ti rychlí lyžaři se odvážili až k Turku, neboť jednou ráno se na dveřích katedrály objevila přibitá vyhláška, v níž se říkalo, že útlaku, násilí a tyranů Dánů bude brzy konec, a že každý, kdo Dány podporuje, pomáhá jim a radí, to dělá na vlastní nebezpečí. Kněží a kanovníci z katedrály byli tak pošetili, že se neodvážili tu buřičskou vyhlášku svévolně strhnout. Nechali ji viset na bráně až do polední mše, a dokonce ji předčítali těm, kdo sami číst neuměli, neboť před kostelem se shromáždil zvědavý dav a zíral na vyhlášku. Teprve k polednímu se junker Tomáš od dobrých lidí o vyhlášce dověděl a hned poslal rychlou hlídku, aby ji strhla. Několik bezbožných učedníků v rozporu se všemi dobrými zvyky uprchlo uprostřed roku ze svých dílen a zmizelo z města, a jejich příkladu následovali někteří měšťanští synkové, nic nedbali na slzy a varování rodičů. Jedné noci byli ve městě zabiti dva němečtí žoldáci a krvavé stopy na sněhu vedly na břeh řeky a do díry v ledu.

S blížícím se jarem byli lidé stále víc ovládáni tajným neklidem a očekáváním. Když jsem mluvil s dobrými muži a pohlížel jsem jim do očí, jako bych se dotýkal popela, pod nímž doutnají horké jiskry. Nenacházel jsem, jiné vysvětlení, než že ze všeho toho vzejde smutek, škoda a zkáza pro celou zemi. Když ledy odpluly a moře se zase otevřelo, nedočkavěji než kdy předtím jsem očekával zprávy z okolního světa, lodě však přivážely rozporuplné zvěsti, a Dánové vyprávěli, že vzbouření švédští, sedláci byli poraženi a zničeni do posledního muže a jejich vůdce pan Gustav si prý v poslední chvíli zachránil život útěkem do Lübecku, ale prostí námořníci zase tvrdili, že se vzpoura rozšířila po celé říši a že se Dánové utíkají pod ochranu hradeb měst a hradů. Z těch zpráv se nedalo vyvodit nic jiného, než že ve švédské říši vládne velká bída, neklid a zmar.

Neklidně jsem chodil po přístavu a čekal na dopisy a zprávy ze Švédska. Setkal jsem se tam s lübeckým lodníkem, na jehož lodi jsem se kdysi vydal na cestu za vzděláním na univerzitu. Pozval mě na loď, nabídl mi dobré lübecké pivo a vyptával se na zprávy z Finska, neboť je musí co nejrychleji doručit panu Israelovi a městské radě. Obzvlášť škodolibě se radoval z porážky krále Kristiána:

„Tohle povstání ve Švédsku je zásluhou Lübecku, neboť pan Gustav Eriksson je ze vznešeného rodu a uprchl do našeho města z dánského vězení. My jsme ho ale nevydali králi Kristiánovi, a když jsme zjistili, co je zač, poslali jsme ho co nejrychleji do Kalmaru. Tak jsme králi Kristiánovi za levný peníz navařili pěknou kaši, neboť neustále pošlapával naše zákonná a dědičná práva a před hanzou dával přednost Fuggerům a Holanďanům, k čemuž ho ponouká ta stará ďáblova čarodějnice Sigbrit.“

Nechtěl jsem na to říkat tak ani tak, raději jsem se ho ještě vyptával na záležitosti císařství. Řekl mi: „Svět se bezpochyby vymkl z kloubů a konec je nablízku, jak mnozí předpovídají, neboť arcikacíř a buřič Luther spálil v prosinci před branami Wittenbergu papežskou exkomunikační bullu a rozeštval německé země, v nichž teď jsou synové proti otcům a ženy proti manželům a i ševci a obchodníci s rybami si mysli, že jsou ve věcech víry stejně učení jako církevní Otcové. Tento jeho čin však odradil studenty, kteří mu byli do té doby nakloněni, takže wittenberská univerzita zeje prázdnotou, studenti uprchli z přednáškových sálů. To vím z nejspolehlivějšího zdroje, protože můj pán poslal pro svého syna, aby ho z toho bezbožného místa odvedl, a syn, mistr Mikuláš, vyprávěl, že ze čtyř stovek wittenberských studentů jich na univerzitě nezůstala ani stovka. Luther byl také povolán k císaři a na sněm ve Wormsu, aby se zodpovídal ze svých kacířských učení, takže zřejmě brzy uslyšíme, že se upekl na hranici, dá-li Bůh, neboť ve svých kázáních vyvrací všechno, v co naši předkové vkládali důvěru a naději.“

Zvědavě jsem se zeptal, co vlastně ten kacířský doktor káže. Zbožný lodník si lokl piva a řekl mi: „Jeho učení je příliš jednoduché, než aby mohlo být něčím jiným než výsměchem Bohu, neboť mu bez dlouhého vysvětlování rozumí i každý vozka s hnojem, a právě to probouzí v lidu ducha vzpoury Říká totiž, že člověk nemusí věřit ničemu, co nelze jasně dokázat na základě slova božího. Tvrdí, že v bibli se neříká nic o očistci, a vyzývá jeptišky a mnichy, aby uprchli z klášterů. Odpustků a dobrých skutků si necení ani trochu, chudý člověk má podle něj spoléhat jen na nevysvětlitelné boží milosrdenství a soucit, které Bůh projevil, když nechal svého jediného syna vykrvácet, aby vykoupil hříchy všeho křesťanstva. V bibli se neříká nic o papeži ani o klíčích svatého Petra, které by se měly stát dědictvím papežů. Na všechnu tu bezbožnost a lež, kterou kolem sebe šíří, si už ani nepamatuji, přestože mistr Mikuláš jeho učení v městě Lübecku horlivě hlásal.“

Pokřižoval jsem se, abych od sebe zapudil zlo, a ohromeně jsem řekl: „To je přece jasné kacířství, žádat, aby se slovo bible stalo základem církevního učení, neboť již v dávných dobách svatá církev zjistila, že bible je v rukou nevzdělaného člověka zbraní ďáblovou a s její pomocí je možné dokázat cokoliv, má-li člověk zlou vůli. Proto je kacířstvím, chce-li laik svévolně číst bibli, neboť jen učený teolog a vysvěcený kněz může bibli vykládat.“

Lodník si těžce povzdechl: „Řekl jsem už, že svět je vzhůru nohama a hrůzy pekelné se blíží, neboť ten strašný doktor Luther hrozí, že přeloží Nový zákon do němčiny, protože tvrdí, že církev se nemůže očistit dříve, než i ten nejprostší člověk bude moct svým rodným jazykem zakládat víru na jasném slově božím.“

„To by byl konec svaté církve,“ zhrozil jsem se. „Nevěřím však, že by se našel nějaký tak bezbožný tiskař, který by vytiskl svatou bibli v barbarském jazyce německém.“

Zbožný lodník byl stejného názoru, přestože měl jisté pochybnosti o zbožnosti tiskařů, neboť ti se už teď předhánějí, kdo bude moct tisknout ostudné a kacířské články doktora Luthera proti svaté církvi. „Avšak,“ podotkl lodník, „nejhorší v tomto evangelijním kacířství je to, že jeho učení člověku utkví v mysli a nedá mu pak pokoje, a když přijímám svátosti, nemohu se už oddat úplné zbožnosti, neboť ďábel mi neustále našeptává a ptá se, co z toho všeho vychází ze slova svaté bible, a co z neomylnosti církve. Dokonce při svatém přijímání se sám sebe ptám, zda beru do úst opravdu tělo našeho pána Ježíše Krista, je-li jeho tělo opravdu přítomno v hostii, nebo jde-li snad jen o symbolický obřad, který se koná na jeho památku. Ďábel se mě ptá i na to, proč vroucný křesťan nemůže přijímat i víno, proč je víno určeno jen pro kněze. Doktor Luther prý víno spravedlivě a křesťansky rozděluje mezi všechny věřící, ale chraň mě Bůh, abych já přijal z jeho ruky svaté tělo našeho pána Ježíše Krista.“

Zbožný lodník měl pravdu ve všem, co řekl o rozkladné zkaženosti kacířského učení. K mému sluchu se kázání doktora Luthera dostalo zkreslené a přes mnoho prostředníků, ale přesto mě ve své prostotě a jednoduchosti uvedlo do velkých rozpaků, stejně jako mě prosté křesťanství Erasma Rotterdamského v jeho důvěrných rozhovorech přesvědčilo o nutnosti vnitřní obnovy církve.

„Jaký užitek a radost však mám ze všeho vědění a učení,“ zeptal jsem se sám sebe, „pokud učený mnich Luther, který studoval patnáct let teologii a stal se doktorem a univerzitním učitelem, teď všechnu svou vzdělanost zavrhl a spoléhá jen na slovo bible, jemuž rozumí i ten nejjednodušší žák latinské školy? To je šílenství, něco takového se nemůže stát jinde než v Německu! Vždyť svatá církev už dřív upálila na hranici kacíře jako on, aby vymýtila ze svého středu zlo. Kde se tedy bere jeho moc, která přes moře a země dosahuje i ke mně a rozněcuje ve mně neklid?“

Sám jsem si hned také odpověděl: „Pravou příčinou mého nepokoje je to, že celý svět je zachvácen chaosem a nepokojem, nic dřívějšího nestojí pevně na místě, neboť nosné sloupy svaté církve se otřásají a Evropě hrozí turecké nebezpečí. Nikdo už neví, co je správné, a co špatné, co je pro jednoho správné, je pro druhého špatné, a není jiné právo než právo vítěze a právo silnějšího. Já však nejsem ani silný, ani vítěz, neboť o každém svém skutku pochybuji a trpím výčitkami svědomí, ať udělám cokoliv, takže při pouhé představě, že bych měl sloužit mši svatou a proměňovat chléb a víno v tělo a krev Kristovu, mě ovládne strach a třes. Jak bych mohl komukoliv udělit rozhřešení, když se sám cítím temný a hříšný?“

Proto jsem pokorně čekal na to, co se má stát, neboť jsem měl ještě ušetřené nějaké peníze a paní Pirjo se o mě starala a nechovala ke mně zášť, přestože jsem bydlel v jejím domě a žil jsem z jejích peněz. Na dopis od mistra Slaghecka jsem si musel počkat až do začátku léta. Ve spěchu mi napsal, že mi v mé věci nemůže být nijak nápomocen, neboť arcibiskup Gustav je nemožný a bláznivý člověk, s nímž žádný rozumný člověk nevyjde, a mistr Slagheck se už nediví, že ho švédští pánové svého času tak jednomyslně sesadili z jeho svatého úřadu. Tento arcibiskup se spolčil s biskupem Jensem proti němu, Slagheckovi, a nenaslouchá už jeho radám a varováním, protože chce být ve švédské říši ve všem první jako kohout na svém smetišti.

Ve švédské říši však začal kokrhat ještě jeden kohout, a to je onen bezbožný pan Gustav, který pobuřuje lid, takže mistr Slagheck musel vyměnit své biskupské žezlo za meč a utkat se s ním jako vojevůdce armády, z čehož povstal výprask a porážka, nebyl však poražen pan Gustav, ale mistr Slagheck, takže sotva zachránil holý život před sedláckými luky a kopími na medvědy. To je ovšem zbytečné ve Finsku vyprávět, mistr Slagheck se o tom zmiňuje jen proto, abych s křesťanskou pokorou přijal skutečnost, že má na práci a přemýšlení věru jiné věci než mou kněžskou sutanu. Pokud si nedovedu zařídit své věci sám jako muž, mohu za to děkovat jen vlastní hlouposti, on mě dopředu postrkovat nebude. „Pokud však nejsi ještě hloupější, než si myslím,“ psal v závěru, „už jsi v zimě slízl smetanu z misky, k níž jsem tě poslal, a jsi teď bohatý člověk. Proto ti posílám jen své biskupské požehnání a přeji ti úspěch ve všem tvém konání.“

Když jsem si ten dopis přečetl, jako by mi spadly šupiny z očí, a měl jsem v sobě stejný pocit prázdnoty jako kdysi, v malém hostinci nedaleko Paříže při čtení dopisu, v němž se se mnou loučil Julien d’Avril a sděloval mi, že setřásl prach z bot a vydal se obracet Turky na pravou víru. Nechápal jsem, o jaké smetaně mistr Slagheck mluví, ale rád bych mu nalil do chřtánu všechnu smetanu, kterou jsem kdy v dobrém městě Turku vypil, neboť jsem tu nezažil nic jiného než hanbu a ústrky od měšťanů i duchovních. Dlouho jsem seděl, jako bych dostal ránu palicí do hlavy, a přemýšlel jsem, mám-li odcestovat do Stockholmu a tam se dožadovat svých práv. Jestliže však má dobrý arcibiskup Gustav rozbroje s mistrem Slagheckem, sotva mě přijme s otevřenou náručí, a kromě toho jsem neměl velkou chuť cestovat si jako králův stoupenec pro odměnu do zdivočelé země, v níž doutnaly plameny vzpoury.