Pád titánů (Ken Follett)

{III}

Když Walter von Ulrich přijel domů na dovolenou, matka uspořádala večírek. V Berlíně se nekonalo mnoho večírků. Nakoupit jídlo bylo obtížné i pro zámožnou ženu s vlivným manželem. Suzanne von Ulrich se necítila dobře: byla hubená a v jednom kuse kašlala. Velice si však přála pro Waltera něco udělat.

Otta měl sklep plný dobrého vína, které nakoupil před válkou. Suzanne se rozhodla, že uspořádá odpolední recepci, takže nebude muset obstarávat kompletní večeři. Podávalo se tedy malé občerstvení v podobě uzených ryb a sýra na trojúhelníčcích opečeného chleba a jako náhrada za chudé jídlo se rozlévalo nekonečné množství šampaňského.

Walter byl za ten nápad vděčný, ale o žádný večírek vlastně nestál. Měl dva týdny, kdy nemusí být na bojišti, a jediné, po čem toužil, byla měkká postel, suché oblečení a možnost lenošit celý den v elegantním salonu v domě rodičů, dívat se z okna a myslet na Maud nebo sedět u křídla Steinway a hrát Schubertovu „Frühlingsglaube“: „Teď se musí všechno, všechno změnit.“

Jak lehkovážně si tehdy v srpnu 1914 s Maud říkali, že se spolu o Vánocích opět setkají! Už uplynuly více než dva roky od chvíle, kdy hleděl do její půvabně tváře. A Německu nejspíš bude trvat další dva roky, než vyhraje válku. Walter mohl jen doufat, že se Rusko zhroutí a umožní Němcům, aby soustředili síly na masivní konečný útok na západě.

Walter měl nyní občas potíže, aby si Maud v duchu představil, a musel se podívat na omšelou a vybledlou fotografii z časopisu, kterou s sebou nosil: Lady Maud Fitzherbertová je vždy oblečena podle poslední módy. Večírek bez ní ho netěšil. Když se teď na něj chystal, najednou by byl raději, kdyby se matka nebyla obtěžovala.

Dům vypadal zanedbaně. Neměli dost služebnictva, které by ho udržovalo jako ze škatulky. Muži sloužili v armádě, z žen se staly průvodčí v tramvajích a poštovní doručovatelky a starší personál, který zde zůstal, se s udržením matčiných požadavků na čistotu a dokonalost potýkal s malými úspěchy. Dům působil chladně a ušmudlaně. Příděly uhlí nestačily na spuštění ústředního topení, a tak matka dala samostatná kamna do haly, do jídelny i do salonu, ovšem ta nedokázala listopadový chlad Berlína zahnat.

Walter se nicméně rozveselil, když se nedostatečně vytopené pokoje začaly plnit mladými lidmi a v hale spustila malá kapela. Mladší sestra Greta pozvala všechny své přátele. Uvědomil si, jak moc mu společenský život chyběl. Líbilo se mu pozorovat dívky v krásných dlouhých šatech a muže v bezvadných oblecích. Těšilo ho vtipkování, flirtování a klevetění. Diplomatem byl hrozně rád – ten život mu vyhovoval. Okouzlovat a vést nezávaznou konverzaci pro něj bylo hračkou.

V domě Ulrichových sice nebyl taneční sál, ale lidé začali tančit na dlážděné podlaze v hale. Walter si několikrát zatančil s Gretinou nejlepší kamarádkou Monikou von der Helbard, vysokou, ztepilou dívkou s dlouhými rusými vlasy; připomínala mu obrazy anglických umělců, kteří se nazývali prerafaelité.

Nalil jí sklenici šampaňského a posadil se k ní. Vyptávala se ho, stejně jako to dělali všichni ostatní, jaké je to v zákopech. Obvykle odpovídal, že je to tvrdý život, ale že muži jsou v dobré náladě a nakonec zvítězí. Monice řekl z nějakého důvodu pravdu. „Nejhorší na tom je, že to nemá smysl,“ přiznal. „Nacházíme se stále ve stejném postavení, tu získáváme a tu zase ztrácíme pár metrů území, trvá to už dva roky a já nevidím, jak by se to mělo změnit na základě toho, co nejvyšší velení dělá – nebo dokonce co by dělat mohlo. Trpíme zimou, hladem, máme kašel, nemocné nohy z dlouhého stání v mokru a chladu, máme zažívací potíže a nudíme se až k pláči – a to všechno pronic zanic.“

„Tohle ale v novinách nepíšou,“ namítla. „To je hrozně smutné.“ Soucitně mu stiskla paži. Její dotek na něj zapůsobil téměř jako elektrický šok. Kromě jeho rodiny se ho žádná žena nedotkla už dva roky. Náhle ho napadlo, jak úžasné by bylo vzít Moniku do náruče, přitisknout k sobě její teplé tělo a políbit ji na rty. Její jantarové oč…