KAPITOLA ŠESTÁ
Červen 1914
Začátkem června měl Grigorij Peškov konečně dost peněz na zaplacení palubního lístku na loď do New Yorku. Rodina Vjalovových v Sankt Petěrburgu mu prodala lístek a doklady nezbytné pro přistěhování do Spojených států, včetně dopisu od pana Josefa Vjalova z Buffala s příslibem, že Grigorijovi poskytne zaměstnání.
Grigorij lístek políbil. Už se nemohl dočkat, až odcestuje. Bylo to jako sen a on měl strach, že by se mohl probudit dřív, než loď vypluje. Nyní se odjezd přiblížil a Grigorij toužil stále víc po okamžiku, kdy bude stát na palubě, hledět zpátky a pozorovat, jak Rusko mizí za obzorem a zároveň i navždy z jeho života.
Večer před odjezdem uspořádali jeho přátelé večírek.
Konal se v hospodě u Mišky, nedaleko Putilovského závodu. Sešlo se tu pár kamarádů z práce, většinou členů bolševické diskusní skupiny o socialismu a ateismu, a děvčata z domu, kde Grigorij a Lev bydleli. Všichni stávkovali – ve stávce byla polovina továren v Sankt Petěrburgu –, nikdo tedy neměl moc peněz, ale složili se a koupili sud piva a slanečky. Byl teplý letní večer a oni usedli na lavice na kousku úhoru vedle hospody.
Grigorij večírky příliš nemiloval. Raději by si večer zahrál šachy. Alkohol lidi ohlupuje a flirtování s manželkami nebo dívkami jiných mužů mu připadalo nesmyslné. Přítel Konstantin s bujnou hřívou, předseda diskusní skupiny, se kvůli stávce tak pohádal s agresivním fotbalistou Izákem, že na sebe oba muži nakonec řvali. Velká Varja, Konstantinova matka, vypila skoro celou láhev vodky, ubalila manželovi ránu pěstí a složila se jako špalek. Lev přivedl houf svých kamarádů – muže, které Grigorij v životě neviděl, a dívky, jež poznat ani nechtěl – a ti vypili všechno pivo a nic nezaplatili.
Grigorij celý večer smutně pozoroval Katěrinu. Byla v dobré náladě – večírky milovala. Obcházela kolem, její dlouhá sukně vířila a modrozelené oči zářily. Katěrina škádlila muže, okouzlovala ženy a její široká ústa hýřila úsměvy. Oblečení měla staré a látané, ale postavu nádhernou, takovou, jakou ruští muži milují – s plným poprsím a širokými boky. Grigorij se do ní zamiloval v den, kdy ji poprvé spatřil, a i po čtyřech měsících ji stále miluje. Jenže ona dala přednost jeho bratrovi.
Proč? Se vzhledem to nemělo nic společného. Oba bratři si byli tak podobní, že si je lidé leckdy pletli. Byli stejně vysocí, měli stejnou váhu a mohli si navzájem vyměňovat oblečení. Jenže Lev měl tolik osobního kouzla, že by ho mohl rozdávat. Byl nespolehlivý a sobecký a žil na hraně zákona, ale ženy ho zbožňovaly. Grigorij byl poctivý a spolehlivý, tvrdě pracoval, vážně přemýšlel a byl nezadaný.
Ve Spojených státech je všechno jinak. Američtí majitelé půdy nesmějí věšet rolníky. Americká policie musí postavit lidi před soud, než můžou být potrestáni. Vláda nemůže věznit ani socialisty. Není tam šlechta: všichni jsou si rovni, i židé.
Je to vůbec možné? Někdy se Amerika jeví jako příliš velká fantazie, jako historky, které lidi vyprávějí o ostrovech v jižních mořích, kde krásné dívky poskytují své tělo každému, kdo o ně požádá. Ale musí to být pravda: tisíce emigrantů už poslaly domů dopisy. V továrně skupina revolučních socialistů zahájila sérii přednášek o americké demokracii, ale policie je zakázala.
Měl pocit viny, že tu bratra nechává, ale bude to nejlepší řešení. „Dávej na sebe pozor,“ nabádal Lva ke konci večera. „Už tady nebudu, abych tě tahal z malérů.“
„Nic se mi nestane,“ mávl rukou Lev. „Sám si dávej pozor.“
„Pošlu ti peníze na lístek. Při amerických mzdách to nebude trvat dlouho.“
„Budu čekat.“
„Nestěhuj se z domu – mohli bychom ztratit kontakt.“
„Nikam nepůjdu, bráško.“
Zda časem přijede do Ameriky i Katěrina, o tom se nebavili. Grigorij nechal na Lvovi, aby tohle téma zmínil, on to však neudělal. Grigorij nevěděl, jestli má doufat, že ji Lev bude chtít s sebou přivézt, nebo jestli se toho má obávat.
Lev uchopil Katěrinu za paži a prohlásil: „Už musíme jít.“
Grigorije to překvapilo. „Kam jdete tak…
