Pád titánů (Ken Follett)

{V}

V průběhu odpoledne se Francouzi stáhli k severnímu břehu řeky a Gus mohl plně využít své zbraně a zaměřit palbu z minometů a kulometů přes hlavy Francouzů na postupující Němce. Americké zbraně posílaly záplavy střel do přímých severojižních ulic Chateau-Thierry a proměňovaly je v smrtící prostor. Přesto viděl, jak Němci neohroženě postupují od banky ke kavárně, od jednoho průchodu mezi domy ke druhému a překonávají Francouze pouhou početní převahou.

Odpoledne se chýlilo ke krvavému večeru a Gus z vysokého okna sledoval, jak decimované zbytky Francouzů v modrých kabátech ustupují k západnímu mostu. Za soumraku se pak stáhli přes most.

Skupinka Němců pochopila, co se děje, a začala je pronásledovat. Gus viděl, jak vyběhli na most, v šeru a v šedých uniformách sotva viditelní. Potom most vybuchl. Gus pochopil, že ho Francouzi předem připravili k demolici. Těla proletěla vzduchem a severní mostní oblouk se sesypal a proměnil se v hromadu sutin ve vodě.

Pak vše ztichlo.

Gus si na štábu lehl na slamník a trochu se prospal, poprvé po téměř osmačtyřiceti hodinách. Za svítání ho probudila německá děla. S očima kalnýma od nevyspání spěchal z továrny na šicí stroje k řece. V perleťově růžovém světle červnového rána viděl, že Němci obsadili celý severní břeh řeky a ostřelují americké pozice z pekelné blízkosti.

Stáhl zpátky muže, kteří byli vzhůru celou noc, a dal je vystřídat těmi aspoň trochu odpočinutými. Pak přecházel od jednoho postavení k druhému, ale stále se držel za nábřežními budovami. Doporučoval různé způsoby, jak zlepšit krytí – přesunout kulomet do menšího okna, využít kusy vlnitého plechu jako ochranu před poletujícími úlomky zdiva nebo nasypat po každé straně kulometu hromadu sutin. Ovšem nejlepší způsob, jak se jeho muži můžou ochránit, bude znemožnit život nepřátelským střelcům. „Nandejte jim to, parchantům,“ vyzýval je.

Muži zareagovali dychtivě. Hotchkiss pálil čtyři sta padesát ran za minutu a měl dostřel čtyři tisíce metrů, byl tedy přes řeku velice účinný. Minomet Stokes tak užitečný nebyl: úhel střelby ho předurčoval k zákopovému boji, kde je střelba po přímé záměrné ose neúčinná. Ale puškové granáty byly v boji zblízka vysoce destruktivní.

Obě strany do sebe bušily jako boxeři bez rukavic. Neustálý rachot takového množství vystřelované munice byl ohlušující. Budovy se hroutily, zranění vojáci křičeli bolestí, zkrvavení saniťáci pobíhali od řeky k ošetřovně a zpátky a další muži přinášeli unavené obsluze kulometů střelivo a bandasky s horkou kávou.

Jak se den vlekl, Gus si podvědomě povšiml, že se nebojí. Nemyslel na to často – musel se věnovat příliš mnoha jiným věcem. Když stál uprostřed dne v kantýně továrny na šicí stroje a místo oběda srkal sladkou kávu s mlékem, na chviličku se podivil, jaký se z něj stal zvláštní člověk. Je to skutečně Gus Dewar – ten muž, co běhá v dělostřelecké palbě od jedné budovy ke druhé a křičí na své muže, aby to těm parchantům nandali? Tenhle muž se přece bál, že ztratí nervy, otočí se a z boje uteče. Přitom na svou vlastní bezpečnost skoro nemyslel, hlavní starost mu dělalo nebezpečí hrozící jeho mužům. Jak k tomu došlo? Pak mu přišel desátník oznámit, že jeho četa ztratila speciální ráčnu, která se používá při výměně přehřátých kulometných hlavní, a Gus do sebe hodil poslední hlt kávy a odběhl řešit nový problém.

Toho večera se ho ale na chvíli zmocnil smutek. Byl soumrak a z rozbitého kuchyňského okna shodou okolností viděl na místo na břehu, kde zahynul Chuck Dixon. Už nepociťoval otřes z toho, jak Chuck zmizel, když země pod ním explodovala: za poslední tři dny už viděl mnohem víc destrukce a mrtvých lidí. Nyní ho ochromovalo něco jiného: vědomí, že jednoho dne bude muset mluvit s Chuckovými rodiči Albertem a Emmelinou, majiteli buffalské banky, a s jeho mladou manželkou Doris, která se tolik stavěla proti vstupu Ameriky do války – patrně proto, že se obávala přesně toho, co se stalo. Co jim Gus řekne? „Chuck bojoval statečně.“ Chuck vůbec nebojoval, zemř…