Kapitola 7
Toho dne odešel Emerson hned po snídani z domu a na odchodu mi ještě oznámil, že ho čeká spousta práce, takže nepřijde na oběd. Byl ve vynikající náladě, a proto jsem se postarala, aby mu ji nic nepokazilo a uklidila jsem mu z cesty ranní noviny. Ty totiž přinášely živé líčení chaosu v síni s mumiemi a fotografii, na níž Emerson svíral omdlévající dámu. Vypadal na ní jako Jack Rozparovač se svou poslední obětí.
Právě jsem pila druhý šálek čaje, když vešla Mary Ann s telegramem. Byl od Rose a oznamoval nám, že se vrátila kočka Bastet. „POVEZTE TO MLADEMU PANU RAMSESOVI,“ psala Rose. „TADY VSICHNI ZDRAVI A V PORADKU. SKODA, ZE NEJSTE TU.“
Ani jsem jí nezazlívala, že maličko plýtvá slovy (a tedy i penězi), neboť mi ten telegram přinesl lepší zprávy, než jaké jsem čekala. Okamžitě jsem zamířila nahoru, abych splnila Roseino přání. Ramses měl zamčené dveře. Musela jsem se mu představit a teprve pak mi otevřel.
„Tohleto zamykání dveří se mi nelíbí, Ramsesi,“ napomenula jsem ho. „Co kdyby se ti udělalo špatně?“
„To je jistě dobrý postřeh,“ zauvažoval Ramses a začal se po vzoru svého otce bezděky hladit po bradě. „Je ovšem nanejvýš nepravděpodobné, že by mě jakákoli nevolnost postihla tak silně a náhle, abych nebyl schopen přivolat pomoc, a když uvážíš mé protiargumenty, například potřebu soukromí, kterou jsi mi vždycky laskavě přiznávala, a možnost, že by někdo sahal na mé experimentální vzorky…“
„Dobře, dobře, Ramsesi. Sotva si ovšem dovedu představit, že by se jich někdo příčetný chtěl dotýkat,“ dodala jsem a znechuceně jsem si prohlédla exemplář, který právě držel za dlouhý holý ocásek. „Kdes to vzal?“
„Tohohle potkana mi dal Ben, zahradníkův syn. Jedním z jeho úkolů je líčit pasti, zvláště pak ve stájích, kde se živočichové uvedeného druhu hojně vyskytují. Jakkoli se mi taková past či zbytečná vražda libovolného zvířete protiví, musím v tomto případě uznat, že je to nutné, jelikož potkani požírají obilí a rovněž přenášejí blechy, o nichž se někteří badatelé domnívají…“
„Tak dost, Ramsesi.“
„Ano, mami. Nechtěla by ses podívat, jak pokračují mé experimenty? Na některých menších vzorcích je proces vysychání již dobře patrný, což jen potvrzuje mou domněnku, že je třeba použít spíše práškový než kapalný natron…“
„Ne, děkuji ti.“ Pohlédla jsem na stůl u okna, kde měl Ramses uloženy své pokusné exempláře, každý ve vlastní malé krabičce.
Spěšně jsem Ramsesovi vyřídila radostnou zprávu o Bastet a neopomněla jsem dodat, že kdyby mě nezdržoval svou přednáškou, mohla jsem tak učinit již před hodnou chvílí. Ramses odpověděl jedním ze svých vzácných úsměvů. „Nikdy jsem sice nepochyboval o tom, že se vrátí, bude-li toho schopna,“ poznamenal, „ale jak praví korán, život je…“
„Nevykládej mi, co praví korán, Ramsesi. Zastavila jsem se zde jen na chviličku, protože jsem ti chtěla povědět o Bastet.“
Jsem ti neobyčejně zavázán, mami. Smím se zeptat, zda nevyšly najevo nějaké nové skutečnosti ohledně oné záhady z Britského muzea, mohu-li to tak nazvat?“
„Myslím, že se nic nového nestalo, Ramsesi.“
„Ta moje včerejší teorie byla notně zjednodušená,“ pokračoval Ramses přemítavě. „Přesto by se mi ulevilo, kdybys mě mohla ubezpečit o tom, že tatínkovi od onoho svérázného jedince nehrozí ani to nejmenší nebezpečí.“
Jeho hlas zněl stejně chladně jako vždycky a ve tváři se mu nepohnul ani sval. Pohladila jsem ho po rozcuchaných kučerách. „Jsem si jistá, že není absolutně žádný důvod k obavám, Ramsesi,“ odpověděla jsem konejšivě. „A i kdyby – což, jak říkám, považuji za krajně nepravděpodobné – dokáže se tatínek nanejvýš obratně a energicky bránit. Klidně se věnuj svým roztomilým mumiím a o tatínka si starosti nedělej.“
V noci pršelo, ale když jsem vycházela z domu, pokoušelo se věčným příkrovem dýmu proniknout slunce. Brodila jsem se kalužemi, spěchala blátivými ulicemi a byla jsem ráda, že mám na nohou své pevné vysoké boty. Jak jsem postupovala na východ po Strandu, provoz houstl a pouliční rámus nabýval ohlušujícího kali…
