Kapitola 15
Netroufám si odhadnout, jak dlouho Ramses mluvil. Já sama jsem ho přerušit nedokázala a Emersonem zřejmě zmítaly tytéž pocity jako mnou. Když jsem znovu zpozorněla, hovořil už někdo jiný.
„Pane, jste tam? Nestalo se vám nic, madam? Jen se nebojte, my vás odtamtud dostaneme!“
Už jsem se začínala zvedat, ale po těch slovech jsem se zase posadila. „To jste vy, Gargery?“
„Jistě, madam. Jsem zde – k vašim službám. Ale madam…“
„Ramsesi!“ vzchopila jsem se. Při té příležitosti jsem si všimla, že mi voda sahá už skoro po kolena. „I kdyby se ti nakrásně povedlo odstranit mříž, tatínek tím okénkem stejně neproleze – na to je příliš úzké. Budeš to muset obejít a dostat se k nám vnitřkem.“
„To je bohužel vyloučeno, mami,“ namítl Ramses. „Nemohl bys trochu poodstoupit od toho okna, tati? Přivezli jsme si s sebou dláta, kladiva a další nástroje, ale nemůžeme je použít, dokud stojíš…“
„Jistě, synku,“ vyhověl mu Emerson a buď seskočil, nebo se Cuff zhroutil, což je pravděpodobnější. Počkala jsem na krátkou přestávku mezi ohlušujícími údery do úzkého okénka a okolní zdi. „A proč to nemůžeš obejít vnitřkem, Ramsesi?“
Prásk, bum. „Protože tam hoří, mami,“ odpověděl Ramses.
Musela jsem počkat do další pauzy a teprve pak jsem mohla pokračovat ve vyptávání. „Takže ti lotři utekli, viď, Ramsesi? Ti by tě sotva nechali…“
Bum, prásk, bum. „A teď, mami, tati a pane,“ řekl Ramses, „se stáhněte do nejzazšího kouta a skrčte se zády k oknu. Mé obavy se bohužel potvrdily. Takhle se dovnitř nedostaneme. Ta zeď je nejméně dva metry široká. Naštěstí jsem si s sebou vzal trochu nitroglycerinu…“
„Proboha!“ vyjekl inspektor Cuff.
Chvíli se mi zdálo, že to snad rozmetá celou zeď, ale když exploze odezněla a mně přestalo zvonit v uších, vytáhl mě Emerson z vody a já jsem zjistila, že stěna ještě stojí, i když v ní zeje tak velký otvor, že by jím klidně projel kůň i s kočárem, natožpak Emerson. Za Gargeryho nadšeného přispění jsme se vyšplhali ven, a zatímco si Emerson starostlivě prohlížel inspektora, který tam stál jako solný sloup, já jsem měla chvíli čas na to, abych se rozhlédla po okolí.
Protilehlé křídlo včetně kaple hořelo a z oken i ze střechy šlehaly plameny. S tím se už nedalo nic dělat, a tak jsem svou pozornost přenesla na Ramsese.
Zřejmě neměl čas se upravit. Oblékl se stejně jako před časem, to jest jako otrhané, špinavé dítě z ulice, a jedno oko měl napůl zavřené. Ani jsem si nevšimla, že ho do něj Percy udeřil.
„Slečna Mintonová!“ vyhrkla jsem, neboť jsem nezapomínala na své priority. „Ty asi sotva víš…“
„Tu mladou dámu už máme, madam,“ uklidnil mě Gargery. „Byla v kočáru s tím pánem… no, nejspíš bych mu tak ani neměl říkat, když tady mladý pan Ramses tvrdí, že…“
„Vy ji máte?“ podivila jsem se. „Vy, Ramses a kdo ještě?“
„Henry, Tom a Bob. Vzali jsme s sebou všechny lokaje, madam. A pak je tady ještě ten další mladý pán.“
Vtom jsem za sebou uslyšela Emersonův hlas, jak naléhá: „No tak, inspektore, takhle se přece dospělý člověk nechová,“ a vzápětí mlaskl rázný políček. Zřejmě posloužil svému účelu, neboť hned nato se slabě ozval i Cuff: „Děkuji vám, pane profesore. Promiňte prosím, ale něco takového jsem v životě… Ale ale. Tak copak se to tady děje?“
Zřejmě se obracel na Gargeryho, ale odpověděl mu pochopitelně Ramses a já musím uznat, že se vyjádřil neobyčejně stručně. „Dostavili jsme se sem před několika minutami, pane – právě včas, abychom zastavili kočár, který se nesmírnou rychlostí řítil k bráně. Jelikož jsem se obával, že by v něm mohla být maminka – tou dobou jsem totiž ještě nevěděl, že se zde nalézá i tatínek – přikázal jsem, aby ho zadrželi, což se povedlo, přestože se ten pán uvnitř bránil, prostřelil Bobovi čepici a lehce zranil Henryho na pravém palci. Po krátké potyčce jsme ho přemohli a já jsem zjistil, že ta dáma uvnitř není maminka, nýbrž slečna Mintonová. Na první pohled se mi jevila mírně opilá, avšak přičichnutí k jejímu dechu svědčilo spíše o přítomnosti opia než alkoholu…“
„A kde jsou vš…
