38.
„Danieli,“ řekla a v protisvětle jsem uviděl její úsměv.
Tvář jí zahaloval modravý kouř cigarety. Zvlhlé rty zářily jasným karmínem a zanechávaly jakoby krvavé stopy na filtru, který držela mezi prsteníčkem a prostředníčkem. Jsou lidé, na které vzpomínáme, a jiní, o kterých se nám zdá. Pro mě byla Nuria Monfortová ztělesněním přeludu. Člověk nepátrá po hodnověrnosti přeludu, jen za ním jde, dokud se nerozplyne anebo ho nezničí. Šel jsem za ní do úzkého obývacího pokoje v příšeří, kde měla psací stůl, knihy a sbírku vyrovnaných tužek, jako nějakou symetrickou souhru.
„Myslela jsem, že už tě neuvidím.“
„Je mi líto, že jsem vás zklamal.“
Sedla si na židli u psacího stolu. Dala si nohu přes nohu a zaklonila se. Odtrhl jsem oči od jejího krku a zaměřil jsem se na vlhkou skvrnu na stěně. Přistoupil jsem k oknu a rychle se rozhlédl po náměstí. Po Fermínovi ani stopy. Za zády jsem slyšel dech Nurie Monfortové a cítil její pohled. Promluvil jsem, aniž jsem odvrátil pohled od okna.
„Před několika dny můj dobrý přítel zjistil, že správce majetku, který má na starosti byt Fortunyových, posílá korespondenci do poštovního boxu na jméno advokátní kanceláře, která podle všeho neexistuje. Tentýž přítel dále zjistil, že osoba, která léta ko-respondenci vybírá, užívá vaše jméno, paní Monfortová…“
„Mlč.“
Otočil jsem se a viděl jsem, jak se ve stínu stahuje do sebe.
„Odsuzuješ mě, a přitom mě neznáš,“ řekla.
„Tak mi pomozte, abych vás poznal.“
„Komu jsi to řekl? Kdo to ještě ví?“
„Víc lidí, než se zdá. Už delší dobu mě sleduje policie.“
„Fumero?“
Přikývl jsem. Měl jsem dojem, že se jí chvějí ruce.
„Ty nevíš, cos udělal, Danieli.“
„Tak mi to řekněte,“ namítl jsem s předstíranou tvrdostí.
„Ty si myslíš, že jen proto, žes narazil na nějakou knihu, máš právo šťourat se v soukromí lidem, které neznáš? Že můžeš strkat nos do věcí, kterým nerozumíš a které ti nepatří?“
„Teď mi náležejí, ať se vám to líbí nebo ne.“
„Ty nevíš, co říkáš.“
„Byl jsem ve vile Aldayových. Vím, že Jorge Aldaya se tam ukrývá. Vím, že to on zabil Caraxe.“
Dlouze se na mě podívala a zvažovala slova.
„Ví to Fumero?“
„Nevím.“
„Bude lepší, když to vědět budeš. Sledoval tě Fumero až sem?“
Vztek, který jí hořel v očích, mě spaloval. Vstoupil jsem v úloze žalobce a soudce, ale s každou minutou jsem se stále více cítil být viníkem.
„Myslím, že ne. Vy jste to věděla? Vy jste věděla, že Aldaya zabil Juliána a že se ukrývá v tom domě…? Proč jste mi to neřekla?“
Hořce se usmála.
„Nic nechápeš, že ne?“
„Chápu to tak, že jste lhala, abyste chránila člověka, který zabil toho, o němž jste tvrdila, že je vaším přítelem. Že tento zločin léta tajíte, že chráníte člověka, jehož jedinou snahou je smazat jakoukoli stopu po Juliánu Caraxovi a pálit jeho knihy. Chápu to tak, že jste mi lhala o svém manželovi, který ve vězení není a tady očividně také ne. Tak takhle to chápu.“
Nuria Monfortová lehce zavrtěla hlavou.
„Jdi pryč, Danieli. Jdi odtud a už se sem nikdy nevracej. Už jsi toho natropil dost.“
Šel jsem ke dveřím, zatímco ona zůstala stát v jídelně. V půli cesty jsem se otočil a vrátil. Nuria Monfortová seděla na zemi, opřená o zeď. Veškerá její škrobenost byla tatam.
Přešel jsem náměstí Plaza de San Felipe Neri s pohledem přilepeným k zemi. Na bedrech jsem cítil tíhu bolesti, která na mě dopadla ze rtů té zeny. A já jsem se nyní cítil součástí i nástrojem oné bolesti, ačkoli jsem nechápal, jak ani proč tomu tak je. „Ty nevíš, cos udělal, Danieli.“ Přál jsem si jen být už pryč. Když jsem procházel kolem kostela, letmo jsem si všiml drobného nosatého kněze s misálem a růžencem, který mi od vchodu zběžně požehnal.
