33.
Gustavo Barceló uměl pozorně naslouchat, se šalamounským výrazem, jako nějaký lékař nebo apoštolský nuncius. Ruce měl složené pod bradou a lokty se opíral o stůl. Sledoval mě téměř bez mrknutí oka a jen občas přikývl, jako by v mém vyprávění vystopoval příznaky drobných prohřešků. A tak, zatímco jsem mu podával informace, on si vyvozoval vlastní závěry. Pokaždé, když jsem se zastavil, knihkupec tázavě povytáhl obočí a pravicí udělal gesto, aby mi naznačil, že mám ve vyprávění pokračovat. Z mého příběhu byl pěkný galimatyáš, kterým se podle všeho náramně bavil. Příležitostně se na něco zeptal nebo upřel pohled do nekonečna, jako by chtěl zvážit dosah všeho, co jsem mu vyprávěl. Nejčastěji se však sardonicky usmíval a já se nemohl zbavit dojmu, že je to dáno mou naivitou a jistou těžkopádností mých domněnek.
„Poslyšte, pokud vám to připadá jako hloupost, tak už budu mlčet.“
„Naopak. Mluviti přísluší hlupákům, mlčeti zbabělcům a naslouchati mudrcům.“
„Kdo to řekl? Seneca?“
„Ne. Pan Braulio Recolons, majitel uzenářství na ulici Aviňón, který má vzácné nadání produkovat skvělé uzeniny stejně jako zdařilé aforismy. Pokračuj, prosím. Mluvil jsi o tom fajnovým děvčeti, jak se jmenuje…“
„Bea. Ale to je moje věc a s tím ostatním to nemá nic společného.“
Barceló se smál pod vousy. Chystal jsem se dál líčit své útrapy, když se ve dveřích objevil doktor Soldevila. Byl unavený a namáhavě oddechoval.
„Promiňte. Už jsem na odchodu. Pacient je v pořádku a to není jen nějaká metafora. Tenhle člověk nás všechny přežije. Vlastně tvrdí, že sedativa mu stoupla do hlavy a teď se cítí rozdováděný. Odmítá odpočívat a trvá na tom, že musí projednat s panem Danielem záležitosti, jejichž povahu odmítá objasnit. Tvrdí, že nevěří na Hippokratovu přísahu, o níž říká, že je hypoteticky pokrytecká.“
„Hned se za ním půjdeme podívat. A omluvte, prosím, chudáka Fermína. Jeho slova jsou bezpochyby důsledkem toho šoku.“
„Snad. Ovšem nestydatost jako jeden z dalších důvodů bych úplně nezavrhoval, jelikož po celou dobu bez přestání štípe ošetřovatelku do zadnice a recituje veršíky o jejím pevném a pěkně tvarovaném těle.“
Doprovodili jsme doktora i ošetřovatelku ke dveřím a poděkovali jim za veškeré úsilí. Když jsme vešli do pokoje, zjistili jsme, že Bernarda přece jen neuposlechla příkaz pana Barceló a natáhla se na postel vedle Fermína. Následkem úleku, brandy a únavy nakonec usnula. Fermín, celý zafačovaný, všude samý obvaz a náplast, ji něžně hladil po vlasech. Z obličeje plného modřin, nad kterými se svíralo srdce, vystupoval mohutný nos, uši jako lopuchy a očička přemoženého myšáka. Bezzubý úsměv na rozbitých rtech byl však triumfální. Na přivítanou zvedl ruku s prsty vztyčenými na znamení vítězství.
„Jak je vám, Fermíne?“ zeptal jsem se.
„Je mi o dvacet let míň,“ řekl tlumeně, aby Bernardu neprobudil.
„Nevymýšlejte si, vždyť jste úplně dorasovaný, Fermíne. To teda ale bylo. Určitě je vám dobře? Netočí se vám hlava? Nehučí vám v uších?“
„Teď, když o tom mluvíte, mám dojem, jako bych slyšel disharmonický a falešný zvuk, jako by se nějaký makak pokoušel hrát na klavír.“
Barceló svraštil obočí. Clara na druhé straně bytu pokračovala ve hře. „Nedělejte si starosti, Danieli. Dostal jsem větší nakládačky. Tenhleten Fumero neumí pořádně bouchnout ani štempl na dopis.“
„Takže nový obličej máte od samotného inspektora Fumera,“ řekl Barceló. „Jak vidím, pohybujete se v nejvyšších kruzích.“
„Do tohoto bodu jsem ve vypravování zatím nedošel.“
Fermín na mě vrhl zděšený pohled.
„Jen klid, Fermíne. Daniel mě seznamuje s vaším kabaretním číslem, které máte vy dva rozehrané. Musím připustit, že celá záležitost je mimořádně zajímavá. A co vy, Fermíne? Jak jste na tom se zpověďmi? Připomínám, že mám za sebou dva ročníky v semináři.“
„Já bych hádal přinejmenším tři, done Gustavo.“
„O všechno je nouze. Hlavně o slušnost. Jste v mém domě poprvé a už ležíte v posteli mé služebné.“
„Jen se na ni podívejte, chudinka moje, je jak anděl. Vězte, že mám č…
