41.
Za celý den jsme o Fermínovi neměli žádné zprávy. Otec trval na tom, že obchod otevřeme jako každý jiný den a budeme se tvářit úplně normálně, jako by se nic nedělo. Policie se rozhodla střežit náš dům. Před vchodem stál jeden agent a další byl na náměstí Plaza de Santa Ana. Stál u vchodu do kostela jako novopečený světec. Viděli jsme je oba, jak se třesou zimou v hustém dešti, který se spustil hned za svítání. Ruce měli v kapsách pláště a od pusy jim šla pára. Nejeden soused, který prošel kolem obchodu, se úkosem díval přes výlohu dovnitř. Dovnitř se však neodvážil ani jeden zákazník.
„Už se to asi rozkřiklo,“ poznamenal jsem.
Otec suše přikývl. Za celé dopoledne ke mně nepromluvil jediné slovo, omezoval se na pouhá gesta. Stránka z novin se článkem o zavraždění Nurie Monfortové ležela na pultu. S neproniknutelným výrazem ve tváři si každých dvacet minut článek znovu přečetl. Uzavřel se do sebe a v průběhu dne se v něm nahromadila zlost.
„I když si tu zprávu budeš číst pořád dokola, tak to není pravda,“ řekl jsem.
Otec vzhlédl od novin a stroze se na mě podíval.
„Ty jsi tu ženu znal? Tu Nurii Monfortovou?“
„Párkrát jsem s ní mluvil,“ odpověděl jsem.
Myšlenkami jsem zabloudil ke tváři Nurie Monfortové. Moje neupřímnost ve mně zanechávala nepříjemnou pachuť. Stále mě pronásledovala její vůně, dotek jejích rtů, výjev pečlivě uspořádaného psacího stolu a její smutný, moudrý pohled. „Párkrát.“
„A proč jsi za ní vůbec byl? O čem jste spolu mluvili?“
„Byla to dávná známá Juliána Caraxe. Šel jsem za ní, abych se jí zeptal, co si pamatuje o Caraxovi. To je všechno. Byla to dcera hlídače Isaaka. To on mi dal její adresu.“
„Fermín ji znal?“
„Ne.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Jak o něm ty můžeš takhle pochybovat a věřit těmhle nes-myslům? Fermín o té ženě věděl jen to, co jsem mu já řekl.“
„A proto ji sledoval?“
„Ano.“
„Protože jsi to po něm chtěl?“
Mlčel jsem. Otec si povzdechl.
„Ty to nechápeš, tati.“
„Samozřejmě že ne. Nechápu tebe, ani Fermína, ani…“
„Tati, podle toho, jak Fermína známe, to, co se tu píše, je nemožné.“
„A co my vlastně o Fermínovi víme? No co? Tak zaprvé, ani jsme neznali jeho pravé jméno.“
„Ty se v něm pleteš.“
„Ne, Danieli. To ty se pleteš a ve spoustě věcí. Co ty se máš co šťourat v životě druhých?“
„Jsem svobodný člověk a můžu mluvit, s kým chci.“
„Doufám, že jsi dost svobodný i na to, abys nesl následky svých činů.“
„Naznačuješ snad, že za smrt té ženy můžu já?“
„Ta žena, jak jí říkáš, měla jméno a příjmení. A tys ji znal.“
„Nemusíš mi to připomínat,“ odsekl jsem se slzami v očích.
Otec se na mě smutně díval a zavrtěl hlavou.
„Dobrotivý Bože, vůbec nechci pomyslet na to, jak je asi teď Isaakovi,“ zamumlal si pro sebe.
„Já za to nemůžu, že je mrtvá,“ řekl jsem přeskakujícím hlasem. Doufal jsem při tom, že pokud tu větu budu hodně opakovat, tak jí sám možná uvěřím.
Otec zavrtěl sklopenou hlavou a odešel do zadní části obchodu.
„Sám musíš vědět, za co můžeš a za co ne, Danieli. Někdy už nevím, co ty jsi za člověka.“
Popadl jsem plášť a utekl jsem ven do deště, kde mě nikdo neznal a nemohl mi číst v duši.
Odevzdal jsem se ledovému dešti a toulal se bezcílně ulicemi. Šel jsem se sklopeným pohledem a na mysli mě tížila představa Nurie Monfortové, jak leží bez života v chladném mramorovém hrobě s tělem pokrytým ranami. S každým krokem se město kolem mě ztrácelo. Když jsem přecházel křižovatku na ulici Fontanella, ani jsem se u semaforu nezastavil. Pak jsem ve tváři pocítil náraz větru. Přímo na mě se řítila osvětlená plechová stěna. V poslední chvíli mě jeden kolemjdoucí strhl z dráhy jedoucího autobusu. Uviděl jsem pár centimetrů od obličeje kovově lesklý povrch vozu a došlo mi, že kolem mě právě projela smrt. Když jsem si uvědomil, co se stalo, kolemjdoucí, který mě zachránil, šel přes přechod pro chodce a pomalu se vzdaloval. Spatřil jsem jen obrys jeho postavy v šedém plášti. Zůstal jsem stát bez dechu jako přimražený. Mezi provazy deště jsem viděl, jak se můj za…
