5.
Snad proto, že jsem vyrůstal obklopen knihami a knihkupci, jsem si jako malý kluk přál stát se spisovatelem a vést sladkobolný život jako z románu. Příčinu mých literárních plánů bylo třeba spatřovat nejen v oné zázračné prostotě, s jakou se pětiletý človíček dívá na svět, ale navíc i v něčem jiném. Šlo o nádherné pero, přímo mistrovský kousek, vyrobený s dokonalou řemeslnou přesností a umem. Pero bylo vystavené ve výkladní skříni obchodu s psacími potřebami na ulici Anselmo Clavé, hned vedle vládní budovy. Předmět mého obdivu spočíval na podušce a trůnil uprostřed výkladní skříně, jako by šlo o korunovační klenot. Byla to opravdová barokní nádhera ze stříbra a zlata, zářící jak alexandrijský maják. Když jsme šli s tátou na procházku, nedal jsem pokoj, dokud se mnou nezašel podívat se na pero. Táta říkával, že to pero muselo patřit přinejmenším nějakému císaři. Já jsem byl tajně přesvědčen, že s takovým zázrakem se dá napsat cokoli od románů po encyklopedie, včetně dopisů, jejichž síla musí překonat jakákoli poštovní omezení. Při své naivitě jsem věřil, že vše, co bych tím perem napsal, by došlo kamkoli. Včetně oněch nepochopitelných míst, kam odešla moje matka a ze kterých, jak říkal otec, už se nikdy nevrátí.
Jednoho dne nás napadlo zajít do obchodu a na ten zázrak se přeptat. Ukázalo se, že jde o opravdový skvost mezi pery značky Montblanc Meinsterstück z limitované série. Patřil údajně samotnému Victoru Hugovi, jak nás prodavač slavnostně ujišťoval. Bylo nám řečeno, že z onoho zlatého pera vzešel rukopis Bídníků.
„Slova z něj tryskala jako průzračná voda katalánské řeky Vichy z čistého pramene v Caldas,“ pravil prodavač.
Řekl nám, že pero osobně získal od jednoho pařížského sběratele a že se o jeho pravosti sám přesvědčil.
„A jakou má tento zázrak cenu, smím-li se zeptat?“ otázal se otec.
Když otec uslyšel výši částky, pobledl, ale já už jsem byl beznadějně uchvácen. Prodavač možná otce považoval za profesora fyziky, a tak nás zahltil neskutečnou směsicí údajů o drahých kovech a skvostech z Dálného východu, jakož i o revoluční teorii o pístu a spojených nádobách. A to vše mělo nějakou pro nás neznámou souvislost s oním dokonalým výtvorem na poli grafické technologie. Ve prospěch prodavače musím říci, že ačkoli jsme vypadali nuzně, nechal nás, abychom na pero po libosti sahali. Naplnil je inkoustem a dal mi i papír, abych na něj mohl napsat své jméno a zahájit tak literární dráhu ve stopách Victora Huga. Potom vzal hadřík, pero vyleštil a vrátil je na čestné místo ve výkladní skříni.
„Snad někdy jindy,“ zamumlal otec.
Když už jsme byli opět na ulici, řekl mi tiše, že si to nemůžeme dovolit. Náš antikvariát vynášel málo. Jen stěží se pokryly náklady na živobytí pro nás dva a školné, abych mohl chodit do dobré školy. Pero značky Montblanc věhlasného Victora Huga muselo počkat. Já jsem nic neřekl, ale otec mi musel číst zklamání ve tváři.
„Uděláme to takto,“ navrhl. „Až budeš mít na psaní věk, vrátíme se a koupíme ho.“
„A co když si ho mezitím koupí někdo jiný?“
„To si nikdo nekoupí, věř mi to. A pokud ano, řekneme donu Federikovi, ať nám takové udělá. Ten člověk má zlaté ruce.“
Don Federico byl hodinář z naší čtvrti a příležitostný zákazník antikvariátu. Byl to s největší pravděpodobností ten nejvychovanější a nejslušnější člověk na celé západní polokouli. Měl pověst zručného a šikovného člověka, která se šířila od čtvrti Ribera až po tržiště Ninot. Měl ještě jinou pověst, která jej provázela. Tentokráte šlo o méně slušnou záležitost, která se týkala jeho milostného života, zejména pak obliby, jaké se u něj těšili svalnatí mladíci mužného vzhledu, a také jeho záliby oblékat se jako zpěvačka Estrellita Castro.
„A co když se donu Federikovi to pero nepovede?“ ptal jsem se nevinně.
Otec povytáhl obočí, snad z obavy, že se ke mně donesly podobné zlé klevety a poskvrnily mou nevinnost.
„Don Federico dokonale rozumí všemu, co je německé. A bude-li třeba, dokáže sestavit i volkswagen. A pak, kdo ví, zda za …
