Nové šance neexistují. Leda tak pro výčitky. S Juliánem Caraxem jsme se poznali na podzim roku 1933. Já jsem tehdy pracovala pro vydavatele Josepa Cabestanyho. Pan Cabestany Juliána objevil v roce 1927 během své služební cesty do Paříže. Julián si vydělával na živobytí jako pianista. Večer hrával v jednom nevěstinci a v noci psal. Majitelka podniku, jakási Irene Marceauová, měla kontakty na většinu pařížských vydavatelství. Díky jejím prosbám, zásluhám či pohrůžkám, že promluví, se Juliánu Caraxovi podařilo vydat několik románů u různých vydavatelství. Jejich prodejnost byla katastrofální. Cabestany získal za směšnou částku výhradní právo vydávat Caraxovo dílo ve Španělsku a v Jižní Americe, přičemž v ceně byl zahrnut i autorův překlad z francouzštiny do španělštiny. Věřil, že se prodá na tři tisíce výtisků od každého titulu. Avšak hned první dva tituly vydané ve Španělsku skončily obrovským fiaskem. Od každého se prodala sotva stovka výtisků. I navzdory špatným výsledkům jsme vždy po dvou letech dostali od Juliána nový rukopis. Cabestany jej pokaždé bez výhrad přijal a tvrdil, že s autorem sepsal dohodu, podle níž bylo třeba hledět kromě zisku i na šíření dobré literatury.
Byla jsem zvědavá, a tak jsem se jednoho dne Cabestanyho zeptala, proč dál vydává romány Juliána Caraxe a přichází tak o peníze. Místo odpovědi zašel ke knihovně, z jedné police vytáhl výtisk Caraxova románu a vyzval mě, abych si ho přečetla. A já jsem to udělala. Za čtrnáct dní jsem přečetla všechny Caraxovy knihy. Potom má otázka zněla, jak je možné, že těch románů prodáváme tak málo.
„To nevím,“ odpověděl Cabestany. „Ale budeme se snažit dál.“
Považovala jsem to za šlechetné a obdivuhodné gesto, které nezapadalo do obrázku lichváře, jaký jsem si o panu Cabestanym udělala. Snad jsem jej špatně odhadla. Postava Juliána Caraxe ve mně vzbuzovala čím dál větší zvědavost. Všechno, co se k němu vztahovalo, bylo zahaleno tajemstvím. Alespoň jednou či dvakrát měsíčně někdo volal a ptal se na Caraxovu adresu. Brzy jsem si všimla, že se jedná o stejného člověka, který se představuje pod různými jmény. Já jsem vždycky řekla jen to, co se uvádělo i na přebalu knih, a sice, že Julián bydlí v Paříži. Později ten člověk přestal volat. Já jsem pro jistotu Caraxovu adresu vymazala z archivu vydavatelství. Psala jsem mu jen já a znala jsem ji nazpaměť.
O několik měsíců později jsem náhodou narazila na faktury, které tiskárna posílala panu Cabestanymu. Když jsem si je prohlížela, všimla jsem si, že vydání knih Juliána Caraxe bylo plně hrazeno člověkem, který neměl s podnikem nic společného a o kterém jsem nikdy neslyšela. Jmenoval se Miquel Moliner. A co víc, náklady za vydání a distribuci byly mnohem nižší než částka fakturovaná panu Molinerovi. Čísla nelhala. Vydavatelství na tisku knih, jež skončily rovnou ve skladě, vydělávalo. Neměla jsem odvahu ptát se na Cabe-stanyho finanční nesrovnalosti. Bála jsem se, že přijdu o místo. Opsala jsem si však adresu, na kterou jsme na jméno Miquel Moliner posílali faktury. Jednalo se o vilu na ulici Puertaferrisa. Několik měsíců jsem adresu nosila u sebe, aniž jsem se odhodlala tam vypravit. Nakonec mi svědomí nedalo a já jsem se tam vydala, abych tomu člověku řekla, že ho Cabestany podvádí. Usmál se a poznamenal, že už to ví.
„Každý dělá to, za co sám stojí.“
Zeptala jsem se, zda to byl on, kdo tolikrát volal do vydavatelství a ptal se na Caraxovu adresu. Odpověděl, že ne, a s pochmurným gestem mi řekl, že tu adresu nesmím nikomu dát. Nikdy.
Miquel Moliner byl záhadný člověk. Bydlel sám v obrovském polorozpadlém paláci, který tvořil část dědictví po otci. Jeho otec byl průmyslník, jenž za války zbohatl na výrobě zbraní. Miquel Moliner zdaleka nežil v luxusu. Vedl prostý život jako nějaký mnich. Peníze, o kterých říkal, že jsou potřísněné krví, používal na restaurování muzeí, katedrál, škol, knihoven a nemocnic. A také na to, aby zajistil Juliánu Caraxovi,…
