Nad ránem mě probudilo bubnování dešťových kapek dopadajících na střechu. Postel byla prázdná. Pokoj se halil do šedivého přítmí.
Juliána jsem našla u Miquelova psacího stolu. Seděl na židli a lehounce hladil klávesy psacího stroje. Zvedl oči a usmál se na mě oním vlahým a vzdáleným úsměvem, jenž prozrazoval, že nikdy nebude můj. Pocítila jsem touhu plivnout mu pravdu do čí, ublížit mu. Bylo by to tak snadné. Stačilo by prozradit mu, že Penélope zemřela. Že žil celou dobu v klamu. Že teď na celém světě má jen mě.
„Neměl jsem se do Barcelony vracet,“ zašeptal a potřásl hlavou.
Klekla jsem si k němu.
„To, co hledáš, tu není, Juliáne. Odjeďme spolu pryč. Daleko odtud. Dokud je ještě čas.“
Julián se na mě dlouze a upřeně zadíval.
„Ty víš něco, cos mi neřekla, že je to tak?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou a nasucho polkla. Julián jen pokýval hlavou.
„Dnes večer se tam vrátím.“
„Juliáne, prosím tě…“
„Musím se přesvědčit.“
„Tak já půjdu s tebou.“
„Ne.“
„Minule jsem tu také zůstala s tím, že počkám, a nakonec jsem přišla o Miquela. Když půjdeš, půjdu taky.“
„Ty s tím nemáš nic společného, Nurio. Tohle se týká jenom mě.“
Říkala jsem si, jestli si vůbec uvědomuje, jak moc mi jeho slova ubližují, anebo jestli je mu to jedno.
„To si myslíš ty.“
Chtěl mě pohladit po tváři, ale odstrčila jsem mu ruku.
„Měla bys mě nenávidět, Nurio. Přineslo by ti to štěstí.“
„Já vím.“
Den jsme strávili venku, daleko od tísnivého šera v bytě, ve kterém se pořád ještě vznášela vůně teplého prostěradla a naší pokožky. Julián chtěl vidět moře. Jela jsem s ním do Barcelonety. Zašli jsme na téměř opuštěnou pláž, jež se ztrácela v mlze a působila dojmem písečně zbarvené fata morgany. Sedli jsme si do písku hned u moře, jak to dělávají děti a staří lidé. Julián byl pohroužený do sebe a tiše se usmíval. Vybavovaly se mu vzpomínky.
Před setměním jsme nasedli do tramvaje poblíž akvária. Stoupali jsme ulicí Via Layetana až k promenádě Paseo de Gracia, pak kolem náměstí Plaza Lesseps a náměstí Plaza de la República Argentina až na konečnou. Julián mlčky sledoval ulice, jako by se bál, že město ztrácí už jen tím, že jím projíždí. V půli cesty mě vzal za ruku a beze slova ji políbil. Stařík doprovázející děvčátko v bílém se na nás díval a usmál se. Zeptal se, zda jsme snoubenci. Když jsme šli ulicí Román Macay a směrem k vile Aldayových na Avenida Tibidabo, byla už noc. Jemně mžilo a drobounké kapičky deště pokrývaly kamenné zídky, které vypadaly jak postříbřené. Přelezli jsme zeď v zadní části pozemku hned vedle tenisových kurtů. Vila se tyčila do deštivé noci. Okamžitě jsem ji poznala. Četla jsem její popis zachycený tisíckrát v Juliánových knihách. V Rudém domě palác působil dojmem strašidelného domu, který vypadá zvenku větší. Pomalu se proměňoval a rozrůstal do chodeb, chodbiček, neskutečných podkrovních místností a nekonečných schodišť, jež nikam nevedla. Byly tam temné místnosti, jež ze dne na den zmizely a odnášely s sebou neopatrné jedince, kteří do nich vstoupili a které už pak nikdy nikdo nespatřil. Zastavili jsme se před vchodovými dveřmi, zajištěnými řetězem a zámkem velikosti sevřené pěsti. Okna v přízemí byla zabedněná prkny porostlými břečťanem. Vzduch byl prosycen pachem zetlelých rostlin a zvlhlé půdy. Tmavý a slizký kámen se v dešti třpytil jako kostra obrovitého plaza.
Chtěla jsem se zeptat, jak míní vypáčit ta obrovská vrata, která vypadala, jako by vedla do baziliky či do věznice. Julián vytáhl z kapsy kabátu lahvičku a odšrouboval uzávěr. Z hrdla pomaličku ve spirále stoupal namodralý zapáchající obláček. Julián pak chytil visací zámek a vlil do otvoru kyselinu. Kov zasyčel jako rozžhavené železo a zahalil se do clony nažloutlého dýmu. Několik vteřin jsme vyčkali. Julián poté vzal dlažební kostku, kterou našel v křoví, a několika ranami zámek rozbil. Pak do dveří strčil nohou. Pomalu se otevřely, jako nějaká hrobka, jež ze svých útrob vydala těžký a vlhký vzdech. Za zápražím se rozprostírala sametově černá tma. Juliá…
