Po návratu do Barcelony jsem nechala uplynout jistou dobu, než jsem navštívila Miquela Molinera. Potřebovala jsem dostat Juliána z hlavy a věděla jsem, že když se mě na něj Miquel zeptá, nebudu vědět co říct. Když jsme se setkali, nemusela jsem nic říkat. Miquel se mi podíval do očí a jen pokýval hlavou. Připadal mi hubenější než před mou cestou do Paříže. Obličej měl až chorobně bledý. Já jsem to přičítala jeho přílišné pracovitosti, kterou se trestal. Přiznal se mi, že je ve finanční tísni. Téměř všechny zděděné peníze utratil a věnoval je na filantropické účely. Teď se advokáti jeho sourozenců pokoušejí vystěhovat ho z vily. Odvolávali se přitom na část závěti starého Molinera, podle které Miquel mohl nemovitosti užívat pouze tehdy, zachovával-li ji v dobrém stavu a pokud měl dostatek peněz na pravidelnou údržbu. V opačném případě by vila na ulici Puertaferrisa připadla do správy jeho sourozencům.
„Otec před smrtí tušil, že jeho peníze utratím do posledního halíře za to, čím on pohrdal.“
Příjmy za psaní novinových článků mu zdaleka neumožňovaly takové nákladné bydlení.
„Není těžké vydělávat peníze. Opravdu těžké je vydělávat peníze způsobem, který stojí za to, aby mu člověk zasvětil život.“
Začala jsem ho podezřívat, že tajně pije. Někdy se mu třásly ruce. Chodila jsem za ním na návštěvu každou neděli. Nutila jsem ho, aby šel ven a na chvíli nechal pracovní stůl s encyklopediemi být. Věděla jsem, že ho pohled na mě bolí. Chovala jsem se, jako bych si nevzpomínala na jeho nabídku k sňatku, ani na to, jak jsem ho odmítla. Občas jsem ho přistihla, jak se na mě toužebně dívá. V jeho pohledu se však zračila porážka. Vystavovala jsem ho takové krutosti jen z čistě sobeckých pohnutek. Jedině Miquel totiž věděl pravdu o Juliánovi a Penélope.
Během oněch měsíců strávených daleko od Juliána se Penélope Aldayová proměnila v přízrak, který se mi vkrádal do snu a nahlodával mou mysl. Stále jsem vzpomínala na výraz zklamání ve tváři Irene Marceauové, když zjistila, že nejsem žena, na kterou Julián čeká. Penélope Aldayová ve své nepřítomnosti a zrádnosti byla pro mě příliš silným nepřítelem. Byla neviditelná. Přesto jsem si ji představovala jako dokonalou ženu, v jejímž světle jsem jen pouhým stínem. Připadala jsem si bezvýznamná, přízemní a ubohá. Nikdy bych si nepomyslela, že navzdory vlastní vůli dokážu tolik nenávidět někoho, koho vůbec neznám, koho jsem ani jednou neviděla. Asi jsem si myslela, že když se s ní setkám tváří v tvář a zjistím, že je z masa a kostí, prolomím její kouzlo a Julián bude zase volný. A spolu s ním i já. Chtěla jsem uvěřit, že všechno je jen otázkou času a trpělivosti. Dříve či později mi Miquel přece jen řekne pravdu. A ta pravda mě osvobodí.
Jednou, když jsme se procházeli po nádvoří katedrály, mi Miquel znovu naznačil, že má o mě zájem. Podívala jsem se na něj a uviděla osamělého člověka bez jakékoliv naděje. Věděla jsem, co dělám, když jsem ho zavedla domů a nechala se svést. Věděla jsem, že ho podvádím, i to, že on to také ví. Avšak na celém světě jsem nikoho jiného neměla. A tak se z nás stali milenci. Ze zoufalství. V jeho pohledu jsem viděla to, co bych si přála spatřit v Juliánových očích. Pokaždé když jsem se mu odevzdávala, mstila jsem se Juliánovi a Penélope a vůbec všemu, co mi bylo upíráno. Miquel byl nemocný touhou a samotou. Dobře věděl, že naše láska je jen fraška, ale přesto mě nedokázal nechat být. Pil čím dál víc a někdy se stávalo, že se mě vůbec nedokázal zmocnit. Já jsem pak žertovala, že se z nás v rekordním čase stal příkladný manželský pár. Ze zklamání a zbabělosti jsme ubližovali jeden druhému. Jednou v noci, rok po mém příjezdu z Paříže, jsem Miquela požádala, aby mi řekl o Penélope pravdu. Miquel měl popito a hrozně se rozlítil, nikdy dřív jsem ho neviděla tak zuřit. Byl bez sebe vzteky. Urážel mě a nadával mi, že jsem běhna. Vyčítal mi, že jsem ho nikdy neměla ráda. Strhal ze mě šaty, a když se mě chtěl zmocnit násilím, nekladla jsem žádný odpor, nabídla jsem se mu…
