2. KAPITOLA
Oheň na hoře
Než Ralph přestal vytrubovat na lasturu, byla už plošina přeplněná. Toto shromáždění se v mnohém lišilo od ranního potlachu. Odpolední slunce vrhalo na plošinu šikmé paprsky z druhé strany a většina dětí, které si příliš pozdě uvědomily, jak je pálí sluncem sežehnutá pokožka, si oblékla šaty. Sbor, už mnohem méně semknutý, odložil svá roucha.
Ralph usedl na vyvrácený kmen, levou tváří k slunci. Po pravici mu stála většina sboru; po levici odrostlejší hoši, kteří se před evakuací navzájem neznali; malé děti dřepěly na trávě před ním.
Nastalo ticho. Ralph si položil smetanově růžovou mušli na kolena a náhlý závan větříku rozhodil po plošině záblesky světla. Ralph nevěděl, zda má vstát nebo zůstat sedět. Pohlédl doleva, směrem k vodní nádržce. Čuňas seděl nablízku, ale neměl se k tomu, aby mu pomohl.
Ralph si odkašlal.
“Tak poslouchejte.”
A tu pojednou nabyl jistoty, že dokáže plynně hovořit a vysvětlit všechno, co je zapotřebí. Prohrábl si rukou plavé vlasy a spustil:
“Jsme na ostrově. Vylezli jsme na vrchol hory a uviděli jsme kolem dokola vodu. Neviděli jsme žádné domy, ani kouř, ani stopy, ani čluny, ani lidi. Jsme na neobydleném ostrově, kde není ani človíčka, jenom my.”
Jack mu skočil do řeči.
“Ale vojáky stejně potřebujeme - aby lovili zvěř. Aby zabíjeli prasata -”
“Ano. Na ostrově jsou prasátka.”
Všichni tři se pokoušeli sdělit ostatním, co cítili, když se ten růžový živoucí tvor zmítal mezi šlahouny.
“Viděli jsme jedno -”
“Kvičelo -”
“Pak uteklo -”
“Ještě než jsem ho moh zabít - ale - počkejte příště!” Jack zabodl nůž do kmene a rozhlédl se vyzývavě kolem. Shromáždění se opět ztišilo.
“Tak vidíte,” řekl Ralph, “potřebujeme lovce, aby nám obstarávali maso. A ještě něco.”
Zvedl mušli, která mu ležela na kolenou, a rozhlédl se po tvářích ožehnutých sluncem.
“Nejsou tu žádní dospělí. Musíme se starat o sebe sami.” Shromáždění zahučelo a zmlklo.
“A další věc. Nemůžeme trpět, aby všichni mluvili najednou. Budete se muset hlásit jako ve škole.”
Podržel si lasturu před obličejem a díval se přes ni. “Já pak každému dám lasturu.”
“Lasturu?” “Tak se tahle mušle jmenuje. Dám vždycky lasturu tomu, kdo bude mít slovo. Může ji držet v ruce, dokud bude mluvit.”
,Ale “Podívej -”
“A nikdo ho nesmí přerušovat mimo mě.” Jack vyskočil.
“Budeme mít pravidla!” zvolal vzrušeně. “Spoustu pravidel! A jestli se někdo opováží je porušit -”
“Píc ho!” “Pif!” “Bác ho!”
“Průšvih!” Ralph ucítil, že mu někdo zvedl lasturu z klína. A už tu
stál Čuňas s tou ohromnou bělavou lasturou v náručí a pokřik umlkal. Jack zůstal ještě stát a nejistě pohlédl na Ralpha, který se usmál a poklepal na kládu. Jack si sedl. Čuňas si sundal brýle, a otíraje si je o košili, mžoural na shromáždění.
“Nenecháte Ralpha domluvit. Nedovolíte mu, aby projednal tu nejdůležitější věc.”
Významně se odmlčel.
“Jestlipak někdo ví, kde jsme? Co?” “Na letišti to vědí.”
“Ten člověk s takovou tou trumpetou -” “Můj tatínek.”
Čuňas si nasadil brýle.
“Nikdo neví, kde jsme,” řekl Čuňas. Byl bledší než předtím a ztěžka dýchal. “Možná že věděli, kam jsme měli namířeno, a možná že taky ne. Ale teďka nevědí kde jsme, poněvač jsme tam vůbec nedolítli.” Chvilku na ně zíral s otevřenými ústy, pak se zapotácel a usedl. Ralph mu vzal lasturu z rukou.
“To jsem chtěl právě říct,” pokračoval, “když jste všichni, všichni …” Díval se pozorně na jejich napjaté tváře. “Letadlo bylo sestřeleno a shořelo. Nikdo neví, kde jsme. Možná že tu budeme dost dlouho.”
Bylo takové ticho, že všichni slyšeli přerývané sípění Čuňasova dechu. Slunce sem proniklo šikmými paprsky a pozlatilo polovici plošiny. Lehké vánky, které se dosud honily po laguně a chytaly se za ocásky jako koťata, přeběhly přes plošinu a zamířily k pralesu. Ralph si shrnul rozcuchané světlé pačesy, které mu visely do čela.
“A tak tu možná zůstaneme dost dlouho.” Nikdo se neozval. Ralph se náhle zakřenil.
“Ale tohle je prima ostrov. Vylezli jsme - Jack, Simon a já - na tu horu. …
