7. KAPITOLA
Stíny a vysoké stromy
Prasečí stezka se táhla těsně podél změti kamenů, které ležely u vody na druhé straně, a Ralph byl rád, že tudy může jít za Jackem. Kdyby člověk dokázal zavřít uši, aby neslyšel táhlý sykot klesajícího moře a klokotání stoupajícího, kdyby dovedl zapomenout, jak šeré a neutěšené jsou houštiny kapradí po obou stranách, pak by měl jakous takous naději, že se mu podaří vypudit z hlavy i myšlenky na obludu a chvilku snít. Slunce se přehouplo přes nejvyšší bod a odpolední vedro dolehlo na ostrov. Ralph poslal Jackovi dopředu vzkaz, a když přišli k nejbližší skupině ovocných stromů, celá parta se zastavila, aby se najedla.
Ralph usedl a poprvé za celý den si uvědomil, jaké je dnes parno. Znechuceně škubal šedivou košilí a dumal, zda by nebylo záhodno dopustit se té neslýchané ztřeštěnosti a vyprat si ji. Jak tu seděl ve vedru, nezvyklém i na tomto ostrově, přemítal o tom, jak rád by zvelebil svůj zevnějšek. Především by potřeboval nůžky, aby si ostříhal vlasy - odhodil si je z čela, - okudlal by si ty hnusné pačesy až u samé hlavy. Pak by se chtěl vykoupat, jaksepatří vyšplouchat v mýdlové vodě. Přejel si zkusmo jazykem zuby a usoudil, že kartáček na zuby by taky nebyl k zahození. A ty nehty -
Ralph obrátil ruku hřbetem vzhůru a prohlížel si je. Měl je okousané až na živé maso, ale nemohl si vzpomenout, kdy s tímhle zlozvykem začal, ani že mu holdoval někdy v minulosti.
“Co nevidět si začnu cucat palec -”
Pokradmu se rozhlédl. Zřejmě ho nikdo neslyšel. Lovci tu seděli, cpali se snadno získaným jídlem a tvářili se, jako kdyby si bůhvíjak pochutnávali na banánech i na těch olivově šedých rosolovitých plodech. Ralph si je prohlížel a porovnával je se svým někdejším čistým zevnějškem, jak si jej uchoval v paměti. Byli špinaví, ale nikoli tak okatě zmazaní jako kluci, kteří upadli do bláta nebo se poprali v dešti. Ani jeden z nich nepotřeboval strčit rovnou pod sprchu, a přece - měli příliš dlouhé vlasy, rozcuchané a zknocené a tu a tam v nich měli zapletený suchý list nebo větévku; obličeje měli celkem slušně umyté šťávou z ovoce a potem, ale na méně přístupných místech byly potemnělé jakoby stínem; jejich šaty byly rozedrané, ztuhlé a zpocené tak jako Ralphovy a neoblékali si je kvůli slušnosti nebo pro pohodlí, ale už jen ze zvyku; kůži na těle měli povlečenou mořskou solí .
Srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že všechny tyhle věci teď pokládá za normální a že mu ani nevadí. Vzdychl a odhodil stopku, ze které otrhal ovoce. Někteří lovci se už plížili do ústraní, aby si odlehčili, buď v lese, nebo dole mezi kamením. Otočil se a pohlédl na moře.
Zde, na druhé straně ostrova, byla úplně nová vyhlídka. Mlžná kouzla faty morgány nesnášela studenou vodu oceánu a obzor se tu rýsoval ostře jako vyříznutý z modři. Ralph se vydal dolů mezi skály. Tam, očima téměř na úrovni moře, bylo možné sledovat nepřetržitou pouť vzdutých hlubokomořských vln. Táhly se po celé míle a bylo vidět, že to nejsou ani pobřežní vlny, ani zčeřené vlnky nad mělkou vodou. Putovaly podél celého ostrova, jako kdyby si ho ani nevšímaly a měly jiné věci na práci; a nezdálo se, že plynou kupředu, spíše jako kdyby se mohutně zvedal a klesal celý oceán. Teď moře opadávalo a vytvářelo kaskády a vodopády ubíhající vody, odhalovalo skály a uhlazovalo chaluhy jako lesklé vlasy; pak se zarazilo, nabralo sil a s rachotem se vyřítilo kupředu, nezadržitelně zaplavovalo výčnělky a geologické vrstvy, přelilo se přes útes a konečně vymrštilo do průrvy paži pěnivého příboje, která sotva metr daleko od Ralpha roztáhla prsty vodní tříště.
Vlnu za vlnou sledoval Ralph stoupání a klesání vod, až mu cosi z netečnosti moře otupilo mozek. Pak si začal pozvolna uvědomovat, jak téměř nekonečná je rozloha těchto vod. Toto je předěl, nesmírná bariéra. Na druhé straně ostrova mohl člověk, v poledne obklopený fatou morgánou a chráněný štítem tiché laguny, snít o záchraně; zde však, tváří v tvář zvířecké tuposti oceánu, té nesmírné dálavě, je jak…
