10. KAPITOLA
Mušle a brýle
Čuňas se pozorně díval na přicházející postavu. V poslední době míval někdy dojem, že vidí líp, když si sundá brýle a přiloží si to své jediné sklo k druhému oku; ale i tím lepším okem viděl, že Ralph zůstal nepochybně Ralphem i po tom, co se stalo. Teď se objevil mezi kokosovými palmami, kulhavý a špinavý a z chundele plavých vlasů mu čouhaly suché listy. Jedno jeho oko vypadalo jen jako štěrbina v napuchlé tváři a na pravém koleni měl veliký strup. Zastavil se na okamžik a zamžoural na postavu sedící na plošině.
“To jsi ty, Čuňasi? Nikdo víc tu nezůstal?” “Ještě ňáký mrňousové.”
“Ty se nepočítají. A velcí žádní?”
“Jo - ještě Sameric. Šli někam na dříví.” “A už nikdo?”
“Já už vo nikom nevim.”
Ralph opatrně vylezl na plošinu. Hrubá tráva byla ještě slehlá v místech, kde dříve zasedalo shromáždění; křehká bílá lastura dosud svítila vedle oblýskaného sedátka. Ralph si sedl do trávy obličejem k náčelnickému místu a k lastuře. Čuňas poklekl po jeho levici a pak bylo dlouho ticho.
Konečně si Ralph odkašlal a něco zašeptal. Čuňas se otázal také šeptem:
“Cos to říkal?”
Ralph promluvil nahlas: “Simon.”
Čuňas neřekl nic, jen vážně pokývl. Zůstali sedět a zírali oslabeným zrakem na náčelnické sedadlo a na třpytivou lagunu. Zelené světlo a lesklé skvrny slunečního jasu si pohrávaly na jejich zhanobených tělech.
Posléze Ralph vstal a šel k lastuře. Vzal ji láskyplně do obou rukou a poklekl, opíraje se o kmen stromu.
“Ty, Čuňasi.” “No?”
“Co si teď počnem?” Čuňas pokynul k lastuře.
“Moh bys “-
“Svolat shromáždění?”
Ralph se řezavě zasmál, když pronesl to slovo, a Čuňas se zamračil.
“Jseš pořád náčelník.” Ralph se opět zasmál. “Jseš. Náš náčelník.” “Mám lasturu.”
“Ralphe, přestaň se takhle smát. Hele, nech si to, jo? Co si ty druhý pomyslej?”
Konečně Ralph přestal. Chvěl se. “Čuňasi.”
“Co?” “To byl Simon.” “Tos už říkal.” “Čuňasi.” “Co?”
“Byla to vražda.”
“Přestaň!” vřískl Čuňas. “K čemu je to dobrý, takhle mluvit?”
Vyskočil a postavil se nad Ralpha.
“Bylo tma. A pak tamto - ten hnusnej tanec. A blejskalo se a hřmělo a pršelo. Měli jsme strach!”
“Já neměl strach,” řekl Ralph pomalu, “já - já nevím, co se to se mnou dělo.”
“Měli jsme strach!” řekl Čuňas rozčileně. “Mohlo se stát všechno možný. Nebyla to - to, co tys řek.”
Mával rukama, hledal v paměti nějakou frázi. “Ale Čuňasi!”
Ralphův hlas, hluboký a zkormoucený, zarazil Čuňasovy posunky. Čuňas sklonil hlavu a čekal. Ralph s lasturou v náručí se pohupoval sem a tam.
“Nechápeš to, Čuňasi? To, co jsme udělali “Možná že je ještě -”
“Ne.” “Třeba jenom tak dělal, jako že -”
Čuňasovi selhal hlas, když se podíval Ralphovi do obličeje. “Tys byl venku. Venku z kola. Vůbec ses dovnitř nedostal. Nechápeš, co jsme - co oni udělali?”
V jeho hlase byl hnus, ale zároveň i jakési horečné vzrušení.
“Copaks to neviděl, Čuňasi?”
“No moc dobře ne. Dyť já mám teďka jen to jedno voko. Na to bys neměl zapomínat, Ralphe.”
Ralph se nepřestával kolébat dopředu a dozadu.
“Byla to nehoda,” řekl Čuňas zčista jasna, “tak to je. Zkrátka a dobře nehoda.” Hlas mu znova vřískavě přeskočil. “A vůbec, von si přileze docela potmě - co ho to napadlo, takhle se přišourat ze tmy! Byl praštěnej. Říkal si vo to.” Zase už divoce mával rukama. “Byla to nehoda.”
“Tys neviděl, co vyváděli -”
“Koukej, Ralphe, musíme to pustit z hlavy. Nic dobrýho z toho nepojde, když na to budeme furt myslet, chápeš?”
“Já se bojím. Mám strach. Z nás. Chci domů. Pane bože, jak já chci domů!”
“Byla to nehoda,” opakoval Čuňas paličatě, “nehoda a basta.”
Sáhl Ralphovi na nahé rameno a Ralph se pod tím lidským dotekem zachvěl.
“A hele, Ralphe,” Čuňas se rychle rozhlédl a přiklonil se blíž - “neřikej nikomu, že jsme u toho tancování taky byli. Ať se to nedoví Sameric.”
“Ale vždyť jsme tam byli!” Čuňas zavrtěl hlavou.
“Ale až nakonec. V tý tmě si toho nikdo nevšim. A vůbec, sám jsi říkal, že jsem byl z kola venku
“Já taky,” zahučel Ralph, “já byl taky venku.” Čuňas dychtivě př…
