6. KAPITOLAbr
uda ze vzduchu
Už pohaslo všechno světlo, kromě třpytu hvězd. Když chlapci pochopili, kdo vydával ten strašidelný kvil, a Percival se zase ztišil, Ralph a Simon ho neobratně zvedli a odnesli do přístřešku. Čuňas se jim držel nablízku přes všechny své srdnaté řeči, a pak ti tři větší chlapci vešli do vedlejší chatky. Převalovali se neklidně a hlučně na suchém listí a dívali se na kus hvězdnatého nebe, který bylo vidět v otvoru obráceném k laguně. Tu a tam některý z mrňousů ve vedlejších chatkách vykřikl a jednou jeden velký chlapec něco zamumlal do tmy. Potom usnuli i oni.
Nad obzor se vyhoupl srpek měsíce tak nepatrný, že nevytvořil téměř žádný odraz, i když seděl přímo na vodě, ale na obloze byla ještě jiná světla, která se rychle pohybovala, mrkala nebo zhasínala, ačkoli z té bitvy, která zuřila ve výšce deseti mil, nezalehlo dolů ani nejslabší zatřesknutí. Zato sem nebe seslalo znamení ze světa dospělých, jenže v té chvíli nebylo vzhůru ani jedno dítě, aby je mohlo uvidět. Cosi se znenadání rozzářilo a vybuchlo a spirálovitá čára proťala celou oblohu; a pak se opět rozhostila hvězdná tma. Nad ostrovem se objevila skvrna, lidská postava, která se rychle snášela pod padákem, postava s klimbajícími údy. Proměnlivé větry různých výšek nesly postavu, kam se jim zachtělo. Posléze, asi tři míle nad zemí, se vítr ustálil, obletěl s ní svažitým obloukem celou oblohu a pak ji spustil příkrým skluzem dolů, přes útes a lagunu k hoře. Postava se zhroutila mezi modré květiny na úbočí hory, ale i v této výši se teď zvedl mírný větřík a padák se vzdouval, škubal a táhl. Takže teď ta postava klouzala vzhůru na horu a nohy vlekla za sebou. Metr po metru, závan po závanu táhl vítr postavu přes pole modrých květů, přes bludné balvany a rudé kamení, až ji složil na hromádku mezi roztroušená skaliska na vrcholu hory. Tam vál větřík v nárazech a zadrhával a splétal provazy padáku; a postava tam seděla, hlavu v přilbě svěšenou mezi koleny, a složitě spletené provazy ji podpíraly. Když vítr zavanul, provazy se napjaly a nějakou náhodnou kombinací sil se stalo, že jí při tom zvedly hlavu a prsa do výše, takže to vypadalo, jako by se zadívala do dálky přes výběžek hory. A pokaždé, když se vítr ztišil, provazy povolily a postava se zase nachýlila kupředu a sklonila hlavu mezi kolena. A tak zatímco hvězdy putovaly oblohou, postava seděla na vrcholku hory a ukláněla se a vzpřimovala a zase ukláněla.
Časně ráno, ještě za tmy, se ozvalo šramocení na skále trochu níž na úbočí hory. Dva chlapci rozhrabávali hromadu klestí a suchého listí, dva nejasné stíny, které spolu ospale rozprávěly. Byla to dvojčata, která měla službu u ohně. Teoreticky měl jeden bratr spát a druhý hlídat. Jeden bez druhého však nedokázal udělat nic kloudného, a protože nemohli být vzhůru celou noc, usnuli oba. Teď se blížili k temnější skvrně, kde měl hořet signální oheň, zívali, protírali si oči a našlapovali zkušenýma nohama. Když došli k ohništi, zastavili se, přestali zívat a jeden se hned rozběhl pro chrastí a listí.
Druhý poklekl.
“Mně se zdá, že to vyhaslo.”
Šmátral v popeli klacíky, které mu bratr strčil do ruky. “Ba ne.”
Lehl si na břicho a s hlavou těsně u ohniště jemně zafoukal. Objevila se jeho tvář, červeně ozářená. Na okamžik přestal foukat.
“Same, potřebujeme -” “- třísky.”
Eric se sklonil a znovu opatrně foukal tak dlouho, až se celé ohniště rozžhavilo. Sam hodil kus ztrouchnivělého dříví do žáru, pak přiložil větev. Zář vzrostla a větev se rozhořela. Sam přihodil ještě několik větví.
“Nespal to všechno,” řekl Eric. “Moc tam láduješ.” “Ať se trochu ohřejeme.”
“Pak budeme muset nanosit ještě víc dříví.” “Mně je zima.”
“Mně taky.”
“A vůbec, je -”
“- tma. Tak dobře.”
Eric si zase podřepl a díval se, jak Sam přikládá na oheň. Postavil kusy suchého dříví do jehlanu a oheň se prudce rozhořel.
“Měli jsme namále.” “Ten by se -”
“- našňup.” “No jéje.”
Chvilku se dvojčata mlčky dívala do ohně. Pak se Eric uchechtl.
“Že ale vyváděl, co!” …
