6
Cukuru Tazaki sedl k počítači, poslal mail Saře Kimoto a pozval ji na oběd nebo na večeři. Nějakých pět dní po jejich rozhovoru v baru na Ebisu. Odpověď přišla ze Singapuru. Sara se za dva dny vrací do Japonska. Den nato, v sobotu, by měla večer volno. „Napsals jak na zavolanou. Musím ti totiž něco říct,“ stálo v mailu.
Musí mu něco říct? Cukuru samozřejmě neměl tušení, o co se může jednat. Při pomyšlení, že se s ní uvidí, však dostal dobrou náladu a znovu si uvědomil, jak po té ženské, která je starší než on, celým srdcem touží. Stačilo, aby ji nějakou dobu neviděl a hned měl dojem, jako by začínal ztrácet něco velice důležitého a začalo ho slabě píchat na prsou. Pocit, jaký naposledy zažil už hodně, hodně dávno.
Následující tři dny se ale na Cukurua navalilo práce, že jí měl doslova nad hlavu. Projekt obnášel propojení trati s linkou metra a vzhledem k odlišnostem v designu vagónů (jak to, že nám tak podstatnou informaci neposkytli dřív?) vyvstalo několik bezpečnostních problémů, urgentně vyžadujících úpravu nástupišť. Pro kterou bylo pochopitelně třeba vypracovat detailní plán postupu. Téměř už ani nechodili spát. Přesto se mu však povedlo si práci jakž takž rozvrhnout tak, aby si na sobotu večer a na neděli mohl vzít volno. Na místo jejich schůzky v Aojamě zamířil z firmy tak, jak byl, ještě v obleku. V metru na sedadle usnul tak hluboce, že na stanici Akasaka Micuke málem nestihnul přestoupit.
„Vypadáš hrozně vyčerpaně,“ řekla Sara, jakmile ho uviděla.
Cukuru jí stručně vyložil, s čímpak má posledních pár dní tak plné ruce práce. Vyložil to opravdu co možná krátce a srozumitelně.
„Chtěl jsem se ještě aspoň skočit domů osprchovat a převléknout z pracovního, ale ani to už jsem nestihnu!,“ dodal nakonec.
Sara vytáhla z nákupní tašky krásně zabalenou plochou podlouhlou krabičku a podala ji Cukuruovi. „To jsem ti přivezla.“
Cukuru balíček rozbalil. Uvnitř objevil kravatu. Kravatu z elegantně modrého hedvábí beze vzorku. Yves Saint-Laurent.
„Viděla jsem ji v Singapuru v obchodě na letišti a napadlo mě, že by ti mohla slušet.“
„Děkuju. Je fakt nádherná.“
„Někteří chlapi ale neradi dostávají jako dárek kravatu…“
„Já mezi ně nepatřím,“ ujistil ji Cukuru. „Už jenom proto, že si nechodívám kupovat kravaty, jak se mi zrovna zlíbí. A tuhle jsi navíc vybrala opravdu skvěle.“
„Tak to jsem ráda,“ oddechla si Sara.
Cukuru rovnou sundal z krku tenký proužek kravaty, kterou měl právě na sobě, a uvázal místo ní novou, co právě dostal od Sary. Vzal si dnes zrovna tmavomodrý letní oblek a bílou košili s klasickým límečkem. Modrá kravata se k nim hodila víc než dobře. Sara se natáhla přes stůl a navyklým pohybem mu upravila uzel. Ucítil příjemnou slabou vůni kolínské.
„Sluší ti,“ řekla Sara a usmála se.
Jak tu teď ležela na stole, vyhlížela jeho dosavadní kravata mnohem ošuntěleji, než by se byl nadál. Připomínala skoro nějaký zlozvyk, kterého si po dlouhou dobu nedokázal všimnout. Musí o sebe trochu víc dbát, napadlo ho znovu. Při práci v kanceláři železniční firmy, kdy člověk celé dny jen sedí nad výkresy, totiž moc příležitostí k parádění nemáte. Pracoviště je to téměř výhradně mužské. Jakmile dorazíte do práce, sundáte kravatu, vyhrnete si rukávy u košile a dáte se do díla. A kolikrát se i vypravíte přímo do terénu. O to, jaký snad má Cukuru na sobě oblek nebo jakou si vzal kravatu, se tady nikdo zvlášť nestará. A když se to navíc vezme kolem a kolem, svá pravidelná rande se stálou partnerkou začal mít Cukuru teprve nedávno po hodně dlouhé době.
Bylo to vůbec poprvé, co od Sary dostal nějaký dárek. Udělala mu velkou radost. To je nápad, musí se jí přeptat, kdy má narozeniny. Bude jí totiž muset také něco dát. Nezbývá, než aby si to pěkně zapsal za uši. Ještě jednou jí poděkoval a starou kravatu šoupl složenou do kapsy.
* * *
Seděli ve francouzské restauraci v podzemí výškové budovy v Minami Aojamě. I tohle místo vybrala Sara. Nebyl to nijak okázalý podnik. Víno ani jídlo tu neměli zvlášť drahé. Cítili jste se tu…
