9
Když se mu na mobil ozvala Sara Kimoto, zabíjel zrovna Cukuru čas tím, že třídil lejstra, co se mu nahromadila na pracovním stole, vyhazoval, co bylo k nepotřebě a přerovnával psací potřeby, nashromážděné v zásuvce. Byl právě čtvrtek, pátý den od chvíle, co se se Sarou posledně viděli.
„Můžu na tebe mluvit?“
„Jasně že jo,“ ujistil ji. „Je to zvláštní, ale momentálně jsme tu skoro neměli celý den do čeho píchnout.“
„No výborně,“ řekla Sara. „Mohli bychom se dneska vidět, aspoň na chvilku? Od sedmi mám už domluvenou večeři, ale předtím bych se mohla uvolnit. Dost by mi ale pomohlo, kdyby ses za mnou mohl stavit na Ginzu.“
Cukuru pohlédl na hodinky. „Myslím, že bych tam mohl být v půl šesté. Řekneš mi, kam mám dorazit?“
Uvedla jméno jedné kavárny u křižovatky poblíž čtvrtého obvodu. Cukuru to místo znal.
Před pátou hodinou nechal úklid úklidem, odešel z práce a z Šindžuku sjel tratí Marunouči na Ginzu. Šťastnou náhodou měl zrovna na sobě modrou kravatu, kterou posledně dostal od Sary.
Sara už ho čekala v kavárně, před sebou šálek kávy. Když uviděla, jakou si vzal kravatu, rozzářila se. Úsměv jí v koutcích úst vykouzlil dvě malé, okouzlující vrásky. Přišla číšnice a Cukuru si taky objednal kávu. Kavárna byla plná lidí, co tu cestou z práce na někoho čekali.
„Promiň, že jsem tě vytáhla až sem,“ řekla Sara.
„Já si občas rád udělám výlet na Ginzu,“ ujistil ji. „1 když bych byl ještě radši, kdybych si tu s tebou při té příležitosti mohl někde v klidu dát i něco k jídlu.“
Sara nakrčila rty a vzdychla si. „To by bylo opravdu fajn, jenže já musím dneska na pracovní večeři. Z Francie přijelo jedno velké zvíře a já ho musím vzít do luxusní tradiční restaurace a věnovat se mu. Jsem z toho celá napjatá, na nějaké jídlo teď nemám ani pomyšlení a nejradši bych vůbec nikam nešla.“
Sara byla dnes opravdu nastrojenější než obvykle. Měla na sobě kávově hnědý kostýmek elegantního střihu a na broži v klopě se jí uprostřed oslnivě třpytil maličký diamant. Sukni měla krátkou a pod ní bylo vidět drobně vzorkované punčochy ve stejném odstínu jako kostýmek.
Sara otevřela červenohnědou lakovanou kabelku, co měla na klíně, a vytáhla z ní větší bílou obálku. Uvnitř bylo složených několik potištěných listů papíru. Nato kabelku zase zavřela, jen to tak klaplo. Velice příjemně, až se lidé kolem málem bezděky otočili.
„Zjistila jsem ti, co kdo z tvých čtyř přátel momentálně dělá a kde je. Tak, jak jsem ti posledně slíbila.“
Cukuru užasl. „Prosím tě, vždyť od té doby neuplynul ještě ani týden!“
„Já odjakživa pracuju rychle. A tohle ani nedá tolik práce, když člověk ví, jak na to.“
„Já bych to nedokázal.“
„Každý je prostě dobrý v něčem jiném. Já bych zas neuměla stavět nádraží.“
„Nejspíš bys ani nedala dohromady výkres.“
Sara se usmála. „Ani kdybych na to měla dvě stě let života.“
„Takže ses dozvěděla, kde ti čtyři teď jsou,“ nadhodil Cukuru.
„V jistém smyslu ano,“ řekla Sara.
„V jistém smyslu ano,“ opakoval Cukuru. Znělo to poněkud zvláštně. „Jak to proboha myslíš?“
Sara upila kávu a vrátila šálek zpátky na talířek. A pak si zkontrolovala lak na nehtech, jako by chtěla získat čas. Měla je krásně nalakované ve stejném hnědočerveném odstínu jako kabelku, jen o něco světlejším. Na to, že jde o záměr, by Cukuru s klidem vsadil svůj měsíční plat.
„Nechej mě mluvit hezky popořádku. Jinak se nikam nedostaneme,“ řekla Sara.
Cukuru přikývl. „Jistě. Vyprávěj tak, jak ti to bude nejlíp vyhovovat.“
Sara mu v krátkosti objasnila své pátrací metody. Ze všeho nejdřív přišel na řadu internet. Facebook, Google, Twitter. Pustila se těm čtyřem po stopě s uplatněním všech dostupných vyhledávacích prostředků. O současné situaci Ao a Aky se tak dozvěděla skoro všechno. Shromáždit o nich informace nebylo nijak zvlášť obtížné. Ti dva totiž informace o sobě – šlo z větší části o informace spjaté s podnikáním, kterému se věnovali – naopak spíš ještě aktivně šířili do světa.
„Trochu zvláštní, řekla bych,“ shrnula to Sara. „Nemáš ten dojem? Žijeme v&nb…
