2
Stalo se to o letních prázdninách ve druhém ročníku na vysoké. Tím létem počínaje už život Cukuru Tazakiho neměl být nikdy jako dřív. Připomínalo srázný horský hřeben, který od sebe odděluje dvě vegetační oblasti.
* * *
Tak jako vždycky si Cukuru hned zkraje prázdnin sbalil věci (neměl jich stejně nijak moc) a sedl na Šinkansen. Vrátil se k rodičům do Nagoje, a když si trochu odpočal, hned volal svým čtyřem kamarádům. Nikoho z nich však nezastihl. Všichni prý byli někde venku. Asi se někam společně vypravili něco podniknout. U každého z jejich rodinných příslušníků, se kterým mluvil po telefonu, zanechal Cukuru vzkaz, pak se šel sám projít po městě, zašel do kina v nejrušnější čtvrti v centru a zabil čas sledováním filmu, který ani zvlášť netoužil vidět. Vrátil se domů, navečeřel se s rodinou a poté zas zkusil zavolat těm čtyřem. Pořád ještě nikdo nebyl doma.
Zavolal znovu následujícího dne před obědem, vůbec nic se však nezměnilo: všichni právě byli někde pryč. Znovu jim nechal vzkaz. Že prosí, ať mu zavolají, až přijdou domů. Jistě, vyřídíme, ujišťovali ho rodinní příslušníci, co zvedli telefon. Cosi v tónu, jakým to říkali, však Cukurua znepokojilo. První den si toho sice nevšiml, jejich hlasy v telefonu ale zněly poněkud jinak než obvykle. Připadalo mu, jako by si teď od něj v hovoru každý najednou držel jakýsi odstup. Jako by všichni toužili jen po tom, aby mohli co nejrychleji položit sluchátko. A zvlášť hlas starší sestry Širo zněl mnohem studeněji než jindy. Byla o dva roky starší než Cukuru a on si s ní dobře rozuměl (byla to krásná ženská, i když ne taková kráska jako Širo), a když Cukuru vdával k širo, skoro vždycky spolu po telefonu vtipkovali. Nebo se přinejmenším mile a přátelsky pozdravili. Tentokrát mu ale nepříjemně rychle položila telefon. Když takhle obvolal domácnosti všech svých čtyř známých, začal si Cukuru najednou připadat jako přenašeč zárodků nějaké specifické nepříjemné choroby.
Napadlo ho pak, jestli se třeba něco nestalo. K něčemu zřejmě došlo, Zatímco byl pryč, sběhlo se zřejmě cosi, kvůli čemu se ho pak ostatní začali stranit. Nějaká neblahá, nežádoucí událost. Ať ale dumal, jak dumal, pořád ho nenapadalo, oč jde, ani o co by vůbec mohlo jít.
Na prsou stále cítil tíhu, jako by spolknul žvanec něčeho, co spolknout neměl. Něčeho, co nešlo ani vyplivnout, ani strávit. Ten den se už z domu nehnul ani na krok a stále jen čekal, až zazvoní telefon. Nemohl se vůbec na nic soustředit. Rodiny svých čtyř známých opakovaně vyrozuměl, že už je zpátky v Nagoji. Být všechno jako obvykle, už by mu dávno zvonil telefon a slyšel by jejich nadšené hlasy. Teď ale zvonek telefonu pořád jen zarytě mlčel a mlčel.
Když nastal večer, napadlo Cukurua, jestli se jim nemá pokusit zavolat přece jen ještě jednou. Rozmyslel si to ale a neudělal nic. Dost možná, že ve skutečnosti byli všichni čtyři doma. Že se jen nechávali zapřít, aby s ním nemuseli mluvit. Že řekli rodičům a sourozencům „jestli zavolá Cukuru, tak tady prostě nejsem, jo?“, a proto teď všichni, co zvednou telefon, mají tak divný a nepříjemný tón hlasu.
Co se to děje?
Nemohl přijít na jakýkoli důvod. Naposledy se spolu všichni sešli v květnu, kdy na sebe tak pěkně navazovaly dny volna. Když potom Cukuru nasedal na tokijský Šinkansen, vyprovodili ho všichni čtyři až na nádraží. A ještě na nástupišti mu mávali jak diví. Dočista jako by vyprovázeli nějakého vojáka, který jim odjíždí na frontu někam do dalekého pohraničí.
Od té doby pak Cukuru napsal z Tokia několik dopisů, jejichž adresátem byl Ao. Psali si totiž obvykle klasické papírové dopisy, mimo jiné i proto, že to Širo moc neuměla s počítačem. A Ao na sebe přitom vzal úlohu kontaktní osoby. Dopisy, které mu přišly, nechal vždycky kolovat po ostatních členech party. Nebylo pak třeba psát čtyři podobné dopisy pro každého zvlášť. Cukuru psal hlavně o tom, jak se mu žije v Tokiu. Co tam všechno viděl, co zažil, co cítí. Ať ale viděl a dělal, co chtěl, vždycky si při tom říkal, jak by bylo pě…
