10
Koncem května si Cukuru vzal volno, prodloužil si víkend a na tři dny zajel domů do Nagoje. Na tu dobu ostatně zrovna spadalo výročí otcovy smrti se zádušní bohoslužbou a navštívit rodné město se tedy v mnoha ohledech hodilo.
Po otcově smrti se k matce do jejich rozlehlého domu nastěhovala nejstarší sestra s manželem, pokoj, kde dříve bydlel Cukuru, však zůstal i nadále prázdný, a on v něm proto mohl přenocovat. Postel, stůl i knihovna, všechno tu zůstalo jako za časů, kdy chodil na střední školu. V knihovně stály seřazené knihy, co tenkrát četl. V zásuvkách stolu ještě byly psací potřeby a sešity.
Poté, co první den skončily buddhistické obřady a oběd s příbuzenstvem a co si Cukuru odbyl obvyklou dávku konverzace s rodinou, měl od příštího dne volno. Rozhodl se, že nejprve navštíví Aa. V neděli sice má většina podniků zavřeno, pro autosalóny to ale neplatí. Cukuru si vytkl následující strategii: Ať už se půjde setkat s kýmkoli z těch čtyř, nebude si nikdy předem smlouvat schůzku, vypraví se za nimi vždy naslepo. Nedá jim čas, aby se na setkání s ním připravili, přinutí je k co možná bezprostřední reakci přímo na místě. Pokud je nezastihne, nebo mu setkání dokonce odmítnou, nic s tím samozřejmě nenadělá a bude si muset vymyslet něco jiného.
Předváděcí prostory Lexusu se nacházely v tichém zákoutí poblíž nagojského hradu. Za velikánským skleněným výkladem se řadila velkolepá přehlídka lexusů všech barev a odstínů, od sportovních kupé až po vozy s pohonem na všechna čtyři kola. Uvnitř to vonělo typickou vůní nových aut, v které se mísil odér nových pneumatik, umělé hmoty a pravé kůže.
Cukuru zašel do recepce a oslovil slečnu, která tam seděla. Vlasy měla elegantně vyčesané vzhůru, čímž vystavila na odiv svou štíhlou, bělostnou šíji. Ve váze na pultě kvetly veliké růžové a bílé jiřiny.
„Rád bych se sešel s panem Ómim,“ řekl Cukuru.
Věnovala mu poklidný, spořádaný úsměv, jako dělaný pro zdejší zářivé a čistočisté prostory. Rty měla namalované rtěnkou v přirozeném odstínu, chrup přímo nádherný. „Rozumím. Pan Ómi, že? Nezlobte se, ale koho mohu ohlásit?“
„Jmenuju se Tazaki,“ řekl Cukuru.
„Pan Tasaki, jistě. Jste spolu na dnešek domluveni?“
Cukuru přešel mlčením, že mu poněkud zkomolila jméno. Vlastně se mu to naopak hodilo do hry.
„Ne, domluveni spolu nejsme.“
„Rozumím. Poprosím vás o chvilku strpení.“ Vyťukala do telefonu zkrácený kód čísla a čekala nějakých pět vteřin, načež spustila. „Pane Ómi, je tu nějaký pan Tasaki. Ano, ano. Pan Tasaki.“
Co říkal volaný, nebylo v telefonu slyšet, ona však několikrát krátce přitakala a nakonec hovor uzavřela slovy: „Jistě, rozumím.“
Položila sluchátko a vzhlédla k Cukuruovi. „Pane Tasaki, pan Ómi má momentálně jednání, z něhož se nemůže uvolnit. Nezlobte se prosím, ale mohla bych vás požádat, abyste tu na něj chvilku počkal? Nemělo by to prý trvat déle než deset minut.“
Hladký, vycepovaný styl řeči, i zdvořilosti ovládala bezchybně. A z tónu hlasu se zdálo, že je jí opravdu ze srdce líto, že ho musí nechat čekat. Vycvičili si ji výborně. Nebo to snad měla už vrozené?
„Nic se neděje. Opravdu nemám nijak naspěch,“ řekl Cukuru.
Zavedla ho k pohovce potažené černou kůží, už od pohledu velice drahé. Stála tu veliká okrasná rostlina v květináči a potichu zněl Antonio Carlos Jobim. Na podlouhlém skleněném stolku byly vyrovnané přepychově zpracované katalogy Lexusu.
„Mohu vám nabídnout něco k pití? Kávu, černý čaj, japonský zelený čaj?“
„Dal bych si kávu, děkuji,“ řekl Cukuru.
Přinesla mu ji, zatímco si prohlížel katalog s nejnovějšími sedany. Na šálku krémové barvy se skvělo logo Lexusu. Cukuru poděkoval a napil se. Byla to dobrá káva. Voňavá a svěží, horká zrovna tak, jak má být.
Pomyslel si, že udělal moc dobře, když přišel v obleku a kožených polobotkách. Cukuru neměl tušení, co si tak na sebe obvykle berou lidé, kteří se vydají pořídit lexus. V triku s límečkem, džínách a teniskách by ho tu ovšem nemuseli brát příliš vážně. Napadlo ho to, zrovna když se chystal vyr…
