4
Cukuru se s tím klukem seznámil ve školním bazénu.
I on si tam přicházel den co den časně zrána osaměle zaplavat. A tak se docela přirozeně začali znát od vidění a vždycky spolu prohodili pár slov. Dokonce si, poté co doplavali a převlékli se v šatně, sem tam společně dali v kavárně jednoduchou snídani. Ten kluk byl o dva ročníky pod Cukuruem a studoval na katedře fyziky. Přestože tahle katedra spadala pod stejnou technickou univerzitu jako katedra pozemních staveb, jejich studenti představovali bezmála dva různé lidské druhy.
„A cože to tam u vás na pozemních stavbách vlastně děláš?“ zeptal se Cukurua jeho nový známý z techniky.
„Dělám stanice.“
„Stanice?“
„Myslím železniční, víš? Rozhodně ne třeba poštovní, nebo orbitální.“
„A proč proboha zrovna železniční stanice?“
„Protože je jich přece na světě zapotřebí,“ řekl Cukuru, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.
„Ty se nezdáš, poslechni,“ řekl jeho známý s opravdu uznalým výrazem. „Víš, mě do téhle chvíle nenapadlo o potřebnosti železničních nádraží nijak zvlášť uvažovat.“
„Vlakem přece jezdíš i ty, ne? Bez nádraží bys do něj neměl kde nastoupit.“
„Jezdím, to je fakt, a bez nádraží bych vážně neměl kde nastoupit. V životě by mě ale nenapadlo, že je na světě někdo až natolik zapálený do stavění železničních stanic.“
„Někdo se prostě věnuje skládání smyčcových kvartetů, někdo zas pěstování salátu a rajčat. A pár lidí se musí věnovat i stavění nádraží,“ odtušil Cukuru. „V mém případě navíc nejde ani tvrdit, že bych byl pro stavbu vlakových stanic kdovíjak zapálený. Čistě jen soustřeďuju zájem na úzce vymezený cíl.“
„Doufám, že to teď ode mě nevyzní moc nezdvořile, ale mám dojem, že pokud si člověk dokáže v životě pro své zájmy najít i jenom jeden úzce vymezený cíl, dosáhl vynikajícího úspěchu.“ Cukurua napadlo, jestli se mu ten člověk takhle náhodou nevysmívá, a zpříma se svému mladšímu spolužákovi zadíval do jeho pohledného obličeje. Spolužák to ale podle všeho myslel opravdu vážně. Jeho výraz byl totiž naprosto upřímný.
„Tobě se prostě, Cukuru, líbí něco vytvářet. Přesně jak to napovídá i tvé jméno. Cukuru – tvořitel…“
„Odjakživa mě bavilo tvořit věci, které jsou pak vidět,“ připustil Cukuru Tazaki.
„Takový já vážně nejsem. Mně kdoví proč žádné tvoření nikdy nešlo. Už od základní školy jsem na tyhle věci úplně levý. Nesvedl jsem ani slepit plastikový model. Rád v duchu promýšlím nejrůznější abstraktní záležitosti a přemýšlení se mi jaktěživ neomrzí, ale reálně něco vytvořit vlastníma rukama je nad mé síly. Pravda, rád vařím, jenomže jídlo, to začne ztrácet podobu prakticky hned v momentě, kdy ho člověk udělá. Trapné, co? Vydám se studovat na techniku, když ani pomalu neumím zatlouct hřebík.“
„A na co se tu vlastně chceš specializovat?“
Jeho známý se na okamžik hluboce zamyslel. „Já ti ani nevím. Na rozdíl od tebe, Cukuru, nemám žádnou konkrétní představu o tom, co bych chtěl vlastně dělat. V každém případě bych si tu pokud možno chtěl důkladně popřemýšlet. Prostě jen naplno, svobodně myslet a myslet. Jen to a nic víc. Jenže když se tak na to dívám, je tohle myšlení naplno stejný cíl jako chtít vytvářet vzduchoprázdno.“
„I lidí, co vytvářejí vzduchoprázdno, bude jistě na světě pár potřeba.“
Když Cukuru vypustil z úst tohle, jeho známý se vesele zasmál. „Jenomže vzduchoprázdno není totéž, co třeba rajčata nebo salát. U těch až tolik nevadí, když je ostošest produkuje kdekdo.“
„S myšlením se to má podobně, jako když člověku rostou vousy. Obojí přichází až v dospělosti. Takhle to myslím někdo řekl,“ poznamenal Cukuru. „I když už si nevzpomínám, kdo vlastně.“
„To byl Voltaire,“ ujistil ho jeho mladší spolužák. A přejel si bradu dlaní a rozesmál se. Vypadal při tom šťastně a nevinně. „Ale je možné, že se tak úplně netrefil. Mně sice vousy ještě skoro nerostou, ale přemýšlím moc rád už odmalička.“
Tvářičku měl doopravdy úplně hladkou, po vousech nikde ani stopy. Obočí měl úzká a hustá a uši tvarované tak čistě, jako by to byly nějaké krásné lastury.
„A neměl on Voltaire na mysli spíš sebereflexi než přemýšlení?“ nadhodil Cukuru.
Jeho známý maličko naklonil hlavu ke straně. „Sebereflexe se rodí z bolesti. Ta nepřichází jen tak s věkem a s nějakýma vousama už vůbec ne.“
Jmenoval se Haida. Fumiaki Haida. Ve znacích psáno jako popelavé pole. „A jéje, zase další člověk s barevným jménem,“ napadlo Cukurua. Mister Gray. I když je odstín popelavé šedi barvou jen skromnou a nenápadnou.
* * *
Ani jeden z nich neměl povahu, kterou by šlo označit za společenskou, jak se tak ale znovu a znovu vídali a povídali si, nakonec mezi nimi vznikly přirozené sympatie, a dokonce se spolu dokázali bavit s úplnou nenuceností. Ráno co ráno se v tutéž hodinu setkávali a šli si společně zaplavat. Oba dva plavali kraulem na dlouhé vzdálenosti, Haida byl ale o trochu rychlejší. Chodíval od dětství do plaveckých kurzů, a i díky tomu měl zvládnutý elegantní styl, při kterém zbytečně neplýtval silami. Lopatky se mu ladně míhaly těsně u hladiny jako nějaká motýlí křídla. Když si však od něj Cukuru nechal opravit různé detaily vlastního plaveckého stylu a soustředěně posiloval, zanedlouho Haidovi stačil. Jejich společné hovory se nejprve všechny točily okolo techniky plavání, okruh témat se ale postupně rozšiřoval.
Haida byl pohledný mladík menší postavy. Obličej měl drobný a jemně modelovaný, jako u nějaké starodávné řecké sochy. Jeho rysy ovšem byly krásné spíš pro jakousi až klasickou inteligenci a skromnost, co v sobě měly. Souměrnou, pravidelnou krásou, která sama od sebe vyplula na povrch, kdykoli se s ním Cukuru viděl. Rozhodně nešlo o žádného hezouna, který by byl kdekomu už zdaleka nápadný.
Vlasy měl krátké a trochu zvlněné a s naprostou neokázalostí nosil vždycky stejné plátěnky a stejnou světlou košili. I když to ale bylo jen úplně jednoduché a docela obyčejné oblečení, on ho dovedl nosit tak, aby to působilo příjemně. Nejradši ze všeho si četl knížky, na rozdíl od Cukurua však příliš nesahal po beletrii. Měl rád hlavně filozofické spisy a klasiku. Krom toho měl v oblibě i dramata a velice rád četl řecké tragédie a Shakespeara. A dopodrobna se vyznal i v tradičních japonských divadlech nó a bunraku. Pocházel ze severu z prefektury Akita a měl bělostnou pleť a dlouhé prsty. Alkohol příliš dobře nesnášel (tak jako i Cukuru) a dovedl od poslechu rozlišit Mendelssohna od Schumanna (tak jak to Cukuru nikdy nedokázal). Měl velice plachou povahu a kdykoli se ocitl pohromadě s více než třemi lidmi, byl vůbec nejradši, pokud se chovali tak, jako by on sám ani neexistoval. Na hrdle měl asi čtyřcentimetrovou dávnou jizvu po hluboké ráně, jako by ho tam někdo pořezal nožem, a tahle jizva dost zvláštním způsobem podtrhovala jeho poklidný vzhled.
Haida dorazil z Akity do Tokia na jaře toho roku a ubytoval se na koleji poblíž univerzitního kampusu, ještě pořád si tu ale nenašel žádné nové přátele. Když se ukázalo, že si mají co říct, začali spolu trávit dlouhé hodiny a nakonec začal Haida i co chvíli docházet k Cukuruovi domů.
„Jak je možné, že bydlíš v takhle luxusním bytě, když jsi ještě student?“ neubránil se Haida údivu, když byl u Cukurua poprvé.
„Otec má v Nagoji realitní firmu a několik nemovitostí vlastní i tady v Tokiu,“ vysvětloval Cukuru. „Takže mě prostě nechal bydlet v jedné, co byla zrovna volná. Dřív tady bydlela moje starší sestra. Když dodělala univerzitu, nastěhoval jsem se já. Formálně je to tu psané na otcovu firmu.“
„To budeš asi z dost bohaté rodiny, co?“
„Jak se to vezme. Upřímně, já vlastně nemám ani potuchy, jak na tom naše rodina v tomhle ohledu přesně je. A mám skoro dojem, že by to i otec mohl zjistit leda tak, že by si svolal pod jednu střechu zároveň svého účetního, právníka a daňového s investičním poradcem. Nouzí ale, jak se zdá, momentálně právě netrpíme. Takže si tu teď můžu bydlet tak, jak vidíš. Naštěstí.“
„Tebe samotného ale tenhle byznys zvlášť netáhne, viď Cukuru?“
„To máš pravdu. Při obchodech tohohle druhu hýbeš spoustama peněz sem a tam a hned zas tam a sem, v jednom kuse musíš pořád něčím někam hýbat. A na takovýhle život v poklusu opravdu nejsem stavěný. Na rozdíl od mého táty. Mě mnohem víc baví, pokud můžu ostošest budovat nádraží. I když tím třeba nijak nezbohatnu.“
„Máš prostě ty svoje úzce vymezené zájmy,“ řekl Haida. A nádherně se usmál.
* * *
Nakonec už se Cukuru Tazaki z luxusního bytu o jedné ložnici, situovaného v Džijúgaoce, nikam jinam nepřestěhoval. I poté, co absolvoval univerzitu a našel si práci ve firmě provozující elektrifikované tratě, zůstal dál bydlet tam co doposud. Ve třiceti letech pak ztratil otce a celý byt přešel oficiálně na jeho osobu. Otec zřejmě svému synovi zamýšlel celou nemovitost odkázat hned od začátku, a nechal ji proto potají přepsat na jeho jméno. Otcovu firmu převzal manžel Cukuruovy nejstarší sestry a Cukuru sám pokračoval v Tokiu, daleko od zbytku rodiny, v práci konstruktéra nádražních stanic. A do Nagoje se i nadále skoro nevracel.
Když se tam ukázal při otcově pohřbu, napadlo ho, jestli se tak ještě ti čtyři náhodou nedozvěděli, co se stalo, a nepřijdou mu vyslovit svou soustrast. Jak se s nimi asi pozdraví a co jim řekne, jestli k něčemu takovému dojde? Nakonec se však vůbec neukázali. Cukuruovi se na jednu stranu dost ulevilo, na druhou mu bylo skoro smutno. S tamtím je tedy opravdu nadobro konec, uvědomil si znovu s plnou naléhavostí. Už se to nikdy nevrátí.
V té době už jich každopádně mělo všech pět za sebou třicítku. Což není opravdu věk na nějaké sny o harmonických a bezproblémových komunitách.
* * *
Tu statistiku, v které se psalo, že větší část lidstva není spokojená se svým jménem, zahlédl Cukuru v nějakém časopise nebo snad novinách. On sám však patřil naopak k té šťastnější polovině. Aspoň si tedy nevzpomínal, že by v něm jeho jméno kdy vyvolávalo nespokojenost. Nebo si spíš neuměl vůbec představit, že by se snad mohl jmenovat jinak, ani jaký život by v takovém případě asi vedl.
Jeho jméno se ve znacích psalo jako „mnoho“, „mys, špička, směr“ a „vytvářet“. Pokud se ale nejednalo o oficiální texty, psal Cukuru ve znacích obvykle jen své příjmení a dokonce i jeho přátelé se domnívali, že se jeho osobní jméno píše foneticky, slabičnou abecedou. Jen máti a obě sestry mu říkávali Saku nebo Sakučan, jak se jeho jméno také dalo přečíst. V běžném každodenním životě to tak pro ně bylo kratší a jednodušší.
Jméno mu vybral otec. Byl zřejmě pevně rozhodnutý pojmenovat jím svého prvorozeného syna dlouho předtím, než se mu vůbec nějaký narodil. Nebylo jasné, co ho k tomu vedlo. Sám totiž po dlouhá léta vedl život na pozicích jakémukoli vytváření značně vzdálených. Možná že se mu v jistém momentě toho života odkudsi dostalo jakéhosi zjevení. Že za neslyšného hřmění uhodil neviditelný blesk, který mu jasně a zřetelně vypálil do mysli slovo vytvářet. Otec sám však o důvodech takovéhoto pojmenování nikdy nemluvil. Jak před Cukuruem, tak zřejmě ani před nikým jiným.
Musel však zřejmě dost váhat, jestli se Cukuruovo jméno bude psát znakem pro „vytvořit, stvořit a vybudovat“, nebo jako „tvořit, zhotovovat a vyrábět“. Oba ty znaky mají sice shodné čtení, každý z nich ovšem dělá úplně jiný dojem. Matka doporučovala první variantu, otec se ale po několikadenním důkladném přemýšlení rozhodl pro přímočařejší druhý znak.
Po otcově pohřbu si matka na tohle všechno vzpomněla a pověděla o tom Cukuruovi. „Tatínek tvrdil, že mít ve jméně ten první znak, budeš to pak mít v životě těžší. A že se ten druhý přece čte úplně stejně a pro tebe že bude příjemnější. Každopádně se o tvém jméně opravdu hodně napřemýšlel. Asi i kvůli tomu, že jsi byl jeho první syn.“
Cukuru si skoro nevzpomínal, že by si od doby, kdy sám pobral rozum, byli s otcem kdovíjak blízcí, s tímhle jeho názorem ale nemohl nesouhlasit. „Tazaki Zhotovitel“ se pro něj bez debaty hodilo líp než „Tazaki Stvořitel“. Nějaké tvůrčí originality se v sobě totiž opravdu nedohledal. Nedovedl ovšem posoudit, jestli to teď díky svému jménu skutečně v životě nemá tak těžké. Na břemeni, které si nesl, mohlo snad jiné jméno něco málo změnit. Mohlo mu však doopravdy ulehčit?
Tak nebo tak, touhle cestou se každopádně stal samostatnou osobností zvanou Cukuru Tazaki. Do té doby fungoval jen jako pouhé nic, jen jako bezejmenný chaos před rozbřeskem. Jako růžový uzlíček masa o váze necelých tří kil, který jen s námahou dýchá a brečí v temnotách. Nejdřív ze všeho mu dali jméno. Nato se zrodilo vědomí a paměť, následně se pak zformovalo jeho já. Začalo to ovšem právě pojmenováním.
Otcovo jméno znělo Tošio Tazaki. Opravdu se k němu hodilo. Psalo se znaky jako „zisk“ a „muž“ a dohromady s příjmením šlo číst jako „ten, který dosahuje zisků v mnoha směrech“. Vypracoval se zázračně téměř z ničeho, vrhl se do podnikání v nemovitostech, svezl se na vlně japonského hospodářského rozvoje, dosáhl oslnivého úspěchu a ve svých čtyřiašedesáti pak v hrozných bolestech umřel na rakovinu plic. To ale mělo přijít až později. V době, kdy se Cukuru setkal s Haidou, byl otec ještě naprosto fit, kouřil denně svých padesát bez filtru a se vší svou energií a agresivitou obchodoval s luxusními byty ve velkých městech. Podnikání v nemovitostech si už sice tehdy prošlo prasknutím ekonomické bubliny, otec však tohle riziko do jisté míry předvídal a rozvíjel svůj podnik tak, aby si co možná pojistil zisky tím, že je rozptýlí a decentralizuje. Proto v tu chvíli ještě neměl vážnější potíže. A zlověstný stín plicní rakoviny se zatím také ještě neukázal.
* * *
„Můj otec učí na státní univerzitě v Akitě, na katedře filozofie,“ vyprávěl Haida. „Stejně jako já je i on nejradši, když může v duchu hloubat nad abstraktními teoriemi. V jednom kuse poslouchá klasickou hudbu a jako o život hltá knihy, na které jiní ani nesáhnou. Peníze neumí vydělávat vůbec a všechny, co mu přijdou do rukou, rozhází za knížky a gramodesky. S věcmi jako domácnost nebo úspory si téměř neláme hlavu. V myšlenkách je ustavičně někde úplně mimo realitu. Mně se nicméně povedlo vydat se až sem do Tokia, díky tomu, že jsem se dostal na univerzitu, kde není tak vysoké školné, a že žiju na koleji, kde nejsou tak velké životní náklady.“
„Fyzika je na tom myslím jako obor o něco líp než filozofie, ne?“ zeptal se Cukuru.
„Řekl bych, že si v prodělečnosti můžou s klidem podat ruce. Samozřejmě, pokud člověk zrovna nedostane nobelovku, to je potom jiná,“ vyloudil Haida na tváři svůj obvyklý okouzlující úsměv.
Haida neměl žádné sourozence. Odmalička se s nikým moc nepřátelil a měl rád klasickou hudbu a psy. Na koleji, kde bydlel, se ale hudba pořádně poslouchat nedala (o chovu psů ani nemluvě), a proto se vždycky stavil s pár cédéčky u Cukurua a poslechl si je tam. Většinu z nich si půjčil ve školní knihovně. Sem tam se ukázal i s nějakou vlastní starou LP deskou. Cukuru měl sice doma celkem ucházející stereo po sestře, ta mu k němu ale nechala jen desky Barryho Manilowa a Pet Shop Boys, a tak se Cukuru sám od sebe přehrávače téměř netknul.
Haida nejradši poslouchal instrumentální, komorní a vokální skladby. Na burácející orchestry si nijak nepotrpěl. Cukuru si zas nepotrpěl na klasiku (a vlastně ani na jakoukoli jinou hudbu), rád ji však poslouchal společně s Haidou.
Když si jednou pouštěli nějakou klavírní nahrávku, uvědomil si Cukuru, že už tu skladbu vlastně párkrát slyšel předtím. Nevěděl, jak se jmenovala. Nevěděl ani, kdo ji vlastně složil. Čišel z ní ale tichý smutek. V úvodu zaznělo nejprve pomalé, jen jednou rukou hrané impozantní téma. Pak jeho poklidná variace. Cukuru vzhlédl od rozečtené knihy a zeptal se Haidy, co je to za skladbu.
„Le mal du pays od Ference Liszta. Z cyklu Léta putování. První rok: Švýcarsko.“
„Lmaldy?“
„Le mal du pays, to je francouzsky. Obecně to znamená stesk po domově a melancholii, doslovněji bychom to mohli vyjádřit jako bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina. V plném významu se to dá přeložit jen těžko.“
„Tu skladbu často hrávala jedna holka, kterou jsem znal. Spolužačka ze třídy na vyšší střední.“
„Taky mám tu věc odjakživa rád. I když to není kdovíjak známá hudba,“ řekl Haida. „Hrála ta tvoje kamarádka dobře?“
„To nedovedu posoudit, hudbě moc nerozumím. Kdykoli jsem ale tu skladbu slyšel hrát, zdála se mi krásná. Jak bych to nejlíp řekl? Byla plná takovýho poklidu a smutku, a přesto nebyla sentimentální.“
„Pokud jsi ji mohl vnímat takhle, musela být nepochybně skvěle zahraná,“ řekl Haida. „Ona se sice zdá technicky prostá, interpretačně je ale těžší, než by ses nadál. Pokud ji jen tak beze všeho přebrnkáš tón po tónu podle not, vyjde ti z toho nanicovatá a nezajímavá muzika. A když se do hraní naopak přespříliš vžiješ, vyzní výsledek lacině. Ono stačí jen jediné šlápnutí do pedálů, aby z toho rázem byla naprosto jiná hudba.“
„A cože je tohle za pianistu?“
„Lazar Berman. Ruský klavírista a Liszta hraje dočista tak, jako by maloval nějaké subtilní imaginární krajiny. Lisztovy klavírní skladby jsou obecně považovány za příliš technické a povrchní. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou i takhle ošidné kusy, když si je ale pozorně poslechneš všecky, pochopíš, že se v nich dá najít svébytná hloubka. Která je ovšem ve většině případů rafinovaně ukrytá za všemi těmi dekoracemi. A zvlášť to platí pro cyklus Léta putování. V současné době není moc pianistů, kteří by byli s to zahrát Liszta správně a hezky. Z těch relativně současnějších je to podle mě právě Berman, ze starších asi Claudio Arrau.“
Haida začal být vždycky výřečný, když přišel hovor na hudbu. Rozpovídal se dál o specifických kvalitách Bermanova přednesu Liszta, Cukuru ho ale téměř nevnímal. V mysli mu s překvapivou jasností, až téměř hmatatelně vyvstala představa Širo, jak hraje zmíněnou melodii. Bezmála jako by těch pár krásných okamžiků dokázalo přemoci patřičný protitlak času a neochvějně proplout jeho průplavem zase zpátky na začátek.
Křídlo Yamaha v obývacím pokoji jejich domu. Vždycky dokonale naladěné, jak už to odpovídalo pečlivé povaze Širo. Na lesklém povrchu klavíru nebyla jediná šmouha, jediný otisk prstu. Světlo odpoledního slunce, pronikající oknem. Stín cypřiše venku na dvoře. Krajkové záclony, vlnící se ve větru. Čajový šálek na stole. Její černě, dozadu sepnuté vlasy a vážný pohled, upřený do not. Deset dlouhých krásných prstů na klávesnici klavíru. Nohy, precizně sešlapávající pedály s takovou silou, jakou by si u Širo normálně nikdo nedokázal představit. A její lýtka, bělostná a lesklá jako glazovaný porcelán. Když ji někdo prosil, ať něco zahraje, přednesla často právě tuhle skladbu. Le mal du pays. Bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina. Stesk po domově, nebo i melancholii.
Jak tu s očima lehce přivřenýma naslouchal hudbě, pocítil někde v hloubi prsou bezútěšnou tíži. Jako by nevědomky vdechnul jakýsi malý, tvrdý obláček. Melodie z desky dohrála a začala hrát jiná, Cukuru tu však seděl dál, ústa zavřená, duchem naprosto ponořený do výjevů, které před ním vyvstaly. Haida na něj přitom tu a tam po očku pohlédnul.
„Jestli chceš, nech si tu nahrávku tady u sebe, ano? Já si ji na koleji stejně nemůžu poslechnout,“ navrhl Haida, zatímco ukládal desku nazpátek do obalu.
Cukuru tu krabici s kompletem tří desek má dodnes u sebe doma. Hned vedle Barryho Manilowa a Pet Shop Boys.
* * *
Haida uměl výborně vařit. Aby se Cukurovi odvděčil za to, že u něj může poslouchat hudbu, častokrát dopředu nakoupil a přinesl všechno potřebné a pak se postavil do kuchyně a připravil jídlo. Kuchyňské vybavení a nádobí tu zbylo po starší sestře. Cukuru ho po ní jen zdědil a převzal, spolu se spoustou dalšího zařízení bytu a spolu s telefonáty od jejích bývalých kluků („Nezlobte se, ale sestra už tady nebydlí“.) On a Haida spolu večeřeli dvakrát až třikrát do týdne. Zaposlouchaní do hudby, zabraní do nejrůznějších hovorů jedli společně jídlo, které pro ně Haida uvařil. Šlo povětšinou o jednoduché, všední pokrmy, ve volných dnech si ovšem sem tam troufnul i na rafinovanější záležitosti, vyžadující více času. Chutnalo to pokaždé báječně. Haida měl zřejmě na vaření přirozený talent. Ať po něm člověk chtěl obyčejnou omeletu, polévku misoširu, krémovou omáčku nebo paellu, zhostil se toho vždycky se vší obratností a v prvotřídní kvalitě.
„Tebe je, člověče, pro fyzikální katedru škoda,“ říkával mu Cukuru napůl z legrace. „Ty by sis měl radši otevřít restauraci.“ Haida se jenom smál. „Kdo ví, možná že by to nebylo špatné? Já ale nerad zůstávám uvázaný na jednom místě. Chci si žít svobodně, abych si mohl chodit, kdy chci, kam chci, a přemýšlet, jak se mi jenom zamane.“
„To ale není vůbec nic jednoduchého.“
„Není to jednoduché, přesně tak. Já už se ale pevně rozhodl. Chci zůstat pořád svobodný. Sice rád vařím, to je pravda, nechci se ale pracovně uvázat do kuchyně k plotně. Udělat to, začal bych natošup někoho nenávidět.“
„Někoho?“
„Kuchař nenávidí číšníka a oba vespolek pak nesnášejí hosty,“ zadeklamoval Haida. „To napsal Arnold Wesker v divadelní hře Kuchyně. Člověk připravený o svobodu začne vždy nevyhnutelně k někomu cítit nenávist. Nemáš ten dojem? Takhle já opravdu žít nehodlám.“
„Ty chceš zkrátka žít navěky nespoutaně a svobodně uvažovat vlastní hlavou, viď?“
„Přesně tak.“
„Mně ale vážně připadá, že podobné svobodné uvažování vlastní hlavou není vůbec nic snadného.“
„Svobodné uvažování znamená totiž mimo jiné i to, že se člověk oprostí od vlastního těla. Vystoupí z jeho omezené klece, vysmekne se z řetězů a nechá naplno proudit teorie, vdechne jim přirozeného ducha. Právě to je jádrem svobody, která se ukrývá v myšlení.“
„To mi opravdu přijde hrozně obtížné.“
Haida jen zavrtěl hlavou. „Není to zas až tak obtížné, záleží jenom, jak se na to člověk dívá. Spousta lidí to tak čas od času nevědomky dělá a jakž takž si tím taky zachovává duševním zdraví. Jenom si prostě neuvědomují, že to dělají.“
Cukuru se nad jeho slovy nakrátko zamyslel. Měl tyhle abstraktně spekulativní debaty s Haidou doopravdy rád. Obvykle toho moc nenamluvil, když se však pustil se svým mladším kamarádem do podobných hovorů, podnítily zřejmě něco v jeho nitru a slova z něj potom plynula s překvapivou lehkostí. Něco takového ještě nikdy předtím nezažil. I v dobách, kdy patřil k jejich pětičlenné nagojské partě, náležel ve většině případů jen k posluchačům.
Pak namítl: „Jenomže pokud to člověk nedokáže vědomě, a nejenom nevědomky, tak si přece o opravdové svobodě myšlení, jakou máš na mysli, může leda tak nechat zdát, ne?“
Haida přikývl. „Přesně tak to je. Jenomže je to zrovna tak těžké, jako by ses pokoušel nechat si vědomě zdát nějaký sen. Normální člověk to vůbec nemůže zvládnout.“
„Ty se to ale vědomě zvládnout pokoušíš.“
„Možná,“ odtušil Haida.
„Fakt nemám dojem, že by tě něco takového mohli naučit na technice na katedře fyziky.“
Haida se zasmál. „Nikdy jsem taky nečekal, že bych se něco podobného naučil tady na vysoké škole. Jde mi tu jen o to, abych mohl být ve zdejším svobodném prostředí a abych získal čas. Po ničem jiném už ani netoužím. A především, pokud má člověk na akademické půdě teoretizovat o tom, co vlastně obnáší přemýšlet o věcech vlastní hlavou, nevyhnutelně to musí vědecky definovat. A to je tedy opravdu kapitální otrava. Ona totiž celá tvořivost a originalita není nic jiného, než důkladně promyšlená nápodoba. Jak pravil už realista Voltaire.“
„A ty s ním souhlasíš?“
„V každém počínání potřebuješ mít určité hranice a pravidla. A pro myšlení to platí jakbysmet. Samotných hranic se není třeba děsit, zrovna tak se je ale nesmíš bát rozbít. Přesně tohle má rozhodující význam, když se chce člověk osvobodit. Respekt k daným limitům, a zároveň nenávist k nim. Ty hlavní věci v lidském životě jsou vždycky dvojznačné. Nic víc ti k tomu říct nemůžu.“
„Rád bych ti položil jednu otázku,“ řekl Cukuru.
„Co to bude?“
„Je přece spousta náboženství, v kterých se každou chvíli stává, že prorok ve stavu hlubokého vytržení dostane vzkaz od absolutní bytosti.“
„Přesně tak.“
„To se ale přece odehraje někde v prostoru, vysoce přesahujícím prorokovu svobodnou vůli, nebo ne? Dojde k tomu naprosto pasivně.“
„To máš úplnou pravdu.“
„A tenhle vzkaz potom dalece překročí osobní limity proroka a začne se šířit a mít obecnou platnost.“
„Přesně tak to je.“
„A není v tom žádný rozpor ani dvojznačnost.“
Haida jen mlčky přikývl.
„A tomu já právě moc dobře nerozumím. Jakou cenu má potom vlastně ta lidská svobodná vůle?“
„To je výborná otázka,“ řekl Haida. A tiše se pousmál. Tak jako kočka, která se ve spaní vyhřívá na sluníčku. „Na tu ti ještě nedokážu odpovědět.“
* * *
Nakonec začal Haida u Cukurua o víkendech přespávat. Povídali si dlouho do noci a pak si Haida ustlal na rozkládací pohovce v obývacím pokoji. Ráno pak připravil kávu a usmažil omeletu. Na dobrou kávu si velmi potrpěl, a proto si s sebou vždycky nosil pečlivě upražená, voňavá kávová zrnka a malý elektrický mlýnek. Posedlost kvalitní zrnkovou kávou byla snad jediný přepych, který si Haida v svém skromném živobytí dopřával.
Cukuru tomuhle svému novému blízkému kamarádovi o sobě upřímně a bez obalu pověděl všechno možné. Jen zmínkám o svých čtyřech přátelích z Nagoje se co možná vyhýbal. Zrovna o tomhle se totiž dost dobře bavit nedokázal. Rána, kterou si v sobě nesl, byla ještě příliš živá, příliš hluboká.
Ale i tak povětšinou během chvil trávených s mladším kamarádem dokázal na ty čtyři zapomenout. A vlastně ne, zapomenout nebyl ten pravý výraz. I nadále v sobě beze změny cítil bolest z toho, že ho jeho čtyři přátelé tak nevybíravě zavrhli. Teď pouze ta bolest střídavě stoupala a zase opadávala jak mořský příliv. Y jednu chvíli se mu valila až skoro k nohám, v další už zas byla na hony daleko. Tak daleko, že nebyla málem ani vidět. Cukuru si uvědomil, že už začíná v nové tokijské půdě, kde se octl, pomalu zapouštět kořeny. Že už se mu tu postupně rýsuje sice osamělý a skromný, ale přece jen nový život. Dny prožité v Nagoji se čím dál víc stávaly minulostí, poněkud podivnou a nepatřičnou. To byl nepochybný pokrok a došlo k němu zásluhou jeho nového kamaráda Haidy.
Haida měl na všecko své vlastní názory, které navíc uměl logicky vyložit. Čím víc se vídali, tím větší přirozený respekt začal Cukuru ke svému mladšímu kamarádovi mít. Na druhou stranu ovšem vůbec netušil, čím vlastně on sám Haidu tak přitahuje nebo snad zajímá. Každopádně si spolu dokázali povídat o všem možném a vyměňovat si přitom názory s takovým zápalem, že ani nevnímali, jak letí čas.
A stejně se někdy, ve chvílích kdy byl úplně sám, zastesklo Cukuruovi zoufale po nějaké té přítelkyni. Toužil obejmout nějakou ženskou, něžně ji hladit, naplno vdechovat vůni její pleti… Touhy u zdravého mladého muže úplně přirozené. Když si však zkoušel takovou ženu v duchu vybavit, když myslel na to, jak moc je nažhavený po ženských, v hlavě mu kdoví proč pokaždé automaticky vyvstala podoba Širo a Kuro. Navštěvovaly svět jeho představ vždycky společně, výhradně ve dvou. A na Cukurua z toho pak pokaždé padala nespokojenost a melancholie. Proč to ještě i teď musí být právě tyhle dvě? Přece se ke mně obě obrátily zády. Vzkázaly, že už mě nechtějí nikdy vidět, ani se se mnou bavit. Proč tedy nejsou od té lásky a hezky potichu se nevytratí i z mé mysli? Cukuru Tazakimu už bylo dávno dvacet, a byl tím pádem plnoletý, na ženskou si ale zatím ještě nikdy nesáhl. Dokonce ještě ani žádnou nepolíbil, nevzal za ruku a ani nepozval na rande.
Častokrát si tak říkával, jestli s ním snad není něco od základů v nepořádku. Třeba jestli v sobě nemá nějaký blok, který mu znemožňuje normální duševní pochody a dělá z něj pokřiveného člověka. Cukuru by nedokázal říct, jestli se ten blok snad zrodil v momentě, kdy s ním přerušili styky jeho čtyři přátelé, anebo jestli ho míval odjakživa v sobě.
* * *
Když si tak jednou v sobotu zas ve dvou povídali dlouho do noci, stočil se hovor i na smrt. Na to, jaký má smysl, že člověk musí umřít. Že musí žít svůj život v předtuše smrti. Bavili se o tom spolu na dosti teoretické rovině. Cukuru by byl rád Haidovi řekl, v jak těsné blízkosti smrti žil jeden čas on sám a nakolik ho ta zkušenost fyzicky i psychicky proměnila. Rád by mu pověděl, jak zvláštní výjevy tam tehdy zahlédl. Kdyby však začal mluvit o tomhle, musel by také hezky od začátku do konce vysvětlit okolnosti, které k podobné situaci vedly. A proto zůstalo při starém a mluvil jako vždycky hlavně Haida, zatímco Cukuru spíš poslouchal.
Když se ručičky hodin přiblížily k jedenácté, došla jim na moment řeč a na místnost padlo ticho. Normálně by byl tak právě čas na to, aby v tu chvíli hovor ukončili a chystali se spát. Byli oba dva ranní ptáčata. Haida však dál seděl se zkříženýma nohama na pohovce a o něčem usilovně přemýšlel. A potom nakonec spustil, nezvykle nerozhodným tónem.
„Co se týká smrti, měl bych tu ještě jednu trochu zvláštní příhodu. Vyprávěl mi ji otec. Prý ji sám zažil na vlastní kůži, když mu bylo něco přes dvacet. Zrovna jako je dnes mně. Slýchal jsem ji od něj odedávna tolikrát, až jsem si ji nakonec sám zapamatoval do posledního detailu. Je to zvláštní příběh a já pořád nemůžu uvěřit, že se něco takového opravdu mohlo někomu přihodit, otec ale v podobných záležitostech nemá ve zvyku lhát. Ani si neumí vymýšlet. A jak jistě víš sám, když člověk vypráví vymyšlenou historku, je vždycky v detailech trochu jiná. Sem tam se něco přibájí anebo zapomeneš, jak jsi to povídal posledně… Jenže ta příhoda, co vyprávěl otec, byla pokaždé nachlup stejná. Takže se zřejmě vážně jedná o něco, co doopravdy zažil. Jako jeho syn dobře znám otcovu povahu, a nezbývá mi proto, než abych mu tu příhodu věřil se vším všudy. Ty ale, Cukuru, našeho tátu samozřejmě neznáš, a je jen na tobě, zda tomu vyprávění budeš věřit. Prostě se to tak říká a ty si to teď poslechni. Klidně to celé považuj za nějakou báchorku, anebo strašidelnou historku. Je trochu dlouhá a už je pozdě, ale jestli nemáš nic proti, pověděl bych ti ji.“ Cukuru prohlásil, že samozřejmě nic proti nemá a navíc se mu ani ještě nechce spát.
