16
V první chvíli, kdy jí zrak padl na Cukuruův obličej, zřejmě Kuro vůbec netušila, co se to děje. Výraz, který do toho okamžiku měla na tváři, se v momentě vytratil a zanechal po sobě jen čirou prázdnotu. Sluneční brýle, co měla na očích, si posunula na čelo, neřekla ani slovo a jenom zírala na Cukurua. Vyjde si s dcerkami po obědě na procházku, a když se vrátí, stojí tu vedle jejího manžela člověk, který vypadá na Japonce. A jeho tvář jí není povědomá.
Za ruku držela svou malou dcerku. Asi tak tříletou. Vedle té stála ještě jedna holčička, o něco větší a o takové dva či tři roky starší. Obě měly na sobě šatičky se stejným květovaným vzorem a stejné vinylové sandálky. Dveře zůstaly otevřené dokořán a venku radostně štěkal pes. Edvard vykoukl ze dveří a krátce psa napomenul. Ten se hned utišil a natáhl se na verandě na podlahu. Obě dívenky, stejně jako jejich matka, jen Cukurua pozorovaly se zavřenou pusou.
Jeho celkový dojem z Kuro se příliš nelišil od toho, který měl, když ji před šestnácti lety viděl naposledy. Jen její buclatá dívčí vizáž ustoupla do pozadí a na její místo nastoupily upřímné, výmluvné kontury. Odedávna se vyznačovala nezlomnou povahou, její přímý, jasný pohled jí ale nyní navíc dodával sebezpytovného vzezření. Ty oči už jistě musely vidět nejeden nezapomenutelný výjev. Rty byly pevně sevřené, tváře a čelo zdravě opálené. Černé husté vlasy jí padaly přímo na ramena, ofinu měla sepnutou sponkou, aby jí nešla do očí. A prsa jako by se jí od minula ještě zvětšila. Přes jednobarevné modré bavlněné šaty měla přehozenou smetanově bílou šálu, na nohou obuté bílé tenisky.
Obrátila se k manželovi, aby jí podal nějaké vysvětlení. Edvard jí ale neřekl nic. Jen nepatrně zavrtěl hlavou. Znovu se zadívala na Cukurua. A slabě se kousla do rtů.
Cukuru měl teď před sebou zdravé ženské tělo, vedoucí do téhle chvíle život naprosto odlišný od jeho vlastního života. Naplno cítil jeho váhu. Připadalo mu, že teprv teď, když Kuro stojí před ním, dokázal konečně pochopit celou tu tíži uplynulých šestnácti let. Na světě jsou jisté věci, které vám dokážou sdělit jen tvary ženského těla.
Obličej Kuro, na nějž se Cukuru díval, se docela maličko nakřivil. Ústa se zachvěla jak vlnky na hladině a pak se prohnula ke straně. Na pravé tváři se objevil sotva patrný dolíček. Přesně vzato to ale žádný dolíček nebyl. Byla to maličká prohlubeň určená k tomu, aby se do ní nastřádala radostná hořkost. Cukuru si ten výraz moc dobře pamatoval. Objevil se jí na tváři vždycky bezprostředně předtím, než pronesla nějakou ironickou poznámku. Kuro se teď ale žádnou takovou poznámku pronést nechystala. Jenom se prostě pokoušela přivábit k sobě z veliké dálky jistou hypotézu.
„Cukuru?“ vyslovila tu hypotézu konečně nahlas.
Cukuru přikývl.
Vůbec nejdřív ze všeho k sobě přitáhla svou menší dcerušku. Právě tak, jako by chtěla své dítě chránit před jakousi hrozbou. Dívenka se pevně tiskla k matčině noze, pohled stále upřený vzhůru na Cukurua. Starší holčička mezitím tiše stála opodál. Edvard k ní přišel a pohladil ji po vlasech. Měla je sytě plavé. Její mladší sestra byla černovlasá.
Tak jich tam všech pět chvilku stálo bez jediného slova. Edvard hladil svou plavovlasou dceru po hlavě, Kuro objímala tu černovlasou kolem ramen a Cukuru osaměle postával za stolem. Úplně jako by pózovali pro nějaký obraz. A v samém středu jejich umělecké kompozice stála Kuro. To ona – respektive její fyzické tělo – představovala jádro takto zarámovaného výjevu.
Pohnula se jako první. Nejprve pustila svou menší dcerku, sundala sluneční brýle z čela a položila je na stůl. Pak vzala manželův šálek a jedním douškem z něj vypila zbylou vystydlou kávu. A zašklebila se, jako by jí to příliš nechutnalo. Zdálo se, že jí samotné dobře nedochází, co to do sebe vlastně právě vlila.
„Udělám ti taky kafe?“ zeptal se jí manžel japonsky.
„Buď tak hodný,“ řekla, aniž by na něj pohlédla. A pak si sedla na židli u stolu.
Edvard šel znovu ke kávovaru a tlačítkem zase zapnul ohří…
