23
Džalal Essai nosil cejch smrti a dobře to věděl. Seděl na skládacím lehátku, které si rozložil ve zšeřelé ložnici, a přemýšlel o své situaci. Rozchod s organizací Severus Domna nebyl lehký – nebo přesněji: samotné rozhodnutí bylo celkem snadné, problémy přineslo až jeho vlastní uskutečnění. Dobrovolně riskovat je však vždycky těžké, přemítal Essai. Dřív, než se odhodlal k tak zásadnímu kroku, vypracoval podrobné způsoby provedení a v duchu si načrtl seznam všech směrů, jimiž by mohl postupovat. Pak škrtal jednu položku po druhé, až se propracoval k té, která měla nejméně otazníků, nejnižší míru rizika a nejlepší vyhlídku na úspěch. Na základě tohoto metodického přístupu docházel ke všem svým rozhodnutím. Šlo o přísně logický proces. Navíc to na něj mělo uklidňující vliv téměř jako modlitby k Alláhovi nebo přemítání o zenových moudrech. Prázdná mysl se dokáže naplnit možnostmi, které ostatní nevidí.
Essai tedy nehnutě seděl uprostřed temné ložnice se zataženými žaluziemi, jimiž dovnitř nepronikaly světla pouličních lamp ani pomíjivá záře reflektorů aut, která občas projela ulicí. Noc a její hrozba. Noc mu poskytovala to, co jiným lidem šálek espresa: příležitost ke klidnému a spokojenému rozjímání. Dokázal proplouvat tmou a vyhýbat se zlým snům, protože ho Alláh obdařil světlem pravého věřícího.
Byly tři hodiny ráno. Věděl, co se chystá, a rozhodl se, že neuteče. Člověk chvatně opouštějící vlastní území je totiž dokonalým terčem. Zakopne – a zemře. Essai klopýtnout nehodlal. Místo toho připravil svou ložnici na věci příští a vyrovnaně čekal, až nepřítel ukáže svou tvář.
Nejdřív uslyšel ten zvuk. Jemné škrábnutí, jakoby kočičí, z obývacího pokoje směrem ke vstupním dveřím. Šelest sice velice rychle utichl, Essai však věděl, že si nepřítel musel otevřít paklíčem, jelikož někdo byl v bytě. Přesto se ani nepohnul. Neměl důvod. Podíval se na postel, kde se pod přikrývkami rýsovala boule, kterou měl vetřelec považovat za spícího člověka.
Tma se změnila. Prohloubila se a zhoustla přítomností jiné lidské bytosti. Essai se pohroužil do ještě usilovnějšího soustředění. Nepřítel vstoupil do zóny smrti a sklonil se nad postelí. Essai ten pohyb ucítil jako jemný závan vzduchu: příchozí vytasil dýku a zabodl ji do postavy spící v posteli. Plastová kůže se okamžitě propíchla a vytryskl z ní gejzír akumulátorové kyseliny, kterou Essai naplnil nafukovací pannu.
Postříkaný protivník reagoval, jak se dalo čekat: padl dozadu a mával přitom rukama. Svíjel se na podlaze a marně se snažil setřít si kyselinu z tváře, krku a hrudníku. Lapal po dechu, ale jelikož mu látka rozežírala rty i jazyk, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo, dokonce ani výkřik. Strašlivá smrt, pomyslel si Essai a konečně vstal z křesla.
Poklekl nad nepřítelem – mužem, kterého na něj organizace Severus Domna vyslala, aby ho ztrestal za zradu. Pak se usmál jako spravedlivý a čestný Alláhův služebník, přiložil si ukazovák k ústům a zašeptal: „Pssst.“ Tak tiše, že to slyšel jedině on a jeho nepřítel.
Sebral ze země zabijákovu dýku a vydal se ke dveřím do chodby. Přitiskl se ke stěně a oprostil se od veškerého očekávání. V božské prázdnotě jeho mysli vyklíčila odpověď na otázku, jakou cestu by zvolil druhý muž. Věděl, že je tam někdo další, a bylo mu také jasné, že vrah k jeho zabití nepoužije pistoli. Organizace Severus Domna totiž stála na dvou zásadách: utajení a jištění. Ostatně tyto metody sám aplikoval, když pátral po Jasonu Bourneovi a prstenu.
Úhlopříčný stín, který dopadl přes celou šíři předsíně, potvrdil jeho tezi. Nyní Essai věděl, kde je druhý zabiják, nebo spíše byl, protože se pohyboval. Jeho kolega dostal na vraždu dost času a on se šel přesvědčit, jestli všechno proběhlo podle plánu.
Něco se však muselo stát, protože v příští chvíli mu mezi žebry přistála dýka přesně vržená Essaiem a zabodla se do srdce. Chlap padl k zemi jako pakůň napadený lvem. Essai k němu přistoupil, poklekl a zkouškou tepu se přesvědčil, že z něj vyprchal veškerý život. …
