7
„Tak já už půjdu,“ oznámil Bourne. „Měli bychom se oba trochu vyspat.“
„Mně se spát nechce,“ řekla Chrissie a se smutným úsměvem zabroukala V noci mě trápí zlé sny. Pak tázavě naklonila hlavu. „Kate Bushová. Znáte její songy?“
„To je z písničky Wuthering Heights, ne?“
„Ano, moje dcera Scarlett je její velká fanynka. V Oxfordu se Kate Bushová moc neposlouchá.“
Bylo už po půlnoci. Vzhledem k šarvátce, kterou předtím zažil před bankou, se nechtěl pouštět zbytečně daleko, natož aby se vracel do hotelu. Vypravil se tedy do jedné indické restaurace, koupil pro oba večeři a vrátil se do bytu. Chrissie zběžně polkla několik soust a pak ho pozorovala, jak jí. Při pohledu na ni si Bourne vybavil další úryvek z rozhovoru, který s Tracy vedl v Chartúmu toho večera před její smrtí:
„V duchu může být člověk, kým chce, a dělat, co chce. Všechno se dá, kdežto v reálném světě je strašně těžké udělat jakoukoli změnu. Stojí to hodně sil a člověka srážejí věci, které nemůže nijak ovlivnit.“
„Mohla byste na sebe vzít úplně novou identitu,“ odpověděl jí tehdy, „se kterou by nebylo tak těžké něco změnit, protože by vás netížila vlastní minulost.“
Přikývla. „Ano, ale má to i svoje úskalí. Byl byste bez rodiny a bez přátel, tedy pokud vám samozřejmě naprostá izolace nevadí.“
„Večer před svou smrtí mi Tracy řekla něco, co ve mně vyvolalo dojem, že za jiných okolností a v jiné době by vlastní rodinu chtěla.“
Zdálo se, že Chrissie zalapala po dechu. „To je ironie, co?“ Když se trochu vzpamatovala, pokračovala: „Víte, legrační je – no spíš strašně tragické, když na to teď pomyslím –, že jsem jí někdy záviděla. Nebyla ničím svázaná, nikdy se nevdala, mohla si chodit, kam chtěla, kdy chtěla a taky to dělala. Chovala se jako neřízená střela. Nebezpečí na ni asi působilo jako afrodiziakum nebo to pro ni spíš byl adrenalin, jako když člověk jede na horské dráze a má pocit, že v té rychlosti každou chvíli vyletí ven, ale nikdy se to ve skutečnosti nestane.“ Trpce se pousmála. „Když já jsem jela naposledy na horské dráze, udělalo se mi špatně od žaludku.“
Část jeho já s ní soucítila, ale jiná, ta profesionální, jinými slovy Bourneova osobnost hledala způsob, jak se prokousat hlouběji do jejího nitra a zjistit, jestli mu Chrissie může říct ještě něco o Tracy a jejím záhadném vztahu k Leonidu Arkadinovi. Viděl v ní jen prostředek k dosažení cíle, odrazový můstek, ne lidskou bytost. Nenáviděl se za to, ale právě díky věcnosti měl takové úspěchy. Takový zkrátka byl nebo to z něj alespoň udělal pobyt v projektu Treadstone. Tak či onak, měl narušenou osobnost a skvělý výcvik. Přesně jako Arkadin. A přece mezi nimi ležela hluboká propast, na jejíž dno Bourne nedohlédl a netroufal si ani odhadnout její hloubku. Stáli proti sobě na opačných stranách té rokle, i když je možná nikdo jiný neviděl, a usilovně vymýšleli, jak toho druhého zničit a přitom nezničit i sebe. Občas ho napadlo, že to třeba ani není možné a že budou muset opustit svět společně.
„Víte, co bych si přála?“ Otočila se k němu. „Vzpomínáte si na film Superman? Žádné velké umění to není, uznávám, ale vybavila se mi scéna, kdy Lois Laneová umírá a zoufalý Superman se vrhá do vzduchu. Letí kolem zeměkoule, stále zrychluje, až překonává rychlost zvuku i světla a vrací čas do chvíle těsně před Loisinou vraždou a zachraňuje ji.“ Spočinula očima na jeho tváři, ale přitom viděla něco úplně jiného. „Chtěla bych být Superman.“
„Vrátila byste zpátky čas a zachránila Tracy.“
„Kdyby to šlo. Ale i kdybych nedokázala to, co scenáristé umožnili Supermanovi ve filmu, alespoň… alespoň bych snad zjistila, co si mám sakra počít s tím smutkem.“ Zkusila se zhluboka nadechnout, ale zakuckala se vlastními slzami. „Něco mě pořád táhne dolů, jako bych měla na zádech přivázanou kotvu anebo Tracyino tělo, studené, ztuhlé a bez života.“
„To přejde,“ konejšil ji Bourne.
„Asi ano, ale co když to nechci?“
„Chcete se nechat stáhnout do hlubin? A co Scarlett? Co s ní pak bude?“
Chrissie zrudla, vyskočila a vyraz…
