15
Moira vyrazila z Guadalajary častě ráno do kraje modré agáve v mexickém státě Jalisco. Po nekonečném, šmolkově modrém nebi plulo jen pár rozmazaných oblaků. Slunce mělo i takhle zrána velkou sílu a velice rychle rozehřálo vzduch, takže k poledni musela Soraya vytáhnout okénka a zapnout klimatizaci. Několikrát jí vypadl signál mobilního telefonu a najít Amatitán bez navigace pro ni nebylo vůbec snadné.
Během jízdy se v duchu vrátila k rozhovoru s Robertem Corellosem a snažila se jej zasadit do správné perspektivy. Proč jí řekl, že Berengárii pověřil, aby převzala obchody po svém bratrovi? Proč by proboha svěřoval svou existenci do rukou nějaké ženské? Moira poznala řadu mužů Corellosova ražení a žádný neměl na ženy zrovna osvícené názory. Sloužily jim jen k sexu, vaření a plození dětí. Nic víc od nich neočekávali.
Nad těmito otázkami přemítala celé hodiny, až nakonec spatřila Amatitán. Corellos zoufale prahl po pomstě. Pro prchlivého muže jeho temperamentu to byla věc cti. Nasadil svému bratranci parohy, ale to mu nestačilo. Corellosova snaha zatáhnout Narsica do stylu života, který se jeho bratranec tak usilovně snažil nechat za sebou, měla jistou logiku. V tom spočívala ona pomsta.
Pokud Berengária skutečně zdědila byznys s drogami, znamenalo to, že všechno ze zákulisí řídí někdo jiný. Nepochybně muž. Ale kdo? Corellos jí to neprozradil a ona mu nemohla nabídnout nic kromě svého těla, což ovšem zavrhla. S Berengárii to však bylo něco jiného. Možná skutečně byla piraňa, ale s nimi měla Moira své zkušenosti. Jedna věc však budila velké podezření: Corellosovi vůbec nedělalo vrásky, že člověk, který ukradl ten počítač, má teď přístup ke Gustavovu seznamu klientů. Nabízelo se vysvětlení, že s ním Corellos spolupracuje.
Po obou stranách ubíhala nekonečná pole modrých agáve, z nichž se vyrábí tequilla. Zpocení zemědělci se plahočili mezi rostlinami a sténali námahou. Kdesi vpředu ležela farma Skydelových.
Pokud Essaiův notebook, tedy počítač ukradený Gustavu Morenovi, obsahoval seznam zákazníků toho drogového bossa, muselo v něm být ještě něco jiného, co mělo pro jejího zaměstnavatele velkou cenu. A Moira by se vsadila, že nešlo jen o rodinnou historii, jak Essai tvrdil. Tak proč jí lhal? Co před ní tají?
„Oliver Liss vám od první chvíle lhal,“ řekl Benjamin El-Arian.
„Já předpokládám, že mi lžou všichni,“ opáčil Willard. „Je to nutné zlo života, který vedu.“
Oba muži kráčeli maorskou zahradou před knihovnou klubu Monition. Tady byli chráněni před větrem a slunce stojící vysoko na obloze je hřálo do ramen.
„Takže jste s tím smířený.“
„Samozřejmě že ne.“ Willard se zhluboka nadechl. Na zahradě se nacházela nějaká rostlinka – bylina či koření –, jejíž vůně mu byla příjemná a povědomá. „Můj život je válka. Prosívám lži jako písek a naučil jsem se z nich vybírat zrnka pravdy. A podle té se potom zařídím.“
„Vy už víte, že Oliver Liss vás nenechá vést projekt Treadstone, jak byste si představoval.“
„Jistě, ale potřeboval jsem někoho, kdo mi pomůže Treadstone nastartovat. Cíle nás dvou se diametrálně rozcházejí, ale neměl jsem jinou možnost: buď Liss, nebo se projekt nerozběhne.“
„A teď se objevil někdo jiný,“ řekl El-Arian. „Lisse ovládá Džalal Essai. Jak jsem vám řekl, Essai býval členem klubu Monition. V současné době podniká na vlastní pěst.“
„Co ho k tomu vede?“ zeptal se Willard.
„Totéž, co vám zabránilo odejít z knihovny.“
„Zlato krále Šalamouna?“
El-Arian přikývl. „Jakmile zjistil, že se Šalamounův prsten neztratil, okamžitě se rozhodl ten poklad ukořistit.“
Willard se zastavil a otočil se k El-Arianovi. „O jakém množství zlata se tady bavíme?“
„Úplně přesně vám to nikdo neřekne, ale kdybych to měl odhadnout, viděl bych to někde mezi padesáti a sto miliardami dolarů.“
Willard tiše hvízdl. „Kvůli takovému balíku peněz by klidně dezertovala celá armáda.“ Pak se poškrábal na skráni. „Nějak mi ale uniká, proč mi tohle všechno říkáte.“
„Ten Šalamounův prsten má Bourne,“ vysvětlil mu El-Arian. „A druhý…
