2
Dlouhá noc v Bengalúru se chýlila ke konci, popelavý rozbřesk však městu nedokázal navrátit barvu. Byl prosycený puchem čerstvých splašků, nemocí a lidského potu, ale také strachem, zlostí, beznadějí a zoufalstvím.
Když Arkadin konečně našel ordinaci místního doktora, vloupal se dovnitř a vzal si, co potřeboval: šití, jód, sterilní vatu, obvazy a antibiotika místo těch, která si nevyzvedl v nemocnici. Chvatně kráčel bzučícími ulicemi a uvědomoval si, že nutně potřebuje zastavit krvácení z rány na zadní straně stehna. Sice ho přímo neohrožovala na životě, ale byla hluboká a víc krve už ztratit nechtěl. Ještě důležitější však bylo nalézt nějaký úkryt, kde by mohl zastavit hodiny, které Ozerov spustil, trochu si odpočinout a zhodnotit situaci. V duchu se proklínal za to, že se nechal nepřítelem nachytat v nedbalkách. Dobře věděl, že ho čeká zásadní krok, jinak by tahle nešťastná situace mohla přerůst v opravdovou katastrofu.
Do řad jeho místních spolupracovníků se vloudil nepřítel, a tak už žádnému z nich nemohl stoprocentně důvěřovat. Zbývala jediná možnost: jediné místo, kde si udržoval absolutní vliv. Cestou zadal šifrované číslo, které ho přesměrovalo přes řadu zabezpečených stanic, a postupně zavolal Stěpanovi, Lukovi, Pavlovi a Alikovi, ale také Ismaelu Beyovi, loutkovému vládci Východního bratrstva, které Arkadin ovládal.
„Čelíme útoku Maslova, Ozerova a celé Kazaňské,“ sdělil každému stroze a bez okolků. „Od téhle chvíle jsme ve válečném stavu.“
Vycvičil je dobře, takže všichni úsečnou odpovědí přijali rozkaz a nekladli zbytečné otázky. Pak zavěsili a zahájili přípravy, jež jim Arkadin už před mnoha měsíci nalinkoval. Každý velitel měl svou konkrétní roli a plnil svou část plánu, který překlenoval doslova celou zeměkouli. Jestli chce Maslov válku, má ji mít – a hned na několika frontách.
Arkadin zavrtěl hlavou a štěkavě se zasmál. Tahle chvíle vždycky visela ve vzduchu, byla to jen otázka času. Když se teď rozhodl jednat, hmatatelně se mu ulevilo. Už žádné úsměvy cezené skrz zaťaté zuby, žádné falešné přátelství. Jen žlučovitá nenávist.
Jste mrtvý muž, Dimitriji Iljiči, pomyslel si Arkadin. Jen to ještě nevíte.
Obloha získávala matně růžový nádech a Arkadin byl už skoro u Chaayai. Přišel čas vyřídit nejtěžší telefonát. Naťukal jedenáctimístné číslo a trubec na druhém konci rusky ohlásil: „Federální protidrogový úřad.“ Nechvalně známá organizace FSB-2 se pod vedením Viktora Čerkesova stala nejmocnější a nejobávanější tajnou službou Ruska a předčila dokonce i samotnou FSB, nástupkyni komunistické KGB.
„Prosil bych plukovníka Karpova,“ řekl Arkadin.
„Jsou čtyři ráno. Plukovník Karpov je nedostupný,“ odtušil nějaký muž monotónním hlasem, jímž připomínal oživlou mrtvolu z nějakého hororu.
„To já taky,“ sdělil mu Arkadin jízlivě, „ale udělal jsem si na něj čas.“
„A kdo vůbec jste?“ zeptal se ho ten bezbarvý hlas.
„Jmenuji se Arkadin, Leonid Danilovič Arkadin. Sežeňte mi šéfa, chci s ním mluvit.“
Muž zalapal po dechu a vyhrkl: „Nezavěšujte.“
„Máte na to přesně minutu,“ řekl Arkadin, podíval se na hodinky a začal odpočítávat. „Ani o vteřinu víc.“
Po padesáti pěti vteřinách se ve sluchátku ozvalo cvakání a po něm hluboký, drsný hlas. „Tady plukovník Karpov.“
„Borisi Iljiči, kolikrát jsme se za ty roky málem setkali?“
„Jak můžu vědět, že opravdu mluvím s Leonidem Danilovičem Arkadinem?“
„Dimitrij Maslov vám pořád dává zabrat, viďte?“
Když Karpov neodpověděl, Arkadin pokračoval. „Pane plukovníku, kdo jiný než já by vám mohl přinést Kazaňskou na stříbrném podnose?“
Karpov se drsně zasmál. „Opravdový Arkadin by se nikdy neobrátil proti svému učiteli. Ať jste kdokoli, jen mě připravujete o čas. Sbohem.“
Arkadin mu řekl adresu budovy na průmyslovém předměstí Moskvy.
Karpov chvíli mlčel, ale Arkadin dobře poslouchal a zachytil drsné sípání jeho dechu. Na tomto rozhovoru záviselo úplně všechno. Karpov musí uvěřit, že skutečně hovoří s Leonidem Danilovičem Arkadinem, který mu říká pravdu.
„A co s tou adres…
