20
Peter Marks přijal strohý a jasný telefonát od Bournea se smíšenými pocity, souhlasil však, že přijde na jím udanou adresu. Svým způsobem ho překvapilo, že se mu Bourne ozval. Jeho hlas však zněl podivně a zdálo se, že není ve své kůži. Marks vycítil, že se zřejmě ocitl v prekérní situaci. S Bournem se znal jen zprostředkovaně: přes Sorayu. Věděl, že ti dva spolu něco měli, a vždycky si kladl otázku, jestli se Soraya ve svých názorech na Bournea příliš nepoddává vlastním pocitům.
Podle oficiální verze CIA, která už platila nějakou dobu, udělala ztráta paměti z Bournea nepředvídatelnou, a tudíž nebezpečnou osobu. Byl to agent utržený ze řetězu, jenž nesloužil nikomu a ničemu, rozhodně ne CIA. I když ho CIA v minulosti byla nucena využívat, vždycky se tak stalo lstí či donucením, protože to s ním prostě jinak nešlo. A dokonce ani tyto dvě metody nefungovaly se stoprocentní spolehlivostí. Marks sice oceňoval, že se Bourne podílel na likvidaci agentury Černá řeka a pomohl zabránit hrozící válce s Íránem, ale jinak o tom chlapovi téměř nic nevěděl. Představoval pro něj naprostou záhadu a jeho reakce si v žádném případě netroufal odhadnout. Nemohl přehlédnout ani skutečnost, že řada lidí, kteří se k němu pokusili přiblížit, zemřela náhlou a násilnou smrtí. Soraya k nim naštěstí nepatřila, Marks se však obával, že to může být jen otázka času.
„Špatné zprávy?“ zeptal se don Fernando Hererra.
„Pořád stejné,“ odtušil Marks. „Musím se s někým sejít.“
Seděli v obývacím pokoji domu Diega Hererry, obklopeni jeho fotkami. Marks uvažoval, jestli to na Hererru staršího působí jako útěcha, nebo to naopak prohlubuje jeho žal.
„Seňore Hererro, než půjdu, můžete mi o Ottaviovi říct ještě něco? Víte, proč byl včera večer v klubu Vesper a jaký mohl mít důvod bodnout Diega? Jaký byl mezi nimi dvěma vztah?“
„Na vaši poslední otázku odpovídám, že žádný.“
Hererra vytáhl cigaretu a zapálil si, nezdálo se však, že by chtěl kouřit. Těkal očima po pokoji, jako by se bál spočinout delší dobu na jedné věci. Marks měl dojem, že je nervózní. Ale z čeho?
Hererra si Markse hodnou chvíli měřil. Popel z cigarety, kterou jen držel v ruce, neslyšně odpadl na koberec mezi jeho nohama. „Diego o Ottaviově existenci vůbec nevěděl, tedy alespoň o jeho vztahu ke mně.“
„Tak proč by Ottavio Diega zabíjel?“
„Neměl žádný důvod, proto tomu taky odmítám věřit.“
Hererra nakázal svému osobnímu řidiči, aby Markse zavezl k nejbližší půjčovně aut. Vymínil si, že si s Marksem vymění telefonní čísla. Když pak Marks zadával do navigačního systému v mobilu adresu, kterou mu Bourne sdělil, v hlavě mu stále zněla ta nedůvěřivá slova.
„Chci, abyste mě o svém vyšetřování podrobně informoval,“ řekl Hererra. „Slíbil jste mi, že najdete synova vraha. Měl byste vědět, že všechny sliby beru smrtelně vážně.“
Marks neměl důvod mu to nevěřit.
Patnáct minut poté, co vyjel z parkoviště půjčovny, mu zazvonil telefon: textová zpráva od Sorayi. Během několika minut mu zavolal Willard.
„Co je nového?“
„Navázal jsem spojení,“ řekl Marks. Myslel tím Bournea.
„Víte, kde je?“ vyhrkl Willard.
„Zatím ne,“ zalhal Marks. „Ale brzy budu.“
„Dobře, stihl jsem to.“
„Co jste stihl?“ zeptal se Marks.
„Zadání se pozměnilo. Potřebuju, abyste zařídil setkání mezi Bournem a Arkadinem.“
Marks hledal ve Willardově hlase nějaký skrytý význam. Doma se něco muselo stát, jenže on nevěděl co, a to ho dráždilo. Ocital se tím v nevýhodě. „A co ten prsten?“
„Posloucháte mě?“ vyštěkl Willard. „Splňte rozkaz.“
Teď Marks věděl jistě, že před ním Willard tají něco velkého. Znovu se v něm ozvalo staré známé rozčilení z machinací svých nadřízených. Stoupalo mu do krku jako žluč.
„Ozvala se Soraya Mooreová?“ pokračoval Willard.
„Ano. Právě jsem od ní dostal textovku.“
„Spojte se s ní,“ řekl Willard. „Postupujte společně. Musíte ty dva dostat na následující místo.“ Nadiktoval Marksovi adresu. „Jak to uděláte, nechávám na vás, ale mám jisté informace, které by Arkadina mohly zajímat.“ Zopakoval Marksovi…
