KNIHA TŘETÍ
21
Antonio zhrouceně seděl ve zlověstné tmě klášterního ohniště, která byla tak hustá a černá, že vítězila nejen nad světlem, ale snad i nad samotným životem.
Soraya k němu udělala několik kroků a zadívala se do šera.
„Je mi jasné, že to žádný váš poskok není,“ začal Arkadin.
Nic mu na to neřekla. Věděla, že jí hodil návnadu, aby z ní vylákal informace. To bylo samo o sobě dobré znamení. Zdálo se, že Antonio navzdory bití nepromluvil.
Soraya usoudila, že nejlepší bude hrát si na rozhořčenou. „Co má tohle sakra znamenat?“ obořila se na Arkadina.
Když se Arkadin usmál, bylo to, jako když se mezi borovicemi zjeví vlk. „Je dobré své potenciální partnery trochu poznat.“ Dál na ni cenil zuby ve vlčím úsměvu. „Zvláště ty, kteří mi tak ochotně padají do náruče.“
„Partnery?“ Drsně se zasmála. „Vážený ruský příteli, o tom si můžete nechat leda zdát. Já nebudu vaší partnerkou ani…“
Arkadin ji chytil a přisál se jí rty k ústům, Soraya se však nenechala překvapit. Vyšla jeho polibku vstříc a pak mu vrazila koleno do rozkroku. Ruce, které ji svíraly, se na chvíli zachvěly, ale nepustily ji. Stále měl na tváři ten vlčí úsměv, v koutcích očí se mu však zaleskly slzy.
„Mě nedostanete,“ hlesla mrazivě. „Žádným způsobem.“
„Ale dostanu,“ opáčil stejně ledovým tónem, „protože jste sem kvůli tomu přišla.“
Soraya na to neměla co říct, ale doufala, že Arkadin střílí naslepo, jinak by to byl její konec. „Pusťte Antonia.“
„Řekněte mi jediný rozumný důvod.“
„Promluvíme si.“
Opatrně si promnul rozkrok. „Už jsme toho namluvili dost.“
Svůdně se pousmála. „Zkusíme jinou formu komunikace.“
Položil jí ruku na ňadro. „Třeba tuhle?“
„Rozvažte ho.“ Soraya se snažila nezatínat zuby. „Pusťte ho.“
Zdálo se, že Arkadin její prosbu zvažuje. „To neudělám,“ pravil po chvíli napjatého mlčení. „Něco pro vás znamená, a tak ho proti vám můžu použít.“ Sáhl do kapsy a vytáhl vystřelovací nůž. Když čepel s cvaknutím vyskočila, Arkadin Sorayu odstrčil stranou a přistoupil k Antoniovi. „Poraďte mi, co mu mám uříznout nejdřív? Ucho? Prst? Nebo něco níž?“
„Jestli mu něco uříznete…“
Obrátil se k ní. „Poslouchám.“
„Jestli mu něco uříznete, nikdy vedle mě nebudete moct klidně spát.“
Úkosem se na ni podíval. „Já nespím.“
Začala se vážně obávat o Antoniův život, když vtom jí zazvonil mobil. Nečekala na Arkadinovo svolení a hovor přijala.
„Jsi to ty, Sorayo?“ ozval se Peter Marks.
„Jo.“
„Co se stalo?“ Měl dobrou intuici, a tak v jejím hlase zachytil napětí.
Zadívala se Arkadinovi do očí. „Všechno v pohodě.“
„Co Arkadin?“
„Bez problémů.“
„Výborně, navázala jsi kontakt.“
„Víc než to.“
„Chápu, jsi v maléru, ale budeš se z něj muset dostat sama a hezky rychle, protože akce začíná hořet.“
„Co se sakra děje?“
„Musíš dostat Arkadina na následující místo. Máš na to dvaasedmdesát hodin.“ Nadiktoval jí adresu, kterou mu sdělil Willard.
„Tenhle rozkaz se ale nedá splnit.“
„Vypadá to tak, ale bohužel se nedá nic dělat. Arkadin se musí s Bournem setkat a najde ho na té adrese.“
Na konci pomyslného tunelu se mihlo světlo. Snad by to nějak šlo, pomyslela si. „Dobře, pokusím se,“ odpověděla.
„A ať s sebou vezme notebook.“
Soraya vydechla. „A jak to asi mám podle tebe udělat?“
„Nebereš snad takový prachy zadarmo.“ Zavěsil dřív, než ho stihla poslat do háje. Znechuceně zavrčela a schovala telefon do kapsy.
„Pracovní problémy?“ řekl Arkadin posměšným tónem.
„Nic, co by se nedalo vyřešit.“
„Váš pozitivní přístup se mi líbí.“
Stále se zlomyslně usmíval a zamával nožem. „A vyřešíte i tenhle problém?“
Soraya nasadila zamyšlený výraz. „Možná.“ Prošla kolem něj a zamířila do ohniště, odkud ji Antonio sledoval okem, které neměl napuchlé a zavřené. S překvapením zjistila, že se na ni usmívá.
„Nevšímejte si mě,“ řekl jí ochraptělým hlasem, „já se dobře bavím.“
Aniž by to Arkadin viděl, přiložila si prst ke rtům a poté k Antoniovým. Zbarvil se krví. Otočila se zpět k Arkadinovi. „Všechno záleží na vás.“
„To bych neřekl. Míč je na vaší půl…
