31
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA SRDEČNÍCH KOMOR
Věděla jsem, že mám jít spát. Potřebovala jsem spánek jako nic jiného. A věděla jsem, že až doplujeme do New Havenu, už toho moc nenaspíme. Pokud vůbec ještě někdy, dodala má mysl skepticky. Své jízlivé podvědomí, které nám v momentální situaci nepomáhalo, jsem však ignorovala.
Toužila jsem upadnout do spánku, uniknout strachu a nejistotám své mysli a ulevit svému tolik zkoušenému tělu. Byla jsem však natolik vyčerpaná, že se moje mysl a tělo vydávaly různými směry.
Šlo o známý fenomén, s nímž se lékaři, vojáci a matky setkávají běžně. Samotné se mi to stalo už mnohokrát. Ani zahalena únavou jsem nedokázala uspokojit potřebu spánku. Mysl jako by se vzdálila a bezohledně přehlížela zdrcující potřebu těla. Z odstupu dokázala řídit myšlenky, obcházet emoce, bolest i únavu, rozhodovat a chladnokrevně nedbat na tělesnou potřebu jídla, vody, spánku, lásky či žalu. Nic nebylo důležitější než ona.
Proč obchází emoce? - pomyslela jsem si otupěle. Emoce přece ovládá mysl. A přesto se zdálo, že jsou hluboce zakořeněné v těle a mysl nehledí ani na ně.
Tělo toto odloučení snáší nelibě. Přehlížené a zneužívané jen tak nedovolí, aby se myšlenky vrátily. Někdy tento rozkol trvá tak dlouho, dokud člověk konečně neusne. Zatímco se tělo poddává kýžené regeneraci, mysl se opatrně vrací do rozechvěléhomasa, pečlivě našlapuje po zatočených cestičkách snů a nachází klid. A člověk se opět probudí coby celistvá bytost.
Ještě však ne. Přepadal mě pocit, že jsem ještě něco zapomněla udělat, ale netušila jsem co. Muže jsem nakrmila, vězňům poslala jídlo, zraněné ošetřila... pistole nabila... kamna vyčistila... zpomalená mysl zůstala na holičkách.
Položila jsem ruce na stůl a prsty přejížděla po záhybech dřeva, jako by to byly maličké brázdy opotřebované dlouhou službou. Vnímala jsem je jako mapu, která by mi mohla pomoci usnout.
Očima své mysli jsem viděla, jak sedím u stolu. Hubená, téměř vyzáblá. Z kůže na předloktí mi trčel obrys kosti. Za poslední týdny plavby jsem zhubla víc, než jsem si uvědomovala. Shrbená vyčerpáním. Místo vlasů zacuchaná změť svíjejících se pramenů protkaných stříbrnou i bílou, v barvách světla i tmy. Připomnělo mi to něco, co mi řekl Jamie. Jakýsi čerokíjský termín. ano, vyčesávat si z vlasů hady. Ulevit mysli od strachu, hněvu, starostí, démonů. tomu se říkalo vyčesávat si z vlasů hady. Velmi příhodné.
V tu chvíli jsem u sebe pochopitelně hřeben neměla. Jeden jsem nosila v kapse, ale ten se mi při souboji ztratil.
Připadalo mi, jako bych měla místo mysli balónek tvrdohlavě tahající za provázek. Avšak já ho ještě nepustila. Najednou jsem se začala nesmyslně bát, že už se nemusí vrátit.
Raději jsem tedy upřela pozornost na drobné tělesné detaily: na tíhu kuřecího masa s chlebem v mém břiše, na horkou, rybinovou vůni oleje v lampách. Na dupání bot na palubě a píseň větru. Na syčení vody, jež po stranách oplachovala loď.
Na čepel zařezávající se do masa. Ne za účelem promyšleného chirurgického řezu, jenž má napomoci léčbě. Hysterické bodnutí a náraz nože, když nečekaně zaškobrtne o kost. Divoký pohyb nekontrolované čepele. A široká, tmavá skvrna na podlaze, ještě čerstvá a páchnoucí železem.
„Nechtěla jsem to udělat,“ zašeptala jsem nahlas. „Ach Bože. Nechtěla jsem to udělat.“
Bez varování jsem propukla v pláč. Žádné vzlykání, žádné hrdlo stahující křeče. Potoky slz mi proudily z očí a přes tváře stejně pomalu jako studený med. V tichosti na mě dolehla bezmoc nad věcmi, jež se vymykaly kontrole.
„Copak je ti?“ ozval se ode dveří Jamieho hlas.
„Jsem tak unavená,“ vypravila jsem ze sebe. „Tak unavená.“
Sedl si ke mně a lavice pod jeho váhou zapraskala. Něžně mi špinavým kapesníkem otřel tváře. Potom mě objal a gaelsky mi šeptal konejšivá slůvka, jakými člověk uklidňuje polekané zvíře. Zabořila jsem mu tváře do košile a zavřela oči. Po tvářích mi stále kanuly slzy, ale cítila jsem se o trochu lépe. Stále k smrti unavená, ale už ne zcela zničená.
„Kéž bych toho muž…
