53
MOUNT INDEPENDENCE
6. července odpoledne
Oddíl brigádního generála Frasera dorazil až k pevnůstce na vrcholu hory, již Američané ironicky nazvali „Hora nezávislosti“. William vedl jeden z předsunutých oddílů a cestu nahoru muži absolvovali s nasazenými bajonety. Všude vládlo ticho přerušované pouze praskáním větví, šoupáním bot po suchém listí a občasným třísknutím muškety o zásobník. Bylo to však ticho před bouří?
Američané se museli dozvědět, že se k nim Britové blíží. Leželi snad povstalci v úkrytech, připravení vypálit na ně z nevzhledné, leč značně opevněné budovy, jež prosvítala mezi stromy?
Pokynul mužům, ať se zastaví asi dvě stě yardů od vrcholu hory, a dával pozor, zda si nevšimne nějaké indicie, že se zde nepřítel stále nachází. Jeho oddíl poslušně zastavil, ale někteří vojáci teprve docházeli a bezohledně se začali tlačit na přední řady. Všichni by se na pevnost nejraději vrhli po hlavě.
„Stát!“ zařval, přestože si uvědomoval, že svým hlasem poskytl americkému střelci stejně dobrý cíl, jako kdyby ve svém červeném kabátu vyšel přímo před něj. Někteří muži se zastavili, ale znovu je začali tlačit ti za nimi. Během několika vteřin se stráň hemžila rudou barvou. Déle už stát nevydrželi, jinak by je ti vzadu jednoduše převálcovali. A kdyby se nepřítel chystal útočit, lepší příležitost se mu naskytnout nemohla... přesto se však nic neozývalo.
„Vpřed!“ zahřměl William, vzpažil ruku a muži s nasazenými bajonety ukázkově vypálili zpoza stromoví.
Brány byly otevřené dokořán a vojáci vběhli dovnitř bez ohledu na nebezpečí... žádné ovšem nehrozilo. William dovnitř rovněž vstoupil a záhy zjistil, že je budova prázdná. Nejen že byla opuštěná. Byla opuštěná v příšerném spěchu.
Všude po zemi se povaloval osobní majetek nepřátel, jako by jim upadl za letu. Nejen těžké předměty jako kuchyňské náčiní, ale také oděvy, boty, knihy, přikrývky. dokonce i peníze, jež někdo zřejmě v panice upustil. William si rovněž povšiml, že se nepřátelé ani nepokusili zapálit střelivo, které si nemohli odnést s sebou. V sudech ho zůstal nejméně centýř. Rovněž tu po sobě nechali zásoby, jež představovaly pastvu pro oči.
„Proč to tady nezapálili?“ zeptal se poručík Hammond a kulil oči po kasárnách vybavených postelemi, lůžkovinami a nočníky. Dobyvatel by se sem mohl rovnou nastěhovat.
„Bůh ví,“ odvětil William. Potom spatřil, jak z jedněch dveří vychází vojín zabalený v šálu a s náručí plnou bot, a vrhl se vpřed. „Hej, vy tam! Žádné rabování! Slyšíte mě, prosím?“
Vojín poslechl, boty odhodil na zem a ukvapeně odběhl, až za ním plandaly třásně. Do drancování se však pustili i další a Williamovi bylo jasné, že jim v tom on ani Hammond nezabrání. Zavolal přes všechen rámus na praporečníka, popadl jeho pouzdro na depeše a rychle načmáral vzkaz.
„Odneste to generálu Fraserovi,“ hodil dopis po praporečníkovi. „Tak rychle, jak to jen půjde!“
* * *
ÚSVIT
7. ČERVENCE 1777
„Takové otřesné chování já nedopustím!“ Obličej generála Frasera hyzdily hluboké vrásky hněvu i vyčerpání. Malé cestovní hodiny v generálově stanu ukazovaly krátce před pátou hodinou ranní a Williama se zmocňoval zasněný pocit, jako by se mu hlava vznášela kdesi nad levým ramenem. „Drancování, loupení, ztráta disciplíny... říkám, že to nedopustím! Rozuměli jste mi? Všichni?“
Malá, unavená skupinka důstojníků sborově zamručela na souhlas. Celou noc nezamhouřili oka, aby neztráceli dohled nad svými vojáky a zabránili alespoň těm nejhorším případům rabování. Rovněž narychlo prohledávali opuštěná stanoviště hlídek na staré francouzské hranici a počítali nečekané množství zásob a střeliva, jež jim zbyly po nepřátelích. Čtyři z nich našli při vpádu do pevnosti. Namol opilí leželi vedle nabitého děla namířeného na most pod budovou.
„Ti muži, které jsme zajali. už s nimi někdo mluvil?“
„Ne, pane,“ odvětil kapitán Hayes a potlačil zívnutí. „V očích světa jsou stále mrtví. A možná nadobro, jak podotkl doktor. Ačkoliv podle něj prý přežijí.“
„Museli se podělat…
