37
OČISTEC
Třetího dne v poledne dorazil k jezeru.
Prodral se k němu zástěnou z vysokých tisovců, jejichž kmeny se zvedaly jako pilíře ze zaplavené půdy. Celý vyhladovělý a zmožený stoupající horečkou pomalu postupoval vodou, jež mu sahala po kotníky.
Vzduch a voda se ani nehnuly. Jediný pohyb představovala jeho táhlá chůze a bzučící hmyz, jenž ho trápil. Oči měl nateklé a pokousané od komárů a veš si našla společnost v podobě blech. Sídla, jež se mu míhala před očima, sice nekousala jako stovky titěrných mušek, ale zato jej mučila po svém - jejich průsvitná křídla a mámivá lesklá tělíčka odrážela sluneční svit v odlescích zlaté, modré a červené a nutila ho, aby se po nich ohlížel.
Od bezchybné hladiny se odrážely stromy tak dokonale, až si nebyl jistý, kde vlastně stojí. Opatrně balancoval mezi dvěma světy oddělenými zrcadlem. Přicházel o schopnost rozeznat, co je nahoře a co dole, a matoucí průhled cypřišovými větvemi mu připadal stejný jako ten dole. Stromy se nad ním tyčily ve výšce osmdesáti stop a uhánějící mraky jako by pluly přímo skrz rozechvělé větve. Williama soužil neutuchající pocit, že každou chvíli spadne - zda nahoru, nebo dolů, to nevěděl.
Třísku z cypřiše, jež se mu zarazila do ruky, vytáhl a snažil se z rány vymačkat krev, ale pod kůží mu zůstaly malé dřevěné štěpiny a nyní mu ruka hořela a tepala. Stejně jako hlava. Studená mlha se vypařila, jako by nikdy neexistovala, a on pomalu procházel světem horka a nehybnosti. Oči ho pálily a viděl rozostřeně.
Kdyby upíral zrak na vodu, jež se čeřila pod jeho botami, vlny by znepokojivý odraz rozbily a hned by si byl jistější. Ovšem jak sledoval šídla... rozhoupal se a ztratil rovnováhu. Zdálo se, jako by nelétaly vzduchem ani vodou, ale zčást obojím.
Několik palců od svého pravého lýtka zahlédl podivný odraz ve vodě. Zamrkal, všiml si stínu a vytušil těžké tělo vlnící se pod hladinou. Zlou, špičatou, trojúhelníkovou hlavu.
Zalapal po dechu a ztuhl na kost. Ploskolebec naštěstí plaval dál. Díval se, jak odplouvá, a napadlo ho, zda by se nedal sníst. Ale na tom nesešlo, žabí bodec si stejně zlomil. Než o něj přišel, stihl ulovit tři žáby. Když pominul gumovou strukturu syrového masa, nechutnaly špatně. Sevřel se mu žaludek a musel potlačit šílený impuls vrhnout se za hadem, chytit ho a zubama mu servat maso z kostí.
Možná by se mu podařilo ulovit rybu.
Několik minut stál na místě, aby se ujistil, že had uplaval. Potom polkl a znovu vykročil. Pokračoval v chůzi a soustředil se na malé vlnky kolem svých nohou, jež rozbíjely zrcadlovou hladinu na střípky.
O chvíli později se však hladina začala měnit. O šedohnědou kůru cypřišů se rozbíjely stovky vlnek a omamný vír stromů a mraků zmizel. Zvedl hlavu a spatřil před sebou jezero.
Bylo obrovské. Mnohem větší, než čekal. Z vody rostly vysoké tisovce a mezi nimi vyčnívaly pahýly zbylé po jejich předchůdcích. Druhý břeh byl tmavý a obrostlý tupelou, olší a kalinou. Voda jako by se před ním rozléhala celé míle, hnědá jako čaj a zarostlá stromy.
William si olízl rty, sehnul se, nabral si hnědou vodu do dlaní a napil se. Potom znovu. Byla čerstvá a trochu nahořklá.
Otřel si dlaní obličej a otřásl se náhlým chladem.
„Nuže dobrá,“ poznamenal. Cítil se, jako by mu došel dech. Sunul se vpřed po svažité hlíně, až se konečně ocitl na otevřené vodě. Neproniknutelný bažinný porost nechal za sebou. Zima mu byla stále, ale nevnímal ji.
Jezero Drummond získalo svůj název po dávném guvernérovi Severní Karolíny Williamu Drummondovi. Ten se svou loveckou družinou zabloudil do mokřadů, a když se o týden později jako jediný přeživší vymotal ven, byl polomrtvý hlady a horečkou. Přinesl však novinu o obrovském neobjeveném jezeře uprostřed bažin Great Dismal.
William se dlouze, přerývavě nadechl. Zatím ho nic nesežralo. A došel až k jezeru. Kudy do Dismal Townu?
Pozorně si prohlížel břehy, jestli uprostřed hustého porostu neuvidí kouř z komína či jinou známku lidského obydlí. Nic.
S povzdechem sáhl do kapsy a objevil …
