Paměť kostí (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

17
DÉMONCI

 

Od jiných zvířecích cestiček se tahle nijak nelišila. Nepochybně začínala stejně. Ianovi však připadalo, že z této konkrétní pěšiny čpí lidská stopa. Na své instinkty si ovšem natolik zvykl, že jim téměř nevěnoval pozornost. Ani nyní. Pouze Clarence zatahal za uzdu a svému koni otočil hlavu do strany.

„Proč se zastavujeme?“ zajímal se Herman podezíravě. „Nic tu není.“

„Tam nahoře někdo žije.“ Ian trhl bradou směrem k zalesněnému svahu. „Cesta je na koně moc úzká. Uvážeme je tu a půjdeme pěšky.“

Herman se Všivanem si vyměnili hluboce skeptické pohledy, ale beze slova sklouzli z mezka a vydali se za Ianem po stezce.

Začínaly jej přepadat pochybnosti. Nikdo, koho se za poslední týden ptal, o žádných Kuykendallových neslyšel a Ian moc času na pátrání neměl. Nejspíš bude muset vzít oba mizery s sebou do New Bernu, akorát netušil, jak jeho návrh přijmou.

Vlastně vůbec netušil, co si ti dva myslí. Nebyli ani tak stydliví, jako spíš tajnůstkářští. Během cesty si cosi šeptali za jeho zády a ve chvíli, kdy se na ně ohlédl, sklapli. Nasadili prázdné pohledy, za nimiž viděl probíhající výpočty. Co to jen kují za pikle?

Jestliže od něj chtěli utéct, Ian by za nimi daleko neběžel. Pokud však chtěli počkat, až usne, a ukrást Clarence s koněm, to byla jiná.

Na kopci skutečně stála chalupa. Z komína vycházel kouř, Herman se překvapeně otočil na Iana a ten se usmál.

„Říkal jsem to,“ pravil a zahalekal.

Dveře se otevřely a v nich se objevila hlaveň muškety. Nejednalo se o neobvyklé přivítání cizinců na venkově a Iana to nijak neodradilo. Hlasitě uvedl důvod návštěvy a na důkaz svých slov strčil Hermana, se Všivanem před sebe.

Zbraň nezmizela, místo toho se významně zvedla. Ian poslechl instinkt, plácl sebou o zem a strhl chlapce s sebou, načež jim nad hlavami proletěla kulka. Jakási žena cosi pronikavě zařvala v cizím jazyce. Slovům nerozuměl, ale jejich význam pochopil. Vytáhl hochy na nohy a rychle je popohnal k pěšině.

„Tak s tou bydlet nebudu,“ informoval jej Všivan, ohlédl se a přimhouřil oči. „To ti teda povím.“

„Ne, nebudeš,“ souhlasil Ian. „Pospěš si, ano?“ vyzval Všiva-na, který stál jako přikovaný.

„Musím na velkou.“

„Aha, dobře. Ale rychle.“ Odvrátil se, jelikož už dávno poznal, že v těchto případech chlapci vyžadují zvýšené soukromí.

Herman poodešel. Ian viděl ve svahu nějakých dvacet yardů daleko jeho zacuchanou, špinavě blonďatou kštici. Navrhl chlapcům, ať si vlasy ostříhají, když se nechtějí česat, a možná si i umyjí obličej jako důkaz civilizovanosti, ale hoši jeho návrh nekompromisně zavrhli. Naštěstí za jejich čistotu odpovědnost nenesl a navíc musel uznat, že vzhledem ke stavu oblečení, v němž zjevně strávili několik posledních měsíců, by mytí jejich zápach nijak nevylepšilo. V noci je donutil spát na druhé straně ohně, než spal on s Rollem, aby se vyhnul vším, jimiž se to na nich jen hemžilo.

Pojmenovali snad rodiče mladšího z bratrů právě po zvířátku, kterým byl prolezlý? - přemýšlel. Nebo si jeho význam neuvědomovali a chtěli pouze, aby se jméno rýmovalo se jménem jeho bratra?

Jeho myšlenky přerušilo Clarenceovo ohlušující zahýkání. Zrychlil a cestou si nadával, že si zbraň nechal přivázanou k sedlu. Nechtěl se k domu přibližovat ozbrojený, ale...

Zespoda se ozval křik a Ian se rychle vrhl mezi stromy. Další křik ustal náhle, a tak co nejrychleji, avšak neslyšně seběhl svah. Snad puma? Medvěd? Ne, to by Clarence vyváděl jako pominutý. Teď však jen brblal a supěl jako vždycky, když uviděl...

Někoho, koho znal.

V Ianovi by se krve nedořezal. Schoval se za stěnu z topolů a srdce mu zamrzlo v hrudi.

Arch Bug otočil hlavou za zvukem, jakkoliv byl slabounký.

„Vylez, mladíku,“ zavolal. „Já tě vidím.“

Zjevně jej viděl. Upíral své staré oči přímo na něj, a tak Ian zvolna vylezl zpoza stromů.

Arch vytáhl ze sedla zbraň a opřel si ji o rameno. Jednou rukou držel Hermana za krk a chlapec vypadal, že se každou chvíli udusí. Zrudl ve tváři a kopal jako umírající králík jen několik palců nad zemí.

„Kde je zlato?“ zeptal se Arch napřímo. Bílé vlasy měl upravené dozadu a Ianovi se od pohledu zdálo, že ho zima nijak nepoznamenala. Nejspíš našel u někoho útočiště. Ale kde? - přemýšlel. Možná v Brownsvillu? Bylo by proklatě nebezpečné, kdyby Arch pověděl Brownovým o zlatu. Na druhou stranu byl příliš vychytralý, aby podobné řeči vedl v této společnosti.

„Je tam, kde ho nikdy nenajdete,“ odpověděl Ian tupě. Zběsile uvažoval. Za opaskem měl zastrčený nůž. ale na takovou dálku by se nemusel trefit. A kdyby minul.

„Co s tím klukem chcete dělat?“ zeptal se a přikročil blíž. „Nemá s vámi nic společného.“

„Ne, ale zdá se mi, že s tebou ano.“ Herman chraptivě pištěl a kopání se začalo zpomalovat.

„Ne, ani se mnou nemá nic společného,“ opravil jej Ian a usilovně se snažil neztratit klid v hlase. „Jenom mu pomáhám najít rodinu. Chcete mu podříznout krk, když vám neprozradím, kde je zlato? Jen si poslužte. Neřeknu vám to.“

Neviděl Archa vytahovat nůž, ale najednou ho držel v pravé ruce. Sice neobratně, jelikož mu chyběly prsty, ale nepochybně by si poradil.

„Dobrá,“ pronesl Arch klidně a přiložil Hermanovi pod bradu špičku ostří.

Za lanem se ozval řev a Všivan napůl doběhl a napůl spadl jen kousek od cesty. Arch Bug polekaně zvedl oči a Ian se připravil ke skoku, ale Všivan ho předběhl.

Chlapec se na Arche Buga vrhl a mocně jej kopl do holeně s křikem: „Chlape jeden zlej! Okamžitě ji pusť!“

„Ji?“ opakoval a podíval se na dítě, jež držel. Dívka - dívka? - otočila hlavou a zuřivě jej kousla do zápěstí. Ian využil příležitosti, vrhl se na něj, ale zdržel ho Všivan, který se Archovi pověsil na stehno jako klíště a zaťatou pěstičkou muže mlátil do varlat.

Arch zuřivě zahekal, zvedl dívenku nahoru - pokud to byla dívenka - a celou rozkymácenou ji hodil na Iana. Následně Všivana udeřil pěstí do hlavy, čímž jej omráčil. Setřásl chlapce z nohy a kopl jej do žeber, načež klopýtl, otočil se a utekl.

„Trudy! Trudy!“ Herman běžel - ne, běžela - za svým bratrem, který se válel v listí a otevíral pusu jako pstruh na suchu.

Ian zaváhal. Chtěl Arche doběhnout, ale bál se, že se Všivan ošklivě zranil. Arch už však stejně zmizel v lese. Ian zaskřípal zuby, sehnul se a rychle Všivana prohlédl. Krev nenašel. Mladíkovi se pomalu vracel dech a sípal jako protržené dmychadlo.

„Trudy?“ zeptal se Ian Herman, která se Všivanovi tiskla ke krku. Na odpověď nečekal, vyhrnul dítěti roztrhané tričko, stáhl vytahané kalhoty a nahlédl pod ně, načež je rychle pustil.

Herman vyskočila na nohy, vykulila oči a rukama si chránila - ano, byla to dívka! - rozkrok.

„Ne!“ křičela. „Nedovolím, abys do mě tu špinavou věc strkal!“

„Ani kdybys mi zaplatila,“ ubezpečil ji. „Jestliže je tohle Trudy,“ kývl na Všivana, který - ne, která - se překulila na všechny čtyři a vyzvracela do trávy, „jak se hergot jmenuješ ty?“

„Hermione,“ odpověděla dívka zasmušile. „A ona Ermintrude.“

Ian si rukou promnul tvář, aby novou informaci vstřebal. Najednou to dítě vypadalo... ne, pořád vypadaly spíš jako špinaví skřeti než jako malé holčičky a oči jim žhnuly mezi mastnými, rozcuchanými vlasy. Nejspíš by si museli nechat oholit hlavy, napadlo ho, ale doufal, že tou dobou od nich bude někde hodně daleko.

„Ano,“ prohlásil, jelikož na nic lepšího nepřišel. „Tak dobrá.“

„Ty máš zlato?“ otázala se Ermintrude, když se jí udělalo lépe. Posadila se, ručkou si otřela pusu a odborně si odplivla. „Kde?“

„Neřekl jsem to ani jemu, tak proč bych to říkal vám? A na tohle můžeš rovnou zapomenout,“ ujistil ji, když viděl, jak si prohlíží nůž za jeho opaskem.

Krucinál. Co s nimi má dělat? Šok ze setkání s Archem Bu- gem odsunul stranou - tomu se bude moct věnovat později - a zamyšleně si rukou projel vlasy. Skutečnost, že to jsou dívky, na věci nic neměnila, ale že se dozvěděly o zlatu, měnilo hodně. Neodvažoval by se je u nikoho nechávat, protože kdyby ano...

„Jestli nás tu necháš, prozradíme to na tebe,“ ozvala se vzápětí Hermione. „Nechceme bydlet ve smradlavé chatrči. Chceme jet do Londýna.“

„Cože?“ Nevěřícně na ni zůstal civět. „Co vy můžete vědět o Londýně, proboha?“

„Naše maminka odtamtud pocházela,“ řekl Herman. totiž Hermiona. Při zmínce o matce se kousla do rtu, aby se jí přestal třást. O své matce se zmínily poprvé, pomyslel si Ian zaujatě. A ještě k tomu odhalily své zranitelné místo. „Vyprávěla nám o něm.“

„Mhm. A proč bych vás teď vlastně neměl zabít?“ zeptal se rozhořčeně. Hermione se na něj k jeho údivu usmála a byl to první aspoň z části přívětivý výraz, jaký na její tváři spatřil.

„Ten pes tě má rád,“ pravila. „Neměl by tě rád, kdybys zabíjel lidi.“

„Kdybys tak věděla,“ zadrmolil a vstal. Rollo, který se mezitím zaměstnal jinde, se v příhodnou chvíli vynořil z křoví a zaujatě čenichal.

„Kde jsi byl ty, když jsem tě potřeboval?“ láteřil Ian. Rollo si důkladně očichal místo, kde stál Arch Bug, potom zvedl nohu a křoví počůral.¨

„Zabil by ten starý zlý chlap Hermie?“ zeptala se dívenka poté, co naskočila na mezka za svou sestru.

„Ne,“ odpověděl s jistotou. A když se vyšvihával do sedla, nedalo mu to. Přepadl jej nepříjemný pocit, že Arch Bug zná povahu viny až příliš dobře. Dost na to, aby zabil nevinné dítě, protože by se pak Ian cítil provinile? A Ian by se tak cítil, to Arch věděl.

„Ne,“ opakoval hlasitě. Arch Bug byl mstivý člověk - a Ian musel uznat, že po právu -, ale že je zrůda, to by neřekl.

Přesto však trval na tom, aby děvčátka jela před ním, dokud se na noc neutáboří.

 

* * *

 

Arch Bug už se neukázal, ačkoliv Iana sem tam přepadl pocit, že je během táboření někdo sleduje. Pronásledoval je snad? Ian si pomyslel, že je to pravděpodobné... jelikož nemohla být náhoda, že se před ním tak nečekaně zjevil.

Po odchodu strýčka Jamieho se tedy nejspíš vrátil k troskám staré chalupy. Chystal se zlato vyndat, načež zjistil, že zmizelo. Na chvíli zapřemýšlel, zda se Archovi povedlo zabít bílou prasnici, ale rychle toho nechal. Jeho strýček byl názoru, že zvíře pochází z jámy pekelné a zničit ho nelze. Ian tomu věřil.

Podíval se na Rolla, který mu podřimoval u nohou, ale nezdálo se, že by pes cítil někoho cizího, přestože měl uši stále nastražené. Ian se trochu uklidnil, ale raději si u sebe nechal nůž i na spaní.

A nejen na obranu před Archem Bugem, lupiči či divokými zvířaty. Podíval se na druhou stranu ohně, kde spaly zabalené pod jednou dekou Hermione s Trudy - až na to, že nespaly. Deka byla mazaně stočená, aby se zdálo, že zakrývá těla, ale když se zvedl vítr, Ian poznal, že pod ní nic není.

Popuzeně zavřel oči, otevřel je a podíval se na psa.

„Proč jsi nic neřekl?“ vyčítal mu. „Určitě jsi je viděl odcházet!“

„My jsme nikam nešly,“ ozval se tichý, mrzutý hlásek za ním. Rychle se otočil a spatřil dívky skrčené nad jeho brašnou, v níž hledaly jídlo.

„Měly jsme hlad,“ vysvětlovala Trudy a cpala si zbytek koláče do pusy jakoby nic.

„Vždyť jste dostaly!“ Podařilo se mu zastřelit pár křepelek. Jistě, hostina to nebyla, ale...

„Pořád máme hlad,“ namítla Hermione logicky. Olízla si prsty a odříhla si.

„Vypily jste všechno pivo?“ lekl se, když zvedl kameninovou láhev, jež se dívce válela u nohou.

„Mhmmhmm,“ odvětila ospale a prudce dosedla na zem.

„Jídlo krást nesmíte,“ pokáral je vážně a vytrhl Trudy vybílenou brašnu z rukou. „Když všechno sníte, budeme mít hlad, než dojdeme. tam, kam jdeme,“ zakončil výtku nejistě.

„A když ho nesníme hned, umřeme hlady,“ namítla Trudy opět logicky. „Raději budeme hladovět až potom.“

„A kam vůbec jdeme?“ Hermione se mírně kymácela sem a tam jako malá špinavá kytička ve větru.

„Do Cross Creeku,“ odvětil. „Je to nejbližší větší město a navíc se s tamějšími lidmi znám.“ Ačkoliv nemohl říct, že by věděl o někom, kdo by mu v momentálních nesnázích pomohl. Škoda tetičky Jocasty. Kdyby stále žila v River Runu, nechal by děvčata u ní, ale Jocasta se se svým manželem Duncanem přestěhovala do Nového Skotska. Zůstala po ní otrokyně Phaedre, která prý dělala výčepní ve Wilmingtonu. Ale ne, to nešlo.

„Je to stejně velké město jako Londýn?“ Hermione si lehla na záda a roztáhla ruce. Rollo vstal, šel ji očichat a dívka se zasmála. Byl to první nevinný zvuk, který od ní slyšel.

„Jsi v pořádku, Hermie?“ Trudy přispěchala za svou sestrou a starostlivě si k ní přidřepla. Rollo si Hermione důkladně očichal a obrátil pozornost k Trudy, která mu jen jemně odstrčila zvědavý čenich stranou. Hermione si neslyšně broukala.

„Je v pořádku,“ prohodil Ian poté, co se na ni krátce podíval. „Jenom trochu připitá. To přejde.“

„Aha.“ Trudy se uklidnila a posadila se vedle sestry, která si objímala kolena. „Tatínek taky často pil. Ale potom hulákal a rozbíjel věci.“

„Vážně?“

„Mhmhm. Jednou mamince zlomil nos.“

„Aha,“ prohodil Ian, jelikož na jinou odpověď nepřišel. „To je smůla.“

„Myslíš, že zemřel?“

„To doufám.“

„Já taky,“ poznamenala spokojeně. Zívla na celé kolo - i na dálku ucítil její zkažený chrup - a stočila se na zemi do klubíčka těsně vedle Hermione.

Ian s povzdychem vstal a došel pro deku. Obě dívky přikryl a jemně jim zastrkal deku pod ochablá těla.

Co teď? - přemítal. Poslední výměna názorů bylo to nejbliž- ší, co se dalo doposud považovat za skutečný rozhovor, a Ian si nedělal iluze, že jejich náklonnost vydrží do rána. Kde jen najde ochotného člověka, který by se jich ujal?

Zpod přikrývky se ozvalo tiché zachrápání připomínající bzukot včelky a Ian se musel usmát. Maličká Mandy, Breeina dcera, ze spaní dýchala úplně stejně.

Občas Mandy při spaní choval. Jednou dokonce víc než hodinu, kdy se nechtěl vzdát její maličké, hřejivé tíhy a sledoval slabý tep na jejím krku. Toužebně a bolestně zároveň vzpomínal na svou vlastní dceru. Narodila se mrtvá a její tvář pro něj zůstala záhadou. Mohawkové jí říkali Yeksa’a - „děvčátko“, jelikož na vlastní jméno byla příliš maličká. Ale ona jméno měla. Iseabail. Tak by ji byl pojmenoval.

Zabalil se do roztrhaného plédu, který mu strýček Jamie věnoval, když Ian vstupoval mezi Mohawky, a lehl si k ohni.

Modli se. To by mu poradili strýček i rodiče. Nevěděl, ke komu by se měl modlit, ani co by měl říct. Měl by snad promlouvat ke Kristovi? Či ke své matce, nebo dokonce k některému ze svatých? K duchovi červeného cedru, který strážil oheň, či životu, jenž hýbal lesem a šeptal v nočním vánku?

„A Dhia,“ zašeptal nakonec k širému nebi, „cuidich mi,“ a usnul.

Ať už mu odpověděl Bůh, nebo samotná noc, ráno se probudil s nápadem.

 

* * *

Očekával služku s vykulenýma očima, ale místo ní mu otevřela samotná paní Sylvie. Pamatovala si jej. Uviděl v jejích očích záblesk poznání a snad i radost, ačkoliv na úsměv nedošlo.

„Pane Murrayi,“ oslovila ho klidně. Potom se podívala dolů a částečně o klid přišla. Posunula si drátěné brýle na nose, aby na jeho společnice lépe viděla, potom zvedla hlavu a podezíravě si jej prohlédla.

„Co to je?“

Takovou reakci očekával a připravil se na ni. Beze slova ženě nabídl malou mošnu a zatřásl s ní, aby slyšela, jak kov cinká.

V tu ránu změnila výraz a ustoupila, aby vešli dál, ačkoliv ji obezřetnost neopouštěla.

Ještě obezřetněji se však tvářila ta malá havěť - stále o nich nedokázal přemýšlet jako o dívkách. Stály na místě, dokud je obě nepopadl za vyhublý krk a nepostrčil do salónu paní Sylvie. Pod nátlakem si sedly, ale tvářily se, jako kdyby měly něco v plánu, a tak je Ian pozorně sledoval i během hovoru s paní domácí.

„Služky?“ podivila se nevěřícně, když si dívky prohlédla. Musel je umýt oblečené a násilím, za což byl odměněn několika kousanci, které se mu naštěstí nezanítily. S jejich kšticí si však poradit nedokázal. Tu zbývalo jen ostříhat a s nožem se k nim přibližovat neodvážil, neboť se bál, že v následném zápasu někomu ublíží. Seděly na místě a civěly přes závěs z vlasů jako šeredy s červenýma očima a zkaženou myslí.

„Děvkami se stát nechtějí,“ poznamenal mírně. „A ani já bych nebyl rád. Ne že bych tím řemeslem opovrhoval,“ dodal ze zdvořilosti.

Zacukalo jí u pusy a přes brýle po něm vrhla ostrý pohled - s náznakem humoru.

„To ráda slyším,“ pronesla suše, načež si ho pomalu, téměř pochvalně změřila od hlavy až k patě. Ian se cítil, jako by ho někdo právě ponořil do horké vody. Znovu se mu podívala do tváře a její pobavení ještě zesílilo.

Zakašlal a s pocitem hanby i chtíče si vybavil několik zajímavých vzpomínek z doby před více než dvěma lety. Navenek se jednalo o obyčejnou ženu po třicítce, jež svou tváří a způsoby připomínala spíše jeptišku než kurtizánu. Avšak pod šaty a mušelínovou zástěrou... paní Sylvie si účtovala právem.

„Nechci po vás žádnou laskavost, rozumíte?“ poznamenal a kývl na mošnu, kterou položil na stůl vedle své židle. „Spíš jsem měl na mysli, zda byste je nezaučila.“

„Učednice. V bordelu.“ Nebyla to otázka, ale ústa jí znovu zacukala.

„Mohla byste je naučit sloužit. Uklízení tu máte určitě dost. Vylévání nočníků a podobně. A když budou dost chytré,“ přísně se na ně podíval a Hermione na něj vyplázla jazyk, „mohla byste je naučit vařit. Nebo šít. Určitě potřebujete něco zašít každou chvíli. Roztrhaná prostěradla a podobně?“

„Spíš roztrhané košile,“ opravila ho suše. Střelila pohledem po stropě, nad nímž rytmické vrzání prozrazovalo přítomnost platícího zákazníka.

Dívky slezly ze židlí a začaly se toulat po salónu jako divoké kočky, prohlížely si věci a ježily se opatrností. Najednou mu došlo, že nikdy nebyly ani ve městě, natož v domě civilizovaného člověka.

Paní Sylvie se předklonila a zvedla měšec, jehož tíha ji viditelně překvapila, neboť vytřeštila oči. Otevřela ho a nasypala si do dlaně hrst mastných, černých nábojů. Ostře se na něj podívala. Ian mlčel, ale s úsměvem zvedl ruku, jednu kuličku si od ní vzal a zaryl do ní nehet. Vrátil ji ženě do ruky a uprostřed černoty se jasně zaleskla zlatá barva.

Našpulila rty a znovu si měšec potěžkala.

„To všechno?“ Usoudil, že se jedná o zlato za více než padesát liber. Polovina toho, co měl u sebe.

Natáhl se a vzal Hermione z rukou kus porcelánového nádobí.

„Práce to nebude lehká,“ vysvětloval. „Myslím, že si to zasloužíte.“

„Také si to myslím,“ pronesla s pohledem na Trudy, která si nesmírně elegantně stáhla kalhoty a ulevila si do rohu ohniště.

Jakmile bylo tajemství jejich pohlaví prozrazeno, najednou už žádné soukromí nevyžadovaly.

Paní Sylvie zazvonila na stříbrný zvoneček a při tom zvuku se dívky překvapeně otočily.

„Proč zrovna já?“ zajímala se.

„Nenapadl mě nikdo jiný, kdo by si s nimi poradil,“ prohlásil Ian bez okolků.

„To mi velice lichotí.“

„To je dobře,“ odvětil s úsměvem. „Dohodneme se tedy?“

Zhluboka se nadechla. Pozorovala, jak se dívky s hlavami u sebe šeptem domlouvají a prohlížejí si ji s nejhlubším podezřením. Znovu vydechla a zavrtěla hlavou.

„Řekla bych, že je to docela mizerný obchod... ale časy jsou perné.“

„Cože, ve vašem rajónu? Pochybuji, že se vám snižuje poptávka.“ Myslel to jako žert, ale paní Sylvie si jej přimhouřenýma očima změřila.

„U mě si může každý zaklepat, kdy se mu zachce,“ pravila, „ale v dnešní době nikdo nemá na rozhazování. Beru si za služby kuře nebo kus bůčku. ale polovina z nich si nemůže dovolit ani to. Platí v proklamačních nebo kontinentálních penězích či přídělem v miliční jednotce. Chcete hádat, jakou to má cenu na trhu?“

„Jistě, já.“ Ale to už se z ní kouřilo jako z vařící konvice. Otočila se k němu a sykla.

„Anebo nezaplatí vůbec. V dobrých časech jsou dobří i muži, většinou. Ale stačí trocha nepohody, a rázem jako by nevěděli, jak za své potěšení zaplatit. Co mě to koneckonců stojí? A odmítnout je nemůžu, jinak si vezmou, co chtějí, a ještě mi podpálí dům nebo nás zbijí pro drzost. To jistě chápete.“

Hořkost v jejím hlase pálila jako kopřiva, a tak rychle upustil od nápadu navrhnout, aby dohodu zpečetili i na osobnější úrovni.

„Tomu rozumím,“ odvětil co nejnormálněji. „Ovšem takové riziko hrozí při vaší profesi neustále, že? A to jste tolik uspěla!“

Na chvíli sevřela rty.

„Měla jsem. strážce. Jistý pán mi nabídl ochranu.“

„Výměnou za.“

Po tvářích se jí prudce rozlil ruměnec.

„Do toho vám nic není, pane.“

„Není?“ Kývl na pytlíček v její ruce. „Jestliže k vám umisťuji své... tyto... no prostě tyhle dvě,“ ukázal na dívky, které zrovna zkoumaly látku závěsu, „jistě mám právo se ptát, zda tu budou vystavovány nebezpečí.“

„Jsou to děvčata,“ odpověděla stručně. „Narodila se v nebezpečí a ve stejném duchu prožijí celý život, ať je potká cokoliv.“ Ale dlaň se jí na měšci sevřela, až jí zbělaly klouby. Ocenil, jak je upřímná vzhledem k tomu, že peníze nutně potřebovala. Navzdory její hořkosti si však výměnu názorů vychutnával.

„Vy si tedy myslíte, že má chlap těžší život?“ zeptal se a rovnou pokračoval, „co se stalo vašemu pasákovi?“

Veškerá krev se jí z tváří vytratila a najednou byla bílá jako kost. V očích se jí blýskaly jiskřičky.

„Byl to můj bratr,“ opáčila a z jejího hlasu zbyl jen rozzuřený šepot. „Spolek Synové svobody ho namočil v dehtu, vyválel v peří a nechal na mém prahu umřít. Nuže, pane. chcete se mě zeptat ještě na něco, nebo jsme dohodnutí?“

Než se stihl vytasit s odpovědí, dveře se otevřely a dovnitř vstoupila mladá žena. Když ji spatřil, zachvátil ho fyzický šok a kraje vidění mu zbělaly. Potom se místnost kolem něj zastavila a znovu se mohl nadechnout.

Emily to nebyla. Mladá žena, která si zvědavě prohlížela střídavě jeho a malé umouněnce zabalené v záclonách, byla napůl indiánského původu. Malá, drobná a se stejnou černou, pevnou havraní hřívou, jež jí splývala na zádech a jakou měla i Emily. Stejně jako Emily měla široké lícní kosti a drobnou, kulatou bradu. Emily to však nebyla.

Díkybohu, pomyslel si, ale zároveň v břiše pocítil prázdnotu. Cítil se, jako by ho pohled na ni zasáhl dělovou koulí do břicha, prošel jeho tělem a nechal po sobě jen zející díru.

Paní Sylvie udělila mladé indiánce stručné instrukce a ukazovala při tom na Hermione a Trudy. Dívka krátce zvedla své černé obočí, ale přikývla, usmála se a vyzvala děvčátka, aby si šla do kuchyně pro něco k snědku.

Holčičky se okamžitě vymotaly ze záclon. Od snídaně uplynula spousta času a Ian pro ně neměl nic než ovesnou kaši z vody a sušené medvědí maso tuhé jako kůže na boty.

Následovaly indiánku ke dveřím a na Iana se ani neohlédly. Ve dveřích se však Hermione otočila. Vytáhla si pytlovité kalhoty, upřela na něj pohled a vyčítavě zvedla hubený ukazováček.

„Jestli z nás nakonec přece jen vyrostou děvky, ty hajzle, najdu si tě, uříznu ti kulky a nacpu ti je do zadku.“

Sebral zbylou důstojnost a odešel, přičemž mu v uších stále zvonil smích paní Sylvie.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024