KAPITOLA JEDENATŘICÁTÁ
Ann Clementsová byla o patnáct let mladší než její manžel; buclatá, velmi světlovlasá žena s velkými zuby a vřelým nepotlačitelným úsměvem. Políbila Jo, jako by se znaly už léta.
„Uděláte rozhovor vy se mnou, nebo mám udělat rozhovor já s vámi?“ zeptala se vesele, když si klestily cestu mezi dvěma batolaty, množstvím rozházených kostek z Lega a velkým bílým králíkem s růžovýma očima.
Jo se zasmála a pohladila jedno z dětí po hlavě. „Třeba bychom si mohly hodit mincí.“
„Dobrá.“ Ann se na ni usmála. „Ta, co jste ji pohladila, je Polly. Ten druhý je Bill a králík se jmenuje Xerxes. Posaďte se! Udělám nám trochu kávy. Až přijde domů Ben, pustím se do oběda.“ Otočila se k nesmírné hromadě neumytého nádobí a hledala dva hrnky. „Ben mi o vás samozřejmě všecko řekl. Polož to, Polly!“ Ani se přitom neotočila a Jo usoudila s úsměvem, že má zřejmě oči i vzadu hlavy, protože děvčátko s hřívou blonďatých vlasů provinile položilo džbán na mléko. „Doma ve Státech jsem viděla lidi, se kterými prováděli regresi – je to tam teď už prakticky menší průmysl – ale váš případ zní naprosto úžasně. Ben mi říkal, že jste o tom chtěla napsat knihu.“
Jo přikývla.
„Ale změnila jste úmysly?“
Jo pokrčila rameny. „Myslela jsem si to, když jsem mluvila s Benem. Teď už si tím nejsem tak jistá. To úterý, co jsem byla tady, jsem jela rovnou odtud do Breconu. Tam jsem se zase vrátila do minulosti a pak ještě jednou včera v Hay. V obou případech záměrně. Ale prostě už nevím, co si mám myslet. Kdyby šlo jenom o mě, pokračovala bych v tom. Je to pro mě všecko tak skutečné. Navíc ještě kdosi potvrdil, že opravdu mluvím starou welštinou, a to moje úmysly posílilo, ale potom se staly dost nepříjemné věci.“
„Zjistila jste, že se vám do toho pletou jiní lidé?“ Ann opláchla dva hrnky.
„Zjistila jsem, že celá ta věc mohla být nakonec zinscenována někým jiným.“ Jo se kousla do rtu. „A je-li tomu tak, pak mě děsí jeho motiv.“
Ann se na ni podívala. „Můžete mi o tom něco povědět?“
Jo pokrčila rameny. „Je to všecko tak zamotané! Je tu jeden přítel… vlastně kolega. Tim Heacham. Nechal se zavést do minulosti – nezávisle na mně. A byl jedním z lidí v Matyldině příběhu.“
Ann nadzvedla obočí. „To může být pravda, víte? Nebo to může být silná autosugesce. Mluvil o takových podrobnostech, jaké jste popisovala vy?“
Jo znovu pokrčila rameny. „Myslím, že ne. Zdá se, že jeho zážitky byly úplně odlišné, ale bojí se do toho zaplést ještě víc. Nechce s tím mít nic společného. A teď jsem zjistila, že je tu ještě někdo – muž, kterého mám moc ráda. Zdá se, že v té minulosti také figuruje.“
„Zní to, jako by to bylo nakažlivé.“ Suchou poznámku Ann skoro přehlušil Billův výkřik, když ho sestřička škubla za vlasy. Ann klidně sebrala každé dítě pod jednu paži.
„Jestli chcete moji radu, řekla bych, že byste z toho měla své přátele vynechat. Ať si každý z nich poradí se svými vlastními problémy. A vy se soustřeďte na svoje!“
„A mám v tom pokračovat?“
Ann se napřímila a odfoukla si vlasy z očí. „Myslíte, že byste toho dokázala nechat?“
Jo zachránila před Billem krabičku s kávovými filtry, roztržitě mu pocuchala vlásky a podala krabičku jeho matce. „Ne, myslím, že ne.“ Polorozpačitě se usmála.
„Tak musíte pokračovat v tom nápadu s knihou.“ Ann postavila na kamna konvici s vodou. „Je to dobrý způsob, jak na to. Psaní je jedna z nejlepších terapií, jaké existují, to asi víte sama. A dává vám důvod sledovat ten příběh dál bez obavy, že se z toho stane posedlost. Nějak to ospravedlňuje vaše akce, nutí vás to zastavovat se a rozebírat je a je to omluva pro to, že to všechno děláte najednou. Nakonec to taky určí přirozený bod, kde to ukončit.“ Podívala se na Jo pozorněji. „Je to jakási pojistka. Něco, co si myslím, že musíte mít. Ale musíte udělat ještě další bezpečnostní opatření – překvapuje mě, že vám to váš terapeut jasně neřekl. Musíte si přestat navozovat nebo si zakázat regresi do minulosti, když jste sama. Ze dvou důvodů. Mozek má z výletů tohoto d…
