8
Isfahán, jaderné zařízení
Hádky pokračovaly skoro celé dopoledne. Ášání měl dojem, jako by se vypravil na dlouhou cestu autem se svými dospívajícími dcerami. Většina lidí se Imáda Muchtára obávala. Vzhledem k jeho těsným kontaktům na náboženské fanatiky a zálibu v násilí bylo rozumnější klidit se mu z cesty. Farahání se však kvůli své hlouposti nebo přesvědčení rozhodl, že neprodá kůži lacino. Kdykoli Muchtár s taktem vojenského šikovatele upozornil na slabé místo bezpečnosti zařízení, Farahání se obhajoval jako uražený umělec. Stále nevybíravěji útočili jeden na druhého a Ášání si zoufale přál, aby ho podřízení zavolali k nějaké nehodě, která by vyžadovala jeho bezodkladný zásah.
Ášání se opíral o stěnu ve Faraháního kanceláři a poslouchal, jak Muchtár vyjmenovává osobní složky, do nichž chce nahlédnout.
Farahání si právě zapalovat cigaretu. Vydechl oblak kouře a zavrtěl hlavou. „Toho člověka znám velice dobře. Ten by revoluci nikdy nezradil.“
S takovou paličatostí se Ášání u Faraháního ještě nesetkal. Zřejmě se projevily neustálé návštěvy z Teheránu a měsíce zpochybňování každého jeho kroku. Jenže Muchtár nepatřil k obyčejným byrokratům, kteří si chtějí krýt záda. Již ve čtrnácti letech vstoupil do palestinské teroristické skupiny Force 17. Když mu bylo kolem dvaceti, pochopil, že Jásir Arafat je úplatný megaloman, a přerušil kontakty s OOP. Založil málo známou organizaci Islámský džihád, z níž později vznikl Hizballáh. O rok později se situace na Blízkém východě výrazně změnila, když exploze aut naložených výbušninami srovnaly se zemí americké velvyslanectví a kasárna námořní pěchoty a francouzská kasárna v Bejrútu. Po těchto třech krvavých atentátech se Muchtár a jeho lidé soustředili na únosy, které pro zbývající část dekády poznamenaly mezinárodní politickou scénu. Muchtár byl muž činu, který se nezdráhal násilí. Neváhal zabít ty, kdo nesdíleli jeho nekompromisní verzi džihádu, i kdyby to byli muslimští bratři.
„Tři vaši špičkoví vědci byli otráveni,“ zaútočil Muchtár.
„V zařízení se žádné stopy jedu nenašly,“ namítl Farahání.
„Tak kdo je podle vás otrávil?“
„Určitě v tom mají prsty špinaví Židi, ale protože k tomu došlo mimo zařízení, vyšetřování nespadá do mé kompetence.“ Farahání se obrátil k Ášánímu. „Jestli chcete vědět, kdo je zabil, zeptejte se Azáda.“
„Já vím, kdo je zabil,“ skoro vykřikl Muchtár. „Teď jde o to, jestli ve své omezenosti dokážete pochopit, že Židé mají v téhle zemi špiony. Slídí tady už dost dlouho. A zaměřili se na ty tři vědce, kteří tvořili páteř programu obohacování uranu.“
„Tohle by pochopil každý. O tom se s vámi nepřu. Ti muži byli otráveni na univerzitě. Ne tady u nás. Tady židovští špioni nejsou. To není možné.“
„Chci mluvit s tímhle člověkem.“ Muchtár zvedl jednu osobní složku.
Farahání se napřímil a řekl: „Tento muž pochází z rodiny, o jejíž pověsti nelze pochybovat.“
Ášání sledoval, jak Muchtár zatíná pěsti a rozšiřují se mu nozdry. Šéf Ministerstva zpravodajské služby a bezpečnosti náhle všechno pochopil. Proč si to jen neuvědomil dřív? Farahání se narodil ve velice hrdé perské rodině. Její kořeny se daly vystopovat až k perským dynastiím. Když tato zbožná rodina viděla, že šáh přijde o trůn, z pudu sebezáchovy přešla na stranu ajatolláha Chomejního a jeho revolucionářů. Farahání byl mimořádně pyšný na svůj perský původ a nehodlal přijímat rozkazy od palestinského přivandrovalce Muchtára.
Ášání si uměl představit, jak se situace teď vyvine. Pokud Muchtár pochopí, že se nad něj Farahání jako význačný Peršan povyšuje, je pravděpodobné, že Farahání zemře nebo přijde k vážnému úrazu. Faraháního bratr, jenž zasedal v nejvyšší radě, bude velmi rozhořčen. Muchtár je příliš cenný na to, aby ho potrestali, a proto ho pošlou zpátky na frontovou linii v Libanonu. Mocní lidé se budou zajímat, proč Ášání nezakročil, než se věci vymkly kontrole. Jakmile mu toto všechno prolétlo hlavou, Ášání usoudil, že nemá smysl komplikovat si život.
Odlepil se od zdi. „Já toho muže také…
