16
Teherán, Írán
Ášání se přidržoval opěrky gauče. Zjistil, že pokud se soustředí na povrchní dýchání, daří se mu omezit záchvaty kašle na minimum. Vpravo vedle něj seděli velitel ozbrojených sil a ministr zahraničí. Nejvyšší vůdce usedl do prostého křesla takřka naproti Ášánímu. V zasedacím sále se nevyskytovala žádná moderní technika. Scházely počítače i plazmové televizory, stejně jako projektory a sklopné obrazovky. V místnosti nebyl ani konferenční stůl, kolem kterého by se přítomní shromáždili. V takovém prostředí králové a náboženští vůdcové rokovali již řadu století. Prosebníci a rádci přicházeli ve svých záležitostech a panovník vydával edikty, přičemž se nezatěžoval podrobnostmi ani praktickým provedením. O ty se později postarali pobočníci. Tento systém plně vyhovoval záměru nejvyššího vůdce připsat si zásluhy za to, co se vydaří, a zachovat si odstup od toho, co fungovat nebude.
Stěny byly holé, až na jednu. Na zdi vysoko nad pravým ramenem nejvyššího vůdce visela jeho zarámovaná fotografie. Mezi křeslem nejvyššího vůdce a gaučem, na kterém seděli Nadžár a Amatulláh, dodávala nevýrazné místnosti státnickou atmosféru íránská vlajka. Prezident a předseda Rady dohlížitelů se naprosto nesnažili předstírat vzájemné sympatie. Byli to nepřátelé, což všichni přítomní dobře věděli. Oba muži vypadali strnule a odtahovali se jeden od druhého, Nadžár směrem k nejvyššímu vůdci a Amatulláh k Ášánímu.
Ášání zaváhal pouze na okamžik, když mu lékař řekl, aby šel rovnou do nemocnice a nechal se vyšetřit. Ášání věděl, že jeho účast na setkání je nezbytná, přinejmenším proto, aby se ujistil, že Amatulláh nesvalí veškerou vinu na něj a nepřesvědčí nejvyššího vůdce, že je třeba přijmout odvetná opatření. Existoval ještě jeden důvod a ten mu stále nešel z hlavy. Hluboce ho znepokojilo, co viděl v jámě, která ještě nedávno byla epicentrem vědeckého pokroku a národní hrdosti. A ještě víc ho trápilo to, co neviděl.
Perská hrdost bude trvat na odvetném útoku. Bez ohledu na jeho podobu Ášání a jeho ministerstvo sehrají rozhodující roli. Přímý vojenský protiútok by skončil fiaskem, ale to několika klíčovým členům rady nezabrání požadovat vyhlášení války Izraeli. V nadcházejících týdnech se bude hodně mávat šavlemi, nakonec však Írán špinavou prací pověří někoho jiného. Najít dobrovolníky nebude těžké. Mnoho chudých Palestinců uvítá příležitost stát se mučedníky.
Nyní Ášání uvažoval především nad tím, jak zajistit ochranu sám sobě a svým lidem. Bude nutné někoho obvinit. Zdálo by se, že ministr zpravodajské služby se nemá čeho bát, jenže Amatulláh byl nevyzpytatelný. Prezident se ve svých výkladech nikdy nezatěžoval fakty. Bylo třeba počítat s nejhorším. Až vypukne hledání obětního beránka, v radě budou uzavírána nová spojenectví. Kdo se pokusí přepsat dějiny? Kdo bude mlžit? Kdo komu vrazí nůž do zad? Možné bylo všechno a Ášání nehodlal ležet v nemocnici a nechat se okukovat od doktorů.
Nejvyšší vůdce ukončil společnou modlitbu a pokynul svému příteli Nadžárovi, ať začne.
Nadžár se podíval na generálmajora Dadrese a vyzval ho: „Podejte hlášení, generále.“
Jako všichni ostatní v místnosti měl i Dadres plnovous. Ten jeho byl hustý a černý. Vlasy nad širokým čelem mu ustupovaly dozadu. Na sobě měl olivově zelenou armádní uniformu a vypadal dosti rozpačitě. Předklonil se a řekl: „Podle našich odhadů k útoku došlo krátce po poledni. Naše radary nezachytily žádná letadla, a tak předpokládáme, že nepřítel použil neviditelný bombardér B-2. Odhadujeme, že stroj letěl někde na horní hranici operační výšky, tedy zhruba v patnácti kilometrech.“
„Vzpomínám si, jak nás Rusové ujišťovali, že jejich nový raketový systém dokáže americká neviditelná letadla odhalit,“ poznamenal Nadžár smutně.
„Tvrdili, že bombardéry můžeme zničit, až otevřou pumový prostor.“
„A naše letectvo nic nezaznamenalo.“
„Správně.“
„Výborně,“ konstatoval Nadžár kysele. „Dvacet sedm milionů dolarů za raketový systém, který nefunguje.“
Ášáního pochybnosti narůstaly. Znal vědecký základ neviditelných bombardérů a také věděl, že mohou být zachyceny během pěti až deseti vteřin, kdy shazují náklad. Ještě nelogičtější bylo načasování útoku. Ášání zatím neslyšel, že by Američané nasadili neviditelný bombardér do akce za bílého dne. Dali by v sázku stroj za miliardu dolarů? Ášání usoudil, že nikoli.
„Jeden pilot v oblasti viděl izraelské letadlo,“ ozval se Amatulláh. „Moji lidé ho právě teď vyslýchají.“
Nadžár se zvolna obrátil k prezidentovi. „Večer jsem slyšel vaše prohlášení ve zprávách a taky jsem viděl rozhovor s tím pilotem. Nejsem si jistý, jestli se mu dá věřit.“
„Jste rozený skeptik,“ namítl Amatulláh.
„Vy jste neposlouchal, co nám říkal generál Dadres? Letectvo si ničeho nevšimlo. Podle nich neviditelné bombardéry můžou létat patnáct kilometrů vysoko. Dopravní letadla létají v devíti až deseti kilometrech. Ten váš pilot by musel mít pořádně ostrý zrak, aby něco viděl.“
„Patnáct kilometrů je odhad radarových operátorů, kteří nesplnili svůj úkol. Jsem velice rád, že máme alespoň očité svědectví jednoho zkušeného pilota.“
„Dobře.“ Nadžár se obrátil k Dadresovi. „Generále, kolik neviditelných bombardérů Izraelci mají?“
„O žádných nevíme.“
„A kdyby jim Američani nějaký půjčili, myslíte, že by ho hned přemalovali nabílo s velkými modrými Davidovými hvězdami na křídlech?“
„Ne.“
Nadžár pokýval hlavou a počkal, jestli něco nepodotkne Amatulláh.
„Můžeme vést spory o tom, jak se to stalo, ale všichni dobře víme, že to udělali Židé a Američané.“
„I tak by tato rada ocenila, kdybyste se v době národní krize nejdřív poradil s námi, než vyrazíte před kamery.“
Amatulláh se podíval na nejvyššího vůdce. Nadžára ignoroval. „Omlouvám se.“
Ajatolláh Násirí omluvu přijal sotva patrným přikývnutím. Pak se tiše zeptal: „Kolik lidí zemřelo?“
Nadžár se obrátil ke Golamu Mošénímu, muži zodpovědnému za íránský jaderný program, a mnohem hlasitěji zopakoval: „Tak kolik?“
Mošéní byl mohutný muž, jehož váha pravděpodobně dosahovala sto třiceti kilogramů. Čelo se mu lesklo potem. „Šedesát sedm vědců a techniků. Měli jsme štěstí, že k útoku došlo během oběda. Dvacet tři vědců a techniků bylo mimo komplex, když bomby dopadly.“
„Štěstí.“ Amatulláhův hlas byl plný ironie. „Nevím, jestli bych tohle slovo použil při popisu něčeho, co jakkoli souvisí s vámi.“
A je to tady, pomyslel si Ášání. Amatulláh vybral obětního beránka. Dlouhé roky se Mošéního zastával a prohlašoval ho za muže, jenž má v rukou budoucnost země. Podle prezidentových tvrzení Mošéní nejen řídil jaderný program, ale také dokázal zabránit pronikání nepřátel do íránského vzdušného prostoru.
„Mohlo to dopadnout hůř,“ zněla Mošéního chabá obhajoba.
Amatulláh složil ruce do klína. Nohama sotva dosáhl na podlahu. „Náš jaderný program je v troskách, uprostřed druhého největšího města máme obrovskou toxickou jámu a Západ se nám směje. Řekněte nám, prosím, co mohlo dopadnout hůř?“ Zamával rukama ve vzduchu. „Osobně bych moc rád slyšel, co horšího se mohlo stát.“
Mošéní zrudl. Sevřel rty a mlčel. Jeho rozpaky a zahanbení byly očividné.
„Zastavili jste únik radioaktivních látek?“ zajímal se Nadžár.
„Ano.“
„A co zbytek zařízení?“
„Vybavení můžeme zachránit, ale musí se přesunout na jiné místo.“
„Do Natanzu?“ zeptal se Nadžár.
„Přesně to bych doporučoval.“
Nadžár se otočil k Amatulláhovi. „Vzpomínám si, jak jste prosazoval umístění hlavního jaderného zařízení do Isfahánu místo do Natanzu. Tvrdil jste, že Američané nezaútočí na komplex uprostřed města.“
Předseda Rady dohlížítelů mluvil o dvou největších jaderných zařízeních v zemi. Natanz se nacházel na odlehlém místě v horách, stovky kilometrů od Isfahánu. Před lety se bouřlivě diskutovalo o tom, kde by měly být rozhodující části programu. Amatulláh z již uvedených důvodů prosadil Isfahán, za který se navíc přimlouvali přední vědci. Nechtěli se s celými rodinami stěhovat do vzdáleného Natanzu.
Amatulláh se vychytrale zašklebil, čímž získal trochu času. „Nic takového jsem netvrdil. Pouze jsem tlumočil mínění jiných.“ Prezident pohlédl na viceprezidenta pro atomovou energii.
„Neujišťoval jste nás snad, že isfahánské zařízení přečká bez úhony jakýkoli útok Američanů?“
„Pokud jsem taková slova vyřkl, pak se zakládala na informacích lidí, kteří se v tom vyznají.“
„To ujištění jste pronesl. Dobře si na to vzpomínám.“
Amatulláh znechuceně vzdychl. „Odborníci, kteří nepracují pro mě, prohlašovali, že zařízení odolá všem druhům útoku kromě jaderného. Američané zřejmě vyvinuli novou zbraň. Jsem politik, ne vědec, můj příteli. Nejsem vojenský expert ani věštec, který dokáže předpovídat budoucnost.“
„Možná bychom od nynějška měli méně věřit vašim slovům.“
Amatulláh nasadil ublížený výraz. „Jestliže mi chcete vyčítat, co se dnes stalo, pak mě nesmírně urážíte. Nejsem tu, abych hovořil o minulosti. Přišel jsem, protože chci vědět, jakou odplatu Židům a Američanům připravíme.“ Prezident se dlouze rozhlížel po místnosti a podíval se všem zúčastněným do očí. „Rozčilení některých z nás je pochopitelné, ale teď musíme ovládnout hněv a soustředit se na protiútok. Kdo v tomto sále jaderný program nepodporoval?“
„Oplatíme nepřátelům útok,“ pronesl Nadžár vážně, „ale nejdřív musíme stanovit odpovědnost. Ne všichni členové rady obhajovali program stejně jako vy. Někteří z nás se obávali, že skončí právě takhle. Že utopíme nesmírné prostředky v programu, který naši nepřátelé jednoho dne zničí. Kdybych věděl, že budete s novináři tak otevřeně mluvit o právu vyvíjet jaderné zbraně a o touze vymazat Izrael z mapy, nikdy bych program nepodpořil.“
„Já…,“ nadechl se Amatulláh.
„Nepřerušujte mě,“ řekl Nadžár ostře. „Myslím, že bychom vás měli odvolat z funkce.“ Duchovní se odmlčel, čímž Amatulláhovi naznačil, že mluví zcela vážně. „Bohužel to nemůžeme udělat hned. Víte proč?“
Amatulláh zavrtěl hlavou.
„Nemůžeme to udělat, protože by Židé tančili v ulicích. Bylo by to pro ně dvojité vítězství. Ať se mi to líbí nebo ne, právě vy jste člověk, který zmobilizuje naše lidi a přiměje je pracovat na odplatě.“
Amatulláhův výraz přešel od zděšení k hrdosti a pak k euforii. „Lidé se za nás postaví, to vám můžu slíbit. Zaútočíme na Židy a Američany jako nikdy předtím a já už vím, kde přesně je zasáhneme. Budou muset zaplatit za svou aroganci. Zničíme je.“
