5
WASHINGTON, D. C.
Bylo časně ráno. Otevřenými dvoukřídlými dveřmi se do Oválné pracovny linula vůně kvetoucích třešní, kterou přinášel vánek od jezírka Tidal Basin. Prezident Samuel Adams Castilla měl však příliš starostí na to, aby ji vnímal. Stál za těžkým borovým stolem a zlobně si měřil tři přítomné, kteří seděli a čekali, až bude pokračovat. Rok před koncem druhého funkčního období byla vojenská krize asi tím posledním, co by potřeboval. Nadešel čas zdůraznit své úspěchy, protáhnout zbytek programů rozhádaným Kongresem a zajistit si důstojné místo v dějinách.
„Takže takhle je to,“ zahřímal. „Nemáme dost důkazů ani na to, abychom řekli, jestli molekulární počítač vůbec existuje, a pokud ano, kdo ho má. Víme jen to, že to nejsme my, sakra.“ Prezident byl mohutný muž se širokými rameny i pasem. Obvykle se choval bodře, ale nyní šlehal pohledem za skly titanových brýlí a bojoval s pocitem bezmoci. „Letectvo i počítačoví experti tvrdí, že pro události na ostrově Diego Garcta nemají jiné vysvětlení. Můj vědecký poradce oslovil experty v oboru a ti mu řekli, že výpadek spojení může mít řadu důvodů - například nějakou vzácnou atmosférickou poruchu. Doufám, že se vědci nepletou.“
„Já taky,“ přitakal pohotově admirál Stevens Brose.
„To my všichni,“ dodala poradkyně pro otázky bezpečnosti Emily Powell-Hillová.
„Amen,“ pravil personální šéf Bílého domu Charles Ouray, který se opíral o zeď u krbu.
Admirál Brose i Powell-Hillová seděli v kožených křeslech naproti stolu, který si s sebou prezident přivezl ze Santa Fe. Castilla si vybavil pracovnu podle vlastního uvážení jako všichni prezidenti. Zařízení odráželo venkovský vkus člověka z Jihozápadu, vybroušený pěti lety kosmopolitního života, který se mu na nejvyšším státním postu nečekaně zalíbil. Všechny ty oficiální návštěvy hlavních měst, muzeí a banketů po celé planetě… Venkovský nábytek z guvernérské rezidence v Novém Mexiku časem prořídl. Doplnily ho elegantní francouzské stolky a pohodlná britská křesla před krbem. Rudožluté indiánské závěsy a vázy, košíky i čelenky se nyní mísily se senegalskými maskami, nigerijskými hliněnými formami a štíty kmene Zuluů.
Prezident nervózně obešel stůl. Opřel se o něj, překřížil ruce na prsou a pokračoval: „Všichni víme, že hlavním cílem teroristů je upozornit na sebe a poukázat na to, v čem vidí zlo. Ale tenhle útok má přinejmenším dva háčky: nebyl namířen proti žádnému symbolu - ambasádě, vládní budově, vojenské základně, případně slavné památce - a nespáchal ho osamělý sebevražedný atentátník vyhazující do povětří plné autobusy nebo noční kluby. Terčem bylo výzkumné a vzdělávací zařízení. Místo, které pomáhá lidstvu. Konkrétně budova, kde byl vyvíjen molekulární počítač.“
Emily Powell-Hillová, bývalá brigádní generálka americké armády, zvedla své dokonalé obočí. Ve svých padesáti letech byla štíhlá, dlouhonohá… a vysoce inteligentní. „Nezlobte se, pane prezidente, ale informace o tom, že existuje molekulární počítač těsně před dokončením, jsou spíš spekulace, kterým chybí reálný základ. Zkrátka dohady. Všechno je založeno na řečech o útoku, který vůbec nemusel mít hlubší důvod. Není katastrofický scénář vašeho zdroje spíš výsledkem stihomamu?“ Odmlčela se. „Nechci se nikoho dotknout, ale všichni přece vědí, že kontrarozvědka se obvykle honí za každým stínem. Připadá mi to jako jedna z krkolomných konstrukcí z její dílny.“
Prezident vzdychl. „Mám pocit, že byste nám k tématu ráda něco řekla.“
„Vlastně ano, pane. Moji experti na otázky vědy mě ujistili, že technologie molekulárního počítače se zadrhla ve stadiu raného vývoje a nehýbá se z místa. Funkční přístroj se dá očekávat nejdřív za deset let. Možná za dvacet. Což je další důvod, proč si dát pozor na přehnanou reakci.“
„Možná máte pravdu,“ pravil Castilla. „Ale vaši vědci budou jistě souhlasit s tím, že pokud by někdo dokázal udělat takový skok, Chambord by byl na prvním místě seznamu.“
Charles Ouray, prezidentův personální šéf, se mračil. „Může mi někdo vysvětlit, v…
