4
Když ranní expres z Bordeaux zastavil na Slavkovském nádraží, kapitán Darius Bonnard vystoupil jako třetí cestující v pořadí. Prodíral se davy přijíždějících a odjíždějících Pařížanů, lidí z venkova i turistů, jako by nebyli víc než vzduch. Ve skutečnosti se však měl na pozoru před sebemenším zájmem o svou osobu. Bylo příliš mnoho lidí, kteří by se mu pokusili překazit plány, pokud by se o nich dozvěděli. Přátelé i nepřátelé.
Urostlý rázný blondýn v dokonalé uniformě francouzského důstojníka zůstal v nenápadném střehu a zamířil směrem k východu. Celý dospělý život zasvětil službě Francii a jeho současný úkol byl možná ten nejdůležitější ve slavné historii celé země. A také nejnebezpečnější.
Vytáhl z kapsy mobil, naťukal číslo, a když se ozval hlas volaného, oznámil: „Jsem tady.“ Jakmile ukončil hovor, vymačkal druhé číslo a zopakoval totéž.
Venku minul řady taxíků s oficiálními i „černými“ šoféry, kteří by ho milerádi svezli, a nastoupil do vozu, jenž právě přijel.
„Salam alejkum,“ přivítal ho chraplavý hlas ze zadního sedadla.
Když kapitán Bonnard usedl vedle muže v hábitu, řekl obvyklou odpověď: „La bahs hamdililah.“ Zabouchl a zajistil dveře.
Ostatní řidiči na ulici se hlasitě pohoršovali nad takovým porušením taxikářské etikety.
Když vůz vyjel od chodníku a zamířil na jihozápad do úzkých bočních uliček, Bonnard se otočil k muži, který ho předtím pozdravil. V autě bylo šero, ale v prchavých paprscích slunce se občas zaleskly zelenohnědé oči s povislými víčky. Většina cizincovy tváře byla ukrytá za nadýchaným bílým rouchem a zlatě vyšívaným šátkem pouštního beduína. Nezakrytá kůže měla saténově černou barvu. Důstojník věděl, že se muž jmenuje Abú Auda a že je členem kmene Fulbů ze sahelské oblasti na jižním okraji Sahary, kde suchá nehostinná poušť přechází v bujné lesy a pastviny. Zelenohnědé oči prozrazovaly, že měl kdesi ve svém rodokmenu modrookého Berbera či starověkého Vandala.
„Máte to?“ zeptal se muž arabsky.
„Nam.“ Francouzský kapitán přikývl. Rozepnul sako uniformy, odhalil košili a vytáhl koženou náprsní tašku zapnutou na zip. Abú Auda ostřížím zrakem sledoval každý Bonnardův pohyb. Francouz mu podal tašku a oznámil: „Chambordův asistent je po smrti. A co ten Američan, Zellerbach?“
„Žádné poznámky jsme nenašli, jak se dalo čekat, i když jsme hledali důkladně,“ sdělil mu řidič.
Afričan probodl Bonnarda pohledem, jako by chtěl dohlédnout až na dno jeho duše. Ze zásady nevěřil nikomu a ničemu, dokonce ani Bohu, k němuž se bez výjimky pětkrát denně modlil. Alláha uctíval, ale nikomu nevěřil. Tvář kapitána Bonnarda však zůstala neochvějně klidná i pod spalujícím pohledem beduína. Jeho zvláštní pronikavé oči se nakonec zaměřily na náprsní tašku.
Abú Auda ji ohmatal svými dlouhými zjizvenými prsty a pak si ji zastrčil do záhybů pláště. Zvučným odměřeným hlasem řekl: „Ozve se vám.“
„Není třeba. Brzy se uvidíme.“ Důstojník úsečně kývl. „Ať zastaví.“
Pouštní beduín dal příkaz, taxík zajel k chodníku a Francouz vystoupil. Jakmile za ním zaklaply dveře, auto zase rychle vyrazilo.
Kapitán Bonnard vykročil k rohu nejbližší budovy a znovu promluvil do mobilního telefonu. „Neztratil jste nás?“
„Non. V pohodě.“
O pár sekund později u kraje vozovky zpomalil velký citroen s kouřovými okny. Jeho zadní dveře se otevřely a kapitán nastoupil. Drahý vůz udělal obrátku a odvezl Bonnarda do kanceláře. Před schůzkou se šéfem Abú Audy si potřeboval zavolat.
Když se Jon Smith probral na schodišti v obří Pompidouově nemocnici, vybavil si obraz snědé tváře, která se na něj škodolibě dívala: mohutný černý knír, černé oči a vítězoslavný úsměv připomínající kočku cenící zuby. Ale ty oči… Soustředil se na oči, které ten úsměv doprovázely a mizely po schodech, stále dál a dál… Co je to za hlasy? Francouzština? No jistě. Kde to sakra…?
„Je vám něco, monsieur?“
„Jak se cítíte?“
„Kdo byl ten chlap, co vás napadl? Proč…?“
„Uhněte, vy pitomci. Nevidíte, že je pořád v bezvědomí? Udělejte mi místo, ať ho můžu prohlídnout…
