6
Kapitán Darius Bonnard měl dojem, jako by cítil velbloudy, datle hnijící na slunci, zápach kozího tuku z kuskusu, a dokonce i nepříjemný, ale podivuhodný odér stojaté vody. Neměl na sobě obvyklou kapitánskou uniformu, nýbrž civilní oblek. Byl sice vzdušný, ale na byt, kam právě přišel, přesto příliš teplý. Bonnardova modrá košile s proužkem už sákla potem.
Rozhlédl se. Vypadalo to tam jako ve všech beduínských stanech, v nichž sedával s překříženýma nohama na Sahaře i dalších pouštních základnách bývalého impéria, kde svého času sloužil. Okna zakrývaly marocké koberce, které ležely ve dvou vrstvách i na podlaze. Stěny zdobily alžírské a berberské závěsy a artefakty. Nábytek z kůže a dřeva byl nízký a tvrdý.
Kapitán vzdychl a posadil se do nizounkého křesílka. Byl rád, že aspoň nemusí dřepět v tureckém sedu na podlaze. Na okamžik se v duchu vrátil do minulosti: téměř očekával, že zpod stěn stanu vylétne horký písek a popálí mu kotníky.
Ale Bonnard nebyl na Sahaře, ani ve stanu, a měl v hlavě důležitější věci než iluzi velbloudího trusu a písku ve větru. Měl rozzuřený výraz a francouzsky vyštěkl: „Poslat toho chlapa do nemocnice, aby zabil Martina Zellerbacha, byla hloupost, Mauritanio. Pitomost! Představoval jste si, že pak klidně uteče? Chytili by ho a vytloukli z něj pravdu. A navíc tam byl ten Zellerbachův kámoš doktor. Merde! Teď Sureté zdvojnásobí pohotovost a odstranit ho bude desetkrát těžší.“
Zatímco kapitán Bonnard vykřikoval, druhý muž v místnosti, jehož oslovoval jménem Mauritania, pod nímž byl znám v mezinárodním podsvětí špionů a kriminálních živlů, ani nepohnul brvou. Byl zavalitý, s kulatou tváří a jemnýma pěstěnýma rukama pod manžetami dokonalé bílé košile, která mu koukala z rukávů perlově šedého anglického obleku ušitého na zakázku v Savile Row. Pomněnkově modrýma očima pozoroval rozčileného Bonnarda s nekonečnou trpělivostí člověka, který musí poslouchat štěkání neodbytného psa.
Když kapitán nakonec skončil svou tirádu, Mauritania, který měl na hlavě francouzský baret, si uhladil za ucho kadeř hnědých vlasů a překvapivě ostrým hlasem odpověděl: „Vy nás podceňujete, kapitáne. Nejsme blázni. Nikoho jsme na doktora Zellerbacha neposlali. Byla by to hloupost, zvlášť když už se možná neprobere.“
Bonnard se zarazil. „Přece jsme rozhodli, že ho nemůžeme nechat žít. Možná toho ví příliš.“
„Vy jste rozhodl. My jsme se rozhodli čekat. Nechte to na nás,“ ukončil muž debatu na dané téma. „Teď máme na starosti důležitější věci.“
„Například zjistit, kdo poslal toho vraha, když ne vy. A proč.“
Mauritania naklonil svou drobnou hlavu. „To jsem zrovna nemyslel. Ale máte pravdu, je to problém a my se na to podíváme. Prostudovali jsme poznámky toho asistenta, které jste nám dal. Zjistili jsme, že se přesně shodují s Chambordovými vlastními daty a zprávami, i když nejsou úplně kompletní. Zdá se, že je v nich všechno podstatné a nic se neztratilo. Když je teď máme, už nám z toho směru nehrozí problémy. Zničili jsme je.“
„A naše činnost zůstane hezky v tajnosti, jak jsem chtěl,“ podotkl Bonnard sebejistým tónem se špetkou koloniální nadřazenosti. Uvědomil si ji, ale bylo mu to jedno. „Ale nejsem si vůbec jist, že máme nechat Zellerbacha žít. Navrhoval bych…“
„A já bych navrhoval,“ uťal ho Mauritania, „abyste nám ho přenechal. Vy musíte ohlídat důležitější věci, jako například policejní vyšetřování sebevraždy Chambordova asistenta. Za daných okolností si nebude klást otázky jen policie. Jak probíhá oficiální vyšetřování sebevraždy?“
Mauretánec Bonnarda zaskočil. Kapitán měl co dělat, aby udržel nervy na uzdě. Ale na druhou stranu, se šéfem podsvětí přece spolupracoval proto, že potřeboval mít k ruce někoho tvrdého, inteligentního a nekompromisního, jako byl on sám. Tak co mohl čekat? Ta otázka navíc měla logiku.
Přinutil se k mírnějšímu tónu. „Nic jsem neslyšel. Ale když se ten asistent lekl vašich lidí a utekl, cestou se stavil pro benzin. Podle lidí od pumpy zaslechl zprávu o smrti Emila Chamborda a byl z t…
