Celá e-kniha Pán prstenů 2 – Dvě věže ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Druhá kniha série Pán prstenů (předchozí: Společenstvo prstenu; následuje: Návrat krále)
Název originálu: The Two Towers (The Lord of the Rings)
Druhá část pohádkové trilogie o kouzelném prstenu a dalších osudech hobita Froda a jeho přátel na cestě ke zničení zdroje zla.
V tomto díle se seznámíme s osudy každého člena Společenstva prstenu po jeho rozpadu a se strastiplnou cestou odvážného hobita Froda a jeho kamaráda Sama. Příběh končí v době, kdy přichází Velká tma a začíná se válka o prsten.
Druhý díl trilogie Pán prstenů začíná tím, že skřeti zajmou Pipina se Smíškem. Aragorn, Gimli a Legolas se jim vydávají na pomoc.
Pipin se Smíškem utečou skřetům díky rohanským jezdcům do lesa, kde najdou Stromovouse. Aragorn, Gimli a Legolas potkají Gandalfa, s nímž jedou do Helmova žlebu. Král Theódén jede za Sarumanem, zavřeným v Železném pasu enty.
Frodo se Samem potkají Gluma, jenž je vede do Mordoru. Cestou se setkají s Faramirem, u něhož chvíli zůstanou, ale musí pokračovat dál. Ke konci dílu je napadá Odula, velká pavoučice. Frodo je omámený a Sam omdlévá.
— 1 —
Děj se nadále odvíjí ve dvou liniích, kniha má dvě části (dvě knihy). Jedna linie sleduje osudy Pipina, Smíška, Legolase, Gimliho a Aragorna, druhá linie sleduje cestu Sama s Frodem a Prstenem. Poté, co Legolas s Gimlim s Aragornem pohřbili Boromira (poslali ho v elfí lidi do vodopádu), vydali se po stopách skřetů, kteří zajali Pipina a Smíška. Skřety nakonec pobili jezdci ze země Rohan, ale po hobitech nebylo ani stopy. Bitva se totiž udála na kraji kouzelného lesa Fargornu a hobitům se do něj podařilo uprchnout. Od této chvíle se kniha rozvíjí do třetí linie, která sleduje tyto dva. Hobiti v lese narazí na obrovského Enta Fargorna, který je strážcem a patronem lesa a všech Entů. Hobiti se s ním spřátelí, vylíčí mu, v jakém nebezpečí je celý svět a Fargorn se rozhodne svolat Enty světu na pomoc proti Železnému pasu. Železný pas je sídlo zrádce Sarumana, který patřil ke stejnému rodu i řemeslu jako Gandalf, ale nechal se zlákat mocí prstenu a přidal se se vší svou moudrostí a vědomostmi na Sauronovu stranu. Ale i toho nakonec podvedl, protože chtěl mít prsten jen pro sebe a vytvořil si vlastní skřetí armádu. Enti, kteří byli nejstaršími obyvateli tehdy známého světa (Středozemě), se tedy vydali na válečné tažení k Železnému pasu, který zničili do posledního kousku skály a uvěznili Sarumana v jeho vlastní věži Orthanku. Mezi tím narazili Gimli, Legolas a Aragorn při hledání obou hobitů na Gandalfa, o němž se domnívali, že zahynul při pádu do propasti. Gandalf nastoupil na místo zrádce Sarumana a stal se nejvyšším z moudrých svého rodu. Přidali se tedy ke Gandalfovi, který měl namířeno do země Rohanu, aby tamního krále přesvědčil ke vstupu do války, protože jen s pomocí rohanských koní se dalo válku proti Sauronovi vyhrát. Rohanského krále našli zestárlého a zoufalého pod kletbou jednoho z Sarumanových tajných spojenců. Gandalf krále vyléčil, vrátil mu sílu a optimismus a vyhnal zrádce. Následovala bitva, ve které se střetla vojska Rohanu se skřety z Železného pasu, který v té době ještě stál. Skřeti byli poraženi, a to hlavně díky entům, kteří do bitvy poslali svůj les zdřevnatělých Entů. Pak se celá výprava přesunula do Železného pasu, který byl zatím zničen. Proběhlo vyjednávání se Sarumenem. Jeho tajný spojenec, špeh z Rohanu, po nenáviděném Gandalfovi hodil z Orthanku kamenem. Nebyl to ale obyčejný kámen ale Palantír, kterým mohli vznešení lidé se silnou vůlí komunikovat mezi sebou silou myšlenek. Sarumanův sluha si za tento neuvážený čin od svého pána později vytrpěl mnohá hoře. Pro naši skupinu to ale bylo velké štěstí, protože teď nemohl Saruman komunikovat se Sauronem. Cesta Sama, Froda a Prstenu vedla přímo do Mordoru, po cestě je špehoval Glum neboli Sméagol, dávný majitel prstenu, který po něm stále toužil. Sam s Frodem ho zajali a pohrozili mu smrtí, pokud je nedovede do Mordoru. Glum souhlasí, protože má respekt před Prstenem a tudíž i před jeho pánem a vede hobity těmi nejbezpečnějšími cestami, ve skutečnosti ale stále plánuje, jak Prsten získat zpátky. Převede je přes Močály až k Černé bráně Mordoru. Ta je ale neprodyšně střežena, a tak se rozhodnou projít jinudy. Jdou na jih kolem hranic Mordoru a přitom procházejí zemí Ithilien, kterou Sauron vyrval Gondoru. Tam se rozcházejí s Glumem a narážejí na gondorské vojáky pod vedením Boromirova bratra Faramira. Později se opět rozcházejí a hobiti znovu naráží na Gluma, který jim slíbí, že je dovede do Mordoru tím nejbezpečnějším vchodem. Nejprve musí projít hroznou branou věže Cirith Ungol, kde sídlí Devítka. Pak je lstivý Glum navede do doupěte strašné obludy Oduly, které je slíbil jako snadnou kořist, a sám uteče. Při souboji s Odulou zasáhne Froda jeden z jejích jedovatých spárů a Sam ji v záchvatu vzteku rozřízne břicho, čímž ji jako vůbec první bytost v jejím životě zraní, a tak se Odula stáhne. Sam myslí, že je Frodo mrtev, a tak na sebe přebírá břemeno Prstenu a vydává se na zbytek cesty úplně sám. Kniha je opět napsána s velkou dávkou fantazie, děj se stejně jako v obou předchozích případech odehrává ve fantastickém pohádkovém světě Středozemi, který si autor vymyslel do nejmenšího detailu. Objevují se v ní podivuhodná a líbivá jména. Celý příběh je precizně propracován a všechny maličkosti týkající se proplétání dějových linií perfektně sedí. Tok děje je v rámci jednotlivých linií uspořádán chronologicky. Navíc je kniha stejně jako ty předchozí doplněna o verše a písně, ať už v podání hlavních hrdinů nebo sličných elfů.
— 2 —
KAPITOLA PÁTÁ
BÍLÝ JEZDEC
„Jsem zmrzlý až na kost,“ řekl Gimli, mával pažemi a podupával. Konečně se rozednilo. Na úsvitu druhové posnídali, jak se dalo; teď se v rostoucím světle hotovili k dalšímu hledání stop hobitů.
„A nezapomeňme na toho starce!“ řekl Gimli. „Bylo by mi líp, kdybychom viděli otisk nějaké boty.“
„Proč by ti bylo líp?“ řekl Legolas.
„Protože stařec, který za sebou nechává stopy, snad není víc, než vypadá,“ řekl trpaslík.
„Snad,“ řekl elf, „tady by ale nemusela zanechat stopy ani těžká bota; tráva je vysoká, pružná.“
„To by Hraničáře nezmátlo,“ řekl Gimli. „Aragornovi stačí ohnuté stéblo. Neočekávám ale, že nějaké stopy najdu. Byl to zlý přízrak Sarumanův, to, co jsme v noci viděli. Tím jsem si jistý i za denního světla. Jeho oči nás možná z Fangornu sledují i teď.“
„To je dost možné,“ řekl Aragorn. „Já si však jistý nejsem. Myslím na koně. V noci jsi říkal, Gimli, že je zahnal strach. Mně se to nezdálo. Slyšel jsi je, Legolasi? Znělo ti to jako zvířata posedlá děsem?“
„Ne,“ řekl Legolas. „Slyšel jsem je zřetelně. Nebýt tmy a našeho vlastního strachu, byl bych hádal, že ta zvířata zdivočela náhlou radostí. Mluvili jako koně, kteří potkali dávno postrádaného přítele.“
„To jsem si také myslel,“ řekl Aragorn. „Nerozluštím však tu hádanku, pokud se nevrátí. Pojďte! Už je světlo. Nejdřív hledejme a potom hádejme! Měli bychom začít tady u našeho vlastního tábořiště, pozorně to prohledat všude kolem a dát se svahem k lesu. Náš úkol je najít hobity, ať si o svém nočním návštěvníku myslíme cokoli. Jestli nějakou náhodou unikli, museli se schovat mezi stromy, jinak by je bylo někde vidět. Jestliže odtud až po okraj lesa nenajdeme nic, pak naposled prohledáme bitevní pole a spáleniště. Tam je však malá naděje; Rohanští jezdci vykonali svou práci příliš dobře.“
Nějakou chvíli se druhové plazili a šátrali po zemi. Strom stál tesklivě nad nimi, jeho suché listy teď visely zvadle a chrastily v mrazivém východním větru. Aragorn se zvolna pohyboval dál. Dospěl k popelu strážního ohně u břehu řeky a pak se vracel po zemi zpátky ke kopečku, kde se odehrála bitva. Náhle se sehnul a sklonil se s obličejem až v trávě. Pak zavolal na ostatní. Přiběhli klusem.
„Konečně nějaké noviny!“ řekl Aragorn. Zvedl a ukázal jim zlomený list, veliký, bledě zlatý, který teď ale již ztrácel barvu a hnědl.
„Tohle je mallornový list z Lórienu a jsou na něm drobečky a kolem v trávě další. A podívejte! Tady leží přeřezané provazy!“
„A tady je nůž, který je přeřezal!“ řekl Gimli. Shýbl se a z drnu, do nějž jej zašlápla těžká bota, vytáhl krátkou zubatou čepel. Rukojeť, od níž byla ulomena, ležela opodál. „Byla to skřetí zbraň,“ řekl, a držel ji opatrně a s odporem se díval na vyřezávanou střenku: byla tvarována jako ohavná hlava se šilhavýma očima a rozšklebenými ústy.
„To je tedy nejpodivnější hádanka, s jakou jsme se zatím setkali!“ zvolal Legolas. „Svázaný zajatec unikne jak skřetům, tak z obklíčení Jezdců. Potom se zastaví, pořád v otevřené krajině, a přeřeže si pouta skřetím nožem. Ale jak a proč? Vždyť jestli měl svázané nohy, jak chodil? A jestli měl svázané ruce, jak používal nože? A jestli neměl svázané ruce ani nohy, proč vůbec provazy řezal? Potom se zaradoval, jak mu to jde, posadil se a klidně se najedl cestovního chleba! To samo stačí, abychom věděli, že to byl hobit, i bez mallornového listu. A pak bych řekl, že mu na rukou narostla křídla a on se zpěvem uletěl na strom. Bude snadné ho najít: potřebujeme jenom mít také křídla!“
„Tady byla nějaká kouzla, to je jasné,“ řekl Gimli. „Co dělal ten stařec? Co řekneš na Legolasův výklad, Aragorne? Můžeš jej vylepšit?“
„Možná že ano,“ usmál se Aragorn. „Jsou tady další znaky, o kterých jste neuvažovali. Souhlasím, že zajatec byl hobit, a než sem došel, musel mít volné ruce nebo nohy. Hádám, že to byly ruce, protože potom je hádanka snazší, a protože podle toho, jak čtu stopy, ho sem donesl nějaký skřet. Pár kroků odtud byla prolita krev, skřetí krev. Okolo celého místa…
