Celá e-kniha Pán prstenů 2 – Dvě věže ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Druhá kniha série Pán prstenů (předchozí: Společenstvo prstenu; následuje: Návrat krále)
Název originálu: The Two Towers (The Lord of the Rings)
Druhá část pohádkové trilogie o kouzelném prstenu a dalších osudech hobita Froda a jeho přátel na cestě ke zničení zdroje zla.
V tomto díle se seznámíme s osudy každého člena Společenstva prstenu po jeho rozpadu a se strastiplnou cestou odvážného hobita Froda a jeho kamaráda Sama. Příběh končí v době, kdy přichází Velká tma a začíná se válka o prsten.
Druhý díl trilogie Pán prstenů začíná tím, že skřeti zajmou Pipina se Smíškem. Aragorn, Gimli a Legolas se jim vydávají na pomoc.
Pipin se Smíškem utečou skřetům díky rohanským jezdcům do lesa, kde najdou Stromovouse. Aragorn, Gimli a Legolas potkají Gandalfa, s nímž jedou do Helmova žlebu. Král Theódén jede za Sarumanem, zavřeným v Železném pasu enty.
Frodo se Samem potkají Gluma, jenž je vede do Mordoru. Cestou se setkají s Faramirem, u něhož chvíli zůstanou, ale musí pokračovat dál. Ke konci dílu je napadá Odula, velká pavoučice. Frodo je omámený a Sam omdlévá.
— 1 —
Děj se nadále odvíjí ve dvou liniích, kniha má dvě části (dvě knihy). Jedna linie sleduje osudy Pipina, Smíška, Legolase, Gimliho a Aragorna, druhá linie sleduje cestu Sama s Frodem a Prstenem. Poté, co Legolas s Gimlim s Aragornem pohřbili Boromira (poslali ho v elfí lidi do vodopádu), vydali se po stopách skřetů, kteří zajali Pipina a Smíška. Skřety nakonec pobili jezdci ze země Rohan, ale po hobitech nebylo ani stopy. Bitva se totiž udála na kraji kouzelného lesa Fargornu a hobitům se do něj podařilo uprchnout. Od této chvíle se kniha rozvíjí do třetí linie, která sleduje tyto dva. Hobiti v lese narazí na obrovského Enta Fargorna, který je strážcem a patronem lesa a všech Entů. Hobiti se s ním spřátelí, vylíčí mu, v jakém nebezpečí je celý svět a Fargorn se rozhodne svolat Enty světu na pomoc proti Železnému pasu. Železný pas je sídlo zrádce Sarumana, který patřil ke stejnému rodu i řemeslu jako Gandalf, ale nechal se zlákat mocí prstenu a přidal se se vší svou moudrostí a vědomostmi na Sauronovu stranu. Ale i toho nakonec podvedl, protože chtěl mít prsten jen pro sebe a vytvořil si vlastní skřetí armádu. Enti, kteří byli nejstaršími obyvateli tehdy známého světa (Středozemě), se tedy vydali na válečné tažení k Železnému pasu, který zničili do posledního kousku skály a uvěznili Sarumana v jeho vlastní věži Orthanku. Mezi tím narazili Gimli, Legolas a Aragorn při hledání obou hobitů na Gandalfa, o němž se domnívali, že zahynul při pádu do propasti. Gandalf nastoupil na místo zrádce Sarumana a stal se nejvyšším z moudrých svého rodu. Přidali se tedy ke Gandalfovi, který měl namířeno do země Rohanu, aby tamního krále přesvědčil ke vstupu do války, protože jen s pomocí rohanských koní se dalo válku proti Sauronovi vyhrát. Rohanského krále našli zestárlého a zoufalého pod kletbou jednoho z Sarumanových tajných spojenců. Gandalf krále vyléčil, vrátil mu sílu a optimismus a vyhnal zrádce. Následovala bitva, ve které se střetla vojska Rohanu se skřety z Železného pasu, který v té době ještě stál. Skřeti byli poraženi, a to hlavně díky entům, kteří do bitvy poslali svůj les zdřevnatělých Entů. Pak se celá výprava přesunula do Železného pasu, který byl zatím zničen. Proběhlo vyjednávání se Sarumenem. Jeho tajný spojenec, špeh z Rohanu, po nenáviděném Gandalfovi hodil z Orthanku kamenem. Nebyl to ale obyčejný kámen ale Palantír, kterým mohli vznešení lidé se silnou vůlí komunikovat mezi sebou silou myšlenek. Sarumanův sluha si za tento neuvážený čin od svého pána později vytrpěl mnohá hoře. Pro naši skupinu to ale bylo velké štěstí, protože teď nemohl Saruman komunikovat se Sauronem. Cesta Sama, Froda a Prstenu vedla přímo do Mordoru, po cestě je špehoval Glum neboli Sméagol, dávný majitel prstenu, který po něm stále toužil. Sam s Frodem ho zajali a pohrozili mu smrtí, pokud je nedovede do Mordoru. Glum souhlasí, protože má respekt před Prstenem a tudíž i před jeho pánem a vede hobity těmi nejbezpečnějšími cestami, ve skutečnosti ale stále plánuje, jak Prsten získat zpátky. Převede je přes Močály až k Černé bráně Mordoru. Ta je ale neprodyšně střežena, a tak se rozhodnou projít jinudy. Jdou na jih kolem hranic Mordoru a přitom procházejí zemí Ithilien, kterou Sauron vyrval Gondoru. Tam se rozcházejí s Glumem a narážejí na gondorské vojáky pod vedením Boromirova bratra Faramira. Později se opět rozcházejí a hobiti znovu naráží na Gluma, který jim slíbí, že je dovede do Mordoru tím nejbezpečnějším vchodem. Nejprve musí projít hroznou branou věže Cirith Ungol, kde sídlí Devítka. Pak je lstivý Glum navede do doupěte strašné obludy Oduly, které je slíbil jako snadnou kořist, a sám uteče. Při souboji s Odulou zasáhne Froda jeden z jejích jedovatých spárů a Sam ji v záchvatu vzteku rozřízne břicho, čímž ji jako vůbec první bytost v jejím životě zraní, a tak se Odula stáhne. Sam myslí, že je Frodo mrtev, a tak na sebe přebírá břemeno Prstenu a vydává se na zbytek cesty úplně sám. Kniha je opět napsána s velkou dávkou fantazie, děj se stejně jako v obou předchozích případech odehrává ve fantastickém pohádkovém světě Středozemi, který si autor vymyslel do nejmenšího detailu. Objevují se v ní podivuhodná a líbivá jména. Celý příběh je precizně propracován a všechny maličkosti týkající se proplétání dějových linií perfektně sedí. Tok děje je v rámci jednotlivých linií uspořádán chronologicky. Navíc je kniha stejně jako ty předchozí doplněna o verše a písně, ať už v podání hlavních hrdinů nebo sličných elfů.
— 2 —
KAPITOLA DESÁTÁ
MISTR SAMVĚD VÁHÁ
Frodo ležel tváří vzhůru na zemi a obluda se nad ním skláněla, tak upnutá ke své oběti, že si nevšímala Sama a jeho výkřiků, dokud nebyl na dosah. Když se přihnal, viděl, že Frodo už je svázán, omotán provazci od kotníků k ramenům, a obluda se chystá svýma obrovskýma nohama napůl odnést, napůl odvléci jeho tělo.
Vedle něho ležela na zemi jeho elfí čepel a třpytila se tam, kde mu, již zbytečná, vypadla z ruky. Sam nečekal a nerozmýšlel se, co má dělat, nebo zda je statečný, věrný či rozzuřený. S jekem skočil kupředu a uchopil Frodův meč do levé ruky. Pak zaútočil. Divoký svět zvířat nikdy neviděl zuřivější útok, kdy zoufalý osamělý tvoreček vyzbrojený maličkými zoubky skočí po rohaté tlustokožné věži, která stojí nad jeho padlým druhem.
Jeho pípnutí jako by ji vyrušilo z jakéhosi rozkochaného snění. Pomalu obrátila děsivou zlobu svého pohledu na něho. Než si však uvědomila, že se na ni vrhá zuřivost, jakou nepoznala za nesčíslné roky, svítící meč se jí zahryzl do nohy a uťal pařát. Sam skočil dovnitř mezi oblouky jejích nohou a rychlým švihem druhou rukou bodl do chuchvalce očí na skloněné hlavě. Jedno veliké oko zhaslo.
Teď bylo ono bídné stvoření rovnou pod ní, v danou chvíli mimo dosah jejího žihadla i pařátů. Ohromné břicho nad Samem hnilobně světélkovalo a puch ho málem porazil. A přece mu zuřivost stačila ještě na jednu ránu, a než na něho mohla dosednout a zadusit ho i s jeho drzou mrňavou odvahou, zoufalou silou po ní napříč sekl jasnou elfí čepelí.
Odula však nebyla jako draci; neměla žádné zranitelné místo kromě očí. Její věkovitá kůže byla zpuchřelá a dolíčkovatá rozkladem, stále však zevnitř tloustla vrstvami zlého bujení. Čepel v ní způsobila strašlivou zející ránu, ohavné záhyby však nemohla prorazit žádná lidská síla, i kdyby meč ukoval elf nebo trpaslík a kdyby jej vedla Berenova či Túrinova ruka. Poddala se úderu a pak zvedla velký vak svého břicha vysoko nad Samovu hlavu. Z rány pěnil a bublal jed. Rozkročila se teď a nalehla na něho zpátky svou obrovitou hmotou. Příliš záhy. Sam totiž dosud stál na nohou, pustil vlastní meč, oběma rukama držel elfí čepel hrotem vzhůru a bránil se té ohavné střeše; a tak se Odula hybnou silou své vlastní kruté vůle, silou větší než ruka kteréhokoli válečníka, nabodla na ostrý hrot. Hluboko, hluboko se zabodával, jak byl Sam pomalu drtivě tisknut k zemi.
Za celý svůj dlouhý ničemný život nepoznala Odula takovou bo-lest, ani se jí o ní nesnilo. Ani nejudatnější gondorský voják, ani nejzběsilejší skřet v pasti jí nikdy takto nevzdoroval a nezasáhl mečem její milované tělo. Projel jí třas. Zvedla se, aby se bolesti vytrhla, zkroutila údy pod sebe a křečovitě odskočila nazad.
Sam padl na kolena Frodovi u hlavy. V ohavném puchu mu přecházely smysly; oběma rukama dál svíral jílec meče. Mlhou před očima si matně uvědomoval Frodovu tvář a zarytě bojoval o sebevládu a snažil se vybřednout z mdloby, která ho přepadla. Pomalu zvedl hlavu a spatřil Odulu jen pár kroků od sebe, jak po něm mžourá, ze zobáku jí kanou jedovaté sliny a pod poraněným okem vytéká zelený sliz. Krčila se tam s třesoucím se břichem rozpláclým na zemi a chvějícími se oblouky nohou, a sbírala se k dalšímu skoku - tentokrát zdrtit a ubodat k smrti: ne pouze lehce uštknout, aby se potrava nezmítala, tentokrát zabíjet a trhat.
Sam se také krčil, hleděl na ni a v jejích očích viděl svou smrt; a tu k němu přišla myšlenka, jako by promluvil nějaký vzdálený hlas. Pak zalovil levou rukou na prsou a našel, co hledal: bylo to chladné a tvrdé a pevné na dotek v tom přízračném světě hrůzy - lahvička Galadriel.
„Galadriel!“ řekl slabě a pak uslyšel daleké, avšak jasné hlasy: volání elfů kráčejících pod hvězdami v milovaných stínech Kraje, a elfí zpěv, jenž k němu doléhal spánkem v Síni ohně v Elrondově domě.
Gilthoniel a Elbereth!
A tu se mu jazyk rozvázal a jeho hlas zvolal řečí , kterou neznal:
A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-diriel,
le nallon sí di‘nguruthos!
A tiro …
