Celá e-kniha Pán prstenů 2 – Dvě věže ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Druhá kniha série Pán prstenů (předchozí: Společenstvo prstenu; následuje: Návrat krále)
Název originálu: The Two Towers (The Lord of the Rings)
Druhá část pohádkové trilogie o kouzelném prstenu a dalších osudech hobita Froda a jeho přátel na cestě ke zničení zdroje zla.
V tomto díle se seznámíme s osudy každého člena Společenstva prstenu po jeho rozpadu a se strastiplnou cestou odvážného hobita Froda a jeho kamaráda Sama. Příběh končí v době, kdy přichází Velká tma a začíná se válka o prsten.
Druhý díl trilogie Pán prstenů začíná tím, že skřeti zajmou Pipina se Smíškem. Aragorn, Gimli a Legolas se jim vydávají na pomoc.
Pipin se Smíškem utečou skřetům díky rohanským jezdcům do lesa, kde najdou Stromovouse. Aragorn, Gimli a Legolas potkají Gandalfa, s nímž jedou do Helmova žlebu. Král Theódén jede za Sarumanem, zavřeným v Železném pasu enty.
Frodo se Samem potkají Gluma, jenž je vede do Mordoru. Cestou se setkají s Faramirem, u něhož chvíli zůstanou, ale musí pokračovat dál. Ke konci dílu je napadá Odula, velká pavoučice. Frodo je omámený a Sam omdlévá.
— 1 —
Děj se nadále odvíjí ve dvou liniích, kniha má dvě části (dvě knihy). Jedna linie sleduje osudy Pipina, Smíška, Legolase, Gimliho a Aragorna, druhá linie sleduje cestu Sama s Frodem a Prstenem. Poté, co Legolas s Gimlim s Aragornem pohřbili Boromira (poslali ho v elfí lidi do vodopádu), vydali se po stopách skřetů, kteří zajali Pipina a Smíška. Skřety nakonec pobili jezdci ze země Rohan, ale po hobitech nebylo ani stopy. Bitva se totiž udála na kraji kouzelného lesa Fargornu a hobitům se do něj podařilo uprchnout. Od této chvíle se kniha rozvíjí do třetí linie, která sleduje tyto dva. Hobiti v lese narazí na obrovského Enta Fargorna, který je strážcem a patronem lesa a všech Entů. Hobiti se s ním spřátelí, vylíčí mu, v jakém nebezpečí je celý svět a Fargorn se rozhodne svolat Enty světu na pomoc proti Železnému pasu. Železný pas je sídlo zrádce Sarumana, který patřil ke stejnému rodu i řemeslu jako Gandalf, ale nechal se zlákat mocí prstenu a přidal se se vší svou moudrostí a vědomostmi na Sauronovu stranu. Ale i toho nakonec podvedl, protože chtěl mít prsten jen pro sebe a vytvořil si vlastní skřetí armádu. Enti, kteří byli nejstaršími obyvateli tehdy známého světa (Středozemě), se tedy vydali na válečné tažení k Železnému pasu, který zničili do posledního kousku skály a uvěznili Sarumana v jeho vlastní věži Orthanku. Mezi tím narazili Gimli, Legolas a Aragorn při hledání obou hobitů na Gandalfa, o němž se domnívali, že zahynul při pádu do propasti. Gandalf nastoupil na místo zrádce Sarumana a stal se nejvyšším z moudrých svého rodu. Přidali se tedy ke Gandalfovi, který měl namířeno do země Rohanu, aby tamního krále přesvědčil ke vstupu do války, protože jen s pomocí rohanských koní se dalo válku proti Sauronovi vyhrát. Rohanského krále našli zestárlého a zoufalého pod kletbou jednoho z Sarumanových tajných spojenců. Gandalf krále vyléčil, vrátil mu sílu a optimismus a vyhnal zrádce. Následovala bitva, ve které se střetla vojska Rohanu se skřety z Železného pasu, který v té době ještě stál. Skřeti byli poraženi, a to hlavně díky entům, kteří do bitvy poslali svůj les zdřevnatělých Entů. Pak se celá výprava přesunula do Železného pasu, který byl zatím zničen. Proběhlo vyjednávání se Sarumenem. Jeho tajný spojenec, špeh z Rohanu, po nenáviděném Gandalfovi hodil z Orthanku kamenem. Nebyl to ale obyčejný kámen ale Palantír, kterým mohli vznešení lidé se silnou vůlí komunikovat mezi sebou silou myšlenek. Sarumanův sluha si za tento neuvážený čin od svého pána později vytrpěl mnohá hoře. Pro naši skupinu to ale bylo velké štěstí, protože teď nemohl Saruman komunikovat se Sauronem. Cesta Sama, Froda a Prstenu vedla přímo do Mordoru, po cestě je špehoval Glum neboli Sméagol, dávný majitel prstenu, který po něm stále toužil. Sam s Frodem ho zajali a pohrozili mu smrtí, pokud je nedovede do Mordoru. Glum souhlasí, protože má respekt před Prstenem a tudíž i před jeho pánem a vede hobity těmi nejbezpečnějšími cestami, ve skutečnosti ale stále plánuje, jak Prsten získat zpátky. Převede je přes Močály až k Černé bráně Mordoru. Ta je ale neprodyšně střežena, a tak se rozhodnou projít jinudy. Jdou na jih kolem hranic Mordoru a přitom procházejí zemí Ithilien, kterou Sauron vyrval Gondoru. Tam se rozcházejí s Glumem a narážejí na gondorské vojáky pod vedením Boromirova bratra Faramira. Později se opět rozcházejí a hobiti znovu naráží na Gluma, který jim slíbí, že je dovede do Mordoru tím nejbezpečnějším vchodem. Nejprve musí projít hroznou branou věže Cirith Ungol, kde sídlí Devítka. Pak je lstivý Glum navede do doupěte strašné obludy Oduly, které je slíbil jako snadnou kořist, a sám uteče. Při souboji s Odulou zasáhne Froda jeden z jejích jedovatých spárů a Sam ji v záchvatu vzteku rozřízne břicho, čímž ji jako vůbec první bytost v jejím životě zraní, a tak se Odula stáhne. Sam myslí, že je Frodo mrtev, a tak na sebe přebírá břemeno Prstenu a vydává se na zbytek cesty úplně sám. Kniha je opět napsána s velkou dávkou fantazie, děj se stejně jako v obou předchozích případech odehrává ve fantastickém pohádkovém světě Středozemi, který si autor vymyslel do nejmenšího detailu. Objevují se v ní podivuhodná a líbivá jména. Celý příběh je precizně propracován a všechny maličkosti týkající se proplétání dějových linií perfektně sedí. Tok děje je v rámci jednotlivých linií uspořádán chronologicky. Navíc je kniha stejně jako ty předchozí doplněna o verše a písně, ať už v podání hlavních hrdinů nebo sličných elfů.
— 2 —
KAPITOLA ČTVRTÁ
O BYLINKÁCH A DUŠENÉM KRÁLÍKU
V pár hodinách, které ještě zbývaly z denního světla, odpočívali a stěhovali se do stínu tak, jak se pohybovalo slunce, až se nakonec stín západního okraje jejich dolíku prodloužil a celou prohlubeň vyplnila tma. Pak trochu pojedli a skromně se napili. Glum nejedl nic, ale vodu přijal rád.
„Brzo bude víc,“ řekl a olizoval se. „Dobrá vodiška teče potůškama k Velké řece, miloušká vodiška v zemích, kam půjdeme. Možná že tam Sméagol najde i jídlo. Je moc hladový, jistě, glum!“ Položil si velké ploské ruce na vpadlé břicho a v očích mu svitlo bledězelené světélko.
Bylo hluboké šero, když konečně vyrazili, přeplazili se přes západní okraj dolíku a jako duchové se rozplynuli v rozbité krajině po straně silnice. Měsíci chyběly do úplňku jen tři dny, měl však přelézt hory až k půlnoci a časná noc byla velmi tmavá. Vysoko v Zubových věžích hořelo jediné rudé světlo, jinak však nebylo ustavičně bdící stráže Morannonu vidět ani slyšet.
Po mnoho mil se jim zdálo, že se rudé oko upírá na ně, jak klopýtavě utíkají neplodnou kamenitou krajinou. Neodvažovali se jít po silnici, drželi se však kousek napravo od ní a sledovali její směr, jak se dalo. Nakonec, když noc stárla a byli už unavení, protože si jen jednou krátce odpočali, oko se zmenšilo v ohnivou tečku a pak zmizelo; obešli temné severní rameno nižšího předhoří a zamířili k jihu.
Se zvláštní úlevou v srdci si opět odpočali, ale ne dlouho. Nešli pro Gluma dost rychle. Podle jeho výpočtů to bylo od Morannonu ke křižovatce nad Osgiliathem téměř devadesát mil a doufal, že to ujdou ve čtyřech pochodech. Brzy se tedy plahočili dál, dokud se rozlehlou šedou samotou nezačal zvolna rozlévat úsvit. Do té doby ušli téměř čtyřiadvacet mil a hobiti by dál nedošli, i kdyby měli odvahu.
Rostoucí světlo jim odhalilo již méně neplodnou a zpustošenou zemi. Po levici jim stále hrozivě čněly hory, opodál však viděli silnici na jih, jak se teď odklání od černých kořenů kopců a míří šikmo na západ. Za ní byly svahy porostlé chmurnými stromy podobnými tmavým mračnům, okolo sebe však měli zvlněné úhory porostlé vřesem, kručinkou, dřínem a jinými keři, které neznali. Tu a tam viděli chlumky vysokých borovic. Hobití srdce se navzdory únavě trochu rozjasnila; vzduch byl svěží a voňavý a připomínal jim náhorní planiny daleké Severní čtvrtky. Bylo příjemné na chvíli si ulevit a procházet se zemí, jež se teprve nedávno dostala pod nadvládu Temného pána a ještě docela neupadla. Nezapomínali ovšem na nebezpečí a na Černou bránu, jež byla stále příliš blízko, ač skrytá za ponurými výšinami. Rozhlíželi se po nějakém úkrytu, kde by se mohli chránit před zlým okem, dokud bude světlo.
Den plynul v nejistotě. Leželi hluboko ve vřesu a počítali vlekoucí se hodiny, které přinášely pomalou změnu; byli totiž stále ve stínu Ephel Dúath a slunce halil závoj. Frodo chvílemi hluboce a pokojně usínal; buď Glumovi důvěřoval, nebo byl příliš unaven na to, aby se kvůli němu znepokojoval. Sam však sotva zdříml, i tehdy, když Glum očividně tvrdě spal, funěl a cukal sebou ve svých tajných snech. Možná že ho v bdělém stavu udržoval spíš hlad než nedůvěra; začínal toužit po dobrém domáckém jídle, po něčem „na teplo“.
Sotva zem s příchodem noci vybledla v beztvarou šeď, vyrazili dál. Za chviličku je Glum dovedl na silnici k jihu, a pak šli rychleji, přestože to bylo nebezpečnější. Napínali uši, zda zaslechnou kopyta nebo kroky na silnici před sebou nebo za sebou, noc však minula a nezaslechli chodce ani jezdce.
Silnici postavili v dávno zapomenutých dobách a asi třicet mil pod Morannonem byla nově opravená, dál na jih se jí však už zmocňovala divočina. Starodávnou lidskou práci bylo dosud vidět v tom, jak přímo a jistě šla a jak se držela v rovině; tu a onde prorážela svahy kopců nebo se skokem přenášela přes říčku širokým sličným obloukem odolné stavební práce, nakonec se však všechny stopy po kamenících vytratily, jen tu a tam trčel z křoví po straně zlomený sloup nebo z plev…
