Pán prstenů 2 – Dvě věže (J.R.R. Tolkien)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Druhá kniha série Pán prstenů (předchozí: Společenstvo prstenu; následuje: Návrat krále)

Název originálu: The Two Towers (The Lord of the Rings)

Druhá část pohádkové trilogie o kouzelném prstenu a dalších osudech hobita Froda a jeho přátel na cestě ke zničení zdroje zla.

V tomto díle se seznámíme s osudy každého člena Společenstva prstenu po jeho rozpadu a se strastiplnou cestou odvážného hobita Froda a jeho kamaráda Sama. Příběh končí v době, kdy přichází Velká tma a začíná se válka o prsten.

Druhý díl trilogie Pán prstenů začíná tím, že skřeti zajmou Pipina se Smíškem. Aragorn, Gimli a Legolas se jim vydávají na pomoc.

Pipin se Smíškem utečou skřetům díky rohanským jezdcům do lesa, kde najdou Stromovouse. Aragorn, Gimli a Legolas potkají Gandalfa, s nímž jedou do Helmova žlebu. Král Theódén jede za Sarumanem, zavřeným v Železném pasu enty.

Frodo se Samem potkají Gluma, jenž je vede do Mordoru. Cestou se setkají s Faramirem, u něhož chvíli zůstanou, ale musí pokračovat dál. Ke konci dílu je napadá Odula, velká pavoučice. Frodo je omámený a Sam omdlévá.

— 1 —


Děj se nadále odvíjí ve dvou liniích, kniha má dvě části (dvě knihy). Jedna linie sleduje osudy Pipina, Smíška, Legolase, Gimliho a Aragorna, druhá linie sleduje cestu Sama s Frodem a Prstenem. Poté, co Legolas s Gimlim s Aragornem pohřbili Boromira (poslali ho v elfí lidi do vodopádu), vydali se po stopách skřetů, kteří zajali Pipina a Smíška. Skřety nakonec pobili jezdci ze země Rohan, ale po hobitech nebylo ani stopy. Bitva se totiž udála na kraji kouzelného lesa Fargornu a hobitům se do něj podařilo uprchnout. Od této chvíle se kniha rozvíjí do třetí linie, která sleduje tyto dva. Hobiti v lese narazí na obrovského Enta Fargorna, který je strážcem a patronem lesa a všech Entů. Hobiti se s ním spřátelí, vylíčí mu, v jakém nebezpečí je celý svět a Fargorn se rozhodne svolat Enty světu na pomoc proti Železnému pasu. Železný pas je sídlo zrádce Sarumana, který patřil ke stejnému rodu i řemeslu jako Gandalf, ale nechal se zlákat mocí prstenu a přidal se se vší svou moudrostí a vědomostmi na Sauronovu stranu. Ale i toho nakonec podvedl, protože chtěl mít prsten jen pro sebe a vytvořil si vlastní skřetí armádu. Enti, kteří byli nejstaršími obyvateli tehdy známého světa (Středozemě), se tedy vydali na válečné tažení k Železnému pasu, který zničili do posledního kousku skály a uvěznili Sarumana v jeho vlastní věži Orthanku. Mezi tím narazili Gimli, Legolas a Aragorn při hledání obou hobitů na Gandalfa, o němž se domnívali, že zahynul při pádu do propasti. Gandalf nastoupil na místo zrádce Sarumana a stal se nejvyšším z moudrých svého rodu. Přidali se tedy ke Gandalfovi, který měl namířeno do země Rohanu, aby tamního krále přesvědčil ke vstupu do války, protože jen s pomocí rohanských koní se dalo válku proti Sauronovi vyhrát. Rohanského krále našli zestárlého a zoufalého pod kletbou jednoho z Sarumanových tajných spojenců. Gandalf krále vyléčil, vrátil mu sílu a optimismus a vyhnal zrádce. Následovala bitva, ve které se střetla vojska Rohanu se skřety z Železného pasu, který v té době ještě stál. Skřeti byli poraženi, a to hlavně díky entům, kteří do bitvy poslali svůj les zdřevnatělých Entů. Pak se celá výprava přesunula do Železného pasu, který byl zatím zničen. Proběhlo vyjednávání se Sarumenem. Jeho tajný spojenec, špeh z Rohanu, po nenáviděném Gandalfovi hodil z Orthanku kamenem. Nebyl to ale obyčejný kámen ale Palantír, kterým mohli vznešení lidé se silnou vůlí komunikovat mezi sebou silou myšlenek. Sarumanův sluha si za tento neuvážený čin od svého pána později vytrpěl mnohá hoře. Pro naši skupinu to ale bylo velké štěstí, protože teď nemohl Saruman komunikovat se Sauronem. Cesta Sama, Froda a Prstenu vedla přímo do Mordoru, po cestě je špehoval Glum neboli Sméagol, dávný majitel prstenu, který po něm stále toužil. Sam s Frodem ho zajali a pohrozili mu smrtí, pokud je nedovede do Mordoru. Glum souhlasí, protože má respekt před Prstenem a tudíž i před jeho pánem a vede hobity těmi nejbezpečnějšími cestami, ve skutečnosti ale stále plánuje, jak Prsten získat zpátky. Převede je přes Močály až k Černé bráně Mordoru. Ta je ale neprodyšně střežena, a tak se rozhodnou projít jinudy. Jdou na jih kolem hranic Mordoru a přitom procházejí zemí Ithilien, kterou Sauron vyrval Gondoru. Tam se rozcházejí s Glumem a narážejí na gondorské vojáky pod vedením Boromirova bratra Faramira. Později se opět rozcházejí a hobiti znovu naráží na Gluma, který jim slíbí, že je dovede do Mordoru tím nejbezpečnějším vchodem. Nejprve musí projít hroznou branou věže Cirith Ungol, kde sídlí Devítka. Pak je lstivý Glum navede do doupěte strašné obludy Oduly, které je slíbil jako snadnou kořist, a sám uteče. Při souboji s Odulou zasáhne Froda jeden z jejích jedovatých spárů a Sam ji v záchvatu vzteku rozřízne břicho, čímž ji jako vůbec první bytost v jejím životě zraní, a tak se Odula stáhne. Sam myslí, že je Frodo mrtev, a tak na sebe přebírá břemeno Prstenu a vydává se na zbytek cesty úplně sám. Kniha je opět napsána s velkou dávkou fantazie, děj se stejně jako v obou předchozích případech odehrává ve fantastickém pohádkovém světě Středozemi, který si autor vymyslel do nejmenšího detailu. Objevují se v ní podivuhodná a líbivá jména. Celý příběh je precizně propracován a všechny maličkosti týkající se proplétání dějových linií perfektně sedí. Tok děje je v rámci jednotlivých linií uspořádán chronologicky. Navíc je kniha stejně jako ty předchozí doplněna o verše a písně, ať už v podání hlavních hrdinů nebo sličných elfů.

— 2 —

Ukázky

KNIHA ČTVRTÁ

KAPITOLA PRVNÍ
ZKROCENÍ SMÉAGOLA

„Tak, a jsme v louži, pane, ne že ne,“ řekl Sam Křepelka. Stál sklesle se svěšenými rameny vedle Froda a přimhouřenýma očima zíral do tmy.

Pokud věděli, byl třetí večer od chvíle, kdy uprchli Družině; málem ztratili pojem času během hodin, kdy šplhali a plahočili se po holých svazích a po kamenech Emyn Muilu, často se vracejíce, protože nenašli cestu dál, někdy se zjištěním, že kruhem doputovali zpátky tam, kde byli před několika hodinami. Přesto se vytrvale propracovávali na východ a drželi se co nejvíc při vnějším okraji tohoto zvláštního spletitého uzle pahorků. Stále však zjišťovali, že vnější srázy jsou vysoké a svislé, neschůdné a mračí se na dolejší pláň. Za jejich krabatým předhůřím ležely sinavé hnilobné močály, kde se nic nehýbalo a neukázal se ani ptáček.

Teď stáli hobiti na kraji vysoké, holé a ponuré skály, jejíž úpatí zahalovala mlha; za nimi se zvedala rozbitá vysočina korunovaná plujícími oblaky. Od východu vál chladný vítr. Nad beztvarou krajinou před nimi se sbírala noc; chorobná zeleň plání přecházela v mračnou hněď. Daleko vpravo se nyní skrývala ve stínu Anduina, která během dne probleskovala, když chvílemi vyšlo slunce. Jejich oči však nehleděly na Řeku, zpátky ke Gondoru, k přátelům, k zemím lidí. Zírali na jih a na východ, tam, kde na okraji přicházející noci visela temná čára jako daleké pohoří nehybného kouře. Tu a tam v dáli zakmitl na pomezí oblohy a země drobounký červený záblesk.

„To je věc!“ řekl Sam. „Jediné místo ze všech zemí, o kterých jsme kdy slyšeli, které vůbec netoužíme vidět zblízka; a zrovna do toho jediného místa se snažíme dostat! A zrovna to se nám nedaří. Zdá se, že jdeme úplně špatnou cestou. Nemůžeme se dostat dolů, a kdybychom se dolů dostali, tak se vsadím, že ta zelená země bude šeredná bažina. Fuj! Cítíte to?“ začichal do větru.

„Ano, cítím to,“ řekl Frodo, ale nepohnul se a oči dál upíral strnule k černé čáře a mihotavému plamínku. „Mordor!“ zamumlal nehlasně. „Když už tam musíme jít, rád bych tam došel rychle a skoncoval s tím.“ Otřásl se. Vítr byl chladný, a přesto těžký pachem studeného zániku. „Tak,“ řekl a konečně odpoutal zrak, „celou noc tady zůstat nemůžeme, ať jsme v louži nebo ne. Musíme si najít chráněnější místo a ještě jednou se utábořit. Třeba nám další den ukáže cestu.“

„Anebo další a další a další,“ zabručel Sam. „Anebo vůbec žádný. Jdeme špatně.“

„Kdoví,“ řekl Frodo. „Myslím, že je mi souzeno jít tam do Stínu, a že se tedy cesta najde. Ukáže mi ji ale dobro, nebo zlo? Naše naděje byla v rychlosti. Zdržení hraje do ruky Nepříteli - a teď jsem se zdržel. Řídí nás snad vůle Temné věže? Všechny mé volby dopadly špatně. Měl jsem opustit Družinu dávno předtím a přijít od severu, východně od Řeky a od Emyn Muilu, přes tvrdou Bitevní pláň do průsmyků Mordoru. Teď ale my dva sami cestu zpátky nenajdeme a po východním břehu se plíží skřeti. Každý den, který mine, je jeden ztracený drahocenný den. Jsem unavený, Same. Nevím, co dělat. Kolik nám zbylo jídla?“

„Jenom ten, jak se mu říká, lembas, pane Frodo. Slušná zásoba. Ale je o moc lepší než nic. Stejně, nemyslel jsem si, když jsem do něj prvně kousl, že někdy zatoužím po změně. Teď ale jo: takový kousek obyčejného chleba a korbílek - ne, půl korbílku - piva by bodly. Táhnu svoje kuchařské náčiní celou cestu z posledního tábořiště, a k čemu nám je? Jednak není čím rozdělat oheň, jednak není co vařit, ani travička!“

Odvrátili se a sešli do kamenité prohlubně. Zapadající slunce polapily mraky a noc přišla rychle. Spali, jak se v tom chladu dalo, střídavě, v koutečku pod velikými zubatými věžemi omšelé skály; aspoň je chránila před východním větrem.

„Viděl jste je zas, pane Frodo?“ zeptal se Sam, když za šerého studeného předjitří seděli, celí ztuhlí a prochladlí, a žvýkali oplatky lembasu.

„Ne,“ řekl Frodo. „Už dvě noci za sebou jsem nic neviděl a neslyšel.“

„Já taky ne,“ řekl Sam. „Brrr! Ty oči se mnou ale trhly! Ale třeba jsme ho konečně setřásli, toho mizernýho dolejzu, Glum! Já bych s ním zakloktal, jen kdybych ho moh jednou chytit za krk.“

„Doufám, že nebude třeba,“ řekl Frodo. „Nevím, jak nás sledoval, ale možná že nás už zase ztratil, jak říkáš. V téhle suché holé krajině nemůžeme nechávat mnoho otisků ani mnoho pachů pro jeho čenichavý nos.“

„Doufejme, že je to tak,“ řekl Sam. „Kdybychom se ho tak mohli zbavit nadobro!“

„To bych také rád,“ řekl Frodo, „ale on mě netrápí nejvíc. Rád bych, abychom se dostali z těchhle kopců. Nenávidím je. Cítím se tu na východní straně jako nahý, přilepený na skále, a mezi mnou a tamtím Stínem nic než mrtvé roviny. V tom Stínu je Oko. Pojď! Dneska se musíme nějak dostat dolů.“

Den však uplýval, a když se odpoledne šeřilo k večeru, ještě pořád se drápali po hřebeni a nenacházeli žádnou cestu dolů.

Chvílemi se jim v mlčení té neplodné země zdálo, že za sebou slyší slabounké zvuky, pád kamínku anebo tušené pleskání nohou po skále. Když se však zastavili a tiše naslouchali, neslyšeli už nic, jen vítr vzdychající na hranách kamenů - i ten jim však připomínal dech lehce sykající přes ostré zuby.

Vnější hřeben Emyn Muilu celý den postupně zahýbal na sever, zatímco se po něm plahočili. Po jeho okraji se nyní táhla široká hrbolatá plocha zvrásněné a omšelé skály, tu a tam přerývané roklemi podobnými příkopům, které se prudce a hluboko zařezávaly do stěny útesu. Aby si našli cestu těmito rozsedlinami, které byly stále hlubší a četnější, museli Frodo a Sam uhýbat vlevo, kus od kraje, a tak si nevšimli, že již několik mil zvolna, ale soustavně sestupují níž: vrchol útesu klesal do roviny nížin.

Konečně se museli zastavit. Hřeben zahýbal prudčeji na sever a přetínala jej hluboká strž. Na druhé straně se zase jediným skokem zvedal o mnoho sáhů; před nimi se chmuřil veliký šedý útes seříznutý svisle dolů jako nožem. Dopředu dál nemohli a museli se teď obrátit buď na západ, nebo na východ. Na západě by je však čekalo jen další plahočení a zdržení, návrat do srdce pahorkatiny; směrem na východ by se dostali k vnějšímu srázu.

„Nedá se nic dělat, Same, musíme slézt touhle roklí,“ řekl Frodo. „Pojďme se podívat, kam vede!“

„Vsadím se, že je tam šeredný spád,“ řekl Sam.

Rozsedlina byla delší a hlubší, než se zdálo. Cestou dolů našli pár křivolakých a zakrslých stromů, prvních po kolika dnech; byly to většinou pokroucené břízy a tu a tam jedlička. Mnohé byly mrtvé a vychrtlé, až do morku zmrazené východními větry. Za příznivějších dob tu ve strži musel být pěkný lesík, ale teď stromy po nějakých padesáti metrech končily, ačkoli polámané staré pahýly stály roztroušené téměř až k okraji útesu. Dno rokle, jež se táhla podle hrany skalního zlomu, bylo poseto roztříštěnými kameny a prudce se svažovalo. Když posléze došli na jeho konec, Frodo se sklonil a nahnul se ven.

„Podívej!“ řekl. „Museli jsme slézt hodně dolů, nebo se snížil útes. Je tady o mnoho nižší, než byl, a vypadá i schůdnější.“

Sam si klekl vedle něho a neochotně se zadíval přes okraj. Pak vzhlédl na vysoký útes, který jim čněl po levici. „Schůdnější!“ zabručel. „No jo, lézt dolů je vždycky lehčí než nahoru. Kdo neumí lítat, ať skáče!“

„Ještě pořád by to byl velký skok,“ řekl Frodo. „Asi“ - chviličku stál a měřil vzdálenost očima - „asi osmnáct sáhů, hádal bych. Víc ne.“

„A to stačí!“ řekl Sam. „Fuj! Jak já se nerad dívám z výšky! Ale lepší koukat než šplhat.“

„Přesto,“ řekl Frodo, „myslím, že tady bychom sešplhat mohli, a myslím, že to budeme muset zkusit. Koukej - skála je tady docela jiná než pár mil za námi. Svažuje se a je popraskaná.“

Vnější sráz již skutečně nebyl svislý, ale trochu se boulil ven. Vypadal jako veliké opevnění nebo mořská hráz, jejíž základy se pohnuly; byl celý zkřivený a nerovný, s velkými prasklinami a dlouhými šikmými hranami, které byly místy široké téměř jako schodiště.

„A chceme-li to zkusit dolů, radši to zkusme hned. Nějak časně se stmívá. Myslím, že přijde bouřka.“

Kouřový opar na horách na východě se ztratil v hustší černotě, která již natahovala dlouhé paže k západu. Zvedající se vítr přinášel z dáli mumlání hromu. Frodo nabral vzduch a s pochybnostmi vzhlédl k obloze. Zapjal si opasek přes plášť, srovnal si svůj lehký batoh na zádech a přikročil ke kraji. „Já to zkusím,“ řekl.

„Výborně,“ řekl Sam chmurně. „Ale já jdu první.“

„Ty?“ řekl Frodo. „Co to, že jsi změnil názor na šplhání?“

„Žádný názor jsem nezměnil. Je to jen zdravý rozum: ať je vespod ten, kdo nejspíš sklouzne. Nechci spadnout na vás a shodit vás - nemá cenu zabít jedním pádem dva.“

Než ho mohl Frodo zarazit, sedl si, přehodil nohy přes okraj, obrátil se a nohama škrábal po skále, hledaje, kde by se zachytil. Snad nikdy neudělal chladnokrevně nic statečnějšího nebo nemoudřejšího.

„Ne, ne! Same, ty osle!“ řekl Frodo. „Takhle se zabiješ určitě, když polezeš, ani se nepodíváš kam. Pojď zpátky.“ Vzal Sama v podpaží a vytáhl ho zase nahoru. „Teď chvilku počkej a buď trpělivý!“ řekl. Pak si lehl na zem, vyklonil se a díval se dolů. Světla však rychle ubývalo, přestože slunce ještě nezapadlo. „Myslím, že bychom to mohli zvládnout,“ řekl vzápětí. „Já aspoň určitě, a ty taky, když budeš mít rozum a půjdeš za mnou opatrně.“

„Nevím, že jste si tak jistý,“ řekl Sam. „Vždyť v tomhle světle ani nevidíte dolů. Co když přijdete někam, kde si nebudete mít kam dát ruce ani nohy?“

„Asi polezu zpátky,“ řekl Frodo.

„To se vám řekne,“ namítal Sam. „Radši počkejme na ráno.“

„Ne, když to nebude muset být,“ řekl Frodo s náhlým podivným zápalem. „Je mi líto každé hodiny, každé minuty. Polezu dolů a vyzkouším to. Nechoď za mnou, dokud se nevrátím nebo nezavolám!“

Prsty sevřel kamennou obrubu srázu a lehce se spouštěl, dokud (to už měl ruce téměř nataženy) nenahmatal špičkami nohou římsu. „Jeden krůček dolů!“ řekl. „A ta římsa se doprava rozšiřuje. Tam bych mohl stát bez držení. Já - “ nedořekl.

Ženoucí se tma nabírala rychlost, hnala se od východu a pohlcovala oblohu. Přímo nad hlavou jim suše, trhavě práskl hrom. Palčivý blesk udeřil do pahorků. Pak divoce zadul vítr a v jeho hučení zazněl vysoký ostrý výkřik. Právě takový výkřik slyšeli hobiti tenkrát daleko na Blatech, když prchali z Hobitína, a i tam, v lesích Kraje, jim tenkrát zmrazil krev. Zde v pustině byl mnohem děsivější: probodl je studenými meči hrůzy a zoufalství, zastavil srdce i dech. Sam padl na tvář. Frodo nevolky pustil skálu a zakryl si hlavu a uši. Zakolísal, sklouzl a se zaúpěním sjel dolů.

Sam ho zaslechl a s přemáháním dolezl k okraji. „Pane, pane!“ volal. „Pane!“

Neslyšel žádnou odpověď. Zjistil, že se celý třese, nabral však dech a znovu zakřičel: „Pane!“ Vítr jako by mu tlačil slova zpátky do hrdla, když se však přehnal a hučel teď roklí vzhůru a přes pahorky, k uším mu dolehla slabá odpověď: „Ano, ano! Jsem tady. Ale nevidím.“

Frodo volal slabým hlasem. Nebyl vlastně příliš daleko. Sklouzl, ale nespadl, a nohama narazil na další římsu o kousek níž. Skalní stěna se tam naštěstí hodně svažovala a vítr ho přitiskl k útesu, takže nepřepadl. Trochu se uklidnil, přiložil tvář ke studenému kameni a cítil, jak mu buší srdce. Buď však nastala úplná tma, nebo jeho oči přestaly vidět. Kolem něho bylo černo. Uvažoval, zda rázem neoslepl. Zhluboka se nadechl.

„Pojďte zpátky! Pojďte zpátky!“ slyšel z černoty nahoře Sama.

„Nemohu,“ řekl. „Nevidím. Nemohu najít, čeho bych se držel. Zatím se nemohu hnout.“

„Co můžu dělat, pane Frodo? Co můžu dělat?“ křikl Sam, nakláněje se nebezpečně daleko. Proč jeho pán nevidí? Jistě, je šero, ale taková tma zase není, pomyslel si. Viděl Froda pod sebou, šedou ztracenou postavičku přilepenou ke skále. Byl však daleko z dosahu pomocné ruky.

Znovu práskl hrom a potom přišel déšť. Bil do útesu, nemilosrdně studený, smíšený s kroupami, jako oslepující clona.

„Jdu dolů za vámi,“ křikl Sam; jak tím chtěl ovšem pomoci, to nevěděl.

„Ne, ne, čekej!“ volal Frodo na oplátku, už silněji. „Za chvíli mi bude líp. Už teď je mi líp. Čekej! Bez lana nemůžeš dokázat nic.“

„Lano!“ vykřikl Sam a ve svém vzrušení začal ulehčeně a zmateně mluvit sám se sebou. „Jestli bych na něm nezasloužil pověsit jako varování pro pitomce! Ty jsi prostě ňouma, Same Křepelko; a že mi to Kmotr často říkával. Bylo to takové jeho rčení. Lano!“

„Přestaň žvanit!“ zvolal Frodo, už natolik vzpamatovaný, aby se zároveň bavil i zlobil. „Nech Kmotra Kmotrem! Chceš vykládat, že máš lano v kapse? Jestli ano, tak ven s ním!“

„Ano, pane Frodo, v tlumoku, no ovšem. Táhnu se s ním stovky mil, a úplně jsem na ně zapomněl!“

„Tak mi hezky zčerstva spusť jeden konec dolů!“

Sam hbitě shodil batoh a začal v něm hrabat. Skutečně, na dně ležel svitek hedvábně šedého lana vyrobeného lidem z Lórienu. Hodil jeden konec pánovi. Jako by se tma z Frodových očí zvedala, nebo jako by se mu vracel zrak. Viděl šedé lano, když se nad ním zahoupalo, a zdálo se, že slabounce stříbrně září. Když se teď měl ve tmě k čemu upnout, závrať trochu polevila. Naklonil těžiště dopředu, upevnil si konec kolem pasu a pak sevřel lano oběma rukama.

Sam ustoupil a zapřel nohy o pahýl asi metr za hranou srázu. Fro-do se dostal nahoru napůl tahem, napůl vlastním šplháním, a padl na zem.

Hrom brumlal a hřmotil v dálce a pořád ještě hustě pršelo. Hobiti se odplížili zpátky do rokle, nenašli tam však valnou ochranu. Dolů začaly stékat potůčky; brzy z nich byla bystřina, která pleskala po kamenech a plivala přes skálu jako z okapu velikánské střechy.

„Bylo by měto tam dole napůl utopilo nebo rovnou spláchlo,“ řekl Frodo. „To bylo ale štěstí, že jsi měl lano!“

„Větší štěstí by bylo, kdybych si na ně vzpomněl dřív,“ řekl Sam. „Snad si vzpomínáte, že nám dali do člunů lana, když jsme vyjížděli z Lórienu. Zalíbilo se mi a strčil jsem si jeden kotouč do batohu. Už mi to připadá kolik let. ,Bude se vám hodit v lecjaké nouzi,‘ říkal Haldir nebo který to byl. A měl pravdu.“

„Škoda že mě nenapadlo vzít taky kus,“ řekl Frodo, „ale utíkal jsem Družině v hrozném spěchu a zmatku. Kdybychom ho měli dost, mohli bychom se po něm spustit dolů. Rád bych věděl, jak je to tvé lano dlouhé.“

Sam je pomalu odměřil na pažích. „Pět, deset, dvacet, třicet loket, víceméně,“ řekl.

„Koho by to napadlo!“ zvolal Frodo.

„Tak tak, koho?“ řekl Sam. „Elfové jsou báječný národ. Vypadá trochu tenké, ale je pevné a v ruce měkké jako máslo. Báječný národ, vážně!“

„Třicet loket!“ uvažoval Frodo. „Myslím, že by to stačilo. Jestli bouřka do večera přejde, zkusím to.“

„Už skoro přestalo pršet,“ řekl Sam; „ale nedělejte zase nic nebezpečného za šera, pane Frodo! Já se z toho výkřiku ve větru ještě nevzpamatoval, jestli vy ano. Znělo to jako Černý jezdec - ale ve vzduchu, jestli umějí lítat. Myslím, že bychom měli radši zůstat v téhle škvíře přes noc.“

„A já si myslím, že tu nezůstanu přilepený na hraně ani o chviličku déle než musím, když se přes močály dívají oči Temné země,“ řekl Frodo.

S tím vstal a opět sešel na dno rokle. Vyhlédl. Na východě se obloha projasňovala. Suknice bouře se zdvíhala, vlhká a rozedraná, a jádro bitvy vzlétlo na velikých křídlech nad Emyn Muil, kde zůstaly Sauronovy temné myšlenky na chvíli viset. Pak se bouře obrátila, udeřila údolí Anduiny kroupami a blesky a vrhla na Minas Tirith stín hrozící válkou. Pak nad horami trochu poklesla a valila své veliké věže pomalu přes Gondor a okraj Rohanu, až je daleko v pláni uviděli Jezdci z Marky cestou na západ jako černé bašty postupující za sluncem. Zde se však nad pustinou a páchnoucími močály znovu rozevřelo hluboce modré večerní nebe a objevilo se pár hvězd jako bílé dírky v baldachýnu nad rostoucím měsícem.

„Je to příjemné, zase vidět,“ řekl Frodo a zhluboka dýchal. „Víš, že jsem si chvíli myslel, že jsem ztratil zrak? Z toho blesku nebo z něčeho horšího. Neviděl jsem nic, vůbec nic, dokud se neobjevilo to šedé lano. Zdálo se, jako když se trochu třpytí.“

„Opravdu, vypadá ve tmě trochu jako stříbro,“ řekl Sam. „Předtím jsem si toho nevšiml. Ovšem nevzpomínám si, že bych ho byl vůbec vytahoval od té doby, co jsem ho strčil dovnitř. Když jste ale rozhodnutý šplhat, pane Frodo, jak ho chcete použít? Třicet loket nebo řekněme osmnáct sáhů. Vždyť jenom hádáte, že je ta skála tak vysoká.“

Frodo chvíli přemýšlel. „Uvaž je kolem toho pařezu, Same!“ řekl. „Pak se ti myslím pro jednou splní tvé přání a půjdeš první. Já tě spustím a nemusíš dělat nic než rukama a nohama se odrážet od skály. Jestli si ovšem chvílemi stoupneš na nějakou římsu, odlehčíš mi a pomůžeš mi. Až budeš dole, budu tě následovat. Už jsem úplně ve své kůži.“

„No dobře,“ řekl Sam ztěžka. „Když to musí být, tak ať to máme odbyté!“ Vzal lano a upevnil je kolem pařezu; druhý konec si uvázal kolem pasu. S nechutí se obrátil a chystal se podruhé přes hranu.

Nakonec to nebylo tak zlé, jak čekal. Lano jako by mu dodávalo důvěry, ačkoli nejednou zamhouřil oči, když se podíval dolů pod nohy. Bylo tam jedno nepříjemné místo, kde nebyla žádná římsa a stěna byla svislá, ba kousek dokonce proláklá; tam uklouzl a zhoupl se na stříbrném laně. Frodo ho však spouštěl pomalu a stejnoměrně a nakonec to bylo odbyto. Nejvíc se bál, že lano dojde, zatímco bude ještě někde vysoko, když však byl na dně a zavolal: „Jsem dole!“, zbýval ještě Frodovi v ruce pořádný smotek. Hlas zazníval zdola jasně, Frodo však Sama neviděl; šedý elfí plášť se rozplynul v soumraku.

Frodovi to trvalo značně déle. Měl lano kolem pasu, nahoře bylo upevněno a zkrátil si je, aby ho zadrželo dřív, než dosáhne země; přesto neměl chuť riskovat pád a nevěřil tak pevně jako Sam té tenké šedé šňůře. Na dvou místech se však na ni musel plně spolehnout: byly to hladké stěny, kde se neměly čeho zachytit ani silné hobití prsty, a římsy byly daleko od sebe. Nakonec však byl dole i on.

„Vida!“ zvolal. „Tak jsme to zvládli. Unikli jsme z Emyn Muilu. A rád bych věděl, co teď. Možná že se nám bude brzy stýskat po pořádné tvrdé skále pod nohama.“

Sam však neodpovídal; zíral zpátky nahoru na skálu. „Ňoumo!“ řekl. „Trumbero! Moje nádherné lano! Visí si tam uvázané kolem pařezu a my jsme tady dole. Nejlepší možné schody, jaké jsme mohli tomu dolejzovi Glumovi nechat. Měli jsme tam rovnou dát šipku, kudy jsme šli. Já si hned říkal, že je to nějaké moc jednoduché.“

„Jestli víš o nějakém způsobu, jak jsme mohli lano zároveň použít a vzít s sebou dolů, tak mi můžeš přenechat toho ňoumu i všechna ostatní jména, která ti kdy Kmotr dal,“ řekl Frodo. „Vylez nahoru, odvaž ho a spusť se dolů, jestli chceš.“

Sam se poškrábal na hlavě. „Ne, nenapadá mě jak, prosím za prominutí,“ řekl. „Ale prostě ho tu nerad nechávám.“ Pohladil koneček lana a jemně s ním zatřepal. „Těžko se loučit s čímkoli, co jsem si přinesl z elfí země. A ještě k tomu ho možná dělala sama Galadriel. Galadriel,“ zamumlal a smutně pokýval hlavou. Vzhlédl a naposled zatáhl za lano jako na rozloučenou.

K naprostému úžasu obou hobitů se uvolnilo. Sam upadl a dlouhé šedé kličky se na něho tiše sesypaly. Frodo se rozesmál. „Kdo uvazoval to lano?“ řekl. „Ještě že vydrželo až doteďka! Když pomyslím, že jsem se celou vahou spolehl na tvůj uzel!“

Sam se nesmál. „Možná že nejsem dobrý na šplhání, pane Frodo,“ řekl ukřivděným tónem, „ale o provazech a uzlech něco vím. Abych tak řekl, máme to v rodině. Vždyť můj děda a pak můj strejda Andy, Kmotrův nejstarší bratr, měli léta provaznictví v Obůrce. A kolem toho pařezu jsem ho upevnil tak, že by to nikdo líp neudělal, ať v Kraji nebo jinde.“

„Tak se muselo lano přetrhnout - asi se rozedřelo o hranu skály,“ řekl Frodo.

„Vsadím se, že ne!“ řekl Sam ještě ukřivděněji. Shýbl se a prohlédl konce. „Taky že ne. Ani vlákénko!“

„Pak to asi musel být ten uzel,“ řekl Frodo.

Sam zavrtěl hlavou a neodpovídal. Zamyšleně si pouštěl lano mezi prsty. „Myslete si, co chcete, pane Frodo,“ řekl nakonec, „ale já myslím, že lano přišlo samo - na zavolání.“ Svinul je a láskyplně je složil do vaku.

„Rozhodně přišlo,“ řekl Frodo, „a to je hlavní. Teď ale musíme myslet na další cestu. Brzy nás zastihne noc. Jak jsou ty hvězdy a měsíc krásné!“

„Potěší to u srdce, viďte?“ vzhlédl Sam. „Jsou nějaké elfské. A měsíc roste. Už jsme ho v tom oblačném počasí pár dní neviděli. Začíná docela svítit.“

„Ano,“ řekl Frodo, „do úplňku ale chybí ještě kolik dní. Nemám chuť zkoušet jít močálem při světle půlměsíce.“

Za prvních nočních stínů se vydali na další úsek své pouti. Po chvíli se Sam obrátil a pohlédl zpátky na cestu, kudy přišli. Ústí rokle bylo jako černý vrub ve skále. „Jsem rád, že máme to lano,“ řekl. „Aspoň jsme našeho tlapku postavili před malou hádanku. Může si ty svoje šeredné placaté tlapy vyzkoušet na těch římsách!“

Hledali si cestu od úpatí skály spouští balvanů a hrubého kamení, které bylo po těžkém lijáku vlhké a kluzké. Půda stále příkře spadala. Nedošli daleko a tu před nimi náhle černě zívla velká trhlina. Nebyla široká, ale přece jen příliš široká na to, aby přes ni skákali v matném světle. Zdálo se jim, že v hlubinách slyší zurčet vodu. Po levici jim zahýbala na sever, zpátky k pahorkům, a přehrazovala jim cestu tím, směrem, alespoň za tmy.

„Radši abychom zkusili vrátit se kousek na jih podle skály, myslím,“ řekl Sam. „Třeba tam najdeme nějaký koutek, možná i jeskyni nebo něco.“

„Asi ano,“ řekl Frodo. „Jsem unavený a myslím, že už dneska v noci dlouho nevydržím škrábat se po kamenech - i když je mi líto toho zdržení. Kdybychom tak měli před sebou zřetelnou stezku; to bych šel, dokud by se mi nepodlomily nohy.“

Jít po roztříštěném úpatí Emyn Muilu nebylo o nic snazší. Ani žádný koutek nebo jeskyňku, kam by se mohli schovat, Sam nenašel. Jen holé svahy, nad nimiž se mračil útes, který se teď, jak šli zpátky, opět zvedal stále výš a svisleji. Nakonec se prostě vrhli na zem na závětrné straně balvanu kousek od srázu. Seděli tam chvíli truchlivě schouleni k sobě ve studené kamenné noci a spánek se k nim přikrádal, ať se mu bránili sebevíc. Jasný měsíc plul vysoko. Jeho řídké bělavé světlo osvěcovalo skráně skal, zalévalo studené mračné stěny útesu a proměňovalo širou temnotu plnou obrysů v studenou bledou šeď prolnutou černými stíny.

„Tak!“ řekl Frodo, vstal a přitáhl si plášť těsněji k sobě. „Trochu se prospi, Same, a vezmi si mou pokrývku. Já se budu chvilku procházet na stráži.“ Náhle strnul, shýbl se a sevřel Samovi paži. „Co je to?“ šeptl. „Podívej se támhle na útes!“

Sam pohlédl a ostře vtáhl dech mezi zuby. „Sss!“ řekl. „To to je. Glum to je! Hadi a zmije! A já myslel, že ho tím naším šplháním zmátneme! Koukejte na něho! Leze jako ohavný pavouk po zdi.“

Po čele útesu, které se v bledém měsíčním světle zdálo svislé a téměř hladké, se pohybovalo cosi malého a černého s roztaženými tenkými údy. Možná že měkké přilnavé ruce a prsty na nohou nacházely skuliny a výstupky, jaké by žádný hobit nikdy nespatřil a nepoužil, ale vypadalo to, jako když se prostě plíží dolů po přísavných polštářcích jako nějaký veliký záludný hmyz. A postupovalo to hlavou dolů, jako když si to hledá cestu čichem. Tu a tam to hlavu pomalu zvedlo tak, že ji zvrátilo zcela dozadu na dlouhém hubeném krku, a hobiti viděli záblesk dvou bledých světýlek, očí, které okamžik mhouraly na měsíc a pak se rychle přikryly víčky.

„Myslíte, že nás vidí?“ řekl Sam.

„Nevím,“ řekl Frodo tiše, „myslím, že ne. I oči přátel těžko uvidí tyhle elfí pláště. Ve stínu tě nevidím ani na pár kroků. Ale slyšel jsem, že nemá rád slunce ani měsíc.“

„Tak proč slézá zrovna tady?“ ptal se Sam.

„Tiše, Same!“ řekl Frodo. „Možná že nás cítí. A pokud vím, slyší stejně ostře jako elfové. Myslím, že teď něco zaslechl; nejspíš naše hlasy. Cestou jsme hodně křičeli a ještě před chviličkou jsme mluvili příliš hlasitě.“

„Je mi z toho nanic,“ řekl Sam. „Neměl mi lézt znovu na oči. Teď si s ním popovídám, jestli to půjde. Stejně bychom mu sotva utekli.“ Stáhl si šedou kápi hluboko do obličeje a kradl se k útesu.

„Opatrně!“ šeptl Frodo a plížil se za ním. „Nepoplaš ho! Je mnohem nebezpečnější, než vypadá.“

Černá lezoucí postavička už byla ve třech čtvrtinách cesty dolů a asi padesát stop nad úpatím útesu. Hobiti se krčili ve stínu velikého balvanu nehybně jako sochy a tvora pozorovali. Zdálo se, že dospěl k nějakému obtížnému místu nebo že ho cosi znepokojilo. Slyšeli, jak větří, a tu a tam ostře zasykl dech. Znělo to jako nadávka. Zvedl hlavu a tu se jim zdálo, že slyší odplivnutí. Pak se zase pohnul. Teď zaslechli jeho skřípavý a hvízdavý hlas.

„Ach, sss! Pozor, milášku! Ssspěchej pomališku. Nessmíme si zlámat krk, viď, milášku? Ne, milášku, glum!“ Zase zvedl hlavu, zamžoural na měsíc a rychle zavřel oči. „Nenávidíme ho,“ zasyčel. „Oššklivé, oššklivé ššedivé ssvětlo - ss - špehuje nás, milášku, - bolí nás do ošišek.“

Dostával se níž a sykot byl ostřejší a zřetelnější. „Kde jsešš? Kde jsešš, milášku, můj milášku? Jseš náš a my tě chceme. Zloději, zloději, špinaví mrňaví zloději. Kde jsou s mým miláškem? Syčáci! Nenávidíme je.“

„Nezní to, jako když ví, kde jsme, že ne?“ šeptl Sam. „A jakého má miláška? Myslí - “

„Pst!“ dechl Frodo. „Už je blízko, dost blízko, aby slyšel šepot.“

Glum se skutečně opět zarazil a jeho veliká hlava na vychrtlém krku se kymácela ze strany na stranu, jako když naslouchá. Bledé oči měl zpola zakryté víčky. Sam se ovládl, přestože ho svrběly prsty. Oči plné hněvu a odporu upíral na bídného tvora, který se už opět začal pohybovat a pořád si šeptal a syčel.

Konečně byl jen nějakých dvanáct stop od země, přímo nad jejich hlavami. Odtud spadala skála svisle, dokonce trochu ubíhala a ani Glum se neměl čeho chytit. Zdálo se, že se snaží zvrtnout tak, aby postupoval nohama napřed, a tu najednou s pronikavým vypísknutím spadl. V letu zkroutil ruce a nohy kolem sebe jako pavouk, když se přetrhne nitka, na níž visel.

V mžiku byl Sam venku z úkrytu a několika skoky přeběhl prostor k úpatí útesu. Než mohl Glum vstát, byl na něm. Zjistil však, že Glum je silnější, než myslel, i ve chvíli, kdy byl zaskočen po pádu. Než ho mohl Sam uchopit, ovinuly se kolem něho dlouhé ruce a nohy, stiskly mu paže a přilnavý stisk, měkký, ale strašlivě silný, ho svíral pomalu jako stahující se provazy; studené vlhké prsty mu hmataly po hrdle. Pak se mu do ramene zakously ostré zuby. Mohl všehovšudy svou tvrdou kulatou hlavou udeřit tvora ze strany do tváře. Glum zasyčel, prskl, ale nepustil.

Samovi by se vedlo špatně, kdyby býval sám. Frodo však vyskočil a vytasil z pochvy Žihadlo. Levou rukou odtáhl Glumovu hlavu za dlouhé řídké vlasy, natáhl jeho dlouhý krk a donutil jeho bledé záštiplné oči, aby pohlédly do nebe.

„Pusť, Glume!“ řekl. „Tohle je Žihadlo. Už jsi je kdysi viděl. Pusť, nebo je tentokrát ucítíš. Podřežu ti krk.“

Glum se zkroutil a změkl jako mokrá šňůra. Sam vstal a ohmatával si rameno. V očích mu doutnal hněv, pomstít se však nemohl; jeho ubohý nepřítel se válel po kamení a fňukal.

„Neubližujte nám! Ať nám neubližují, milášku! Že nám neublíží, miloušci hobitci? Nic jsme nedělali, a oni na nás skoší jako košiška na myšišku, viď, milášku. A my jsme takoví opuštění, glum. My na ně budeme miloušci, náramní miloušci, když budou miloušci na nás, jisstě, jisstě.“

„Co s ním uděláme?“ řekl Sam. „Řekl bych svázat, ať za námi dál neleze.“

„Ale to by nás zabilo, zabilo by nás to,“ kňoural Glum. „Kruťasi hobitci. Svážou nás ve studeném tvrdém kraji a nechají nás tu, glum, glum.“ Z hladového hrdla se mu draly vzlyky.

„Ne,“ řekl Frodo. „Máme-li ho zabít, tak rovnou. Ale to nemůžeme, jak se věci mají. Chudák. Nic nám neudělal.“

„Ne, kdepak,“ řekl Sam a třel si rameno. „Ale chtěl, a vsadím se, že chce pořád. Uškrtit nás ve spaní, to má v plánu.“

„To asi ano,“ řekl Frodo. „Ale co má v úmyslu, to je jiná věc.“ Glum ležel nehybně, ale přestal fňukat. Sam stál a mračil se na něho.

Frodovi se zdálo, že zřetelně, ač vzdáleně slyší hlasy z minulosti:

„Lituju, že Bilbo to mizerné stvoření nezapíchl, když měl možnost.“

„Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Lítost a milosrdenství: nechtěl udeřit bez potřeby!“

„Necítím nad Glumem žádnou lítost. Zaslouží smrt.“

„Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

„Dobrá,“ odpověděl nahlas a spustil meč. „Ale přece jen se bojím. Přesto se toho stvoření nedotknu. Teď, když ho vidím, opravdu je mi ho líto.“

Sam zíral na svého pána, který jako by mluvil s někým, kdo tu nebyl. Glum zvedl hlavu.

„Jisstě, jsme chudášek, milášku,“ zakňoural. „Straššný, straššný! Hobitci nás nezabijí, miloušci hobitci.“

„Ne,“ řekl Frodo. „Ale ani tě nepustíme. Je v tobě spousta špatnosti a zlomyslnosti, Glume. Budeš muset jít s námi, tak to je, a my na tebe budeme dávat pozor. Ale musíš nám pomáhat, když budeš moci. Za dobré se má odplácet dobrým.“

„Jisstě, uršitě,“ řekl Glum a posadil se. „Miloušci hobitci! Půjdeme s nimi. Najdeme jim bezpečné cestičky potmě, jistě. A kampak jdou touhle studenou tvrdou krajinou, to jsme zvědaví, to jsme zvědaví.“ Vzhlédl k nim a v bledých mžouravých očích mu na okamžik zasvitlo vychytralé a dychtivé světélko.

Sam na něho zahlížel a sál si zuby; cítil však, že jeho pán je v jakémsi zvláštním rozpoložení a že se s ním nelze přít. Nicméně žasl nad Frodovou odpovědí.

Frodo pohlédl zpříma Glumovi do očí a ty uhnuly a odvrátily se. „Víš to, nebo to docela dobře tušíš, Sméagole,“ řekl tiše a přísně. „Jdeme do Mordoru, kam jinam. A ty tam cestu znáš, pokud vím.“

„Ach! Sss!“ řekl Glum a zakryl si uši rukama, jako by ho taková přímost a otevřené vyslovení jména bolely. „Tuššíme, jisstě, tuššíme,“ zašeptal; „a nechtěli jsme, aby šli, viď? Ne, milášku, ne, miloušci hobitci. Špína, špína a prach a žízeň tam jsou, a propasti, propasti a skřeti, tisíce skřetů. Miloušci hobitci nesmějí jít do takových mísst.“

„Takže jsi tam byl?“ naléhal Frodo. „A táhne tě to tam zpátky, viď?“

„Jisstě, jisstě. Ne!“ vyjekl Glum. „Jednou, náhodou, náhodou, viď, milášku? Ano, náhodou. Ale zpátky nepůjdeme, ne ne!“ Tu se náhle jeho hlas i řeč změnily; zavzlykal v hrdle a promluvil, ale ne k nim. „Nech mě, glum! Ubližuješ mi. Moje ubohé rušišky, glum! Já, my, já nechci zpátky. Já ho nemůžu najít. Jsem unavený. Já, my, ho nemůžeme najít, glum, glum, ne, nikde. Jsou pořád vzhůru. Trpaslíci, lidi a elfové, strašliví elfové s jasnýma očima. Já ho nemůžu najít. Ach!“ Vstal a sevřel dlouhou ruku v kostnatý bezmasý uzlíček a zahrozil směrem k východu. „Nechceme!“ vykřikl. „Pro tebe ne.“ Pak se zase zhroutil. „Glum, glum,“ fňukal tváří k zemi. „Nedívej se na nás! Jdi pryč! Jdi spát!“

„Nepůjde spát a nepůjde pryč na tvůj rozkaz, Sméagole,“ řekl Frodo. „Jestli se ale od něho chceš opravdu osvobodit, musíš mi pomoci. A bojím se, že to znamená najít nám cestu k němu. Nemusíš ale jít celou cestu, rozhodněne za brány jeho země.“

Glum se opět posadil a pohlédl na něho zpod víček. „Je támhle,“ zakdákal, „je tam pořád. Skřeti vás dovedou. Skřety najdete na východ od Řeky snadno. Neptejte se Sméagola. Chudinka, chudinka Sméagol dávno odešel. Vzali mu Miláška a teď je ztracený.“

„Třeba ho zase najdeme, když půjdeš s námi,“ řekl Frodo.

„Ne, ne, nikdy! Ztratil svého Miláška,“ řekl Glum.

„Vstávej!“ řekl Frodo.

Glum vstal a couvl k útesu.

„No tak!“ řekl Frodo. „Hledá se ti cesta líp ve dne, nebo v noci? Jsme unavení; když ale zvolíš noc, půjdeme ještě dnes.“

„Veliká ssvětla nás bolí do ošišek, ano,“ zakňučel Glum. „Ještěne, pod Bílou tváří ne. Brzo zajde za kopešky, jistě. Odpošiňte si ještě, miloušci hobitci!“

„Tak si sedni,“ řekl Frodo, „a nehýbej se!“

Hobiti se posadili vedle něho z jedné strany zády ke kamenné zdi a odpočívali nohám. Nebylo třeba žádné domluvy; věděli, že nesmějí usnout ani na okamžik. Měsíc zvolna zašel. Z kopců padly stíny a před nimi se setmělo. Nahoře na obloze houstly a jasněly hvězdy. Nikdo se nehýbal. Glum seděl s koleny pod bradou, ploské ruce a nohy roztaženy po zemi, oči zavřené; vypadal však napjatě, jako když přemýšlí nebo naslouchá.

Frodo pohlédl přes něho na Sama. Jejich oči se setkaly a porozuměly si. Uvolnili se, opřeli si hlavy dozadu a zavřeli oči, nebo to aspoň předstírali. Brzy bylo slyšet jejich tiché oddechování. Glumovi trošku zacukaly ruce. Jeho hlava se stěží postřehnutelně pohnula nalevo a napravo a pak se nejdřív jedno a pak druhé oko na štěrbinu pootevřelo. Hobiti nedávali nic najevo.

Náhle se zarážející hbitostí a rychlostí vyskočil Glum rovnou od země jako kobylka nebo žába a vrhl se kupředu do tmy. Na to ovšem Frodo a Sam čekali. Než po svém skoku udělal dva kroky, byl Sam na něm. Frodo ho zezadu chytil za nohy a podtrhl mu je.

„Tvoje lano se zas může hodit, Same,“ řekl.

Sam lano vytáhl. „Kampak jste se to vydal tou studenou tvrdou krajinou, pane Glum?“ zavrčel. „To jsme zvědaví, to jsme zvědaví. Vsadím se, že pro svoje skřetí přítelíčky. Ty potvoro šeredná zrádná. To lano bych ti měl hodit na krk, a pěkně těsnou smyčku.“

Glum ležel klidně a o žádné další kousky se nepokoušel. Neodpověděl Samovi, ale vrhl na něho záštiplný pohled.

„Potřebujeme si ho jenom přidržet,“ řekl Frodo. „Potřebujeme, aby chodil, a proto nemá cenu svazovat mu nohy - nebo paže, protože se zdá, že je taky používá. Uvaž mu jeden konec kolem kotníku a druhý pořádně drž.“

Stál nad Glumem, zatímco Sam vázal uzel. Výsledek překvapil oba. Glum začal kvílet tenoučkým drásavým hlasem. Bylo hrozné ho poslouchat. Svíjel se a pokoušel se dostat ústy ke kotníku a lano překousnout. Nepřestával kvílet.

Nakonec Frodo uvěřil, že skutečně cítí bolest; uzel to však být nemohl. Vyzkoušel jej a zjistil, že vůbec není příliš těsný; byl spíš volný. Sam byl jemnější než jeho slova. „Co je s tebou?“ ptal se. „Když budeš utíkat, musíš být uvázaný; ale nechceme ti ublížit.“

„To sstrašně bolí, to sstraššně bolí,“ syčel Glum. „To mrazí, to kouše. Elfové to upletli, ti zlí! Ošškliví kruťasi hobitci! Proto chceme utéct, jisstě, milášku. My jsme tušili, že jsou to kruťasi hobitci. Navštěvují elfy, divé elfy s jasnýma očima. Sundejte nám to. To strašně bolí.“

„Ne, nesundám to,“ řekl Frodo, „ledaže“ - na okamžik se zamyslel - „ledaže bys složil slib, kterému mohu věřit.“

„Přísaháme, že budeme dělat vššecko, co chce, jisstě, jisstě,“ řekl Glum a pořád chňapal po kotníku a svíjel se. „Bolí náss to, sstrašně to bolí.“

„Přísaháš?“ řekl Frodo.

„Sméagol,“ řekl Glum náhle a jasně, otevřel široce oči a upřel je na Froda se zvláštním svitem, „Sméagol bude přísahat na Miláška.“

Frodo se vzpřímil a Sama opět zarazila jeho slova a přísný hlas. „Na Miláška? Jak se opovažuješ?“ řekl. „Jen pomysli!

Jeden prsten vládne všem, v temnotě je sváže.

Tomu bys svěřil svůj slib, Sméagole? Bude tě držet. Je ale zrádnější než ty. Může obrátit tvá slova. Dej si pozor!“

Glum se přikrčil. „Na Miláška! Na Miláška!“ opakoval.

„A co chceš přísahat?“ ptal se Frodo.

„Že budu moc, moc hodný,“ řekl Glum. Pak přilezl Frodovi k nohám a lehl si před ním a chraptivě zašeptal; projel jím třas, jako by ho ta slova rozechvívala strachem až do morku kostí.

„Sméagol bude přísahat, že Jemu ho nikdy nedá. Nikdy! Sméagol ho zachrání. Ale musí přísahat na Miláška.“

„Ne! Ne na něj,“ řekl Frodo a shlížel na něho s přísnou lítostí. „Chceš ho jen vidět a sáhnout si na něj, pokud to půjde, i když víš, že by tě dohnal k šílenství. Ne na něj. Přísahej při něm, jestli chceš. Vždyť víš, kde je. Ano, ty víš, Sméagole. Je před tebou.“

Na chviličku se Samovi zdálo, že jeho pán vyrostl a Glum se scvrkl: vysoký přísný stín, kníže, který tají svůj jas v šedém obláčku, a u jeho nohou kňučící pejsek. A přece si byli ti dva něčím příbuzní, a ne cizí: viděli si navzájem do mysli. Glum se zvedl a začal po Frodovi hmatat a obskakovat mu kolena.

„Lehni! Lehni!“ řekl Frodo. „Teď řekni svůj slib!“

„Slibujeme, ano, slibuji!“ řekl Glum. „Budu sloužit pánu Miláška. Hodný pánešek, hodný Sméagol, glum, glum!“ Náhle se rozplakal a opět si začal kousat kotník.

„Sundej lano, Same!“ řekl Frodo.

Sam neochotně poslechl. Glum ihned vyskočil a začal skotačit kolem jako zpráskaný pes, kterého pán pohladil. Od té chvíle u něho nastala změna, která nějaký čas vydržela. Když mluvil, méně sykal a kňoural a mluvil přímo ke svým společníkům, ne ke svému miláčkovi. Stahoval se, uhýbal, když se k němu přiblížili nebo když udělali nějaký náhlý pohyb, a vyhýbal se doteku jejich elfích plášťů; byl však přátelský a až žalostně se snažil zavděčit se. Kdákal smíchem a hopsal, kdykoli někdo zažertoval, nebo i jen když s ním Frodo vlídně promluvil, a plakal, když ho Frodo pokáral. Sam mu toho říkal pramálo. Podezříval ho ještě víc než předtím a nový Glum, Sméagol, se mu líbil pokud možno ještě méně než starý.

„Tak, Glume, nebo jak ti mám říkat,“ řekl, „do toho! Měsíc je pryč a noc odchází. Měli bychom vyrazit.“

„Jistě, jistě,“ souhlasil Glum a hopsal kolem. „Už jdem! Od severního konce po jižní je jenom jediná cesta a já ji našel, já. Skřeti tam nechodí, skřeti ji neznají. Skřeti nechodí přes Močály, chodí míle a míle kolem. Máte moc štěstí, že jste šli tudy. Moc štěstí, že jste našli Sméagola, jistě. Pojďte za Sméagolem!“

Udělal pár kroků a tázavě se ohlédl jako pes lákající pána na procházku. „Počkej chvilku, Glume!“ zvolal Sam. „Nechoď moc daleko napřed. Půjdu ti v patách a lano mám po ruce.“

„Ne, ne!“ řekl Glum. „Sméagol slíbil.“

V hluboké noci pod tvrdými jasnými hvězdami vyrazili. Glum je vedl kus na sever, zpátky po cestě, kterou přišli, pak uhnul doprava od strmé hrany Emyn Muilu dolů, po rozbitých kamenitých svazích k rozlehlým bažinám. Rychle a tiše se vytratili do tmy. Nad celými širými mílemi pustiny před branou Mordoru bylo ticho.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023