Druhá kniha série Pán prstenů (předchozí: Společenstvo prstenu; následuje: Návrat krále)
Název originálu: The Two Towers (The Lord of the Rings)
Druhá část pohádkové trilogie o kouzelném prstenu a dalších osudech hobita Froda a jeho přátel na cestě ke zničení zdroje zla.
V tomto díle se seznámíme s osudy každého člena Společenstva prstenu po jeho rozpadu a se strastiplnou cestou odvážného hobita Froda a jeho kamaráda Sama. Příběh končí v době, kdy přichází Velká tma a začíná se válka o prsten.
Druhý díl trilogie Pán prstenů začíná tím, že skřeti zajmou Pipina se Smíškem. Aragorn, Gimli a Legolas se jim vydávají na pomoc.
Pipin se Smíškem utečou skřetům díky rohanským jezdcům do lesa, kde najdou Stromovouse. Aragorn, Gimli a Legolas potkají Gandalfa, s nímž jedou do Helmova žlebu. Král Theódén jede za Sarumanem, zavřeným v Železném pasu enty.
Frodo se Samem potkají Gluma, jenž je vede do Mordoru. Cestou se setkají s Faramirem, u něhož chvíli zůstanou, ale musí pokračovat dál. Ke konci dílu je napadá Odula, velká pavoučice. Frodo je omámený a Sam omdlévá.
— 1 —
Děj se nadále odvíjí ve dvou liniích, kniha má dvě části (dvě knihy). Jedna linie sleduje osudy Pipina, Smíška, Legolase, Gimliho a Aragorna, druhá linie sleduje cestu Sama s Frodem a Prstenem. Poté, co Legolas s Gimlim s Aragornem pohřbili Boromira (poslali ho v elfí lidi do vodopádu), vydali se po stopách skřetů, kteří zajali Pipina a Smíška. Skřety nakonec pobili jezdci ze země Rohan, ale po hobitech nebylo ani stopy. Bitva se totiž udála na kraji kouzelného lesa Fargornu a hobitům se do něj podařilo uprchnout. Od této chvíle se kniha rozvíjí do třetí linie, která sleduje tyto dva. Hobiti v lese narazí na obrovského Enta Fargorna, který je strážcem a patronem lesa a všech Entů. Hobiti se s ním spřátelí, vylíčí mu, v jakém nebezpečí je celý svět a Fargorn se rozhodne svolat Enty světu na pomoc proti Železnému pasu. Železný pas je sídlo zrádce Sarumana, který patřil ke stejnému rodu i řemeslu jako Gandalf, ale nechal se zlákat mocí prstenu a přidal se se vší svou moudrostí a vědomostmi na Sauronovu stranu. Ale i toho nakonec podvedl, protože chtěl mít prsten jen pro sebe a vytvořil si vlastní skřetí armádu. Enti, kteří byli nejstaršími obyvateli tehdy známého světa (Středozemě), se tedy vydali na válečné tažení k Železnému pasu, který zničili do posledního kousku skály a uvěznili Sarumana v jeho vlastní věži Orthanku. Mezi tím narazili Gimli, Legolas a Aragorn při hledání obou hobitů na Gandalfa, o němž se domnívali, že zahynul při pádu do propasti. Gandalf nastoupil na místo zrádce Sarumana a stal se nejvyšším z moudrých svého rodu. Přidali se tedy ke Gandalfovi, který měl namířeno do země Rohanu, aby tamního krále přesvědčil ke vstupu do války, protože jen s pomocí rohanských koní se dalo válku proti Sauronovi vyhrát. Rohanského krále našli zestárlého a zoufalého pod kletbou jednoho z Sarumanových tajných spojenců. Gandalf krále vyléčil, vrátil mu sílu a optimismus a vyhnal zrádce. Následovala bitva, ve které se střetla vojska Rohanu se skřety z Železného pasu, který v té době ještě stál. Skřeti byli poraženi, a to hlavně díky entům, kteří do bitvy poslali svůj les zdřevnatělých Entů. Pak se celá výprava přesunula do Železného pasu, který byl zatím zničen. Proběhlo vyjednávání se Sarumenem. Jeho tajný spojenec, špeh z Rohanu, po nenáviděném Gandalfovi hodil z Orthanku kamenem. Nebyl to ale obyčejný kámen ale Palantír, kterým mohli vznešení lidé se silnou vůlí komunikovat mezi sebou silou myšlenek. Sarumanův sluha si za tento neuvážený čin od svého pána později vytrpěl mnohá hoře. Pro naši skupinu to ale bylo velké štěstí, protože teď nemohl Saruman komunikovat se Sauronem. Cesta Sama, Froda a Prstenu vedla přímo do Mordoru, po cestě je špehoval Glum neboli Sméagol, dávný majitel prstenu, který po něm stále toužil. Sam s Frodem ho zajali a pohrozili mu smrtí, pokud je nedovede do Mordoru. Glum souhlasí, protože má respekt před Prstenem a tudíž i před jeho pánem a vede hobity těmi nejbezpečnějšími cestami, ve skutečnosti ale stále plánuje, jak Prsten získat zpátky. Převede je přes Močály až k Černé bráně Mordoru. Ta je ale neprodyšně střežena, a tak se rozhodnou projít jinudy. Jdou na jih kolem hranic Mordoru a přitom procházejí zemí Ithilien, kterou Sauron vyrval Gondoru. Tam se rozcházejí s Glumem a narážejí na gondorské vojáky pod vedením Boromirova bratra Faramira. Později se opět rozcházejí a hobiti znovu naráží na Gluma, který jim slíbí, že je dovede do Mordoru tím nejbezpečnějším vchodem. Nejprve musí projít hroznou branou věže Cirith Ungol, kde sídlí Devítka. Pak je lstivý Glum navede do doupěte strašné obludy Oduly, které je slíbil jako snadnou kořist, a sám uteče. Při souboji s Odulou zasáhne Froda jeden z jejích jedovatých spárů a Sam ji v záchvatu vzteku rozřízne břicho, čímž ji jako vůbec první bytost v jejím životě zraní, a tak se Odula stáhne. Sam myslí, že je Frodo mrtev, a tak na sebe přebírá břemeno Prstenu a vydává se na zbytek cesty úplně sám. Kniha je opět napsána s velkou dávkou fantazie, děj se stejně jako v obou předchozích případech odehrává ve fantastickém pohádkovém světě Středozemi, který si autor vymyslel do nejmenšího detailu. Objevují se v ní podivuhodná a líbivá jména. Celý příběh je precizně propracován a všechny maličkosti týkající se proplétání dějových linií perfektně sedí. Tok děje je v rámci jednotlivých linií uspořádán chronologicky. Navíc je kniha stejně jako ty předchozí doplněna o verše a písně, ať už v podání hlavních hrdinů nebo sličných elfů.
— 2 —
KAPITOLA OSMÁ
CESTA K ŽELEZNÉMU PASU
Tak se ve světle krásného jitra král Théoden a Bílý jezdec Gandalf opět setkali na zelené trávě u Žlebového potoka. Byli tam rovněž Aragorn, syn Arathornův, elf Legolas, Erkenbrand z Úvalů a páni ze Zlatého domu. Okolo nich se shromáždili Rohirové, Jezdci z Marky; úžas překonal jejich radost z vítězství a oči měli obráceny k lesu.
Tu se rozlehl mohutný pokřik a od Valu přicházeli ti, kdo byli zatlačeni do hloubi Žlebu. Přicházel starý Gamling a Éomer, syn Éomundův, a vedle něho kráčel trpaslík Gimli. Byl bez přilby a hlavu měl ovázanou plátnem prosakujícím krví; hlas však měl hlučný a silný.
„Dvaačtyřicet, Mistře Legolasi!“ volal. „Škoda! Na sekyře mám zub; ten dvaačtyřicátý měl kolem krku železný límec. Jak se vedlo tobě?“
„Překonal jsi mě o jednoho,“ řekl Legolas. „Rád ti to ale přeji z radosti, že tě vidím na nohou!“
„Vítej, Éomere, sestry synu!“ řekl Théoden. „Teď když tě vidím živého, mám opravdovou radost.“
„Buď zdráv, Pane Marky!“ řekl Éomer. „Temná noc přešla a den se vrátil. Přinesl však zvláštní novinky.“ Otočil se a s podivem se zahleděl nejprve na les a pak na Gandalfa. „Opět přicházíš v hodině nouze a nečekán,“ řekl.
„Nečekán?“ řekl Gandalf. „Říkal jsem, že se vrátím a setkám se tu s vámi.“
„Nejmenoval jsi ale hodinu a nepředpověděl, jakým způsobem přijdeš. Přivádíš zvláštní pomoc. Jsi mocný kouzelník, Gandalfe!“
„Možná. Pokud tomu tak je, ještě jsem to neukázal. Dal jsem jen dobrou radu v nebezpečí a využil Stínovlasovy rychlosti. Vaše vlastní zmužilost vykonala víc, a také statné nohy úvalských mužů, kteří pochodovali celou noc.“
Tu všichni pohlédli na Gandalfa s ještě větším úžasem. Někteří temně zahlíželi na les a přejížděli si rukama čelo jako v domnění, že on vidí něco jiného než oni.
Gandalf se dlouze a vesele rozesmál. „Ty stromy?“ řekl. „Ne, vidím ten les stejně dobře jako vy. Ale to není moje práce. Něco takového nikoho z Moudrých nenapadlo. Stalo se něco lepšího, než jsem zamýšlel i než jsem doufal.“
„Čí je to tedy kouzlo, když ne tvoje?“ řekl Théoden. „Očividně ne Sarumanovo. Je snad nějaký mocnější mudřec, o němž se teprve dozvíme?“
„To není kouzlo, ale mnohem starší moc,“ řekl Gandalf, „moc, která chodila po zemi dřív, než začali elfové zpívat a kladiva bušit.
Železo se nekulo, nekácely stromy,
mladé byly lesy pod hvězdnými dómy;
nebylo prstenu ani věcí zlých,
chodilo to tenkrát volně po lesích.“
„A jak zní odpověď na tu hádanku?“ řekl Théoden.
„Chceš-li se ji dozvědět, pojeď se mnou do Železného pasu.“
„Do Železného pasu?“ zvolali.
„Ano,“ řekl Gandalf. „Vracím se do Železného pasu, a kdo chce, může jet se mnou. Třeba tam uvidíme nečekané věci.“
„Ale vždyť v celé zemi není dost mužů, i kdyby se shromáždili všichni a byli uzdraveni ze zranění a únavy, abychom zaútočili na Sarumanovu pevnost,“ řekl Théoden.
„Přesto jedu do Železného pasu,“ řekl Gandalf. „Dlouho se tam nezdržím. Mám teď namířeno na východ. Čekejte mě v Edorasu, než začne ubývat měsíc.“
„Ne!“ řekl Théoden. „V temné hodině před úsvitem jsem zapochyboval, ale teď se nerozejdeme. Půjdu s tebou, radíš-li mi to.“
„Chci si teď co nejdřív pohovořit se Sarumanem,“ řekl Gandalf, „a protože se na tobě dopustil velkých křivd, hodilo by se, abys u toho byl. Jak brzy a jak rychle však pojedeš?“
„Moji muži jsou unaveni bitvou,“ řekl král; „i já jsem unaven. Vždyť jsem daleko jel a málo spal. Běda, mé stáří není předstírané a není jenom plodem Červivcova našeptávání. Je to neduh, který žádný lékař zcela nevyhojí, ba ani Gandalf.“
„Ať si tedy všichni, kdo pojedou se mnou, nyní odpočinou,“ řekl Gandalf. „Pojedeme za večerního stínu. Tím lépe, radím totiž, aby byl nadále všechen náš pohyb co nejtajnější. Nepřikazuj však mnoha mužům, aby jeli s tebou, Théodene. Jedeme jednat, ne bojovat.“
Král tedy vybral muže, kteří nebyli zraněni a měli rychlé koně, a rozeslal je se zprávou o vítězství do každého údolí Marky; nesli také jeho výzvu, aby všichni muži, staří i mladí, spěchali do Edoras…
