13
Do Des Moines jsem se dostal až v pondělí navečer. Ubytování jsem měl zajištěno v motelu poblíž letiště, abych mohl dvacátého osmého dubna, v úterý ráno, odjet do Rosedale Station. Projížděl jsem clonou jemného sedavého deště, stěrače tloukly v monotónním rytmu o sklo, všude kolem zelené rovinaté lány, řady živých plotů a příkopy na okraji dálnice. Všude světlá jarní nepřirozená zeleň. Silniční atlas mi napověděl, že Rosedale Station obývá normálně 2 812 lidí, je tam železnice, obilná sila, spádová škola, necelý tucet kostelů, v centru nové nákupní středisko a nějaká ta rychlá občerstvení. Skutečnost ukazovala řady bílých domů, velké stromy a hodně málo světelných semaforů. Jel jsem deštěm dost dlouho, než jsem objevil stavbu s rámovou konstrukcí, která byla vyzděna cihlami a nesla nápis THE ROSEDALE LODGE a PRIMA JÍDLO. Stavení mělo vpravo vedle vchodu vlastní parkoviště, vysypané štěrkem. Buicka z půjčovny jsem vsunul obratně do nejbližší vhodné mezery a namířil jsem si to pod stromy, z nichž už víc než kapalo, k verandě, která přecházela ve vstupní halu.
Za dubovou deskou pultu, určeného pro zápis hostů, se zdržovala vysoká postarší dáma, na můj vkus snad poněkud víc kostnatá, než je třeba. Obrátil jsem se na ni s dotazem, má-li něco volného.
„Vy patříte k těm filmařům?“
„Nepatřím k nim, ale mám s nimi něco k jednání.“
„Takže vlastně patříte k nim, jak to vidím já. Byl by tu jednolůžkový pokoj, padesát dolarů za noc, platí se předem… Jídlo v tom není.“
„Bydlí tady u vás pan Kesner?“
„Jo.“
„Je nyní přítomen?“
„To nevím a zjišťovat to nebudu.“
„Něco není v pořádku?“
„S těmi lidmi? Proč? Vezmete si ten pokoj, nebo ne?“
„Vezmu si ho na jednu noc. Proč jste taková navrcená?“
„Možná, že tak si to líp zapamatujete.“
Klíč mi potom spíš vhodila, než podala. Mám pokoj číslo 39. Zaplatil jsem předem a zapsal jsem se, adresu jsem uvedl podle Take Five Productions v Burbanku.
„Třetí patro, vlevo, pořád dozadu,“ dala mi ještě radu.
„Nebylo by to proti vašim zvyklostem, kdybyste mi řekla číslo pokoje, v němž je ubytován pan Kesner?“
Odpověděla:
„Dvacet pět a šest,“ a obrátila se zase stranou.
„Není to málo, co si čítáte za ten pokoj,“ řekl jsem polohlasně.
„Až se ti vaši lidi zase odstěhují tam, kam patří, vrátí se naše ceny na normál.“
„Vítejte v Rosedale Station. Vítá vás malé hezké a útulné městečko.“
„Bejvávalo,“ opáčila a otočila se k výklenku, v němž byla situována staromódní telefonní ústředna, vytáhla jeden kolík a nechala ho vklouznout do patřičného otvůrku.
Odnesl jsem tedy svůj námořnický vak na číslo třicet devět. Před jediným menším oknem rostl veliký strom, skrze jehož větve bylo možno pozorovat skládku stavebního dříví v sousedství. Na tapetách jsem viděl vzorování: střídala se zkřížená lana a malé plachetničky; vzorek se opakoval v barvě hnědé, šedé a modré. Uprostřed místnosti stálo sklápěcí lůžko. Toaleta a sprchovací kout měly tu čest nalézat se v prostoru zhruba třikrát šest stop. Umyvadlo bylo umístěno v prostoru, kde bylo lůžko, za dveřmi ke sprše. Nad ním viselo oválné zrcadlo. Zastavil jsem se před ním, abych se na sebe na několik momentů zahleděl. Zadní stěna ovšem místy prosvítala, takže odraz nebyl zdaleka ideální. Omšelý odraz mých očí na mne zíral mnohem klidněji, než jak mi ve skutečnosti bylo. Konstatoval jsem rovněž při této příležitosti, že příliš nevypadám jako typický konzultant. Vypadal jsem spíš jako člověk, který manuálně pracoval ve slunečním žáru, kde rozbíjel kameny. Svlékl jsem košili a zamyšleně se poškrábal na hrudi. >
Hlavou mi táhly úvahy o nevyrovnanosti citového života jistého chlápka, který si říká McGee. Je to jakýsi ušlápnutý volnomyšlenkář a současně puritánský rozmařilec. Hlavou mi proběhlo vícero jmen: stará, jako Pussy, Glory, Pidge, Heidi, Skeeter a Cindy. A Cathy; a nová, jako Gretel, Annie a Lysa.
Ach, to věčné nutkání. Nutkání, které muže vede k tomu, aby toužili vrhnout se do báječné směsi ňader a zadečků, dychtivých rtů a nyjících očí, vlnícíc…
