Celá e-kniha Volný pád ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
5
V motelu jsem se odhlásil po snídani. Zakrátko nato už jsem si to frčel v menším tmavomodrém voze z půjčovny – myslím, že to byla značka mitsubishi, ale motor měl z volkswagenu. Důležité bylo, že to autíčko mělo téměř dost místa i pro nohy. Vzal jsem to po federální čtyřce a udělal jsem chybu. Zůstal jsem na ní celou cestu až do předměstí Tampy. Tam jsem pak zatočil na jih na třistajedničku.
Už jsem tou trasou nejel pár roků. Zjistil jsem teď, že všechny dálnice jsou přeplněny supícím, smradlavým a vrčícím provozem. Návěsy náklaďáků blokovaly provoz a silniční piráti drandili z jednoho pruhu do druhého. Postarší řidiči z Jihozápadu si to pomalu bafali v pomalejších pruzích a nijak nereagovali na žádné troubení. Brandenton, Sarasota, Venice, Punta Gorda, Fort Myers – stále stejný obrázek: zakouřený výhled a lesknoucí se chrom mezi restauracemi s rychlou obsluhou, roztroušené motely, prodejny a půjčovny aut, továrny, nákupní střediska, benzínová čerpadla a mezi tím obrovské silniční směrové tabule. Veškerý ten přičinlivý růst je to, co činí tento stát rok od roku stále víc nechutnějším. Těm, kdo přišli nedávno, to nevadí, neboť vycházejí z toho, že tomu tak bylo vždycky. Ale tak do dvou let budou chtít asi skoro všichni přibouchnout dveře, zvednout padací most a stát uzavřít.
V jednom světlém prchavém okamžiku jsem měl tu čest zahlédnout malý kousek hladiny Mexického zálivu, hodně daleko napravo. A vybavil jsem si, jak jsme se plavili lodí Srdcová sedma dolů k pobřeží a na palubě byla Gretel. A přál jsem si v té chvíli, abych se dokázal rozplakat tak snadno, jak to dokážou malé děti.
Už předtím jsem si zatelefonoval do Eden Beach, takže tam pro mě připravili jednolůžkový pokoj ve druhém patře, jehož okna se dívala do vnitrozemí. Vhodil jsem do pokoje svůj námořnický vak se všemi věcmi a vyrazil do haly vyhledat Anne Renzettiovou.
Spatřil jsem, jak přichází napříč halou; šla dost rychle, ve tváři se jí odrážely určité obavy a současně i zjevná odhodlanost. Tentokrát na sobě měla velmi elegantní oblečení. Bavlněný kostýmek v barvě korálově červené jí báječně sedl a dával přitom vyniknout jejím bokům, rovným zádům a hezkým ramenům. Barva byla pro ni zvolena rovněž případně, podtrhovala celkový dojem, který pomenší mimořádně živá žena vyvolávala. Zavolal jsem na ni polohlasně:
„Haló, Anne!“
Okamžitě se zastavila, zadívala se na mne, následovala chvíle rozpaků, pak mě poznala. „Áá – nazdárek, pane McGrawe.“
„McGee. Travis McGee.“ Pohlédla někam mimo mne.
„Jistě, samozřejmě. Moc se omlouvám. Jistě, Travis McGee. Meyer je s vámi?“
„Bohužel, musel se vrátit.“ Naznačila pohyb stranou. „Budete mě muset omluvit. Musím…“
„Doufal jsem, že mne představíte dr. Mullenovi. Rád bych se ho zeptal, jaký byl Esterlandův stav, když…“
Už pouhý zvuk toho jména ji nažhavil. Vypadalo to, jako by jí to jméno bralo dech. Nasadila skvělý úsměv.
„Právě proto mám momentálně takový kvap. Včera totiž nepřijel… No, měl by tu být každou chvíli. Právě jsem byla překontrolovat pokoj, který je pro něho připraven a ta zatracená sprcha tam pořád kape a kape. Na chvíli mě prosím omluvte.“
Sledoval jsem ji k pultu recepce, kde řekla Marii, oč jde. Ta okamžitě zvedla sluchátko a domluvila s údržbářem, aby se na to šel podívat.
Anne se obrátila zpět ke mně. Pohlédla přitom ke vchodu. Její úsměv se rozzářil ještě víc a na opálené pokožce bylo možno bez problémů rozpoznat, jak se začervenala. Velice rychle proklouzla kolem mne. Spěchala rychle ke vchodu, skoro běžela, ruce přitom napůl pozdviženy. Uslyšel jsem šťastný smích na uvítanou.
Příchozí muž byl neurčitého věku, jak to někdy bývá, tak mezi třicítkou a čtyřicítkou, s rezavě hnědým knírkem pod nosem a foukanou frizúrou na hlavě. Na očích brýle s kouřovými skly zasazenými do malých zlatých obrouček. Takový typ, co na sebe očividně dbá. Obličej výrazných, ač ne zcela pravidelných rysů, sympaticky se šklebící. Vysoký moc nebyl. Celkově však představoval docela dobře udělaný protějšek právě k Ann…
