7
Jakmile jsem na druhý den kolem jedenácté dopolední hodiny dorazil nazpět do Lauderdale, namířil jsem si to s mým malým autem ihned na letiště, jel jsem do Bahia Mar. Hned nato, jak jsem si odložil prádlo do patřičné skříňky na palubě Srdcové sedmy, oblékl jsem si čistou pletenou košili a kalhoty barvy khaki a mrkl jsem naproti na hausbót, zda funguje telefon, baterie a mraznička. Měl jsem hlad. Rozhodl jsem se, že si zajdu naproti, kde chystají dobrá jídla z hovězího masa. Dám si velikánskou svíčkovou. Přednost dostala možnost jít pěšky, neboť tachometr mého vozu mi začal nahánět úzkost. Namíchal jsme si drink do jedné z těch staromódnějších sklenic, které byly k dispozici, a vyrazil jsem nahoru na palubu. Tam jsem chtěl setrvat a odtamtud provést průzkum toho, co se vlastně děje v jachtařském přístavu.
Hleděl jsem do míst, kde se provádí zásobování lodí, a pocítil jsem nemalé překvapení. Spatřil jsem totiž obrysy a barvy velké lodi Trumpy, která patří Aggii Sloanové. Vydal jsem se tam poté, co jsem pečlivě zamkl. Sklenici jsem si nesl s sebou v ruce, vlasy mi čeřil svěží vánek, který foukal od Atlantického oceánu.
Meyer a Aggie se věnovali hře v kostky.
Pozdravil jsem je a Aggie mě pozvala k nim na palubu. Jakmile jsem se tam ocitl, nenucené jsem si vzal další židli a vyzval je:
„Pokračujte dál v klidu a pohodě. Při hře vás rušit nehodlám.“ Aggie odpověděla:
„Hned skončíme. Jenom se koukni sem, Meyere.“
Uchopila velkou kostku a vrhla ji na jeho stranu, padlo jí šestnáct bodů. Meyer to se značně kyselým výrazem hodnou chvíli studoval, než povzdechl:
„Je to na levačku… ne, díky, Travisi, je-li to double, tak tímhle vrhem hru uzavře.“ *
„Inu, kdo umí, ten umí,“ zasmála se Aggie a zapsala si výsledek.
„Vypadáš báječně, Aggie,“ hlásil jsem se o slovo.
Svým maličko nakřáplým prsním hlasem odpověděla:
„Myslíš proto, že jsem se pustila do práce na tom visícím mase, proto, že jsem na sobě pracovala do půl druhé? A proto, že každé ráno na sobě tvrdě makám v rytmu disko, všechno za zavřenými dveřmi? Anebo taky proto, že mám mírně delší vlasy a proto, že mám nejlepší barvu, kterou jsem za poslední léta měla? A proto, že mám nové známosti a že mám utrum s pitím? Nebo proto, že po třech osudných létech přibírání na váze jsem se zase dokázala narvat do bikin?
Díky, drahoušku McGee.
Souhlasím, že poněkud fantasticky přece jenom vypadám, mám-li to porovnat. A tím zmíněným veškerým peklem jsem prošla proto, abych se stala speciálním dárečkem pro starého Meyera… pro starého dobrého Meyera.“
„Drahá lady,“ opáčil Meyer. „Starý dobrý Meyer si toho patřičně váží. A naplňuje ho to úctou. Ale dodal bych jen tak na okraj, že ještě pravděpodobnější je, že jsi to všechno udělala hlavně pro své vlastní sebevědomí…“
„Proč ten člověk má tak zoufale často pravdu?“ obrátila se na mne.
„Inu proto, že je to Meyer. Způsobují to jisté nedostatky v jeho povaze. Co tady vlastně děláte?“ Její tvář nabyla podrážděného výrazu.
„Cekáme. Cekáme na cosi, co se označuje skoro jako těsnění pro turbínu, to je totiž to, co nám mají dodat z Racine a co nám včera odešlo. Člověče, pšouklo to jako velryba. A můj milovaný malý kapitán bez toho dál nemíní pokračovat v plavbě. Pravděpodobně je to jakýsi jeho druh fetiše, že?
Budeme muset kvůli té věci zkrátit plavbu – dost možná, že už skončila… No co, k čertu… Copak tady není hezky? Moře je tady docela čisté. Výsledek je ovšem dražší než apartmá v hotelu. Ovšem ty dva menší deníky, o něž jsem rozšířila naše impérium, nesou takové peníze, že bys nevěřil. Je to opravdu k neuvěření, co se dnes dá udělat s denním listem, který má monopolní postavení ve městě se čtyřiceti tisíci dušemi. A zejména poté, co se přejde na automatizaci a elektroniku.“
„Jay Goult by ji musel milovat,“ vmísil se Meyer.
„Pchá,“ opáčila. „Mému vkusu by hověl spíše Diamond Jim Brady, nebo John Fingling.“
Meyer se obrátil ke mně.
„A jak jsi tam dopadl ty?“
„Přijel ten doktor,“ jal jsem se vysvětlovat. „A přijel s novým objevem:…
