OSMÁ
Don Antonio se nemýlil. Hlavním bodem programu britského premiéra na tento týden byly rozhovory s americkým prezidentem. Ani brigádního generála Charlese Fergusona nic jiného nezajímalo. Byl vzrušený a nepokojný. Jeho mercedes teď vězel v neuvěřitelné dopravní zácpě.
„Někdy mám takový dojem, že tohle zatracené město se občas úplně zasekne,“ zavrčel.
„Nepochybně, ale jak ho zase odseknout?“ poznamenal Dillon sedící na sedátku proti němu.
Sean Dillon byl malý chlap, který sotva přerostl sto šedesát centimetrů. Jeho lehký úsměv jasně vyjadřoval, co si myslí o prohnilém světě kolem nich. Modrý flanelový oblek s jednořadovým sakem bělovlasému agentovi padl jako ušitý, tmavě modrá polokošile jen dokreslovala celkově příjemný dojem, který jako člověk vyvolával.
„Dillone, nerad připomínám, že jsem tam už skoro měl být. Nemohu si dovolit přijet pozdě. Premiér se nenechává čekat.“
„Je dostatečně zdvořilý,“ poznamenal Dillon rozšafně, „a přijme vás, i kdybyste se náhodou zdržel třeba o hodinu.“
Vedle Fergusona seděla žena v žlutohnědém kalhotovém kostýmu od Armaniho. Černé obroučky z rohoviny ostře kontrastovaly s jejími rusými vlasy. Bylo jí kolem třiceti. Její přitažlivost byla obdivuhodná, docela dobře by se vyjímala na obálce Vogue. Hlavní inspektorku Zvláštního oddělení Scotland Yardu Hannah Bernsteinovou, v současné době dočasnou Fergusonovu osobní asistentku, byste klidně mohli najít na obálce módních časopisů.
„Vy si, Dillone, vážně nedáte pokoj,“ zavrtěla hlavou. „Nemáte před nikým respekt. Ir každým coulem, tak to bude.“
„Za to mohou ty neustálé spršky, drahá slečno,“ pousmál se. „Kape nám tam na maják.“
„Neztrácejte s ním čas,“ mávl rukou Ferguson. „Beznadějný případ.“
Stráže na zvláštní propustku propustily mercedes do Downing Street. Vůz zastavil přímo před pověstnou Desítkou. „Nebudu tam déle než dvacet minut,“ prohlásil Ferguson rezolutně.
„Bude tam taky ten starý rošťák Simon Carter?“ přimhouřil oči Dillon.
„O zástupci ředitele sekce Zvláštních služeb takhle mluvit nemůžete,“ namítl Ferguson, i když věděl, že je jeho poznámka veskrze zbytečná.
„Dobře, tak mu, prosím, řekněte, že plán ochrany amerického prezidenta v průběhu jeho zdejší návštěvy smrdí pořádným průserem.“
„Volte slova, Dillone. Budete se muset ovládnout a počkat, až se vrátím. Chce to trpělivost.“
Přešel chodník. Policista ve službě mu zasalutoval. Dveře se otevřely a Ferguson vešel dovnitř.
„Je to opravdový džentlmen. Je si jistý, že je naše říše v těch správných rukách.“ Dillon vylovil ze starodávného stříbrného pouzdra cigaretu a zapálil si.
„Dillone, my už dávno ale žádnou říši nemáme,“ snažila se Hannah namítnout.
„Vážně? A ví o tom vůbec naše vláda?“
Rusovláska zavrtěla hlavou. „Dillone, vy jste vážně nenapravitelný. Když budete kouřit tyhle smrady, zabijete se.“
„Vždycky jsem věděl, že to se mnou půjde celý život z kopce.“
Když Fergusona uvedli do premiérovy studovny, Simon Carter už seděl v křesle. Maličký padesátník se sněhobílými vlasy kdysi působil jako profesor historie. Ačkoliv nikdy nepracoval jako agent v terénu, stál jako stín bez tváře za většinou bezpečnostních operací britské vlády. Fergusona nesnášel, protože jeho konkurent celé ty roky požíval výsad generálské hodnosti a navíc se zpovídal pouze samotnému premiérovi.
„Pane premiére, velmi se omlouvám za pozdní příchod.“
Premiér se usmál a naznačil, že další slova jsou zbytečná. „V pořádku.“ Vzal ze stolu složku. „Tady jsou bezpečnostní opatření zástupce ředitele a jeho týmu v průběhu prezidentovy návštěvy. Už jste je četl?“
„Přirozeně.“
„Zvlášť mě znepokojují některé aspekty jeho návštěvy v Parlamentu v pátek dopoledne. Recepce začne na terase v půl jedenácté.“
„Pane premiére, nebudeme mít žádné problémy,“ okamžitě vyhrkl Carter. „Jediným místem, kde bude prezident opravdu v bezpečí, je právě Sněmovna. Nic se tam nemůže stát, což tak úplně nelze tvrdit o jeho ostatním programu.“
Obrátil se na Fergusona a svým typicky přehlíživým pohledem si gene…
