DVANÁCTÁ
Letadlo odstartovalo z letiště Gatwick a ihned nabralo letovou výšku v devíti tisících metrech. Dillon si sedl vedle Hannah Bernsteinové na druhé straně uličky.
„Devlin. Liam Devlin?“ Hannah nechápavě kroutila očima.
„Vždycky jsem si myslela, že je jen fiktivní postavou, stejně tak jako ta německá operace unést Winstona Churchilla. Vždyť to jsou jen neprokázané povídačky a hezké pohádky pro dospělé.“
„Kdepak, holka moje milá,“ oponoval Dillon. „Ten výsadek se skutečně v listopadu třiačtyřicátého v Anglii vynořil. Liam ale byl podivín od narození. Narodil se v Ulsteru. Jeho otce popravili Angličané v jednadvacátém, kdy se do sebe s Iry pustili natvrdo. Devlin byl ale na druhé straně skvělým literárním vědcem. Získal dokonce i doktorát z anglické literatury a pak přednášel i na Trinity College. Ve třicátých letech sloužil v IRA jako pistolník v Mezinárodní brigádě. Při jedné operaci ho Italové zajali a předali německé zpravodajské službě, abwehru. Tam s ním dělali možné i nemožné, ale Liam se nedal. Byl zapřísáhlým antifašistou. Šli pak na to jinak.“
„Co bylo dál?“
„Shodili ho v Irsku, ale Devlinovi se nepodařilo navázat spojení s místní IRA. Vrátil se do Německa, podotýkám vlastním přičiněním, a učil na berlínské univerzitě angličtinu.“
„Jak se ale dostal k tomu únosu?“
„Myslíte k tomu komandu? Němci je vysadili v Norfolku v listopadu 1943. Devlin se k nim přidal jako řadový voják.“
„Vy jste ale říkal, že byl antifašistou? Proč pak ale pro Němce dělal?“
„Platili ho víc než skvěle – a on, revolucionář každým coulem, přece potřeboval fondy pro IRA – dneska jsem dokonce přesvědčen, že kdyby se na něj tehdy obrátili Angličané, aby pro ně ukradl Hitlera rovnou z Berchtesgadenu, tak by to taky udělal. IRA potřebovala peníze.“
„Aha.“
„Jednou mi řekl, že v životě je nejdůležitější odpovědět si na otázku: ‚Hraji si já se životem, nebo si život pohrává se mnou?‘“ Dillon se kajícně usmál. „Vím přesně, kam s tou otázkou mířil.“
„Vy jste se ho pokusil zabít?“
„A naopak.“
„Pak jste asi přátelé na život a na smrt?“
„Byli jsme. Leccos jsem se od něj naučil.“ Dillon pokrčil rameny. „Prošel jsem si svoje. Mám za sebou i fázi, kdy jsem byl přesvědčen, že všechno lze vyřešit násilím. Byl jsem marxistický revolucionář odhodlaný zabít i papeže, kdyby to pomohlo světové revoluci. Liam byl mnohem staromódnější. Vždycky se chtěl svému nepříteli podívat do očí. Chtěl, aby revoluce byla regulérní válkou s vojáky na protilehlých frontách. Neměli jsme čas se domluvit. Vzájemně jsme po sobě vystřelili a oba jsme se pak šli vylízat ze svých ran. Měli jsme oba co dělat.“
„A vy toho teď litujete?“
„Ano. Liam byl až dosud nejlepším člověkem, s kterým jsem se kdy setkal.“
„Musí to už být sešlý stařík.“
„Když se dožije letošních narozenin, bude mu pětaosmdesát.“
„Můj bože!“ řekla bezvýrazně.
Barry od nepaměti vlastnil malý statek jen pár kilometrů od Dublinu ve vesnici Ballyburn. Pronajal pole jednomu rolníkovi, který byl uctivým přisluhovačem IRA. Po smrti své ženy tam Barry jezdil jen zřídkakdy.
Když odemykal hlavní branku, vlhkost a zatuchlý vzduch je zaštípal v nose. „Bože, tady si snad uženeme vlastní pohřeb,“ otřásla se Kathleen.
„V obýváku je krb a v kuchyni kamna. Zatopím a za chvíli to už tady půjde přežít.“ V nákupní tašce Barry s sebou přinesl základní potraviny. Na stole v kuchyni s kamennou podlahou začal vybalovat. „Čerstvý chléb, mléko, vajíčka a slanina. Holka, chop se sporáku.“
„Trhni si a udělej si to sám.“
Usmál se. „Kathleen Ryanová se nezapře, není-liž pravda? Svéhlavička.“
Barry otevřel dvířka od kamen a zapálil je. Pak se pootočil a spatřil Michaela Ryana, jak se opírá od zeď a s rukama v kapsách ho pozoruje. Všiml si výrazu jeho tváře.
„Koukám, že bys mě nejradši odstřelil, Michaeli?“
„Nic lepšího by mě nemohlo potkat.“
Barry se rozesmál a pak se obrátil na Kathleen. „Když nejde ta smaženice, tak bych vás poprosil aspoň o šálek čaje.“
Vyklouzl do předsíně, kde Sollazo právě věšel svůj pláš…
