Anebo (Viktor Dyk)

Apostrofa

Ne, nenávist to není mdlá a líná,
jež utiší se pohříchu.
Nebudu říkat slova Markétčina:
„Jde hrůza z tebe Jindřichu.“

Nebudu, nechci marně napodobit
na měsíc štěkající psy.
Pro postrach dětí nechci z tebe robit
příšeru z Apokalypsy.

Nač zbytečný klam a nač fikcí přepych?
Kdo bude mluvit o soudci?
Ne tak. Já půjdu, třeba v množství slepých,
sok hrdý a sok vidoucí.

Tvou velkost měřím, tvoje nebezpečí,
expansi tvoji do šíra,
tvou schopnost ničit. Budiž sebe větší,
měřím ji klidně: Ça ira.

Plod krásný chová časem v sobě červa,
ve velkosti je porucha.
Co platna vůle, kázeň, schopnost, verva
Co platen je duch bez Ducha?

Posmíváš se svým lepším okamžikům,
velkých svých snílků blouznění.
Na cestu bereš strašné viaticum:
chorobné sebezbožnění.

A pravda, která byla Goethům svatá
teď kolísavá, nejistá.
Tam, jiný kde jen říká sofismata,
jsi z přesvědčení sofista.

A podlehnuvši zlému sebeklamu
budovu velkou proměňuješ v rum.
Vše tvé, vše tobě. Moc ctí sebe samu.
Já, já toť evangelium!

Vyrostly v zemi tvojí zuby dračí,
jsou katastrofou pro dobu.
Být volným tobě k štěstí nepostačí.
Ty žádáš světa porobu.

Tvé ideály strašné jsou a mělké
a nenávistné k cizinci.
Ty nechceš tolik samo býti velké.
Jen druzí ať jsou malincí.

Zbloudilá sílo se svým záštím, vzdorem
o světů blouzníš zboření.
Chceš, lide konvencí a uniforem,
zuniformovat stvoření?

Nebudu, nechci marně nápodobit
na měsíc štěkající psy.
Pro postrach dětí nechci z tebe robit
příšeru z Apokalypsy.

Bubáky nechci prostor zalidňovat,
Přízraky kreslit, mátohy.
Přednosti tvoje přecházejí do vad.
Jsi veliký, jsi ubohý.

Ve službách zla být těžko bohatýry,
Zlo záhy všechno podhlodá.
Nic smutnějšího než klam, došlý víry,
Jenž zneužívá národa.

Tvou moc, tvůj přepych, panovačnost, chloubu,
já pozoruji bez hrůzy.
V tvých schopnostech já vidím tvoji zhoubu,
tvůj konec už v tvé illusi.

A líto je mi všech tvých velkých spících,
když hledím kultur na srážku.
Ti viděli by v zdání vítězících
jen vlastní svoji porážku.

Být nebezpečným je též nebezpečí.
Být silným cestu zavírá.
Máš schopnost ničit. Budiž sebevětší:
jen sebe zničíš. Ça ira!

— 1 —

Promenáda Diogenova

I. 

Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít. 
Je příliš dlouhá černá hodinka. 
Od dětských let jsi zapomněl se modlit. 
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka. 

Tož touha jakás nejasná se vkrádá 
po vřelých slovech, teplém důvěrnu. 
Je venku rušno; žije promenáda. 
Pojď, Diogene: vezmi lucernu! 

A večerem tím zimním dál se tetel. 
Jen samota je hoře největší. 
V tom ruchu chvíle, v záplavě té světel 
snad zkřehlé srdce něco potěší. 

Ke komukoli z mnohých těl se přitul, 
už pouhá blízkost tobě teplo dá. 
Hle, mají slávu, důstojnost a titul. 
K velikým přistup svého národa. 

To bude tobě chvíle vzácné ceny. 
Smíš osudů to hledět na dílnu. 
Před tebou lidé, muže zříš a ženy. 
Pojď, Diogene! Zvedni svítilnu! 

Promenáda Diogenova 
  

I. 

Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít. 
Je příliš dlouhá černá hodinka. 
Od dětských let jsi zapomněl se modlit. 
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka. 

Tož touha jakás nejasná se vkrádá 
po vřelých slovech, teplém důvěrnu. 
Je venku rušno; žije promenáda. 
Pojď, Diogene: vezmi lucernu! 

A večerem tím zimním dál se tetel. 
Jen samota je hoře největší. 
V tom ruchu chvíle, v záplavě té světel 
snad zkřehlé srdce něco potěší. 

Ke komukoli z mnohých těl se přitul, 
už pouhá blízkost tobě teplo dá. 
Hle, mají slávu, důstojnost a titul. 
K velikým přistup svého národa. 

To bude tobě chvíle vzácné ceny. 
Smíš osudů to hledět na dílnu. 
Před tebou lidé, muže zříš a ženy. 
Pojď, Diogene! Zvedni svítilnu! 

— 2 —

Jeremiáš

--- A přijde čas, kdy starším znelíbí se 
řeč prorokova urputná. 
Kdož znali Boha, bůžkům pokloní se. 
Egyptský hrnec zachutná. 

Tu lišky lezou z doupat svých a skrejší, 
lsti plny, plny naděje. 
Kdož nejzvrhlejší jsou a nejpodlejší, 
dí: My, my mluvčí Judeje! 

Tu k smíchu velkost. Hanba tvář svou směle 
pod sluncem žhavým odhalí. 
Poblíže stánku stojí zlaté tele. 
A kdož by tančit váhali? 

Tu k smíchu zašlé. Minulosti kroky 
hloupoučké byly, nejapné. 
Tu k smíchu čekat: příliš dlouhé roky. 
A každý den cos zašlápne. 

Tu k smíchu věřit; marně hlas tvůj horlí. 
Tu k smíchu bít se; vzdor jen zabije. 
Z kurníků nikdy nevznesou se orli. 
Ten podlý, onen slabý je. 

Nadarmo volat stíny velkých otců, 
když drobný zájem oči zastírá. 
Zaniká hlas tvůj v hluku čilých kotců. 
A kdekdo blouda potírá. 

Tu nelze než se pousmáti touze. 
Co říkáš dlouho, zevšední. 
Chrám minulosti patník u cest pouze. 

— 3 —