Chrám Matky boží v Paříži (Victor Hugo)

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.

Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.

Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu - samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

— 1 —

Hugo zachycuje v mohutné barvité fresce život pařížských obyvatel od žebráků, zlodějů, cikánů, studentů, měšťáků, některých představitelů šlechty a vysokého duchovenstva až k samotnému králi. Román, který realisticky věrně zachycuje život středověké společnosti, je přesto bohatý i na romantické epizody a postavy, jako jsou cikánka Esmeralda, kněz Klaudius Frollo a zrůdný samotář Quasimodo, chrámový zvoník. Příběh Esmeraldy a její tragický konec je zasazen do okolí Notre Dame v Paříži.

Roku 1482 na svátek Tří králů se všichni Pařížané sešli na náměstí Gréve před Soudním palácem, kde se mělo na počest kardinála Bourbonského hrát divadlo. Hru pro tuto slávu napsal Petr Gringoire, chudý básník, který pomalu neměl ani na kus chleba. Slavnosti se také zúčastnil punčochář Jakub Coppenole, jenž navrhl pařížskému lidu, aby si zvolil papeže bláznů. Papežem bláznů se mohl stát jedině ten, kdo udělá nejošklivější a nejsměšnější grimasu. Tuto soutěž vyhrál velice ošklivý a hluchý zvoník Quasimodo.

Quasimoda se jako malého dítěte ujal kněz Klaudius Frollo. Divadelní představení dále překazila mladá cikánka Esmeralda, jež se objevila před Soudním palácem. Nikdo zřejmě nemohl odolat její hře na tamburínu, a proto se všichni nahrnuli k oknům. Esmeralda často tančila, zpívala a vystupovala se svou cvičenou kozou Džali na náměstí. Jednou v noci byla cikánka přepadena Quasimodem. Kapitán Phoebus z Chateaupersu uslyšel cikánčin křik a včas zasáhl. Zvoník byl lapen, odsouzen k několika ranám na pranýři a vystaven veřejnému posměchu. Chudý Petr Gringoire měl tolik smůly, že se mu podařilo zatoulat se do Dvora divů. Žebráky, kteří jen předstírali své nemoci, byl dovlečen k jejich králi. Ten nařídil Petra oběsit, pokud si ho některá z přítomných žen nebude ochotná vzít za muže. Žádná však nechtěla. Na poslední chvíli Petrovi zachránila život Esmeralda. Čtyři střepy z rozbitého džbánu básníkovi a cikánce určily sňatek na čtyři roky.

V té době byla už Esmeralda dlouho zamilovaná do Phoeba. Malá cikánka se kapitánovi líbila, a tak si s ní dal schůzku v domě jedné staré kuplířky. V pokoji, který měl Phoebus pronajatý, byl kapitán probodnut knězem Klaudiem Frollem. Klaudius byl do Esmeraldy zamilovaný a nestrpěl pomyšlení, že by patřila někomu jinému. Nicméně z útoku na kapitána byla obviněná cikánka a následně odsouzena k smrti. Z šibenice ji na poslední chvíli zachránil Quasimodo. Zvoník odnesl Esmeraldu do chrámu Matky Boží, který jí měl poskytovat azyl.

Když se skupina tuláků snažila cikánku dostat ven z chrámu, francouzský král Ludvík XI. to považoval za vzpouru. Nařídil tuláky pobít a cikánku popravit. Esmeraldu z chrámu vyvedl Petr Gringoire a kněz. Kněz nabídl cikánce, že ji zachrání před šibenicí, když se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítla, a tak jí šel kněz udat veliteli královského vojska. Chudák Esmeralda už nedokázala napodruhé utéci katovi.

Klaudius Frollo také nedopadl dobře. Když Quasimodovi došlo, co jeho milovaný pán udělal, shodil ho z balkonu chrámu. Quasimodo pak z chrámu zmizel. Šel dobrovolně zemřít po boku Esmeraldy.

— 2 —

Slavný román Victora Huga se odehrává ve středověké Paříži v době vlády francouzského krále Ludvíka XI. Dominantou je pařížská katedrála Notre-Dame (Chrám Matky Boží), s níž jsou spojeny životní osudy hlavních postav, hrbatého zvoníka Quasimoda, cikánské tanečnice Esmeraldy a kněze Frolla.

V roce 1956 natočil filmové zpracování tohoto slavného příběhu Jean Delannoy s Ginou Lollobrigidovou a Anthonym Quinnem v hlavních rolích (Zvoník u Matky Boží).

Děj se odehrává v Paříži v 15. století, zejména ve chrámu Notre-Dame.

Krásná tulačka Esmeralda, známá po celém městě, tancovala před chrámem Notre-Dame a její krásný zjev vzbudil vášeň u Claudia Frolla. Chce ji získat, a proto žádá svého zvoníka Quasimoda, muže ohyzdného a ubohého, aby ji unesl. Esmeraldu však zachrání četa vojáků, kterým velí Phoebus de Chateapers. Phoebus se do ní zamiluje. Esmeralda přichází na rande, o které ji požádal Phoebus, ale na něm je překvapí Claudius Frollo, jenž dýkou probodne Phoeba.

Z vraždy je obviněna Esmeralda. Claudius Frollo by ji zachránil jenom tehdy, kdyby mu Esmeralda slíbila svoji lásku. Když ji vedou před chrám, aby veřejně odprosila, uvidí ji Quasimodo, který je do ní také zamilován. Zmocní se jí a odvleče do chrámu. Tam je v bezpečí.

Nikdo na ni nemůže vztáhnout ruku a kromě toho ji žárlivý Quasimodo pečlivě střeží. Avšak tuláci, s nimiž se Esmeralda potloukala po světě, přicházejí, aby ji vysvobodili. V nastalém zmatku ji uchvátí Claudius Frollo, a protože mu nechce být po vůli, dá ji do spárů zlé stařeny, aby ji trýznila. Ta v ní však pozná svou dceru.

Přicházejí zvolení lidé, aby ji odvedli na šibenici. Na její popravu se dívá z věže chrámu Frollo i Quasimodo. Quasimodo shodí Frolla a sám zemře v kostnici, po boku mrtvé Esmeraldy.

— 3 —

Silný středověký příběh z konce 15. století o lásce, její síle, velikosti, ale i hrůze tohoto nejposvátnějšího citu.

Ve středu zájmu stojí kněz Frollo, člověk, jenž směřuje k absolutnímu ideálu čistoty a pravdy, a proto se vší silou své osobnosti uzavírá před láskou k ženě. Ale láska jej stejně dostihne a rozmetá jeho duši na kusy. Frollo sloužil pravdě a Bohu, přesto se zamiluje do Esmeraldy, mladičké cikánské tanečnice. A zradí všechno, co mu bylo svaté. Esmeraldu miluje také Quasimodo, znetvořený a hluchý zvoník, jehož okolí považuje za stvůru, obludu, démona... Může i on mít city? Může milovat celou duší a nakonec lásce obětovat vše, co je mu nejbližší? Komu dá Esmeralda lásku a za koho umře? Setká se někdy se svou matkou a odkryje tajemství svého původu?

Stručný děj

Quasimodo byl matkou odložen v chrámu Matky Boží (Notre-Dame), stará se zde o něj Frollo, který jej posléze začne využívat. Quasimodo se stane zvoníkem. Je odpudivý a hluchý a Pařížany je zvolen "králem bláznů".

Esmeralda je krásná dívka, jíž v dětství unesli cikáni a ona mezi nimi vyrostla. Klaudius Frollo Quasimoda přinutí, aby ji unesl, za což je potrestán několika dny na pranýři, kde se mu všichni vysmívají, pouze Esmeralda mu nosí vodu a jídlo.

Frollo i Quasimodo jsou do Esmeraldy zamilovaní, ona však miluje svého zachránce Phoeba. Frollo jej pobodá, za což je obviněna Esmeralda. Quasimodo ji unese do chrámu, kde ji schová před popravou a přizná, že ji miluje. Frollo jí nabízí, aby se stala jeho milenkou, ona však odmítá. Skončí na popravišti, ač ji Frollo mohl zachránit. Odmítla jeho lásku a on nechtěl, aby milovala někoho jiného. Quasimodo se za to mstí a shodí Frolla z věže chrámu.

O mnoho let později najdou lidé kostry Quasimoda a Esmeraldy v hrobce v objetí.

— 4 —

Čtyři biřici, stojící už od devíti hodin ráno po čtyřech stranách pranýře, vzbudili v tomto davu naději, že se tu bude konat nějaká exekuce, ne sice věšení, ale aspoň bičování nebo uřezávání uší, zkrátka že něco bude; a tak dav rostl každým okamžikem, takže čtyři biřici, tísnění ze všech stran, museli jej několikrát ”stisknout”, jak se tehdy říkalo, pořádnými ranami důtek a zadky svých koní.

Konečně se objevil odsouzenec, přivázaný vzadu ke káře. A když byl vytažen na plochu pranýře a když ho mohli ze všech stran náměstí spatřit přivázaného provazy a řemeny ke stolu, propukl na náměstí ohromný řev, smích a jásot. Dav poznal Quasimoda.

Byl to vskutku on. Jak podivný návrat! Na témž náměstí, kde byl včera pozdravován, oslavován a v průvodu vévody cikánského, krále thunského a císaře galilejského svorně prohlášen za papeže a knížete bláznů, byl nyní vystaven na pranýři.

Quasimodo byl netečný, ani brvou nehnul. Jakýkoliv odpor mu byl znemožněn ”pevností a tvrdostí pout”, jak se tehdy říkalo v úřední mluvě trestního řízení, což znamená, že provazy a řetězy se mu asi zařezávaly do masa. Tato vězeňská a trestanecká tradice ostatně nevymizela a zachovává se u nás pečlivě i dnes, v národě civilizovaném, jemném a humánním, v podobě želízek na rukou (nemluvíc ani o galejích a gilotině).

Quasimodo se nechal vést, strkat, nést, posadit, svázat a připoutat. Na jeho tváři se nezračilo nic, leda údiv divocha nebo hlupáka. Vědělo se, že je hluchý, teď se zdálo, že je slepý.

Srazili ho na kolena na kulatou desku; nechal si to klidně líbit. Svlékli mu košili a kabátec až po pás; strpěl i to.

Bláznivý smích se ozval v davu, když se objevil Quasimodův nahý hrb, jeho velbloudí prsa, jeho mozolovitá a chlupatá ramena. Za všeobecného veselí vystoupil na plošinu muž v městském stejnokroji.

Tento člověk byl mučitelem vězení Châtelet. Quasimodo byl na pranýři zmrskán.

Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři.

Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene.

Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování.

Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny.

Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř kamenován.

Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: "Pít!"

Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků., která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni.

Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: "Pít!"

Všichni vyprskli v smích.

"Napij se tohohle," vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. "Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem."

Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: "To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným zvoněním!".

"Pít," opakoval po třetí Quasimodo, těžce oddychuje.

V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu.

Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že je hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.

Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinku.

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům.

A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kerou nešťastník kdy uronil.

Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň.

Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.

A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.

Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená.

Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: "Výborně! Výborně!"

— 1 —

Když asi dva roky po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení Montfauconu vyhledat dva dny před tím oběšeného Olivera Daňka, jemuž Karel VIII. po smrti milostivě dovolil, aby byl pochován v lepší společnosti, na hřbitově u svatého Vavřince, nalezli mezi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném obětí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, kterou objímal, rozpadl se v prach.

— 2 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):