37. Ztracené proroctví
Harryho nohy se dotkly pevné země; kolena pod ním trochu povolila a zlatá hlava s dutým bum upadla na podlahu. Rozhlédl se a viděl, že je v Brumbálově pracovně.
Všechny škody byly během ředitelovy absence napraveny. Jemné stříbrné nástroje stály na stolcích s vřetenovitýma nohama a tiše pufaly a bzučely. Portréty bývalých ředitelů a ředitelek pochrupovaly, hlavy jim padaly na stranu křesel nebo rámů obrazů. Harry se podíval z okna. Nad horizontem byla linka chladné bledé zeleně; blížil se úsvit.
Ticho a klid, narušený jen občasným zachrchláním z některého obrazu, byl nesnesitelný. Kdyby mělo jeho okolí odrážet jeho náladu, musely by obrazy křičet bolestí. Chodil po tiché, hezké pracovně, rychle oddychoval a snažil se nemyslet. Ale musel myslet… Nebylo úniku…
Byla to jeho vina, že Sirius zemřel; jen jeho vina. Kdyby nebyl tak hloupý a nenechal se nachytat na Voldemortův trik, kdyby nebyl tak přesvědčený, že to, co viděl ve snech, bylo skutečné, kdyby jen nepopíral možnost, že Voldemort spoléhá na jeho, jak to řekla Hermiona, sklony hrát si na hrdinu…
Bylo to nesnesitelné, nemohl na to myslet, nemohl to vydržet… Uvnitř měl strašlivé prázdno, které nechtěl cítit ani zkoumat, černou jámu v místě, kde býval Sirius, ve které zmizel Sirius… Nechtěl být s tou velkou tichou mezerou sám, nemohl to snést –
Obraz za ním hlasitě zachrápal a pak se ozvalo: „Ach… Harry Potter…“
Phineas Nigellus zívl, protáhl si ruce a prohlížel si Harryho úzkýma bystrýma očima.
„A co tě sem přivádí tak brzo ráno?“ zeptal se. „Tato pracovna je uzavřená všem kromě právoplatného ředitele. Nebo tě sem poslal Brumbál? Ach, nebo snad…“ znovu mocně zívl. „Další zpráva pro mého nehodného pra-pravnuka?“
Harry nedokázal promluvit. Phineas Nigellus nevěděl, že Sirius je mrtvý, ale Harry mu to nemohl říci. Kdyby to pronesl nahlas, bylo by to definitivní, nezvratné.
Několik dalších portrétů se pohnulo. Harry, který o výslech nestál, přešel ke dveřím a vzal za kliku.
Nepohnula se. Byl tu zamčený.
„Doufám, že to znamená,“ řekl korpulentní čaroděj s červeným nosem, který visel na zdi za ředitelovým stolem, „že se Brumbál brzy vrátí mezi nás?“
Harry se otočil. Čaroděj si ho s velkým zájmem prohlížel. Harry přikývl. Znovu vzal za kliku, ale ta se opět ani nehnula.
„Výborně,“ děl čaroděj, „byla tu bez něj nuda, opravdu velká nuda.“
Uvelebil se ve velkém křesle, ve kterém byl namalovaný a mile se na Harryho usmál.
„Brumbál má o tobě velmi vysoké mínění, jak jistě víš,“ řekl. „No ano. Velmi si tě váží.“
Pocit viny, který seděl Harrymu v hrudi jako obrovský těžký parazit, se kroutil a svíjel. Harry to nemohl vydržet, nemohl už dál snášet být sám sebou… Ještě nikdy se ve vlastní hlavě a těle necítil tak v pasti, nepřál si tak moc být někým – kýmkoli – jiným…
V prázdném krbu se rozhořel zelený oheň a Harry odskočil od dveří a sledoval točící se postavu za krbovou mřížkou. Když z krbu vylezla Brumbálova vysoká postava, čarodějové a čarodějky na stěnách se probudili a vítali ho veselými výkřiky.
„Děkuji vám,“ řekl Brumbál jemně.
Na Harryho se zatím nepodíval, přešel k bidýlku vedle dveří, vyndal z vnitřní kapsy v hábitu malého, ošklivého a holého Fawkese a opatrně ho položil do hnízda z popela pod zlatým sloupkem, na kterém sedával dospělý Fawkes.
„Takže, Harry,“ řekl potom a otočil se, „jistě tě potěší, že ani jeden z tvých spolužáků si z dnešních událostí neodnese trvalé následky.“
Harry se pokusil říci „fajn“, ale nevyšlo z něj ani hlásku. Zdálo se mu, že ho Brumbál upozorňuje na škody, které napáchal a přestože se už zase díval přímo na něj a jeho výraz nebyl vyčítavý, ale laskavý, Harry se nemohl přinutit pohledět mu do očí.
„Jsou teď v péči madam Pomfreyové,“ pokračoval Brumbál. „Nymfadora Tonková bude muset strávit pár dní u svatého Munga, ale vypadá to, že se zcela zotaví.“
Harry přikývl, prohlížeje si koberec, který byl o něco světlejší, jak obloha venku bledla. Byl si jistý, že portréty kolem pečlivě poslouchají každé s…
