14. Percy a Tichošlápek
Harry se druhý den ráno vzbudil jako první. Chvíli ležel a pozoroval víření prachu ve slunečním paprsku, pronikajícím závěsy postele a vychutnával si fakt, že je sobota. První týden školy se vlekl celou věčnost, jako jedna dlouhá hodina dějin magie.
Soudě podle ospalého ticha a čerstvého vzhledu onoho slunečního paprsku, bylo právě po rozednění. Roztáhl závěsy, vstal a začal se oblékat. Jedinými slyšitelnými zvuky, nepočítáme-li vzdálené prozpěvování ptáků, bylo pomalé oddychování jeho nebelvírských spolužáků. Opatrně otevřel tašku, vyndal pergamen a brk a zamířil do společenské místnosti.
Usadil se do svého oblíbeného měkkého křesla u nyní vyhaslého ohně a rozložil pergamen, rozhlížeje se po místnosti. Zbytky zmačkaných pergamenů, starých žvýkaček, prázdných lahviček od přísad a obalů od bonbónů, které obvykle na konci každého dne rovnoměrně pokrývaly celou místnost, byly pryč, včetně Hermioniných kloboučků. Harry přemítal, kolik skřítků už se teď těšilo ze svobody, ať už po ní toužili nebo ne a odzátkoval inkoust, namočil do něj brk a držel ho nad hladkým žlutavým povrchem pergamenu a přemýšlel… Uplynula minuta a Harry stále tupě civěl do prázdného krbu.
Teď už mu bylo jasné, jak těžké bylo pro Rona a Hermionu psát mu v létě dopisy. Jak mohl Siriusovi sdělit, co všechno se během uplynulého týdne stalo a vyptat se ho na všechno, co ho trápilo, jestliže nechtěl vydat případnému zloději dopisu důležité informace?
Chvíli bez hnutí seděl a nakonec dospěl k rozhodnutí; ještě jednou namočil brk a začal:
Milý Čmuchale,
Doufám, že se máš dobře, první týden byl strašný, jsem opravdu rád, že už je víkend. Máme novou učitelku obrany proti černé magii, profesorku Umbridgovou. Je skoro tak milá jako tvoje matka. Píšu ti proto, že ta věc, o které jsem ti psal minulé léto, se včera, když jsem byl u Umbridgovépo škole, stala zase..
Všem se nám stýská po našem největším příteli, doufáme, že se brzy vrátí.
Prosím, odepiš co nejdřív.
Měj se,
Harry
Harry si dopis přečetl několikrát za sebou a snažil se představit si, že je někdo jiný. Nenapadalo ho, jak by někdo mohl pochopit, o čem – nebo komu – píše. Doufal, že Siriusovi dojde narážka na Hagrida a napíše jim, kdy by se asi tak mohl vrátit. Harry se nechtěl ptát přímo, aby zbytečně nepřitahoval pozornost na to, co teď právě Hagrid dělal.
Na to, jak krátký dopis byl, dalo docela práci ho napsat; zatímco pracoval, slunce přeťapalo polovinu místnosti a z ložnic už slyšel hlasy. Pečlivě dopis zapečetil a vydal se do sovince.
„Tamtudy bych nešel, být tebou,“ poradil mu nezištně Skoro bezhlavý Nick, který náhle vyplul ze zdi kousek od Harryho. „Protiva čeká u Paracelsovy busty a plánuje skvělý šprým pro prvního člověka, který půjde kolem.“
„Týká se to nějak Paracelsa padajícího na hlavu dotyčného?“ zeptal se Harry.
„Představ si, že ano,“ pravil Skoro bezhlavý Nick znuděně. „Vynalézavost nikdy nebyla Protivovou silnou stránkou. Pokouším se najít Krvavého barona… Mohl by tomu učinit přítrž… Zatím, Harry…“
„Sbohem,“ pozdravi Harry a namísto odbočky doprava si vybral delší, ale bezpečnější cestu do sovince. Když šel kolem okna a venku viděl krásně modrou oblohu, měl hned lepší náladu; čekal ho také trénink, takže se mohl těšit i na famfrpálové hřiště.
Něco se mu otřelo o kotníky. Podíval se dolů a spatřil školníkovu hubenou šedou kočku, paní Norisovou, jak se o něj otírá. Podívala se na něj svítícíma žlutýma očima a pak se ztratila za sochou Wilfreda Vážného.
„Nedělám nic špatného,“ zavolal za ní Harry. Vypadala rozhodně jako kočka, která se chystá jít žalovat svému pánovi, i když Harry nechápal proč; proč by nemohl v sobotu ráno jít do sovince?
Slunce už bylo vysoko na obloze a když Harry vstoupil dovnitř, záře z nezasklených oken ho oslepila; jasné stříbřité paprsky ozařovaly celou kulatou místnost, kde pod střechou posedávaly stovky sov, trochu neklidných, některé se evidetně právě vrátily z lovu. Pod nohama mu zapraskala sláma a malé zvířecí k…
