8. Slyšení
Harry zalapal po dechu; nemohl si pomoci. Sklepení, ve kterém byl, mu bylo až moc povědomé. Nejen že ho už viděl – už tu i byl. Tohle bylo to místo, které navštívil, když se podíval do Brumbálovy Myšlénky, místo, kde byli Lestrangeovi odsouzeni k doživotnímu žaláři v Azkabanu.
Stěny byly z tmavého kamene, ozářené mihotavým světlem pochodní. Po obou stranách měl prázdné lavice, ale ve vysokých lavicích před sebou viděl mnoho siluet. Siluety spolu mluvily tichým hlasem, ale když se za Harrym zavřely těžké dveře, rozhostilo se ticho.
Síní zazněl chladný mužský hlas.
„Jdeš pozdě.“
„Omlouvám se,“ řekl Harry nervózně, „Já – nevěděl jsem, že se změnil čas zahájení.“
„To není chyba Wizengamotu,“ řekl hlas, „ráno k vám byla poslána sova. Posaď se.“
Harryho pohled utkvěl na křesle uprostřed místnosti – opěrky na ruce byly omotané řetězy. Na vlastní oči viděl, jak se řetězy proberou k životu a omotají každého, kdo si mezi ně sedne. Jeho kroky duněly, když šel po kamenné podlaze. Opatrně se posadil na krajíček křesla a řetězy výhružně zachřestily, ale zůstaly ležet. Harrymu se dělalo trochu nanic. Podíval se na lidi v lavici nad sebou.
Bylo jich tam asi padesát, všichni, alespoň ti, které viděl, ve švestkově modrých róbách s ozdobně vyšitým „W“ na levé straně hrudi, a všichni zírali dolů na něj, někteří velmi přísně, jiní s upřímnou zvědavostí.
Uprostřed přední řady seděl Kornelius Popletal, ministr kouzel. Popletal byl tělnatý muž, který rád nosil limetkově zelenou buřinku, ale pro dnešek ji odložil; odložil i svůj obvyklý shovívavý úsměv, se kterým dříve mluvil s Harrym. Po Popletalově levici seděla široká čarodějka s hranatými čelistmi a velmi krátkými šedými vlasy; na oku měla posazený monokl a celkově působila velmi odstrašujícím dojmem. Po ministrově pravici seděla další čarodějka, ale byla moc daleko a její tvář zůstala skryta ve stínu.
„Dobrá,“ spustil Popletal, „obžalovaný je přítomen – konečně – tedy začněme. Jste připraven?“ zavolal dolů.
„Ano pane,“ odpověděl mu dychtivý hlas, který Harry znal. Ronův bratr Percy seděl na konci přední lavice. Harry se na něj podíval, očekávaje nějaké znamení, že ho poznal, ale žádné nepřišlo. Percyho oči, schované za brýlemi s kostěnnými obroučkami, byly upřeny na pergamen, v ruce držel připravené pero.
„Disciplinární řízení, dvanáctého srpna,“ řekl Popletal zvučným hlasem a Percy začal ihned psát, „ohledně přestupku proti výnosu o zákazu používání kouzel nezletilými čaroději, spáchaného Harrym Jamesem Potterem, bydlištěm v Zobí ulici číslo čtyři, Kvikálkov, Surrey.“
„Vyšetřující: Kornelius Oswald Popletal, ministr kouzel; Amélie Susan Bonesová, ředitelka Oddělení prosazování magického práva; Dolores Jane Umbridgová, starší tajemnice ministra. Soudní zapisovatel, Percy Ignatius Weasley –“
„Svědek obžalovaného, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál,“ řekl tichý hlas za Harrym a ten otočil hlavu tak rychle, až mu křuplo v krční páteři.
Brumbál pomalu kráčel síní, na sobě měl dlouhý hábit v barvě půlnoční modři a jeho výraz byl dokonale klidný. Došel až k Harrymu, podíval se na Popletala přes brýle se skly tvaru půlměsíce, které měl posazené na zahnutém nose a jeho stříbrné vlasy a plnovous se zaleskly v záři pochodní.
Mezi členy Wizengamotu to zašumělo. Všechny zraky teď byly upřeny na Brumbála. Někteří vypadali otráveně, jiní trochu vystrašeně; dvě postarší čarodějky v zadní řadě ale zvedly ruce a zamávaly na pozdrav.
V Harrym Brumbálův příchod vzbudil mocnou vlnu emocí, pocit síly a naděje, jaký měl, když zaslechl zpěv fénixe. Chtěl zachytit Brumbálův pohled, ale Brumbál se na něj nedíval; hleděl na očividně nervózního Popletala.
„Ach,“ řekl Popletal, který vypadal velmi rozladěně, „Brumbál. Ano. Vy – eh – dostal jste naši zprávu že čas a – eh – místo řízení bylo změněno?“
„Musel jsem ji propást,“ odpověděl vesele Brumbál, „ale díky šťastné náhodě jsem dorazil na ministerstvo o tři hodiny dříve, takže to dobře dopadlo.“
„Ano – dobře – myslím, že budeme potř…
