9. Hoře paní Weasleyová
Brumbálův náhlý odchod Harryho dokonale překvapil. Zůstal sedět v řetězovém křesle a bojoval s pocity šoku a úlevy. Členové Wizengamotu se jeden po druhém zvedali, mluvili, sbírali si papíry a balili si věci. Harry se postavil. Vypadalo to, že mu nikdo nevěnuje ani nejmenší kousek pozornosti, kromě žábovité čarodějnice, která teď zírala na něj místo na Brumbála. Ignoroval ji a snažil se zachytit pohled pana Popletala nebo madam Bonesové, aby se zeptal, jestli může odejít, ale Popletal byl zjevně rozhodnut si ho nevšímat a madam Bonesová se zabývala svým kufříkem, takže udělal několik napjatých kroků směrem ke dveřím a když ho nikdo nezavolal zpátky, velice rychle síň opustil.
Posledních několik kroků už běžel, rozrazil dveře a málem se srazil s panem Weasleym, který stál venku a v bledé tváři se mu zračily obavy.
„Brumbál neřekl –“
„Zproštěn –“ začal Harry, sotva zavřel dveře, „– všech obvinění!“
Pan Weasley se rozzářil a chytil Harryho za ramena.
„Harry, to je báječné! Jistě, nemohli samozřejmě říct, že jsi vinen, ne s těmi důkazy, ale i tak, nebudu zastírat, že jsem měl trochu –“
Ale zarazil se, protože dveře síně se otevřely a Wizengamot se hrnul ven.
„U Merlinovy brady!“ zvolal pan Weasley překvapeně a odtáhl Harryho stranou, „tebe vyslýchal celý soud?“
„Vypadá to tak,“ řekl tiše Harry.
Jeden či dva čarodějové na Harryho kývli a někteří, včetně madam Bonesové, řekli „Dobrý den, Arthure“, ale většina odvracela zraky. Kornelius Popletal a žabí čarodějka opouštěli sklepení mezi posledními. Popletal dělal, že Harry a pan Weasley jsou součástí zdi, ale čarodějnice se na Harryho opět zkoumavě zadívala. Poslední odcházející byl Percy. Stejně jako Popletal, i on svého otce a Harryho ignoroval; propochodoval kolem s velkým svitkem pergamenu a hrstí náhradních brků, záda měl ztuhle narovnaná a nos ve vzduchu. Linie kolem úst pana Weasleyho trochu ztvrdly, ale kromě toho nedal nijak najevo, že právě viděl svého třetího syna.
„Vezmu tě hned zpátky, abys mohl ostatním říct, jak jsi dopadl,“ řekl a popostrčil Harryho vpřed, když Percy zmizel na schodišti do devátého patra. „Vyrazím do Bethnal Green k tomu záchodu a po cestě se stavíme doma.“
„A co budete s tím záchodem dělat?“ ptal se Harry, na tváři veselý škleb. Všechno se mu najednou zdálo pětkrát veselejší. Pomalu mu to docházelo – byl očištěn, pojede do Bradavic.
„Oh, je to jen jednoduché protizaklínadlo,“ vysvětloval pan Weasley, zatímco stoupali po schodech, „ale nejde jen o to, napravit škody, jde o přístup k vandalismu, Harry. Škádlení mudlů může vypadat jako nevinné žertíky, ale je to výraz něčeho mnohem hlubšího a ošklivějšího a já –“
Pan Weasley se zarazil vprostřed věty. Dorazili do devátého patra a Kornelius Popletal stál jen pár stop od nich a tiše mluvil s vysokým mužem s dlouhými světlými vlasy a špičatou bledou tváří.
Muž zaslechl jejich kroky a otočil se. Také se zarazil uprostřed rozhovoru a jeho studené šedé oči se zúžily a zahleděly na Harryho.
„Ale, ale, ale… Patronus Potter,“ řekl Lucius Malfoy ledově.
Harry měl pocit, jako by právě narazil do něčeho tvrdého. Ty studené šedé oči naposled viděl skrze škvíru v kápi Smrtijeda, a ten hlas naposled slyšel na temném hřbitově, jak se mu posmívá, zatímco ho lord Voldemort mučil. Harry nemohl uvěřit, že se mu Lucius Malfoy vůbec může podívat do očí; nemohl uvěřit, že je tady, na Ministerstvu magie, že s ním Kornelius Popletal mluví, přestože mu Harry před několika málo týdny řekl, že Malfoy je Smrtijed.
„Ministr mi právě vyprávěl, jak jsi šťastně unikl, Pottere,“ pronesl lenivě pan Malfoy, „je překvapivé, jak se dokážeš vykroutit ze sebeužší díry… Úplně jako had.“
Pan Weasley varovně sevřel Harryho rameno.
„Jo,“ řekl Harry, „jsem v utíkání dobrej.“
Lucius Malfoy zvedl oči k panu Weasleymu.
„A Arthur Weasley! Co tady děláš, Arthure?“
„Pracuju tady,“ odsekl pan Weasley.
„Ale ne přímo tady, že?“ zvedl pan Malfoy obočí a hodil rychlý pohled na dveře za zády pana Weasleye…
