20. Hagridův příběh
Harry utíkal do pokoje pro neviditelný plášť a Pobertův plánek; byl tak rychlý, že byli s Ronem hotoví pět minut před tím, než se objevila Hermiona, omotaná v šále, rukavicích a s jedním z uzlovitých skřítcích kloboučků na hlavě.
„Je tam zima!“ namítla, když Ron netrpělivě zamlaskal.
Prolezli dírou za obrazem a rychle se přikryli pláštěm – Ron už tak vyrostl, že se musel skrčit, aby schoval nohy – a pomalu a opatrně vyrazili po schodištích, nahlížejíce co chvíli do Pobertova plánku, jestli není poblíž Filch nebo paní Norrisová. Měli štěstí; nepotkali nikoho, jen Skoro bezhlavého Nicka, který se nepřítomně vznášel chodbami a pobrukoval si něco, co podezřele připomínalo nápěv songu „Weasley je náš král“. Vyplížili se ze vstupní síně na zasněžený pozemek kolem hradu. Harryho srdce poskočilo radostí, když spatřil malé zlaté čtverečky okýnek a dým stoupající z komína Hagridovy chýše. Vyrazil svižným pochodovým krokem a Ron s Hermionou klopýtali za ním. Nadšeně se provrzali čerstvým sněhem až k dřevěným dveřím. Když Harry třikrát zaklepal, ozval se zevnitř zuřivý štěkot.
„Hagride, to jsme my!“ zavolal Harry.
„Já jsem to věděl!“ odpověděl mu hluboký drsný hlas.
Zazářili jeden na druhého; podle Hagridova hlasu poznali, že je potěšen. „Jsem doma tři vteřiny… Uhni, Tesáku… Uhni, ty psisko jedno přitroublý…“
Cvakla petlice, dveře se otevřely a Hagridova hlava vykoukla ven.
Hermiona zaječela.
„U brady Merlinový, potichu!“ řekl Hagrid rychle a rozhlížel se přes jejich hlavy. „Jste pod tim pláštěm? Tak šup, dovnitř!“
„Promiň,“ zajíkala se Hermiona, když se všichni tři nacpali do dveří a sundali si plášť, aby je Hagrid mohl vidět. „Já jen – ach Hagride!“
„To nic, to nic,“ uklidňoval je Hagrid, zabouchl dveře a zatáhl záclony, ale Hermiona na něj nepřestávala zděšeně civět.
Hagridovy vlasy byly slepené zaschlou krví a jeho levé oko se smrsklo na malou škvírečku v purpurovočerné modřině. Na tváři i rukách měl řezné rány, z toho některé ještě krvácely a pohyboval se opatrně, jako by měl polámaná žebra. Bylo jasné, že se právě dostal domů; přes židli visel tlustý černý cestovní plášť a o zeď se opírala brašna velká tak, že by se do ní vešlo několik malých dětí. Hagrid, který sám byl velký jako dva normální muži, překulhal k ohništi a postavil na něj měděnou konvičku.
„Co se ti stalo?“ zeptal se Harry, zatímco Tesák poskakoval kolem a snažil se jim olíznout obličeje.
„Už sem řek, nic,“ řekl pevně Hagrid. „Dáte si hrnek?“
„Nech toho,“ řekl Ron, „vypadáš děsně!“
„Jak jsem řek, jsem v pořádku,“ trval na svém Hagrid, narovnal se a snažil se usmívat, ale občas sykl. „Jsem tak rád, že vás zase všecky vidim – jaký bylo léto?“
„Hagride, tebe přepadli!“ řekl Ron.
„Naposled říkám, to nic není!“ řekl Hagrid neústupně.
„Řekl bys, že to nic není, kdyby se někdo z nás objevil s kilem sekané místo obličeje?“ zeptal se ho Ron.
„Měl bys jít za madam Pomfreyovou,“ řekla Hermiona nervózně, „některé z těch ran vypadají ošklivě.“
„Já to zvládnu, jasný?“ bránil se Hagrid.
Přešel k velkému dřevěnému stolu, stojícímu uprostřed chýše a odhodil ubrus, který na něm ležel. Pod ním byl syrový, krvavý a lehce nazelenalý kus masa o něco větší, než průměrná automobilová pneumatika.
„Nebudeš to jíst, Hagride, že ne?“ řekl Ron a podíval se zblízka. „Vypadá to jedovatě.“
„To tak má vypadat, to je dračí maso,“ vysvětloval Hagrid, „a nepřines jsem si to, abych to jed.“
Pak plát masa zvedl a připleskl si ho na levou stranu tváře. Nazelenalá krev mu kapala do vousů. Hagrid spokojeně zamručel.
„To je vono. Pomáhá to proti tomu píchání, víte.“
„Tak řekneš nám, co se ti stalo?“ nedal pokoj Harry.
„Nemůžu, Harry. Přísně tajný. Kdybych to řek, stálo by mě to víc než mý místo.“
„Zbili tě obři, Hagride?“ zeptala se Hermiona tiše.
Hagridovy prsty sklouzly s dračího masa a to se mlaskavě svezlo na jeho hruď.
„Vobři?“ řekl, zachytil maso, než stačilo sjet k pasu a přiložil si ho zpět na tvář. „Kdo řek něco vo vobrech? S kým jste mluvili…
