17. Výnos o vzdělání číslo dvacetčtyň
Po zbytek týdne se Harry cítil nejšťastnější od začátku školního roku. Většinu neděle strávili s Ronem nad domácími úkoly a i když to těžko lze nazvat zábavou, venku stále svítilo podzimní slunce, takže místo aby se hrbili nad stolky ve společenské místnosti, vzali si práci ven a usadili se s ní ve stínu velkého buku u jezera. Hermiona, která měla pochopitelně všechno hotovo, si přinesla vlnu a očarované pletací jehlice, které se teď míhaly před ní ve vzduchu a vyráběly další kloboučky a šálky.
Vědomí, že dělají něco proti Umbridgové a Ministerstvu a že on je klíčovou postavou rebelie, Harryho hluboce uspokojovalo. Stále si sobotní setkání přehrával v hlavě; všichni ti lidé přišli za ním, aby se naučili obranu proti černé magii… A ty jejich pohledy, když slyšeli, co všechno dokázal… A Cho, chválící ho za jeho vystoupení v turnaji – věděl, že ti všichni ho nepokládali za prolhaného podvodníka, ale někoho, koho můžou obdivovat a to ho tak nadnášelo, že měl dobrou náladu ještě v pondělí ráno, ačkoliv ho čekaly jeho nejméně oblíbené předměty.
Právě směřovali po schodech z ložnice a probírali Angelinin nápad, že by měli zapracovat na novém manévru zvaném líné překulení, a nebyli ani v polovině, když si všimli, že cosi nového ve společenské místnosti přitáhlo pozornost skupinky lidí.
Na nástěnce se skvěla velká cedule; byla tak velká, že přikryla všechno pod sebou – seznam starších knih na prodej, Filchovy dodatky ke školnímu řádu, rozvrh famfrpálových tréninků, nabídku kartiček z čokoládových žabek na výměnu, poslední Weasleyovic inzerát na pokusné králíky, data víkendů v Prasinkách i zprávy o ztrátách a nálezech. Nové oznámení bylo vytištěno velkými černými písmeny a dole mělo velmi oficiálně se tvářící pečeť a úhledný kudrlinkovatý podpis.
DLE ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍ VYŠETŘOVATELKY VBRADAVICÍCH
Všechny studentské organizace, společnosti, týmy a skupiny se s okamžitou platností rozpouštějí.
Za organizaci, společnost, tým, skupinu nebo klub se považuje pravidelné setkávání tří nebo více studentů.
Povolení ke znovuzformování může být uděleno nejvyšší vyšetřovatelkou (profesorkou Umbridgovou).
Žádná studentská organizace, společnost, tým, skupina nebo klub nesmí existovat bez vědomí nejvyšší vyšetřovatelky.
Každý student, o němž bude zjištěno, že založil nebo patří k neschválené organizaci, společnosti, týmu, skupině nebo klubu bude vyloučen.
Výše uvedené je v souladu s výnosem o vzdělání číslo dvacetčtyři.
Podepsána: Doloresjane Umbridgová, nejvyšší vyšetřovatelka
Harry a Ron si zprávu přečetli přes hlavy nervózně vyhlížejících druháků.
„To znamená, že zruší gobstonový klub?“ zeptal se jeden z nich svého kamaráda.
„Hádám, že gobstonu se to netýká,“ řekl temně Ron a druhák nadskočil. „Ale my nebudeme mít to štěstí, co říkáš?“ zeptal se Harryho, když druháci odspěchali.
Harry si zprávu pročítal pořád dokola. Blaženost, která ho od soboty naplňovala, byla ta tam. Krev mu v těle pulsovala zlostí.
„To není náhoda,“ řekl a zatínal pěsti, „ona to ví.“
„Nemůže,“ řekl okamžitě Ron.
„V té hospodě byli lidi a poslouchali. A přiznejme si to, nevíme, kolika z těch, kteří se tam objevili, můžeme věřit… Někdo z nich mohl hned utíkat za Umbridgovou.“
A to si myslel, že mu věří, že ho dokonce obdivují…
„Zachariáš Smith!“ řekl Ron náhle a uhodil pěstí do dlaně, „nebo – teď si uvědomuju, že Michael Corner měl takový úskočný pohled –“
„Jestlipak už to ví Hermiona?“ zeptal se Harry a ohlédl se ke dveřím do dívčích ložnic.
„Řekneme jí to,“ řekl Ron. Vyrazil kupředu, otevřel dveře a rozběhl se po schodišti.
Byl na šestém schodě, když se ozvalo zavytí jako ze sirény a schody se rozpustily a proměnily v dlouhou hladkou kamennou rampu. Ron se ještě chvíli pokoušel běžet, mávaje rukama divoce jako větrný mlýn, pak klopýtl, překulil se a sjel po zadku po klouzačce Harrymu k nohám.
„Eh – já myslím, že do dívčích ložnic nesmíme,“ poznamenal Harry, pomohl mu na nohy a pokoušel se nesmát.
Dolů sjela dvě děvčata ze čtvrtého ročníku.
„Ááále, kdopak se nám to pokoušel dostat nahoru?“ chichotala se vesele a vyskočila na nohy.
„Já,“ řekl Ron, který vypadal trochu neupraveně, „nenapadlo mě, že se to stane. To není fér!“ dodal k Harrymu, když dívky zamířily ke dveřím pod obrazem, bláznivě se chichotajíce. „Hermiona k nám může, a my k ní ne –?“
„No, je to trochu staromódní pravidlo,“ souhlasila Hermiona, která právě hladce přistála na rohožce, „ale v Historii Bradavic se říká, že zakladatelé pokládali chlapce za méně důvěryhodné, než dívky. A proč jste se sem vůbec pokoušeli dostat?“
„Za tebou – koukni se na tohle!“ dotáhl ji Ron k nástěnce.
Hermioniny oči rychle přejely oznámení. Její výraz zkameněl.
„Někdo jí to musel vykecat!“ zlobil se Ron.
„Nemohli,“ řekla Hermiona tiše.
„Jsi tak naivní,“ soptil Ron, „myslíš si, že proto, že ty jsi čestná a dá se ti věřit –“
„Ne, nemohli, protože jsem začarovala pergamen, na který se podepisovali,“ řekla temně Hermiona, „věř mi, kdyby někdo zradil, věděli bychom přesně, kdo to byl a také by toho opravdu litoval.“
„Co by se mu stalo?“ zajímal se Ron.
„Řekněme to takto – akné Eloise Midgeonové by vedle toho vypadalo jako pár roztomilých pih. Pojďme raději na snídani a uvidíme, co na to ostatní… Zajímalo by mě, jestli to vyvěsili do všech kolejí?“
Hned po vstupu do velké síně bylo jasné, že oznámení se netýkalo jen nebelvírské věže. U všech stolů se intenzivně diskutovalo o tom, co si právě všichni přečetli. Harry, Ron a Hermiona se sotva posadili, když se k nim přihrnuli Neville, Dean, Fred, George a Ginny.
„Viděli jste to?“
„Myslíte si, že to ví?“
„Co budeme dělat?“
Všichni se dívali na Harryho. Ten se rozhlédl, aby se ujistil, že nikde není žádný učitel.
„Samozřejmě to uděláme i tak,“ řekl tiše.
„Já věděl, že to řekneš,“ zazářil George a plácl ho do ruky.
„I prefekti?“ zeptal se Fred a tázavě se díval na Rona a Hermionu.
„Jistě,“ řekla Hermiona klidně.
„Támhle jsou Ernie a Hannah Abbottová,“ ohlédl se Ron přes rameno, „a ti kluci z Havraspáru a Smith… A nikdo nevypadá nějak flekatě.“
Hermiona se vyděsila.
„Fleky nefleky, ti idioti sem teď nemůžou přijít, to by bylo hrozně podezřelé – sedněte si!“ artikulovala směrem k Erniemu a Hannah a zuřivě gestikulovala, aby se vrátili k mrzimorskému stolu. „Později! Promluvíme – si – potom!“
„Povím to Michaelovi,“ řekla Ginny a sklouzla s lavice, „upřímně, ten blázen…“
Odspěchala k havraspárskému stolu; Harry se za ní díval. Cho seděla opodál a povídala si s kudrnatou přítelkyní, kterou přivedla s sebou k Prasečí hlavě. Odradí je oznámení Umbridgové od dalšího setkání?
Ale plný význam zprávy jim nedošel, až když směřovali z velké síně na hodinu historie magie.
„Harry! Rone!“
Byla to Angelina, běžela jim naproti a tvářila se zoufale.
„To je v pořádku,“ řekl jí Harry potichu, „hodláme v tom pokra-“
„Došlo vám, že se to týká i famfrpálu?“ přerušila ho Angelina, „budeme muset jít a požádat o povolení pro nebelvírský famfrpálový tým!“
„Co?“ řekl Harry.
„To ne,“ vyděsil se Ron.
„Četli jste oznámení – je tam i o týmech! Tak poslouchej, Harry… Říkám ti to naposled… Prosím, prosím, už nikdy nerozčiluj Umbridgovou, nebo nás nenechá hrát!“
„Jasně, jasně,“ řekl Harry, protože Angelina měla na krajíčku, „neboj, budu se chovat slušně…“
„Vsaď se, že Umbridgová je na dějinách magie,“ řekl Ron temně, když mířili na Binnsovu hodinu. „U Binnse ještě na inspekci nebyla… Vsadím krk, že tam bude…“
Ale zmýlil se; jediný přítomný učitel byl Binns, vznášející se jako obvykle nad svou židlí a připravoval se na další monotónní přednášku o válkách obrů. Harry se ho dnes ani nepokoušel sledovat; nepřítomně žmoulal rukama pergamen a ignoroval Hermioniny pohledy i postrkování, až ho konečně probralo poměrně bolestivé dloubnutí do žeber.
„Co je?“
Hermiona ukazovala na okno. Harry se ohlédl. Na římse seděla Hedvika s dopisem na noze a sledovala ho přes tlusté sklo. Harry tomu nerozuměl; právě přece měli snídani, proč nedoručila dopis tam jako obyčejně? Teď už si na Hedviku ukazovali i jeho spolužáci.
„Vždycky jsem tu sovu měla ráda, je tak krásná,“ zaslechl Harry vzdychat Levanduli ke své sousedce Parvati.
Pohlédl na profesora Binnse, který pokračoval ve čtení svých poznámek, aniž by si všiml, že třída dává pozor ještě méně než jindy. Harry tiše sklouzl se židle, přikrčil se, doběhl k oknu a velmi pomalu ho otevřel.
Čekal, že Hedvika natáhne nohu, aby si mohl vzít dopis a pak odletí do sovince, ale v momentě, kdy otevřel, sova vskočila dovnitř a žalostně houkala. Rychle okno zavřel, koukl po profesoru Binnsovi, zase se skrčil a s Hedvikou na rameni upaloval zpět do lavice. Posadil se, postavil si Hedviku na klín a odvázal dopis.
Až pak si všiml, že Hedvičino peří je podivně rozcuchané a jedno křídlo drží v divném úhlu.
„Je zraněná!“ zašeptal Harry a sklonil se blíž. Hermiona s Ronem se nahnuli k němu; Hermiona dokonce odložila brk. „Podívejte, má něco s křídlem –“
Hedvika se chvěla a když se Harry dotkl křídla, nadskočila, naježila se a vyčítavě se na něj podívala.
„Profesore Binnsi,“ řekl Harry nahlas a všichni se na něj podívali, „mně není dobře.“
Profesor Binns vzhlédl od poznámek a zdál se být překvapen, že má před sebou místnost plnou lidí.
„Není vám dobře?“ opakoval nepřítomně.
„Je mi opravdu špatně,“ řekl pevně Harry a vstal, Hedviku schovanou za zády. „Myslím, že si potřebuji dojít na ošetřovnu.“
„Ano,“ řekl profesor Binns, který zjevně nechápal, která bije. „Ano… Ano, na ošetřovnu… Tak tedy jděte, Perkinsi…“
Jakmile byl Harry venku, posadil si Hedviku na rameno a utíkal chodbou; když byl z dohledu Binnsových dveří, zastavil se a přemýšlel. Byl by s Hedvikou určitě šel za Hagridem, ale netušil, kde Hagrid je a tak jedinou nadějí bylo najít profesorku Červotočkovou a doufat, že mu pomůže.
Pohlédl z okna na zatažené nebe a potemnělé pozemky. U Hagridovy chýše po ní nebylo ani stopy; jestliže neučila, byla zřejmě ve sborovně. Vydal se po schodech dolů a Hedvika na jeho rameni slabě houkala.
Dveře do sborovny hlídaly dva kamenné chrličovité obludy. Když Harry přišel blíž, jedna z nich zakrákala: „Měl bys být ve třídě, synáčku Jimmy.“
„Tohle je důležité,“ odsekl Harry.
„Óóóó, důležité, ano?“ zapištěla druhá obluda, „tak to nemůžeme nic namítat, že ano?“
Harry zaklepal. Slyšel kroky, pak se dveře otevřely a Harry zjistil, že stojí tváří v tvář proti profesorce McGonagallové.
„Snad nejste zase po škole!“ řekla okamžitě a hranaté čočky brýlý varovně zablýskaly.
„Ne, profesorko!“ řekl rychle Harry.
„Tak proč tedy nejste na hodině?“
„Je to zjevně důležité,“ přisadila si jedna kamenná obluda.
„Hledám profesorku Červotočkovou,“ vysvětloval Harry, „kvůli mé sově, je poraněná.“
„Poraněná sova, říkáš?“
Profesorka Červotočková vykoukla za ramenem profesorky McGonagallové, v ústech měla dýmku a v ruce Denního Věštce.
„Ano,“ řekl Harry a opatrně sundal Hedviku s ramene, „přiletěla až po ostatních sovách a její křídlo vypadá divně, podívejte –“
Profesorka Červotočková pevně skousla fajfku a Hedviku si vzala.
„Hmm,“ řekla a dýmka se jí v ústech kývala, „vypadá to, že jí něco napadlo. Nevím, co by to mohlo být. Thestralové někdy útočí na ptáky, ale Hagrid bradavické thestraly vycvičil, aby se sov ani nedotkli.“
Harry nevěděl, co jsou to thestralové a ani ho to nezajímalo; jen chtěl vědět, jestli bude Hedvika v pořádku. Profesorka McGonagallová se na něj ostře podívala a zeptala se: „Víš, jak daleko ta sova letěla, Harry?“
„Eh,“ řekl Harry, „myslím, že letěla z Londýna.“
Krátce na ni pohlédl a podle toho, jak se její obočí uprostřed čela spojilo pochopil, že ví, že „Londýn“ znamená „Grimmauldovo náměstí 12“.
Profesorka Červotočková si nasadila monokl a pozorně prohlédla Hedvičino křídlo. „Měla bych být schopná dát to do pořádku, když mi ji tu necháte, Pottere,“ řekla, „každopádně by neměla pár dní létat na dlouhé vzdálenosti.“
„Eh – ano – děkuji,“ řekl Harry a pak zazvonil zvonek.
„Není zač,“ odpověděla profesorka Červotočková a chtěla se vrátit do sborovny.
„Ještě počkej, Wilhelmino!“ řekla profesorka McGonagallová. „Potterův dopis!“
„No jo!“ řekl Harry, který na svitek připoutaný k Hedvičině noze dočista zapomněl. Profesorka Červotočková mu ho podala a pak se ztratila i s Hedvikou, která na Harryho koukala jako by nevěřila, že ji tam klidně takhle nechá. S mírným pocitem viny vyrazil pryč, ale profesorka McGonagallová ho zarazila.
„Pottere!“
„Ano, paní profesorko?“
Rozhlédla se po chodbě; z obou stran se blížili studenti studenti.
„Nezapomínejte,“ špitla rychle a dívala se při tom na dopis, „že komunikační kanály z a do Bradavic mohou být sledovány!“
„Já –“ začal Harry, ale to už byli studenti až u nich. Profesorka McGonagallová na něj kývla a vrátila se do sborovny; Harry se nechal davem odvést na nádvoří. Hermiona a Ron už na něj čekali v závětří, límce vyhrnuté. Harry otevřel dopis a našel pět slov, psaných Sinusovým rukopisem:
Dnes, stejný čas, stejné místo.
„Je Hedvika v pořádku?“ zeptala se Hermiona s úzkostí v hlase.
„Kam jsi ji odnesl?“ ptal se Ron.
„K Červotočkové,“ řekl Harry. „A potkal jsem McGonagallovou… Poslouchejte…“
A řekl jim, co mu říkala profesorka McGonagallová. K jeho překvapení nikdo z nich nevypadal šokovaně. Naopak, vyměnili si významné pohledy.
„Co?“ zeptal se Harry a koukal na ně.
„No, právě jsem říkala Ronovi… Co když se někdo pokusil Hedviku dostat? Ještě nikdy se přece nezranila, ne?“
„Od koho byl vlastně ten dopis,“ zeptal se Ron.
„Od Čmuchala,“ řekl Harry tiše.
„Stejný čas, stejné místo? Tím myslí krb ve společenské místnosti?“
„Evidentně,“ řekla Hermiona a také si dopis přečetla. Vypadala nervózně. „Jen doufám, že to nikdo jiný nečetl…“
„Bylo to ale zapečetěné,“ řekl Harry, snaže se přesvědčit ji i sebe. „A nikdo by tomu nerozuměl, kdyby nevěděl, že jsme s ním už mluvili.“
„Já nevím,“ ošívala se Hermiona a hodila si tašku na záda, protože se ozval zvonek. „Nebylo by těžké to znovu zapečetit kouzlem… A kdyby někdo sledoval letaxovou síť… Ale netuším, jak bychom ho mohli varovat, aniž by se o tom také dozvěděli!“
Pomalu a zahloubané se vlekli po schodech do sklepení na hodinu lektvarů, ale když dorazili na konec schodiště, probral je hlas Draca Malfoye, který stál přede dveřmi třídy, mával oficiálně vypadajícím pergamenem a mluvil mnohem hlasitěji, než bylo nutné, takže slyšeli každé slovo.
„Umbridgová nám samozřejmě hned dala povolení pro zmijozelský famfrpálový tým, byl jsem u ní hned ráno. Byla to spíš formalita, zná dobře tátu, zajde občas na ministerstvo… Bude zajímavý sledovat, jestli Nebelvír taky dostane povolení!“
„Uklidněte se,“ šeptala úpěnlivě Hermiona, protože Ron s Harrym Malfoye sledovali, tváře kamenné a pěsti zaťaté. „To je přesně to, co chce.“
„Tím chci říct,“ řekl Malfoy ještě hlasitěji a jeho šedé oči zlomyslně pokukovaly po Harrym a Ronovi, „jestliže je to otázka vlivu na ministerstvu, nemyslím, že mají moc šanci… Můj táta říkal, že hledají záminku, aby mohli Arthura Weasleyho zavřít na pár let… Je to jen otázka času, kdy ho povezou k svatému Mungovi… Mají tam extra oddělení pro lidi, který magie popletla mozky.“
Malfoy udělal groteskní obličej s otevřenou pusou a očima v sloup. Crabbe a Goyle zachrochtali smíchy; Pansy Parkinsonová potěšeně pištěla.
Něco narazilo do Harryho ramene, až ho to odstrčilo. O vteřinu později si uvědomil, že kolem právě proběhl Neville a letí přímo na Malfoye.
„Neville, ne!“
Harry vyskočil a hrábl po Nevillově hábitu; Neville sebou zuřivě zaškubal a snažil se dostat k Malfoyovi, zuřivě mávaje pěstmi; Malfoy byl, alespoň na chvíli, v šoku.
„Pomoz mi!“ křikl Harry na Rona a podařilo se mu chytit Nevilla za krk a odtáhnout ho od zmijozelských. Crabbe a Goyle už si protahovali ruce a postavili se před Malfoye, připraveni se prát. Ron chytil Nevilla za ruce a společně s Harrym ho odtáhli zpět k nebelvírským. Neville byl celý rudý; tlak, který Harry vyvíjel na jeho krk mu sice bránil v pohybu, ale ne v tom, aby se pokoušel mluvit.
„Není… legrace… ne… Mungo… ukážu… mu…“
Dveře sklepení se otevřely. Objevil se Snape. Oči mu sklouzly k nebelvírským, kde se Harry a Ron pořád prali s Nevillem.
„Pereme se, Pottere, Weasleyi, Longbottome?“ zeptal se studeným posměšným hlasem. „Strhávám Nebelvíru deset bodů. Pusťte Longbottoma, Pottere, nebo budete po škole. Všichni dovnitř.“
Harry Nevilla pustil. Neville prudce oddychoval a koukal na něj.
„Musel jsem tě zastavit,“ sípěl Harry a vzal si tašku, „Crabbe a Goyle by tě roztrhali na kusy.“
Neville nic neříkal; popadl tašku a zapadl do třídy.
„Co tohle mělo, u Merlina, znamenat?“ zeptal se Ron.
Harry neodpovídal. Věděl naprosto přesně, proč zmínka o lidech, kteří byli u Munga s mozky poškozenými magickým zásahem Nevilla tak rozrušila, ale odpřisáhl Brumbálovi, že Nevillovo tajemství nikomu neřekne. Ani Neville nevěděl, že to Harry ví.
Harry, Ron a Hermiona se posadili na svá obvyklá místa vzadu, vytáhli pergameny, brky a Tisíc kouzelných bylin a hub. Třída kolem šeptem přebírala, co Neville udělal, ale pak Snape bouchl dveřmi a všichni okamžitě ztichli.
„Jisté jste si všimli,“ spustil Snape pomalu, „že tu dnes máme hosta.“
Ukázal směrem k tmavému koutu sklepení a Harry spatřil profesorku Umbridgovou s notýskem na kolenou. Se zdviženým obočím pohlédl na Rona a Hermionu. Snape a Umbridgová, dva učitelé, které nenáviděl ze všech nejvíc. Nebylo snadné se rozhodnout, kterého z nich by chtěl vidět jako vítěze.
„Budeme dnes pokračovat s Posilujícím lektvarem. Najdete tu vaše směsi, jak jste je tu posledně zanechali; pokud jste je udělali správně, přes víkend dozrály. Instrukce –“ zamával hůlkou – „– máte na tabuli. Začněte.“
Profesorka Umbridgová strávila první půlhodinu psaním poznámek. Harry se nemohl dočkat, až začne zpovídat Snapea; tak moc, že zase přestal dávat pozor, co dělá.
„Salamandři krev, Harry!“ zasténala tiše Hermiona a chytila ho už potřetí za zápěstí. „Ne šťávu z granátového jablka!“
„Aha,“ řekl Harry nepřítomně, postavil láhev a koukl do rohu. Umbridgová právě vstala. „Ha,“ řekl a sledoval, jak jde mezi stoly ke Snapeovi, který se skláněl nad kotlíkem Deana Thomase.
„No, vypadá to, že znalosti této třídy jsou poměrně na úrovni,“ sdělila Snapeovým zádům. „I když o vhodnosti zařazení Posilujícího lektvaru by se dalo polemizovat. Domnívám se, že Ministerstvo by doporučilo ho ze syllabu vyřadit.“
Snape se pomalu narovnal a podíval se na ni.
„A teď… Jak dlouho učíte v Bradavicích?“ zeptala se, brk připravený nad notýskem.
„Čtrnáct let,“ odpověděl Snape. Jeho výraz byl nečitelný. Harry ho pečlivě sledoval a přidal do lektvaru pár kapek; zasyčelo to a směs změnila barvu z tyrkysové na oranžovou.
„A původně jste se ucházel o místo učitele obrany proti černé magii?“ zeptala se Umbridgová Snapea.
„Ano,“ řekl Snape tiše.
„Ale neuspěl jste?“
Snape ohrnul ret.
„Očividně.“
Profesorka Umbridgová psala.
„A od chvíle, kdy jste tu začal učit, se o to místo pravidelně ucházíte, že?“
„Ano,“ řekl Snape a jeho ústa se skoro nehýbala. Vypadal velmi rozzlobeně.
„Máte představu, proč vám Brumbál opakovaně odmítá to místo dát?“ zeptala se Umbridgová.
„Nejlépe když se zeptáte jeho,“ odpověděl Snape trochu trhaně.
„Ano, to bych měla,“ řekla profesorka Umbridgová se sladkým úsměvem.
„Předpokládám, že je to důležité?“ zeptal se Snape a jeho černé oči se zúžily.
„Ó ano,“ řekla profesorka Umbridgová, „ano, ministerstvo chce mít kompletní informace o učitelích a jejich – eh – profilech.“
Otočila se a zamířila k Pansy Parkinsonové, aby jí mohla položit pár otázek. Snape se ohlédl na Harryho a jejich pohledy se na chvíli setkaly. Harry se rychle vrátil se svému lektvaru, který teď divně ztuhl a silně smrděl hořící gumou.
„Zase nic, Pottere,“ řekl Snape zlomyslně a vyprázdnil Harryho kotlík mávnutím hůlky. „Do příští hodiny mi napíšete esej o správném složení lektvaru a vysvětlíte, co a proč jste zkazil, rozumíte?“
„Ano,“ řekl Harry a zuřil. Snape už jim jeden úkol dal a večer měl famfrpálový trénink; to znamenalo dalších pár bezesných nocí. Zdálo se být zcela nemožné, že se toto ráno probudil docela šťastný. Teď už si jen přál, aby ten příšerný den skončil.
„Možná se uleju z jasnovidectví,“ mumlal, když se po obědě sešli na nádvoří. Okraje hábitů a klobouků pleskaly ve větru. „Budu dělat, že je mi špatně a místo toho napíšu esej pro Snapea, takže nebudu muset zůstat vzhůru do noci.“
„Nemůžeš se ulejt z jasnovidectví,“ rozčílila se Hermiona.
„Podívejme, kdopak to mluví, tys přestala chodit na jasnovidectví, ty nenávidíš Trelawneyovou!“ připomněl jí dotčeně Ron.
„Ne nenávidím“ bránila se Hermiona, „jen si myslím, že je děsná učitelka a stará podvodnice. Ale Harry už vynechal dějiny magie a nemyslím si, že by měl dnes vynechávat ještě něco!“
To byla pravda, kterou nebylo lze ignorovat, takže Harry strávil hodinu a půl v přetopené a navoněné atmosféře učebny jasnovidectví a zlobil se na celý svět. Profesorka Trelawneyová rozdala Orákula snů. Harry si byl jist, že dělat esej pro Snapea by bylo daleko užitečnější než se pokoušet hledat významy vymyšlených snů.
Ale vypadalo to, že tu dnes není jediný naštvaný. Profesorka Trelawneyová praštila na jeho a Ronův stůl Orákukm a odšustila, rty našpulené; pak hodila další Orákulum na Seamuse a Deana a jen o vlas minula Seamusovu hlavu a poslední knihou mrskla na Nevillovu hruď tak vztekle, že málem spadl s křesílka.
„Tak, dělejte!“ křikla vysokým a poněkud hysterickým hlasem. „Víte, co máte dělat! Nebo jsem tak podstandardní učitelka, že jste se nenaučili ani otevřít knihu?“
Třída na ni šokovaně zírala a překvapené pohledy poletovaly po celé místnosti. Harrymu bylo ovšem jasné, co se děje. Když se profesorka Trelawneyová posadila na svou židli, brýlemi zvětšené oči plné slz zlosti, naklonil se k Ronovi: „Vypadá to, že dostala výsledky inspekce.“
„Profesorko?“ zeptala se Parvati Patilová opatrně (ona a Levandule profesorku Trelawneyovou obdivovaly). „Profesorko, stalo se něco – eh – špatného?“
„Špatného!“ zavřískla profesorka Trelawneyová hlasem plným emocí. „To jistě ne! Byla jsem napadena… Byly na mě dělány narážky… Nepodložená obvinění… Ale ne, rozhodně tu není nic špatně, to ne!“
Zhluboka a zlostně se nadechla a otočila se. Zpod brýlí se řinuly slzy.
„Neříkám nic,“ skytala, „o šestnácti letech oddané služby… Toho si evidentně nikdo nevšiml… Ale urážet mě nikdo nebude, to ne!“
„Ale profesorko, kdo vás uráží?“ odvážila se zeptat Parvati.
„Ti nahoře!“ řekla profesorka Trelawneyová dramatickým hlubokým hlasem. „Ano, ti, jenž jsou příliš zaslepeni světskými záležitostmi, než aby viděli to, co vidím já, věděli, co vím já… Jistě, nás věštců se vždycky báli, pronásledovali nás… Je to – bohužel – náš osud.“
Polkla, osušila si tváře koncem šálu a pak vytáhla z rukávu vyšívaný kapesník a vysmrkala se tak hlasitě, že to připomínalo Protivu.
Ron se zakuckal. Levandule se na něj zhnuseně podívala.
„Profesorko,“ zeptala se Parvati, „chcete říct… Je to něco, co profesorka Umbridgová –?“
„Nemluvte o té ženské!“ zaječela profesorka Trelawneyová a vyskočila; korálky zachřestily a brýle se zlostně zaleskly. „Laskavě pokračujte v práci!“
Zbytek hodiny strávila tím, že chodila mezi nimi a slzela a mumlala si pro sebe něco, co znělo jako výhrůžky.
„…si vybrala raději odejít …ta nespravedlonost …podmínka …jak se opovažuje…“
„Ty a Umbridgová máte něco společného,“ řekl Harry Hermioně, když se potkali na hodině obrany proti černé magii. „Očividně si také myslí, že Trelawneyová je stará podvodnice… Zdá se, že dostala zkušební lhůtu a hrozí jí propuštění.“
Umbridgová vstoupila do místnosti, na hlavě černou sametovou mašli a ve tváři samolibý výraz.
„Dobré odpoledne, třído.“
„Dobré odpoledne, profesorko Umbridgová,“ ozvalo se sborově mdlými hlasy.
„Hůlky pryč, prosím.“
Ale nic se tentokrát nestalo; nikdo už se ani neobtěžoval hůlky z tašek vyndávat.
„Prosím otočte si na stranu třicetčtyři a přečtěte si třetí kapitolu, „Případy neofenzivních odpovědí na magické útoky“. A není třeba –“
„– u toho mluvit,“ dodali Harry, Ron a Hermiona tiše.
„Nebudou famfrpálové tréninky,“ oznámila jim Angelina dutě, když se po večeři sešli ve společenské místnosti.
„Ale já jsem se choval slušně!“ zhrozil se Harry, „nic jsem jí neřekl, Angelino, přísahám –“
„Já vím, já vím,“ řekla Angelina zoufale, „jen řekla, že si to musí rozmyslet.“
„Rozmyslet co?“ zuřil Ron, „zmijozelským to povolila, tak proč ne nám?“
Ale Harry si představil, jaké potěšení Umbridgové působilo takhle jim vyhrožovat, že jim famfrpálový tým nepovolí a pochopil, že takovou zbraň nebude chtít hned tak schovat.
„No,“ řekla Hermiona, „berte to z té lepší stránky – aspoň teď budeš mít čas napsat esej pro Snapea!“
„To je opravdu ta lepší stránka!“ odsekl Harry, „žádný famfrpál a lektvary navíc?“
Harry padl do křesla, vytáhl z tašky pergamen a pustil se do práce. Nebylo snadné se soustředit; i když věděl, že Sirius přijde o hodně později, nemohl si pomoci a pravidelně pokukoval po ohni. V místnosti byl také pěkný rámus –Fred s Georgem zřejmě konečně dodělali první typ Kosicích svačinek a teď na střídačku předváděli jejich účinky k nemalé radosti přihlížejících.
Nejdřív si Fred kousl oranžové poloviny žývkačky a okázale zvracel do připraveného kbelíku. Pak do sebe nacpal růžovou půlku a zvracení ustalo. Lee Jordán, který produkci asistoval, líně nechal zvratky mizet stejným kouzlem, jakým Snape likvidoval Harryho lektvary.
Dávivé zvuky, fandění davu a nadšené objednávky, které Fred s Georgem ihned přijímali, Harryho velmi rozptylovaly a nemohl se na správnou přípravu Posilujícího lektvaru soustředit. Hermiona mu moc nepomáhala; prokládala jásání a zvuk zvratků zvonících o dno kbelíku znechuceným čenicháním, které ho rozptylovalo ještě víc.
„Tak běž a zastav je!“ řekl podrážděně, když už počtvrté přeškrtl špatný údaj o množství mletých gryfích drápů.
„Nemůžu, technicky vzato nedělají nic špatného,“ vrčela Hermiona skrze zaťaté zuby. „Mají právo jíst, co chtějí a není ani pravidlo, že by si to samé nemohli kupovat další pitomci, aspoň dokud se nepřijde na to, že by byly nějak nebezpečné a na to to nevypadá.“
Dívala se s Harrym a Ronem, jak George hodil do kbelíku krásnou šavli, spolkl zbytek žvýkačky a narovnal se, ruce roztažené, přijímaje ovace davu.
„Nechápu, jak můžou mít Fred a George jenom tři NKÚ,“ řekl Harry a díval se, jak Fred, George a Lee vybírají peníze. „Protože se opravdu vyznají.“
„Ano, ale vyznají se jen ve věcech, které k ničemu nejsou,“ nesouhlasila Hermiona.
„K ničemu?“ řekl napjatě Ron, „Hermioně, už si vydělali dvacetšest galeonů.“
Ještě to notnou chvíli trvalo, než se zástup rozešel a pak si Fred, Lee a George přisedli k nim a ještě o něco déle přepočítávali zisk, takže už bylo dost dlouho po půlnoci, když se místnost konečně vyprázdnila. Konečně Fred zavřel dveře na schodiště ke chlapeckým ložnicím, cinkaje váčkem galeonů tak, aby to Hermiona slyšela. Harry, který se svou eseji moc nepokročil se rozhodl to vzdát. Sotva odložil knihy, Ron, který podřimoval v křesle, se s přidušeným zachrochtáním probral a podíval se do krbu.
„Sirius!“ řekl.
Harry se otočil. Siriusova neučesaná hlava opět seděla v ohni.
„Ahoj,“ pozdravil a šklebil se.
„Ahoj,“ odpověděli sborově Harry, Ron a Hermiona a klekli si na rohožku ke krbu. Křivonožka hlasitě předl a pokoušel se, i přes sálající horko, přitisknout svoji tvář na Siriusovu.
„Jak to jde?“ zeptal se Sirius.
„Moc dobře ne,“ řekl Harry a Hermiona odtáhla Křivonožku, aby si neopálil vousy. „Ministerstvo protlačilo další výnos, podle kterého nemůžeme mít famfrpálové týmy –“
„Ani tajné lekce obrany proti černé magii?“ zeptal se Sirius.
Chvíli bylo ticho.
„Jak to víš?“ chtěl vědět Harry.
„Měli byste si líp vybírat místa na setkávání,“ zubil se Sirius, „Prasečí hlava, proboha.“
„No, rozhodně to bylo lepší než U tří košťat,“ bránila se Hermiona. „Tam je vždycky nacpáno –“
„Což by znamenalo, že by vás hned tak někdo nezaslechl,“ poznamenal Sirius, „máš se ještě hodně co učit, Hermiono.“
„Kdo nás slyšel?“ ptal se Harry.
„Mundungus, samozřejmě,“ řekl Sirius a když všichni vypadali zmateně, zasmál se. „To byla ta čarodějnice pod závojem.“
„To byl Mundungus?“ nevěřil Harry svým uším. „Co dělal U prasečí hlavy?“
„Co myslíš?“ řekl netrpělivě Sirius. „Hlídal tě, pochopitelně.“
„Vy mě pořád sledujete?“ prskal Harry.
„Jistě. A je to jedině dobře, že, jestliže to první, co provedeš o volném víkendu, je založení ilegální odbojové organizace.“
Ale nevypadal ani rozzlobeně, ani ustaraně. Naopak, díval se na Harryho s dobře viditelnou pýchou.
„Proč se Dung schovával?“ ptal se Ron. „Byli bychom ho rádi viděli.“
„Před dvaceti lety ho z Prasečí hlavy vyhodili,“ řekl Sirius, „a hospodský má dlouhou paměť. Když zavřeli Sturgise, přišli jsme o Moodyho rezervní neviditelný plášť, takže se Dung už za čarodějnici převlékal mockrát… Mimochodem… Rone, slíbil jsem tvojí mámě, že ti předám vzkaz.“
„Ano?“ řekl Ron podezřívavě.
„Vzkaz ohledně tvého členství v ilegální tajné skupině obrany proti černé magii. Vzkazuje ti, že budeš zcela jistě vyloučen a tvoje budoucnost bude v troskách. Vzkazuje ti, že budeš mít na naučení se obrany spoustu času později a že jsi moc mladý, aby ses něčeho obával. Také –“ (Sirius se podíval i na ostatní) „– doporučuje Harrymu a Hermioně se skupinou nepokračovat, přestože uznává, že nemá žádné právo jim to zakázat, takže je jednoduše prosí, aby si uvědomili, že jí leží na srdci jejich dobro. Všechno by vám to napsala, ale kdyby sovu někdo chytil, byli byste v průšvihu a sama vám to říct nemůže, protože má dnes v noci službu.“
„Jakou službu?“ zeptal se Ron rychle.
„Neptej se, prostě něco pro Řád,“ řekl Sirius. „Takže jsem jako posel musel posloužit já a laskavě jí vyřiďte, že jsem to udělal, protože si nemyslím, že by mi to jinak uvěřila.“
Zase bylo chvíli ticho. Mňoukající Křivonožka se pokusil dát Siriusovi pac a Ron dloubal do dírky v rohoži.
„Takže tím mi chceš říct, že ve skupině končím?“ zahuhlal nakonec.
„Já? To jistě ne!“ řekl překvapeně Sirius, „já si myslím, že je to skvělý nápad!“
„Opravdu?“ zeptal se Harry a srdce mu poskočilo.
„Ale samozřejmě!“ řekl Sirius, „ty si myslíš, že tvůj otec a já bychom sklonili hlavu a nechali si rozkazovat od takové staré brécy, jako je Umbridgová?“
„Ale – minulý rok jsi mi pořád připomínal, abych byl opatrný a neriskoval –“
„Minulý rok to podle všeho vypadalo, že v Bradavicích je někdo, kdo se tě pokouší zabít!“ připomněl mu netrpělivě Sirius. „Letos víme, že je tu někdo mimo Bradavice, kdo se pokouší zabít nás všechny, takže si myslím, že učit se správné obraně je velmi dobrý nápad!“
„A co když nás vyloučí?“ zeptala se Hermiona s tázavým výrazem.
„Hermiono, to bylo přece celé tvůj nápad!“ řekl Harry.
„Já vím, že byl. Jen mě tak napadlo, na co Sirius myslel,“ pokrčila rameny.
„Lepší být vyloučená a umět se bránit než sedět ve škole a nemít ani páru,“ řekl Sirius.
„Slyšíš? Slyšíš?“ jásali Ron a Harry.
„Takže,“ začal Sirius, „jak to organizujete? Kde se scházíte?“
„Tak to je trochu problém,“ řekl Harry, „nevím, kam teď budeme moc jít.“
„Co takhle Chroptící chýše?“ navrhl Sirius.
„Hej, to je nápad!“ vykřikl Ron, ale Hermiona skepticky zamlaskala a všichni se na ni podívali.
„Jistě, Siriusi, ale vy jste se tam scházeli jen čtyři a navíc jste se všichni uměli proměnit ve zvířata a také jste se, předpokládám, vešli pod jeden neviditelný plášť, když to bylo potřeba. Ale nás je dvacetosm a ani jeden z nás není zvěromág, takže bychom nepotřebovali neviditelný plášť, ale spíš neviditelný závěs –“
„To je fakt,“ řekl Sirius zklamaně, „no, ale vy jistě na něco přijdete. Ve čtvrtém patře za tím velkým zrcadlem bývala taková prostorná tajná chodba, možná byste tam měli dost místa na zkoušení zaklínadel.“
„Fred a George říkali, že je zablokovaná,“ zavrtěl Harry hlavou, „zavalená či co.“
„Ach…“ zamračil se Sirius. „Budu o tom muset popřemýšlet a –“
Zarazil se. Jeho výraz byl náhle napjatý a polekaný. Otočil se stranou a zadíval se na cihlovou zeď krbu.
„Siriusi?“ zeptal se nervózně Harry.
Ale už byl pryč. Harry chvíli zíral do plamenů a pak se podíval na Rona a Hermionu.
„Proč –?“
Hermiona zděšeně zalapala po dechu a vyskočila, zrak stále upřený do ohně.
Mezi plameny se objevila ruka, natahující se dopředu, jako by se snažila něco chytit; tlustá ruka s krátkými prsty ověšenými ošklivými prsteny.
Trojice vzala nohy na ramena. U dveří se Harry otočil – Umbridgová stále pátrala v plamenech, jako by přesně věděla, kde ještě před chvílí byly Sinusový vlasy a chtěla ho za ně chytit.
