33. Boj a let
Harry neměl představu, jaký má Hermiona plán, nebo má-li vůbec nějaký plán. Šel o půl kroku za ní, říkal si, že by bylo podezřelé, kdyby to vypadalo, že neví, kam jdou. Neodvážil se s ní promluvit; Umbridgová šla tak blízko za nimi, že slyšel její přerývaný dech.
Hermiona je vedla po schodech dolů do vstupní síně. Za dveřmi do velké síně bylo slyšet hlasy a cinkání příborů o talíře – Harrymu přišlo nemožné, že dvacet stop od něj jsou lidé pochutnávající si na večeři, oslavující konec zkoušek…
Hermiona vykročila hlavními dveřmi a po kamenných schodech vyšla ven do voňavého podvečerního vzduchu. Slunce zapadalo za stromy Zapovězeného lesa a jak Hermiona mašírovala přes trávník – Umbridgová musela občas popoběhnout, aby jí stačila – dlouhé tmavé stíny se za nimi vlnily jako pláště.
„Je to schované v Hagridově chýši, že?“ zafuněla Umbridgová Harrymu do ucha.
„Jistěže ne,“ řekla Hermiona kousavě, „Hagrid by ji mohl omylem spustit.“
„Ano,“ řekla Umbridgová a její vzrušení se evidentně stupňovalo. „No jistě, samozřejmě, ten kříženej trouba.“
Zasmála se. Harry pocítil silnou touhu se otočit a chytit ji pod krkem, ale odolal. Jizva ho bolela, ale ještě ne tak silně jak by bývala bolela, kdyby Voldemort začal zabíjet.
„Tak… Kde tedy je?“ zeptala se Umbridgová a znělo to lehce nejistě, protože Hermiona mířila do Zapovězeného lesa.
„No tam, samozřejmě,“ ukázala Hermiona mezi stromy, „muselo to být někde, kam studenti nechodí a nemohli by to tedy náhodně objevit.“
„No jistě,“ řekla Umbridgová, teď už trochu bojácně, „No jistě… Tak dobře… Vy zůstaňte přede mnou.“
„Nemohli bychom dostat vaši hůlku, když musíme jít vepředu?“ zkusil to Harry.
„Ne, to si nemyslím, pane Pottere,“ zasladila Umbridgová a píchla ho hůlkou do zad. „Obávám se, že ministerstvo si cení můj život víc než váš.“
Když se ocitli v chladném stínu prvních stromů, pokusil se Harry zachytit Hermionin pohled; vstoupit do Zapovězeného lesa bez hůlek mu přišlo mnohem bláznivější než cokoli jiného z toho, co dnes večer provedli. Ta ale sotva věnovala pohled Umbridgové a vzala to rovnou mezi stromy, rázujíc tak, že Umbridgová se svýma krátkýma nožkama měla co dělat, aby jí stačila.
„Je to hodně daleko?“ zeptala se, když si roztrhla hábit o ostružiní.
„Ano,“ řekla Hermiona, „ano, je to dobře schované.“
Harryho pochybnosti zesílily. Hermiona nešla cestou, kterou šli navštívit Gropa, ale tou, kterou se před třemi lety dostali do Aragogovy nory. Hermiona tam s ním tenkrát nebyla; pochyboval, že vůbec tuší, do jakého nebezpečí je vede.
„Eh – jsi si jistá, že jdeš dobře?“ zeptal se opatrně.
„Ó ano,“ odpověděla hlasem přímo ocelovým a prodírala se podrostem s celkem zbytečným hlukem. Za nimi Umbridgová zakopla o padlý stromek. Ani jeden se nezastavil, aby jí pomohli; Hermiona pokračovala a jen houkla přes rameno: „Je to ještě kousek dál!“
„Hermiono, nekřič tolik,“ zamumlal Harry a poposkočil, aby jí stačil, „tady může poslouchat cokoliv –“
„Já chci, abychom byli slyšet,“ odpověděla tiše, zatímco Umbridgová hlučně spěchala za nimi. „Uvidíš…“
Šli ještě poměrně dlouho, až byli tak daleko v nitru pralesa, že baldachýn stromů nepropouštěl žádné světlo. Harry měl zase ten pocit, který už tu zažil –pocit, že ho sledují cizí oči.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se Umbridgová zlostně.
„Teď už moc ne!“ křikla Hermiona, když se objevili na potemnělé pasece. „Už jen kousek –“
Vzduchem proletěl šíp a zapíchl se ze zlověstným zadrnčením přímo nad její hlavou. Ze všech stran bylo slyšet dunění kopyt; Harry cítil, jak se zem třese; Umbridgová zakvičela a přistrčila ho před sebe jako štít. Vyškubl se a otočil se. Obklopovalo je asi padesát kentaurů, luky natažené a namířené na Harryho, Hermionu a Umbridgovou. Pomalu poodstoupili do středu paseky a Umbridgová cosi zděšeně drmolila. Harry se podíval stranou na Hermionu. Triumfálně se usmívala.
„Kdo jste?“ zeptal se něčí hlas.
Harry se otočil vlevo. Kentaur s ořechově hnědým tělem, Magorian, vystoupil z kruhu;…