III
Slečna Barbora
Prohrávám tři sety tenisu
Saturnin staví tréninkovou stěnu
Neobvyklá úmluva s majitelem lodi
Doktor Vlach pronáší řeč o úpadku řemesel
Slečnu Barboru Terebovou jsem poznal na tenisovém dvorci. Byla hvězdou předměstského klubu, jehož jsem byl členem. Vídával jsem ji, krásnou a nepřístupnou, nastupovat k cvičným zápasům s trenérem nebo některým vynikajícím hráčem. Za to, že naše známost překročila hranici mých zdvořilých pozdravů a jejích zdvořilých, ale chladných odpovědí, mohu děkovat Pepíkovi.
Dovolte, abych vám toho Pepíka představil. Je částí klubového inventáře, je mu dvanáct let, sbírá míčky, odložené rakety, kouří a chodí za školu. Přesto, že je tak mlád, je znám svými znaleckými posudky, týkajícími se krásy dámských nohou, jejichž tvarů si při výkonu svého povolání bedlivě všímá. Ve svých výrocích je naprosto nesmlouvavý a je známo, že majitelkou jediných nohou, které obstály před jeho kritickým pohledem, je právě slečna Barbora.
Mužští členové klubu se vždycky smáli na celé kolo, když Pepík v jejich kruhu vykládal své rozumy. Považoval jsem tuto zábavu za krajně nevkusnou. I kdyby nebylo pohoršujícího Pepíkova mládí, zůstává nesporným, že slušně vychovaný mladý muž se nedívá dámám po nohách. I kdyby se mu k tomu naskytla příležitost.
Půl hodiny před tím, než jsem byl slečně Barboře představen, zrovna jsem takovou příležitost měl. Seděl jsem v lehátku před klubovnou, a slečna Barbora stála na vyvýšené verandě. Vyhlížela trenéra a často se dívala na hodinky. Na mém lehátku byla připevněna stříška proti slunci, a ta mi zastiňovala slečnu Barboru od pasu nahoru, takže bych si byl mohl její nohy klidně prohlížet, aniž bych se vystavoval nebezpečí, že budu přistižen při téhle netaktnosti.
Musil jsem v duchu myslit na to, jak by byli někteří členové klubu vděčni za takovou příležitost. Jak by si zálibně prohlíželi ty krásně modelované opálené nohy s útlými kotníky, štíhlé holeně a oblá lýtka, kulatá dívčí kolena a plná, sportem vypracovaná stehna, na nichž slunce vytvořilo tep zrychlující hranici hnědé a růžové v těch místech, kde mizela v oslnivě bílých šortkách. Prohlédli by si i malou jizvu na levém koleně a domyslili by si, že je to památka na ten loňský úraz na lyžích. Jak říkám, byli by za takovou příležitost velmi vděčni a ani by je nenapadlo, aby pokračovali ve čtení novin, jako jsem to udělal já.
Slečna Barbora se trenéra nedočkala a zdálo se, že je tím rozmrzelá. Ptala se na něco Pepíka, ten pokrčil rameny a pak ukázal směrem ke mě. Potom se přišel zeptat, jestli bych si nechtěl se slečnou zahrát. Řekl jsem, že mi bude opravdovým potěšením, ale on to slečně Barboře tlumočil tak, že se podíval směrem k verandě a řekl: "Jo."
Slečna Barbora se na mne usmála a já vám něco řeknu: že mé hezké nohy, no, prosím, to má mnoho žen, ale taková ústa jsem ještě nikdy neviděl. Všechno její kouzlo je zakleto do těch nádherných úst. I když jsem ji znal již velmi dlouho, nebyl jsem si jist, jaké má oči, protože kdykoliv jsem s ní byl pohromadě, díval jsem se jí na ústa.
Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
"Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?"
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: "Servírujete jako babička." Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl…
