XXIV
Dědečkův dopis
Jak teta Kateřina dědečka ošetřovala
Vyhlášení svaté války romanopiscům
Dědečkova prosba, první po 28 letech
Kavárna šuměla tlumeným hovorem a venku vytrvale pršelo. Chvátající deštníky se zrcadlily v mokrém asfaltu, kola aut rozstřikovala celé vějíře dešťové vody a černý voskovaný plášť strážníka se leskl jako nalakovaný. Dívky, starostlivy o své punčochy, obíhaly kaluže a schovávaly se do průjezdů před blížícími se auty.
Kavárna byla plna vůně kávy a cigaret. Přede mnou na mramorovém stolku ležely dva došlé dopisy, a já jsem odkládal jejich otevření. Ne že bych se obával nepříjemných zpráv, ale mám rád tu chvilku zamyšlení nad neotevřenými dopisy. Obě obálky byly stejného formátu a obě měly stejné poštovní razítko. Adresa jedné byla psána nepevným, ale stále ještě úhledným písmem dědečkovým, a druhá byla psána Saturninem. Přemýšlel jsem, co mi asi píší, a usoudil jsem, že dědeček už nepotřebuje Saturninových služeb, a Saturnin mi asi oznamuje, že se vrací.
Objednal jsem si kávu a pak jsem dopisy otevřel. Dědečkův začínal oslovením, které zde nemíním uvádět. Ne že by na něm bylo něco špatného, ale je to má přezdívka z dob útlého mládí a domnívám se, že není vhodná k označení dospělého a seriózního muže, za kterého se považuji. Kdykoliv jí dědeček použije, mám při tom asi takové pocity jako pěkná osmnáctiletá žába, když jsou mužskému návštěvníku ukazovány její fotografie z doby, kdy nemohla protestovat proti tomu, aby byla zvěčněna, jak se povaluje nahatá na kožešině.
Předpokládejme tedy, že ten dopis byl nadepsán: "Milý vnuku!" Ostatní text ponechávám beze změny.
Milý vnuku!
Až budeš jednou tak stár jako já, poznáš, že Ti celkem málo záleží na tom, co si o Tobě myslí lidé, příbuzné nevyjímajíc. A přece jaksi těžko snáším pomyšlení, že se patrně domníváš, že jsem se opravdu zbláznil. Cítím, že Ti musím vysvětlit, proč jsem se v posledních dnech, které jsi zde trávil, choval tak, že v Tobě ta domněnka mohla vzniknout. Vyložím Ti to a pokus se mi naslouchat tak pozorně jako kdysi, když jsem Ti vykládal pohádky. Mimochodem řečeno, dělával jsem to tak špatně, že jsi se nakonec domníval, že Červená karkulka byla princezna zakletá do vlka v perníkové chaloupce. Ale to už si Ty asi nepamatuješ, a přikročme k věci.
Je mi líto, že nemohu začít jinak než tím, že se rozhovořím o Tvé tetě a mé snaše Kateřině. Nevím, jestli jsi si někdy uvědomil, co pro tu naši příbuznou znamenají peníze, a kdyby to nebylo tak příkré, řekl bych, že je pro ně schopna všeho. Rozhodně jí však neublížím, když řeknu, že je pro ně schopna většiny skutků, jež by slušný člověk odmítl vykonat.
Dny, ve kterých mne ošetřovala po našem návratu z Bílého sedla, patří k nejhorším, které jsem prožil. Měl jsem opravdu od toho pohmoždění prudké bolesti v zádech, a milá Kateřina usoudila, že mé dny jsou sečteny. Způsobem, o kterém se domnívala, že je šetrný, mi dávala najevo, že bych měl uspořádat své soukromé záležitosti. Tato skutečnost sama by se mne nebyla nijak zvlášť nepříjemně dotkla. Jsem starý člověk a vím, že nebudu věčně zdobit povrch naší planety. Ačkoliv jsem na světě docela rád a míním se zde ještě nějaký čas zdržet, přece myšlenka na smrt mne nenaplňuje hrůzou a jsem odhodlán klidně a s příslušnou dávkou důstojnosti projít oponou stínů do onoho, prý lepšího světa, až mne zavolají drahé hlasy těch, kdož mne tam předešli.
Bohužel, protivný hlas, který mne tam posílal, patřil Tvé tetě Kateřině. Jak jsem již řekl, nebylo by mne příliš sužovalo to, že považovala za svou povinnost mi připomenout, abych včas rozhodl o svém majetku. Daleko horší bylo to, že mi také říkala, jak o něm mám rozhodnout, a snažila se mne ovlivnit způsobem, o kterém se nechci vyjadřovat. Za celý svůj život jsem neviděl takovou spoustu trapných scén, hysterických výbuchů, protivné podlízavosti a předstírané uraženosti, dramatických výstupů, hraničících s nějakými ponurými obřady a hypnotismem, jako za dnů, kdy mne ošetřovala. Kolikrát stála nade mnou j…