XXIII
Konec dovolené
Slečna Barbora myslí samostatně
Vzpomínka na muže, který nedovedl vyprávět
Zítra u Národního divadla
Vesničky s červenými taškovými střechami vypadaly jako korály navlečené na bělošedé stužce silnice, po níž slečna Barbora řídila svůj rapid jistě a bezpečně jako šofér z povolání. Veliká reklamní tabule s obrazem pneumatiky vrhla nám do očí svůj nápis a zmizela za námi. Mohutné lípy kolem silnice míjely nás v pravidelných intervalech. Ššš( ššš( ššš( Zkreslené obrazy stromů a oblaků letěly v křivém zrcadle pochromovaných paraboloidů, kryjících reflektory auta. Zvukový zlomek psího štěkotu vytryskl a zmizel za námi zároveň s několika opuštěnými domky.
Konec dovolené. Je na tom vždycky něco teskného, ale musím říci, že právě ten konec byl nejhezčí. Po kvapném odjezdu tety Kateřiny se v horách mnohem lehčeji dýchalo a slečna Barbora byla tak milá, že kurtoví elegáni s dělovými servisy byli stále řidšími hosty v mých snech. Postupně jsem si uvědomoval, že mám několik vlastností, které dokonale vyváží mé nedostatky, a říkal jsem si, že není důvodu, proč bychom se nemohli se slečnou Barborou v Praze občas vídat. A nakonec to ani nemusí být na hřišti. Řekla mi, že chodí velmi ráda do divadla, a doufal jsem, že neodmítne mé korektní pozvání, aby tam šla se mnou.
Opřel jsem se pohodlně v sedadle a oddal jsem se vzpomínkám, zatímco kulisa krajiny ubíhala stejnoměrně vzad. Cítil jsem, že budu dlouho vzpomínat na uplynulé tři týdny, na obědy připravované na ohni, na dvě zápalky s ulomenými hlavičkami, na ranní koupel v horské tůni, na noc strávenou na úbočí hor pod Bílým sedlem a s jistou zlomyslností na morální výprask, kterého se dostalo tetě Kateřině. Jediné, co kalilo mou duševní pohodu, bylo pomyšlení na to, co potkalo dědečka.
"Chudák dědeček!" řekl jsem nahlas.
"Proč?" ptala se slečna Barbora. "Mohlo se mu stát, že by měl daleko horšího vnuka, než jste vy."
"Nemíním podrobovat kritice dědečkovy vnuky. Mám na mysli duševní poruchu, která dědečka stihla."
"To přece nemyslíte vážně!" pravila slečna Barbora. "Nesdílím sice názory vaší paní tety, ale mluvila mi z duše, když prohlásila, že váš dědeček má víc rozumu než my všichni dohromady. Připouštím, že se v poslední době poněkud neobvyklým způsobem bavil na náš účet, ale to je všechno. Ostatně je možné, že k tomu měl nějaký důvod."
"Chcete tím snad říci, že dědeček svou pomatenost pouze předstíral?" ptal jsem se udiven.
"Zajisté," řekla slečna Barbora. "Kdybyste o tom byl chvíli přemýšlel, byl byste došel k stejnému závěru. Pamatujete si, jak jsem se vás ptala, kdy byl váš dědeček naposledy v Praze? Řekl jste mi, že před dvěma lety. Jak si tedy vysvětlujete, že nás ten milý starý pán omračoval několik dnů veršovanými průpovídkami, které byly umístěny na oknech pražských tramvají teprve před několika týdny? Kdo ho jim naučil? Pokud se pamatuji, prohlížel jste si zároveň se mnou tu tabulku s nápisem: Nevstupovat, vstupuje samo! jistě vás hned napadlo, že ji nemohl psát váš dědeček. Psaní redisovým perem není práce pro člověka, kterému se třese ruka. Když jsme dnes ráno balili, pohřešil jste víko od krabice na boty. Řekla jsem vám, že vím, kde je, a vy jste si myslil, že žertuji. Nežertovala jsem. Váš Saturnin z ní udělal tu tabulku a napsal na ni text redisovým perem půldruhého milimetru silným, týmž perem, kterým nadepsal deník naší cesty na Bílé sedlo. Humor vašeho sluhy má svůj osobitý ráz, a jestliže starý pán nazval vaši příslovími hýřící tetu poskakujícím mudroslovím národa slovanského, dovoluji si při vší úctě k vašemu dědečkovi tvrdit, že je to nápad Saturninův. Ostatně starý pán ví, že nevěřím v jeho pomatenost. Poznala jsem mu to na očích, když říkal, že u třetího řidičova povinnost je stavět znova, a já jsem se neubránila úsměvu. Ta cigareta, kterou mi nabídl, byla úplatkem za to, že mu nekazím zábavu."
"Bože," řekl jsem, "tohle mne vůbec nenapadlo a je to docela jednoduché! Totiž vypadá to jednoduše, když to říkáte, a to je největší p…
