Celá e-kniha Saturnin ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XV
Sbližování se slečnou Barborou
Začarované lehátko
Miloušovy nehody
Teta touží po dráze spisovatelské
Vypráví námět románu o "Květince Martě"
I Milouš by se uplatnil v literatuře
Jde jenom o jedno
Slečna Barbora se přestěhovala s vařením do kuchyně. Pravila, že se jí ani moc nechtělo, venku to bylo docela zajímavé. Já jsem se jí ani nedivil. Zrovna tak, jak předtím vytrvale pršelo, bylo potom stále hezky.
Dny příjemně ubíhaly a někdo by řekl, že se nic zvláštního a významného nedělo, ale já bych s tím nemohl souhlasit. Pro mne se děly věci krásné, nevšední a podivuhodné a dny byly jimi naplněny. Uvědomuji si, že ostatní nemohli sdílet moje pocity, protože to, o čem mluvím, se týkalo pouze mne a slečny Barbory. Stávali jsme se každým dnem většími kamarády a měli jsme radost, když jsme bláhovými maličkostmi mohli dávat najevo, že patříme k sobě, ovšem jen tehdy, když to nikdo neviděl. Měli jsme společné cigarety, ukusovali jsme z jednoho a téhož jablka a vyměňovali jsme si věci. Nosil jsem kolem krku červený šátek slečny Barbory a ona nosila po kapsách svého sportovního obleku mé pouzdro na cigarety, zapalovač a kapesní nůž. Já jsem nosil její kovové zrcátko a měli jsme pádné důvody, abychom se navzájem hledali, protože já jsem si chtěl zapálit cigaretu a slečna Barbora potřebovala zrcátko.
Prohlíželi jsme spolu dědečkovu knihovnu a vždycky jsme pocítili touhu číst oba touž knihu a kupodivu, šlo to docela dobře uskutečnit. Naše obvyklá večerní mlčení na terase byla přerušena tím, že vlahé večery vábily celou naši společnost a seance s povinným vyprávěním příběhů se konaly tam. Měli jsme každý své označené lehátko, a Saturnin je každého večera rozestavoval způsobem, který nás se slečnou Barborou zbavoval důležitých starostí o to, budeme-li sedět vedle sebe.
Saturnin je vůbec velmi důmyslný muž. Dodnes nechápu, jak to dělal, že se Miloušovo lehátko, obyčejně uprostřed vyprávění, zázračným způsobem složilo a pohřbilo blazeovaného světáka ve svých troskách. Když se to stalo poprvé, všichni jsme se polekali, a Saturnin ochotně přinesl Miloušovi lehátko jiné. To sklaplo asi za deset minut také, a Milouš se zase octl na zemi. To bylo na dědečka trochu moc. Křičel na Milouše, co to pořád děláš, ty kluku pitomá, nemůžeš sedět pořádně, a Milouš uraženě odešel.
I jinak plnil Saturnin svou přísahu a myslím, že Milouš bude na pobyt v dědečkově domě ještě dlouho vzpomínat. Saturninovým přičiněním prožíval jakousi filmovou grotesku plnou zázračných nehod a svízelů. Zajímavé bylo, že mlčel a neprozradil Saturnina. Jistě to mělo nějaký důvod. Saturnin se nelekal žádné námahy a dalo by příliš mnoho práce, kdybych chtěl vylíčit všechno, co si na Milouše vymyslil. Pamatuji si, jak můj drahý bratranec zuřil, když si z láhve březové vody nastříkal na vlasy petrolej, jak klel a vzbouřil celý dům, když v době, kdy nám nesvítilo světlo, šel potmě spat a zjistil, že někdo přestavěl nábytek v jeho pokoji naprosto nesmyslným způsobem, jak pochyboval o svém zdravém rozumu, když se dočítal šílené věci ve svých sešitových krvácích, v nichž Saturnin vyměnil navzájem listy tak, že číslování sice souhlasilo, ale každý list byl z jiného sešitu. Je zajímavé, že první takto upravený román Milouš přečetl, aniž to zpozoroval. Dokonce myslím, že měl v úmyslu ten příběh vypravovat, až naň přijde řada v našich černých hodinkách. Dědeček totiž trval na tom, abychom se ve vypravování všichni vystřídali, třebaže už zase máme elektrické světlo. Teta Kateřina překotně souhlasila a jala se vyprávět.
Pravila, že já i dědeček jsme vykládali příběhy ze svého života, příběhy, které se nám skutečně přihodily, ale jí to není možené. Její život byl těžký a všední, znala jenom práci a odříkání, a když strýc František zemřel, obětovala se svému dítěti, Miloušovi. Nikdy nepromluvila křivého slova o svém zemřelém muži a nechce na něj vzpomínat ve zlém, už proto ne, že to byl dědečkův syn a ona si dědečka váží ze všech lidí nejvíce, ale to snad může říci, že nezaop…
