XX
Večer na horách
Je chladno a voda je studená
Co by se stalo, kdybych se díval dalekohledem do studny
Caesar nenosil flanelovou košili
Dědeček řeční s katastrofálními následky
Nebe nad západem hořelo záplavou barev. Obláčky měly lem z roztaveného zlata a pluly na propasti rozzářeného prostoru.
Celá ta ohromující nádhera se podobala výbuchu barevné fontány, orgii šíleného malíře, povodni zlatých pomerančů ve vlastní rudé šťávě, otevřené výhni, v níž hořela duha, ale ze všeho nejvíce se to podobalo západu slunce v horách a bylo to moc hezké. Ale slečna Barbora byla taky hezká. Seděla se mnou na podezdívce doktorova srubu, dívala se do nebe a měla oči plné světla.
Z otevřeného okna nad námi bylo slyšet pleskání karet o stolní desku. Dědeček, doktor Vlach a Saturnin hráli mariáš. Občas rozjařeně pronášeli obvyklé karbanické fráze. Potok šuměl a od tůně zalétaly sem útržky tlumené hádky mezi tetou a Miloušem. Teta si omývala lýtka studenou vodou a snažila se přimět Milouše k témuž úkonu. Ačkoliv bylo tak krásně a slečna Barbora seděla po mém boku, cítil jsem jakousi stísněnost. Myslil jsem na to, že moje dovolená se brzo skončí a s ní nenávratně zmizí dny, kdy jsem měl příležitost být od rána do večera ve společnosti slečny Barbory. V mých představách byla Praha plna oslňujících mladých mužů, kteří hýřili vlastnostmi, jichž se mi nedostávalo. Mezi jiným zcela určitě měli dělové servisy a tloukli forehand přímo ukázkově. Všechna ta drobná a radostná vítězství, kterými jsem si dobýval kamarádství a náklonnost slečny Barbory, mohla být velmi pomíjející. Skličovala mne představa, že by mi z těch krásných dnů zbyla jen vzpomínka a dvě zápalky s ulomenými hlavičkami.
"Sedma hoří!" povykoval dědeček uvnitř srubu. Slečna Barbora se uličnicky zasmála, přiložila k ústům sevřenou pěst a zatroubila hasičskou kvartu "hoří!". Natáhla nohy v solidních turistických střevících před sebe, vrazila ruce do kapes své sukýnky a opřela se zády o stěnu srubu. Měla občas takové maličko klackovité pohyby, kdy na rozdíl od své elegantní svižnosti vypadala jako malý nešikovný medvídek. Oči jí při tom jiskřily a já jsem se mohl zbláznit, jak se mi to líbilo. Od potoka stoupala k nám teta Kateřina a její rozzlobená tvář podivně kontrastovala s její hopsavou chůzí. Poskakovala kolem, aniž si nás všimla, a zmizela ve srubu. Z otevřeného okna zazněl hlas doktora Vlacha: "Držte si klobouky, jedeme z kopce!"
Sluneční terč už zmizel za obzorem a mráčky na západním nebi byly najednou skoro černé. Barevný odstín nebe se měnil každou vteřinu a ve chvíli, kdy dědeček vyhrožoval jakési desítce: "I kdyby za mořem byla!", měl barvu světlounce zelenou. Ze zalesněných svahů hor stoupalo lehké kouřmo. Vzduch v údolích byl ještě průzračný, ale dostával barvu pelu na zralých švestkách, a brzo potom se začaly kopce pod nimi utápět v soumraku. Milouš stoupal od potoka a bylo slyšet, jak se za ním kutálejí kameny. Na obloze se objevily první hvězdy.
Ráno jsme vstávali ještě skoro za tmy. Byli jsme rozespalí a bylo nám všem nepříjemně chladno. Skládal jsem přikrývky, pod kterými jsem spal, a zuby mi cvakaly zimou. Doktor Vlach zapálil samovar a postavil naň veliký hrnec s takovou spoustou vody, že jsem považoval za vyloučeno, aby to vůbec kdy začalo vařit. Dědeček si obouval boty a tiše si přitom hvízdal tak dlouho, dokud se mu nepřetrhla tkanička. Potom tlumeně klel. Bylo slyšet, že dámy nahoře v podkroví už také vstávají. Teta usilovně zpívala, snad se domnívala, že se tím zahřeje. Saturnin přišel zvenčí a měl kolem krku ručník. Přál nám dobrého jitra, sympaticky se šklebil a říkal, že bude hezky. Jak to poznal, nevím. Z okna to vypadalo, jako když v listopadu míní celý den pršet, a když přestane chvíli pršet, začne sněžit.
Představa, že bych se měl jít k potoku umýt, mne velmi málo lákala, ale jsou určité zásady, na které slušně vychovaný muž nezapomíná. Ostatně Saturnin mi už podával můj kartáček na zuby, pastu a čistý ručník.
Vyrazil jsem ven s úmyslem od…
