KAPITOLA 12
Vlezu na postel a ztěžka si povzdechnu. Od zápasu s Peterem uběhly dva dny a moje modřiny se vybarvily do modrofialova. Už jsem si zvykla, že každý pohyb bolí, takže mi to nečiní takové problémy, ale ke zotavení mám ještě daleko.
I přes nevyléčená zranění jsem dnes musela znovu bojovat. Tentokrát mě přiřadili k Myře, která nedokáže smysluplně útočit, když jí člověk vy řadí jednu ruku. V prvních dvou minutách se mi jí podařilo uštědřit pěknou ránu. Spadla a na to, aby se postavila na nohy, se jí příliš motala hlava. Měla bych triumfálně jásat, ale složit k zemi právě Myru není žádné umění.
V okamžiku, kdy se hlavou dotknu polštáře, se dveře pokoje rozlití a dovnitř se vhrnou lidi s baterkami. Posadím se, div že se přitom nepraštím hlavou o rám horní postele. Zamžourám do tmy, abych zjistila, co se děje.
„Všichni vstávat!“ zařve kdosi. Zezadu mu svítilna ozáří hlavu a kroužky v jeho uších se zablyští. Eric. Kolem něj je spousta dalších Neohrožených. Některé jsem už předtím viděla v Jámě, jiné vidím poprvé. Je mezi nimi i Čtyřka.
Jeho oči sklouznou k mým a podrží můj pohled. Dívám se na něj, ani si neuvědomím, že ostatní mezitím vylézají z postelí.
„Jsi snad hluchá, Škrobe?“ vyštěkne Eric. Proberu se a vyklouznu z postele. Jsem ráda, že spávám oblečená, protože Christina teď stojí vedle palandy jenom v tričku a každý vidí její dlouhé nohy. Založí si ruce a zaboří pohled do Erica. Najednou si přeju, abych se taky tak troufale uměla na někoho podívat, kdybych byla polonahá, ale to bych nikdy nedokázala.
„Máte pět minut na to, abyste se oblíkli a sešli se s námi u kolejí,“ oznámí Eric. „Čeká vás další exkurze.“
Vrazím nohy do bot a s bolestnou grimasou vysprintuju za Christinou směrem k vlaku. Po zátylku mi stéká stružka potu, zatímco se v Jámě řítíme po úzkých skalních stezkách a cestou vrážíme do lidí. Naše přítomnost je očividně nijak nepřekvapuje. Říkám si, kolik horečných, sprintujících lidí kolem nich asi každý týden takhle proletí.
K trati doběhneme v těsném závěsu za nováčky z Neohroženosti. Vedle kolejí je navršená černá hromada. Rozeznám v ní dlouhé hlavně a kohoutky střelných zbraní.
„To budem po něčem střílet?“ sykne mi Christina svou otázku do ucha.
Vedle hromady leží krabice naplněné něčím, co vypadá jako munice. K jedné z krabic se skloním. Je na ní napsáno „PAINTBALLOVÉ KULIČKY.“
Nikdy jsem o nich neslyšela, ale název je výstižný sám o sobě. Zasměju se.
„Rozeberte si pušky!“ zařve Eric.
Hrneme se ke zbraním. Mám to k nim nejblíž a popadnu první pušku, která mi přijde pod ruku. Je těžká, ale ne zas tak, abych ji neuzvedla. Pak ukořistím zásobník kuliček. Strčím si ho do kapsy a přehodím si pušku přes hrudník.
„Kolik máme času?“ zeptá se Eric Čtyřky.
Čtyřka se podívá na hodinky. „Bude tady každou chvílí. Jak dlouho ti ještě bude trvat, než si to zapamatuješ?“
„Proč bych se namáhal, když mám tebe?“ namítne Eric a strčí Čtyřku do ramene.
Nalevo ode mě se v dálce objeví světelný kruh. Postupně se zvětšuje, až z boku ozáří Čtyřkovi tvář. Lehce vpadlé místo pod jeho lícní kostí se ponoří do stínu.
Je první, kdo se vyhoupne na vlak, a já vyrazím za ním a nečekám ani na Christinu, ani na Willa nebo Ala. Zatímco vedle vlaku chytám tempo. Čtyřka se obrátí a natáhne ke mně ruku. Chytnu se jí a nechám se vytáhnout nahoru. Dokonce i svaly na předloktí má napjaté, hezky vyrýsované.
Rychle se ho pustím, ani se na něj nepodívám, a jdu se posadit na opačnou stranu vagónu.
Když jsou všichni uvnitř, Čtyřka se ujme slova.
„Rozdělíme se do dvou týmů a zahrajeme si vlajkovou. Týmy budou rovnoměrně namíchané z nováčků, kteří se u nás narodili, a z přeběhlíků. Jeden tým vyrazí napřed a ukryje někde svou vlajku. Pak provede to samé i druhá skupina.“ Vlak s námi zahoupá a Čtyřka se chytí okraje vstupního prostoru, aby udržel rovnováhu. „Je to naše tradice, proto doufám, že budete hru brát vážně.“
„Co dostanem, když vyhrajem?“ křikne někdo.
„To zní jako dotaz od někoho, kdo nemá v Neohroženosti co …
