Divergence (Veronica Rothová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 23

 

Ten večer už se do pokoje nevrátím. Je hloupost spát ve stejném pokoji s lidmi, kteří mě napadli, jenom abych jim dala najevo, že mě nemůžou zastrašit. Čtyřka si ustele na podlaze a mně zůstane jeho postel. Vdechuju vůni jeho polštáře. Voní po pracím prášku a něčem silném, sladkém a zřetelně mužském.

Čtyřka začne pomalu, pravidelně oddechovat. Nadzvednu se na loktech, abych se podívala, jestli spí. Leží na břichu s jednou rukou přes hlavu. Má zavřené oči a pootevřené rty. Poprvé vypadá jako osmnáctiletý kluk a já si říkám, kdo vlastně je. Kdo, když ne jeden z Neohrožených, ani instruktor, ani Čtyřka, ani nic konkrétního?

Ať je kdokoli, líbí se mi. Teď ve tmě je pro mě snazší si to přiznat, po tom všem, co se stalo. Není milý ani něžný, ani nijak zvlášť vlídný. Ale je inteligentní a odvážný, a i když mě zachránil, jednal se mnou jako se sobě rovnou. Nic víc vědět nepotřebuju.

Sleduju, jak se mu svaly na zádech napínají a uvolňují, a pak usnu.

Probudím se do bolestivého pekla. Zděšeně se posadím a chytím se za žebra. Dojdu k malému zrcadlu na protější zdi. Musím si stoupnout na špičky, abych se v něm uviděla. Jak jsem čekala - na tváři mám tmavě modrou podlitinu. Je mi proti srsti jít v tomhle stavu do jídelny, ale pamatuju si, co mi Čtyřka kladl na srdce. Musím se usmířit se svými přáteli. Potřebuju, aby mě ochránili, když už si mám hrát na chudinku.

Svážu si vlasy do uzlu. Otevřou se dveře a do pokoje vejde Čtyřka.

V ruce drží ručník a mokré vlasy se mu třpytí. Zatají se mi dech, jak spatřím část jeho obnaženého břicha, když si utírá vlasy. S přemáháním se mu podívám do očí.

„Ahoj,“ špitnu přiškrceně. To není dobrý začátek.

Bříšky prstů se dotkne mé modřiny na tváři. „Tak zlý to není,“ konstatuje. „Co hlava?“

„Jde to.“ Lžu - v hlavě mi buší tisíc kladiv. Přejedu si prsty po bouli ve vlasech a hlava se mi ještě víc rozbrní. Mohlo to být horší. Mohla jsem skončit dole v řece.

Každý sval v těle se mi napne, když mi sjede rukou k žebrům, kam mě Drew kopl. Jeho gesto je nenucené, přesto dočista zkamením.

„A žebra?“ zeptá se tichým hlasem.

„Bolí, jenom když dýchám.“

Usměje se. „S tím toho moc nenaděláš.“

„Peter by nejspíš uspořádal mejdan, kdybych přestala dejchat.“

„No,“ řekne, „na kus dortu bych si dal říct.“

Zasměju se, ale to už se bolestí chytám za žebra. Pomalu svou ruku vysune zpod mé. Působí to jako pohlazení. Sotva oddálí prsty, zabolí mě na prsou. Vzpomenu si, co se včera v noci stalo. A chci zůstat tady s ním. Lehce na mě kývne a vykročí ke dveřím.

„Půjdu první,“ řekne, když dojdeme před jídelnu. „Brzy ahoj, Tris.“ Projde dveřmi a já osamím. Včera mi řekl, že ze sebe budu muset udělat slabocha, ale mýlil se. Já už slaboch jsem. Přitisknu se ke zdi a přitlačím si dlaně na čelo. Zhluboka dýchat nemůžu, tak aspoň provedu několik rychlých, mělkých nádechů a výdechů. Tohle musím přemoct. Napadli mě, abych se cítila slabá, V rámci sebezáchovy můžu předstírat, že se jim to podařilo, ale nedovolím, aby to byla pravda.

Odlepím se od zdi a bez dalšího přemýšlení rozrazím dveře do jídelny. Po několika krocích si vzpomenu, že se mám nahrbit a držet se těsně u zdi. Zpomalím tempo a svěsím hlavu. Uriah, který sedí u vedlejšího stolu než Christina a Will, zvedne ruku a zamává na mě. Vzápětí nechá ruku klesnout.

Posadím se vedle Willa.

Al tady není - nikde tady není.

Uriah nechá na stole nedojedený muffin a nedopitou sklenici vody a vklouzne na prázdnou židli vedle mě. Všichni tři si mě chvíli jen prohlížejí.

„Co se stalo?“ zeptá se konečně Will tlumeným hlasem.

Ohlédnu se přes rameno na stůl za námi, kde sedí Peter. Ukousne si z toastu a pošeptá něco Molly do ucha. Silně stisknu hranu stolu. Chci mu ublížit. Ale teď není ten pravý čas.

Drew s nimi nesedí, takže musí být ještě v nemocnici. Při té myšlence mi tělem projede zlomyslné uspokojení.

„Peter, Drew...“ řeknu tiše. Když se natahuju pro topinku, chytím se za žebra. Pěkne to bolí, tak proč bych sebou neškubla a nenahrbila se. „A...“ Polknu. „A Al.“

„Panebože,“ vydechne Christina a vytřeští oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Uriah.

Peter vyhledá můj pohled. S nejvyšším přemáháním rychle uhnu očima. Zhořkne mi v ústech, že mu takhle dávám najevo ustrašenost, ale nemám jinou možnost. Čtyřka měl pravdu. Musím udělat všechno proto, abych to znovu neschytala.

„Ne tak docela,“ odpovím Uriahovi.

Pálí mě oči, a to na rozdíl od škubnutí nepředstírám. Pokrčím rameny. Už věřím tomu, před čím mě Tori varovala. Peter, Drew a Al by mě byli s to shodit do propasti z čiré závisti - je pořád tak neuvěřitelné, že by mě lidi ve vedení mohli chtít zavraždit?

Necítím se ve své kůži. Jako bych byla v cizím těle. Jestli si nebudu dávat pozor, mohla bych špatně skončit. Nemůžu věřit ani lídrům vlastní frakce. Své nové rodině.

„Vždyť jsi byla...“ Uriah sevře rty. „To není fér. Tři proti jedný holce?“

„Jo, a Peter hrál odjakživa fér. Proto si počkal, až Edward usne, a vypíchl mu oko.“

Christina si odfrkne a zavrtí hlavou. „Ale že Al... Víš to jistě, Tris?“

„Jo,“ ubezpečím ji. „Naprosto.“

„Asi byl tak zoufalej, že mu ruplo v bedně,“ usoudí Will. „Poslední dobou se choval... Já nevím. Jako někdo jinej. Co začaly ty simulace.“

Vtom se do jídelny všourá Drew. Topinka mi vypadne z ruky a klesne mi čelist.

Označit ho za „potlučeného“ by byl silný eufemismus. Obličej má celý oteklý a fialový. Má natržený ret a obočí. Celou cestu až ke stolu se kouká do země, ani na mě se nepodívá. Letmo pohlédnu na Čtyřku na opačném konci jídelny. Spokojeně se usmívá. Taky bych se tak chtěla tvářit.

„Tos mu udělala ty?“ sykne Will.

Zavrtím hlavou. „Ne. Někdo - nevím kdo - je načapal dřív, než...“ Naberu dech. Když to vyslovím nahlas, bude to působit hrůzněji, reálněji. „...mě stačili shodit do propasti.“

„Chtěli tě zabít?“ Christina tu otázku skoro zašeptá.

„Možná. Možná mě tam jenom chtěli nechat viset, aby mi nahnali strach.“ Zvednu rameno. „Což se jim podařilo.“

Christina se na mě smutně podívá. Will zírá do stolu.

„Nemůžem to nechat jen tak,“ prohlásí Uriah tiše.

„A co? Dáme jim taky deku?“ Christina se ušklíbne. „Zdá se, že o to už se někdo postaral.“

„Ne. Z takový bolesti se co nevidět vzpamatujou,“ odpoví Uriah. „Musíme bejt lepší než oni a vyšachovat je z frakce. Pak bude vymalováno. Navždycky.“

Čtyřka se zvedne a postaví se mezi stoly. Hovor v jídelně utichne.

„Přeběhlíci mají dneska jinej program,“ oznámí. „Pojďte se mnou.“

Vstaneme. Uriah svraští čelo. „Dávej si bacha,“ řekne mi.

„V klidu,“ ozve se Will. „Budem jí dělat garde.“

 

+ + +

 

Čtyřka nás vede po úzkých chodnících po obvodu Jámy. Nalevo ode mě jde Will, napravo Christina.

„Nikdy jsem se ti neomluvila,“ řekne Christina potichu. „Že jsem ti vyfoukla tu vlajku. Patřila tobě. Nevím, co to do mě vjelo.“

Nevím, jestli je moudré jí odpustit - jim oběma, vzhledem k tomu, co mi včera po zveřejnění výsledků druhého kola řekli. Ale matka by mi připomněla, že lidi jsou jenom lidi a že bych k nim měla být shovívavá. A Čtyřka mi radil, abych si od svých přátel nechala pomoct.

Vlastně nevím, na koho bych se měla spolehnout. Nejsem si jistá, kdo je můj skutečný přítel. Uriah a Marlene, kteří stáli na mé straně i ve chvílích, kdy jsem jednala neohroženě, nebo Christina a Will, kteří mě vždycky bránili, když jsem vypadala, že to potřebuju?

Když se na mě Christina podívá svýma široce rozevřenýma hnědýma očima, přikývnu. „Nechme to plavat.“

Pořád na ni mám zlost, ale musím to už pustit z hlavy.

Stoupáme výš, než jsem kdy předtím byla. Pokaždé, když se Will podívá dolů, zbledne jako křída. Výšky mi většinou nevadí, a tak se Willa chytím, jako bych potřebovala oporu - ve skutečnosti poskytnu oporu já jemu. Vděčně se na mě usměje.

Čtyřka se otočí čelem k nám a několik kroků jde pozpátku - pozpátku, po úzkém chodníku bez zábradlí. Jak dobře tohle místo zná?

Pohledem vyhledá Drewa. Ten se vleče jako poslední. „Přidej, Drewe. Táhneš se jako smrad.“

Je to krutý žert, ale v duchu bojuju se smíchem. Tedy až do chvíle, kdy si Čtyřka všimne, jak se držím Willa, a všechen humor jej opustí. Z jeho výrazu mě zamrazí. Snad... nežárlí?

Blížíme se k prosklenému stropu a poprvé za celé dny spatřím slunce. Čtyřka vystoupá po kovovém schodišti, které se ztrácí ve stropním otvoru. Schody mi zavrzají pod nohama. Shlédnu do Jámy a propasti pod námi.

Přejdeme po skleněném stropě, teď už spíš po podlaze, na druhou stranu oválné místnosti se stěnami ze skla. Okolní budovy jsou polorozpadlé a zjevně opuštěné. Asi proto jsem si základny Neohrožených nikdy nevšimla. A sektor, kde jsme bydleli, je odtud navíc dost daleko.

Po místnosti se pohybují Neohrožení a v malých skupinkách spolu hovoří. U jedné zdi spolu holemi šermují dva mladíci. Zasmějí se, když jeden z nich mine a promáchne holí naprázdno. Nad našimi hlavami je natažená dvojice lan, jedno asi o metr výš než druhé. Tak tady Neohrožení trénují ty svoje věhlasné akrobatické kousky!

Čtyřka nás provede dalšími dveřmi. Vstoupíme do obrovského, vlhkého prostoru. Podél pomalovaných zdí vede potrubí. Místnost osvětluje několik starodávných zářivek s umělohmotnými kryty - ty musejí leccos pamatovat.

„Tohle je jiný druh simulace, než jaký znáte,“ řekne Čtyřka. Jeho jasné oči na sebe v mdlém světle strhávají pozornost. „Říká se mu krajina strachu. Pro naše účely byla deaktivovaná, takže až sem zavítáte příště, bude to tu vypadat jinak.“

Za ním se na betonové zdi rýsuje nápis „Neohrožení“, ozdobně nastříkaný červeným sprejem.

„Během předchozích simulací jsme nasbírali informace o tom, čeho se nejvíc bojíte. Krajina strachu s těmito daty pracuje a konfrontuje vás s řadou virtuálních překážek. Některé můžou vypadat jako fóbie, s kterými jste se už v simulacích setkali. Jiné pro vás budou nové. Rozdíl je v tom, že tady víte, že jde o simulaci, takže budete moct vzít rozum do hrsti.“

To znamená, že v krajině strachu se bude každý chovat, jako by byl Divergentní. Nevím, jestli to mám brát jako úlevu, protože aspoň budu k nerozeznání od ostatních, nebo jako problém, protože přijdu o výhodu.

Čtyřka pokračuje. „To, s kolika druhy úzkosti se v krajině strachu setkáte, se bude odvíjet od toho, kolik jich ve skutečnosti zažíváte.“

Z čeho všeho mám strach? Představím si další střet s vránami a zachvěju se, ačkoli v místnosti je teplo.

„Jak už jsem řekl, třetí fáze výcviku se zaměřuje na to, jak umíte pracovat s psychikou,“ připomene Čtyřka. Vzpomínám si, když nám to říkal. Úplně první den. A jak hned potom přiložil Peterovi k hlavě nabitou pistoli. Škoda že nezmáčkl spoušť.

„Vyžaduje totiž, abyste ovládali své emoce i tělo. Jde o kombinaci fyzických dovedností, které jste získali v první fázi tréninku, a schopnosti udržet klidnou mysl, kterou jste cvičili ve fázi druhé.“ Jedna ze zářivek nad Čtyřkovou hlavou se zacuká a zabliká. Čtyřka přestane přejíždět pohledem z jednoho na druhého a upře jej na mě.

„Příští týden budete mít za úkol projít svou krajinou strachu co nejrychleji, vedení Neohroženosti vás bude pozorovat. Bude to vaše závěrečná zkouška, která rozhodne o vašem umístění v poslední fázi výcviku. Důležitost roste, takže třetí fáze má největší váhu ze všech. Jasné?“

Všichni přikývneme. Dokonce i Drew, kterého každý pohyb hlavou očividně bolí.

Jestli si v závěrečné zkoušce povedu dobře, mám slušnou šanci dostat se do desítky nejlepších, slušnou šanci stát se členem frakce. Stát se Neohroženou. Při té představě se mi úlevou málem roztočí hlava.

„Překážky můžete zdolávat dvěma způsoby. Buď se vám podaří uklidnit se tak, aby simulace zaregistrovala normální dechovou frekvenci a pravidelný srdeční rytmus, nebo přijdete na to, jak svému strachu čelit, což může simulaci posunout vpřed. Když se například budete bát, že se utopíte, jeden ze způsobů, jak na svůj strach vyzrát, je potopit se do ještě větší hloubky.“ Čtyřka pokrčí rameny. „Všem vřele doporučuju, aby svého volna v příštím týdnu dobře využili, zamysleli se nad tím, z čeho mají největší strach, a vymysleli strategii, pomocí níž tento strach překonají.“

„Ale to není fér,“ ozve se Peter. „Co když se někdo bojí jenom pár věcí a jinej má takovejch fóbií dvacet? Za to přece nemůže.“

Čtyřka se na něj chvíli upřeně dívá a pak se rozesměje. „Ty se mnou vážně chceš diskutovat o tom, co je a co není fér?“

Hlouček se před ním rozestoupí a uvolní mu k Peterovi cestu. Čtyřka si zkříží ruce na prsou a smrtelně vážně pronese: „Chápu, proč se bojíš, Petere. Včera v noci se jasně ukázalo, že nejseš nic jinýho než zbabělej mizera.“

Peter na něj tupě zírá.

„Takže teď už všichni víme,“ dodá Čtyřka tiše, „že tě vyděsí i malá, hubená holka od šedejch myší.“ Rty mu zvlní úsměv.

Will mě jednou rukou obejme. Christině se otřásají ramena potlačovaným smíchem. A někde v nitru najdu úsměv i já.

 

+ + +

 

Když se toho odpoledne vrátíme do pokoje, je tam Al.

Will se za mě postaví a zlehka mi položí ruce na ramena - jako by mě chtěl ujistit, že s ním můžu počítat. Také Christina se ke mně přisune blíž.

Al má kruhy pod očima a tvář opuchlou od pláče. Při pohledu na něj mě píchne u srdce. Nohy mám jako dřevěné. Vůně citrónové trávy a šalvěje, která mě dřív uklidňovala, mě zaštípe v nose.

„Tris,“ hlesne Al. „Můžu s tebou mluvit?“

„Děláš si srandu?“ Will mi zmáčkne rameno. „Zkus se k ní ještě jednou přiblížit a...“

„Neublížím ti. Nikdy jsem nechtěl...“ Al schová obličej do dlaní. „Jenom jsem ti chtěl říct, že mě to mrzí, strašně moc. Já... já nevím, co to do mě vjelo... Prosím tě, promiň mi to, prosím...“

Vztáhne ke mně ruku, jako by se chtěl dotknout mého ramene nebo ruky. Na tvářích se mu lesknou slzy.

Někde ve mně je soucitná, odpouštějící bytost. Někde tam je dívka, která má pochopení pro to, čím si druzí procházejí, která chápe, že lidé někdy páchají zlo a že je zoufalství vede do míst ještě temnějších, než si kdy dokázali představit. Přísahám, že taková dívka existuje a že toho kajícníka, kterého před sebou vidím, lituje.

Ale kdybych ji potkala, dělala bych, že ji neznám.

„Drž se ode mě dál,“ řeknu klidně. Tělo mám ztuhlé a chladné a nezlobím se, nebolí mě to, nic necítím. „Už se ke mně nikdy nepřibližuj,“ řeknu tichým hlasem.

Naše pohledy se střetnou. Jeho oči jsou temné a skelné. Mé oči jsou mrtvé.

„Protože jestli to uděláš, přísahám bohu, že tě zabiju. Ty zbabělce.“

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024