KAPITOLA 24
„Tris.“
Matka na mě ve snu zavolá. Kývne na mě a já k ní přes kuchyň dojdu. Ukáže na hrnec na sporáku. Nadzvednu pokličku a nakouknu dovnitř. Z hrnce na mě civí sklovité vraní oko. Opeřená křídla se těsnají podél vykrmeného těla ponořeného do vroucí vody.
„Večeře,“ řekne matka.
„Tris!“ zaslechnu podruhé. Otevřu oči. U mé postele stojí Christina. Po tvářích jí tečou slzy, černé od řasenky.
„Al,“ vysouká ze sebe. „Vstávej.“
Jen někteří jsou vzhůru. Christina mě popadne za ruku a vyvleče mě ven z pokoje. Běžím bosá po kamenné podlaze a snažím se rozmrkat mlhu před očima. Údy mám spánkem ještě celé ztěžklé. Stalo se něco strašného. Cítím to s každým úderem srdce.
Al.
Přeběhneme přes spodní patro Jámy a pak se Christina zastaví. U římsy se mezitím shromáždil dav, ale každý si od druhých drží odstup, takže Christinu bez problémů obejdu a protlačím se kolem vysokého muže ve středním věku až dopředu.
Nad římsou se sklání dvojice mužů a vytahuje z propasti na lanech nějaký náklad. Oba funí námahou a celou svou vahou tahají za lana přehozená přes zábradlí. Pak se nad římsou objeví velký tmavý předmět. Několik přihlížejících vyrazí mužům na pomoc a společně přehodí zátěž přes zábradlí.
Břemeno se zaduněním dopadne na skalní podloží. O kámen pleskne nafouklá bledá paže. Tělo. Christina se ke mně z boku přitiskne a napůl se na mě pověsí. Zaboří mi tvář do ramene a rozpláče se, ale já od těla nemůžu odtrhnout oči. Muži převrátí tělo na záda. Hlava mu bezvládně klesne na stranu.
Oči jsou otevřené a vyhaslé. Tmavé. Oči panenky. Nos je klenutý, u kořene úzký a s baňatou špičkou. Rty jsou modré. Tvář ztratila svou lidskost. Teď je to tvář mrtvoly. Hoří mi plíce a příští nádech v nich zachrastí. Al.
„Jeden z novejch,“ řekne někdo za mnou. „Co se stalo?“
„To, co každej rok,“ odpoví mu někdo. „Odrazil se a skočil.“
„Co hned sejčkuješ? Třeba jen uklouzl.“
„Našli ho uprostřed propasti. Myslíš, že si stoupl na tkaničku a... ups! jen tak klopýtl čtyři metry daleko?“
Mám pocit, že mi Christina rozdrtí ruku. Měla bych jí říct, ať mě pustí, že to bolí. Někdo si vedle Ala klekne a zatlačí mu oči. Asi aby to vypadalo, jako že spí. Hloupost. Proč mají lidi tendenci předstírat, že smrt je jako spánek? Není. Není.
Uvnitř mě se něco zhroutí. Svírá mě na hrudi, v krku mám knedlík, nemůžu dýchat. Sesunu se k zemi a stáhnu Christinu s sebou. Pod koleny ucítím hrubou skálu. Něco slyším. Je to Al, jak pláče, jak po nocích naříká. Mělo mě to napadnout. Pořád nemůžu dýchat. Přitlačím si obě dlaně na prsa a začnu se kolébat dopředu a dozadu, abych si ulevila.
Když zamrkám, znovu před sebou spatřím Alovu hlavu, nese mě na zádech do jídelny. Cítím, jak se pode mnou pohupuje. Je hřmotný a teplý. Ne, byl. To je smrt - to něco, co mění „je“ na „bylo“.
Zasípu. Někdo přinesl velký černý sak na tělo. Už od pohledu bude malý. V hrdle mi zabublá smích, ale ze sevřených rtů mi vyjde jen přiškrcené zurčení. Al se do vaku na mrtvolu nevleze, taková tragédie. Přirazím si ruku na pusu, abych v sobě smích zadusila. Zní to jako zasténání. Vyprostím se Christině a zvednu se. Rozběhnu se pryč.
+ + +
„Tumáš,“ řekne Tori. Podává mi hrnek kouřícího nápoje, který voní po mátě. Chytím ho oběma rukama a do prstů mi začne proudit teplo.
Tori si sedne naproti. Když jde o pohřeb, Neohrožení neztrácejí čas. Tori mi řekla, že se tady lidé chtějí podívat pravdě do očí hned, i když jde o smrt. Před tetovacím studiem nikoho nevidím, ale Jáma se hemží lidmi, většinou přiopilými. Nevím, proč mě to překvapuje.
Doma bývají pohřby ponurou událostí. Všichni přijdou vyjádřit soustrast rodině zesnulého, pak se koná pohřební hostina, ale nikdo se nesměje, nikdo nepokřikuje, nikdo nežertuje. A navíc jsou všichni střízliví, protože v Odevzdanosti je alkohol zakázaný. Dává to smysl, že tady se k pohřbu přistupuje zcela opačně.
„Vypij to,“ vybídne mě Tori. „Bude ti líp, slibuju.“
„Myslím, že tohle čaj nespláchne,“ odpovím zvolna. Ale přesto si usrknu. Čaj mě v…
