KAPITOLA 1
V našem domě je jedno zrcadlo. Visí za posuvným panelem v chodbě v horním patře. Můžu se do něj podívat druhý den každého třetího měsíce, když mi matka stříhá vlasy - jedno z pravidel naší frakce.
Sedím na stoličce, za mnou stojí matka s nůžkami v ruce. Prameny dopadají na podlahu do nezajímavého plavého kruhu.
Když skončí, shrne mi vlasy z obličeje a udělá z nich uzel. Všimnu si, jak je klidná a soustředěná. Odříkání se stalo její druhou přirozeností. To o sobě já tvrdit nemůžu.
Pokradmu se podívám na svůj odraz v zrcadle, když matka nedává pozor - nejsem marnivá, jenom zvědavá. Za tři měsíce se člověk hodně změní. Vidím protáhlou tvář, výrazné kulaté oči a dlouhý úzký nos - pořád vypadám jako malá holka, i když mi před pár měsíci bylo šestnáct. Ostatní frakce slaví narozeniny, ale my ne. Bylo by to požitkářství.
„A je to,“ řekne, když drdol připevní. Její oči se v zrcadle setkají s mými. Je příliš pozdě je odvrátit. Místo pokárání se dočkám úsměvu. Trochu se zamračím. Proč mi nevynadala, že na sebe zírám?
„Dneska je tvůj velký den,“ poznamená.
„Ano,“ odvětím.
„Jsi nervózní?“
Na chvíli se zadívám do vlastních očí. Dnes podstoupím talentovou zkoušku, která ukáže, do které z pěti frakcí patřím. A zítra, na Obřadu volby, se pro jednu frakci rozhodnu. Rozhodnu o zbytku svého života. Rozhodnu, jestli zůstanu s rodinou, nebo ji navždy opustím.
„Ne,“ řeknu. „Zkouška nemusí mou volbu ovlivnit.“
„Správně.“ Usměje se. „Pojďme na snídani.“
„Děkuju. Za ty vlasy.“
Políbí mě na tvář a vysune panel zpátky přes zrcadlo. Myslím, že má matka by mohla být krásná, v jiném světě. Její tělo je pod šedými šaty stále útlé. Má výrazné lícní kosti a dlouhé řasy, a když si na noc rozpustí vlasy, snášejí se jí ve vlnách přes ramena. Ale Odevzdaní musejí svou krásu skrývat.
Jdeme spolu do kuchyně. Tahle rána, kdy bratr připravuje snídani, otec mě při čtení novin hladí po vlasech a matka si tiše pobrukuje, zatímco sklízí ze stolu - tahle rána se cítím nejvíc provinile, že je chci opustit.
+ + +
Autobus páchne zplodinami. Pokaždé, když vjede do díry ve dláždění, hodí se mnou ze strany na stranu, ačkoli se pevné držím sedadla.
Můj starší bratr Caleb stojí v uličce a drží se madla nad hlavou, aby nespadl. Nejsme si podobní. Má tmavé vlasy jako otec, nos jako skobu, zelené oči po matce a ve tvářích dolíčky. Když byl mladší, tahle směs rysů působila zvláštně, ale teď mu to sluší. Kdyby nepatřil k Odevzdaným, holky ze školy by na něho určitě zíraly.
Kromě očí zdědil po matce také nesobeckost. Bez zaváhání uvolnil místo k sednutí nějakému mrzoutovi z Upřímnosti.
Muž má na sobě černý oblek a bílou vázanku - standardní uniformu Upřímných. Jejich frakce si cení otevřenosti a pravda je pro ně černobílá, proto ten kostým.
Rozestupy mezi budovami se zmenšují a cesty jsou rovnější - blížíme se do centra. V mlze se proti horizontu začíná rýsovat černý pilíř, mrakodrap, který kdysi nesl název Sears Tower - my mu říkáme Hlava. Autobus projíždí pod věncem železničních nadjezdů. Ještě nikdy jsem vlakem nejela, přestože nikdy nepřestaly jezdit a koleje jsou na každém kroku. Vlakem jezdí jenom Neohrožení.
Před pěti lety položili dobrovolní dělníci z Odevzdanosti na některých cestách nové dláždění. Začali ve středu města a pokračovali směrem k okrajům, dokud jim nedošel materiál. Tam, kde bydlím já, zůstaly silnice rozpraskané a záplatované a jezdit po nich není bezpečné. Stejně nemáme auto.
Autobus se po cestě otřásá a poskakuje, ale Calebův výraz zůstává vyrovnaný. Vzduchem zavíří jeho šedý plášť, jak sahá po tyči, aby udržel rovnováhu. Jeho oči bez ustání těkají a já vím, že sleduje lidi okolo - snaží se vidět jenom je a na sebe přitom zapomenout. Upřímní si cení bezprostřednosti, ale naše frakce staví na nejvyšší místo nesobeckost.
Autobus zastaví před školou. Proletím kolem nevrlce a hrnu se ven. Musím se chytit Caleba, zakopla jsem o mužovy boty. Kalhoty jsou mi příliš dlouhé. Nikdy jsem nebyla nijak elegantní.
Budova V…
