KAPITOLA 7
Jakmile máme zase všichni pevnou půdu pod nohama, Lauren a Čtyřka nás provedou úzkým tunelem. Stěny jsou z kamene a strop se svažuje. Mám pocit, jako bych sestupovala hluboko do srdce země. Osvětlení v tunelu je sporadické. V temném prostoru osvětleném mdlými lampami se sama sobě vždy ztratím, dokud do mě nenarazí někdo další. V kruhu světla pod lampou se pokaždé uklidním.
Přeběhlík ze Sečtělosti přede mnou zastaví tak nečekaně, až mu vrazím nosem do ramene. Zavrávorám. Třu si bolavý nos a snažím se z toho střetu vzpamatovat. Průvod se zastavil. Předáci se postaví před nás a založí si ruce na prsou.
„Tady se rozdělíme,“ oznámí Lauren. „Zdejší odkojenci půjdou se mnou. Předpokládám, že vám průvodce dělat nemusím.“
Usměje se a kývne na dotyčné nováčky. Ti se oddělí od skupiny a vytratí se do stínů. Dívám se za nimi, dokud se ve tmě neztratí poslední pata. Pak přejedu pohledem po těch, kteří zbyli. Většina nováčků právě odešla. Zůstalo nás jen devět. Z Odevzdanosti jsem tu jediná, od Mírumilovných tady není dokonce nikdo. Zbytek tvoří přeběhlíci ze Sečtělosti a, překvapivě, z Upřímnosti. Být upřímný za všech okolností musí taky vyžadovat značnou odvahu. Ale co já o tom vím.
Potom se ujme slova Čtyřka. „Většinu času pracuju v dozorně, ale následujících několik týdnů vám budu dělat instruktora. Moje jméno je Čtyřka.“
„Čtyřka?“ zeptá se Christina. „Jako to číslo?“
„Jo,“ odpoví Čtyřka. „Nějaký problém?“
„Ne.“
„Výborně. Za okamžik vejdeme do Jámy. Přijde čas, kdy si ji zamilujete i vy. Je to -“
Christina se zahihňá. „Jáma? Vážně chytrý jméno.“
Čtyřka přejde ke Christině a skloní tvář těsně k její. Přimhouří oči
a několik vteřin se na ni jen upřeně dívá.
„A ty se jmenuješ jak?“ zeptá se klidně.
„Christina,“ vypískne.
„Poslyš, Christino. Kdybych se v životě hodlal obklopit užvaněnýma chytrákama, zakotvil bych tam u vás,“ sykne Čtyřka. „Tohle je první lekce nauč se držet zobák. Je to srozumitelný?“
Christina přikývne.
Čtyřka zamíří do přítmí na konci tunelu. Houf nováčků jej beze slova následuje.
„Kretén,“ zamumlá Christina.
„Myslím, že nemá rád, když se mu někdo směje,“ poznamenám.
Bude lepší, když se před ním budu mít na pozoru. Tam na plošině mi připadal jako kliďas, ale v jeho poklidu je současně něco, co vybízí k opatrnosti.
Čtyřka se opře do dvoukřídlých dveří. Ocitneme se v prostoru, kterému říkají „Jáma“.
„Páni,“ vydechne Christina. „Už chápu.“
Označení „Jáma“ je opravdu výstižné - je to podzemní jeskyně tak obrovská, že z jejího dna nedohlédnu na druhý konec. Do výšky několika pater se nade mnou vypínají nerovnoměrné skalní stěny. Do kamene jsou vestavěná úložiště potravin, šatstva a zásob, a také prostory pro odpočinkové aktivity. Jednotlivá místa spojují úzké chodníky a schody vytesané do skály. Nikde ani stopa po zábradlích, která by lidem bránila v možném pádu.
Přes jednu kamennou stěnu se táhne šikmý pruh oranžového světla. Jámu zastřešují skleněné panely a nad nimi budova, kterou sem proniká denní světlo. Zvenčí musela vypadat jako každá jiná ve městě, když jsme kolem projížděli.
Nad kamennými chodníky se komíhají modré lucerny, které připomínají lustry na Obřadu volby. S úbytkem denního světla se rozzáří.
Všude jsou lidé. Všichni na sobě mají černé oblečení, všichni mluví a pokřikují a svá slova doprovázejí živými gesty a grimasami. Nikde nevidím staré lidi. Jsou tady vůbec nějací? To se nikdo vyššího věku nedožije, nebo je jednoduše někam odklidí, když už nedokážou seskočit z jedoucího vlaku?
Po úzké stezce bez zábradlí se prožene houf dětí tak rychle, až se mi rozbuší srdce. Chci je okřiknout, aby dávaly pozor, že si ublíží. V mysli se mi vynoří vzpomínka na pořádkumilovné ulice v Odevzdanosti: řada postav na pravé straně chodníku míjí zástup chodců nalevo, mírně se na sebe pousmějí a pokývnou hlavami a v tichosti kráčejí dál. Sevře se mi hrdlo. Ve zdejším chaosu je však zároveň určitá krása.
„A teď za mnou,“ promluví znovu Čtyřka. „Ukážu vám propast.“
Dá nám znamení k …
