Prolog
John Palmer vešel do pokoje a přiložil další poleno. Ještě se ujistil, zda dřevo nevypadne, a pak se otočil a pohlédl na svou ženu Lucy, která chovala na klíně dcerku.
„Víš, Lucy, o tomhle jsem vždycky snil. Že budeme žít ve vlastním domě, ty, já a naše dítě.“
„Když o tom mluvíš, jsi pokaždé celý naměkko,“ usmála se Lucy. „Ale nemysli si, nebudeme to mít snadné.“
John si klekl vedle ní a něžně pohladil dítě po tvářičce. „Tohle je naše dcerka. Na ničem jiném nezáleží. Problémy budeme řešit, tak jak budou přicházet.“
„Přesně tak,“ přitakala žena.
Holčička zavrněla, když ji John polechtal na bříšku. „Vidíš?“ řekl zamilovaně, „i ona to ví.“
Lucy mu přivoněla k vlasům. „Cítím piliny.“
„Nesmíš se zlobit, že voním dřevem – štípal jsem špalky,“ vysvětloval John s úsměvem.
„Neřekla jsem, že je mi to nepříjemné,“ odpověděla Lucy. „Dělá to z tebe chlapa. Připomínáš mi dřevorubce. Ještě pořád sněží?“
„Trochu, ale řekl bych, že tuhle zimu je to naposled.“ Přešel k oknu, opřel se oběma rukama o parapet a vyhlédl do zahrady.
„Podle předpovědi se má koncem týdne oteplit,“ řekla Lucy.
John se zamyslel. „Jestli začne tát, měl bych ještě dneska postavit Anně-Marii sněhuláka.“
„Sněhuláka?“ zvolala Lucy a stěží potlačovala smích. „Ale běž – vždyť jsou jí teprve tři měsíce!“
„To nevadí. Vezmeme ji na zahradu a ukážeme jí ho. Musí se naučit oceňovat to nejlepší z tatínkova výtvarného talentu.“ John se otočil a bylo na něm znát, že se mu ten nápad líbí čím dál víc. „Víš co? Ty se sněhulákovi poohlédni po nějakých šatech a já mezitím začnu. Když se budeš snažit, dovolím ti, abys mu dala jméno. A teď do toho, ať to sviští!“
„Tak dobrá.“ Lucy věděla, že jakmile si manžel něco usmyslí, je každé přesvědčování zbytečné. „Uložím Annu-Marii a pak prohrabu skříně. Uvidíme, co najdu.“
„Budeme taky potřebovat mrkev na nos a knoflíky místo očí a…“
„Nesmíš chtít všechno najednou,“ zaprotestovala Lucy.
„Makáme, makáme!“
Lucy vstala s Annou-Marií v náruči. „Nejdřív ti musí usnout dcera, tak nedělej takový povyk.“
„Možná bude lepší, když ho postavím před domem,“ zauvažoval John, když už stál u dveří.
„Dobrý nápad. Postav ho tam.“
„Za deset minut tě čekám venku.“
* * *
„Dala sis na čas,“ poznamenal John beze stopy rozmrzelosti v hlase, když se Lucy dobrou půlhodinu nato objevila s prádelním košem plným hadrů. „Já už jsem skoro hotov. Kdes byla tak dlouho?“
„Nevěřil bys, co všechno člověk najde, když se začne hrabat v šatníku,“ řekla Lucy a nechala domovní dveře pootevřené, aby slyšela dcerku. „Narazila jsem na věci, které jsem neviděla celé roky. Už jsem zapomněla, že něco takového vůbec mám. Ty modré šaty jsem měla na svatbě tvé sestry, vzpomínáš? Tady jsou plážové sandály, co jsem si přivezla z Řecka – a na tenhle kabátek jsem si tenkrát převrhla mísu špaget. Už se nikdy nevypral. Našla jsem spoustu oblečení, i tvého. Pak ti ho ukážu.“
„Prima. Já tady skoro končím. Můžeš ho obléknout a udělat mu obličej, jestli budeš chtít.“
„Díky, ráda,“ přikývla Lucy. Opatrně zasadila knoflíkové oči i nos z mrkve a pod něj upevnila místo pusy kousek červené látky, který vytvarovala do obloučku. „Ať se hezky usmívá,“ dodala. V prádelním koši byla i stará čepice a Lucy ji nasadila na sněhulákovo široké temeno. Shrbená ramena zahalená do staré cyklistické peleriny žluté barvy budila dojem, že sněhulák někam pospíchá.
Lucy kousek odstoupila, aby si lépe prohlédla své dílo. „Docela dobrý strašák, co říkáš?“ John ji vzal kolem ramen a nadšeně prohlásil: „Není to legrace? Připadám si, jako bych se vrátil do dětství. Už se nemůžu dočkat, až začneme chodit do zoo a budeme si dělat pikniky na pláži. Na zahradě jí postavím domeček pro panenky. A až bude trochu starší, třeba ji koupíme i psa.“
„Ne tak zhurta,“ usmála se Lucy, „zatím je to kojenec.“
„Uvidíš, bude to skvělé,“ trval na svém John.
Přestože se Lucy stále usmívala, v očích měla stín smutku. Naklonila hlavu a přitiskla tvář k Johnově ruce, která jí spočívala na rameni. Po chvíl…
