7
Když se Tom Gordon vracel do Felinbachu, dalo se do deště. Zvuk stěračů jej příjemně ukolébával a on se přistihl při myšlenkách na Mary Hallamovou. Ptal se sám sebe, kdy ji zase uvidí. Čtvrteční schůzky se zúčastnit nemohla, což byla škoda, ale budou další setkání. A kdyby nebyla, zkusí se s ní sejít pod nějakou záminkou. Pak ho zase napadlo, že to možná není nejlepší nápad. Měl i bez toho starostí až nad hlavu: případ Palmerových a nejnověji i Megan Griffithsové jej plně vytěžovaly. Na navazování známostí nebyla vhodná doba. Anebo to bylo tím, že stárne? Rozvod na něm stále ležel jako stín, a kdo se jednou spálil…
Když vjížděl do vesnice, déšť zesílil a po kočičích hlavách Přístavního návrší se lily potoky vody. Tom zaparkoval landrover a utíkal ke dveřím domu. Bydlel nad přístavem, v malém bytě v prvním patře bývalého skladiště. V sedmdesátých letech budovu renovovali a přestavěli na prázdninová apartmá. Jejich současní majitelé pocházeli vesměs z Anglie.
V zimě zůstávala většina bytů prázdných a dům byl teď velmi tichý. Tomův byt byl trochu výjimečný: vlastnil jej Velšan z Cardiffu, který jej kdysi zakoupil, aby uložil peníze a pořídil si útočiště na důchod. Kdysi jej ochotně pronajal Tomovi k celoročnímu užívání. Byl rád, že nemusí dávat inzeráty ani hledat letní hosty přes cestovní kancelář. Potíž byla v tom, že celá léta věnoval údržbě bytu pramalou pozornost a navíc v něm měl svůj starý nábytek – směs chrómu a umělé hmoty. Samotný byt sestával z malého pokoje s výhledem na přístaviště, dále z ložnice v zadní části domu, kuchyňky s kulatým okénkem a dlouhé úzké koupelny se zařízením v barvě avokáda, která byla v kurzu před třiceti lety.
Když Tom odemkl a zjistil, jaká je v bytě zima, tiše zaklel. Topení zase stávkovalo – potřetí za posledních čtrnáct dní. Aniž si svlékl sako, šel do kuchyňky a hrál si s nástěnným spínačem tak dlouho, dokud přístroj nepochopil, že má zůstat zapnutý. Kotel ožil, čerpadlo zavrčelo, ale teplota v bytě nestoupla hned a Tom se zatím musel spokojit se záložním elektrickým topením v obýváku. Po zapnutí trochu jiskřilo a vydávalo skřípavé zvuky. Také ono potřebovalo opravit, ale Tom se k tomu zatím nedostal, stejně jako ke spoustě jiných věcí. Chvíli si mnul dlaně, aby se zahřál, a pak se rozhodl, že hned ráno zavolá panu Pryceovi, místnímu elektrikáři, aby se na topení přijel podívat.
Vyhlédl do deště směrem k přístavišti. Kapky dopadaly na mastnou hladinu a bubnovaly do laminátových trupů kotvicích jachet. Ve správcově kanceláři se svítilo, což bylo neklamným znamením, že brzy připluje nový návštěvník. Tom sáhl po dalekohledu, ležícím na okenním parapetu, a začal pátrat v tmavých vodách Menaiské úžiny po navigačních světlech. Všude byla tma. Otřásl se, zatáhl závěsy a postavil vodu na čaj.
Večer se táhl a Tom přemýšlel, zda by neměl zavolat Lucy Pal-merové. Po jistém váhání se rozhodl, že to neudělá: věděl, že příliš mnoho účasti někdy rekonvalescenci spíše oddaluje. Zajde za ní, až se setká s Johnovými právníky. Možná že pak bude mít lepší představu o tom, jak se věci mají.
Otevřel složku s materiály, které si přivezl z nemocnice, aby zjistil, co se zatím o zmizení těla ví. Moc toho nebylo, ale Tom se aspoň dozvěděl leccos zajímavého o tom, jak fungují jednotlivá oddělení a kdo za ně zodpovídá. Dospěl k závěru, že viníkem musí být jeden z márničních zřízenců, jenže oba trvali na své nevině a vehementně popírali jakoukoli vědomost o případu, takže bylo víc než pravděpodobné, že vyšetřování skončí ve slepé uličce.
Tom si cynicky pomyslel, že právě tento výsledek nemocnice od komise očekává. Má dojít k závěru, že ke ztrátě Meganina těla došlo v důsledku náhodného omylu, který byl sice nemilý, ale občas k jakému může dojít.
Nalil si whisky a pustil televizi v naději, že přijde na jiné myšlenky. Jak ták přepínal mezi kanály, narazil na starý černobílý film o válce chicagských gangu. V jedné scéně se objevil pohřební vůz zaplavený kyticemi, jimiž se pozůstalí loučili s jakýmsi …
