23
„Není vám něco?“ ujistil se Fairbrother.
Tom na něj němě zíral a trvalo plných doset vteřin, než zaregistroval, že je tázán. „Ne, nic,“ zamumlal. „Víte to naprosto jistě?“
„Stoprocentně,“ přisvědčil Fairbrother. „Tehdy se mi zdálo, že jsem to jméno už někde slyšel. Pak mi došlo, že se tak jmenovala ta holčička, jejíž ostatky se ztratily z caemarfonské nemocnice. Je to tak, ne?“
Tom přikývl. „Ano, je. Řekl profesor Thomas kromě jména ještě něco?“
„Myslím, že ne. Pomyslel jsem si, že jeho pátrání má něco společného s tou nešťastnou záležitostí, a radši jsem se moc neptal. Ještě se to nevyšetřilo, viďte?“
Tom zavrtěl hlavou a poděkoval Fairbrotherovi za to, že mu tak ochotně vyhověl.
Venku na chodníku zůstal několik minut stát. Vůbec si nevšímal hustého provozu a usilovně přemýšlel, co tento nejnovější zvrat znamená. Připadalo mu jako hořká ironie, že pojítko s případem Megan Griffithsové, nad nímž si tak dlouho lámal hlavu, se objevilo až v okamžiku, kdy Thomasova smrt zavedla celé vyšetřování do slepé uličky. Jenže, ptal se sám sebe, jaké vodítko to vlastně je? Odkud pocházely vzorky DNA, které si Thomas nechal testovat? Že by se Meganino tělo přece jenom neztratilo?
Aniž si to Tom uvědomil, zabloudil až k molu. Chvíli přemítal, než vstoupil na chodník z prken a ohrnul si límec. Březnový vítr ostře bodal a občas mu vmetl do tváře spršku mořské vody. Molo měřilo dobrých čtyři sta metrů. Na jeho konci se Tom zastavil, nastavil větru záda a přes zábradlí na závětrné straně hleděl do rozbouřených vln Menaiské úžiny. Zatímco tam stál, konečně mu to došlo. Thomas požádal Fairbrothera, aby zjistil něčí totožnost. To znamená, že si nebyl jist původem testovaného vzorku a že snažil přijít něčemu na kloub.
Když k tomu Tom připočetl skutečnost, že profesorovu kancelář někdo prohledal a dokonale „vyčistil“, musel si připustit myšlenku, že Thomas nebyl hlavním pachatelem. Skoro se zastyděl a vítr mu náhle připadal ještě ledovější.
* * *
„Samozřejmě, že byl nevinen,“ prohlásila Mary, když se jí Tom svěřil se svými pochybami. „A možná pojal podezření mnohem dřív než vy. Troufám si říct, že i on se snažil zjistit, co za tím vším vězí. Věčná škoda, že vám víc nedůvěřoval.“
Seděli v malém, ale útulném obýváku Maryina bytu, který se nacházel v novém činžovním domě, asi půl druhého kilometru od nemocnice Ysbyty Gwynedd. Právě dojedli a přesunuli se s kávou ke krbu.
„Ten infarkt ho postihl v nejméně vhodnou dobu,“ konstatoval Tom zamyšleně.
„Ale někomu se naopak moc dobře hodil do krámu,“ dodala Mary.
Tom pomalu přikývl. „Možná jsem mu křivdil. Váš čich vás nezklamal: možná byl profesor přese všechno dobrý chlap. Pochopil, že na klinice je něco v nepořádku, a chtěl tomu přijít na kloub. Jenže hrdost mu nedovolila, aby se s tím svěřil někomu cizímu, protože v sázce byla dobrá pověst jeho pracoviště.“
„A co když to nebyl infarkt?“ nadhodila Mary.
Toma už to napadlo taky. „Myslíte, že ho někdo zavraždil?“
„Zapadalo by to do logiky věci.“
„Brzy se dovíme pravdu,“ řekl Tom. „Dnes proběhne pitva.“
„Jestli se ukáže, že to byla vražda a Thomas se na klonování nepodílel, kdo to potom mohl být?“ zeptala se Mary pomalu.
„Ranulph Dawes,“ odpověděl Tom bez váhání.
„Ten cytolog? Člověk, jehož jste požádal o pomoc?“
„Díky, že mi to připomínáte,“ zahučel Tom ironicky. „Ano, když to nebyl Thomas, musel to být Dawes. Všechno tomu nasvědčuje a leccos by se tím vysvětlilo. Profesorovi došlo, že se na klinice děje něco divného, ale nevěděl přesně co, dokud se neseznámil se statistikou metody ICSI z laboratoře v Seattlu, tím spíš, že přišla na řadu po bouřlivé diskusi o klonování člověka. Když si dal dohromady dvě a dvě, muselo mu dojít, na čem Dawes pracuje. Proto se tehdy tak tvářil, když sledoval Dawese, jak se předvádí u mikroskopu. Jen málo lidí má dost zkušeností na to, aby se do klonování pustilo. Dawes je jedním z nich.“
„Musíte to oznámit policii,“ řekla Mary.
„Nejdřív si počkáme na výsledky pitvy. Jestli nám French …
