22
„Smrt profesora Thomase asi všechno mění, ne?“ nadhodila Mary, když seděli nad kávou v nemocničním bufetu.
Tom zkroušeně přisvědčil. „Rozhodně nepomohla Johnu Palmerovi. Thomas byl zřejmě jediným člověkem na světě, který mi mohl objasnit, proč někdo zavraždil Annu-Marii. Navíc už nikdy nedokážu, jestli jsem měl pravdu, když jsem tvrdil, že nebyla biologickým dítětem Palmerových, protože důkazní materiál skončil v peci. Ale tahle otázka už je asi pouze akademická.“
„Pořád nemůžu uvěřit, že se byl profesor zapletl do něčeho takového,“ vzdychla Mary. „Moc jsem ho neznala, ale na lidi mám čich a jeho jsem vždycky pokládala za čestného člověka.“
„Ani já bych to do něho neřekl,“ souhlasil Tom.
„Asi nikdo z nás není takový, jaký se jeví,“ poznamenala Mary smutně.
Tom přikývl. „Dnešní lidé nemají tvář, ale image.“
„Co teď podniknete?“
„To nevím,“ přiznal Tom a pokrčil rameny. „Můžu jen doufat, že najdu písemný důkaz. Pořád si myslím, že si musel o experimentech vést záznamy nebo si aspoň dělat poznámky. Nemohl nosit všechno v hlavě. To vědci nedělají.“
„Doufám, že se nemýlíte.“
„Podle všeho byl velmi pečlivý. Divil bych se, kdyby si nevedl deník.“
„Kde začnete?“
„Nejspíš se znovu podívám na jeho laboratoř. Tentokrát nebudu tolik nervózní a třeba mi bude přát štěstí. Posledně jsem ji prohledal dost nepořádně.“
„Copak ji policie nezapečetila?“
„Neměla důvod. Lidé v nemocnici nesdílejí Daviesovy teorie o tom, že jsem Thomasovi pomohl na onen svět. Pro ně to byl obyčejný infarkt. Koneckonců, výsledky pitvy budeme mít ještě dnes.“
„Opravdu to musíte všechno dělat sám?“ zeptala se Mary. „Někdo z Thomasovy kliniky by vám snad mohl pomoci s pátráním v dokumentaci. Co když taky pojali podezřeni, že se na klinice děje něco nekalého?“
Tom litoval, že to nenapadlo jeho. „Máte úplnou pravdu. Promluvím si s Dawesem. To je vrchní cytolog na klinice a podle všeho fungoval jako Thomasova pravá ruka. Pokud tam bylo něco shnilého, musel to vyčenichat. Zajdu za ním.“
Mary byla ráda, že se chmury na Tomově čele trochu rozptýlily. „Teď se musím vyspat,“ řekla, „ale večer mám volný. Nechtěl byste přijít na návštěvu? Něco uvařím.“
„Moc rád,“ přikývl Tom se širokým úsměvem. „Budu se těšit. Jak se k vám dostanu?“
Mary napsala svou adresu do malého kroužkového bloku, který nosila v kabelce, stránku vytrhla a podala mu ji. Tom si přečetl adresu a řekl, že ví, kde to je.
„Tak v osm,“ upřesnila Mary. „Auto máte pořád v Caernarfonu?“
Tom přitakal. Ještě stále parkovalo před nemocnicí.
„Zavezu vás tam.“
Chtěl něco namítat, ale Mary na své nabídce trvala. Tvrdila, že když nemá před noční, nemusí spěchat, a při přechodu z noční směny na ranní mívá stejně potíže s usínáním. Když ho vyklopila na parkovišti před caernarfonskou všeobecnou, bylo skoro půl desáté. Zamával ji na rozloučenou. Vyhlídka na večeři s Mary mu podstatně zvedla náladu. Když kráčel k vrátnici, měl co dělat, aby se neusmíval.
Personál kliniky postával v malých hloučcích a Tom si mezi nimi razil cestu k pracovišti Rana Dawese. Útržky konverzace, které zaslechl, svědčily o tom, že se Thomasovi podřízení stále ještě nevzpamatovali z šoku. K tomu se družil strach o místo, protože nikdo nevěděl, zda se nemocnice nerozhodne kliniku zavřít. Rana Dawese zastihl u mikroskopu. „Mohu vás vyrušit?“ zeptal se.
Dawes se otočil. „Samozřejmě. Dnes ráno stejně funguju jen tak napůl. Dělám jenom rutinní práce. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
Tom přikývl a letmo se ohlédl přes rameno. „Přicházím v trochu delikátní věci.“
Dawese to zřejmě zaujalo. „Můžeme si promluvit u mne v kanceláři,“ navrhl a ukázal ke dveřím na konci laboratoře.
Byla to malá místnost přeplněná harampádím, ale na rozdíl od laboratoře měla okno. Dawes odklidil stoh odborných časopisů ze židle u stolu a vybídl Toma, aby se posadil. Sám se uvelebil v otočném křesle na druhé straně stolu a opřel se lokty o stolní desku.
„Co pro vás mohu udělat?“
Tom nevěděl, jak začít, ale nakonec se rozhodl jít přímo k věci. „Mám p…
