Díl dvanáctý
ŽENKA
1959
Dubnová obloha se rozhodla, že si pro dnešní dopoledne obleče jednolitou modř. Prostá elegance, žádná zbytečná zdobnost, ani jeden mráček. Solitérním šperkem zůstává slunce; nic víc není zapotřebí. Zkrátka skutečná dáma, půvabná, sebejistá.
Povinné aprílové vrtochy si už odbyla: ještě před dvěma hodinami předváděla mnohem plebejštější podobu. Od Orlové si přitáhla ocelově šedý pracovní plášť a z mraků stejné barvy vyždímala prudký liják. Nebeská uklízečka. Možná ví, jaký je dnes slavnostní den, a chtěla ze stromů i z trávy spláchnout uhelný prach.
Díky! vzhlédne Ženka uznale a němým pohybem rtů doplní: „Tys viděla, jak doma od včerejška gruntujem, tak jsi nám s tím chtěla trochu helfnout i venku, že?“ Za souhlasnou odpověď se rozhodne považovat mírný závan větru, který rozpohybuje hladinu napršených kaluží ve výmolech: ani ji nerozčeří, jen slabounce zvrásní. „Já vím, nestojí to za řeč. Ale stejně díky,“ vyšle Ženka nahoru zdvořilostní pokynutí hlavou.
Koutky rtů se jí zvednou v pobaveném úsměvu. Mluví s oblohou, odpovídají jí kaluže. No a? Kdy si naposledy dopřála tuhle neškodnou bláznivinu? Poprvé to bylo v lokálce cestou do Ostravy, když v hlavě stvořila bizarní dialog mezi svými volánovými šaty a smyšleným advokátem. Pokoušela se tím tenkrát zbavit nervozity před podáním žádosti o rozluku se Szczepanem… Personifikační fabulace ji rozptýlila; ovšem setkání se skutečným advokátem dopadlo prachbídně.
Rychlé počty. To je už víc než třináct let. Skoro čtrnáct. Někdo by možná řekl, že to uteklo jako voda. Ženka si to nemyslí. Ani náhodou. Když si teď v rychloběhu promítne, co všechno se během té doby událo, má přesně opačný pocit: nechápe, jak se tolik věcí dokázalo vměstnat do pouhých třinácti let. Vždyť by to vydalo na několik životů!
Blaženě nastaví tvář jarnímu slunci. Celé roky necítila takový klid. Čas jako by konečně přestal běsnit, bloudit po šílených výhybkách, a vrátil se k normálnímu tempu. Od rána k večeru, od jara k jaru.
Večer se už nemusí hrozit, co zas přinese ráno. Jaká další katastrofa se semele do příštího jara. Teď konečně Ženka cítí v kostech, že může vydechnout. Dny znovu běží v předvídatelném směru a ona může zavřít nervózní ostražitost do šuplíku. Uložit mysl do měkké podušky klidu. Možná je to přízemní, možná je to rezignace. No a co? Neměnila by! Dokonce ani euforii prvních týdnů se Štěpánem, tu bláznivou zamilovanost, šťastný úžas nad naprosto nečekaným shledáním a poblouznění ze znovuzrozené tělesnosti… Ne, nic z toho by nevyměnila za hřejivou usebranost této chvíle.
„Dziyń dobry!“ přiletí k ní zpoza plotu zadýchaný pozdrav.
„Dobry, dobry,“ mávne s úsměvem na starou sousedku, která spěchá domů po nedělní bohoslužbě. Asi podlít pečeni v troubě, když se žene tak rychle.
Ženka se předkloní, aby měla lepší výhled na cestu. A ano, přesně jak očekávala, za kvačící sousedkou se mírnějším tempem šinou další farníci. Jdou z Nové kaple u Otipky, kde se od loňska konají bohoslužby náhradou za zničeného Jindřicha.
Málokdo od samého začátku věřil, že se to podaří uskutečnit. Zato pochybnosti měl skoro každý, včetně Ženky. „To zní naprosto šíleně,“ pronesla, když se jí zpráva o tomto úmyslu donesla k uším. „Chcete udělat kostel z hospodského sálu?“
„Ne kostel, kapli,“ opravovali ji.
„To je jedno, jak to nazvete. Podstatné je, že tam dřív byly tancovačky a školní besídky. Vážně si myslíte, že tam budou lidi chodit?“
„To je špatně položená otázka,“ namítl pan sbormistr Vrtal. „Správně bychom se měli ptát, kam jinam bychom mohli chodit, když je z Jindřicha ruina a do starého kostela se všichni nevejdeme.“
Na to neměla co říct. Samozřejmě věděla, že navzdory pozvolnému vylidňování staré Karviné byla účast na bohoslužbách stále hojná: lidé pokaždé obsadili všechny lavice, opozdilci museli stát vzadu. Neodradil je ani zákaz vstupu do poddolovaného Jindřicha – mše se zkrátka pořádaly u boční kaple vně kostela, a také tam bývala hlava na hlavě. Než úřady zakázaly i …
