1946
V lese mezi Karvinnou a Stonavou se ještě drží bílé mapy sněhu, ale starou hornickou pěšinu už včerejší obleva proměnila v blátivou břečku.
Boty těžknou hroudami nalepeného bahna. Nevadí mu to. Nevnímá ani lezavou mokrotu, která se mu vpila do ponožek a každý krok teď doprovází tlumeným čvach. Kdysi, ještě jako gupi synek, který se staral akorát sám o sebe, by z toho byl určitě vykolejený, ale teďkom už se dovede nad podobné malichernosti povznést.
Stal se z něho dospělý chlap.
Loni o tomto čase jako člen odbojové skupiny podstupoval mnohem těžší zkoušky; trocha nepohodlí byla z nich tou nejlehčí. Operační základnu měli právě v tomto lese; činnost ukončili v únoru. Tehdy Němci zastřelili tři lidi z Nového Jorku za to, že pomáhali partyzánům. A ani ty tři těla v lese jim nestačily, ludrám, a tak si ještě dojeli do Stonavy pro Kornelii Pękałovou. Její smrt zasáhla Wojtka nejbolestivěji: děvucha měla teprve osmnáct roků a gestapáci ji zavraždili ze vzteku, že nedokázali vypátrat jejího bratra. Krvavá náhražka, kus za kus. Takové svinstvo!
Do konce války tehdy chyběly dva a půl měsíce. Všem bylo jasné, jak to skončí. Ale ty kurvy fašistické kousaly do samého konce. Ať se všichni smaží v pekle! Ať jim to u toho soudu v Norimberku pořádně spočítají! Snad už pro ně chystají oprátky!
Wojtek v návalu vzteku zvedne z cesty kámen a mrští jím do kmene nejbližšího stromu. Trochu to pomůže.
Ale opravdu jenom trochu.
Protože navzdory jeho dřívějšímu očekávání přinášejí trable i mírové časy. Štve ho především, kolik nenávisti mezi lidmi poletuje. Za války je sbližoval společný nepřítel. To s koncem války pominulo a všichni jako by zjančili. Ten chce to, ten chce tohle, domluvit se nedovedou. Nebo nechtějí.
Soudnému člověku přitom musí být jasné, co je třeba udělat, aby se všichni měli líp. Ovšem některým to pořád nedochází. Sobci myslí jen na vlastní prospěch. Zbabělci strkají hlavu do písku, aby se měli na co vymlouvat, až se jich budoucnost zeptá, proč v nejnaléhavějších časech stáli opodál nebo seděli s rukama v klíně.
Ano, je to tak. Nynější převratná doba si taky žádá odvahu, zásadovost, odhodlání. Akorát místo zbraní se bojuje jinými prostředky: poctivou prací, agitováním, schůzováním. Dohadováním. Úmorným přesvědčováním.
Někdy je tím vším Wojtek unavený tak, že se mu nechce ani dýchat.
A občas ho napadá, že přímý boj byl lehčí než tohle ustavičné vyjednávání.
Zvláštní myšlenka. Napoprvé se jí až trochu polekal. Stal se z něj snad člověk, který raději střílí, než mluví? Co to o něm vypovídá?
A pak na to přišel: je zkrátka muž činu a práce, žádný tlučhuba.
Není to tak, že by rád střílel. Akorát nesnáší žvanění.
Jenomže dneska se holt vede boj hubou.
Tak to prostě je.
Proto se teď brodí blátivou břečkou na cestě do Stonavy. Dostal úkol. Stranický úkol. První takovéhoto významu.
Trochu se mu z té odpovědnosti svírá krk a srdce se zběsile rozbuší, kdykoli na to pomyslí. Tím spíš, že ho pověřil osobně předseda Košťál, navíc mezi čtyřma očima.
„To se mi nelíbí, jak se situace mezi Čechy a Poláky zase začíná vyhrocovat,“ řekl předevčírem po schůzi. „I někteří členové strany porušují stanovenou linii. Dostal se ke mně bulletin ministerstva informací, ve kterém se píše o deputaci polských učitelů v čele s naším soudruhem Kaletou. Jeli do Prahy přednést stížnost, jak nespravedlivě české úřady zacházejí s polskými občany.“
„Soudruh Kaleta přece zastupuje ve vedení našeho města polskou menšinu,“ pokrčil Wojtek nechápavě rameny. „Co je špatného na tom, že agituje za svůj referát i v Praze?“
„Strana chce jít cestou nalézání shody, nikoli vyvolávání dalších rozepří. Nebo podávání stížností, jestli mám být konkrétní. Řekl bych, že tohle byl přesně ten případ. Soudruh Kaleta není u některých místních Poláků příliš oblíbený, poněvadž jako poslanec Prozatímního Národního shromáždění podle nich až příliš podléhá pražským názorům, které pak přiváží zpátky domů.“ Košťál si povzdechne. „Jistě se chtěl krajanům zavděčit a&nb…
