Díl devátý
JULKA
1954
Dospělí jsou zvláštní.
Ty jejich věčné tajnosti!
A těch zmatků, co se vším nadělají. Třeba se školou. Kdo se v tom má vyznat? Zrušili devátou třídu – a zároveň nezrušili. Akorát už do ní nejde každý, ale jenom ti, co mají dobrý prospěch a dříve by se hlásili na gymnázium.
Přesně to měla Julka v úmyslu.
Jenomže se dozvěděla, že podat přihlášku nemůže, poněvadž gymnázium bylo zrušeno jako pozůstatek starých buržoazních časů. Nejenom to orlovské, kam kdysi chodila mama a kam se už ona sama začínala těšit, ale úplně všechna v celé zemi. Soudruh učitel jim při třídnické hodině vysvětlil, že požadavkům nové doby mnohem lépe vyhovují učiliště nebo odborné školy, které žactvo připravují na kvalifikovanou práci v dolech a továrnách. „Proto jich bude zřízeno mnohem víc než doposud,“ řekl soudruh učitel hrdě, a pak povážlivě odlišným tónem pokračoval: „Pro žáky, kteří se navzdory palčivým potřebám republiky hodlají věnovat všeobecným studiím, jsou nyní zřízeny jedenáctiletky, jejichž poslední tři ročníky poslouží jako náhrada za gymnaziální studia.“
Tak.
Když se Julka prokousala všemi těmi novotami až k samotné podstatě toho, co ji zajímalo nejvíc, dospěla k prostému závěru: gymnázium přišlo o historický název a jeden rok studia. Těžko říct, proč si někdo myslel, že to takhle bude lepší. Odjakživa se přece říkalo, že gymnázium je škola náročná, aby během čtyř let poskytla co nejlepší průpravu k univerzitním studiím budoucích lékařů, učitelů, právníků a tak dále. Jenomže jak to bude teď, když středoškolské studium o čtvrtinu zkrouhli?
Znamená to zkrácení, že se učivo jednoho dřívějšího gymnaziálního ročníku úplně vypustí? Anebo naopak bude studium náročnější než dřív, protože ho bude třeba vměstnat do kratšího času? A pokud platí první možnost, uzpůsobí se tomu maturita a přijímací zkoušky na vysokou školu? Bude to stačit?
Otázek milion a odpovědi neznal nikdo. „Uvidíme,“ krčili učitelé rameny.
„Kdyby aspoň ty školy nechali při starém, pazgřivci!“ zlobil se dědeček. „Chtěl jsem, aby aspoň moje vnučka mohla vystudovat gymnázium, ale aji z teho museli papaláši zrobit chlívek!“
„Nerozčilujte se, tato,“ klidnila ho maminka. „Musíme počkat. Vzdělané lidi přece potřebuje každá společnost. Snad úředníci na ministerstvu školství vědí, co dělají.“
„Ti určitě! Všecko je to jedna pakáž!“
„Pšt,“ dávala si mama prst na rty a rozčileně kroutila hlavou, aby nevedl takové řeči před vnučkou.
To je další věc, kterou Julka na dospělých nemůže vystát. Na jednu stranu jí pořád opakují, jak je chytrá a má hlavu na studia, ale zároveň se chovají, jako kdyby byla naprosto hloupá a nedokázala pochopit vůbec nic.
Jenomže ona bude letos mít patnáct roků! Už není malá holka, která nad ničím nepřemýšlí a všechno přijímá tak, jak jí to kdosi nakuká. S tímto dětinským přístupem skoncovala loni v březnu, když zemřel Stalin. Tak strašně se tenkrát bála, že začne nová válka – a úplně zbytečně! Uplynul skoro rok a je pořád mír, přesně jak jí tehdy řekl dědeček. V novinách ale samozřejmě dál píšou to samé; výzvy k boji za mír stojí na všemožných plakátech a cedulích ve městě, taky řečí o hrozbě války je všude plno, ale na ni si už s tímhle nepřijdou. Ji už nevystraší.
Ani náhodou!
Kromě prozření si z loňské zkušenosti odnesla lítost pro tu malou vyděšenou holku, kterou tehdy byla. Kdyby se uměla nějakým kouzlem přenést o rok nazpátek, pevně by ji objala a řekla jí, ať ty strachy pustí z hlavy. Že někteří dospělí občas navykládají spoustu lží, poněvadž se jim to hodí do krámu, a vůbec je nezajímá, že tím někomu nahánějí hrůzu. Hnusáci sobečtí.
A aby svůj nově nabytý postoj stvrdila, požádala mamu a dědečka, aby jí přestali říkat Julinka. Nevysvětlovala proč, ale důsledně na tom trvala. Nešlo přece o pouhé oslovení, ale o mnohem víc. Julinka byla malá, hloupá a nechala se bulíkovat. Zato Julka, ta už pochopila a nic takového si líbit nenechá!
To jméno mě ochrání, ubezpečovala sama sebe a s mírným podrážděním opravovala k…
