Díl první
HALKA
1945
Kuchyňský stůl je zpola zaplněný umytými a pečlivě utřenými talíři, mísami a příbory ze včerejší svatební hostiny. Lesknou se, dala si na tom záležet. Tuto část nádobí si vypůjčili a Halka dobře zná pravidlo, že půjčené se má vrátit v lepším stavu, než v jakém do domu přišlo. Ještě dneska musí všechno odnést zpátky sousedům. Tak je to s nimi domluveno. Tak je to třeba dodržet.
Nikdo jí nebude mít za zlé, že se pustila do práce, když celý dům ještě spal. Kdepak, v tomhle sedláckém domě se robota cení nade všechno. Jakákoli. Spíše si tím u Kazikových rodičů šplhne: to se ten jejich synek dobře oženil! I po svatební noci nevěsta vstane před kuropěním, aby jí práce nestála! Taková pilná děvucha!
Nikdy se nedozvědí, že to nebyla píle, co jejich novopečenou snachu popohnalo k mytí hromad špinavého nádobí.
Oči nevědoucích v ní uvidí přičinlivou hospodyni.
Vlastně je to tak dobře.
Položí na vrcholek štosu další vycíděný talíř a přimhouřenýma očima si tu hromadu prohlíží. Až skončí, bude to třeba všechno odnést na vedlejší statek. Nejprve myslela, že poprosí Kazika, protože nádobí je opravdu hodně a váží snad metrák, ale v náhlém popudu se to rozhodne udělat sama. No co, tak půjde několikrát, aspoň se něčím zaměstná.
Cokoli je lepší než nečinně sedět.
Nebo ležet.
A přemýšlet.
Větší část svatební noci strávila ve společnosti hryzajících myšlenek. Zatímco Kazik vedle ní klidně oddechoval a občas slabě zachrápal, ona ležela strnule na polštáři a hleděla do tmy. A když se ze zahradní temnoty za oknem vynořil obrys ořešáku a zazpívali první ptáci, začalo to být k nesnesení. Opatrně se vysoukala zpod peřiny a poslepu vylovila oblečení z truhly přivezené z rodičovského domku v Karvinné. Z domku, co včera přestal být jejím domovem.
Tohle je teď její domov: bílá chalupa s opršenou červenou střechou. Za ní dvůr, stáje, seník, mlat. Kurník a králíkárna. Řada hrušní, řada jabloní. Zeleninové záhony. A ještě dál rozlehlé pole, co se táhne až k lesu. Rodinný statek Holbakových.
Tolikrát si tohle ráno představovala! Tolikrát si vysnívala, jaké to bude krásné, probudit se vedle Kazika, uchystat mu snídani a pustit se do práce. Ráno kydat kravám hnůj, pak je podojit. A následně dělat všechno ostatní, co je třeba, aby se rodině dobře žilo. Večer znovu ulehnout vedle Kazika a dělat všechno to, co dělají manželé.
Tolik se na to těšila!
Možná i proto je teď tak zklamaná.
Sama si za to může.
Nejde jen o Voloďu, ten ji kupodivu ani moc netrápí. Vždyť už si ani nedokáže vybavit jeho tvář! Když v sobě sebere všechnu odvahu a pokusí se najít odpověď na otázku, co v ní ze setkání s Voloďou zbylo, ze všeho nejdříve se pokaždé ozve lítost. Deptající lítost, která jí vžene bezmocné slzy do očí a bodne v břiše. A pak ještě o trochu níž, kde možná skutečně z Volodi něco zbylo.
Bože.
A jakmile Halka dospěje k tomuto uvědomění, přichází vztek. Strašný vztek. Samotnou ji překvapuje, že Voloďovi nemá za zlé ani tak samotné znásilnění, jako spíše důsledky, které tím přivodil. Přinutil ji lhát sobě samé, lhát celému světu.
To, co mělo být čisté, je pošpiněné lží.
Kterou se rozhodla nést sama a pod tíhou toho rozhodnutí se občas dusí.
Třeba zrovna v téhle chvíli.
Halka pevně semkne víčka i rty a rozšířeným chřípím zhluboka a velmi pomalu nasaje vzduch. Mírně se pokyvuje, snaží se usebrat. Vždyť takhle to dál nejde. Musí se s tím naučit normálně žít, protože jinak hrozí, že svým podivným chováním rozbije i to, co ještě drží pohromadě.
Jako třeba včera. Ani se na Kazika neusmála, když jí dal před oltářem první manželské políbení. Pak odbyla Leona, když jí přinesl bílé růže ze zámku. Jistě, měla se radovat a být dojatá symbolikou toho daru. Rodinná tradice pokračuje, ona sama má tu čest ji nést! Bílé růže z larischovské zahrady dostala jako svatební dar babička Barbora, když se vdávala za dědečka Pawla. Stejný keřík roste mamince pod oknem kolonijního domku. A teď došla řada na ni.
A ona namísto poděkování Leonovi řekla…
