10
Andersona velice hnětlo, že nemá zdání, jak dál postupovat. Vyšli z restaurace a sešli po schodech k přístavní promenádě. Pobřeží bylo jediné místo v Tel Avivu, kde ho neobtěžovala vlhkost vzduchu. Prošli kolem vlnolamů, posadili se na kamennou zeď poblíž přístavních světel a doufali, že zachytí vánek, který přeběhl po temné hladině a rozhoupal kotvící plachetnice, až začaly pleskat, klapat a vrzat. Ale větřík ani jak se patří nezčeřil hladinu; zůstala klidná a hladká, odrážela světla pobřežních hotelů a barů jako obrovská olejová louže.
„Jaké máš po dnešku dojmy ze synagogy?“ zeptala se Mirit.
„Bylo to zajímavé,“ odpověděl Anderson.
„To je dost všeobecné. Čím to bylo zajímavé?“
„Historicky působivé, esteticky nepříjemné.“
„Pokračuj.“
„Chceš pohled člověka zvenčí?“
„To je vždycky to nejlepší.“
„Podívat se na sebe, jak nás vidí druzí…“
„Prosím?“
„To nic, to byl citát. Větší dojem na mě udělal obsah obřadu, než obřad sám. U žádného náboženství mě nijak zvlášť nenaplňuje nadšením, když vidím poněkud komicky oblečené pány, jak poklekají před neviditelným božstvem. Ale uvědomoval jsem si, že se dívám na něco, co má trvání, co se dělá stejným způsobem už přes tři tisíce let. To musí dojmout každého, pokud to není nafoukaný blbec.“
„A co ti připadalo nepříjemné?“
„Hudba. Nebyla tam hudba. Mám ji v kostele rád. Uklidňuje a povzbuzuje, někdy přímo burcuje. Ale disharmonický zpěv - a dokonce v hebrejštině! - to mi nešlo po srsti. Měli jste brát hudební lekce u starých Římanů.“
„Ale co vaše skotské žalmy?“
„To je totéž,“ souhlasil Anderson. „Jako by je psala opice pro foukací harmoniku.“
„No nazdar!“ zasmála se Mirit.
Anderson hodil do vody oblázek a díval se, jak rozstřikuje vodu jako při zemětřesení.
„Takže kam teď půjdeme?“ zeptala se Mirit.
„Radši bych na to nemyslel.“
Mirit vycítila, že něco není v pořádku. Dívala se, jak zvedá další oblázek a vrhá jej na hladinu. Zeptala se měkce: „Nevím, o čem mluvíš.“
„Namlouval jsem si, že nevím, co dál. Namlouval jsem si, že se mi ulevilo, když jsem se ujistil, že Dov Strauss nemá nic společného se smrtí svého otce. Ve skutečnosti mi to není vhod. Kdyby byl vinen, bylo by to odbyté a já bych nemusel znova do Útulku Jana Kourose, abych zjistil, proč a kam odvážejí uprostřed noci malomocné…“ Do vody žbluňkl další kamínek.
„Nejsi v tom sám. Tu otázku jsme nechali stranou oba,“ řekla Mirit.
„Musíme to zjistit,“ řekl Anderson.
„Souhlasím. Kdy se do toho dáme?“
„Zítra.“
Naplánovali si odpočinkový den; bylo jasné, že budou vzhůru větší část noci. Pozdě vstávali, vyjeli si do letoviska Herzliya, dlouho plavali v moři, udělali si piknik na pláži a zdřímli si pod plážovým slunečníkem. Připadalo jim důležité načerpat co nejvíc tepla a světla před tím, co jim chystala noc.
Mirit natáhla ruku a propletla své prsty s Andersenovými. „Třeba to s tím náklaďákem byl nějaký mimořádný případ,“ řekla, aniž otevřela oči.
„Může být,“ odpověděl Anderson nepřesvědčeně.
Mirit to zkoušela dál. „Třeba měl přijet dřív, ale měl cestou nehodu, tak přijel až o půlnoci.“
„A přesto odjeli,“ řekl Anderson.
„Cože?“
„Ti malomocní. Nastoupili a odjeli kdoví kam.“
Mirit se přetočila na břicho a opřela se o lokty. „A jde o to, kam jeli?“
„A proč,“ dodal klidně Anderson.
„Pojd si zaplavat,“ navrhla Mirit.
Utíkali po písku a skočili šipkou do vln, pak vytřásali vodu z očí a uší.
„Takhle získáváš jiný úhel pohledu,“ zvolala Mirit, když ji vyhoupla další vlna.
„To jistě,“ přitakal Anderson a zvolna plaval k ní. V půl čtvrté se osprchovali, aby spláchli sůl, a odjeli na Arabský trh koupit další dvě kápě. „Kdybychom se náhodou museli mezi ně vmísit,“ řekla Mirit.
V půl desáté vyjeli směrem k útulku, ještě stále nerozhodnuti, jaký zvolí postup. „Když pojedeme až k útulku, může někdo vidět světla a ztropit poplach. Ale když necháme auto tam jako minule, nemusíme se dostat včas zpátky, abychom mohli sledovat náklaďák. Co myslíš?“
„Nejspíš musíme risknout, že se náklaďák vrátí po stejné …
