Ó kdežpak

Doupě latinářů

Evženu Brikciusovi

Měl jsem přítele, který se jmenoval Zdaslaf Mraskano. Tento Mraskano, znamenitý latiník, pocházel z jedné samoty vzdálené nejméně sedm chůzí od města. Proto vždy po vyučování čekal naň před gymnáziem šestikolový vozík. Proč tolikakolový? Inu, byl ten Mraskano pořádný tlouštík! Méněkolový vozík rozlomil by se pod ním vpůli.

A do svého šestikoláku posadil mne Mraskano jednoho již téměř podzimního večera, řka, že má doma pozoruhodné rodiče. Jářku, pravil, jsou ti mí starouši pěkní čímani! Jakmile zvědí, že jsi sirotek, vystrojí skutečné hody. Nu? Nu a již jsme ujížděli k lesu.

Sedm chůzí letem minulo a šestikolák zastavil před prapodivným Mraskanovic sídlem, způli myslivnou, způli latinským chrámem. Než abych nezdržoval: oba Zdaslafovi rodičové byli docela obyčejní lidožrouti.

Lidožrouti, lidokupci a upíři, to jest latináři. Mohl jsem to předvídat, kdybych se byl kdy zamyslil nad vskutku nelidskou tloušťkou přítele Zdaslafa a jeho odpudivými znalostmi. Je přece dobře známo, že latináři nesytí se jen potvornými citáty a plesnivým papírem, to pouze předstírají, ve skutečnosti požírají lidské maso a zapíjejí je lidskou krví. To je pravá příčina častého mizení propadlých žáků!

Než abych nezdržoval: v podkrovní světničce přebýval ještě Zdaslafův strýc, netvor, šílený školní inspektor.

Již téměř podzimní vítr naplňoval dům neblahými skřeky. Z temné chodby vstoupili jsme do místnosti, kterážto byla celá rudá. Veškeré knihy v policích, výhradně latinské, vázány byly v lidské kůži. Krvavě rudý byl mobiliář, stejně rudé koberce na zemi i po stěnách, žel velmi záhy jsem pochopil proč. To proto, aby nebylo viděti krvavých stříkanců. Bylo tam totiž všude krve nacákáno až až.

Jakmile jsme vstoupili do tohoto pokoje, zanechal přítel Zdaslaf lehce žertovného tónu a promlouval, nič…