Po nacvičení základních poloh a gest ruky se Ciri začala učit zakletí a jejich formule. Formule byly snadnější. Zapsány ve Starší Mluvě, kterou dívka již plynně ovládala, se lehce ukládaly do paměti. Neměla zvláštní obtíže ani s intonací, která byla pro správné zaříkávání nezbytná. Yennefer s ní byla spokojená, den ode dne byla milejší a příjemnější. Stále častěji si dopřávaly přestávek mezi učením, kdy jen nezávazně klábosily a bavily se a dělaly vtípky na Nenneke, která nezřídka navštěvovala jejich vyučování, ostražitá a načepýřená jako kvočna, připravená vzít Ciri pod ochranná křídla před „neslýchanou tvrdostí“ čarodějky a jejích výchovných metod.
Ciri poslechla svou učitelku a přestěhovala se do její komnaty. Od té doby spolu trávily nejen celé dny, ale i noci. Někdy probíhala výuka též v noci – některá gesta a zakletí se nesměla provádět na denním světle.
Dívčinými pokroky potěšená čarodějka zpomalila tempo učení. Měly tak více volného času. Po večerech četly knihy, spolu nebo každá zvlášť. Ciri se prokousala Stammelfordovými Dialogy o podstatě magie, Giambattistovou Silou živlů a rovněž Richertovou a Monckovou Přírodní magii. Zběžně se obeznámila – poněvadž přečíst celé je nedokázala – s takovými spisy jako Neviditelný svět Jeana Bekkera či Tajnost tajností Agnes z Glanville. Nahlédla do pradávného, zažloutlého Kodexu z Mirthe, do Ard Aercane a dokonce do pověstné, temné Dhu Dwimmermorc, ilustrované hrůzyplnými rytinami.
Sahala i po jiných, o magii nepojednávajících knihách. Čítávala v Historii světa i v Traktátu o životě. Neopomíjela ani méně náročnou literaturu. S ruměncem na tváři zhltla Hrátky od markýze De Creahme a Královské dámy od Anny Tiller. Líbily se jí sbírky básní slavného trubadúra Marigolda Strasti lásky a Čas luny. Poplakala si při četbě něžných, tajuplných sonetů Essi Daven, sebraných v útlém, překrásně vázaném dílku pod titulem Modrá perla.
Často využívala své výsady klást otázky. A dostávala odpovědi. Stále častěji však sama na dotazy odpovídala. Yennefer jakoby zpočátku její osudy nijak nezajímaly, ani dětství v Cintře, ani pozdější, válečné události. Leč postupně byly její otázky stále konkrétnější. Ciri musela odpovídat – i když s pramalou ochotou, poněvadž každá čarodějčina otázka otevírala v její paměti vrátka, za něž se již nikdy nechtěla podívat a která chtěla navždy ponechat zavřená. Od setkání s Geraltem v Soddenu se rozhodla začít „nový život“ a všechno tamto, co se událo předtím, neodvratně zapomenout. Zaklínači z Kaer Morhen se nikdy na nic nevyptávali a Geralt na ní před příjezdem do svatyně vymohl slib, že se nikomu ani slůvkem nezmíní, kým byla dříve. Nenneke to pochopitelně věděla, a tak se postarala o to, aby kněžkami a spolužačkami byla Ciri považována za prachobyčejnou nemanželskou dcerku šlechtice a venkovanky – dítě, pro které nebylo místa na otcově hradě ani v matčině chalupě. Takovými dětmi byla polovina chovanek ve svatyni Melitelé.
Také Yennefer znala tajemství. Bylo jí možno důvěřovat. A Yennefer se vyptávala. Na tamto. Na Cintru.
„Jak ses dostala z města, Ciri? Jak se ti podařilo vyklouznout Nilfgaarďanům?“
Na to si Ciri nepamatovala. Všechno se trhalo, ztrácelo se v mlze a dýmu. Vzpomínala na obležení, na loučení s babičkou, královnou Calanthé, na barony a rytíře, kteří ji násilím táhli od lože raněné, umírající Lvice z Cintry. Vzpomínala na šílený úprk hořícími ulicemi, krvavé střetnutí i na pád koně. Na černého jezdce v helmici s křídly dravce.
A na nic víc.
„Nepamatuji si. Opravdu si nevzpomenu, paní Yennefer.“
Yennefer nenaléhala. Ptala se na něco jiného. Dělala to natolik citlivě a nevtíravě, že Ciri byla stále otevřenější. Nakonec se sama dala do řeči. Aniž by čekala na otázky, rozpovídala se o svém dětství v Cintře a na Skellige. O tom, jak se dozvěděla o Zákoně Překvapení i o tom, že ji osud předurčil Geraltovi z Rivie, zaklínači s bílými vlasy. Vyprávěla o válce. O bloudění v lesích Zaříčí, pobytu mezi angrenskými druidy i období prožitém na vsi…
