Krev elfů (Andrzej Sapkowski)

Vyjely nazítří, časně zrána. Obě v mužském jezdeckém oděvu, v pláštích a kápích skrývajících vlasy. Obě ozbrojené.

Loučila se s nimi samojediná Nenneke. Dlouho tiše rozmlouvala s Yennefer, pak si čarodějka s kněžkou silně, po mužsku, stiskly ruce. Ciri, držíc uzdu svojí grošovaté klisny, se chtěla rozloučit stejným způsobem, avšak Nenneke jí to nedovolila, objala ji, sevřela v náručí a políbila. Měla v očích slzy. Ciri také.

„Nu,“ promluvila konečně kněžka, otírajíc si oči rukávem. „Jeďte už. Nechť vás Veliká Melitelé cestou ochraňuje, mé drahé. Avšak bohyně má na starosti množství věcí, ochraňujte se tedy i vy samy. Hlídej ji, Yennefer. Střež ji jako zřítelnici oka.“

„Doufám,“ pousmála se téměř neznatelně čarodějka, „že ji dokážu střežit lépe.“

Za hlasitého krákání letělo směrem k dolině Pontar hejno černých ptáků. Nenneke se na nebe nepodívala.

„Dejte na sebe pozor,“ řekla. „Přicházejí zlé časy. Může se ukázat, že Ithlinne aep Aevenien měla pravdu. Nadchází čas meče a sekery, čas šílenství a nenávisti. Dávej na ni pozor, Yennefer. Nedovol nikomu, aby jí ublížil.“

„Vrátím se, Matko,“ slibovala Ciri, nasedajíc na koně. „Vrátím se určitě! Brzy!“

Netušila, jak velice se mýlí.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI