„Nerozumím, nač mám hledat ty… Zase jsem zapomněla, jak se jmenují…“
„Intersekce,“ napověděla Yennefer, otrhávajíc si z rukávu kuličky lopuchu, které se na oděv zachytily během přecházení porostem. „Ukazuji ti, jak je můžeš vyhledávat, protože jsou to místa, z nichž lze čerpat Moc.“
,.Vždyť já už umím čerpat moc! Sama jsi mě učila, že Moc se nachází všude. Proč se tedy musíme prodírat tímhle houštím? I ve svatyni je přece plno energie!“
„Ovšem, je jí tam dost. Proto svatyni postavili právě na místě, kde stojí, a nikde jinde. A proto ti také na území kláštera připadá, že čerpat energii je tak snadné.“
„Už mě bolí nohy! Posadíme se na chvíli?“
„Dobře, Škaredko.“
„Paní Yennefer?“
„Poslouchám.“
„Proč vždycky čerpáme energii z vodních žil? Je přece všude. Je v zemi, ne? Ve vzduchu, v ohni?“
„Jistě.“
„Země… Všude kolem je samá země, všude pod nohama. A okolo nás je vzduch. A jestli potřebujeme oheň, stačí ho jen rozdělat a…“
„Nemáš ještě dost síly, abys mohla vytáhnout energii ze země. Nemáš dost znalostí, abys ji získala z povětří. A s ohněm si hrát nebudeš, zakazuji ti to! Říkala jsem ti přece, že si za žádnou cenu nesmíš zahrávat s energií ohně!“
„Nekřič. Pamatuji si to.“
Seděly mlčky na padlém kmeni a poslouchaly vítr šumící v korunách stromů a datla, který neúnavně klepal někde nedaleko. Ciri už měla docela hlad a jazyk se jí lepil žízní na patro, věděla však, že by si stěžovala nadarmo. Dříve, před měsícem, reagovala Yennefer na podobné nářky suchým výkladem o umění ovládat primitivní pudy. Později odpovídala jen mlčením. Námitky neměly smysl a dávaly stejný výsledek jako rozdurděnost kvůli oslovení „Škaredka“.
Čarodějka odškubla z tkaniny poslední kuličku. Teď se na něco zeptá, pomyslela si Ciri, skoro slyším, jak přemýšlí. Znovu se zeptá na něco, na co si nevzpomínám. Anebo na co nechci vzpomínat. Ne, to nemá cenu. Neodpovím. Je to minulost a do minulosti není návratu. Sama to kdysi řekla.
„Pověz mi o svých rodičích, Ciri.“
„Nepamatuji si na ně, paní Yennefer.“
„Rozpomeň se. Prosím tě o to.“
„Na tatínka si opravdu nevzpomínám,“ promluvila tiše. „Jenom… Skoro vůbec. Na maminku,.. Na maminku ano. Měla dlouhé vlasy, takové… A vždycky byla smutná… Vzpomínám si… Ne, na víc si nevzpomenu…“
„Vzpomínej, prosím.“
„Nepamatuji si!“
„Pohleď na mou hvězdu.“
Křičeli rackové. Spouštěli se dolů, mezi čluny, hltavě se vrhali na odpadky a zbytky úlovku rybářů. Vítr lehce pleskal skasanými plachtami dračích lodí, nad přístavištěm se plazil mrholením ztěžklý kouř. Pod blankytnými praporci se zlatými lvy právě vplouvaly do přístavu cintránské trirémy. Strýc Crach, který stál doposud za ní a měl na jejím rameni položenou dlaň velikou jak medvědí tlapu, poklekl na jedno koleno. V řadě stojící bojovníci začali rytmicky tlouci meči do štítů.
Po můstku k nim přicházela královna Calanthé, její babička. Na Ostrovech oficiálně nazývaná Ard Rhena – Nejvyšší Paní. Avšak Crach an Craite, jarl Skellige, stále v pokleku a se schýlenou hlavou, uvítal Lvici z Cintry titulem snad méně vznešeným, leč ostrovany užívaným pro vyjádření nejvyšší úcty:
„Buď pozdravena, Modron.“
„Princezno,“ promluvila Calanthé chladně, aniž by jarlovi věnovala pozornost. „Pojď sem. Pojď ke mně, Ciri.“
Babiččina ruka byla silná a pevná jako ruka muže, prsteny na ní studily jak led.
„Kde je Eist?“
„Král…“ zajíkl se Crach. „Na moři, Modron. Pátrá po troskách… a po tělech. Od včerejška.“
„Jak to, že jim to dovolil?“ vykřikla královna. „Jak to mohl připustit? Jak to, že jsi to připustil ty, Crachu? Jsi jarlem Skellige! Žádný drakkar nemůže vyplout bez tvého svolení! Proč jsi jim to dovolil, Crachu?“
Strýc sklonil ryšavou hlavu ještě níže.
„Koně!“ rozkázala Calanthé. „Jedeme na hrad. Zítra za úsvitu odplouvám. Princezna odpluje se mnou. Nedovolím, aby se sem ještě někdy vrátila. A ty… Ty máš u mne zatracený dluh, Crachu. Jednoho dne zažádám, ať mi ho splatíš.“
„Vím, Modron.“
„Jestli se neupomenu já, učiní tak ona,“ pohlédla Calanthé na vnučku. „J…
