„Hej, šumaři,“ řekla Máma Lantieri, vcházejíc bez zaklepání do světnice. „Máš hosta. Pojď dál, vážený pane.“
Marigold si prohrábl vlasy a narovnal se v prostorném vyřezávaném křesle. Obě děvčata, sedící doposud na jeho kolenou, vyskočila, popadla svléknuté košile a zakryla jimi své odhalené vnady. Stydlivé nevěstky, napadlo Marigolda, příhodný titul pro žertovný kuplet. Vstal, oblékl si vestu a zapnul pás, prohlížeje si na prahu stojícího šlechtice.
„Inu,“ poznamenal. „Vyčmucháte mě všude, jenže si vždycky vyberete nejméně vhodnou dobu. Naštěstí jsem se ještě nerozhodl, kterou z těch krasavic si mám vybrat. Při tvých cenách, Lantieri, si nemůžu dovolit obě.“
Máma Lantieri se chápavě pousmála a tleskla do dlaní. Obě dívky, pihovatá ostrovanka i snědá, černovlasá půlelfka, spěšně opustily světnici. Příchozí svlékl plášť a podal ho Mámě zároveň s malým, leč napěchovaným váčkem.
„Promiň, mistře,“ omlouval se, vcházeje dovnitř a usedaje ke stolu. „Vím, že jsem nezvolil nejpříhodnější dobu. Ale tam od dubu jsi tak nenadále zmizel… Nedohonil jsem tě na cestě, jak jsem zamýšlel, a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se na tebe doptal zde, v městečku. Věř mi, nebudu tě dlouho zdržovat…“
„Pokaždé to říkáte a pokaždé je to lež,“ skočil mu do řeči minstrel. „Nech nás o samotě, Lantieri, postarej se, ať nás nikdo neobtěžuje. Poslouchám tě, pane.“
Cizinec si ho zkoumavě prohlížel. Měl tmavé, vlhké, jakoby uslzené oči, ostrý nos a tenké rty.
„K věci,“ začal, sotva za majitelkou nevěstince zapadly dveře. „Zajímá mne obsah tvých písní, mistře. Konkrétně, jisté osoby, o nichž zpíváš. Chtěl bych znát skutečné osudy hrdinů tvých balad. Pokud se nemýlím, právě příhody žijících osob byly inspirací tvých děl. Mám na mysli… Cirillu z Cintry. Vnučku královny Calanthé.“
Marigold se zahleděl do stropu a zabubnoval prsty na desce stolu.
„Vážený pane,“ pronesl odměřeně. „Zajímají tě divné věci, ptáš se na divné věci… nabyl jsem dojmu, že nejsi tím, za koho jsem tě považoval.“
„A kdo to měl být, pokud to mohu vědět?“
„Nevím, jestli to můžeš vědět. Záleží na tom, jestli mi teď vyřídíš pozdravy od našich společných známých. Měls to učinit hned při příchodu, avšak zapomněl jsi, zdá se.“
„Nezapomněl,“ odvětil muž, sáhl pod sametový kabátec a vytáhl druhý váček, o poznání větší než ten, který dal kuplířce. „Prostě jenom nemáme společné známé, Marigolde. Není ale tento měšec schopen takový drobný nedostatek vyvážit?“
„Copak si hodláš koupit za ten hubený pytlík?“ ohrnul rty trubadúr. „Celý bordel Mámy Lantieri i s okolním pozemkem?“
„Řekněme, že mám v úmyslu podpořit umění. A umělce, pochopitelně. Proto, abych mohl s umělcem porozprávět o jeho tvorbě.“
„Tolik miluješ umění, můj pane? Máš tak naspěch porozprávět s umělcem, že porušuješ pravidla slušného chování a nutíš mu peníze dřív než se představíš?“
„Na začátku našeho rozhovoru,“ přimhouřil neznámý temné oči, „ti moje inkognito nevadilo.“
„Ale později vadit začalo.“
„Nemám důvod tajit své jméno,“ prohlásil muž s neznatelným úsměškem na úzkých rtech. „Jmenuji se Rience. Neznáš mne, mistře Marigolde, a není divu. Jsi příliš známý a slavný, než abys znal všechny své obdivovatele. Přitom každému milovníku tvého talentu připadá, že tě zná tak dobře, že si smí dovolit i jistou důvěrnost. Je to i můj případ. Vím, je to mylný dojem, promiň laskavě.“
„Laskavě promíjím.“
„Mohu tedy znát odpovědi na několik otázek?“
„Ne, nemůžeš,“ odpověděl básník úsečně. „Nyní laskavě promiň ty, ale já nemám ve zvyku rozmlouvat o tématech mých děl, o inspiracích, o postavách – ať už fiktivních nebo jiných. Jsem přesvědčen, že bych tím svou tvorbu zbavil poezie a přivedl k trivialitě.“
„Není možná?“
„Je to mé pevné přesvědčení. Uvaž – kdybych po zazpívání frivolní písničky o rozpustilé mlynářce veřejně vyhlásil, že ve skutečnosti jde o Žvirku, ženu mlynáře Piskoře, a doplnil to oznámením, že dotyčnou Žvirku je možno bez obav šoustat každý čtvrtek, poněvadž ve čtvrtky jezdí mlynář na trh, to by už ne…