Dijkstra, šéf tajných služeb krále Vizimira Redanského, nevypadal jako špión. Výrazně se odlišoval od stereotypu, podle něhož by vyzvědač měl být malou, hubenou krysou, blýskající pichlavýma očkama zpod černé kápě. Co Marigold pamatoval, Dijkstra nikdy kápě nenosil a v odívání dával přednost jasným barvám. Na výšku mu příliš nescházelo do sedmi stop a na váhu do dvou centnéřů. Když si zkřížil paže na prsou – což byla jeho oblíbená poloha – vypadalo to, jakoby se dva vorvani uvelebili na velrybě. Pokud šlo o rysy a zabarvení tváře, připomínal čerstvě spařeného vepře. Marigold znal jen málo osob, jejichž vzhled by tak mýlil okolí jako vzhled Dijkstrův. Tento vepři podobný obr, vzbuzující dojem věčně ospalého, malátného slonbidla, disponoval nadobyčej bystrým intelektem. A značnou autoritou. Na dvoře krále Vizimira rozšířené úsloví hlásalo, že pokud Dijkstra tvrdí, že je poledne, a vůkol panuje neproniknutelná tma, je třeba začít se obávat, co se stalo se sluncem.
V této chvíli měl však básník jiné důvody k obavám.
„Marigolde,“ řekl ospale Dijkstra a uložil vorvaně na velrybu. „Ty zabedněná palice. Ty patentovaný troupe. Musíš pokaždé zmrvit všechno, do čeho se pustíš? Nemůžeš alespoň jedenkrát v životě provést něco tak, jak je třeba? Už dávno jsem se přesvědčil, že nejsi schopen samostatného myšlení. Je mi známo, že ti táhne na čtyřicítku, vypadáš na necelých třicet, chováš se, jakoby ti ještě nebylo dvacet a rozumu máš sotva na deset let. Poněvadž to vím, dávám ti vždy zcela přesné a podrobné příkazy. Říkám ti, co máš dělat, kdy to máš dělat a jak. Výsledek je takový, že pravidelně mívám pocit, jakobych mluvil do zdi.“
„Já zas mívám pravidelně pocit,“ prohodil s předstíranou ledabylostí Marigold, „že mluvíš proto, aby sis procvičil jazyk a hlasivky. Začni tedy hovořit konkrétně, vynechej planou rétoriku a neumělou krasomluvu. O co ti jde tentokrát?“
Seděli u těžkého dubového stolu, pod regály plnými knih a pergamenových svitků, v nejvyšším patře rektorátu, v místnostech, které Dijkstra nazýval Katedrou Nejnovějších Dějin a Marigold Katedrou Neomezeného Špiclování a Záludné Diverze. Kromě nich byly rozhovoru přítomny další dvě osoby. První, věčně nastydlý tajemník šéfa redanské špionáže, starý Ori Reuwen, druhá osoba nebyla obyčejným člověkem.
„Víš dobře, oč mi jde,“ řekl mrazivě Dijkstra. „Protože tě ale baví předstírat slabomyslnost, nebudu ti kazit radost a vysvětlím ti to prostými slovy. Nebo se toho chceš ujmout ty, Filippo?“
Marigold zašilhal na až do této chvíle mlčící čtvrtou osobu. Filippa Eilhart musela přibýt do Oxenfurtu nedávno a očividně hodlala bez meškání městečko opustit, poněvadž na sobě neměla ani přepychové šaty, ani své oblíbené šperky z černého achátu, ani vyzývavé líčení. Byla oblečena v krátké mužské blůze, úzkých kalhotách a vysokých holínkách, v oděvu, který básník nazýval „polní“. Její černé vlasy, obvykle rozpuštěné a splývající na ramena, měla hladce zčesány dozadu a v týle svázány stuhou.
„Škoda času,“ promluvila čarodějka a zvedla obočí. „Marigold má pravdu. Odpusťme si krasomluvu a žvanění na efekt, jež nikam nevede, zatímco záležitost, kterou máme vyřídit, je celkem banální.“
„Ach tak,“ ušklíbl se Dijkstra. „Banální. Nebezpečný nilfgaardský agent, který již mohl banálně sedět pod zámkem v nejhlubší tretogorské kobce, banálně zmizel, banálně varován a vyplašen banální hloupostí pánů Marigolda a Geralta. Už jsem poslal lidi na popraviště za menší banality. Proč ses mi nezmínil o té vaší léčce, Marigolde? Nenařídil jsem ti snad, abys mne informoval o zaklínačových záměrech?“
„Nic jsem o Geraltových záměrech nevěděl,“ zalhal trubadúr přesvědčivě. „Hlásil jsem ti přece, že se vypravil do Temerie a Soddenu, aby hledal toho Rience. Hlásil jsem ti rovněž, že se vrátil. Byl jsem přesvědčen, že to vzdal. Rience se doslova rozplynul v povětří, zaklínač nenašel sebemenší stopu. Pokud si vzpomínáš i to jsem ti oznámil…“
„Lhal jsi,“ konstatoval vyzvědač chladně. „Zaklínač po něm nalezl sto…
