Dramata

Třetí scéna

V zámku. – ALBERT a VÉVODA.

ALBERT: Můj pane, věřte, dlouho mne už trýzní
stud hořké chudoby. A nebýt nejhůř,
mou obžalobu nebyl byste slyšel.

VÉVODA: Rád věřím, rytíři. Kdo jest jak vy,
jen je-li nejhůř, obžaluje otce,
sic by to byla zvrhlost, jaké málo…
Však buďte kliden; bez hluku i svědků
já v otci vašem vzbudím svědomí.
Dnes přijde. Dávno jsme se neviděli.
Byl mého děda přítel. Vzpomínám si,
když byl jsem ještě děcko, na svého
mne leckdy vysazoval vraníka
a těžkou přilbou pokrýval mi hlavu
tak jako zvonem. –

(Dívá se z okna.)

Kdo to přichází?
To on snad?

ALBERT: Ano, vévodo.

VÉVODA: Vy vstupte
sem vedle. Zavolám vás.

(Albert vejde. Vstoupí baron.)

Barone,
jsem rád, že vidím, jak jste zdráv a svěží.

BARON: Jsem šťasten, vévodo, že měl jsem sílu
váš příkaz vyplnit a dostavit se.

VÉVODA: My dávno, barone, se neviděli.
Zda poznáváte mne?

BARON: Můj vévodo,
já vidím vás jak dnes. Ó, vy jste švarný
byl hošík. Nebožtík váš dědeček
mi říkal: Filipe (on vždycky zvával
mne Filipem), co říkáš? co mu říkáš?
Až přejde dvacet roků – ty a já,
my budem hloupí před tím maličkým…
To mínil vás…

VÉVODA: Teď obnovíme známost.
Vy zcela zapomněl jste na můj dvůr.

BARON: Jsem, pane, nyní stár. Co při dvoře
bych dělat měl? Vy mlád: vám radovánky
a turnaje jsou vhod – já pro ně již
se nehodím. Když Bůh nám sešle vojnu,
zas – nechť i hekám – vlezu na koně;
dost síly posud mám, svůj starý meč
bych za vás tasil chvějící se rukou.

VÉVODA: Váš zápal známe, milý barone:
můj děd byl s vámi spřátelen, můj otec
vás ve vážnosti měl. Též já vždy slýchal,
jak věrný jste a chrabrý rytíř. Prosím,
snad sednem. – Máte děti?

BARON: Syna mám.

VÉVODA: Proč nevídám ho u sebe? Vám dvůr
se znudil. Jemu však i věk i stav
přec radí, aby nám byl poblíže.

BARON: Můj syn má hlučnou světskost v nelásce;
je divokého, ponurého mravu –
jen po lesích kol zámku stále bloudí
jak mladý jelen.

VÉVODA: Zlé je člověku
být sám a sám. Však my už proženem
ho v plesích, v radovánkách, v turnajích.
Jen mi ho pošlete. A vyměřte mu,
jak jeho stav si žádá, slušný důchod…
Jste zachmuřen. – Snad znavila vás cesta?

BARON: Můj vévodo, já nejsem znaven, jsem
však vehnán do rozpaků. Nerad bych
to doznal – ale vy mne nutíte
vše říci o synu, co chtěl jsem smlčet.
On, pane, na neštěstí nehoden
je milosti a pozornosti vaší.
Své mládí promarňuje v bujnosti
a v nízkých neřestech…

VÉVODA: To, barone,
jen proto, že je sám. Vždyť samota
i zahálka jsou mladým lidem zkázou.
Jen pošlete ho sem: zde zapomene
svých návyků, jež skrytě vzklíčily.

BARON: Můj pane, račte prominout, však nelze
mi vskutku přijmouti tu nabídku.

VÉVODA: Proč, ale proč?

BARON: Mne starce propusťte…

VÉVODA…