Dramata

Druhá scéna

Vyhrazená místnost v hostinci; klavír.

U stolu MOZART a SALIERI.

SALIERI: Proč jsi dnes nčjak zachmuřen?

MOZART: Vždyť nejsem.

SALIERI: Jsi, Mozarte, as něčím rozladěn? Náš oběd byl přec dobrý, víno skvostné – a vraštíš čelo a jsi nemluvný.

MOZART: Nu, přiznám se, mé Rekviem mě tíží.

SALIERI: Cožpak ty skládáš Rekviem? Už dávno?

MOZART: Ba dávno, už tři týdny. Divná věc…
Což jsem ti nevyprávěl?

SALIERI: Ne.

MOZART: Tak poslyš!
Tři týdny tomu, pozdě domů jsem
se vrátil. Řekli mi, že někdo prý
se po mně sháněl. Nevím ani, proč –
já dumal celou noc: kdo to as byl?
a proč mě hledal? Nazítří pak opět
prý u mne byl a zas mě nezastih.
A třetí den já se svým hošíkem
si na podlaze hrám. Tu volají mne:
já vyjdu ven a člověk, černě oděn,
se klaní hluboko a objednává
si u mne rekviem – a jde. Já ihned
jsem sed a psal – a od té chvíle za mnou
můj černý člověk více nepřišel.
Jsem tomu rád: mně těžko bylo by
se rozloučit s tou prací, ač je zcela
mé Rekviem už hotovo. Však zatím –

SALIERI: Co zatím?

MOZART: Stydno je mi doznat –

SALIERI: Co?

MOZART: Dnem ani nocí pokoje mi nedá
můj černý člověk. Všude jako stín
se za mnou plíží. Vždyť i teď mi je,
jak by tu s námi seděl u stolu,
on třetí.

SALIERI: To je strachů! Dětino!
Pryč s těmi marotami! Beaumarchais
mi leckdy říkal: „Příteli Salieri,
když černé myšlenky tě sužují,
dej odzátkovat láhev šampaňského
či znova čti si Figarovu svatbu!“

MOZART: Vím, Beaumarchais ti přítelem byl dobrým,
tys pro něj složil operu „Tarare“;
máš v proslulé té skladbě motivek,
jejž si vždy broukám, jsem-li šťasten. Takhle
la-la, la-la… Salieri, je to pravda,
že Beaumarchais prý kohos otrávil?

SALIERI: To nemyslím. On pro to řemeslo
byl příliš směšný.

MOZART: Beaumarchais byl genij –
jak ty, jak já. A genius a zločin –
to se přec nedá sloučit. Vid, že ne?

SALIERI: Tak? Myslíš si?

(Vsype do Mozartova poháru jed…