Dramata

Druhá scéna

Sklep.

BARON: Jak mladý hejsek na schůzku se třese,
když uvidí svou zrádnou milostenku
neb husičku, již podvádí, tak já
se těším celý den sem do sklepa,
bych tajně zhlédl truhlice své věrné.
Ten šťastný den, kdy v šestou truhlici,
v tu, jež je dosud neplna, teď mohu
hrst sypat zlata, jež jsem nahromadil!
Jen málo na pohled: však málo k málu –
a poklad roste. Císař, čet jsem kdes,
prý jednou nakázal svým vojákům,
hrst po hrsti by kopec vršili;
i povstal pyšný chlum – a panovník
moh s jeho výše rozradostněn hledět
i po údolí s bělostnými stany
i po moři, jímž pluly koráby.
Tak já, jenž po troškách jen přináším
sem do sklepa tu všední, nuznou daň,
svou horu nakupil a s její výše
zřít mohu na vše, co v mé moci je.
A co v ní není? Roven démonu,
já odtud panuji vším vesmírem;
když zamanu si, vzrostou paláce
a do mých velkolepých sadů hned
si skotačivé nymfy zaběhnou
a musy k nohám složí mi svou daň
a genij svobody mou službu přijme
a ctnost i práce nocí bezesných
jen čekat bude pokorně mé mzdy.
Jen hvízdnu – a hned zločin krvavý
se ke mně v plaché poslušnosti lísá,
mou ruku olizuje a v mé oči
se dívaje, by vůli mou tam čet.
Mne poslušno je vše, já ničeho.
Jsem nad vše přání povznesen, jsem kliden.
Vím o své moci a to vědomí
mi zcela stačí…

(Dívá se na své zlato.)

Málo se jich zdá,
a kolik přec jen lidských starostí
a slz i přání, kleteb, zklamání
to zlato těžce nevyvážilo!
Zde někde památný mám dublon… Tady.
Než vdova mi jej dala, s třemi dětmi
půl dne se před mým oknem plazila
a svíjela se plačíc na kolenou.
To pršelo; pak přestalo; zas lilo –
a falešnice nehnula se; byl bych
ji vyhnal, ale šeptalo mi cos,
že za manžela dluh mi přináší
a nerada by zítra do žaláře.
A tenhle dukát? Ten mám od Thibauta.
Kde vzít jej měl ten čtverák lenivý?
Vždyť ukradl jej, proč by ne? či snad
že na silnici, v noci, v křovinách…?
Ba, kdyby všechny slzy, krev i pot,
vše, co kdy teklo za to, co tu skrývám,
se z hloubek náhle k světlu prodralo,
to by mi byla potopa! A já
bych ve svém sklepení se zalk!… Je čas.

(Chce otevříti truhlu.)

Mne po každé, jak otevřít chci truhlu,
se chvění zmocňuje a horečka.
To není strach (ne, čeho bych se bál?
vždyť mám svůj meč, ten čestnou zárukou
mi za zlato), však na srdce mi padá
cit, jakého jsem jinak nepoznal…
Jsou lidé, jak nám tvrdí lékaři,
že ve vraždě prý nacházejí rozkoš.
Já rovněž tak: když v zámek vložím klíč,
mám stejný cit, jak oni asi mají,
když v oběť vrazí nůž: i požitek
i hrůzu zároveň.

(Otvírá …