Dramata

SCÉNY Z DOB RYTÍŘSKÝCH

MARTIN: Poslouchej, Františku, naposled s tebou hovořím jako otec: dlouho jsem snášel tvé nezbedné kousky, ale déle už je snášet nehodlám. Kroť se, nebo bude zle.

FRANTIŠEK: Prosím tě, tatínku, proč se na mne hněváš? Já přece nic nedělám.

MARTIN: Nic nedělám! V tom to právě vězí, že neděláš. Jsi lenoch, darmožrout, Pánu Bohu čas ukrádáš. Več vlastně doufáš? Snad v mé bohatství? Ale copak jsem zbohatl tím, že jsem ruce dával do klína a skládal hloupé písničky? Jak mi bylo čtrnáct, dal mi nebožtík otec dva krejcary do ruky a dvě herdy do zadku a řekl: tak hybaj, Martine, a hleď, ať se sám živíš; však se budu muset ohánět, i když ty mi ubudeš. Od těch dob jsme se už neviděli; díky Bohu, já si vydělal dům i peníze a dobrou pověst – a čím? šetrností, trpělivostí a pracovitostí. Teď už mám na krku padesátku a byl by čas, abych si odpočinul a tobě odevzdal účetní knihy i celý dům. Ale mohu na to vzdechnout? Jakoupak mohu mít k tobě důvěru? Tobě by se chtělo jen toulat se s pány, kteří námi opovrhují a berou zboží na dluh. Znám tě, stydíš se za svůj stav. Ale poslyš, Františku. Jestli se nepředěláš, jestli se nevzdáš společnosti šlechticů a nechopíš se řádně svého díla, tedy tě, Bůh můj svědek, vyženu z domu a svým dědicem udělám svého tovaryše Karla Herze.

FRANTIŠEK: Jak chceš, tatínku; čiň, jak ti libo.

MARTIN: Tak teda, jen si dej pozor…

Vstupuje bratr BERTOLD

MARTIN: Zde máme druhého ztřeštěnce. Copak bychom rádi?

BERTOLD: Buď zdráv, sousede. Mám k tobě žádost.

MARTIN: Žádost! Opět o peníze?

BERTOLD: Ano… Nemohl bys mi půjčit půl druhého sta zlatých?

MARTIN: Podívejme se! Kdepak bych je vzal? Nejsem přece zlatodol.

BERTOLD: Prosím tě, neskrbli. Víš přece, že se ti ty peníze neztratí.

MARTIN: Jakpak neztratí. Málo jsem ti snad dával peněz? Kam se poděly?

BERTOLD: Vrazil jsem je do práce, ale nyní tě prosím už naposled.

MARTIN: To není po prvé, co slyším, že naposled.

BERTOLD: Ne, opravdu. Poslední můj pokus se nezdařil pro maličkost. Teď jsem všechno vypočetl, pokus nemůže se nezdařit.

MARTIN: Ech, otče Bertolde, kdybys ty neházel všechny peníze, které ti prošly rukama, do svého alchymistického ohně, byl bys boháč. Slibuješ mi poklady a sám si ke mně chodíš pro almužnu. Jaký to má smysl?

BERTOLD: Mně není třeba zlata, já hledám důkaz.

MARTIN: A mně je čerta do důkazu, mně je třeba zlata.

BERTOLD: Tak ty mě nechceš ještě jednou založit?

MARTIN: Nemohu a nechci.

BERTOLD: Tedy sbohem, sousede!

MARTIN: Sbohem.

BERTOLD: Půjdu k baronu Raoulu, snad on mi dá peníze.

MARTIN: Baron Raoul? A kde by jich nabral? Jeho poddaní jsou zničeni. Díky Bohu, vždyť se nyní nedá lupem tak lehce zbohatnout.

BERTOLD: Myslím, že peníze má, protože u vévody se koná turnaj a baron se tam vypravuje. Buď zdráv!

MARTIN: A ty si myslíš, že ti dá peníze?

BERTOLD: Možná, že ano.

MARTIN: A ty jich užiješ k poslednímu pokusu?

BERTOLD: Určitě.

MARTIN: A jestli se pokus nezdaří?

BERTOLD: Nic se nestane. Jestli i tenhle pokus …