Dramata

KAMENNÝ HOST

Leporello: O statua gentilissima
Del gran´ Commendatore!…
… Ah, Padrone!
DON GIOVANNI

První scéna

Noc, hřbitov poblíže Madridu.

DON JUAN a LEPORELLO.

DON JUAN: Zde noci dočkáme. Uf! Přece jen
jsme k branám stihli Madridu. Už brzo
se po ulicích toulat budu známých,
plášť zakryje mi vous a klobouk oči;
viď, že mě potom nikdo nepozná?

LEPORELLO: Ba, dona Juana je těžko poznat!
Má spoustu dvojníků!

DON JUAN: Jak? Žertuješ?
A kdo mě pozná?

LEPORELLO: Hlídač – cikánka –
snad zpitý muzikant – snad kavalír,
jenž troufale jak vy se nese v plášti
a klobouku, a pod paždí má kord.

DON JUAN: Co na tom, ať mě poznají! Jen když
mě nepotká sám král! A ostatně –
strach v Madridě já nemám z nikoho.

LEPORELLO: A zítra zví to král, že don Juan
se samovolně vrátil z vyhnanství
a Madridem se toulá: copak s vámi
as udělá?

DON JUAN: Pak – pak mě pošle zpátky.
Však hlavu nebude to stát; vždyť nejsem
přec státní zločinec. On z lásky jen
mě vyhnal, abych v bezpečí byl živ
a vzdálen od rodiny toho, jejž
jsem zavraždil.

LEPORELLO: Tak vida, vždyť to říkám.
A jak byste tam v míru moh si žít!

DON JUAN: I pěkně děkuji. Já jen tak tak
tam nudou neumřel. Ti lidé, br!
A země tam! To nebe! Samý dým.
A ženy? Hloupičký můj Leporello,
slyš, co ti povídám: já nedal bych,
věř, andaluskou selku poslední
za krásku, jež je u nich nejpřednější!
Sic na počátku se mi líbily:
ty modré oči, bělounká ta pleť –
též pro skromnost a hlavně pro novost!
Však sláva Bohu, brzo jsem je prohléd:
mít s nimi známost, to je zrovna hřích,
vždyť nejsou živy, loutky jsou to z vosku.
A zato u nás!… Ale kde to jsme?
To místo je tak známé, nezdá se ti?

LEPORELLO: Vždyť svatého to Antonína klášter,
jak bych ho neznal! Jezdíval jste sem
a já tam v lese koně musil držet.
Ej, zatracený úkol! Příjemněji
jste věru trávíval tu čas než já,
to nutno uznat.

DON JUAN (zádumčivě): Nešťastná má Ines!
Už nežije! Já tolik měl ji rád!

LEPORELLO: Aj, černozraká Ines, vzpomínám.
Tré měsíců jste pro ni vzdychal, až
sám ďábel vám ji vydal do rukou.

DON JUAN: Noc byla červencová… Divnou něhou
mě dojímaly teskné její oči
a na smrt bledé rty. Jak je to zvláštní!
Tys právě krasavici, zdá se mi,
V ní neviděl. A vskutku – málo měla,
co doopravdy zve se krásou. Oči,
jen oči… Takového pohledu
jsem nespatřil už nikdy víc. Pak hlas!
tak tichý, slabý, jak by churavěla.
A muže měla surovce, jak příliš
jsem pozdě zvěděl… Nešťastná má Ines!

LEPORELLO: Ech, což! Zas jiné přišli po ní.

DON JUAN: Přišly!

LEPORELLO: A na živu-li budem, přijdou další!

DON JUAN: To asi.

LEPORELLO: Kohopak as v Madridě
zas vyhledáme?

DON JUAN: Lauru! Koho jinak!
Teď přímo k ní se rozběhnu.

LEPORELLO: Nu, dobrá!

DON JUAN: K ní rovnou do dveří. A je-li kdo
již u ní – musí oknem vyskočit.

LEPORELLO: I toť se ví! Už v dobré jsme zas míře,
nás nebožtíci dlouho nesouží. –
Kdo se to blíží?

MNICH (přichází): Ona hned tu bude. –
Kdo je to?
Z družiny jste doni Any…