Dramata

Čtvrtá scéna

Komnata doni Any.

DON JUAN a DOŇA ANA.

DOŇA ANA: Já přijala vás, done Diego,
však bojím se, že truchlivý můj hovor
vás bude nudit. Žalná vdova jsem,
jež ztráty své jen vzpomíná a pláč –
jak měsíc duben – mísí s úsměvem.
Proč mlčíte tak?

DON JUAN: Mlčky v hlubokou
se nořím slast, že s vámi jsem tu sám;
jsem s krásnou doňou Anou, a jsme tu,
ne tam, kde v hrobce mrtvý šťastlivec!
Jsme tu a před svým mramorovým chotěm
již neklečíte!

DOŇA ANA: Done Diego,
tak žárlíte? Můj muž i v mohyle
vás mučí?

DON JUAN: Nesmím žárliti: vždyť on
byl vámi vyvolen.

DOŇA ANA: Ne, matka má
mi nakázala vdát se za Alvara.
My chudé byly, don Alvaro bohat.

DON JUAN: Ten šťastný muž! On k nohám bohyně
klad liché poklady a za ně směl
se kochat blahem ráje. Kdybych byl
vás dříve poznal, s jakou rozkoší
bych hodnost svou, své bohatství a vše
byl za jeden dal pohled blahosklonný
a byl bych otrok svaté vaší vůle,
všem vašim choutkám byl bych vyhověl,
byl bych je uhád, aby život váš
se rozpřádal jak neustálé kouzlo.
Žel, že můj osud jinak usoudil!

DOŇA ANA: Diego, dosti! Když vám naslouchám,
již hřeším – milovat vás nemohu;
i hrob má právo na vdovinu věrnost.
Což vůbec tušíte, jak don Alvaro
mě miloval? Ó, kdyby don Alvaro
byl ovdověl, ten jistě ctitelku
by k sobě nebyl pustil. Zachovával
by věrnost manželskou.

DOŇ JUAN: Jak mučíte
mě, doňo Ano, věčně na manžela
si vzpomínajíc. Už mě netrestejte –
ač trestu si snad zasloužím…

DOŇA ANA: Čím to?
Přec nejste s nikým svázán svatým poutem?
A mne si zamilovat, k tomu právo
i přede mnou i před nebem jste měl!

DON JUAN: Můj Bože, před vámi!

DOŇA ANA: Což přede mnou
jste něčím vinen? Odpovězte! Čím?

DON JUAN: Ne, nemohu!

DOŇA ANA: Diego, co to značí?
Vy přede mnou jste v neprávu? A čím?

DON JUAN: To nesmím říc. –

DOŇA ANA: Toť podivné, Diego. –
Já o to prosím, naléhám. –

DON JUAN: Ne, ne!

DOŇA ANA: Á, tak jste tedy poslušen mých přání!
Co jste mi říkal, sotva před chvilkou?
Že byste byl mým rabem chtěl se stát.
Já rozhněvám se. Povězte, Diego,
čím že jste vinen přede mnou? Nu –.

DON JUAN: Nesmím.
Vy byste ke mně pocítila zášť.

DOŇA ANA: Ne, ne. Již předem odpouštím vám všechno.
Však chci to vědět. –

DON JUAN: Nechtějte to znát,
je strašné, vražedné to tajemství.

DOŇA ANA: Jak? Strašné tajemství? Vy mučíte mě!
Jsem k smrti nedočkava… Co to je?
Jak jste mě vůbec mohl urazit?
Vždyť já vás neznala. A nepřátel
jsem neměla a nemám. S výjimkou
jen vraha svého chotě.

DON JUAN (pro sebe): Už jsme tam!
(Nahlas): A povězte: ten nešťastník, don Juan,
vám není znám?

DONA ANA: Ó, ne! Co živa jsem
ho neviděla.

DON JUAN: A vy k němu zášť
v svém srdci chováte?

DOŇA ANA: Jak čest mi velí.
– Diego, vám však na tom záleží,
jak odlákat mě od mé otázky.
Já žádám vás…

DON JUAN: A kdyby don Juan
se s vámi potkal?

DOŇA ANA: Toho zlosyna
já probodla bych dýkou!

DON JUAN: Doňo Ano,
kde je tvá dýka? – Zde má hruď!

DOŇA ANA: Diego!
Vy – vy –?

DON JUAN: …