) 38 (
Tajný mistr, Dokonalý mistr, Mistr ze Zvědavosti, Intendant Budov, Z Devíti Zvolený Rytíř Královského Luku Šalomounova neboli Mistr Devátého Luku, Velký Skot Svaté Klenby, Rytíř Orientu a Meče, Velmož jeruzalémský, Rytíř Východu a Západu, Velmož a Rytíř Bratrstva růže a kříže a Rytíř Orla a Pelikána, Velký Pontifex neboli Vznešený Skot Nebeského Jeruzaléma, Ctihodný Velmistr ad vitam Všech Lóží, Rytíř Pruský a Patriarcha noachitský Rytíř Královské Sekyry neboli Velmož libanonský, Velmož Tabernákula, Rytíř Měděného Hada, Velmož Soucitu či Odpuštění Velký Komtur Templu Rytíř Slunce neboli Velmož Adept Rytíř svatého Ondřeje Skotského neboli Velmistr Světla, Rytíř velkého Vyvolence Kadoše a Rytíř Bílého a Černého Orla.
(Vysoké hodnosti Dávného a přijatého skotského ritu)
Prošli jsme chodbou, po třech schůdcích vystoupili nahoru a prošli dveřmi s matným sklem. A jako bychom se rázem ocitli v nějakém jiném vesmíru. Kanceláře, které jsem v nakladatelství zatím navštívil, byly tmavé, zanedbané a plné prachu, tady to však vypadalo jako salonek pro VIP (VIP (angl, zkratka Very Important Persons) — velice důležité osobnosti) na letišti. Tlumená hudba, blankytné stěny, přívětivý sálek se zakázkovým nábytkem pro návštěvníky čekající na přijetí, na fotografiích rozvěšených po stěnách pánové připomínající poslance předávali okřídlené sošky vítězství pánům připomínajícím senátory. Na stolku byly nedbale jako v čekárně u zubaře rozhozeny časopisy na křídovém papíře: Literární diůvtip, Básnický atanor, Ruže a Trn, Enotrijský Parnas, Ve volném verši. V životě jsem je neviděl a později jsem se také dozvěděl proč: dostávali je pouze autoři a spolupracovníci nakladatelství Manuzio.
Svou počáteční domněnku, že jsem vkročil do sídla vedení Garamondu, jsem vzápětí musil odvolat. Ocitli jsme se totiž v úplně jiném nakladatelství. Ve vstupní hale Garamondu byla jen prachobyčejná vitrínka s umouněným sklem a v ní poslední publikace, skromné, brožované, střízlivou našedlou obálkou měly připomínat francouzské univerzitní edice, a papír, na kterém byly vytištěny, měl co nejdříve vyblednout, aby budily dojem, že autor je sice třeba mladý, publikuje však už bůhvíjak dlouho. Tady byla vitrínka docela jiná, osvětlená zevnitř, a knihy nakladatelství Manuzio v ní byly třeba i otevřené, aby bylo vidět graficky vzdušné stránky, obálky byly sněhobílé, lehké, potažené průhlednou fólií, prudce elegantní, papír rýžový a tisk bezvadný.
Edice nakladatelství Garamond měly seriózní, hloubavé názvy, dejme tomu Humanistické eseje nebo Philosophia. Názvy edic nakladatelství Manuzio byly naopak křehké a poetické: Neutržený květ (poezie), Terra incognita (próza), Čas oleandrů (sem byly zařazeny tituly jako Deník nemocné dívky), Velikonoční ostrovy (na první pohled eseje na různá témata), Nová Atlantida (nejnovější titul se jmenoval Koenigsberg Redenta — Prolegomena pro každou budoucí metafyziku, která se sama označí za dvoji transcendentální systém a vědu fenomenálního noumena). Na každé obálce byla značka nakladatelství, pelikán pod palmou a moto: „mám jen to, co jsem daroval.“
Belbo byl uhýbavý a stručný: pan Garamond má prostě dvě nakladatelství, o nic nejde. Zanedlouho jsem si uvědomil, že spojení mezi Garamondem a Manuziem přes zasklené dveře je soukromé a důvěrné. Oficiální vchod do Manuzia byl taky z ulice Marchese Gualdi, kam nedorazil hnilobný puch z ulice Sincero Renato, kde byl vchod do nakladatelství Garamond, fasády tu byly čisté, chodníky široké, v domech výtahy obložené lesklým hliníkem. Koho by taky napadlo, že jeden z bytů ve stařičké budově v ulici Sincero Renato je s pomocí tří schůdků, které odstraňují výškový rozdíl podlaží, spojen s bytem v ulici Marchese Gualdi! Pan Garamond musil určitě dělat psí kusy, aby k tomu dostal povolení, nejspíš mu pomohl nějaký jeho autor, náhodou zaměstnaný na stavebním oddělení na městské správě.
Přivítala nás paní Grazia, milá matróna, drahý šátek, který měla na krku, ladil s barvou stěn, které mě…
