Foucaultovo kyvadlo (Umberto Eco)

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

V pořadí druhý román Umberta Eca se v jednom ohledu určitě podobá románu prvnímu. Autor i tentokrát vláká čtenáře do narativní pasti a sehraje s ním hru, která počítá nejen s jeho intelektem (Foucaultovo kyvadlo je taky příběh o tom, jak knihy s pomocí čtenářů plodí další knihy, text popisující vznik textu), ale i s fantazií (svět vytvořený textem budí dojem záhady, kterou pochopí jen zasvěcení): první rovina se týká vědomí, druhá souvisí s archetypy našeho podvědomí, první je záležitostí toho, co je zjevné, druhá zas toho, co je utajené a skryté. Tato vrstevnatost Ecovi v mnohem větší míře než v románu předchozím umožňuje koncipovat knihu jako koláž rozmanitých textů z jiných knih, rovněž zjevnou i skrytou, a tentokráte nejen horizontální, ale i vertikální, protože nechává citace z vrstvy spodní vystupovat na povrch textu v podobě cizojazyčných či jinak s textem nesourodých plošek. Ty mají za úkol na tuto dolní vrstvu upozorňovat čtenáře, a nebylo by tudíž spravedlivé považovat je pouze za autorskou exhibici znalostí a poznatků a překladateli nelze mít za zlé, že je nepřevedl do češtiny ani tam, kde se to jako pohodlnější řešení nabízelo a vnucovalo.

Z. F.