) 90 (
V pravém zednářském zákoníku se nachází pouze Bůh Máního a žádný jiný. Je to Bůh kabalistického či martinistického zednáře, dávných templářů… Hanebnosti, z nichž byli svého času nařčeni templáři, byly ostatně přisuzovány i manichejcům.
(Abbé Barruel, Mémoires pour servir à l’histoire du jacobinisme (Mémoires… (fr.) — Paměti coby příspěvek k dějinám jakobínství), Hamburg, 1798, 2, XIII)
Strategii jezuitů nám beze zbytku objasnil otec Bamzel, na kterého jsme náhodou narazili. Na francouzskou revoluci reagoval tak, že v letech 1797 a 1798 napsal své Mémoires pour servir à l’histoire du jacobinisme. Tento škvár, román na pokračování, kupodivu začíná templáři. Po Molayově upálení se z nich stane tajná společnost, která chce odstranit monarchii a papežství a založit světovou republiku. V osmnáctém století ovládne veškeré svobodné zednářství a přemění je ve svůj nástroj. V roce 1763 založí literární akademii, ve které jsou Voltaire, Turgot, Condorcet, Diderot a d’Alembert, scházejí se u barona d’Holbacha a vesele si tam komplotují, dokud z nich v roce 1776 nevzniknou jakobíni, kteři jsou zase loutkami v rukou bavorských iluminátů, kteří by na potkání vraždili korunované hlavy.
Žádný hřbitov starych vozů. Jezuité s Ramsayovou pomocí zednáře napřed likvidovali a pak je zas dali dohromady, aby na ně mohli zaútočit čelně a na hlavu je porazit.
Barruelova kniha však přece jen do určité míry vykonala své, protože ve francouzském státním archívu jsou uloženy nejméně dva policejní raporty o tajných sektách, které si vyžádal sám Napoleon. Vyhotovil je nějaký Charles de Berkheim, a jelikož tajné služby zprávy důvěrné vždy čerpají ze zpráv veřejně přístupných, nenapadlo ho nic lepšího než opisovat napřed od Lucheta a pak od Barruela.
Z líčení iluminátů stydla krev v žilách a odhalení úmyslu direktoria Neznámých nadřazených ovládnout svět bylo tak přesvědčivé, že Napoleon nezaváhal a řekl si, že se k nim dá taky. Svého bratra Josepha nechal jmenovat velmistrem Velkého Orientu a podle některych pramenů sám se svobodnými zednáři navázal styky a podle jiných se u nich dokonce stal vysokým hodnostářem. Není však jasné, ve které lóži. Pro jistotu možná ve všech.
Nevěděli jsme sice, co věděl Napoleon, měli jsme však na paměti, že dlouho pobýval v Egyptě a že by bylo divné, kdyby si tam ve stínu pyramid nepovídal s nělakými mudrci, i malému dítěti by došlo, že těch slavných čtyřicet století, které na něho shlížely, je jen průhledná narážka na hermetickou tradici.
Vědět toho však musil hodně, protože v roce 1806 svolal shromáždění francouzských židů. Oficiální důvod byl velice banální, pokus vymýtit lichvářství, zajistit si věrnost židovské menšiny, najít nové peněžní zdroje… Což ovšem vůbec nevysvětluje, proč své rozhodnutí svolat Velké synedrium spojoval s myšlenkou více či méně Neznámých nadřazených, které při té příležitosti připomenul. Ten prohnaný Korsičan si totiž zjistil, kdo jsou představitelé gerosolimitánského křídla, a snažil se dát dohromady do všech koutů světa rozehnané skupiny.
„Takže to, že se v roce 1808 oddíly maršála Neye ocitly v Tomaru, opravdu asi nebude náhoda. Docházejí vám už souvislosti?“
„Jsme tu od toho, aby nám docházely.“
„Napoleon, který se zrovna chystá porazit Anglii, má už v rukou skoro všechna evropská centra a s pomocí francouzských židů ovládl i gerosolimitány. Co mu ještě schází?“
„Pauliciáni.“
„Právě, a my jsme se pořád ještě nerozhodli, kde vlastně skončili. Napovídá nám to však sám Napoleon, který je šel hledat tam, kde taky byli, to znamená do Ruska.“
Pauliciáni byli celou řadu století izolovaní na území obydleném Slovany, a proto se pochopitelně skrývali pod nálepkami všelijakých mystických ruských skupin. Jedním z velice vlivných rádců Alexandra I. byl kníže Golicyn, napojený na sekty martinistického ražení. A asi byste neuhádli, kdo se objevil v Rusku dokonce dvanáct let před Napoleonem jako zplnomocněnec savojského rodu, aby navázal spojení s mystickými kroužky v Petroh…
