ČÁST DRUHÁ
8. až 14. června 1337
6
O svatodušní neděli v roce, kdy bylo Merthinovi jednadvacet, dopadl na kingsbridgeskou katedrálu příval deště.
Od břidlicové střechy se odrážely velké kapky, okapními žlaby proudily potoky vody, z chrličů tryskaly gejzíry, po opěrných zdech stékaly provazy deště a po klenbách a sloupech se řítily vodní bystřiny a máčely sochy svatých. Obloha, velkolepý chrám i město se ponořily do odstínů mokré šedi.
Svatodušní neděle připomíná chvíli, kdy Duch svatý sestoupil na Ježíšovy žáky. Sedmá neděle po Velikonocích připadala vždy na květen nebo červen, často krátce poté, co byla v Anglii ostříhána většina ovcí. A tak to byl také vždy první den kingsbridgeského prodejního trhu s vlnou.
Když se Merthin brouzdal lijákem ke katedrále na ranní bohoslužbu, musel trhem projít. V marném pokusu udržet obličej v suchu si přetáhl kapuci přes čelo. Na rozlehlém trávníku západně od kostela rozložily stovky obchodníků své stánky – a pak je všichni zase před deštěm rychle zakrývali naolejovanou pytlovinou nebo plstěnou tkaninou. Klíčovými postavami na trhu byli obchodníci s vlnou, od malých podnikavců, kteří shromažďovali zboží od hrstky vesničanů, až po velké obchodníky, jako byl Edmund, který měl na prodej plné skladiště žoků vlny. Vedle nich se shlukovaly podružné stánky, kde se prodávalo snad všechno, nač člověk pomyslí: sladké víno z Porýní, hedvábný brokát se zlatým vláknem z toskánského města Lucca, skleněné mísy z Benátek, zázvor a pepř z míst na Východě, která jen málokdo dokáže vůbec pojmenovat. A nakonec tu byli obyčejní obchodníci a poskytovatelé služeb, kteří se starali o běžné potřeby návštěvníků i stánkařů: pekaři, sládkové, cukráři, kartářky a nevěstky.
Stánkaři čelili dešti statečně. Žertovali a snažili se vytvořit jakousi masopustní náladu, ale počasí jejich ziskům nepřálo. Někteří museli obchodovat, i kdyby trakaře padaly: italští a vlámští kupci potřebovali jemnou anglickou vlnu pro tisíce pilných tkalcovských stavů ve Florencii a Bruggách. Ovšem příležitostní zákazníci zůstali doma: manželka rytíře se rozhodla, že se bez muškátového oříšku a skořice obejde, úspěšný vesničan si řekl, že to vydrží se starým kabátem ještě jednu zimu, a právník usoudil, že jeho milenka vlastně zlatý náramek nepotřebuje.
Merthin se nic kupovat nechystal. Neměl žádné peníze. Byl neplaceným učněm a bydlel u svého mistra, Elfrika Stavitele. Najíst dostával u rodinného stolu, spal na podlaze v kuchyni a nosil Elfrikovo obnošené oblečení, ale nedostával žádnou mzdu. Za dlouhých zimních večerů vyřezával důmyslné hračky, které za pár pencí prodával – šperkovnici s tajnými přihrádkami nebo kohoutka, který vyplazuje jazyk, když se zatahá za ocas – ale v létě na to neměl čas, neboť řemeslníci pracují až do tmy.
Jeho učňovská léta však už skoro končila. Ani ne za šest měsíců, prvního dne měsíce prosince, se ve svých jednadvaceti letech stane řádným členem kingsbridgeského cechu tesařů. Už se nemohl dočkat.
Velké západní dveře katedrály byly otevřené pro tisíce lidí z města a pro návštěvníky, kteří se zúčastní dnešní bohoslužby. Merthin vstoupil dovnitř a oklepal si vodu z oblečení. Kamenná podlaha byla od nanošené vody a bláta kluzká. Za pěkného dne by vnitřek kostela zjasňovaly sluneční paprsky, ale dnes bylo šero, barevná okenní skla zůstávala potemnělá a věřící byli zahaleni v tmavém, mokrém oblečení.
Kam se všechen ten déšť poděje? Kolem kostela nebyly žádné odvodňovací příkopy. Voda – tisíce a tisíce galonů – se prostě vsakovala do země. Stéká pořád níž a níž, až nakonec dopadá znovu jako déšť do pekla? Ne. Katedrála stála na svahu. Voda putovala pod zemí, prosakovala kopcem od severu k jihu. Základy velké kamenné budovy byly položeny tak, aby jimi voda protékala, neboť její zadržování bylo nebezpečné. Všechna tato dešťová voda se nakonec dostane do řeky na jižní hranici převorství.
Merthin si představoval, že cítí podzemní proud vody a jeho bubnující chvění přenášené skrz základy a dlážděnou…
