Kapitola 48.
Martin seděl na kusu vyplaveného dřeva u břehu Nilu a hrál. Kolem poskakovaly děti, muži tleskali do rytmu a o chvíli později se z chatrčí vynořily i ženy. Vlnily se s roztaženýma rukama a kroutily boky do rytmu hudby.
Černovlasá kudrnatá dívka přinesla svůj košík. Měla v něm sladké pamlsky a rozdávala je dětem a ženám. Paní Beštak zatím rozvázala kožený váček a každému muži dala po jednom stříbrném dináru. Martin hrál dlouho. Kolem zněl smích a míhaly se rozjásané tváře. Pak se ozval z mešity hlas imáma.
Všichni jako na povel padli na kolena. Martin odložil al’ud a přidal se k ostatním. Černovlasá kudrnatá dívka klečela vedle něj. S dlaněmi zvednutými proti očím zaníceně vzývala Alláha a klaněla se k Mekce. Martin ze Stvolna se modlil stejně jako ostatní muslimové a zpytoval svědomí, zda ho vůbec při modlitbách nějaký bůh ještě dokáže oslovit. Jenže už dlouho neslyšel hlas žádného, křesťanského ani muslimského. Opakoval známé pohyby, ukláněl se a uvažoval, proč tu vlastně vůbec ještě je. Proč chodí po tomhle světě, kde ztratil všechnu radost a jediné, co mu zbylo, byla jeho hudba, kterou provozuje jen proto, aby večer chutnalo rodině jeho pána a aby si zatancovala chudina na břehu Nilu.
Po skončení pobožnosti pronesla paní Beštak naučení k lidem, aby milovali Alláha a poslouchali svatá slova Mohamedova. Potom i s mladou dívkou nastoupila do nosítek a průvod se vydal zpět do města, uzounkými a křivolakými uličkami k Citadele. Právě se ocitli na prostranství před mešitou Ibn Túlúna, když se ozval křik a vzápětí se z jedné z bočních ulic vyřítil na mídán dav mužů oblečených v prostých galábijích, ale bylo mezi nimi i několik muslimů v galábijích z nejlepší látky a vyšívaných zlatem. Měli ruce nad hlavami, utíkali jako o život a křičeli cosi, čemu Martin ze Stvolna nerozuměl. Měl jen dojem, že to jsou nějaká jména. A pak ještě zaslechl slovo vězení, ale tím si nebyl jistý.
Nosiči okamžitě postavili nosítka na zem, dost nešetrně. Pak se otočili a rozběhli se k otevřeným vratům na nádvoří mešity. Všichni, kdo byli právě na mídánu, udělali totéž. Po kratinkém váhání se dali na útěk i strážní. Paní Beštak odhrnula záclonku a vyhlédla ven. Chvíli trvalo, než zjistila, co se děje. Pak si sama otevřela dvířka a i se svou černovlasou vnučkou vyběhla ven. Bezradně se rozhlédla a pak zamířila k vratům mešity Ibn Túlúna.
„Utíkej,“ křikla na Martina ze Stvolna černovlasá kudrnatá dívka. Uvědomil si, že stále netuší, jak se jmenuje. Koutkem oka zahlédl ozbrojeného mamlúka, který stál stranou pod palmou a rychle se modlil k Alláhovi. Pak tasil svůj meč.
„Co se děje?“ volal Martin. S nevelkým odstupem utíkal za paní Beštak a její vnučkou. Mídán byl už téměř liduprázdný. Obě ženy dobíhaly k vratům na dvůr mešity, když se na kraji uličky objevili tři muži neurvalého vzhledu. Měli v rukách meče, z nichž kapala krev.
Ve vchodu do mešity stálo několik služebníků imáma, kteří právě zavírali těžká kovaná vrata. Jeden z nich zastavil paní Beštak a přísněji upozornil, že do mešity ženy nesmějí vkročit.
„Ale oni nás zabijí,“ vykřikla paní Beštak zděšeně.
„Je-li to vůle Alláhova…,“ pokrčil rameny imámův služebník a odstrčil ji. Pak křikl na Martina, aby si pospíšil, protože musí rychle zavřít. Martin ze Stvolna se nerozhodně zastavil. Muž u vrat se na něj bez zájmu zadíval, pak pokrčil rameny a vrata do mešity s dutým úderem přibouchl. Bylo slyšet skřípání závory.
Ti tři s meči se zatím zastavili a rychle se rozhlíželi. Martin ze Stvolna si je prohlížel. Měli šílené oči a na rtech krutý škleb. Mamluk s mečem v ruce zamířil k nim. Nabádal je jménem Alláha, aby se neprotivili a složili zbraně. Když se k nim přiblížil, ti tři se na něj vrhli, ale protože to mamlúcký ozbrojenec nečekal, nebyl zvyklý na odpor lidí ve městě, v mžiku ho rozsekali. Martin ze Stvolna si byl jistý, že ti tři jsou posedlí. Nestačilo jim, že mamlúka zabili, ale usekli mu obě ruce a hlavu. Tím se naštěstí chvilku zdrželi.
Paní Beštak se spolu se svou černovlasou vnučkou krčila u zdi mešity za rozložitou palmou. Neměly kam utéct. Cesta k bočnímu vchodu, jímž směly ženy vstupovat do mešity, vedla kolem oněch tří vrahů. Martin ze Stvolna stál několik kroků od nich a zoufale přemýšlel, co se dá dělat. Bylo mu jasné, že si jich ti tři musí všimnout.
„Co jsou zač?“ optal se tiše.
„Lupiči… zavraždili spousty kupců. Dneska je měli popravit, ale podařilo se jim uprchnout,“ vysvětlovala tiše černovlasá dívka. Paní Beštak se třásla strachy a nebyla schopná slova.
Bylo jasné, že jim jde o život. Kdysi něco podobného zažil Martin v Métách. Tam také jednou uprchl odsouzenec z popraviště, ale protože mu bylo jasné, že se z města nedostane, začal řádit, jako by ho kousl bazilišek. Mstil se všem a jeho šílenost mu dala sílu, že čtyři ozbrojenci měli co dělat, aby ho zneškodnili.
Rychle se rozhlížel, co by mohl použít jako zbraň. Pak si všiml, že na zemi opodál se cosi leskne ve slunci. Natáhl krk a měl dojem, že tam leží dlouhá a široká dýka, možná tesák, který ztratil některý z utíkajících muslimů.
„Jak se jmenuješ?“ optal se jen jakoby mimochodem černovlasé dívky.
I přes vážnost situace, v níž se ocitli, se v dívčiných očích objevil záblesk úsměvu. Nepropadla panice jako její babička. Ta klečela na zemi a modlila se k Alláhovi. Měla bledé rty a chvěla se.
„Normálně se mužům na takové otázky neodpovídá,“ opáčila. „Ale pokud se Alláh nesmiluje, nebude už příležitost, aby ses to dozvěděl. Jsem Aiša, stejně jako nejmilejší manželka proroka Mohameda.“
Tři lupiči zatím skončili své krvavé dílo. Nechali ležet mrtvého v prachu a rozhlíželi se po liduprázdném prostranství. Protože jim svítilo do očí slunce a stěna mešity Ibn Túlúna byla zářivě bílá, žen ukrytých za palmou si nevšimli hned. Zato Martina ze Stvolna, který měl na sobě tmavou galábiji, zaregistrovali okamžitě. Martin jim dal ještě chvíli čas, aby si byl jistý, že jejich pozornost obrátí na sebe. Pak se rozběhl. Doufal, že se mu podaří odlákat je od žen na opačnou stranu mídánu. Lupiči se za ním skutečně rozběhli, ale když už si Martin myslel, že má vyhráno, všiml si jeden z nich žen krčících se za palmou. Okamžitě odbočil. Jeho druhové udělali ještě několik kroků, ale pak nechali Martina být a rovněž se rozběhli k oběma ženám.
Martin ze Stvolna byl právě v místech, kde zahlédl lesknout se ocelové ostří dýky. Našel ji ihned. Zvedl zbraň a rozběhl se zpátky. Nemířil však k bráně mešity, ale utíkal obloukem k místu, kde ležel mrtvý mamlúk. Lupiči zatím doběhli k oběma ženám. Jeden z nich zvedl meč a chtěl je zabít. Ale Aiša v tu chvíli shodila z ramen svou galábiji. Po očku sledovala Martina a přitom s trochu sevřeným hrdlem lupičům vykládala, že by snad byla škoda, kdyby ji zabili, když mohou mít její krásné tělo. Lupiči se zastavili a začali se dohadovat.
Martin ze Stvolna zatím zvedl mamlúkův meč, a co mu síly stačily, rozběhl se k mešitě. Jeden z lupičů právě zvedal meč, aby zabil paní Beštak, a druhý si vyhrnoval galábiji a sápal se po Aiše. Martin uchopil dýku za špičku. Kdysi ho jeden kejklíř učil, jak vrhat nožem, aby se zabodl do stromu. Nebyl si jistý, zda to dokáže v běhu a se zbraní, kterou drží prvně v ruce, ale stejně neměl na vybranou. Zpomalil, přimhouřil oči a pak švihl rukou. Dýka vylétla z jeho dlaně a s neomylnou přesností zasáhla záda muže, který se právě chystal znásilnit Aišu. Lupič vykřikl, rozhodil ruce do stran a zhroutil se v krvi do prachu.
Druzí dva se jako na povel otočili. Martin ze Stvolna se k nim hnal celý zadýchaný a zpocený. Paní Beštak slabě vykřikla a omdlela. Aiša se sklonila a rychle si přetáhla galábiji přes nahé tělo. Přitom se štítivě otřásla, protože ji měla potřísněnou krví muže, který umíral u jejích nohou.
Martin ze Stvolna utíkal s mečem zvednutým před sebou. Věděl, že útočit takhle není výhodné, jenže musel ty dva odlákat. Musel je donutit, aby se vrhli na něj. Po očku pozoroval Aišu. Doufal, že ji napadne otočit se a utéct. Jenže neudělala to. Klekla si a křísila svou babičku.
Oba lupiči začali křičet jakési kletby. Protože nepřemýšleli, rozběhli se proti Martinovi, ovšem drželi se stále těsně vedle sebe. Kdyby to byli zkušení rytíři, rozestoupili by se, aby mohli zaútočit každý z jiné strany. Sevřít nepřítele jako v kleštích bylo to nejjednodušší, co uměl každý panoš, který se vojenskému umění teprve učil. Ti dva stáli vedle sebe a navíc si překáželi, protože se nemohli pořádně rozmáchnout, neměli prostor, kam uskakovat. Prvního srazil Martin po krátkém boji a druhý se dal na útěk. Zamířil zpět do ulice, kterou na mídán se svými druhy přiběhl. Než ale dosáhl nároží domu, objevilo se několik mamlúckých ozbrojenců, kteří si s ním rychle poradili.
Mamlúci se rychle zorientovali v tom, co se vlastně stalo. Na nosítkách odnesli tělo svého zabitého druha. Martinovi ze Stvolna nejprve sebrali meč, pak ho spoutali a odvedli s sebou do Citadely.
Dvěma mohutnými bránami vstoupili do Citadely. Na plochém návrší ji vybudoval největší bojovník islámu Saladin, kterému se podařilo před dvěma sty lety dobýt na křižácích zpět Jeruzalém. Byl odtud nádherný výhled na střechy města a na modrou stuhu Nilu. Za ní se na obzoru tyčily dech beroucí pyramidy, které prý byly hrobkami dávných vládců.
Ozbrojení mamlúci vedli Martina ze Stvolna přes nádvoří kolem paláce do nedávno dostavěné mešity Muhammada an-Násira. Zde se pravidelně konala zasedání soudu. Ještě před bránou mu sňali pouta. Tady nebylo kam utéct.
„Co provedl tento muž?“ optal se přísně postarší muž s dlouhým šedým vousem, který seděl na vyřezávané stolici ve stínu arkád, obklopujících nádvoří mešity.
„Měl meč,“ přednesl žalobu velitel mamlúcké hlídky. „Podle příkazu našeho vznešeného vládce má být popraven každý obyvatel Káhiry, který bude na ulici přistižen se zbraní v ruce.“
„Proč jsi porušil zákon našeho pána al-Ašrafa Ša’bána?“
„Bránil jsem dvě vznešené ženy, které přepadli tři lotři. Byli rovněž ozbrojení. Jsem otrokem v domácnosti kupce Hákima ar-Rúního.“
„Podle řeči slyším, že jsi cizinec… Jsi věřící?“ vykřikl polekaně soudce. Byli v posvátném okrsku mešity. Pokud by toto místo znesvětila noha nevěřícího křesťana, byla by to svatokrádež s nedozírnými důsledky. Káravě vrhl pohled na velitele mamlúcké hlídky. Něco takového měl prověřit dříve, než sem toho muže přivedl.
Martin ze Stvolna však už věděl o místním životě dost, aby se nechoval pošetile. Uklonil se nejprve směrem k Mekce a pak pronesl vyznání Alláhovy víry, jejímž prorokem je Mohamed. Bylo vidět, jak si soudce oddechl. Rukou si zamyšleně hladil svůj majestátní vous a pak velitele mamlúků vyzval, aby mu pověděl o okolnostech, za nichž byl tento muž přistižen při porušení zákona.
Jakmile velitel stráže skončil, optal se soudce, zda se to opravdu tak stalo. Martin ze Stvolna nerozuměl všemu, protože mamlúk hovořil s úděsným přízvukem, ale pochopil, že událost popsal celkem věrně až na některé drobnosti, které nebyly důležité. Jakmile přisvědčil, soudce vstal, aby vynesl rozsudek.
Prohlásil, že jako otrok udělal jen to, co je jeho povinností – chránil majetek svého pána. Proto by bylo nespravedlivé, aby za svou věrnost zaplatil životem, i když porušil zákon. Na druhou stranu ovšem není možné, aby si kdokoli dovolil zákony porušovat, byť v dobré víře, neboť je na Alláhovi, aby pravověrné chránil. Pokud to byla jeho vůle, aby se těm ženám nic nestalo, nebylo třeba porušovat zákony vládce Egypta. Přestože byl Martin ze Stvolna přistižen s mečem v pravé ruce, nebude popraven. Na znamení milosti mu jen bude pravá ruka pro výstrahu uťata. Pak se soudce rovněž uklonil směrem k Mekce a pronesl závěrečnou formuli o věčné slávě Alláhově.
Mamlúci Martina ze Stvolna vyvedli bránou z nádvoří mešity a zavřeli ho do vězení v přízemí jedné z mnoha věží, které chránily hradby. Nezpěčoval se, protože jakýkoli odpor byl zbytečný. Posadil se na podlahu a zády se opřel o chladnou kamennou stěnu. Zvedl pravou ruku až k očím a prohlížel si jí. Pokud by o ni přišel, znamenalo by to konec hry na loutnu.
Od Johančiny smrti se nemohl zbavit hořkosti v duši, protože Bůh mu vzal jedinou bytost, na které mu doopravdy záleželo.
Teď si uvědomil, že kromě jeho ženy mu v životě záleží ještě na jedné věci, a tou bylo jeho hudební umění. Při Johančině pohřbu se mu poprvé mihlo hlavou, že život skončí vlastní rukou. Tehdy podobně nesmyslné myšlenky zahnal, protože měl syna, o kterého se chtěl postarat. Ve Valašsku ještě nebyl sám. Navíc by byl zatracen, jestliže by se zachoval tak bezbožně a opravdu by na sebe vztáhl ruku. Nikdy už by se nesetkal s Johankou. Jenže teď byl sám. Bez Johanky a ještě měl přijít o to opravdu poslední, co mu zbývalo, o své umění. Pokud rozsudek vykonají, co když po smrti předstoupí před Johanku jen s jednou rukou, která mu zbude? To raději věčné zatracení!
Vstal a střílnou vyhlédl ven. Bělostné střechy káhirských domů a věže minaretů, poskládané mezi zelenými ostrůvky palem, vypadaly tak mírumilovně a spokojeně. Pomalu se stmívalo. Chvíli musel hledat, než našel za mešitou al-Azhar palác svého pána. Obě ženy, které zachránil, se tam zřejmě právě teď strojily, aby mohly odejít na večeři s ostatními členy své domácnosti.
Ozval se naléhavý hlas imáma, k němuž se přidávaly další. Vysoké zpěvavé hlasy vybízely věřící: „Alláh akbar!“
Martin ze Stvolna bez přemýšlení poklekl a uklonil se směrem k Mekce. Pak naznačil, že si symbolicky omývá ruce, a zvedl dlaně proti očím. „Alláhu, jenž jsi jediným bohem a tvým prorokem je veliký Mohamed, zachraň mou pravou ruku,“ modlil se.
Nějak mu připadalo nepatřičné prosit o svou záchranu Krista. Žil v muslimském světě, a pokud mu měl někdo pomoci, pak ten, jehož tu všichni uctívali. Čím déle tu žil, tím pevněji byl přesvědčený, že bůh je opravdu jen jeden. Jeden jediný pro všechny. A že jeho pravdu zvěstují různí proroci – Abrahám Židům, Kristus křesťanům a Mohamed muslimům. Přesně tak, jak mu to vykládal stařičký knihovník v paláci Hákima ar-Rúního, když ho zasvěcoval do slov koránu. Protože však boží pravdu pochopil každý prorok jinak, jejich stoupenci se mezi sebou zabíjeli, aby všem dokázali, že jen oni mají právo přisvojit si boha a jeho pravdu. Ale proč by se na pravdě věčné nemohli setkat stoupenci veškeré boží pravdy, ať to byli židé, muslimové anebo křesťané?
Všichni společně.
Hlasy znějící z ochozů na vršcích minaretů pomalu utichaly a s přicházející tmou se Káhira ukládala ke spánku. Muslimové chodívali spát brzy, protože tak si to Alláh přál. Za dveřmi se ozvaly kroky a do nízkého klenutého vězení vstoupil žalářník. Na zem postavil džbán s vodou a misku s kaší. Prohodil s Martinem pár laskavých slov, pak zase dveře zavřel a pečlivě uzamkl. Martina to trochu překvapilo. Nikdo ho neponižoval, jak se mu to stalo, když ho kdysi věznila inkvizice.
Najedl se a pak se vrátil ke střílně. Toužebně vyhlížel ven. I když už byla noc, vzduch byl stále ještě horký, ovšem od pouště už zavanul chladný vzduch. Ve tmě dole pod ním se pomalu objevovala světla tisíců lamp.
Znovu se mu vybavila laskavá žalářníkova slova. Byl odsouzenec, ale byl také pravověrný muslim. Alespoň v očích toho muže. Těžce si povzdechl a posadil se na podlahu.
Ke svému údivu zaslechl za dveřmi znovu šramot. Někdo odemykal. Do jeho kobky pronikl jasný svit plamene. Objevil se jeho žalářník s malou lampičkou v ruce.
„Alláh je spravedlivý,“ řekl spokojeně. „Náš vznešený sultán ti dal svobodu.“
