Kapitola 52.
Když se Martin ze Stvolna vrátil tajným vchodem do paláce, pobíhaly po atriu služebné. Každá měla nějakou neodkladnou práci. Ukryl se za paravánem a pak vyšel, jako by přicházel od východu. Nikdo si ho ale nevšímal. Aiša zůstala v tajné komnatě. Tvrdila, že bude méně podezřelé, pokud se tam objeví později.
Venku na nádvoří zahlédl Martin ze Stvolna v hloučku ozbrojených strážných Rufuse fon Derlingstein. Divoce rozkládal rukama a cosi jim zlostně vyčítal. Zamířil k němu, přátelsky kývl na pozdrav a optal se, jak se mu daří.
„Bolí mě hlava,“ bručel rytíř.
„To se v horku stává,“ přikývl chápavě Martin ze Stvolna. „Co krokodýli?“
„Krokodýli?“ slabikoval nechápavě Rufus fon Derlingstein. „Co je s nimi?“
„Včera jsi mi o nich vyprávěl. Jak mlaskají a jak to nemáš rád.“
„Už si nevzpomínám,“ zavrtěl hlavou a rozkřikl se na strážné, aby tak hloupě nečuměli. Očividně měl pořádnou kocovinu.
Martin ze Stvolna pokračoval přes nádvoří do hlavní budovy paláce. Prošel pod nádherně zdobenou klenbou a vstoupil do knihovny. Tady bylo vznešené ticho a příjemné chladno.
U velikého okna do zahrady seděl stařičký knihovník a dřímal. Otevřel oči, ale když poznal Martina, přátelsky ho pozdravil a dál klímal.
Martin ze Stvolna nejprve zamířil k pozlacenému pulpitu, na němž ležel skvostný rukopis s textem koránu. O téhle knize se vyprávělo, že ji nechal pořídit Abú Bakr, tchán samotného proroka Mohameda. Nejprve se uklonil směrem k Mekce, omyl si ruce ve stříbrné míse s růžovou vodou a pak začal v koránu listovat. Pečlivě prošel všech sto čtrnáct súr, ale v žádné nenašel radu, aby pravověrní muslimové nebránili touze svého těla. Aiša mu tedy lhala. To by nebylo nic neobvyklého v případě, že ho chtěla svést. Jenže ona citovala neexistující slova proroka Mohameda. To byl v muslimském světě jeden z nejtěžších hříchů, za který mohl být věřící potrestán smrtí.
Znovu se uklonil k Mekce, pronesl slova díků proroku Mohamedovi a korán zavřel. Přešel do rohu místnosti a usadil se do prostého, ničím nezdobeného křesla. To bylo jeho oblíbené místo. Potřeboval si srovnat myšlenky.
To, co provedla Aiša, mu tak docela nedávalo smysl. Byl to přece on, kdo jí dával od začátku najevo svůj zájem. Zdvořile ho opětovala, ale nikdy v jejích očích nezahlédl nic, co by se dalo považovat za výzvu. Chovala se s panenskou cudností, která se mu tolik líbila. Ovšem pravdou bylo, že na něj hned druhý večer sama uličnicky mrkla. Ještě tam pod palmami u Citadely, když ho vykoupila z vězení, se chovala jako cudné děvčátko. Ale pak se jako mávnutím kouzelného proutku změnila. Snažila se ho přesvědčit, že ta změna je důsledkem toho, co nazývala zneuctěním. Viděl ji nahou jednou, proč by ji neviděl víckrát? Řekla však jednu myšlenku, která ho zaujala. Radila, aby se nesnažil pochopit muslimské ženy.
Když o téhle radě přemýšlel, došlo mu, že má mnohem širší platnost. Nešlo jen o ženy, šlo o celý islám. Byl totiž stejný jako muslimky. Vypadal tak přátelsky a cudně, ale ve skutečnosti skrýval temné vášně. Co bylo zbožného na víře, jejíž stoupenci se neustále myli, do omrzení opakovali pár jednoduchých pouček, nepili víno a nejedli vepřové maso, vyhýbali se ženám, ale v noci, kdy je Alláh nemohl vidět, dělali kdoví co. To dopoledne si Martin ze Stvolna myslel, že definitivně zavrhuje Alláha.
Zatímco s učením proroka Mohameda se dokázal vypořádat rychle, s Aišou to tak snadné nebylo. Hlavně proto, že se jí bál. Nešlo vlastně o ni samotnou, ale o pár ctižádostivých spiklenců, kteří ji nastrčili. Uvažoval, kdo všechno o tom ví. Jenže podezření v tak ožehavé záležitosti nestačilo. Nakonec nebylo ani důležité. Co jemu bylo do urozených káhirských rodin a jejich sporů s mamlúky? Musel především zmizet.
V knihovně zůstal až do večera. Připadal si tu v bezpečí. Knihy ho vždycky dokázaly uklidnit. Pak zamířil do hodovního sálu. Hrál nesoustředěně a snažil se vyhnout pohledu na Aišu. Seděla s pohledem cudně sklopeným k miskám a tiše rozprávěla s dívkami, se kterými u…
