Kapitola 18.
Seděli na rozkvetlé louce a odpočívali. „To jsou nádherné hory… Nikdy by mne nenapadlo, že Bůh mohl stvořit něco takového,“ vykládala obdivně Johanka. Před nimi se rozkládalo panoráma Tater.
„Obyčejné kopečky,“ pousmál se Martin ze Stvolna. „Kdybys cestovala přes Alpy, to bys něco viděla. Vrcholy mají až v oblacích.“
„Vymýšlíš si,“ bránila se. „Jak víš, že Alpy jsou vyšší? Měřil jsi je?“
„To ne, ale stačí být tam. Alpská údolí, v nich ledovce, nad nimi skalní stěny… Div jsem tam nezahynul.“
„Tomu se nedivím,“ souhlasila s vážným výrazem. „Viděla jsem, jak jsi včera spravoval postroj našeho koně. A jak ses řízl do ruky. Pokud ses po Alpách pohyboval stejně šikovně… Měl by ses raději kopcům vyhýbat, můj milý.“
„Víš, co se mi na tobě líbí?“
„Samozřejmě všechno!“ odpověděla, rozmarně rozpažila a pootočila se, jako by chtěla, aby si jí mohl dobře prohlédnout.
„Hlavně dva kopečky s úžlabinkou. Ale když si myslíš, že bych se měl kopcům vyhýbat,“ pokračoval a smutně si povzdechl. „Škoda.“
„Já mluvila o horách… Tedy, abych byla přesná, o cizích horách. Těm se vyhýbej, nebo ti vyškrábu oči. Ale pokud to už někde znáš, tak úplně nešikovný zase nejsi.“ Když tohle vykládala, přitiskla se k němu.
„Alespoň že něco uznáš,“ hrál si na uraženého. Protože byla ve svých dotecích stále dotěrnější, začal se bránit. „Teď ne, rád bych dorazil do večera do Nové Vsi. Máme před sebou ještě pořádný kus cesty.“
„Tohle se mi nelíbí,“ povzdechla si a odtáhla se. Podle hlasu Martin poznal, že Johanka tentokrát nežertuje. V očích se jí mihl zvláštní smutek. Vstala a uchopila svého koně za otěže. Začala upravovat postroj, aby mohla nasednout.
„Co ti vadí?“ chytil ji za ruku a donutil, aby se zase posadila do trávy.
„Všechno,“ povzdechla si. „Co je tohle za život? Jsme jako kočovníci. Vlastně jsme na tom ještě hůře. Jsme jako dva psanci. Pořád před někým utíkáme. Protože podvádíme, musíme se pořád ohlížet, jestli nás někdo nepronásleduje. Já nevím… Kdy tohle skončí? Copak už nemáme dost?“
„Nikdy nemáš dost,“ poučoval ji trochu rozmrzele. Dobrá nálada ho rychle přešla. Zkoumavě si svou Johanku měřil. Byla to stále ta nádherná černovlasá dívka s jemnými rty a hlubokýma důvěřivýma očima. Jenže kolem očí měla drobné vrásky, a i když se smála, nebylo to jako dřív. Teď měla rty posmutnělé a obočí malinko stažené, jak ji trápily starosti. Martin byl přesvědčený, že se na tenhle hovor připravovala. Znal ji a věděl, že podobné věci neříká jen tak.
„Nikdy nemáš dost,“ opakoval uvážlivě. „To neznamená, že jsem hamižný. Takový je prostě řád světa. Život křesťana je dlouhý a peníze kulaté. Rozběhnou se dřív, než se naděješ. To neznamená, že je musíš projíst a propít. Pokud si koupíš dům nebo panství, pak jich potřebuješ pořád víc a víc. Chudý člověk si nemůže dovolit být majetný.“
„To je mi moudrost,“ namítla nedůvěřivě. „Tak ty mi chceš namluvit, že lidé vydělávají peníze ne proto, aby byli šťastní a měli se dobře, ale aby těmi penězi platili za to, že vlastní nějaký majetek? Jaký by to pak mělo všechno smysl? Nebylo by lepší zůstat chudý?“
„Být chudý je ještě horší,“ vysvětloval s vážnou tváří, ale Johanka si nebyla jistá, zda si z ní nedělá tak trochu blázny. „Když jsi chudá,“ pokračoval Martin ze Stvolna, „musíš si nějaké peníze vydělat také, protože jinak umřeš hlady. Chudák se plahočí, aby nějaký majetek získal, a zámožný se musí otáčet, aby ten majetek udržel. Život křesťana nemůže být klidný, je to neustálý zápas. Boj, který nemá konec. A nemá ani vítěze. Musíš vydělávat a vydělávat, a to nikdy neskončí. Leda až si tě Bůh povolá k sobě a ty mu budeš skládat účty.“
„Dejme tomu,“ opáčila pomalu. Teď už se mračila doopravdy. „Ale copak nejde, abychom se někde usadili? A hlavně, abychom skončili s tím, co děláme?“
„Usadíme se, má milá,“ přikývl a pokusil se ji pohladit po tváři, ale odtáhla se. Rozmrzele pokračoval: „Usadíme se, ale někde, kde budeme v bezpečí. Zapomněla jsi už? Znepřátelil jsem si našeho panovníka, proti mně stoj…
