Kapitola 32.
S ostatními rytíři to měla podstatně jednodušší. Za úsměv a několik lichotivých slov s mnohoznačným příslibem do budoucna jí byli ochotní slíbit cokoli. Zajímavé bylo, že své sliby hraběti ze Sibiu či hejtmanovi brasovské župy obvykle plnit nemínili, ale přísahu krásné ženě brávali nesmírně vážně.
Johanka ovšem netušila, že se rytíři mezi sebou rádi chlubí svými úspěchy u žen. A tak se stalo, že druhý den za ní přišli tři z nich a přísně se optali, jak to doopravdy myslí. Slíbila totiž přízeň všem třem.
„A proč ne?“ optala se rozmarně. „V naší zemi to není nic neobvyklého. Některým urozeným dámám se dvoří i pět nebo šest rytířů. A všem prokazují svou přízeň.“
„Benátčané se vysmívali, že se my v Sedmihradsku neumíme chovat,“ kysele se zlobil jeden z nich, mladý rytíř s hezkou tváří a vlasy černými jako uhlířská smůla. Odplivl si a pokračoval: „A zatím… Škoda mluvit. Tohle se mi nelíbí.“
„Ani nám ne,“ přidali se jeho druhové. „Měla byste si vybrat, urozená paní. My nejsme zvyklí dělit se. Pokud urozeným dámám ve vaší zemi nevadí, co dělají, je to jejich věc. Ale my chceme slyšet jednoznačnou odpověď. Koho si vyberete, až vašeho manžela…,“ zarazil se a trochu provinile odvrátil pohled.
„Až mému manželovi srazí hlavu?“ optala se Johanka. Oči jí jiskřily hněvem. „Vy si opravdu myslíte, že jste lepší než rytíři v mé zemi? U nás jsou možná ochotní dělit se o přízeň krásné ženy, ale nikdy by nezradili svého druha. Nedívali by se, jak chtějí popravit nevinného rytíře. Muži u nás nenosí meč na ozdobu. Bojovat s cizími vojáky je snadné, to vás nic nestojí. Ale Bůh dal rytířům meč také proto, aby chránili spravedlnost. Aby chránili slabé. Aby chránili nevinné. Ne… nebudu ani jednoho z vás. Jste zbabělci!“
„Co si to dovoluješ, ty…,“ rozkřikl se postarší rytíř se zrzavými vlasy a zvedl dlaň, aby Johanku udeřil do tváře. Ale mladý rytíř s černými vlasy mu ruku srazil. „Ona má vlastně pravdu,“ dodal chmurně.
„Jak pravdu?“ rozčiloval se jeho druh nakvašeně.
„Její manžel je dobrý rytíř. Vzpomínáte, jak hned první den porazil v souboji Jakoba z Tárgu Mures? Jakob ho urazil. Johančin manžel ho vyřídil, jako by proti němu stál nezkušený panoš. A místo aby ho potrestal, nabídl mu smír. Má pravdu, její manžel je rytíř.“
„No a co? Zradil.“
„Opravdu? A koho?“ pokračoval v Johančině obraně černovlasý mladík. Přitom se na ni povzbudivě usmál. „Utekl nějaký sékelský kapitán. Každý den někomu z družiny někdo uteče. Potrestal někdy hejtman někoho z nás kvůli něčemu takovému?“
Jeho zrzavý druh postřehl kradmý pohled, kterým Johanka černovlasému rytíři děkovala. Pochopil. Jeho druh hájí manžela té holky jen proto, aby dala přednost jemu. Nadechl se a rezolutně prohlásil: „To bych se na to podíval, aby si hejtman dělal, co chce! Její manžel je svobodný rytíř a má právo se hájit. Jako rytíř čestně s mečem v ruce. Jestli ho chce hejtman obvinit, měl by se s ním utkat. Boží soud!“
Do večera si skoro všichni rytíři na hradě šeptali, že Martin ze Stvolna byl odsouzen proti právu. Ráno si Leopold z Leuchtenberga předvolal Johanku. Třásl se hněvem. „Je to tvá práce?“ udeřil na ni přísně.
„Nevím, o čem hovoříte, urozený pane…“
„Mlč! Jsi proradná děvka! Tak proto jsi chtěla, abych popravu odložil? Abys proti mně poštvala ostatní rytíře? To tě navedl Mihai ze Sighisoary, že je to tak? Mně bylo hned divné, jak se na tebe usmívá. A ty na něj.“
„Na nikoho jsem se neusmívala,“ ohradila se Johanka rozzlobeně. Jenže dobře věděla, že vztek bývá slepý. Leopold z Leuchtenberga hledal nepřítele všude a viděl i to, co ve skutečnosti nebyla pravda. Obava o vlastní úřad bývala tím nejhorším rádcem.
„Viděl jsem, co jsem viděl! Je konec tvé podlé hry. Už jsem dal katovi pokyn. Ráno za svítání Martin ze Stvolna zemře. Nedovolím, abys proti mně intrikovala. Ale nemysli si, že tím to končí. Zůstaneš na mém hradě. Rozmyslím si, co s tebou. Něco jsi slíbila. A já se nerad vzdávám toho, co mi patří. To si pamatuj!“
Mihai ze Sighisoary opustil ještě…
