Kapitola 45.
Alexandrii opustili hned následujícího dne. Hákim ar-Rúní najal rychlou felúku, kterou kromě plachty pohánělo ještě několik veslařů. Pluli po Nilu kolem břehů porostlých papyrusovými houštinami, mezi kterými se proháněli ptáci a úzké loďky feláhů lovících ryby. Hladinu řeky čeřily drobné vlnky, od moře foukal svěží, solí vonící vítr.
Martin seděl spolu s Kallaúnem na přídi. Na sobě měl stejnou modrou galábiji a na hlavě bílý tarbuš, klobouček kónického tvaru se střapcem na vršku. Později se Martin ze Stvolna dozvěděl, že takové mají všichni služebníci v domácnosti Hákima ar-Rúního, ovšem různých barev. Červený nosil správce a tajemník, fialový měli písaři a knihovník, modrý služebníci, kteří měli na starosti úklid a kuchyni, zelený ti, kteří řídili hospodářství a zemědělské usedlosti pána, žlutý služebníci harému a bílý služebníci dětí.
Do Káhiry pluli týden a během plavby hovořil Martin se svým novým pánem jen jednou. Hákim ar-Rúní proseděl většinu času pod plachtou na kryté zádi se dvěma písaři a srovnával stovky dokumentů, na nichž byly ceny zboží, které nakoupil a prodal. Jeho zboží dopravovala po břehu řeky a přes poušť karavana velbloudů. Martin ze Stvolna nedělal během plavby nic. Jediné, co musel, bylo klečet v čase modliteb spolu s ostatními služebníky a uklánět se směrem k Mekce.
„Časem pochopíš Alláhovu pravdu,“ řekl mu Hákim ar-Rúní. To byl jediný rozhovor, který spolu během plavby vedli. „Pochopíš ji sám a přijmeš ji dobrovolně. Naše víra je pevná, protože o ní rozhoduje srdce a nikoli oheň a meč jako o víře křesťanské. Já na Iberském poloostrově zažil inkvizici. Nechutné! Tohle pravověrní věřící nepotřebují. Mohamed nařizuje, abychom proti nevěřícím bojovali, ale nikoli abychom je nutili přijmout pravdu. To však teď není podstatné. Jsi v mé domácnosti a budeš vzdávat úctu Alláhovi. Mysli si o tom, co chceš. Je to jen a jen věcí tvého srdce. Pokud vstoupí křesťan do chrámu, pokřižuje se před oltářem. Můžeš si být jistý, co mají v srdci ti, kteří se křižují? Věří opravdu všichni? Dělají to jen proto, že prokazují úctu Kristovi. Totéž žádám já. Aby ses v určený čas uklonil směrem k Mekce. Žiješ s věřícími a chovej se tedy stejně uctivě jako my. Je jediná věc, kterou nesmíš porušit. Neurážej naši víru!“
Pak se Hákim ar-Rúní otočil a odešel. Martin ze Stvolna zprvu váhal. Nebylo těžším hříchem pro křesťana než přijmout cizí bohy. Proto zničil Bůh Sodomu a Gomoru, proto došlo k zmatení jazyků v Babylonu. Pokud by se měl Martin zachovat podle návodů z legend o životě raně křesťanských mučedníků, měl by vstoupit na cestu mučednictví. Svatá Lucie si nechala vyloupnout oči, svaté Kateřině drásali pohani tělo pomocí ozubeného kola, svatého Šebestiána rožnili nad ohněm, svatou Bibianu ubili k smrti bičem s olověnými kuličkami. Žádný z těchto světců ani na okamžik nezaváhal a nezřekl se Krista.
Mučednictví bylo jistě nejsnadnější cestou ke spasení. Tak to tvrdili všichni teologové. Jenže Martin ze Stvolna si už mnohokrát ověřil, že se slovům církve dalo věřit jen stěží. I on se ocitl v rukách inkvizice. Pokud by zemřel jako mučedník pro víru, měl by se teoreticky s Johankou setkat. Mohla to být pravda, ale také nemusela. Mučednictvím nemusel své hříchy vykoupit. Spiritualisti, ať již to byli minorité, anebo dominikáni, často namítali, že předivo víry je mnohem křehčí a nepoznatelnější než jednoduché gesto sebeobětování.
Martin seděl na přídi felúky, sledoval břehy řeky, jak pomalu ubíhají dozadu, a váhal. Ještě před měsícem by se asi rozhodl raději podstoupit mučednickou smrt než klanět se pohanským modlám. Ale teď o smyslu něčeho takového přesvědčený nebyl. A pokud by byl sám k sobě upřímný, co jiného dělal celý život, když prodával falešné ostatky, než že pomáhal falešné modly stavět?
Když se v poledne ozval důrazný hlas: „Alláh akbar!“ poklekl s ostatními služebníky svého nového pána, uklonil se stejným směrem jako oni a v duchu se modlil otčenáš.
Od zničení Fustátu křižáky v první polov…
