PROMÉTHEUS
Prométheovi bylo na opuštěné zemi smutno, a tak z hlíny a dešťové vody, které dávaly život rostlinám, vymodeloval člověka, kterému bohyně Athéna vdechla duši. Prométheus začal lidi učit stavět domy, zapřahat zvířata, léčit nemoci, stavět lodě, zpracovávat kovové rudy… . Zeus, nejvyšší z bohů, který sledoval Prométheovy lidi z posvátné hory Olympu, Prométheovi poručil, aby lidi donutil k uctívání bohů a přinášení obětí, sic je stihne jejich hněv. Prométheovou lstí musel Zeus přistoupit na to, aby si lidé nechali maso a obětovali pouze tuk a kosti. Vzal proto lidem oheň, aby si maso nemohli uvařit, a aby se jim zprotivilo, ale Prométheus ukradl oheň pro lidi přímo z krbu v Diově zlatém chrámě. Tu se Zeus opět rozhněval, povolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášeným umělcem. Héfaistos pro Dia zhotovil nadpozemsky krásnou a dokonalou sochu ženy, které Zeus vdechl život, Athéna ji oděla, Afrodita ji obdařila krásou a Hermes, posel bohů, ji naučil řečnickému umění. Zeus ji nazval Pandorou - vším obdařenou, dal jí zlatou truhličku a poslal ji s Hermem na zemi, kde měla skříňku předat Prométheovu bratru Epimétheovi jako dar od bohů. Když však Epimétheus skříňku otevřel, vyletěly z ní všechny nemoci, hlad, bída, bolest, starosti, které se rozletěly do celého světa. Jen naděje zůstala zavřena na dně skříňky, kterou polekaná Pandora spěšně zavřela. Zeus poslal Héfaista, aby přikoval Prométhea ke skále na Kavkazu, kam mu každého dne přilétal orel ožírat játra. Prométhea vysvobodil až Herákles, který zabil orla svým šípem a jeho samotného odpoutal. Avšak od té doby musel Prométheus nosit železný prsten s kamenem z kavkazské skály, aby k ní byl stále připoután, jak Zeus určil.
— 1 —
POTOPA
Diovi se nelíbilo, jak klesala lidská morálka a sestoupil na zemi, aby se přesvědčil o špatnosti lidských činů. Na zemi zjistil, že lidé jsou ještě zkaženější, než si kdy myslel. Na své cestě byl hoštěn arkadským králem Lykáónem, který nevěřil v jeho božský původ a předložil mu k jídlu lidské maso. Za trest Zeus blesky zničil celé jeho království a proměnil jej ve vlka. Rozhořčený tím, co spatřil na zemi, vrátil se Zeus na Olymp a po poradě s ostatními bohy zavřel do jeskyní severák a všechny větry, které rozhánějí mraky, a vypustil jižní větry, které přinesly obrovskou průtrž. Diův bratr Poseidón nechal všechny řeky vystoupit z jejich řečišť, takže zbouraly hráze a zničily lidské příbytky, a tak se stalo, že všichni lidé zahynuli. Zachránil se jen Prométheův syn Deukalión s manželkou Pyrrhou na hoře Parnas v krajině Fókis, kteří byli spravedliví, poctiví a zbožní , a které Zeus ušetřil smrti. Deukalión a Pyrrha prosili Prométheovu matku Themis, aby jim pomohla stvořit nové lidi. Bohyně jim poradila, aby vyšli před její chrám a házeli tam za sebe kosti velké matky země- kameny. Kameny hozené Pyrrhou se proměnily v ženy a z kamenů vržených Deukaliónem vznikli muži, a tak vznikl i nový lidský rod, který byl tvrdý jako skála a odolával všem nástrahám osudu.
— 2 —
FAETHÓN
Faethón byl synem boha slunce Hélia, ale jeho matka byla obyčejnou smrtelnicí. Otec se během dne proháněl po obloze na svém slunečním voze, a tak Faethónovi nikdo nevěřil, že je skutečně synem boha, a to mladíka velmi trápilo. Vypravil se tedy za otcem do jeho slunečního hradu, který stál na vysoké hoře na východě. Jeho otec seděl na svém trůnu obklopen Dny, hodinami, Roky, Staletími, u jeho trůnu stálo i Jaro, Léto, Podzim a Zima. Hélios svého syna vroucně přijal a Faetón se mu svěřil se svým trápením a chtěl po otci, aby lidem dokázal, že je skutečně jeho synem. Chtěl po otci, aby jej nechal alespoň jednou řídit jeho zlatý sluneční vůz. Hélios se zdráhal, protože měl strach, že Faetón neudrží otěže zázračných koní, ale nakonec musel synovi vyhovět, protože mu slíbil splnit jakékoli přání. Hélios synovi radil, aby s vozem nejezdil příliš vysoko, aby nespálil nebe, a aby nejezdil ani moc nízko, protože by sežehl zemi. Faetón ale příliš nedbal rad svého otce a koně se mu cestou vymkli z rukou. Vyděšený Faetón se přes otcův zákaz podíval dolů a dostal z té výšky závrať. Splašení koně naráželi do hvězd a záhy se snesli těsně k zemi, která začala jejich žárem hořet. V Africe, kde se sluneční vůz přiklonil k zemi, lidem zčernala kůže a vznikly tam obrovské pouště. Celá země spoléhala na zásah mocného Dia, který Faetóna bleskem srazil ze slunečního vozu a zachránil tak svět před naprostou zkázou. Mrtvého Faetóna našly vodní víly, které jej také pohřbily. Hélios se ve svém smutku celý zahalil a na zemi nastala ve dne noc. Faetónova matka po zbytek života hledala hrob svého syna a jeho bědující sestry se proměnily v olše. Hélios se nikdy nevyléčil ze zármutku nad ztrátou syna a podnes padají z hvězd na zemi jeho slzy, kterým lidé začali říkat rosa.
— 3 —
ORFEUS
Orfeus z krajiny nazývané Thákie byl vyhlášeným pěvcem, jehož zpěvu nedokázal nikdo odolat, všichni mu naslouchali a nechali se jeho písněmi obměkčit. I bohové sestupovali na zem po Mléčné dráze, aby si mohli vyslechnout jeho zpěv. I vodní víly najády vystupovaly při jeho zpěvu z vln a do jedné z nich, která se jmenovala Eurydika, se Orfeus zamiloval. Žili spolu šťastně, avšak jednoho dne nechal Orfeus Eurydiku samotnou doma a té se zastesklo po jejích družkách, a tak se je vydala navštívit. Cestou ji ale uštkl jedovatý had a Eurydika zemřela. S Eurydikou pohřbil Orfeusve svém zármutku všechny veselé písně. Vydal se do podsvětní říše boha Háda a jeho manželky Persefony aby je požádal , aby porušili zákon smrti a navrátili Eurydiku mezi živé. Obměkčil svým zpěvem i trojhlavého psa Kerberose, který hlídal vstup do podsvětí a převozníka Chárona, který vozil duše mrtvých přes řeku Styx do podsvětí. Stejně tak byli jeho zpěvy dojati Hádes a Persefona, kteří byli ochotní propustit Eurydiku zpět mezi živé, pokud se po ní Orfeus cestou z podsvětí neohlédne. To ale Orfeus nevydržel, protože ho zneklidňovalo, když za sebou neslyšel její kroky, a protože se bál , že zabloudila. Ohlédl se a před očima se mu rozplynul obraz Eurydiky, která teď podruhé zemřela. Zdrcený Orfeus se pokoušel dostat zpět do podsvětí, ale už se mu to nepodařilo. A tak bloudil krajinou a zpíval smutné písně. Tu ho uslyšely opilé pološílené bakchantky, ctitelky boha vína a veselí Bakcha, a protože jim jeho smutné písně kazily náladu, začaly po něm házet révou ovinuté tyče thyrsos a kameny, avšak všechny tyto prostředky minuly cíl sraženy mocí Orfeova zpěvu. Rozzuřené bakchantky po něm nepřestávaly házet kameny, a tak jeho zpěv postupně zanikal a kameny jej ubíjely a s jeho písní utichal i jeho život. Orfeovu smrt oplakávali lidé i příroda, ale jeho duše se dostala do podsvětí k milované Eurydice. Bakchos za trest proměnil zdivočelé ženy ve stromy. Orfeovo tělo pohřbily Múzy, bohyně umění a moudrosti, a jeho hlava, kterou mu bakchantky urvaly, plula s lyrou po hladině řeky Hebru a doplula až do moře k ostrovu Lesbos a na tom pak ptáci zpívali krásněji než kde jinde a rodili se tam nejvyhlášenější řečtí pěvci, jako nejslavnější řecká básnířka Sapfó. A všechny řeky od té doby zpívají útržky Orfeových písní.
— 4 —
ZALOŽENÍ THÉB
Zeus v podobě bílého býka s křišťálovýma rohama unesl překrásnou Europu, dceru krále foinického Sidonu Agénora. Agénor vyslal svého syna Kadma, aby svou sestru našel a přivedl domů. Kadmos se na svém putování dostal až do proslulé věštírny v Delfách, kde mu Pýthie předpověděla, že má zanechat pátrání po sestře a následovat osamělou jalovici a na místě, na kterém se jalovice zastaví k odpočinku, má založit nové město zvané Théby. Kadmos udělal vše, jak věštba vyžadovala, ale v místě, kde měl založit nové město, narazil na strašného draka, syna boha války Área, který zabil všechny jeho druhy. Kadmovi se nakonec podařilo draka zabít a na popud bohyně Athény zasadil všechny dračí zuby, z kterých vyrostli noví válečníci. Ti se pozabíjeli navzájem, kromě pěti nejstatnějších. S těmi pak Kadmos založil Théby.
— 5 —
PENTHEUS
Pentheus, syn Kadmovy dcery a jednoho z pěti bojovníků, rostlých z dračích zubů, znal jen válku a boj a neuznával bohy, veselí a bezstarostný život, a tak musel jeho lid neustále válčit a dobývat nová území. Do jeho země plné násilí a bolesti zavítal jednoho dne Bakchos, neboli Dionýsos, bůh radosti, vína a veselí, se svou družinou. Lidé se s ním začali veselit a zapomínali na své válečné povinnosti, což se Pentheovi vůbec nelíbilo, a tak dal přes varování slepého věštce Teiresia uvěznit Akoita, jednoho ze členů Dionýsovy družiny. Ten kdysi chránil Dionýsa v podobě chlapce před lstivými námořníky, kteří jej chtěli prodat do otroctví. Ony námořníky pak Dionýsos proměnil v delfíny a jejich loď obrostla břečťanem. Dionýsos osvobodil uvězněného Akoita a všechen Pentheův lid stál na jeho straně. Dokonce i celá královská rodina se přidala k Dionýsovi. Pentheus chtěl vlastní rukou potrestat své nevěrné poddané, a tak se vydal hledat do polí Dionýsův průvod. Cestou ho ale stihlo šílenství a on viděl vše dvakrát. Vyšplhal na vysokou sosnu, aby měl lepší rozhled. Opilí lidé jej měli za dravé zvíře, proto jej shodili ze stromu a zabili a od té doby žili klidným životem a bojovali jen v obraně.
— 6 —
MIDAS
Král Midas, vládce Frýgie, který si o sobě myslel, že je nejchytřejší, nejrozumnější a vůbec nejlepší ze všech, byl zapřísáhlým přívržencem boha veselí Dionýsa. Proto, když před něj předvedli strace Siléna, Dionýsova vychovatele, který kradl v královském sadu hrozny, uvítal starce se vší pompou a dlouze jej hostil. Dionýsos se mu chtěl za jeho štědrost odvděčit, a proto mu slíbil splnit jedno přání. Král Midas neváhal a přál si, aby se pod jeho rukama vše změnilo ve zlato. Dionýsos mu přání splnil, ale tu nastaly králi kruté časy, protože se mu i všechno jídlo pod rukama měnilo ve zlato, a tak pomalu scházel hlady a nakonec musel Dionýsa odprosit, aby kouzlo zrušil. Ten mu nařídil, aby ze sebe kouzlo smyl v řece Paktolu, ve které pak lidé nacházeli zlatý písek. Od té doby král nemohl zlato ani vidět a nejraději chodil na dlouhé procházky do přírody, kde naslouchal písním rohatého kozonohého boha Pana, ochránce pastvin a stád, který hrával na rákosovou píšťalu syrinx. A tak se stalo, že Midas vyslechl spor mezi Panem a Apollónem, vůdcem a bratrem Múz, kteří se přeli o to, kdo z nich hraje lépe. Pohoří Tmólos rozhodlo, že Apollón je větším umělcem než Pan, avšak s tím Midas nesouhlasil a přivrátil se na Panovu stranu, což Apollóna velmi rozhněvalo a přičaroval králi oslí uši, aby lépe slyšel. Midas schovával uši pod velkým turbanem, ale zanedlouho mu narostly tak dlouhé vlasy, že už se pod turban nevešly, a tak k sobě král musel povolat služebníka, aby mu je ostříhal. Služebník musel slíbit, že královo tajemství nikomu neprozradí, sic to zaplatí životem. Nakonec však tíhu tajemství neunesl, šel k řece, kde vyhrabal do hlíny malou jamku a pošeptal do ní: "Král Midas má oslí uši." Jamku zase zahrabal v domnění, že tak tajemství navždy pohřbil. Avšak do roka na tom místě vyrostlo husté rákosí, které při každém závanu větru šeptalo: "Král Midas má oslí uši." Pravda tedy vyšla najevo a bylo to vůbec poprvé, co bohové označili hloupost viditelným znamením.
— 7 —
TANTALOS
Král Lýdie Tantalos byl neobyčejně bohatý; hora Sipylos mu dávala zlato a jeho rozsáhlá pole rodila dvakrát více než pole v jiných zemích a stáda jeho dobytka byla nespočetná. Král Tantalos byl velmi oblíben mezi bohy, kteří mu dovolili zasedat s nimi na Olympu, dovolili mu pít božský nektar a jíst božskou ambrózii, a tak se král stával namyšleným a začal dokonce krást. Zapomněl na to, že je pouhým smrtelníkem, kterému sudička Klóthó přede nit života, kterou sudička Lachesis rozvíjí a Atropos přestřihne, a začal se rovnat s bohy a začal pochybovat o jejich vševědoucnosti. Aby je vyzkoušel, předložil jim na hostině maso svého syna Pelopa. Deméter, bohyně rolnictví, v roztržitosti pozřela kousek masa, avšak ostatní bohové Tantalovu lest prokoukli a rozzuřili se. Zeus svrhl Tantala do nejhlubšího podsvětí - do tartaru, a odsoudil ho věčnému trápení. V říši mrtvých stojí Tantalos v průzračné vodě, ale napít se nemůže, a proto je sužován žízní. Na dosah ruky mu zraje skvělé ovoce, avšak on jej nemůže utrhnout, a tak se trápí hladem. Nad jeho hlavou visí balvan, který se může každou chvíli zřítit. Zbytky Tantalova syna Pelopa vhodili bohové do kotle a probudili jej opět k životu. Jen na lopatce je jeho kůže nahrazena kouskem slonové kosti, protože tam chybí právě ten kousíček, který snědla Deméter. A od té doby má celý Tantalův rod na lopatce znamení.
— 8 —
NIOBA
Thébská královna Nioba, dcera krále Tantala, která žila šťastným životem, a která měla vše, co si jen žena může přát, včetně milujícího manžela Amfióna, jehož umění hrát na lyru bylo vyhlášeno po celém Řecku a sedmi statných synů a sedmi krásných dcer, se začala ve své opovážlivosti srovnávat s bohyní Létó a nabádala Thébanky, aby obětovaly jí místo Létě. Létó to vše viděla a velmi se rozhněvala. Zavolala si na pomoc své děti Apollóna a Artemis, kteří jí slíbili, že se Niobě za její opovážlivost pomstí. Slétli nad Théby a zahaleni mračnými závoji a začali vražit nejprve Niobiny syny a pak i dcery. Truchlící Nioba se proměnila ve skálu, kterou vítr odvál až do Niobiny rodné Lýdie a dodnes se tam lidé podivují skále tvaru ženy, které neustále kanou z očí dva mohutné proudy slz.
— 9 —
PELOPS
Pelops nastoupil na Lýdský trůn po svém otci Tantalovi, ale zanedlouho byl vyhnán králem sousední země, který toužil po jeho bohatství. Bloudil proto se svým sluhou cizími zeměmi, až došel do Pisy. Tamnímu králi Oinomaovi Pýthie předpověděla, že muž, který si vezme za ženu jeho překrásnou dceru Hippodamii, zaviní jeho smrt. Aby oddálil svou smrt, závodil král se všemi Hippodaminými nápadníky na vozech tažených koňmi. Ten, který by dojel do cíle před králem, se měl stát Hippodaminým mužem, avšak to se ještě nikomu nepodařilo, protože králi věnoval bůh války Árés kouzelné koně, kteří předstihli vždy všechny ostatní. Když král nápadníka dohonil, měl právo jej probodnout oštěpem. I Pelops se rozhodl soupeřit s králem o ruku jeho dcery a vyprosil si před závodem kouzelné okřídlené koně od boha vod a moří Poseidóna. Král, vida jeho koně, zapomněl před závodem obětovat Diovi a nenechal mu ani takový náskok, jaký obvykle nápadníkům nechával. Za chvíli jej dostihl, avšak když jej chtěl probodnout oštěpem, vjel jeho vůz na kámen a král spadl a zabil se. Na počest Pelopova vítězství se poloostrov, na kterém se závod konal, jmenuje Peloponnésos a v Olympii se na jeho počest začaly konat olympijské hry. Po vítězném závodě prohlásil králův služebník Myrtilos, že to on uvolnil králi kolo před závodem, a že má tudíž nárok na odměnu. Pelops byl jeho řečmi znechucen a nechal jej svrhnout do propasti, avšak než Myrtilos zemřel, proklel Pelopa, a tak byl Tantalův rod stižen novou kletbou.
— 10 —
O ZLATÉM ROUNU
Řecký král si vzal za manželku bohyni a měl sní dvě děti - Frixa a Hellé. Po čase jej ale božská manželka omrzela a on se s ní rozvedl a přivedl dětem zlou macechu, která je nenáviděla a popuzovala proti nim i jejich vlastního otce. Ještě horší časy dětem nastaly, když se maceše narodili dva synové, pro které chtěla jejich matka získat králův trůn. Lstí donutila macecha krále, aby Hellé a Frixa obětoval bohům a zachránil tak svou zemi před hladem. Z obětního oltáře zachránila své děti jejich božská matka, která pro ně poslala zlatého berana. Beran s dětmi letěl přes moře a neopatrná Hellé do něj spadla a utopila se a moře, do kterého spadla, se od té doby nazývá mořem Helliným - Hellespontem. Frixa donesl beran až ke králi Aiétovi, kde Frixos berana obětoval Diovi za svou záchranu a zlaté rouno věnoval králi. Král odnesl zlaté rouno do háje zasvěceného bohu války Áreovi, kde je zlatými hřeby přibil k dubu, a jeho dcera Médea, která se vyznala v čarodějnickém umění, přivolala draka, aby rouno strážil.
— 11 —
IÁSÓN A MÉDEA
Lstivý Pelias připravil neprávem svého bratra Aisóna o trůn a vyhnal jej ze země. Aisón měl syna Iásóna, kterého poslal na výchovu ke vzdělanému kentaurovi, aby jej uchránil smrti z rukou Peliase. Když bylo Iásónovi dvacet let, vydal se za Peliasem, aby od něj získal trůn zpět. Po cestě Iásón pomohl bohyni Héře, a ta pak při něm stála po zbytek jeho života. Pelias slíbil synovci navrácení trůnu, pokud mu za něj přinese zlaté rouno, a tak se pro něj Iásón a všichni tehdejší řečtí hrdinové, kterým se přezdívalo argonauti, vydali do Kolchidy. Cestoval s nimi i Orfeus, Théseus a Herákles.Na ostrově v moři argonauti vysvobodili starého věštce Fínea ze spárů Harpyjí, které mu braly jídlo z rukou. Fíneus jim za svou záchranu prozradil, jak mohou bezpečně proplout mezi Symplegády - skalisky, která se k sobě přibližovala a oddalovala, a která již rozdrtila mnoho lodí. Cestou se jim ještě podařilo zachránit čtyři Frixovy syny, Aiétovy vnuky. Král byl ochoten plavcům rouno vydal pod podmínkou, že Iásón zkrotí dva býky, se kterými zorá pole, na které zasadí dračí zuby, z nichž vyrostou bojovníci, které musí zabít. Médea se do Iásona zamilovala a dala mu kouzelnou mast, díky jejíž ochranné moci Iásón splnil všechny královy požadavky. Král ale tušil, že mu Médea pomohla a nechtěl mu rouno vydat. Iásón tedy rouno s Médeinou pomocí ukrade a společně uplouvají. Král za nimi pošle svého syna, aby je pronásledoval, avšak Médea z lásky k Iásónovi zradí vlastního bratra Absyrta, a ten zemře Iásonovou rukou. Médea pomocí svých kouzel zabila i nepravého krále Peliase a Iásón konečně dosedl na trůn. Zapomněl však na svůj slib vzít si Médeu a být jí navždy věrný a vzal si jinou ženu. Zrazené Médei dojde, že za zlo, které vykonala, ač z lásky, nemůže čekat nic dobrého. Zabije Iásonovu nevěstu a uteče od Iásóna na voze taženém draky.
— 12 —
HERÁKLES
Herkules, syn boha Dia a smrtelné ženy Alkmény,byl dobře vychovaný a vzdělaný všeuměl s nadlidskou silou a vznětlivou povahou. Jeho síla byla už od narození tak veliká, že když žárlivá Héra poslala dva hady, aby jej jako novorozeně uškrtili, zabil je. Jednoho dne použil svou sílu proti svému učiteli a musel pak za trest odejít do hor k pastevcům, kde si musel vybrat mezi Rozkoší a Ctností. Rozhodl se pro Ctnost a vyšel z hor do Théb, které sužovaly vysoké daně vypsané králem Minyů. Herákles Thébanům pomohl zvítězit nad chamtivým králem, a toto vítězství mu zajistilo věhlas po celém Řecku i mezi bohy. Apollón mu daroval luk a šípy, Héfaistos toulec a Hermes meč. Takto vyzbrojen se dostal do Mykén, kde vládl Herkulův starší příbuzný Eurystheus, který mu záviděl jeho slávu a sílu a chtěl jej pokořit. Podle práva staršího k němu musel Herkules vstoupit do služby a vykonat pro něj deset prací a jej král zahrnoval mnoha nesmyslnými a zdánlivě nevykonatelnými úkoly. Herkules musel skolit nemejského lva, kterého neporanila žádná zbraň, potom musel zabít desetihlavou saň hydru, která pustošila krajinu nedaleko Lerny, zabít obrovského divokého kance, chytit laň bohyně Artemidy, vyhnal z Řecka stymfalské ptáky s kovovými drápy a s šípy místo per, vyčistit chlévy krále Augiáše, získat pás královny Amazonek a jeho posledním úkolem bylo přivést králi stáda obra Géryóna, který měl tři těla, šest rukou a šest nohou a dvouhlavého hlídacího psa. Géryónova říše ležela Africe. Cestou do Afriky musel Herkules u Gibraltaru zabít obra Antaiose, syna matky země. Na znamení vítězství pak postavil po obou stranách úžiny obrovské sloupy, které Řekové podnes nazývají Heráklovými sloupy. Šípem omočeným v jedu hydry zabil Herkules i Géryóna a přivedl Eurystheovi jeho stáda. Eurystheus chtěl Herkula znemožnit, a proto pro něj vymyslel další dva úkoly; Herkules mu musel přinést zlatá jablka Hesperidek. Při hledání zahrady Hesperidek vysvobodil Prométhea, který mu poradil, kudy se má dát. Cestou se Herkules setkal s trpaslíky Pygmaiy a došel až k obru Atlantovi, který držel nebeskou klenbu. Podržel klenbu za něj a obr pro něj zatím získal vytoužená jablka. Posledním Herkulovým úkolem bylo přivést tříhlavého psa Kerberose, který hlídal vstup do podsvětí. Herákles psa přivedl a král se ho velmi polekal a propustil Herkula ze svých služeb. Ten putoval dál světem a vyhrál v lukostřelbě ruku krásné Ioly, ale její otec mu ji nakonec odmítl dát za ženu. Ukřivděný Herkules se vydal na návštěvu ke svému příteli králi Admétovi, a získal od boha podsvětí Háda duši jeho mrtvé ženy Alkéstidy. Vydal se opět na cestu a tu jej dohonil bratr Ioly a řekl mu, že o něm král mluví jako o lupiči. Herkula se zmocnila zlost a chlapce zabil. Za tento čin jej Zeus potrestal horečkou, která ho učinila slabým. Věštkyně mu předpověděla, že si bohy usmíří, jedině když vstoupí na tři roky do otroctví. Po třech letech služby u královny Omfalé se Herkules začal ucházet o ruku krásné Deianeiry, o kterou musel soupeřit s říčním bohem Achelóosem. Herkules se s Deianeirou oženil a narodil se jim syn Hyllos. Zanedlouho po jejich svatbě se Herkules vydal do války proti otci Ioly. Deianeira na něj žárlila a proto potřela jeho oděv krví kentaura, jež jí podle jeho slov měla zajistit Herkulovu věrnost. Kentaur ale Deianeiru obelstil a krví potřený oděv začal z Herkula vysávat život. Umírající Herákles se nechal donést na vrchol hory a poprosil svého přítele Filoktéta, aby jej upálil na hranici, za což mu odkázal své zbraně. Avšak když se hranice rozhořela, povolal Zeus svého syna na božský Olymp.
— 13 —
DAIDALOS A IKAROS
V dávných dobách nebylo v Aténách ani v celém Řecku většího umělce nad Daidala. Byl stavitelem i sochařem a dovedl podivuhodně zpracovávat kov i dřevo. K Daidalovi se chodilo vzdělávat mnoho učedníků z nejvýznamnějších aténských rodin. Nejnadanější z nich však byl chudý Tálos. Tálos už ve dvanácti letech vynalezl hrnčířský kruh nebo podle páteře ryb zhotovil první pilu. Jednou si Daidalos prohlížel stavbu nového paláce a uslyšel, jak si dělníci povídají o Tálovi, že až vyroste, bude větší umělec než on. Ta rozmluva ho velmi roztrpčila, protože byl zvyklý, že o jeho prvním místě mezi umělci nikdo nezapochyboval. Proto ho jednou večer vyzval na procházku na aténský hrad. Tam ho v houstnoucí tmě srazil dolů z hradeb. Daidalův čin ale nezůstal utajen, protože nějaký pozdní chodec uviděl, co se stalo a udal pachatele. Proto Daidalos i se svým synkem uprchl na ostrov Krétu. Tam ho s radostí přivítal král Mínos, neboť právě hledal stavitele, který by mu postavil zvláštní vězení pro obludu Minotaura. Daidalos vymyslel pro Minotaura "bludiště". I když se mu dostalo velké slávy, pořád myslel na svou vlast. A tak si opatřil pera různých velikostí, která potom svázal k sobě. Vyrobil jedna větší křídla pro sebe a jedna menší pro syna Ikara. Druhého dne naučil Ikara létat a také ho poučil o tom, že nesmí létat ani vysoko ,ani nízko, protože by mohl spadnout do moře (slunce by roztavilo vosk mezi pery). Pak se vznesli a dali se na cestu zpět do vlasti. Ikara ale nebavilo letět stále ve stejné výšce, a tak se vznesl výš a výš, až se mu začal vosk mezi křídli roztavovat. Ikaros se zřítil do moře. Zdrcený otec se otočil a odletěl daleko od své vlasti, na Sicílii. Tam vybudoval ještě mnoho podivuhodných staveb.
— 14 —
TROJSKÁ VÁLKA
Trojskému králi se narodil syn, který měl podle věštby přinést městu zkázu. Proto bylo dítě odneseno do lesa, kde ho vychovávala medvědice a později pastýř, který ho tam našel. Dal mu jméno Paris. Když se z chlapce stal urostlý muž, objevily se před ním tři bohyně, které mu slibovaly vládu, silného vůdce a lásku k nejhezčí dívce. Paris se rozhodl pro lásku. Jablko, které mělo ukázat jeho rozhodnutí, daroval Afroditě, bohyni lásky. Afrodita doprovodila Parise k Heleně, krásné manželce krále Meneála, do Řecka. Paris Helenu unesl do Tróji a tak se rozpoutala desetiletá trojská válka. Soupeři byli tak vyrovnaní, že o vítězství mohla rozhodnout jedině lest, které Řekové použili. Předstírali útěk, ale skryli se nedaleko za skalami a velké hrdiny ukryli do dřevěného koně před hradbami Tróje. Trójané po velkých oslavách vítězství ulehli ke spánku, který znamenal zkázu Tróje. Řekové vtrhli do města a obyvatele pobili a některé odvezli do otroctví. Ale ani vítězům válka nepřivezla dobro. Za tolik let se domů vraceli starci a nacházeli tam stařenky či hroby.
— 15 —
SISYFOS
Sisyfos byl král, který se nebál ani bohů, ani smrti. Založil město Korint a postavil korintský hrad. Hrad neměl pramen, a proto přemýšlel jak přimět bohy, aby hradu pramen darovali. Sisyfos měl štěstí, protože se říční bůh Asópos dostal do sporu s vládcem bohů Diem. Ásopos hledal Dia, ale nemohl vypátrat, kam se Zeus skryl. Sisyfos se doslechl o sporu a rychle pospíšil k Ásopovi, aby mu řekl, kde je Zeus. Měl ale podmínku. Chtěl, aby mu za radu vytvořil pramena. Ásopos souhlasil. Rozhorlený Ásopos začal Dia pronásledovat. Zapomněl však, že Zeus rozkazuje bleskům. Zeus mrštil bleskem pro Ásopovi a sežehl ho. Potom se Zeus naštval i na Sisyfa. Poslal mu na hrad Smrt. Když Sisyfos viděl jak se k němu blíží Smrt, vzal provaz a jakmile Smrt vstoupila do místnosti, zavázal ji a hodil ji do komory. Když Zeus zjistil jak Smrt skončila, pozval si k sobě Área, boha války. Ten rozrazil dveře komory a osvobodil Smrt. Sotva byla na svobodě, chopila se Sisyfa a odvlekla ho do podsvětí. Tam musí válet do kopce ohromný balvan mramoru, a když jej konečně dovalí, kámen mu uklouzne a spadne dolů.
— 16 —
GÝGES A PRSTEN
Chudý pastýř Gýges našel po jedné bouři vchod do jeskyně, z které se vracel s kouzelným prstenem, patřícím jednomu mrtvému. Kouzlo spočívalo v tom, že prsten otočený kamenem do dlaně učinil majitele neviditelným. Gýges tak o všem věděl, protože se jako neviditelný mohl dostat všude, kam viditelný nemohl. Gýges odhaloval zločince a získal tak slávu a stal se královým rádcem. Odhalil i vraha krále a sám nastoupil na jeho volné místo jako manžel královny.
— 17 —
ODYSSEOVY CESTY
Odysseus se po trojské porážce vracel zpět do vlasti. Ale cesta byla tak dlouhá a namáhavá, že ithacký hrdina spatřil svou zemi až po 20 letech. Při putování zažil Odysseus se svými druhy mnoho dobrodružství, která znamenala smrt pro celou výpravu kromě něho. Na ostrově obrů ztratilo život 6 kamarádů. Oslepení obra Polyféma, syna boha Poseidona, naznačovalo, že cesta domů nebude nijak jednoduchá. Poseidon, bůh mořských vod, chystal řeckým lodím nástrahy na každém kroku, ale Odysseus jim se ztrátami, ale přece odolával. Projeli šťastěn kolem lákavých pěvkyní - Sirén, kolem saně s psími hlavami, i kolem Poseidonovy dcery chrlící vodu. Ale to již z 12 lodí plula jen jedna. Ostatní potopili obrovití lidé na jednom ostrově i s druhy. Ale ani poslední přátelé z Odysseovy lodě se domů nevrátili. Nechali se zlákat božským dobytkem, a tak byli potrestáni smrtí. Tak zůstal Odysseus sám a po dlouhém putování konečně spatřil břehy své Ithaky. Musel však ještě pobít nápadníky své ženy a pak teprve se dočkal šťastného a klidného stáří.
— 18 —
EROS A PSYCHÉ
Pověst vypráví o princezně Psyché, která byla velmi krásná.Lidé se o ní domnívali,že je krásnějsí než sama bohyně krásy Afrodita,což se samozřejmě Afroditě nelíbilo. Proto zavolala syna Erose, aby Psyché zasáhl šípem, aby jí šíp nepřinesl lásku a štěstí, ale neštěstí a starosti. Eros poslechl a rozletěl se za Psyché. Když jí ale spatřil, okamžitě se do ní zamiloval a poprvé svoji matku neposlechl. Psyché nebyla štastná,protože její sestry se vdaly a odešly se svými manželi do jejich zemí a ona jediná zůstala sama. Všiml si toho i její otec král . Proto se jednoho dne vydal do věštírny, aby s etam poradil. Ve věštírně mu poradili, aby Psyché oblékl do černého roucha a odvedl ji na skály za městem. Tam si pro ni přijde její manžel, který není z lidskéo rodu a dovede prý hrozné věci. Král se sice zhrozil, ale bál se odporovat bohům, proto vystrojil smuteční obřad a všichni lidé Psyché dovedli k vrcholku, odkud ji snesl vítr .Když se Psyché vzpamatovala, spatřila krásný zámek. Odvážila se do něj vstoupit a uviděla tolik bohatství, jako nikdy v životě. Najednou na ni začal mluvit příjemný hlas. Hlas se jí představil jako její manžel, oznámil jí, že vše kolem je její a všechno jí vyplní, al enikdy ho nespatří a povídat si mohou jenom večer. Tak si Psyché večer povídala se svým manželem. Jednoho dne se manžel vrátil domů, ale jeho hlas mluvil smutně. Zítra přijdou na skálu tvoje sestry, budou tě volat a naříkat, ty jim, ale nesmíš odpovědět. Prosila Psyché manžela, aby si sestry mohla pozvat. Druhý den opravdu sestry přišly, začaly bědovat. Psyché obě sestry pozvala do svého paláce, obdarovala je drahokamy. Sestry Psyché velmi záviděly a chtěly vidět jejího muže. Psyché se vymlouvala a raději sestry poslala domů. To sestry neodradilo a přišly zase. Sestry vymyslely lest. Když opět přisly a předstíraly smutek a řekly Psyché konec věštby, kterou si vymyslely. Řekly Psyché, že její muž je obludný drak. Toho se Psyché lekla. Sestry jí poradily, aby si schovala světlo a nůž a až drak usně, aby si na něj posvítila a uřízla mu hlavu. Psyché sestry poslechla. Když se její muž vrátil a usnul, vytáhla svíčku,posvítila a zjistila, že její muž je Afroditin krásný syn Eros. V překvapení jí ukáplo trochu vosku, který Erose probudil, zvedl se a odletěl pryč. Marně se snažile Psyché zavolat ho zpět, proto se ho vydala hledat. Na zenmi jí hledaly služky Afrodity, která je pověřila,aby Psyché našly. Psyché se ani moc nebránila a doufala, ze se u Afrodity setká se svým manželem. Jak jí dovedly k Afroditě, ta se na ní zle podívala. Sdělila jí, že Eros má velkou horeku a že ho před ní ukryla. Dala jí úkol. Musela přebrat hromadu s pšenicí, boby, hrachem mákem, ječmenem a prosem. Věděla, že to nemůže splnit. Najednou kolem běžel mravenec, zavolal svoje kamarády a hromady spolu přebrali. Když se Afrodita vrátila a viděla, že Psyché svůj úkol splnila, dala jí další. Měla sebrat chomáče ovčí vlny. Psyché se hned hnala na louku, aby mohla chomáče posbírat. Nad Psyché se smiloval rákos. Poradil Psyché, aby na louku šla až po poledni, když ovce spí, protože ráno by ji roztrhaly svými rohy. Počkala tedy až ovce usnou a posbírala chomáče vlny a pospíchala za Afroditou. Po splnění úkolu k ní Afrodita cítila jěště větší nenávist a dala Psyché další úkol, ale i ten s pomocí orla Psyché zvládla. jěště poručila Psyché, aby jí přiněsla vzácný lék od Persefony, která vládla podsvětí. Psyché věděla, že do říše mrtvých mohou jenom mrtví. Proto se rozhodla, že vyleze ne věž, skočí dolů a Smrt si jí odvede do podsvětí. Nyní se nad Psyché slitovala kamenná zeď a poradila jí co všechno má udělat, aby se dostala do podsvětí,ale i ven. Vše se podařilo a Psyché pospíchala k Afroditě. Jěště se chtěla podívat na mast, nadzvedla víčko a vylil se spánek smrti a Psyché okamžitě spadla k zemi mrtvá. Tou dobou již ji hledal Eros a konečně ji našel mrtvou. Sklonil se k Psyché, sejmul jí spánek z víček, rychle letěl zpět k matce,aby tam byl dřív než Psyché.Když Psyché dorazila začal Eros i s pomocí Zeuse přemlouvat svoji matku,aby Psyché odpustila. Afrodita se nechala uprosit a na Olympu se konala svatba. Zeus nechal vypít Psyché pohár nesrmtelnosti, aby mohla s Erosem zůstat navždy.
— 19 —
FILOMEN A BAUCIS
Za strarých časů se stávalo, ze vládce bohů Zeus sestupoval na zem v podobě pozemšťana, aby se přesvědčil,jestli jsou lidé dobří. Nejsou-li zlí a chamtivý. Na jeho cestách ho doprovázel posel bohů Hermes. Jednoho dne takhle dorazili až do velmi pěkného údolí s bohatými statky. Protože se začalo stmívat, požádal Zeus Hermese, aby se šel zeptat, jestli je někdě vezmou na noc. Proto procházeli celou vesnicí, ale nikde je nevzali. Až došli k poslední velice chudé chaloupce. Hned si jich všimnul stařeček Filomen. Pozval je dovnitř a řekl své ženě Baucis, aby připravila něco k jídlu. Baucis začala hned připravovat maso. Filomen nosil různé pochutiny a snažil se hostům ve všem vyhovět. Když dojedli, začal jim Filomen nalévat víno. Všichni si povídali jenomže po chvíli si stařeček, že víno ve džbánku vůbec neubývá. Svěřils e Baucis, ta hned poznala, že jejich dům navštívili bohové. Hned se začali omlouvat bohům za skromné pohoštění. Zeus se zvedl a vyšel z chaloupky a místo ni vyčaroval nádherný zámek ze zlata a stříbra. \"A co by jste si jěště přáli?\" ptal se Zeus Filomena i Baucis. Stařeček mu tedy odpověděl:\"Bohové dovolte nám stát se strážci tohoto krásného zámku a až se naplní náš čas, kéž bychom zemřeli ve stejnou chvíli. Celý život jsme spolu žili ve svornosti a věrně jsme spolu stáli při sobě. Ať nikdy nespatřím hrob své ženy a mně ať nikdy nemusí pohřbívat ona\" \"Dobře\", pravil Zeus ai s Hermesem zmizeli. Tak tedy střežili Baucis a Filomen palác. Jednoho dne si však Filomen všiml,že Baucis obrůstá listím. I Baucis viděla jak Filomen se ztrácí v záplavě listí. Oba dva se začali měnit ve stromy, naposledy si řekli sbohem. Oba dva se promeěnili ve stromy. Filomen se proměnil v dub a Baucis v lípu. Tak jsou navěky spolu a vždy když zafouká vítr, dotýkají se jeden druhého.
— 20 —
Daidalos a Ikaros
Daidalos syna poučoval:
"Dej pozor, Ikare, nelétej příliš vysoko. Slunce by roztavilo na křídlech vosk a ožehlo by ti peří. Nelétej také příliš nízko, aby ti mořské vlny nesmáčely křídla. Křídla by ti ztěžkla, a stáhla by tě do hlubiny. Nelétej ani vysoko, ani nízko, leť uprostřed jako já a neztrácej mě z očí."
Daidalos Ikara políbil a otec a syn se vznesli. První letěl Daidalos a stále se na Ikara ohlížel. Syn letěl, jak mu otec přikázal.
Dole pod nimi si pastýři zacláněli dlaní zrak, dívali se k nebi a říkali si:
"To jistě letí bohové z Olympu podívat se na zem, jak lidé žijí."
Rybářům na břehu se zachvěly ruce svírající sítě, když spatřili vzduchoplavce v povětří.
Pak se rozprostřela pod Daidalem a Ikarem mořská hladina. Potkávali lodě a veslaři zapomínali veslovat. Udiveně hleděli za okřídlenci.
Ostrov Kréta byl už daleko za nimi, den byl jasný a Daidalos, uklidněný zdařilým letem, se zabral do vzpomínek na svou vlast. Ikaros s rozkoší mával lehkými křídly v teplém vzduchu. Byl by se rád vznesl o trochu výš, ale dokud se otec ohlížel, neodvažoval se neposlouchat. Nyní zapomněl zamyšlený otec na Ikara dohlížet a Ikaros toho využil.
Vznesl se výš a výš a byl by se samou radostí z té výšky dal do zpěvu. Přiblížil se k zářícímu spřežení slunečního boha tak blízko, že mohl obdivovat jeho zlatý vůz. A slunce sálalo a rozehřívalo na křídlech vosk. Velké žluté kapky rozpuštěného vosku kanuly do hloubky, do moře. Volné nitě a peří, které už nic nedrželo pohromadě, propustily vzduch. Ikaros mávl ještě jednou holými pažemi a zřítil se s výkřikem do mořských hlubin. Voda umlčela jeho ústa a jiskřící hřebeny vln si podávaly hrst bílého peří.
— 1 —
Faethón
Mladý Faethón přiběhl jednoho dne s pláčem ke své matce.
"Nikdo mi nevěří, že mým otcem je bůh," vzlykal. "Hrál jsem si s chlapci, a smáli se mi. Prý se jen tak chlubím."
Matka ho objala a utěšovala:
"Tvým otcem, synáčku, je opravdu bůh. Podívej se nahoru na oblohu. To slunce, které na nebi hoří, svítí a září, to je tvůj otec. Vidí, jak si hraješ s chlapci, jak se koupáš v řece, vidí všechno, co se na zemi děje. Tvůj otec je bůh slunce Hélios."
Faethón se podíval na oblohu a zatoužil po otci.
"Půjdu k němu," řekl matce, "chci ho navštívit."
Matka mu nezabraňovala.
"Jen jdi," pohladila ho po vlasech, "jistě tě rád uvidí. Musíš se vydat přímo na východ, až přijdeš k vysoké skále. Na skálu vede stezka a na konci stezky, na vrcholu skály se vypíná sluneční hrad tvého otce Hélia."
Nedočkavý Faethón se rychle připravil a vyrazil na cestu. Šel a šel stále na východ, až přišel k vysoké skále. Hrad boha slunce se třpytil do dálky a vysoké zlaté sloupy, na nichž stál, vyšlehovaly k obloze jako plameny. Dvojkřídlá vrata do hradu, vytepaná ze stříbrných paprsků, svítila Faethontovi vstříc, ačkoli na zem pod vysokou skálou se už dávno snesla noc.
Faethón vstoupil do slunečního hradu a musil se zastavit a přimhouřit oči před tak velikou záplavou světla. Uprostřed síně seděl na trůně posázeným drahými kameny sám bůh Hélios. Kolem něho stály Hodiny, Dny, Měsíce, Roky a Staletí. Když si Faethón trochu zvykl na třpyt a záři, rozeznal vedle otcova trůnu zvláštní postavy. Stálo tam usmívající se mladé Jaro s věnečkem ve vlasech, Léto s věncem klasů, Podzim potřísněný šťávou z hroznů vína a ledová Zima s šedivými a rozcuchanými vlasy. A tu už zazněl hradem hlas boha Hélia jako zvon: "Vítám tě, synu Faethonte. Pročpak jsi přišel za mnou až sem?"
Faethón přemohl ostych a odvážně pokročil k otci:
"Na zemi se mi posmívají. Prý jenom lžu a chlubím se. Mým otcem prý není bůh. Prosím tě, můžeš-li, ukaž všem, že jsem opravdu tvým synem."
Hélios sňal z hlavy jiskřící paprsky, vyzval Faethonta, aby šel blíž, objal ho a políbil.
"Jsi můj syn, Faethonte," řekl, "a chci ti to dokázat. Přej si cokoli chceš, a já ti to splním."
Faethón se pyšně usmál:
"Vím, že projíždíš každý den oblohu od východu k západu na zlatém voze taženém zázračnými koňmi. Přál bych si aspoň jednou řídit ten vůz."
Hélios se zalekl a litoval svého slibu.
"Jen to ne," domlouval synovi, "přej si něco jiného. Jsi mladý a neudržíš otěže divokých koní. Cesta slunečního vozu je obtížná. Ráno stoupá vůz strmě na oblohu, a když se dostane na vrchol nebes, dostávám i já sám závrať z té polední výšky. Pak se před vozem prostírá srázná cesta dolů do mořských vln. Je třeba mít silnou ruku, aby se vůz s koňmi i jezdcem nezřítil střemhlav do hlubiny."
Ať říkal sluneční bůh, co chtěl, Faethón se nedal přemluvit. Dychtil dokázat svým přátelům a všem lidem na zemi, že je synem samého slunce. A bůh nemohl svůj slib zrušit.
A povzdechem vzal Hélios syna kolem ramenou a odvedl ho k zlatému vozu, vrhajícímu do všech stran oslnivou záři. Zatímco Faethón žasl nad nádhernou podívanou, otevřela Jitřenka na východě nachová vrata a ukázala síně plné růží. Noc uprchla před červánkem a nastal čas zapřáhnout ohnivé koně do slunečního vozu.
Sluneční bůh potřel Faethontovi tváře kouzelnou mastí, aby ho ochránil před žárem, a dal mu poslední rady:
"Milý synu, když už se nedáš odvrátit od nebezpečné jízdy, dej aspoň pozor, abys nejel s vozem příliš vysoko, spálil bys nebe, pojedeš-li příliš nízko, sežehneš zemi. Proto se drž uprostřed mezi nebem a zemí. Nepoužívej biče, koně se ženou sami vpřed. Cestu poznáš snadno, spatříš stopy mých kol, drž se jich."
Faethón kývá hlavou, ale ani neposlouchá, co otec povídá. Užuž se vyhoupne na vůz, uchopí otěže a radostně vyrazí v cvalu z otcova hradu. Třpytný vůz roztrhne mlhu a pod kopyty slunečních koní zajiskří vzduch. Zprvu koně cválají navyklou dráhou, že Faethontovi jen vlají vlasy okolo hlavy. Pak poznají, že je vede cizí nepevná ruka a že vůz je lehčí než jindy. Vymknou se mladému veliteli a opustí vyjeté koleje. Rozkymácejí v prudké jízdě vůz a ženou se, kudy jim napadne. Zděšený Faethón se podívá z nebeských výšin dolů na zem. Hluboko pod ním leží hory, řeky a města ozářená světlem jeho vozu. Faethón se zachvěje a zmocní se ho závrať. Otěže mu vyklouznou z rukou a dopadnou volně na hřbety koní. Koně se vzpínají a vrážejí do hvězd a pak se řítí dýmajícími mračny opět k zemi. Všude tam, kde se sluneční vůz přiblíží k povrchu země, vyšlehnou plameny. Půda vysychá a praská, v hlíně se otvírají černé trhliny. Král podzemních hlubin s úzkostí pozoruje světlo, které se mu valí rozpukanou zemskou kůrou do jeho království věčné tmy. Tráva, obilí a stromy hoří, města se proměňují v popel. Se sykotem se vypařují řeky, i hory se rozžhaví do běla a rozpadají se v prach. Faethón vidí trosky hořícího světa. Rozpálený vzduch bodá do úst a do plic, vůz pod ním je celý žhavý. V Africe, kde se sluneční vůz nakloní k zemi, zčerná pleť celým národům a vzniknou obrovské pouště. I moře se vaří a ryby se skrývají na dno. Zmučená země vysílá prosby k vládci bohů Diovi, aby ji zbavil utrpení. Zeus vyslyší prosby matky země, vymrští blesk a srazí Faethonta ze slunečního vozu. Koně se splaší a vytrhnou se ze jha, vůz zamíří jinam a koně také jinam. Faethón se zřítí bez ducha rozžhaveným prostorem na zem.
...
— 2 —
Midas
Ve Frygii, v Malé Asii, vládl před dávnými časy král Midas, veliký ctitel boha Dionýsa. Bydlil ve skvělém hradě a byl nesmírně bohatý. Sám o sobě si myslil, že je i nesmírně chytrý, že všemu rozumí a o všem dovede nejlépe rozhodnout jen on. A jak to už bývá, poněvadž byl králem a měl moc, nikdo mu jeho domýšlivost nevyvracel.
Jednou přivedli rolníci ke králi opilého starce, který se sotva držel na nohou. Žalovali na něho, že prý ho našli v královských vinicích, jak trhá nejkrásnější a největší hrozny. Nemusili ani žalovat. Holohlavý, od pití tlustý stařec měl bradu i ruce potřísněny šťávou zralých hroznů, i na zeleném věnci na hlavě měl temné krůpěje a věnec byl celý pomačkaný.
Midas ihned poznal ve starci Dionýsova druha Siléna. Silénos patřil do družiny veselého boha. Kdysi Dionýsa jako malého chlapce vychoval a od té doby ho neopouštěl. Král Midas slavně a s radostí přivítal vzácného hosta. Rozkázal připravit nejlepší jídla, donést měchy njznamenitějšího vína a sezval pěvce a hudebníky, aby při slavnostní hostině zpívali a hráli.
Po deset dní s deset nocí hodoval Silénos s králem a pozvanými hosty. Stříbrné číše po celou tu dobu nevysychaly a místo vína míšeného s vodou se pilo nemíšené, které nutilo všechny hosty k smíchu a veselí. Služebníci živili po deset dní plameny na ohništích a rožně neměly čas vychladnout. Stoly se prohýbaly a praskaly pod tíhou mís a celý palác bzučel jako úl a za dne i za noci se nesly z královského sídla zvuky píšťal a lyry a rozmarný zpěv.
Jedenáctého dne sestavil král z rozjařených bojovníků průvod. Silénovi daroval osla, neboť věděl, že Silénos nejraději jezdí na oslu. Ostatní doprovázeli milého hosta na koních, na vozech i pěšky a s jásotem a se zpěvem vyjeli do sousední země, kde se tehdy Dionýsos zdržoval.
Potkali boha Dionýsa, jedoucího na zlatém voze taženém tygry. Hledal svého pěstouna Siléna. Potěšilo ho, když spatřil Siléna na oslu v tak slavném průvodu ověnčeného listím a kvítím.
„Přej si, co chceš,“ zvolal bůh na krále, „za tuhle službu ti splním přání. Jaký bys chtěl dar?“
Midas se Dionýsovi poklonil a zatvářil se, jak nejchytřeji dovedl:
„Ach, učiň, aby se všechno, čeho se dotknu, proměnilo ve zlato.“
Dionýsos se královu přání usmál a řekl:
„Mohl sis, králi, zvolit lepší dar. Co sis přál, to se ti splní.“
Midas se šťasten vracel domů. Pochvaloval si svou chytrost. Nikdy nebude na světě bohatšího krále než on. Nedočkavě zkouší už cestou, je-li pravda, co mu bůh slíbil. Ulomí ze stromu snítku a sotva věří svým očím. Snítka i s lístky žlutě zazáří, je z ryzího zlata. Zdvihne ze země kámen a v dlani drží třpytivé zlato. Dotkne se hroudy hlíny a hrouda je ze zlata. Jde kolem pole, utrhne několik zralých klasů a mezi prsty mu zazvoní zlato. Prochází královskou zahradou, vztáhne ruku po jablku a do dlaně mu vklouzne zlaté jablko.
Bez sebe štěstím běží Midas do hradu, a sotva se dotkne dvěří, zalesknou se zlatem.
Odhrne závěs a závěs ztuhne ve zlatou stěnu.
Poručí vystrojit bohatou hostinu. Omývá i ruce a s blaženým smíchem pozoruje, jak mu mezi prsty protéká tekuté zlato... I zavolá král služebníky a chce se dát od nich krmit. Služebníci mu podají pokrm k ústům, a jak se pokrm dotkne jeho rtů, už mu mezi zuby zazvoní zlato. I víno mu houstne v ústech ve zlato.
— 3 —
Oidipus a Antigona
V Thébách vládl kdysi král Láios s královnou Iokastou. Neměli děti. Toužili po synovi, který by jednou převzal vládu, a toužili marně.
I vyslal král do Delf posla, aby se zeptal ve slavné věštírně, čím usmířit hněv bohů. Posel se vrátil s hroznou věštbou, která králi vzala dech:
"Narodí se ti syn a s ním vstoupí pod tvou střechu neštěstí. Sám přijmeš z jeho ruky smrt."
Zdrcený král oznámil věštbu manželce a královna proplakala celé noci, zlá předtucha ji skličovala.
Po čase se Iokastě narodil synáček. V paláci zavládlo místo radosti zděšení. Král Láios nechtěl dítě ani vidět a zavolal starého pastýře, aby nemluvně zanesl do divokých hor a nechal je tam šelmám napospas. Pastýřovi bylo nevinného děcka líto. Neodložil je v horách. Odnesl je k svému starému známému, pastýři, který pásl stáda korintského krále. Pak se vrátil do Théb a tvářil se, jako by svědomitě vyplnil, co thébský král Láios uložil.
Láios se uklidnil, a když uplynulo několik měsíců, oschly slzy i královně Iokastě a zapomněla na hroznou věštbu i na svého nebohého syna. Královští manželé se smířili s tím, že trůn nebude mít následníka.
Pastýř korintského krále nazval chlapečka Oidipem a vzal ho s sebou do města Korintu. Také král tamní země byl bezdětný. Dítě v pastýřově náručí se mu zalíbilo. Přijal je k sobě do paláce a vychovával je jako vlastní. Oidipus rostl a sílil a netušil, kdo jsou jeho praví rodiče. Všichni před ním tajili, že ho přinesl pastýř z hor.
Když Oidipus dospěl, pořádal jeho pěstoun v paláci velkou hostinu. Veselým hodovníkům rozpálilo dobré víno tváře i mysli. Vyprávělo se o tom, co se stalo i nestalo, a horkokrevnější hosté se dali do hádky. Oidipus sám byl prudké povahy a vmísil se do sporu. Hašteřivý host hledal, jak by se Oidipa co nejvíce dotkl, a proto zvolal:
"Omrzelo mne hádat se s tebou. Bozi vědí, čí jsi syn. Našeho krále jistě ne."
Oidipus zkrotil hněv a zmlkl. Podivná myšlenka mu vzala klid. Hned ráno vyhledal krále a královnu a vyptával se jich, je-li pravda, co se dověděl. Uklidňovali ho a zlobili se na opilého mluvku. Oidipus se jen smutně usmíval a nevěřil jim. Podezření mu nedopřávalo klidu. Bez vědomí pěstounů se vydal na cestu do Delf. Doufal, že mu věštba ukáže pravdu. Z Delf odcházel zmatenější, nežli do nich přišel. Věštba mu odhalila děsnou budoucnost:
"Prchej před otcem! Setkáš-li se s ním, stihne ho z tvých rukou smrt a oženíš se s vlastní matkou."
Oidipus si umínil, že se vyhne městu, kde žili jeho pěstouni, které pokládal za své rodiče. Dal se na opačnou stranu, chodil neznámými krajinami a řídil se podle hvězd, aby ho cesta nezavedla zpátky do vlasti. Bál se, že by se v Korintu mohla splnit slova věštby.
Jednoho dne se na svém putování setkal na úzké cestě s vozem. Na voze byl nějaký stařec a dva služebníci. Chtěli rychle projet a volali na Oidipa:
"Uhni nám z cesty!"
Oidipus neustoupil a dostal se s vozkou do prudké hádky. V hádce srazil vozku z vozu. Stařec na voze se rozzlobil a udeřil Oidipa bodcem do hlavy. Prchlivý Oidipus zabil starce a pobil i zbylé služebníky. Tak si zchladil hněv a pokračoval v pouti.
Za krátký čas spatřil Oidipus hradby města Théb. Unavený usedl na kámen u cesty a odpočíval. Tu se v zákrutu cesty objevil pocestný, pospíchající z Théb. Před Oidipem se zarazil a vyhrkl:
"Kdo jsi, že si tu tak klidně vysedáváš? Ani svému nepříteli bych neradil odpočívat v téhle krajině."
Oidipus si příchozího udiveně prohlížel.
"Někdo odpočívá a někdo běží, jako by spáchal zlý čin," řekl. "Ty utíkáš z Théb a já tam mířím."
"Do Théb!" vyděsil se pocestný. "Copak nevíš, že se na skále před Thébami usadila sfinx?"
"Přicházím z Delf," řekl Oidipus, "a s nikým jsem cestou nemluvil."
"Tak poslyš," šeptal bázlivě pocestný, "sfinx je stvoření s dívčí hlavou a lvím tělem. Na hřbetě má křídla. Každý den musí jeden Théban přijít ke skále a sfinx mu dá hádanku. Když ji neuhodne, shodí ho do propasti. Hádanku nemůže nikdo uhodnout, je asi očarovaná. Ještě štěstí, že nejsem Théban. Jak jsem do města přišel a uslyšel o tom trápení, hned jsem vzal nohy na ramena a utíkám celou cestu. Ani ty nejsi Théban, nechoď do města, pojď se mnou, poběžíme oba."
"Běž," řekl Oidipus, "život má pro tebe asi velikou cenu, když jej tak opatrně chráníš před místy, kde mu hrozí nebezpečí. Přijdu-li však o život já, vyhnu se jen splnění zlé věštby."
Oidipus se zvedl a zvolna a zamyšlen vykročil k Thébám. Pocestný nad ním zakroutil hlavou:
"Není Théban a plete se do thébských záležitostí. Ať jsou mu bozi milostiví."
A rozběhl se, aby měl nešťastné město co nejdřív daleko za zády.
Oidipus šel v Thébách rovnou do královského paláce. Nalezl tam královnu Iokastu a jejího bratra Kreonta.
Král Láios vyjel do Delf zeptat se věštírny na radu, jak zbavit město sfingy, a nevrátil se. Cestou prý ho přepadli loupežníci a zabili. Místo mrtvého krále vládl zatím Kreón.
Oidipus předstoupil před vladaře.
"Vím o soužení, které postihlo město," řekl, "půjdu ke sfinze a pokusím se uhádnout její hádanku."
Kreón i Iokasta se podivili Oidipově statečnosti. Kreón smutně řekl:
"Odvážným přejí bohové. Sfinx zahubila i mého syna a zahubí nás všechny, neuhodne-li někdo její hádanku. A já rád předám vládu tomu, komu se podaří nad sfingou zvítězit."
Iokasta s obdivem hleděla na Oidipovu odhodlanou tvář a nevěděla, že se dívá do tváře synovi.
Thébští obyvatelé doprovodili Oidipa k jedné ze sedmi thébských bran. Dál se neodvážili.
Oidipus vystoupil příkrou stezkou ke skále, kde seděla sfinx. Už čekala na svou oběť. Přimhouřila oči a změřila si Oidipa potměšilým pohledem.
"Poslouchej dobře," ozval se jí z lidského hrdla nelidsky tvrdý hlas:
"Má to jednu hlavu,
čtyři nohy ráno,
v poledne jen dvě
a tři nohy večer.
Čím to má víc noh,
tím to má míň síly."
Oidipus se usmál. Byl chytrý a hádanka se mu zdála lehká.
***
Kreón nešťastného Oidipa zdržoval v Thébách. Mor už pominul a do města se vracel klid a blahobyt. Oidipus se nedal přemluvit. S poutnickou holí vyšel z Théb. Doprovázela ho jen starší dcera Antigona. Ta jediná nechtěla otce v neštěstí opustit.
Brzy znalo celé Řecko dvojici podivných poutníků. Slepého starce Oidipa, kterého vedla mladá, krásná Antigona. Vyprošovala pro svého otce chléb a starala se o něho. Putovali spolu a hledali háj bohyní pomsty Erinyí. V háji Erinyí měl Oidipus podle věštby najít klid.
Zatím Oidipovi synové Eteokles a Polyneikes dospěli a oba se ucházeli o thébský trůn. Jejich soupeřství nebylo na prospěch vlasti. Kreón s obavami sledoval svár v královské rodině a poradil oběma mladíkům, aby se ve vládě střídali. Bratři souhlasili. Rok měl vládnout Polyneikes a další rok zase Eteokles. Eteokleovi se však za jeho panování podařilo upevnit si moc tak, že bratr Polyneikes musil před ním prchnout. Eteokles se stal v Thébách králem a Polyneikes začal v cizině sbírat veliké vojsko, aby si dobyl trůnu mocí.
Oba bratři byli horkokrevní po otci Oidipovi a neústupní. Schylovalo se mezi nimi k válce. Oba by byli měli rádi na své straně Oidipa. Věštba předpověděla, že válku vyhraje ten, s kým půjde Oidipus. Začali po otci pátrat a poprvé po dlouhém čase se starali o to, kde putuje.
Oidipus byl v té době nedaleko Athén. Cítil, že se blíží okamžik, kdy dojde pokoje. Usedl s Antifonou na okraj háje a odpočíval. Tu se ozval na cestě dusot koňských kopyt a objevila se skupina lovců s athénským králem Théseem v čele. Vraceli se do města z lovu. Théseus ihned poznal Oidipa, seskočil z koně a pozdravil ho.
"Ubohý Oidipe," řekl, "znám tvůj osud a rád bych ti pomohl. Pojď s námi, vezmu tě do Athén a můžeš tam v klidu prožít své stáří. Zakrátko se snese chladná noc a nemůžeš nocovat zde, v háji zasvěceném Erinyím."
Když Oidipus uslyšel, že odpočívá v háji Erinyí, zaradoval se. Byl u cíle své cesty. Odpověděl proto klidně a tiše:
"Děkuji ti, králi, ale jsem u cíle. Brzy odejdu do říše stínů. Chceš-li mi prokázat poslední službu, přikaž služebníkovi, ať mi přinese nový oděv, abych slavnostní chvíli nevítal v zaprášených starých šatech."
Théseus poslal do Athén pro nové roucho a posadil se k Oidipovi. Sotva služebník zmizel mezi stromy, ozval se na cestě znovu dusot koní a před Oidipem seskočil jeho syn Polyneikes. Konečně našel otce. Padl před ním na kolena, žaloval na svého bratra Eteokla, který ho zbavil trůnu, a prosil Oidipa, aby s ním vytáhl proti Thébám.
"Po léta sis na mne nevzpomněl," odpověděl Oidipus na synovy nářky, "ale když chceš uchvátit moc, mám ti pomáhat v bratrovražedném boji. Poslechni otce, který stojí před bránou podsvětí. Vytáhneš-li s vojskem proti Thébám, postihne tě to, co přeješ svému bratrovi. Jdi odtud pryč, i moje slepé oči vidí krev bratra na tvém meči."
Polyneikes zlostně vsedl se svými průvodci na koně a bez pozdravu odcválal ke svému vojsku.
Eteokles vyslal k otci Kreonta, aby ho přemluvil k návratu do Théb. Kreón se dostal k Athénám právě ve chvíli, kdy Polyneikes s hněvivou tváří v plném cvalu opouštěl otce. Polyneikes minul Kreonta, aniž ho poznal. Pohled na Polyneika dodal Kreontovi naději, že Oidipa získá pro Eteokla. Vyrazil k háji Erinyí a přednesl Oidipovi Eteoklovu prosbu.
Oidipus jen odvrátil tvář. V posledních okamžicích života tušil hrozný výsledek thébské války a nechtěl zasahovat do světských záležitostí.
Kreón odjel s nepořízenou.
Služebník se vrátil z Athén a Oidipus si oblékl slavnostní roucho. Rozloučil se se všemi a požádal Thésea, aby Antigoně umožnil návrat do rodných Théb. Potom jako by náhle jeho slepé oči prohlédly, vzpřímený a pevným krokem sám vstoupil bez průvodce do háje bohyní pomsty. Hluboko v houštinách se před ním otevřel vchod do podsvětí. Oidipus v něm zmizel a země se za ním opět tiše zavřela.
Nikdo nikdy nenalezl jeho tělo.
Antigona se vrátila do Théb. Blížilo se k nim už Polyneikovo vojsko. Šest udatných vojevůdců oblehlo šest thébských bran a sedmou oblehl se svým oddílem Polyneikes sám.
Eteokles se obával dlouhého obléhání, a proto vystoupil nahoru na hradby a zvolal:
"Nač mají, Polyneiku, umírat bojovníci na obou stranách pro spor, který si můžeme vyřídit mezi sebou my sami. Změř sám se mnou své síly! Padneš-li v boji ty, ať odtáhne i tvoje vojsko, padnu-li já, staneš se bez války thébským králem a Thébané ti otevřou brány."
Polyneikes bratrův návrh přijal. Obě vojska uzavřela příměří a shromáždila se před hradbami. Bojovníci se vzrušeně přeli, kdo bude vítězem. Eteokles a Polyneikes vyšli proti sobě se zbraní v ruce a na prostranství před zraky vojsk začal bratrovražedný boj.
Zasvištěly oštěpy a odrazily se od nastavených štítů. Bratři na sebe rozhořčeně dotírali, podněcováni svými bojovníky, ale štíty zachycovaly všechny rány. První se zapomněl Eteokles a ukázal pod štítem nohu. Polyneikes mu okamžitě zasáhl dobře mířeným oštěpem holeň. Polyneikovo vojsko zajásalo. Zraněný Eteokles přemohl bolest a chopil se meče. I Polyneikes uchopil meč a boj pokračoval. Eteoklovi se podařilo nečekaně se přiblížit bratrovi z nechráněné strany. Máchl mečem a zasadil mu smrtelnou ránu. Polyneikes se zhroutil bratrovi k nohám.
Eteokles se sklonil nad umírajícím Polyneikem. Polyneikes otevřel naposled oči, sebral zbytek sil, zvedl meč a probodl bratra. Společně vydechli duši.
Bratři byli mrtví, ale mezi vojsky propukla prudká hádka. Thébské vojsko bylo přesvědčeno, že vyhrál Eteokles, Polyneikovi bojovníci, že zvítězil Polyneikes. Thébané vzali na zápasiště prozíravě zbraně. Polyneikovo vojsko přišlo bezstarostně beze zbraní. Když hádka vypukla, byli Thébané ve výhodě. Obrátili své oštěpy a meče proti nepříteli a Polyneikovo vojsko se dalo na zmatený ústup, který se změnil v úprk. Vítězní thébští bojovníci se vrátili do osvobozeného města s bohatou kořistí.
Vlády se opět ujal Kreón. Eteokles padl za vlast, a proto jej dal pohřbít s královskými poctami. Polyneika rozkázal ponechat nepohřbeného před hradbami, neboť vytáhl s ozbrojenou silou proti Thébám. Ať se o něj rozdělí dravé ptactvo a potulní psi. Kdyby se však přece jen někdo našel, kdo by Polyneika pohřbil, měl být potrestán smrtí. K mrtvole vyslal Kreón stráže, aby nikdo neporušil jeho rozkaz.
Antigona těžce nesla nelidské Kreontovo rozhodnutí. Jak může Polyneikova duše dojít klidu, není-li tělo pohřbeno?
"Sestro," řekla Antigona Isméně, "náš mrtvý bratr leží před hradbami. Pojď se mnou, pohřbíme ho spolu, než se stane kořistí dravců."
"Nevíš, že za pohřbení Polyneika je smrt?" lekala se Isména.
"Smrt za čin, který je milý bohům i lidem, je krásná smrt," odpověděla Antigona.
"Nemůžeme vždy dělat jenom to, co pokládáme za dobré," bránila se bázlivě Isména. "Kreón je mocný a neunikneš mu."
"Už jsem mu unikla," řekla Antigona, "může mne zabít, že jsem uposlechla lidskou a sesterskou lásku. Ale lidskost a lásku zabít nemůže. Když nechceš jít se mnou, půjdu sama."
Antigona sestru nepřesvědčovala. Za bezhvězdné noci se vykradla sama z paláce a opustila město. Pod hradbami ležel mrtvý Polyneikes a nedaleko dřímaly stráže. Tiše odvlekla bratra k řece, omyla ho a navršila na mrtvého hlínu. Před svítáním se vrátila do Théb.
Ranní chlad probudil strážce z dřímoty. Místo, kde dříve ležel mrtvý, bylo nyní prázdné. Stráže už viděly, jak se na ně snese Kreontův hněv. Proto pilně prohledávaly okolí, až nalezly stopu, kudy Antigona bratra vlekla. Po stopě došli strážcové k řece a spatřili nehotový čerstvý rov. Horlivě smetli z mrtvého hlínu a skryli se za blízký pahorek. Čekali, že pachatel přijde dílo dokončit.
Čekali celý den a za soumraku zpozorovali temnou postavu. Neohrožená Antigona se vracela k hrobu svého bratra. Nad odkrytým mrtvým se zarazila, ale neotálela. Nabrala do hrstí prsť a začala bratra znovu pokrývat hlínou. Sotva se shýbla podruhé, vyskočily z úkrytu stráže a odvedly Antigonu ke Kreontovi. Nebránila se, ani nezapírala svůj čin.
"Jak ses mohla opovážit přestoupit můj zákaz?" zvolal rozlícený Kreón, když se přiznala.
"Ten zákaz nevydal Zeus, ale král," odpověděla srdnatě Antigona, "nemůže proto platit víc než láska a lidskost. Jsou zákony, které nepocházejí od králů, a jsou důležitější a trvalejší."
"To si myslíš jenom ty!" rozkřikl se Kreón.
"Ne," řekla Antigona, "to si myslí i thébský lid, ale před tebou mlčí."
"A nestydíš se lišit se od ostatních?"
"Nestydím se za to, že ctím mrtvého bratra. Smrt dává rovná práva vítězům i poraženým. A víc než život nemůžeš mi vzít."
"Mluvíš odvážně. Jen ať tě odvaha cestou do podsvětí neopustí. Stráže sem!"
Přiběhli ozbrojenci a Kreón jim vydal rozkaz, aby dívku odvedli do liduprázdné končiny a tam ji zazdili živou ve skalní sluji. Ozbrojenci s Antigonou byli už na cestě, když se o tom dověděl Kreontův syn Haimón. Antigona byla jeho nevěsta, ale nelítostný Kreón toho nedbal. Haimón vyrazil z paláce a na místě chtěl zabránit otcovu rozsudku.
— 4 —
Orfeus
V řecké krajině nazývané Trákie žil před dávnými lety slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a dovedl k tomu tak krásně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. I ptáci umlkali a naslouchali jeho písním a zvířata opouštěla les a táhla za ním. Vlk běžel vedle beránka, liška se zajícem, a nikdo nikomu neublížil. I hadi vylézali z děr a naslouchali a kamení uhýbalo zpívajícímu Orfeovi z cesty. Řeky se jeho zpěvem zastavovaly a ryby se vynořovaly nad hladinu, aby lépe slyšely jeho píseň.
Lidé mu naslouchali, smáli se i plakali, podle toho, jaký byl jeho zpěv. Zapomínali na své starosti a musili jednat tak, jak tomu chtěla jeho píseň. Na místa a na hostiny, kde Orfeus zpíval, přicházeli i bohové. Sestupovali po Mléčné dráze na zem za jeho hlasem.
Také vodní víly, najády, vystupovaly z vln, sotva zaslechly Orfeův zpěv. Do jedné z nich se Orfeus zamiloval, odvedl si ji domů a oženil se s ní. Víla se jmenovala Eurydika a byla líbezná jako Orfeovy písně.
Krátký čas žili spolu šťastni. Jednoho dne musil Orfeus odejít z domu a Eurydika osaměla. V samotě zatoužila po zelených hebkých loukách, kde zurčí prameny a říčky. Tam bydlily v třpytivých vodách její družky, najády. Vzpomínala na ně a usmyslila si, že je navštíví.
Vyběhla ven a těšila se, jak své přítelkyně překvapí. Pospíchala nejkratší cestou lukami. Tu ji v noze prudce zabolelo a bodavá bolest se jí rozlila po celém těle. Pohlédla na zem a spatřila mihnout se travinami jedovatého hada. Ve mdlobách klesla na louku. Hadí jed byl krutý, zastavil jí srdce. Eurydika zemřela a neprobudil ji ani pláč jejích družek, vodních víl, ani Orfeovo zoufalství, když se s ní zase shledal.
Orfeus pohřbil mrtvou Eurydiku a s ní i všechny radostné písně. Smutně bloudil po světě a lidem se při jeho nových písních už jen slzy řinuly po tvářích. Listí na stromech vzdychalo a divoké šelmy vycházely z lesních houštin s vlhkýma očima.
Nikde na zemi nenacházel Orfeus pokoje. Bez ustání myslil na svou Eurydiku a na štěstí, které ztratil. Čas nedovedl zmírnit jeho bolest a smutek. Po dlouhém neklidném putování se odhodlal, že sestoupí pod zem do podsvětní říše, kam odcházejí stíny zemřelých. V podsvětí vládl bůh Hádes s manželkou Persefonou lidským duším, jejichž těla na zemi zemřela. Podsvětní bohy chtěl Orfeus prosit, aby mu vrátili jeho Eurydiku, aby jí dovolili porušit zákon smrti a navrátit se na zem mezi živé lidi.
Orfeus zamířil na západ, neboť tam někde v dálce se v černých skálách skrýval vchod do podsvětí. Šel, a když se mu zdálo, že zabloudil, začal smutnou píseň o mrtvé Eurydice. Píseň obměkčila i stromy. Ukazovaly mu větvemi cestu a milosrdná tráva sklonila stébla na stranu, kudy vedla cesta do podsvětí.
Konečně spatřil Orfeus řadu nehybných cypřišů a spoustu černých skal, ztrácejících se v šedivé mlčenlivé mlze. Vnořil se do té mrtvé mlhy. Náhle se před ním rozsvítily tři páry ohnivých očí a ozval se divoký štěkot. To vítal Orfea trojhlavý pes Kerberos, strašný hlídač v bráně vedoucí do podsvětí. Ucítil živého člověka. Ale Orfeus se dal do zpěvu a ve všech třech krvavých tlamách zmlkl štěkot. Obrovský pes ulehl a propustil Orfea do království smrti. Zpívaje kráčel Orfeus sráznou stezkou dolů, vyhýbal se místům, z nichž šlehaly plameny, ale i plameny strnuly a jejich žár se zmírnil, sotva k nim dolehl jeho hlas.
Orfeus se vmísil do tichého zástupu vzdušných stínů. Ty všechny pospíchaly na břeh temné řeky Styx. Brzy přijel člun se starcem Charónem, který převážel šedé postavy do podsvětí.
Orfeus vskočil do loďky za dušemi mrtvých, ale Charón poznal, že do loďky vstoupil živý člověk. Nechtěl Orfea převézt na druhý břeh. Nešťastný Orfeus začal zpívat a rozplakal i starého Charóna. Už Orfea nevyháněl.
Loď přirazila k břehu a duše mrtvých odcházely k soudu. Orfeus se však vydal hledat vládce podsvětí. Přešel louku, po níž bloudily stíny těch, kdo na světě nebyli ani dobří, ani zlí, spatřil končinu blažených, elysium, kde se radovaly duše dobrých lidí, i chmurný tartaros. Tam si trápením a mukami odpykávaly duše zemřelých zlé skutky spáchané za života na zemi. Kamkoli v tartaru Orfeus se zpěvem vstoupil, mizelo utrpení, dokud zněl jeho hlas. Týrané duše zapomínaly na své útrapy a jen naslouchaly. Stín mrtvého krále Tantala zapomněl na svůj věčný hlad a žízeň, kterými ho bohové potrestali, stín krále Sisyfa si odpočinul na chvíli od své namáhavé a marné práce.
Uprostřed království mrtvých seděl na černém trůně vládce podsvětí, zamračený Hádes. Černé vlasy mu splývaly na čelo a v bílém obličeji svítily chladné oči. Vedle něho seděla Persefona v černých šatech a její tvář z nich vystupovala jako bledý měsíc z nočního mračna. Orfea zamrazilo při tom pohledu, ale jeho láska byla silnější než strach. Zazpíval před mocnými vladaři.
Zpíval o své lásce k Eurydice a o smrti, která předčasně odvedla její duši do říše snů. O své bolesti zpíval, o smutku bez konce a bez hranic. Prosil bohy podsvětí, aby mu dovolili odvést Eurydiku opět na zem. Stejně nikdo ze smrtelníků neujde poslední cestě do jejich panství. I Orfeus s Eurydikou přijdou jednou do říše mrtvých.
Hádes i Persefona dojati poslouchali jeho zpěv.
"Splním ti tvé přání," řekl Hádes, když Orfeus dozpíval. "Eurydika se může vrátit mezi živé lidi. Ty se však cestou z podsvětí na manželku neohlížej. Ohlédneš-li se po ní, než vyjdete na zemský povrch, zmizí ti a vrátí se mezi stíny a už ji neuvidíš."
Orfeus radostně poděkoval a na pokyn vládce podsvětí se zvolna přiblížil stín Eurydiky, aby následoval manžela nahoru na svět.
Šli známou stezkou k povrchu země, vstoupili na Charónovu loď a dali se převézt.
Kráčeli krajinou nesmírného ticha. Orfeus šel napřed a naslouchal, zda neuslyší za sebou krok Eurydiky. Slyšel jen svoje kročeje a zachvátila ho hrozná úzkost. Snad se Eurydika opozdila, nezná cestu a zbloudila v podsvětí, snad se jí přihodilo něco zlého. Ve strachu zapomene Orfeus na slib a otočí se. Před očima se mu rozplyne obraz Eurydiky a milovaná žena umírá podruhé. Lehký vánek se dotkne Orfeova čela jako poslední políbení a pak stojí na stezce uprostřed ticha sám a sám. Zoufalství přepadne Orfea, běží po stezce dolů jako šílený, volá Eurydiku a bez dechu doběhne k řece a k Charónovu člunu. Ale nadarmo tentokrát prosí převozníka, aby ho převezl na druhý břeh.
...
— 5 —
Potopa
K vládci bohů, Diovi, se donesla pověst o tom, jak jsou lidé zkažení a jak se neštítí ani zločinů. Řekl si, že sestoupí na zem. Chtěl se přesvědčit na vlastní oči, zda lidé opravdu loupí a vraždí a uctívají lež místo pravdy a posmívají se bohům.
S lítostí a rozhořčením poznával všude, kam se na své pouti dostal, že lidé jsou ještě horší, než vyprávěly pověsti. Jeden druhému kradl a přitom mu lhal do očí, hostitelé přepadali své hosty ve spánku a pobíjeli je, děti se těšily na smrt svých rodičů a s touhou očekávaly dědictví, ženy vařily jedy svým mužům a bratr napínal luk proti bratrovi. Diovi bylo lépe, když procházel skalnatými, liduprázdnými končinami než v městech a vesnicích mezi lidmi.
Jednoho večera došel Zeus k paláci arkadského krále, který se jmenoval Lykáón. Lidé poznali, že se blíží bůh, a začali se modlit. Král Lykáón se však lidem posmíval. Uvidíme, myslil si Lykáón, je-li ten pocestný bohem. Vyzkouším ho. Měl v paláci jako rukojmí muže z kmene Molossů. Jednoho z nich zabil a dal ho uvařit. Až se pocestný nasytí lidského masa a upadne do hlubokého spánku, chtěl Lykáón zavraždit i jeho.
Služebníci předložili Diovi mísy s kouřícím pokrmem. Zeus poznal, jakou neblahou hostinu mu král uchystal, a zahořel hněvem. Seslal na palác zločinného krále Lykáóna blesk a ohlušující hrom se rozlehl po celém království. Odevšad vyšlehly plameny a lačně polykaly králův majetek. Lykáón sám vyrazil ve smrtelných úzkostech z hořícího domu a prchal před Diovým hněvem. Otvíral ústa, ale oněměl děsem. Když se mu konečně vrátil hlas a chtěl křičet, vydralo se mu z úst vytí. Padl na všechny čtyři a cítil, jak mu nohy a ruce a celé tělo obrůstá srstí, jak se mu protahuje obličej. Z Lykáóna se stal vlk, věčně toužící po krvi. Od těch dob obchází stáda pasoucí se na loukách a oči mu divoce jiskří jako dříve, dokud ještě byl králem.
Zeus se vrátil na nebesa a svolal sněm bohů. Bohové spěchali po Mléčné dráze do mramorové síně, kde na trůně seděl Zeus, rozhněvaný a zamyšlený. Sotva se shromáždili, zahřměl hlas vládce bohů. Vyprávěl jim o tom, co na zemi spatřil a zažil.
"Jeden palác jsem už rozdrtil bleskem," řekl, "ale je třeba potrestat všechny lidi. Chtěl jsem sežehnout zemi ohněm svých blesků, obávám se však, že by od takového obrovského požáru chytilo ovzduší i širá nebesa. Vždyť všichni známe věštbu, že přijde doba, kdy země, moře i nebesa vzplanou a svět zajde v plamenech. Proto sešlu na zem potopu a omyji tvář země od špatností a nehodného lidského pokolení."
A Zeus dá uzavřít do jeskyň severák s větry rozhánějícími mraky a vypustí jižní vítr. Jižní vítr zamává mokrými křídly a vzlétne, na čele mu sedí hustá mlha a z šedivých vousů mu stéká déšť. Pravicí tiskne a trhá temná mračna a vypouští vodní přívaly. Bůh vod Poseidón pomáhá svému bratru Diovi. Svolá bohy všech řek a poručí jim, aby dali proudům vystoupit z břehů, aby strhávali hráze a poslali vlny do lidských příbytků.
Tu vystoupí řeky z řečišť a zatopí vesnice i města, přikryjí obilí, keře i stromy a hladina stoupá nad střechy domů a brzy zmizí pod vodou i špičky věží. Lidé se snaží spasit se plaváním, ale zalykají se bičujícím deštěm a jen málokomu se podaří dosáhnout vrcholků hor. Brzy však stoupne voda i nad vrcholky hor a spláchne lidi do hlubin nového nekonečného moře. Jiné lidé nasedli do člunů a do lodí a zápasí na vzdutých vlnách o holý život. Ztroskotávají na skalnatých mělčinách, jež před nedávnem ještě byly hřebeny nejvyšších pohoří. Zvědavé ryby plují hluboko pod hladinou v korunách stromů a prohánějí se v domech a chrámech, jejichž okna a dveře vylomily rozbouřené vlny. Jeleni, kanci a vlci zápasí marně s vlnami a lesy obývají delfíni. Země se stala jediným mořem. Leckterý pták unavený letem padl do vody, když neměl, kde by odpočinul. Koho nepohltily vlny, zemřel hlady.
V krajině Fókis se zvedala nad vodní plání ještě hora Parnas. K této hoře zamířil malý člun, v kterém se plavil Deukalión, syn Prométheův, s manželkou Pyrrhou. Prométheus je včas varoval a dal jim pevný člun. Jakmile Zeus zpozoroval, že z celého lidstva zbývají jen Deukalión a Pyrrha, lidé spravedliví, poctiví a bohabojní, rozptýlil mraky a ukázal nebesům zem a oblohu zemi. Také Poseidón odložil trojzubou vidlici, kterou čeřil moře, zavolal svého syna Tritóna a rozkázal mu, aby zatroubil na obrovskou lasturu. Tritón uměl na ni troubit tak mocně, že naplnil troubením ovzduší celého světa. Zatroubil a vody začaly ustupovat, řeky vstoupily do svých řečišť a moře dostalo opět břehy.
Deukalión s Pyrrhou přistali u hory Parnas, padli na kolena a děkovali bohům za záchranu. Pak se rozhlédli kolem sebe a viděli jen pustou zemi. Lesy měly ve větvích ještě kusy bahna a celá krajina byla tichá, bez života. Povzdechl Deukalión:
"Milá Pyrrho, zbyli jsme jediní z celého lidstva. Co si počneme? Kéž bych dovedl jako můj otec Prométheus dát hlíně tvar člověka a vdechnout jí život!"
Se slzami v očích se modlili Deukalión a Pyrrha na stupních polorozpadlého, mechem zarostlého chrámu bohyně Themis, matky Prométheovy. Prosili, aby jim pomohla vzkřísit na mrtvé zemi opět život. Dojatá bohyně jim poradila:
"Vyjděte z chrámu, zahalte hlavy a házejte za sebe kosti veliké matky."
Zamyšleni vyšli z chrámu. Nedovedli pochopit, že by na nich bohyně žádala, aby rušili klid mrtvých předků. Přemýšleli dlouho. Náhle Deukalióna napadlo, že velikou matkou mínila bohyně zemi.
"Země je velikou matkou nás všech," řekl Deukalión, "a kosti veliké matky mohou být jen kameny v hlíně."
Pochyboval však, že by kameny mohly oživit zemský povrch. Přesto nasbíral s Pyrrhou kameny a házel je za sebe. Stal se zázrak. Sotva kameny za jejich zády dopadly na zem, začaly ztrácet svou tvrdost, a co v nich bylo vlhkého, stalo se masem a počalo narůstat do tvaru lidského těla. Co bylo v kamenech tvrdé a nepoddajné, změnilo se v kosti, co bylo v kameni žílou, dalo vznik žílám v lidském těle. Kameny vržené Deukaliónem braly na sebe podobu mužů, kameny hozené Pyrrhou se proměnily v ženy.
Tak vznikl nový lidský rod, houževnatý v práci a odolávající útrapám a strastem. Zrodil se z kamene a jako kámen byl nepoddajný a tvrdý.
— 6 —
Prométheus
Modrá obloha se zhlížela ve vodách a vody byly plné ryb. V povětří létala hejna ptáků a na zemi se pásla na lukách stáda. Ale nikdo stáda nehlídal, nikdo nelovil ryby a nikdo nenaslouchal ptačímu zpěvu. Na zemi chyběl člověk.
Smutně bloudil po zemi Prométheus, potomek božského rodu Titánů, a marně hledal živé bytosti, které by chodily vzpřímeně jako on a které by se mu podobaly tváří. Viděl však hlínu, dávající život trávě, rostlinám a stromům, a spatřil husté deště, snášející se na zem. Dešťová voda udržovala v přírodě život, a tam, kde nepršelo, umíraly stromy i keře a narůstala poušť. Když Prométheus poznal sílu země a vody, smísil hlínu s dešťovou vodou a vytvořil sochu prvního člověka. Podobala se bohům. Pallas Athéna, bohyně jasného rozumu a moudrosti, vdechla neživé soše ducha a šedivá hlína zrůžověla, začalo v ní bušit srdce a doposud nehybné nohy a paže učinily první pohyby. Pak poslal Prométheus na svět první lidi.
Dlouho lidé nevěděli, jak užívat ducha - daru Pallas Athény. Žili jako malé děti. Viděli, ale nepoznávali, slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi jako ve snu. Nedovedli pálit cihly, ani přitesávat trámy, ani stavět domy. Jako mravenci se hemžili po zemi i pod zemí v temných koutech slují. Nevěděli dokonce, že se jaro střídá s létem, léto s podzimem a podzim se zimou.
Tu se vydal Prométheus mezi lidi a učil je stavět domy, učil je číst, psát a počítat a rozumět přírodě. Naučil lidi zapřahat zvířata do jha i sestrojovat povozy, aby lidé nemusili nosit břemena na zádech. Ukázal jim, jak se stavějí lodě a jak plachty ulehčí veslařům práci. Vedl je do hlubin země za ukrytými poklady. Měď, železo, stříbro i zlato začaly opouštět pod pilnýma rukama horníků podzemní ložiska.
Dříve lidé neznali léku, nevěděli, co jim prospívá a co škodí. Prométheus jim poradil, jak mísit hojivé masti a uzdravující léky. Odhalil užaslým lidem všechna umění a lidé se horlivě všemu učili.
Bohové, shromáždění na hoře bohů, na Olympu, pozorovali nedůvěřivě pokolení lidí na zemi, které se naučilo od Prométhea práci, vědám i umění. Zvláště vládce všech bohů, Zeus, se mračil den ode dne víc a víc. Zavolal si Prométhea a řekl mu:
"Naučil jsi lidi pracovat a myslit, ale nenaučil jsi je ještě dobře, jak mají ctít bohy a jak jim obětovat, jak se jim klanět. Víš přece, že na bozích záleží, bude-li rok úrodný nebo chudý, navštíví-li zemi mor nebo blahobyt. Bohové vládnou nad osudy lidí. I já sám vrhám své blesky, kam se mi zachce. Jdi k lidem a řekni jim, aby nám obětovali, nebo je stihne náš hněv."
"Lidé budou přinášet bohům oběti," odpověděl Prométheus, "ale ty, Die, si přijď vybrat, co mají obětovat."
A Prométheus zabil býka, maso ukryl do býčí kůže a navrch položil žaludek. Na druhou hromadu dal kosti, ale obalil je tukem tak, že je nebylo vidět. Hromada kostí obalených tukem byla větší a zdála se i lepší. Sotva Prométheus všechno připravil, ucítil Zeus příjemnou vůni chystané oběti a sestoupil z nebes na zem.
Prométheus spatřil Dia a zvolal:
"Bohové, vyberte si, který díl je vám milejší. Co, vládce bohů, vybereš, to budou smrtelní lidé obětovat."
Zeus poznal, že ho chce Prométheus oklamat. Nedal však najevo hněv a naschvál vyvolil hromadu lesknoucí se tukem.
Prométheus přistoupil s úsměvem k hromadě a odhrnul tuk. Objevily se holé kosti. Když odkryl býčí kůži, zavonělo čerstvé maso. Od těch dob obětovali lidé bohům tuk a kosti, maso si ponechávali pro sebe.
Zeus nenechal smělý Prométheův čin bez trestu. Rozhodl se, že lidem vezme oheň. Připadla jim lepší část, maso, ať je tedy jedí syrové. Vládce bohů poručil ihned mračnům, aby lijákem uhasila všechna ohniště. Divoký vítr rozmetal horký popel a odnesl jej do moře. Tak ztratili lidé oheň, který potřebovali nutně k životu a práci. Nemohli péci chléb ani vařit, kovárny zpustly a dílny osiřely. Za chladných dnů a mrazivých nocí nebylo kde se ohřát.
Prométheus viděl neštěstí seslané na lidi, cítil s nimi a neopustil je. Věděl, že v Diově paláci plápolá dnem i nocí jasný oheň. Vplížil se proto v noční tmě na horu Olymp do zlatého paláce vládce bohů. Potichu, nikým nezpozorován, vzal trochu ohně z Diova krbu a ukryl jej v duté holi. S ohněm se vesele vrátil zpátky k lidem. Přinesl jim, po čem tolik toužili.
Zase se pozvedly plameny na lidských ohništích i v dílnách a vůně vařených pokrmů a pečeného masa stoupala k nebesům a dotkla se i nosu vládce bohů. Zeus shlédl na zem a spatřil kouř stoupající z komínů. Rozhněval se zlým hněvem bohů. Ihned určil lidem nový trest. Zavolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášený umělec. Bydlil pod kouřícími sopkami, kde měl své dílny. Tomu poručil, aby zhotovil sochu krásné dívky. Héfaistos poslechl a zanedlouho stála před Diem nádherná socha, jakou svět neviděl. Zeus jí vdechl život. Bohyně Athéna jí dala skvostný závoj, bělostné roucho a skvělý pás, bohyně krásy, Afrodita, jí dala nadpozemský půvab a Hermes, posel bohů, jí daroval živou řeč a milý a úlisný hlas. Potom ji ověnčili. Zeus jí vložil do rukou zlatou schránku a nazval dívku Pandorou, vším obdařenou. Lstivý Hermes odvedl Pandoru na zem k Prométheovu bratru Epimétheovi.
Prométheus často bratra varoval, aby nepřijímal od bohů žádné dary. Ale Epimétheus při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl na všechno varování a na všechny rady. Vlídně ji přijal do domu i se zlatou schránkou. Byl zvědav, co mu bohové ve schránce posílají, a požádal dívku, aby pozvedla víko.
Pandora ochotně schránku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté schránky zlé nemoci, bolesti, bída a strasti, zakroužily nad domem a rozletěly se po celém světě, jenž doposud neznal nic z takového zla. I Pandora se polekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje. Nemoci a strasti ji přitiskly až k samému dnu, a proto jí do světa vyrazilo tak málo.
...
— 7 —
Hérakles
Hérakles byl synem vládce bohů Dia a smrtelné ženy Alkmény. Už v dětství měl větší sílu než dospělý muž. Věštec Teiresias Héraklovi prorokoval hrdinský život a na jeho konci nesmrtelnost. Hérakles byl odmala velice zlostný a prchlivý. Kdysi ho pokáral jeho učitel hudby a chlapec mu hodil na hlavu lyru s tak velkou prudkostí, až učitele zabil. Za trest musel odejít do hor pást stáda.
Jednou, když byl dospělý a silný Hérakles na pastvě, přišly k němu dvě ženy: Ctnost a Rozkoš. Rozkoš nabízela Héraklovi život bez práce a námahy. Od Ctnosti se dozvěděl, že když se dá na její cestu, vykoná velké dílo. Ženy zmizely a Hérakles se okamžitě rozhodl pro Ctnost. V Mykénách vládl Héraklův příbuzný král Eurystheus, jenž mu záviděl vítězství nad králem Minyů a chtěl ho pokořit. Žádal, aby Hérakles k němu vstoupil do služby. Hrdina se zeptal na radu delfské věštkyně. Ta mu ohlásila, že musí prvorozenému Eurystheovi vykonat deset prací, a potom bude volný. Hérakles se tedy vydal do Mykén.
Král mu nařídil přinést kůži nemejského lva, zabít hydru a další úkoly, které hrdina nakonec splnil. Eurystheus nechtěl Hérakla propustit, a tak mu uložil ještě dva úkoly. Hrdina splnil i tyto dva a mohl odejít z králových služeb.
Hérakles přesto dál cestoval po světě. Jednou přišel na hrad mocného krále, který pořádal závody v lukostřelbě o svou dceru Iolu. Přestože hrdina v závodech vyhrál, Iolu nedostal. Hérakles se rozzlobil a odešel z hradu. Na cestě ho dohonil bratr Ioly. Pověděl hrdinovi, že po jeho odchodu se z hradu ztratili koně a mezci. Král si myslel, že zvířata ukradl Hérakles. Bratr Ioly žádal Hérakla, aby mu pomohl najít pravého zloděje. Hrdina ve vzteku shodil mladíka do propasti. Dia to rozzlobilo a potrestal syna zlou horečkou.
Hérakles se na radu delfské věštkyně nechal prodat do otroctví. Koupila ho královna Omfalé. Když se královna dozvěděla, jaký je Hérakles slavný silák, propustila ho na svobodu. Po odchodu z královnina domu se hrdina oženil s královskou dcerou Dianeirou. Narodil se jim syn Hyllos.
Jednou se Hérakles se svou rodinou vydal navštívit přítele. Cestou narazili na zlého kentaura, kterého hrdina posléze přemohl. Umírající kentaur pověděl Dianeiře, že po natření Héraklových šatů jeho krví zůstane hrdina své ženě věrný. Zanedlouho po této příhodě se Hérakles vydal na válečnou výpravu. Domů poslal zajatce, mezi nimiž byla Iola. Dianeira se o Iole dozvěděla a nabarvila hrdinův oblek kentaurovou krví a poslala jej manželovi. Héraklovi začal oblek sežehovat krev a kosti. Dianeira se doslechla, co provedla, a probodla se mečem. Umírajícího Hérakla převezli přátelé do jeho vlasti, odkud si ho Pallas Athéna odnesla na horu Olymp.
— 8 —
Hérakles
Syn vládce bohů Dia Hérakles měl již od dětství neuvěřitelnou sílu. Byl však také zlostný a když jednou ze vzteku zabil svého učitele hudby, musel za trest do hor k pastevcům. Pro svůj život si z rozkoše a ctnosti vybral ctnost. Hérakles pomáhal všude, kde ho dobří lidé potřebovali. Příbuzný král Eurystheus toužil Hérakla pokořit, protože mu záviděl jeho sílu. Žádal, aby k němu vstoupil do služby. Hérakles s nechutí souhlasil, protože ho čekalo deset těžkých úkolů od Eurythea. Hérakles je neuvěřitelně, ale skutečně splnil, ale Eurytheus mu dvě práce neuznal. Proto mu dvě ještě přidal. Ale i tyto dva úkoly nebyly pro Hérakla složitou záležitostí. Hérakles měl radost z volnosti. Měl rád dobrodružství, a proto se ucházel bojem o královskou dceru Iolu, ale nezískal ji. Později se mu zalíbila Deianeira, s kterou měl syna Hylla. Při jednom rodinném výletě Deianeiře jeden převozník falešně poradil mast na věrnost Hérakla. Hérakles pod touto mastí zahynul. Nešťastná Deianeira se probodla a Herakles se stal nesmrtelným bohem.
— 9 —
Půvabné Petiškovo převyprávění řecké mytologie je určeno čtenářům od 9 let. Čtenář v něm navštíví rozmanité starověké kraje, seznámí se se záhadnými bytostmi a podivuhodnými zvířaty, pozná moc i slabosti olympských bohů a v úžasu se zastaví před odvážnými skutky a dobrodružstvími bájeslovných hrdinů, promlouvajících přes propast času svou životností i dnes.
Hrdiny dávných řeckých pověstí a bájí, se kterými se setkáváme v této knize, si vymyslela fantasie Řeků. A v knihách přežili mnohé strasti a tisíciletí až dodnes. Také je možno potkati se s nimi na velkém množství obrazů, soch, v dramatech, básních i hudbě. Mohou se nám stát průvodci životem a také nás inspirovat. Pomohou nám v mnohých životních situacích a též některé příběhy nám mohou být napomenutím. Přitom jsou osudy hrdinů plné dobrodružství jiného druhu než všechny ostatní.
Tyto příběhy se všechny odehrávají v době antického Řecka. Města jsou zde většinou různá, ale nejčastěji se jedná o Athény, Delfy nebo ostrov Kréta. Někdy zde hrdinové zavítají do vedlejších zemí, do zahrad Hesperidek či až na samotný konec světa. V pověsti o Héraklovi zavítáme až do země mrtvých nebo na samotnou božskou horu Olymp.
Obsah vybraných bájí
Hérakles
Nejslavnější hrdina Řeckých bájí byl synem samotného Dia. Jeho první prokázání božského původu bylo již v jeho raném věku. Jednoho dne se k jeho kolébce doplazili dva hadi a začali ho dusit. Hérakles se probudil a jedním stiskem je oba zardousil. Kdysi k Héraklovi přistoupily dvě ženy - Rozkoš a Ctnost. Rozkoš mu nabízela skvělý život bez práce a to nejlepší jídlo. Ctnost mu slíbila sice práci, námahu, velkou službu, ale slávu a oblibu lidu. Vybral si Ctnost. Musel sloužit u krále Eurystheuse, ten mu směl dát deset libovolných úkolů. On mu dva nepočítal, takže Hérakles měl úkolů dvanáct.
Daidalos a Ikaros
V Athénách žil velký umělec Daidalos. Ten, kdo spatřil jeho stavby, byl na pochybách, zda je to dílo člověka, či boha. Jeho nejlepší učedník nebyl vznešeného rodu. Jmenoval se Talós a dokázal své jméno proslavit sám. Již ve dvanácti letech vynalezl hrnčířský kruh a Daidalos v něm poznal konkurenta. Proto jej jednou vylákal na athénské hradby, z nichž jej svrhl. Po tomto hříchu utekl se svým synem Ikarem na Krétu, kde vládl král Mínos. I zde se Daidalos proslavil stavbou, labyrintem pro Minotaura. Král mu však zakázal z Kréty odejít či odplout, jelikož Daidalos toužil po větší slávě. Zadumán do svých myšlenek dostal nápad. Král mu nezakázal odletět z Kréty jako ptákovi. Proto z vosku a peří slepil dvoje křídla: jedny pro sebe a menší pro syna. Před odletem pověděl Ikarovi, ať letí přímo za ním, jelikož kdyby letěl vysoko, vosk se roztaví, a když by letěl nízko, mohly ho smést vlny. On však otce neposlechl a vylétl příliš vysoko a vosk se roztavil a Ikaros skonal. Byl to boží trest za Daidalovu vraždu...
Filemon a Baucis
Kdysi žili v jednom městě dva staří manželé: Filemon a Baucis. Všichni jimi opovrhovali, ale oni byli rádi, že mají jeden druhého. Jednoho dne se po Zemi procházel Bůh se svým pomocníkem a chtěli někde přespat. Bůh poslal přítele pro hledání přístřešku, ale ten se vrátil s nepořízenou. Optal se jej, zda byl úplně všude. Prý ano, kromě polorozpadlé chatrče, ve které žili Filemon se svojí ženou Baucis. Bůh ho tedy poslal i tam a oni je přivítali, aniž by věděli o jejich původu. Bůh se u nich najedl a prozradil jim, kdo ve skutečnosti je. Za odměnu, poté co z hněvu spláchl celé město, nechal na jeho místě vyrůst klášter ze zlata a drahokamů a učinil je jeho správci. Také jim dovolil jedno přání. Oni si přáli, aby neviděli jeden druhého zemřít. Když nastal den jejich skonu, začali obrůstat ratolestmi a od té doby se tam nachází dva stromy: stará vetchá Baucis v podobě olše a její manžel v podobě statné, staré, ale nezlomné lípy.
Vybrané postavy
Hérakles - syn boha Dia, vládce všech bohů byl velmi silný a statečný; nikdy se nezalekl žádné výzvy a pomáhal lidem proti všemožnému zlu; musel sloužit zlému králi, ale i když by mu normální člověk minimálně od plic řekl, co si o něm myslí, Hérakles zachovával klidnou hlavu a vždy pokorně poslechl; ne že by byl ustrašený a krále se bál, ale věděl, že by si to tím jen zhoršil; byl tím pádem dle mého soudu velmi chytrý, bystrý a se vším si dovedl poradit; byl velmi svalnatý, měl hnědé kudrnaté vlasy a vousy stejné barvy; nosil kůži nemejského lva, kterou nic nemohlo poškodit
Théseus - syn krále Auigea byl též velmi statečný, ale již ne tak rozvážný; byl hříšný; jeho otec musel platit cizímu králi daň: ročně 7 chlapců a 7 dívek pro Minotaura; jeho statečnost byla dokázána tím, že se sám přihlásil na výpravu k Minotaurovi; kdyby však nebylo dcery krále Mína, nepřežil by; ta chtěla být jeho ženou, ale on ji vysadil na pustém ostrově pro jinou; moc rozumu tedy nepobral; byl černovlasý, svalnatý, ale velký zbabělec
— 10 —
