Úžasná Zeměplocha – Zloděj času (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Tik

 

V knihovně Cechu historiků si Zuzany, která se probírala hromadou knih, v nichž si pomalu listovala, nikdo nevšímal

Nebyla si jistá, zda i ten druhý dar má od Smrtě, ale často říkala dětem, že mají buď bystré, nebo líné oči. Existovaly dva způsoby, jak se dívat na svět. Líné oko se zastavilo na povrchu. Bystré oči nahlédly dovnitř a viděly skutečnou podstatu věcí.

Obrátila stránku.

Když se dívala na historii bystrýma očima, zdálo se jí všechno přinejmenším podivné. Viděla jizvy. Tak například historie království Efebe byla velmi zvláštní. Buď tamní proslulí filozofové žili opravdu velmi, velmi dlouho, nebo dědili jména jeden po druhém, nebo tady někdo do historie našil nějaké kousky navíc. Historie Omnie, to byl dokonalý zmatek. Dvě století byla složena do sebe a bylo to pravděpodobně jen díky poněkud těžkopádnému myšlení Omniánců, jejichž víra zcela běžně míchala minulost, budoucnost i přítomnost, že si toho už dávno nikdo nevšiml.

A co takhle Koumské údolí? Každý věděl, že tam došlo k jedné z nejproslulejších bitev mezi trpaslíky, trolly a žoldnéři na obou stranách, ale kolik těch bitev ve skutečnosti bylo? Je pravda, že historici sice říkají, že ono údolí bylo jediné vhodné místo v celém širém okolí, které se hodilo pro podobné hrátky, a proto mu všechny strany dávaly přednost, ale nebylo těžké uvěřit - alespoň, když se váš dědeček jmenoval Smrť -, že ta záplata, která se do tohoto místa hodila, byla do historie všita několikrát, takže několik generací po sobě prožívalo znovu a znovu tutéž hloupou tragédii s výkřiky „Vzpomeňte na Koumské údolí!“ na rtech.[19]

Všude nacházela nějaké anomálie.

Nikdo si ničeho nevšiml.

Jednu věc je třeba lidem přiznat. Mají jednu z nejpodivnějších schopností v celém vesmíru. Občas se o ní zmiňoval i dědeček. Žádný jiný druh na světě neví, co je to nuda. Možná že to byla právě nuda, ne inteligence, co popohánělo lidi po vývojovém žebříčku. I trollové a trpaslíci mají tuhle podivnou schopnost, vyhlížet do vesmíru a myslet si: „Zase totéž co včera, jaká nuda. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych vzal kámen a rozbil s ním támhletu hlavu?“

Spolu s touto schopností šla ruku v ruce schopnost jiná, téměř opačná, dělat i z podivných věcí věci obyčejné. Svět se nesmírně změní - a během několika dní ho lidé považují za normální. Mají tu úžasnou schopnost vytěsnit a zapomenout cokoliv, co do jejich života nezapadalo. Vyprávěli si pohádky a pověsti, aby vysvětlili nevysvětlitelné a udělali z čehokoliv věci normální.

Zvláště skvělí v tom byli historici. Jestliže najednou zjistili, že se ve 14. století nestalo téměř vůbec nic, objevilo se okamžitě dvacet různých teorií, které to vysvětlovaly. Ani jedna z nich však neuvažovala o tom, že z tohoto století byla většina času vystřižena a vlepena do století devatenáctého, kde velká katastrofa nezanechala dost času pro všechno, co se tam mělo stát. Konec konců vymyslet koňský chomout trvá sotva týden.

Mnichové historie odvedli svou práci skvěle, ale jejich největším spojencem byla lidská schopnost spojovat jednotlivé nesouvisející celky do souvislého vyprávění. A lidé se v tomto směru opravdu činili. Říkali věci jako: „To už je zase pátek? Kam se poděl celý týden?“ nebo: „Jak se zdá, čas v posledních dnech jen jen letí,“ nebo: „Tak mně to připadá, jako kdyby se to stalo včera...“

Něco však zůstávalo. Mnichové pečlivě vysáli čas, když udeřily Skleněné hodiny. Byl chirurgicky vyjmut z historie. Téměř...

Zuzana znovu vzala do ruky Zlodůl pohádek. Když byla dítětem, rodiče jí podobné knihy nekupovali. Pokoušeli se ji vychovat normálně, protože věděli, že pro lidi není zrovna nejlepší žít v blízkosti Smrtě. Naučili ji, že fakta jsou více než fantazie. A pak vyrostla a zjistila, že skutečná fantazie, to není Bledý jezdec, víla Zubnička nebo bubák. To byla solidní fakta. Fantazíroval ten, kdo si myslel, že svět je místo, kde je topinkám jedno, zda padnou na koberec namazanou, či tou druhou stranou, kde logika dávala smysl a kde se dalo zařídit, aby se nikdy nestaly věci, které se měly stát.

Něco jako Skleněné hodiny bylo příliš velké, než aby se to dalo ukrýt. Prosákly do lidských vědomí temnými skrytými bludišti a s pomocí magických mečů, ale jejich skutečná povaha se ukrývala jako hrábě v přerostlé trávě, připravené zvednout se při dotyku neopatrné nohy.

Teď se na ně znovu chystal někdo šlápnout a háček, ten důležitý háček byl v tom, že brada, k níž se násada zvedala, patřila...

... někomu, jako jsem já.

Chvíli seděla a zírala do prázdna. Všude kolem ní historici lezli na vysoké žebříky, přerovnávali si knihy na pulpitech a všeobecně upravovali vzhled minulosti tak, aby lahodila dnešnímu oku. Pravda je, že jeden z nich pátral po vlastních brýlích.

Tak Čas měla syna, pomyslela si, někoho, kdo kráčí po tomto světě.

Musel kdysi existovat člověk, který vložil do studia času celé srdce a čas se pro něj stal skutečností. Postupně se naučil způsobům Času a Čas si ho povšimla, alespoň tak to vyprávěl Smrť. Bylo tam něco jako láska.

A Čas měla syna.

Jak? Zuzanu napadaly ty myšlenky, které dokázaly okyselit i velmi sladké vyprávění, čas a smrtelník. Jak jen mohli...? Vážně, jak jen mohli?

Pak si ale pomyslela: Můj dědeček je Smrť. Mou matku adoptoval. Můj otec byl nějakou dobu jeho učedník. To je všechno. Oni byli oba lidé a já jsem se tady objevila docela normálním způsobem. Neexistuje tady důvod, proč bych měla mít schopnost procházet stěnami a žít vně času, k tomu být ještě trošku nesmrtelná, ale to všechno umím, takže je jasné, že tohle je oblast, do které, řekněme si to rovnou, logika a běžná biologie nemají co mluvit. V každém případě, čas neustále tvoří budoucnost. Budoucnost obsahuje věci, které v minulosti neexistovaly. Pro toho, kdo přestavuje každou vteřinu celý vesmír, musí být takové mimino doopravdy maličkostí.

Zuzana si povzdechla. A to je třeba mít na mysli, že Čas pravděpodobně není čas, stejně jako Smrť není totéž co smrt a Válka není totéž co válka. Ona Válku potkala - je to velký tlustý chlapík s nevhodným smyslem pro humor, který má ten zlozvyk, že se často opakuje a v žádném případě se osobně neúčastní kdejaké malé šarvátky. Neměla ráda Nákazu, který po ní házel divnými pohledy, a Hladomor byl jen nevýrazný a děsivý. Ani jeden z nich v této své... říkejme tomu disciplína, prakticky nevystupoval. Oni ji jen personifikovali.

Když vezmeme v potaz, že se během života potkala s vílou Zubničkou, kačerem Pečené duše a Starým dědkem Potíží, je zvláštní, že Zuzana vyrostla skoro normální a z větší části lidská.

Když se dívala do svých zápisků, rozpadl se jí najednou uzel vlasů v týle a vlasy zaujaly onen klasický postoj, jaký by měl porost každého, kdo si sáhl na něco vysoce elektrického. Rozprostřely se jí kolem hlavy jako oblak s jedním černým pruhem v jinak téměř normálních vlasech.

Dědeček možná byl Ničitel světů, Poslední pravda vesmíru, ale to neznamenalo, že se nezajímal o obyčejné lidi. Třeba se o ně zajímala i čas.

Zuzana se usmála.

Říká se, že čas na nikoho nečeká.

Takže tentokrát pro jednou na někoho počkala.

Najednou si Zuzana uvědomila, že ji někdo pozoruje. Otočila se a spatřila krysího Smrtě. Zíral na ni čočkou zapomenutých brýlí onoho mírně zmateného muže, který je zoufale hledal na druhém konci místnosti. Kousek odsud, na bustě jednoho z bývalých, dávno zapomenutých historiků, se usadil havran.

„No?“ řekla.

KVÍK!

„To že by chtěl?“

Za dveřmi knihovny něco zafunělo a dveře se otevřely. Lidé od koní mají příšerný zvyk říkat všem bílým koním šedák, ale v tomto případě by musel každý z toho křivonohého bratrstva připustit, že přinejmenším tenhle kůň je bílý - ne bílý jako sníh, který je mrtvolně bledý, ale bílý jako mléko, které je vlaze živé. Jeho otěže a sedlo, stejně jako ostatní řemení, byly černé, ale kůň je měl jen pro efekt. Pokud se Smrťův kůň rozhodl, že vám dovolí na sobě jet, pak jste se na něm udrželi, ať už sedlo měl, či nikoliv. Počet osob, které uvezl, nebyl omezen. Konec konců hromadné nákazy se odehrávají náhle.

Historikové si koně nevšímali. Kůň v knihovně je čiročirý nesmysl.

Zuzana nasedla. Už mnohokrát v životě si přála, aby se narodila jako úplný člověk a úplně normální tvor, a skutečně by se svých zvláštních darů vzdala okamžitě - s výjimkou Truhlíka.

O chvilku později ve vzduchu nevysoko nad podlahou knihovny zaplály jakoby ze žhavé lávy vytvořené otisky kopyt, které rychle vybledly.

[19] Pozn. autora: Podobný pokřik potřebuje téměř každá společnost, ale jen málokterá své heslo používá celé, v nezkrácené verzi, která často zní podobně jako: „Vzpomeňte si na ohavnosti, které jste na nás minule napáchali, a které tedy omlouvají odpornosti, které na vás my napácháme dnes. Kupředu! Hurá!“

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023