Lu-Tze nechal novice v předpokoji. Ty, kteří ho neměli rádi, by bylo překvapilo, kdyby viděli, že věnoval nějakou chvíli tomu, aby si předtím, než vstoupí k opatovi, upravil roucho. Jenže to bylo tím, že Lu-Tze sice nedbal na pravidla, ale na některé lidi ano. Zadusil cigaretu a nedopalek si zasunul za ucho. Znal opata skoro šest set let a respektoval ho. Lidí, které Lu-Tze respektoval, bylo málo. Většinu lidí jen snášel.
Obvykle metař vycházel s lidmi v nepřímé úměře k jejich místní důležitosti a část z nich mu to upřímně oplácela. Starší mniši... řekněme to takhle - mezi lidmi tak osvícenými nemohlo existovat nic takového jako zlé myšlenky, ale je pravda, že pohled na Lu-Tzeho, který se s bohorovným klidem šourá chrámem a jinými svatými prostorami, už očadil mnohou křišťálovou karmu. Pro jistý typ myslitelů představoval metař bez formálního vzdělaní a oficiálního postavení, a se svými malými Cestami a velkými úspěchy, osobní urážkou. Proto bylo překvapivé, že jej měl opat rád. Nikdy nežil v údolí obyvatel, který by byl takovým opakem metaře. Tak studovaný, nepraktický a tak křehký. Jenže právě překvapení je přirozeností vesmíru.
Lu-Tze kývl na nižší akolyty, kteří otevřeli velké zašlé dveře.
„Jak se má Jeho Ctihodnost dnes?“ řekl Lu-Tze.
„Ty zuby ho pořád ještě zlobí, ó Lu-Tze, ale udržuje si kontinuitu a právě se mu podařilo udělat velmi úspěšně první krůčky.“
„Ano, měl jsem dojem, že slyším gongy.“
Když se Lu-Tze přiblížil, skupina mnichů, nahloučená uprostřed místnosti kolem dětské ohrádky, se rozestoupila. Ohrádka byla, bohužel, nezbytná. Opat nikdy neovládl umění cirkulačního stárnutí. Proto byl nucen dosáhnout dlouhověkosti mnohem tradičnějším způsobem - via sériová reinkarnace.
„Ach, to je Metař!“ řekl opat, nemotorně odhodil žlutý míček a rozveselil se. „Co tvé hory? Ceš koko! Koko! Ceš!“
„Už se mi podařilo najít způsob, jak u nich docílit vulkanické činnosti, ctihodný. Je to velmi nadějné.“
„A jinak se těšíš dobrému zdraví?“ zajímal se dále opat, zatímco jednou buclatou ručkou otloukal šprušličky ohrádky dřevěnou žirafou.
„Děkuji za optání, ctihodný. Je to příjemné, vidět vás znovu tady a na nohou.“
„Zatím je to jen na pár kroků, bohužel, koko, ceš koko, ceš, ceš. Naneštěstí mají mladá těla svou vlastní hlavu, KOKO!“
„Poslal jste mi vzkaz, Vaše Ctihodnosti? Říkalo se v něm ,udělej s tímhle mládencem okamžitě tesť?“
„Hm, takže co si myslíš o našem, ceš koko, ceš koko ned! mladém Lobsangu Loudovi?“ Přiběhl k němu jeden z akolytů a nabídl mu podnos plný chřupavých laskonek. „Mimochodem, nechceš si se mnou dát laskonku?“ dodal opat. „Mňááám, doblá lasonka!“
„Ne, ctihodný, já mám všechny zuby, které potřebuju,“ odpověděl metař.
„Louda je záhada, že? Jeho vychovatelé mi, koko, mňam, lasonka mňam, koko! řekli, že je velmi talentovaný, ale ne zcela při sobě. Ty ses s ním však nikdy nesetkal, neznáš jeho historii, a proto, mňam, doblé, bych velmi ocenil tvůj neovlivněný názor, mňááám, lasonka!“
„Je nesmírně rychlý,“ odpověděl Lu-Tze. „Myslím, že by mohl začít reagovat na věci dříve, než se staly.“
„Jak by se dalo odhadnout něco takového? Ceš brum, ceš dej brum, meděd brum dej!“
„Postavil jsem ho před zařízení Neklidných koulí v doju starších a on se vždy zlomek vteřiny předtím, než koule vyletěla, stavěl před ten správný Otvor.“
„Takže nějaký druh blablační telepatie?“
„Kdyby měly jednoduché stroje vlastní mozek, tak bychom byli v opravdu velkém maléru,“ zavrtěl
Lu-Tze hlavou. „A v síni Mandala našel v chaosu vzorce.“
„Tys nechal novice nahlédnout do Mandaly?“ vyjekl zděšeně mistr noviců Řempo.
„Když chceš zjistit, zda někdo umí plavat, hoď ho do řeky,“ odpověděl Lu-Tze s pokrčením ramen. „Je snad nějaká jiná cesta?“
„Ale podívat se na Mandalu bez příslušného výcviku-“
„Viděl vzory,“ přerušil ho Lu-Tze. „A reagoval na Mandalu.“ Nedodal už: a Mandala reagovala na něj. To si chtěl nejprve pořádně promyslet. Když nahlédnete do hlubiny, nečekáte, že by vám zamávala na pozdrav.
„Ale bylo to i tak…
