Úžasná Zeměplocha – Zloděj času (Terry Pratchett)

Za Rolandkem Soakem se sice stále ještě táhly proužky dýmu, ale když vrazil do své mlékárny, přece jen už zase vypadal jako mlékař, i když jako mlékař, který právě doručil zboží do hořícího domu.

„Kdo si myslí, že je?“ zamumlal vztekle a sevřel okraj bezvadně vyčištěného pultu tak silně, že se kov ohnul jako papír. „No jasně, odhodí člověka stranou, ale když pak potřebují, aby se jeden vrátil -“

Kov se pod jeho prsty rozpálil do běla a začal odkapávat.

„Mám zákazníky. Mám své zákazníky. Možná, že to není ten nejskvělejší kšeft, ale mléko, máslo a sýry budou lidi potřebovat pořád -“

Přitiskl si ruku na čelo. Tam, kde se roztopený kov dotkl pokožky, se okamžitě odpařil.

Hlava ho bolela opravdu pekelně.

Pamatoval si dobu, kdy existoval jen on. Bylo těžké si na to vzpomenout, protože... tehdy nebylo nic, žádná barva, žádný zvuk, žádný tlak, žádný čas, otáčky, světlo, život...

Jen Kaos.

A probudila se v něm myšlenka: Stojím o to, aby to celé začalo znovu? Ten dokonalý řád, který je spojen s dokonalou neměnností?

A první myšlenku následovaly další, které se v jeho mysli pohybovaly jako malí stříbrní úhoři. Byl přece jen Jezdec a byl jím od časů, kdy lidi ve městech, uplácaných z hlíny a bláta, napadla první nejasná myšlenka na to, co existovalo předtím, než začalo existovat cokoliv jiného. A Jezdec vnímá zvuky světa. Lidé z hliněných měst, proutěných chatrčí a kožených stanů podvědomě vědí, že svět nebezpečně víří složitým a lhostejným vesmírem, že život je žit na pouhou sílu zrcadla od mrazivého vesmíru a nočních proudů. Vědí, že všechno, čemu říkají realita, ta spleť nařízení, která mají na svědomí, že se život odehrává, je pouhopouhá bublina na hřebenu vlny. Báli se starého Kaosu. Ale teď -

Otevřel oči a podíval se na své zčernalé, kouřící ruce.

Pak prohlásil všeobecně k celému světu: „A kdo jsem teď?“