Tik
Křídový válec se začal znovu pomalu otáčet a tiše přitom skřípal.
Jeden po druhém se začaly otáčet dubové kunktátory a nabíraly rostoucí nápor. Tentokrát jejich ložiska neskřípala. Otáčely se pomalu jako staré baleríny, sem a tam, a postupně na sebe navíjely napětí, jak miliony lidí ve vnějším světě kolem sebe měnily tok času. Ten tichý skřípot zněl, jako když skřípe trup čajového klipru, který obeplouvá za mírného větru mys Hrůzy.
Pak se jeden po druhém daly do pohybu velké kamenné válce, které nabíraly čas, jejž nedokázali zvládnout jejich menší bratři. Do skřípotu se teď začalo mísit hluboké dunění, ale pořád to bylo dunění klidné, kontrolované...
Lu-Tze pomalu spustil ruku a narovnal se.
„Překrásná, čistá likvidace,“ prohlásil. „Všichni jste odvedli skvělou prácí. Obrátil se k užaslým, zadýchaným mnichům a ty nejstarší přivolal posuňky k sobě.
Lu-Tze vytáhl z úkrytu za uchem vyklepanou cigaretu a řekl: „Tak a teď mi řekni, Rambute Šikoboku, co si myslíš, že se právě stalo?“
„No, došlo k přehlcení, které odpálilo -“
„Ne, to ne, myslím to potom,“ zavrtěl hlavou Lu-Tze a škrtl sirkou o podrážku svého sandálu. „Víte, je jedna věc, která se podle mě nestala. A sice to, že vy, mládenci, staří a zkušení ochránci času, jste tady neběhali jako kuřata, do jejichž hejna někdo vystřelil, a že na pódium vylezl novic, který pak provedl nejrychlejší, nejhladší a nejnádhernější vyvážení, jaké jsem kdy v životě viděl. To se stát nemohlo, protože takové věci se prostě nestávají! Nemám pravdu?“
Mniši z oddělení kunktátorů nepatřili právě k velkým politickým myslitelům. Jejich povinností bylo mazat, ošetřovat, opravovat a přestavovat a řídit se pokyny muže na pódiu. Rambut Šikobok nakrčil čelo.
„Víte, co si myslím já, že se stalo?“ řekl přívětivě Lu-Tze. „Vy jste se postavili tváří v tvář nebezpečí a nechali jste mě a tady toho učedníka zírat v úžasu na ukázky svých praktických dovedností a znalostí, které jste nám přitom předvedli. Na opata to udělá dojem a bude si spokojeně bublat. A vy samozřejmě můžete čekat, že až nadejde čas jídla, najdete ve svých thugpách nějaké ty momos navíc. Už chápete, co tím chci říci?“
Šikobok jeho sdělení vytáhl na svůj duševní stožár, a tak byla konečně vyslána zpráva k nebesům. Šikobok se začal usmívat.
„Ale přesto,“ pokračoval Lu-Tze, přistoupil ke starému knězi blíž a ztlumil hlas. „Velmi brzo se asi vrátím, protože tohle místo vypadá, že by potřebovalo pořádně zamést a poklidit. Jestli sem přijdu a nenajdu vás, hoši, bystré a se zadky v kalupu, pak si vy a já budeme muset... pohovořit.“
Úsměv zmizel. „Rozumím, Metaři.“
„Musíte je všechny zkontrolovat a podívat se na ložiska.“
„Ano, Metaři.“
„A někdo ať poklidí bratra Lam-Pu.“
„Jistě, Metaři.“
„Tak budeme hrát poctivou hru. Já a mladý Lobsang teď půjdeme. Udělali jste hodně pro jeho vzdělání.“
Vzal neodporujícího Lobsanga za ruku a vyvedl ho ze síně kolem dlouhých řad předoucích a hučících kunktátorů. Pod vysokým stropem jeskyně stále ještě visely závoje namodralého kouře.
„Vpravdě jest psáno: ,Můžeš mě porazit peříčkem,‘“ zamumlal, když vykročili vzhůru stoupající chodbou. „Odhalil jsi inverzi dříve, než k ní došlo. Ta by nás byla smetla do příštího týdne. Přinejmenším.“
„Omlouvám se, Metaři.“
„Prosím? Ty se nemáš za co omlouvat. Nevím, kdo jsi, synu. Jsi příliš rychlý. Vklouzl jsi sem jako ryba do vody. Umíš věci, které se jiní lidé musí učit celé roky. Ani starý Lam-Pa, nechť je reinkarnován někde v hezkém a teplém místě, by nedokázal vyvážit zátěž na vteřinu. A tím myslím na vteřinu. Čas celého zatraceného světa. Otřásl se. „Dám ti jednu dobrou radu. Nechlub se tím. Nemluv o tom. Lidé bývají v takových případech zvláštní.“
„Ano, Metaři.“
„A ještě jednu věc,“ pokračoval Lu-Tze, který mířil ke světlu. „Co to bylo za příšerný zmatek předtím, než mniši ztratili kontrolu nad kunktátory? Cítil jsi něco?“
„No... já nevím. Cítil jsem jen... na okamžik, jako by bylo všechno špatně.“
„Už se to stalo někdy předtím?“
„Ne-e.…
