Tik
V troskách místy hořely malé ohně. Většina domů byla zcela zničených, i když, jak si Takeš pomyslel, slovo rozcupovaných by bylo příhodnější.
Seděl na chodníku u kraje ulice, před sebou měl položenu svou almužnickou misku a pozorně sledoval, co se děje kolem. Pro Mnicha historie existovaly mnohem zajímavější a složitější způsoby, s jejichž pomocí se mohl učinit neviditelným, ale přijal za vlastní tu svou almužnickou misku ve chvíli, kdy mu Lu-Tze ukázal, že lidé nikdy nevidí nikoho, kdo po nich chce, aby mu dali peníze.
Díval se, jak zachránci vytáhli z domu těla. Původně si myslel, že jedno z nich je oběť děsivě zohavena při výbuchu, dokud si tělo nesedlo a nevysvětlilo, že ono je Igor a na Igora ve velmi dobré kondici. Z toho druhého se vyklubal doktor Hopkalis z Cechu hodinářů, který zůstal jako zázrakem nezraněn.
Takeš ovšem na zázraky nevěřil. Podezření v něm vzbudila i skutečnost, že zničený dům byl plný pomerančů a že doktor Hopkalis blábolil něco o tom, že se ty plody musí opalovat na sluníčku. Kromě toho Takešovo malé poloprůsvitné počitadlo říkalo, že se stalo něco obrovského.
Rozhodl se, že podá hlášení a počká, co na to řeknou hoši z Oi Dongu.
Takeš zvedl svou misku a vydal se spletí zadních uliček ke své základně. Nesnažil se ani příliš skrývat. Lu-Tzeho pobyt ve městě byl vlastně urychleným vzdělávacím procesem pro mnoho občanů plíživého typu. Lidé z Ankh-Morporku většinou znali První pravidlo.
Alespoň do tohoto okamžiku to tak vypadalo. Teď se ze tmy vyšouraly tři postavy. Jedna z nich máchla kusem dřeva, který by byl narazil Takešovi na hlavu, kdyby si ten rychle nedřepl.
Byl na takové věci samozřejmě zvyklý. Vždycky se objevil někdo, kdo se učil pomaleji, ale nepředstavovali žádné nebezpečí, které by úhledné naplátkování nespravilo.
Narovnal se a byl připraven ztratit se odsud co nejrychleji, a v tom okamžiku se mu na rameno svezl dlouhý pramen černých vlasů, sklouzl po jeho rouchu a tiše dopadl na zem. Vlasy padaly prakticky nehlučně. Takeš se na ně podíval, a když pak zvedl hlavu a upřel oči na útočníky, násilníci ustoupili.
Očima, které mu zastřel krvavý závoj bezmezné zuřivosti, si stačil všimnout, že na sobě mají potrhané šedivé šaty a vypadají ještě o něco šíleněji, než tyhle pouliční krysy většinou vypadají. Vypadali jako šílení účetní.
Jeden z nich natáhl ruku po jeho almužnické misce. Každý má jistý podmínečný doplněk i k té nejpřísnější zásadě. Jsou to ty kratičké věty jako „Jenom, když to opravdu jinak nejde“ nebo „Jen, když se nikdo nedívá“ nebo také, „nikdy, pokud ten první není s nugátem“. Takeš celá staletí ctil to, čemu říkal posvátnost života, a nekonečnou zbytečnost násilí, ale jeho osobní malé ale bylo: „Ale vlasy ne, na vlasy mi nikdo nešáhne, okej?“
Ale i přesto by jim měl dát příležitost.
Když udeřil miskou o stěnu nedaleké kůlny, útočníci couvli podruhé. Nejdřív z ní vyskočily skryté čepele a zarazily se hluboko do dřeva.
Pak začala tikat.
Takeš se rozeběhl uličkou, smykem zahnul za roh a pak vykřikl: „K zemi!“ Naneštěstí pro Auditory se jeho výkřik o zlomeček, opravdu malý zlomeček vteřiny opozdil -
