Úžasná Zeměplocha – Zloděj času (Terry Pratchett)

Marnost nad marnost, pomyslel si Lu-Tze, když mlékařský vůz drkotal ztichlým městem. Rolandek nemíval daleko k bohům a lidé, kteří se dostanou tak vysoko, se neradi ukrývají. Tedy ne doopravdy. Rádi nechávají různě malé stopy nebo upomínky, jako smaragdovou tabletku tam, nevysvětlitelný rituál onde, tajemný nápis v hrobce zasypané v poušti, jednoduše něco, co by bystrému pátrači řeklo: Byl jsem tady a byl jsem Velký.

Čeho jiného se ještě první lidé báli? Možná noci. Zimy. Medvědů. Mrazu. Hvězd. Nekonečnosti nebe. Pavouků. Hadů. Jeden druhého. Lidé se báli tolika věcí!

Sáhl do svého vaku pro ohmataný výtisk Cesty a namátkou jej otevřel.

Koan 97: „Nečiň bliznám, co nechceš, aby činily ony tobě.“ Hmm. Tak to mi moc nepomůže, pomyslel si. Kromě toho si někdy nebyl jistý tím, zda si právě tenhle výrok zapsal správně, přestože každopádně fungoval. Květů si důsledně nevšímal a ony mu oplácely stejně.

Zkusil to znovu.

Koan 124: „Je úžasné, co všechno vidíš, máš-li oči otevřené.“

„Co to máš za knihu, mnichu?“ zeptal se Rolandek.

„Ále... to je jen taková knížečka,“ odpověděl Lu-Tze. Pak se rozhlédl kolem.

Vůz právě míjel pohřební ústav. Majitel investoval do velkého výkladu, i když vlastně pohřební ústavy nemají celkem nic, co by ve výkladní skříni vypadalo nějak výjimečně dobře, takže se většinou musí spokojit s šerem, pochmurnými závěsy a nějakou tou vkusnou urnou.

A se jménem pátého Jezdce.

„Áha!“ řekl si Lu-Tze tiše pro sebe.

„Je tady snad něco k smíchu, mnichu?“ zajímal se Rolandek.

„Je to tak jasné, když se nad tím člověk zamyslí,“ řekl Lu-Tze napůl pro sebe a napůl Rolandkovi. Pak se obrátil ve svém sedadle a natáhl ruku.

„Jsem rád, že tě poznávám,“ řekl. „Dovol, abych zkusil uhádnout tvé jméno!“

A řekl ho.