Devatenáct
Poté, co Will odjel k Duffyho brodu, zrušili Halt s Horácem tábor a vydali se po hlavní cestě, která vedla do Mountshannonu. Potkali jen málo pocestných − osamělého jezdce na unavené herce a pár obchodníků kráčejících podél vozu taženého soumarem.
Halt vždy zdvořile pozdravil, když muže míjeli. Nikdo mu však na pozdrav neodpovídal. Čtyři páry očí podezíravě sledovaly oba jezdce. Haltův luk a skutečnost, že Horác měl meč a jel na bojovém koni, byly dostatečnými důvody k nedůvěře.
Prošedivělý hraničář si povzdechl a Horác na něj pohlédl s otázkou v očích. To k Haltovi nesedí, pomyslel si, dávat najevo své nálady.
„Co se děje?“ zajímal se.
„Jen jsem tak uvažoval,“ odpověděl Halt. „Tohle býval takový přívětivý kraj. Když se lidé potkali na cestě, často se zastavili, aby si popovídali. A taková hlavní cesta bývala plná pocestných, každý mířil tam či onam a všichni něco důležitého zařizovali. Koukni na ni teď.“
Ukázal na dlouhou liduprázdnou cestu. V tom místě byla rovina a Horác dohlédl nejméně na půl míle oběma směry. Cesta vpředu byla liduprázdná. Za sebou měli jen pomalý vůz se čtyřčlenným doprovodem, který se s každou minutou víc a víc zmenšoval.
Pokud čekali, že provoz zhoustne, až budou blíž k Mountshannonu, pak byli zklamáni. Široká prašná cesta se před nimi dál táhla opuštěná.
Les po obou stranách pomalu ustupoval zemědělské půdě. Pole byla v trochu lepším stavu než ta nedaleko pobřeží Clonmelu. A selská stavení nebyla prázdná. Občas někoho viděli přecházet po dvoře, i když vjezdy byly zatarasené už dobře známým způsobem a zřídkakdy viděli, že by se někdo pohyboval příliš daleko od chalup.
„Tady to zas tak úplně zle nevypadá,“ odvážil se poznamenat Horác.
„Tady zatím nedošlo k žádným útokům,“ připomněl Halt. „Lidé se cítí trochu jistější, když jsou tak blízko u velké vesnice, jako je Mountshannon. A statky tu nejsou tak daleko od sebe.“
Ze stavení, které míjeli, zazněl varovný výkřik a Halt s Horácem spatřili dva muže, jak utíkají z pole, kde předtím pracovali, do úkrytu za zdí opevněného dvora. Ještě pořád měli v rukou vidle, jak si všiml Halt.
„Trochu jistější,“ zopakoval. „Ale o moc ne.“
Mountshannon se podobal Craikennisu, i když byl podstatně větší. Na hlavní ulici se nacházely nejdůležitější stavby ve vesnici − hostinec a dílny řemeslníků, kteří se najdou v každé větší obci: kovář, kolář, podkovář, sedlář a bednář. A také tu byl krám, kde ženy z městečka mohly nakupovat plátno, vlnu a trvanlivé potraviny a jejich muži osivo, nářadí, olej a tucty dalších věcí, které jsou v hospodářství vždycky zapotřebí.
Vesnický krám měl samozřejmě jen vedlejší význam, hlavní obchody se odehrávaly na pravidelném týdenním trhu.
Z hlavní ulice se rozbíhaly menší uličky a napojovaly se na síť postranních uliček, víceméně rovnoběžných s hlavní. V nich stály domky obyvatel městečka. Podobně jako v Craikennisu byla většina domů přízemní, s doškovou střechou, obílenými stěnami z nepálené hlíny a s dřevěnými trámy. Hostinec měl jedno poschodí, tak jako dům podkováře. Byl u něj seník a do ulice přečnívalo zdvihací zařízení, s jehož pomocí se zvedaly a spouštěly těžké balíky sena, které se zde skladovaly. Když se oba jezdci blížili k vesnici, museli se znovu podrobit zkoumavým pohledům. Nestál tu zátaras, ale kolem vesnice protékala říčka a cesta ji křížila, takže hlídka měla stanoviště na mostě, který přes říčku vedl. Podobně jako v Craikennisu šlo o velký plátěný stan a v něm bylo několik židlí, lůžek a ohřívací pánev na dřevěné uhlí, aby se strážní měli v noci kde ohřát. Mužstvo tvořili dva členové městské stráže, oba vyzbrojení těžkými palicemi a dlouhými dýkami, které měli zastrčené za opaskem. Vyšli ven na cestu a podezíravě si měřili nové příchozí. Halt i tentokrát shodil z hlavy kapuci.
„Co pohledáváte v Mountshannonu?“ zpovídal je vyšší z obou mužů. Horác je pohledem ohodnotil. Oba byli urostlí, jako bojovníci pravděpodobně docela schopní, pomyslel si. Z rozpačitého způsobu, jakým drželi zbraně, však bylo zřejmé, že boj nebyl hlavním zdrojem jejich obživy. Nebyli vojáci.
„Chtěl bych nakoupit ovce,“ řekl Halt. „Berana a pár bahnic. Potřebuju obnovit chovné stádo. Vy tady určitě máte trh?“
Muž přisvědčil. „V sobotu,“ řekl. „Přijeli jste o den dřív.“
Halt pokrčil rameny. „Jedeme až z Ballygannonu,“ uvedl název oblasti daleko na jihu, kde nezasvěcení nějaký čas působili. „Radši o den dřív než o den pozdějc.“
Strážný se při zaslechnutí názvu zamyšleně zamračil. Slyšel zvěsti o tom, co se dělo na jihu. Každý je slyšel. Ale Halt byl první, s kým se po několika týdnech setkal a kdo v postižené oblasti skutečně byl.
„Jak to v Ballygannonu vypadá?“ zajímal se.
Halt na něj neradostně pohlédl. „Jak jsem řekl, potřebuju obnovit stádo. Všechny ovce nepošly naráz stářím.“
Strážný chápavě pokýval hlavou. „Nojo, slyšeli jsme, že na jihu se dějou hrozné věci.“ Koukl na Horáce. Stejně jako hlídka v Craikennisu viděl, že ramenatý mladík nevypadá jako sedlák nebo hajný. Navíc měl u stehna dlouhý meč a vzadu na sedle přivázaný malý kulatý štít. „A kdo je tohle?“ zeptal se.
„Můj synovec Michael. Je to hodný mládenec,“ řekl mu Halt.
Poprvé se ozval druhý člen hlídky. „Ty budeš taky sedlák, Michaele?“ otázal se.
Horác mu věnoval chladný pohled. „Voják,“ odvětil stručně.
„A co bude voják dělat na trhu?“ zajímal se muž.
S odpovědí přispěchal Halt. Horác mluvil s cizím přízvukem a Halt si nepřál, aby řekl víc než jedno slovo.
„Já jsem tady, aby byla jistota, že ovce se dostanou domů,“ řekl. „Michael je tady, aby byla jistota, že se domů dostanu já.“
Strážný je pár okamžiků pozoroval. Dávalo to smysl, uvažoval. „A vypadá jako chlapík, co by to i svedl,“ prohlásil a jeho rysy trochu změkčil slabý úsměv.
Horác mlčel. Jen se podíval muži do očí a kývl. Silák a nemluva, napadlo strážného.
Hlídce to zřejmě stačilo. Oba ustoupili ke kraji cesty a ukázali Haltovi s Horácem k vesnici.
„Pokračujte v jízdě,“ vyzval je ten první. „Na hlavní ulici je hostinec, nebo jestli máte zájem ušetřit pár pencí, můžete se utábořit u tržiště na opačném konci města. Nedělejte tady u nás žádné potíže.“ Poslední větu dodal jakoby mimoděk. Tohle si nedokáže odpustit žádná hlídka, uvědomil si Horác. Nejspíš by to řekl, i kdyby s Haltem byli osmdesátiletí staříci a šourali se o berlích.
Halt si přiložil prsty k čelu, ledabyle zasalutoval a pobídl Abelarda vpřed. Pak se zarazil, jako kdyby si právě na něco vzpomněl, a obrátil se k mužům odcházejícím do stanu.
„Ještě něco,“ zavolal a oni se otočili čelem k němu. „Cestou jsem slyšel o nějakém člověku jménem Tennyson − je něco jako kazatel?“
Strážní si vyměnili pochybovačné pohledy. „Ano,“ potvrdil velitel, „je něco jako kazatel, to souhlasí.“ V hlase měl náznak jízlivosti.
„A je…?“ začal Halt, ale druhý z mužů odpověděl na otázku dřív, než ji stačil položit.
„Je tady. On i jeho přívrženci jsou taky u tržiště. Možná ho dneska odpoledne uslyšíte kázat, jestli o to budete stát.“
„Může být,“ vmísil se jeho společník, teď už s neskrývanou jízlivostí, „že ho uslyšíte kázat každé odpoledne.“
Halt se dál tvářil nezúčastněně, vypadal, že přemýšlí o jejich slovech. „Možná si ho poslechneme.“ Pohlédl na Horáce. „Aspoň dostaneme do hlavy jiné myšlenky, Michaeli.“
„Ten vám spíš do hlavy vymluví pořádnou díru,“ prohodil druhý strážný. „Uděláte líp, když posedíte v hostinci, dejte na mě.“
„Možná,“ souhlasil Halt. „Ale toho muže si v každém případě poslechneme.“
Ještě jednou kývl na rozloučenou a pobídl Abelarda. Horác čekal pár kroků vpředu a pak se zařadil vedle něj.
