Pět
Bylo po půlnoci. Selsey byla temná a tichá, její obyvatelé spali. Nočního hlídače neměli. V zapadlé a málo známé vesnici nikdy žádného nepotřebovali.
Ale dnes v noci ano, přesně jak Halt předpokládal.
Krčil se za jedním z rybářských člunů vytažených na písek nad značku nejvyššího přílivu. Nejdřív ho napadlo, že nezasvěcení zaútočí na některé stavení. Pak si uvědomil, že je tu mnohem lepší cíl. Rybářské čluny. Zdroj blahobytu vesnice. Kdyby shořel dům, lidé by mohli bydlet ve stanu, než si postaví nový. Nebylo by to sice nejpohodlnější, ale život by mohl jít dál.
Kdyby přišli o čluny, nebyl by žádný rybolov a žádný výdělek, než by vyrobili nové.
Útok na čluny by odpovídal krutosti nezasvěcených, usoudil Halt, a jeho názor se potvrzoval. Z lesíka lemujícího pláž se vykradlo půl tuctu temných postav a nenápadně se blížily po písku k rybářským člunům. Halt je sledoval a mlhavě uvažoval, proč se při pohybu bezděčně krčí. Neměli se za čím schovat. Jen vypadali ještě podezřeleji. A přesto by se většina lidí za podobných okolností zachovala úplně stejně.
Čtyři muži se zastavili u hromádky rybářských sítí a dalšího náčiní, vzdálené asi tucet kroků od Halta. Další dva pokračovali dál a zamířili ke člunu, který stál vedle toho, za nímž se krčil Halt. Nakoukl kolem zádě − klečeli v písku několik kroků od něj, dost blízko, aby slyšel jejich tichou rozmluvu.
„Kolik jich zničíme?“ ptal se jeden.
„Farrell říká, že dva by mohly stačit, aby dostali lekci.“ Farrell byl šedovlasý muž, jehož Halt pozoroval během dne, vůdce této malé skupiny nezasvěcených. „Já si vezmu tenhle. Ty se postarej o ten za mnou.“ Mluvčí trhnul hlavou směrem ke člunu, za nímž se ukrýval Halt. Jeho společník kývl a začal se po kolenou plazit k přídi člunu. Držel se při zemi, aby ho nebylo vidět.
Halt se kvapně stáhl a přesunul se od zádi šikmo ke třetímu člunu v řadě, tak aby byl záškodníkovi za zády, až se ten pustí do svého díla. Na pláži se povalovaly trsy mořských chaluh a kusy naplaveného dřeva, vyvržené na břeh větrem a přílivem. Když Halt slyšel, že muž obchází člun, klesl k zemi a zůstal bez hnutí ležet, maskovaný pláštěnkou. Kdyby si muž něčeho všiml, považoval by nehybného hraničáře jen za další kupu odpadků. Jak pravila stará hraničářská moudrost: když člověk nepočítá s tím, že by mohl někoho vidět, neuvidí ho.
Halt zaslechl, jak křesací kámen škrtl o ocílku, a malinko nadzvedl hlavu. Muž dřepěl za člunem zády k němu. Hraničář ho sledoval, uslyšel další křísnutí a spatřil modravý záblesk na ocílce.
Pomocí loktů a kolen se sunul vpřed jako velký, tichý had, a když se dostal k nic netušícímu muži, přikrčený se zvedl.
Žhář si poprvé všiml, že není sám, když mu železná paže sevřela hrdlo a mocná ruka mu tlačila hlavu dopředu v dokonalém škrticím chvatu. Stihl pouze slabě heknout, pak mu došel dech.
„Co se stalo?“ ozvalo se tiché zavolání od druhého člunu. Halt nepřestával svírat rychle ochabujícího muže a podobným šepotem odpověděl.
„Nic. Upadl mi kámen.“
Spatřil světelný odraz dalšího křesadla u druhého člunu a uslyšel zlostnou tichou odpověď.
„Tak zmlkni a hoď sebou.“
Škrticí chvat udělal své a přepadený muž ztratil vědomí. Halt ho položil na písek. Z druhé strany člunu nebylo slyšet žádné další škrtání, což znamenalo, že prvnímu žháři se podařilo vykřesat oheň. Nebylo času nazbyt. Dřevo člunu ponechané přes den na slunci, napuštěné olejem a natřené barvou, a lanoví štědře nasáklé dehtem by vzplálo jako pochodeň. Nejrychlejší cesta k druhému muži vedla přes člun uprostřed mezi nimi. Halt se vyšplhal přes obrubu, přeběhl na druhou stranu a skulil se dolů na písek.
Jen co se postavil na nohy, spatřil slabou zář plamínku v troudu, který muž držel. Žhář sledoval plamínek, když tu za sebou zaslechl šramot. Zvedl hlavu, ale oči měl ozářené ohněm a viděl jen temnou postavu ve vzdálenosti několika kroků. Pochopitelně předpokládal, že jde o jeho kumpána.
„Co tady děláš? Už to máš?“
Schovávání skončilo, usoudil Halt. Svým normálním hlasem odp…
