Dvacet pět
Will nechal Cuka celý den běžet rovnoměrným lehkým klusem. Nebylo to hraničářské zrychlené pochodové tempo, ale cesta do Mountshannonu jim ubíhala a Will věděl, že Cuk vydrží takhle klusat, dokud to po něm bude chtít.
Věděl také, že do vesnice dorazí pravděpodobně až poté, co Driscoll předvede to, čemu říkal „představení“. I když jel Will na koni, horská cesta byla dlouhá a vedla oklikami, zatímco třicetičlenný přepadový oddíl musel údolní cestou urazit podstatně menší vzdálenost.
Měl čím dál silnější pocit, že k žádnému útoku ani nedojde. Lupiči plánovali vpád do Mountshannonu, ale zatím nebylo jasné, za jakým účelem. Driscoll se zmínil o „svatém muži“ a Will předpokládal, že tím myslel Tennysona. Nebyl si jistý, kam v celém plánu kazatel zapadá, ani jakou roli sehraje. Začínalo být ale stále zřejmější, že skutečný útok přijde zítra v Craikennisu.
Will dorazil do Mountshannonu odpoledne. Projel kolem stanoviště stráží u mostu a povytáhl obočí, když zjistil, že je opuštěné. Stejně tak mountshannonské ulice. Chvíli se bál nejhoršího. Ale když jel dál, zaslechl ze vzdáleného konce vesnice velký hluk. Zpěv, výkřiky, smích.
„Někdo se tam dobře baví,“ prohodil k Cukovi. „Zajímalo by mě, jestli je to Halt?“
Halt není žádný zpěvák, odpověděl koník.
Jel za těmi zvuky na konec vesnice. Zdálo se, že veškeré obyvatelstvo se sešlo na veliké louce za ochranným zátarasem, která sloužila jako tržiště. Stánky a košatiny se zvířaty byly však opuštěné a před velkým bílým stanem postaveným v jihozápadním cípu tržní plochy se shromáždil značný dav lidí.
Will přitáhl Cukovi otěže, zastavil ve stínu jednoho domu a zkoumal výjev před sebou. Na louce poblíž rozeznal dva nízké stany, které postavili Halt s Horácem. Po jeho přátelích tam ale nebylo ani stopy.
Přesunul pozornost zpět k velkému stanu. Obklopoval ho dav rozjásaných lidí. Na několika otevřených ohních se peklo maso a na stole stál naražený soudek piva. Podle všeho si převážná část obyvatel městečka už zavdala.
Uprostřed tlačenice uviděl bíle oděné postavy a usoudil, že ten velký statný muž s bílými vlasy po ramena mezi nimi je nejspíš Tennyson. Byl středem pozornosti, ustavičně k němu proudili lidé, dotýkali se jeho ruky, poplácávali ho po zádech a nabízeli mu vybrané kousky pečínky.
„Něco se tady stalo,“ řekl si Will. Pak spatřil Halta a Horáce, jak stojí na okraji davu. Zatímco se díval, vousatý hraničář se ohlédl a zachytil jeho pohled. Will viděl, jak šťouchl do Horáce a pak nenápadně ukázal na dva malé stany vzdálené asi sedmdesát kroků. Will kývl a pobídl Cuka do kroku. Zamířil obloukem kolem druhého konce tržiště, aby snížil pravděpodobnost, že si ho někdo všimne. Vycítil však, že tím směrem se rozhodně nikdo nedívá. Středem veškeré pozornosti byl Tennyson a jeho lidé.
Dojel ke stanům, odsedlal Cuka a důkladně ho vytřel do sucha. Koník měl za sebou náročný den a zasloužil si péči. Sáhl do vaku a vyndal jablko. Cuk ho blaženě chroustal a se zavřenýma očima se soustředil na vůni a šťavnatou chuť ovoce. Will ho láskyplně poplácal po šíji. Když se ke stanům vrátili Halt s Horácem, Cuk právě očichával Willovy vaky a pátral po dalším jablíčku. Vzhledem k neodbytnosti koníkova čenichu Will ještě jednou rozepnul vak a dal mu další jablko.
„Ty toho koně rozmazluješ,“ prohodil Halt.
Will se po něm ohlédl. „Vy zas rozmazlujete toho vašeho.“
Halt se nad tím zamyslel a pak pokýval hlavou. „To je pravda,“ uznal.
„Vítej zpátky,“ pozdravil Horác. Rozhodl se, že do debaty o zacházení s koňmi se nezapojí. Věděl, že jakmile hraničáři začnou mluvit o svých koních, dá hodně práce je zastavit.
Will se protahoval a zdálo se mu, že slyší, jak šlachy na ztuhlých končetinách úpí, když se napínají. Měl za sebou dlouhou jízdu a rád by se trochu občerstvil. Spokojeně hekl, když si protáhl svaly, a významně pohlédl na kávovou konvici postavenou dnem vzhůru vedle ohniště.
„Já ji uvařím,“ nabídl se Horác. Naplnil konvici vodou z láhve pověšené na nedalekém stromě a rozfoukal žh…
