Patnáct
Jezdcům trvalo pět dní, než dorazili do clonmelského království.
Nejprve jeli do pobřežní vesnice Selsey, kde Halt přemluvil starostu, aby jim poskytl člun, který by je i s koňmi převezl přes úzký pás moře do Hibernie.
Wilfredovi se nápad zpočátku příliš nezamlouval. Vesnice a její obyvatelé si za dlouhá léta postupně zvykli na nezávislost a dění v okolním světě je málo zajímalo. Haltův požadavek považovali za zásah do své nezávislosti a narušení zavedeného pořádku. Halt jim musel připomenout, že i když vesnice Selsey nepatří k žádnému lénu, je stále součástí Araluenu a podléhá vládě krále Duncana, kterou Halt jako hraničář představoval.
Dále zdůraznil, že jim zachránil rybářské čluny před zničením a pak zabránil nezasvěceným, aby upláchli i s pytli zlata, stříbra a šperků, které patřily vesničanům. A navíc se postaral, aby vojenský oddíl z Redmontu pochytal a vsadil do vězení bandu zločinců, kteří s Farrellem a jeho lidmi spolupracovali, a tím vesnici zajistil trvalou bezpečnost.
Wilfred nakonec uznal, i když zdráhavě, že Halt má pravdu, a poskytl jim člun i posádku, aby je převezla do Hibernie.
Vylodili se těsně před úsvitem na pásu opuštěného pobřeží v jihovýchodním cípu Clonmelu. Hbitě nasedli na koně a ujížděli do lesa, který lemoval pobřeží, aby je nezahlédly nějaké všetečné oči. Jakmile se ocitli ve stínu vysokých stromů, Will se ohlédl. Člun už byl daleko od pobřeží a plachta vypadala jen jako bílá skvrna mezi temnými vlnami. Kapitán mířil na širé moře a neztrácel čas návratem na rybářskou základnu.
Halt si Willova pohledu všiml.
„Rybáři,“ prohodil. „Vždycky myslí jen na příští úlovek.“
„Byla to veselá cháska,“ podotkl Horác. Ve skutečnosti námořníci ke svým cestujícím sotva prohodili zbytečné slovo. „Není mi líto, že jsem z těch necek pryč.“
V tom s ním Halt souhlasil, i když ne ze stejného důvodu. Jako obyčejně ho zradil žaludek, jakmile člun opustil klidné vody přístavu a začal se kymácet a houpat na volném moři. Všudypřítomný zápach zkažených vnitřností také udělal svoje. Podstatnou část plavby prostál Halt na přídi, pobledlý v obličeji a s rukama zaťatýma kolem obruby člunu, až mu zbělely klouby. Oba mladíci o Haltových potížích věděli a rozhodli se, že udělají nejlíp, když ho nechají na pokoji. Z minulosti měli tu zkušenost, že každý projev účasti byl odměněn odmítavým zavrčením. A každý náznak posměchu něčím mnohem horším.
Vjeli do lesa a brzy narazili na pěšinu. Byla to úzká stezka vyšlapaná zvěří a v žádném případě nemohli jet vedle sebe. Jeli za sebou a Halt v čele zamířil na severozápad.
„Co teď, Halte?“ zeptal se Will. Jel jako druhý, za svým bývalým učitelem. Prošedivělý hraničář se natočil v sedle a odpověděl.
„Zamíříme do Dun Kilty, tam je Ferrisův hrad. Odsud je to asi sedm dní jízdy. Tak budeme mít příležitost zjistit, jak se věci v Clonmelu mají.“ Brzy vyšlo najevo, že ne moc dobře.
Zvířecí stezka se klikatě vinula a konečně je dovedla k širší, mnohem používanější hlavní cestě. Zatímco po ní ujížděli, začala se objevovat zemědělská půda s roztroušenými ostrůvky lesů. Pole však byla zanedbaná a zarostlá plevelem. Selské usedlosti, které spatřili, byly zavřené a tiché, s vjezdy zatarasenými vozy a balíky sena, takže připomínaly nouzové vojenské tábory.
„Vypadá to, jako kdyby čekali nějaké nepříjemnosti,“ poznamenal Will, když míjeli jednu takovou skupinu stavení.
„Vypadá to, že už se dočkali,“ odtušil Halt a ukázal na zčernalé zbytky jednoho chléva, kde hromady popela a zborceného dřeva ještě doutnaly. V polích zahlédli i mršiny domácích zvířat, na nichž stáli havrani a ostrými zobáky z nich rvali kusy masa.
„Jeden by si myslel, že mršiny zakopou nebo spálí,“ poznamenal Horác. Nakrčil nos, když k nim po větru zavál nepříjemný nasládlý pach hnijícího masa.
„Jestli se bojí vyjít ven, aby orali a seli, asi sotva se odváží riskovat kvůli tomu, aby zahrabali pár mrtvých ovcí,“ mínil Halt.
„To asi ne. Ale čeho se bojí?“
Halt se na pár vteřin postavil ve třmenech, aby si ule…