Sedmnáct
Druhý den ráno seděli Halt s Horácem u táborového ohně, když vtom Abelard zafrkal na pozdrav. O pár vteřin později vjel na paseku, kde se utábořili, Will na Cukovi. Mladý hraničář přejel pohledem dva malé stany, necelé čtyři stopy vysoké a šest stop dlouhé. V noci pršelo a na plátěných bocích stály kapičky vody.
„Spali jste jako v bavlnce, že?“ prohodil se smíchem.
Halt zabručel odpověď. „Alespoň nás k smrti neuštípaly štěnice.“
Willův úsměv trochu povadl.
„Ano, musím připustit, že U zeleného harfeníka by potřebovali jarní úklid jako sůl. Asi jsem vážně měl jednoho nebo dva malé návštěvníky.“ Při těch slovech si mimoděk poškrábal štípanec na boku. Halt sklopil pohled k ohni a skryl spokojený úsměv.
Will sesedl, odsedlal Cuka a pustil ho, aby se napásl. Přidal se k přátelům u ohně, na jehož okraji stála konvice s kávou.
„Ale stejně,“ pokračoval, „U harfeníka dělají dobrou snídani. Slanina, klobásky, houby a čerstvý chléb. Přesně to člověka povzbudí v chladném ránu.“
Z místa, kde seděl Horác a šťoural klackem do ohně, se ozvalo tiché zaúpění. Will si nebyl úplně jistý, jestli ho vydal Horác, nebo jeho žaludek. Skromnou táborovou snídani představovala lehce okoralá chlebová placka opečená nad ohněm a doplněná přídělem sušeného masa.
„Přísné příděly posilují charakter,“ poučoval Halt. Horác na něj truchlivě pohlédl. Velká porce dušeného jehněčího, kterou snědl včera večer, už byla jen mlhavou vzpomínkou.
„Taky posilují hlad,“ odtušil. Will ještě chvilku počkal, ale pak se slitoval a položil vedle Horáce úctyhodný raneček uvázaný z ubrousku.
„Děvečka z kuchyně naštěstí usoudila, že by se slušelo dát mi na cestu trochu jídla,“ řekl. „Zřejmě je velká milovnice hudby.“
Horác dychtivě rozvázal uzlík a vykoukla na něj kupa ještě teplého jídla.
Naložil pěknou porci na misku, kterou měl postavenou u ohně, a natáhl se pro lžíci. Zarazil se, když viděl, že se Halt zvedá, aby si také posloužil slaninou a klobáskami a ulomil si k tomu kus čerstvého měkkého chleba.
„Já myslel, že jste říkal, že přísné příděly posilují charakter?“ prohodil Will a podařilo se mu zachovat vážnou tvář. Halt důstojně zvedl zrak.
„Já charakter mám,“ řekl. „Mám ho na rozdávání. Charakter potřebují posilovat právě mladí lidé jako vy dva.“
„Já ten svůj budu posilovat zítra,“ prohlásil Horác s pusou plnou jídla. „Wille, je to vynikající! Až budu mít vnoučata, dostanou jméno po tobě!“
Will se na přítele usmál, přisedl k ohni a nalil si misku kávy. Přidal med a s uznáním se napil.
„Áááá!“ pochutnával si. „V hostinci možná umějí opéct slaninu a klobásky. Ale jejich káva se s tou vaší vůbec nedá srovnávat, Halte.“
Halt něco zabručel, měl moc plnou pusu, aby mohl mluvit. Dojedl, co si nabral do misky, narovnal se a pohladil si žaludek. Pak nedokázal odolat, natáhl se a dopřál si ještě kousek křupavé slaniny.
„Takže, zaslechl jsi v hostinci něco?“ zeptal se, když chutné sousto polkl.
Will přisvědčil. „Mluvilo se hlavně o útoku na místo zvané Duffyho brod, malou osadu u řeky asi šest mil odsud.“
„Ano. Také jsme to zaslechli,“ řekl Halt. „Slyšel jsi nějakou zmínku o vesnici jménem Mountshannon?“
Will dopil misku kávy, sedlinu vyklopil do ohně a pak odpověděl.
„Ano. Mluví o ní docela dost lidí. Zdá se, že naši přátelé si tam zřídili hlavní stan.“
„Slyšeli jsme, že prý tvrdí, že dokážou Mountshannon ochránit před takovými věcmi, jaké se staly u Duffyho brodu,“ zapojil se Horác. Přestože včera večer nic moc nezaslechl, probrali všechno s Haltem, když dorazili do tábora.
„Já slyšel v podstatě to samé. Lidi mají různé názory, nakolik se tomu tvrzení dá věřit,“ řekl Will. Halt na něj bystře pohlédl.
„Co si myslí většina? Máš nějakou představu?“
Will pokrčil rameny. „Řekl bych, že tak dvě třetiny tomu nevěří. Většina lidí, se kterými jsem mluvil nebo jsem slyšel, jak to rozebírají, si zřejmě myslí, že Mountshannon by se o sebe uměl postarat sám. Nejspíš je to velká vesnice. Když jsem dozpíval, bavili se o tom docela dost.“
Halt se zasmál p…
