Hraničářův učeň 8: Králové Clonmelu (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Třicet

Dun Kilty byl velkolepý hrad, jak Horác viděl. Stál uprostřed města obehnaného zdí na strmé skále, po níž dostal jméno. Vypínal se vysoko nad okolní městské domy a mohutné šedé hradby místy dosahovaly třiatřiceti stop.

„Tohle nepostavili jen tak narychlo,“ prohodil k Haltovi, když projížděli ulicí plnou kupců, stánků s jídlem, pracujících řemeslníků a lidí, kteří tlačili vozíky naplněné vším možným, od kamení a cihel až po zeleninu, od půlek masa až po hromádky čerstvého hnoje. Horác si s jistými obavami všiml, že poslední dva jmenované náklady se o sebe otřely, takže trocha hnoje ulpěla na mase. Rozhodl se, že si k večeři dá rybu.

„Je to starobylá pevnost,“ vysvětloval Halt. „Je o několik set let starší než hrad Araluen. A stál tu dlouho předtím, než kolem vyrostlo město.“ Na Horáce to náležitě zapůsobilo a uznale prohnul rty do obloučku. Pak Halt celkový dojem pokazil, protože dodal: „A v zimě tam příšerně táhne.“

S Willem se rozešli před dvěma dny a rozjeli se přímo do Dun Kilty. Jak Halt předpověděl, neurčité zvěsti o výsledku bitvy u Craikennisu je už předběhly. Zase jednou žasl, jak se to děje samo, aniž by se někdo musel starat.

Šířily se i zprávy o tom, jak Tennyson zmařil útok na Mountshannon, a Halt vycítil nejistotu lidí, s nimiž mluvili. Byli na pochybách, pod který prapor se mají přidat. Zvěsti o nezasvěcených a o jejich schopnosti ochránit městečka a vesnice před bezprávím, které se šířilo celou zemí, kolovaly už nějaký čas. Přicházely zprávy dokonce i z ostatních království. Jitřní bojovník byl novinkou. Legenda však byla všeobecně známá a lidé nevěděli, na kterou stranu se přiklonit. Vítězil postoj „počkáme a uvidíme“, a přesně v to Halt doufal.

Včera večer, když tábořili u cesty, měl hraničář plné ruce práce. Horác sledoval, jak vybaluje pera, inkousty, pergameny a tabulky pečetního vosku a povzdechl si. Halt se hodlal věnovat tomu, co nazýval „tvořivou prací s listinami“. Horác tomu říkal padělání. Vzpomněl si, jak Haltovo padělatelské umění kdysi naplnilo hrůzou jeho čestnou a upřímnou duši. Jsem trochu zkaženější, pomyslel si, už mi to tolik nevadí. Usoudil, a ne poprvé, že pokles jeho morální úrovně je důsledkem příliš velkého množství času, který tráví ve společnosti hraničářů.

Halt zvedl hlavu, spatřil výraz v mladíkově tváři a uhodl, co za ním vězí.

„To je jenom zmocňující listina od Duncana. Žádost, abys směl vstoupit do královského trůnního sálu,“ vysvětloval. „Zajistí nám přístup k Ferrisovi.“

„Nemohl byste Ferrisovi prostě říct, že jste přijel?“ nadhodil Horác. „Určitě by vás přijal.“

Halt ohrnul dolní ret a přemýšlel o Horácových slovech. „Možná,“ připustil. „Nebo by možná považoval za jednodušší dát mě zabít. Tohle je lepší. Navíc chci vybrat správný okamžik, abych mu oznámil, že jsem se vrátil.“

„To asi ano,“ souhlasil Horác. Ještě pořád ho netěšila představa, že budou mít padělanou pověřovací listinu. Přihlížel, jak Halt přitiskl dokonalou napodobeninu araluenské královské pečeti na kolečko vosku ve spodní části dokladu.

Halt zvedl oči. „Duncan by nám jednu dal sám, kdybychom byli měli čas ho požádat. Nevím, proč si děláš takové starosti,“ poznamenal.

Horác ukázal na pečeť, kterou Halt vrátil do koženého váčku, v němž ji uchovával.

„Možná. Ví ale, že máte tohle?“

Halt neodpověděl hned. „Vlastně ne,“ připustil, „ale to, co neví, mu neuškodí. Ani mně, což je důležitější.“

V Araluenu bylo hrdelním zločinem třeba i jen vlastnit napodobeninu královské pečeti, natož ji použít. Duncan si byl pochopitelně až moc dobře vědom, že Halt mnohokrát padělal jeho pečeť i podpis. Považoval však za rozumnější předstírat, že o tom nic neví.

Halt mával listem papíru, aby inkoust lépe oschl a vosk ztuhl. Pak ho opatrně odložil.

„Teď se podíváme na tvůj štít,“ rozhodl.

Plátěný potah Horácova štítu se při souboji s Padraigem hodně potrhal. Potřeboval něco trvalejšího. Odpoledne projížděli jednou vesnicí a Halt obstaral barvu a několik štětců. Teď se pustil do malování znaku vycházejícího slunce přímo na štít. Horác si všiml, že mu vykukuje z úst špička jazyka, když se soustřeďuje. Prošedivělý hraničář tak vypadal překvapivě mladistvě.

„A je to!“ prohlásil Halt, když domaloval vodorovnou černou čáru pod tříčtvrteční kruh znázorňující slunce. „Není to vůbec špatné.“

Zvedl štít, aby se mohl vyjádřit i Horác, a mladý bojovník přisvědčil.

„Hezká práce,“ souhlasil. „Trochu zdařilejší než dubový list, který jste mi na štít namaloval v Galice.“

Halt se zasmál. „Ano. Tehdy to bylo narychlo. Jen tak nahrubo, že? Tohle je mnohem lepší. To víš, malovat kruhy a rovné čáry je podstatně lehčí než nakreslit dubový list.“

Opřel štít o pařez, aby uschl. Do rána barva zaschla a oni jeli dál, Horác opět se znakem Jitřního bojovníka.

Jak projížděli městem Dun Kilty, občas se ozvalo mumlání nebo na Horácův štít ukázal něčí prst. Lidé si zakrývali ústa rukama a šuškali si. Už si všimli, napadlo Halta. A poznali znak.

Horáce něco trápilo a usoudil, že je na čase, aby se svěřil.

„Halte,“ začal, „zajímalo by mě…“

Ihned zalitoval, že začal právě takhle, protože Halt nasadil bolestný výraz, který předváděl vždy, když mu jeden nebo druhý z mladých společníků poskytl příležitost. Ale místo aby Horác čekal, až Halt odpoví, pokračoval: „Nedělá vám starosti, že na hradě by vás někdo… mohl poznat?“

„Poznat?“ opáčil Halt. „Nikdo z nich mě neviděl od té doby, co jsem byl kluk.“

„Nu, vás možná ne. Ale vy a …“ Zaváhal a pak usoudil, že by možná nebylo moudré vyjadřovat se o Haltově příbuzenství s Ferrisem tady na ulici. „… však víte kdo… jste dvojčata, že? Takže jste si nejspíš podobní. Nemáte strach, že lidé by mohli říct: ‚Hele, podívej, tamhle v té šedé pláštěnce, to je…‘ však víte kdo.“

„Á, už chápu, co myslíš. Pochybuju, že k tomu dojde. Konec konců, kapuce pláštěnky schová podstatnou část mojí tváře. A lidi se budou dívat na tebe, ne na mě.“

„Nejspíš,“ připustil Horác. Na to nepomyslel.

Halt pokračoval. „V každém případě je mezi mnou a ty víš kým dnes velký rozdíl. Já nosím plnovous, zatímco on si vousy stříhá do kozí bradky a má na bradě jen směšný chumáč. A má menší knír.“ Postřehl otázku v Horácových očích a vysvětloval: „Párkrát jsem tu byl. Jen jsem o tom nikomu neříkal.“

Horác chápavě pokýval hlavou.

„Navíc,“ dodal Halt, „on nosí vlasy sčesané z čela, zatímco já je mám tak nějak…“ Odmlčel se a hledal správný výraz.

„Ježaté a rozcuchané?“ Horác se zarazil příliš pozdě. Haltův účes bylo choulostivé téma. Lidé měli vždycky nějaké připomínky. Hraničář po Horácovi zachmuřeně loupl očima.

„Za to ti děkuju,“ řekl. Chvíli bylo ticho a potom Halt škrobeně uzavřel: „Nemyslím, že to bude problém. Nikdo nečeká, že král bude ‚ježatý a rozcuchaný‘, jak ses ráčil vyjádřit.“

Horác uvažoval o odpovědi, ale usoudil, že moudřejší bude mlčet. Pokračovali v jízdě po příkré klikaté cestě, která vedla k branám hradu. Jeli pomalu a míjeli mnoho pěších osob. Byli jedinými jezdci na cestě ke hradu a přitahovali zvědavé pohledy místních obyvatel.

„Tvař se pyšně,“ koutkem úst radil Halt. „Plníš oficiální poslání pro krále Araluenu.“

„Ve skutečnosti plním padělané poslání,“ namítl Horác stejně tlumeným hlasem. „Nemám proč být na to pyšný.“

„Nic nepoznají. Jsem vynikající padělatel,“ řekl Halt s jistým uspokojením a Horác na něj úkosem pohlédl.

„To se tedy opravdu máte čím chlubit,“ poznamenal.

Halt se na něj vesele usmál. „Ách, Horáci, jsem tak šťastný, když jsem s tebou,“ prohlásil. „Připomínáš mi, jak jsem zpustnul. Teď se zatvař pyšně.“

„Radši bych se tvářil nevyzpytatelně. Myslím, že to už mi jde dost dobře,“ odvětil Horác. Halt trochu překvapeně vzhlédl. Horác byl vyzrálejší a sebejistější, uvědomil si. Zmást ho už nešlo tak snadno jako kdysi. Někdy měl Halt dokonce podezření, že Horácovi se líbí, jakým způsobem si z něj Halt utahuje. Nenapadala ho žádná jedovatá poznámka, a tak prostě jen zabručel.

Hradní brána byla otevřená. Městu vlastně žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo a ke hradu i z něj neustále směřoval proud lidí. Velké i malé vozy, chodci s nákladem na zádech, všichni se pohybovali sem a tam. Královský hrad samozřejmě neustále potřeboval základní potraviny a také víno a pivo. A na starobylém hradě jako ten zdejší bylo stále co opravovat. Dodavatelé se mísili s dělníky a řemeslníky ve všeobecném lidském hemžení. Horác se rozhlížel kolem sebe a měl pocit, že se dívá na zmatené mraveniště.

Přestože byla brána otevřená, stála na každé straně stráž. Při pohledu na dva neznámé jezdce strážní vykročili vpřed a zkřížili kopí, aby nemohli dál, dokud nesdělí, kdo jsou. Několik lidí kráčejících před Haltem a Horácem se protlačilo či proklouzlo kolem zkřížených kopí, aby se dostali dovnitř a mohli jít po své práci.

„Co vy dva jste jako zač?“ houkl vyšší z obou strážných.

Horác se potají usmál. Tady v Clonmelu bylo všechno drsně neformální. Na hradě Araluenu by je strážný předpisově vyzval: Stůjte, a prokažte, kdo jste.

„Sir Horác, rytíř Araluenského království, Jitřní bojovník z východu, s poselstvím od velkého krále Duncana pro krále Ferrise,“ odpověděl Halt. Horác hleděl strnule před sebe, jako by měl na tváři masku. Tak král Duncan byl velký král Duncan, zatímco Ferris pouze král Ferris. Halt se zřejmě rozhodl trochu naparovat, usoudil.

Horác zachovával lhostejný výraz, ale očima bystře sledoval dav a neuniklo mu, že několik lidí se zastavilo a zpozornělo, jakmile Halt vyřkl slova Jitřní bojovník.

Na strážného však to jméno žádný dojem zřejmě neučinilo. Strážné zřídka něco ohromilo, pomyslel si Horác. Muž natáhl ruku k Haltovi.

„A dokumenty? Máte nějaké, aby se potvrdilo, že jste, kdo říkáte, že jste?“

Hiberňané mají zajímavý způsob vyjadřování, napadlo Horáce. Sáhl však do dlouhé rukavice a vytáhl zmocňující listinu, kterou Halt včera večer vyrobil. Předal ji Haltovi, ten zas strážnému. Horác odvrátil hlavu a zívl. Myslel si, že je to úplně na místě − něco podobného by udělal, kdyby byl pyšný. Nebo nevyzpytatelný.

Strážný listinu zkoumal. Samozřejmě ji neuměl přečíst, ale královská koruna a pečeť Araluenu vypadaly úředně a důležitě. Pohlédl na svého druha.

„Jsou v pořádku,“ řekl. Vrátil listinu Haltovi a ten ji podal Horácovi. Potom strážní odtáhli kopí, ustoupili a dovolili Haltovi s Horácem, aby pokračovali na hradní nádvoří.

Jeli směrem k hlavní věži, kde zřejmě sídlila správa hradu. Znovu předložili listiny ke zdlouhavému zkoumání, tentokrát seržantovi stráží. Horác zjišťoval, že Halt se nemýlil. Na hraničáře se podíval málokdo. Všichni se spíše soustředili na Horáce, který v plné zbroji a na hrdě si vykračujícím bojovém koni vypadal jako důležitější z obou návštěvníků. Kdyby byl někdo ze strážných později požádán, aby Halta popsal, asi by to nedokázal.

Koně nechali venku před věží a další člen stráží je nasměroval dovnitř, do druhého poschodí, kde se nacházel Ferrisův trůnní sál. Zde byli znovu zastaveni, tentokrát královým majordomem, mladíkem příjemného zevnějšku. Horác si ho pátravě prohlížel. Mladík od pohledu vypadal jako bojovník. Měl dlouhý meč a zdálo se, že s ním umí i zacházet. Byl vysoký skoro jako Horác, i když ne tak ramenatý. Tmavé vlnité vlasy mu rámovaly štíhlý, bystrý obličej, na němž pohotově zahrál mírně unavený úsměv.

„Vítejte u nás,“ pozdravil. „Vždy rádi vidíme araluenské bratrance. Mé jméno je Sean Carrick.“

Ze stínu kapuce hleděl Halt se zájmem na mladého muže. Carrick bylo královské rodové jméno. Mladík byl nějak spřízněný s Ferrisem. Napadlo ho, že to dává smysl. Králové často jmenovali do významných úřadů členy svého rodu. Byl tedy i Haltovým příbuzným.

Horác napřáhl ruku. „Horác,“ představil se. „Rytíř araluenského dvora. Velitel oddílu královské gardy, ochránce královské princezny Kasandry.“

Sean Carrick shlédl na listinu, kterou mu opět podal Halt, a pousmál se. „To jsem si všiml,“ řekl. Pak s hlavou nakloněnou ke straně dodal: „Slyšel jsem ale mluvit o někom, komu se říká Jitřní bojovník?“ Nechal otázku viset ve vzduchu a významně hleděl na znak na Horácově kabátci. Kromě vyobrazení na štítě vybavil Halt Horáce novým plátěným kabátcem s erbem vycházejícího slunce.

„Tak mě nazvali,“ připustil Horác, aniž by to potvrzoval, nebo vyvracel. Sean kývl, byl s odpovědí spokojen. Přejel pohledem na nenápadného muže, který stál kousek za vysokým bojovníkem. Svraštil čelo. Není na něm něco vzdáleně povědomého? Měl pocit, jako by ho už někde viděl.

Dřív než stačil vyslovit samozřejmou otázku, Horác lhostejně oznámil: „Tohle je můj člověk. Michael.“ Vzpomněl si, že sám byl před nedávnem také Michael. To jméno se ujalo, pomyslel si a v duchu se usmál.

Sean Carrick přikývl a okamžitě pustil Halta z hlavy. „Jistě.“ Pohlédl na masivní dvoukřídlové dveře za svým stolem. „Král u sebe v tuto chvíli nemá žádnou návštěvu. Zjistím, zda je ochoten vás přijmout.“

Omluvně se usmál, proklouzl dveřmi a zavřel je za sebou. Byl pryč několik minut. Pak se objevil a kýval na ně.

„Král Ferris vás přijme,“ oznámil. „Požádám vás, abyste zbraně nechali zde.“

Požadavek byl rozumný. Horác s Haltem odložili své rozmanité zbraně na Seanův velký stůl. Horác s lehkými obavami zaznamenal, že pouzdro Haltova vrhacího nože je prázdné, ale zbraň není nikde na stole vidět. Odsunul pochybnost stranou. Halt ví, co dělá, řekl si, když mířili k velkým dveřím.

Carrick je uvedl do trůnního sálu. Horác si pomyslel, že na trůnní sál je dost malý, ale pak si uvědomil, že zná vlastně jen sál na hradě krále Duncana. Jeho trůnní sál byl obdélníkový, s vysokým klenutým stropem. Zdejší měl čtvercový tvar a stěny nebyly delší než třicet stop. Na vyvýšeném stupínku proti dveřím seděl na prostém dřevěném trůně král Ferris.

Sean Carrick je představil a poté se vzdálil. Ferris si je zvědavě měřil, uvažoval, proč přijelo poselstvo z Araluenu a proč se o něm nedozvěděl dřív.

Kráčeli blíž a Horác si pozorně prohlížel clonmelského krále. Příbuzenství s Haltem bylo zřetelné. Viděl však i rozdíly. Králův obličej byl plnější a díky tomu neměl rysy tak ostře řezané. Ferris si zjevně rád užíval příjemného stolování. Totéž naznačovala i jeho postava. Zatímco Halt byl štíhlý a pružný jako prut, jeho bratr dvojče měl mírnou nadváhu a tělo působilo ochable.

Jinak vypadaly i Ferrisovy vlasy a vousy. Jak Halt řekl, Ferris nosil kozí bradku a nad ní úhledně zastřižený knír. Vlasy, hladce sčesané dozadu, přidržovala tvarovaná kožená čelenka. Ferrisovy vlasy i vousy byly černé jako uhel, takže vypadal přinejmenším o deset let mladší než jeho dvojče s prokvetlými vlasy i plnovousem. Horác se podíval pozorněji a poznal, že barva vlasů zřejmě není přirozená. Vlasy se příliš leskly a neměly žádné odstíny. Dospěl k závěru, že Ferris si barví vlasy i vousy.

I oči měl jiné. Zatímco Haltův pohled byl pevný a neústupný, pro Ferrise bylo zřejmě obtížné dívat se někomu do očí delší dobu. Jeho pohled zabloudil od osob, které před ním stály, do zadní části sálu, jako by se stále obával nějakých nepříjemností.

Slyšeli, jak klika dveří za jejich zády slabě cvakla, když Carrick opustil místnost. Osaměli s králem Ferrisem, ale Horác by se ochotně vsadil, že v blízkosti trůnního sálu je na tucet lidí, kteří nakukují špehýrkami, aby se ujistili, že králi nic nehrozí.

Ferris promluvil a ukazoval na postavu v pláštěnce a kapuci vedle Horáce.

„Sire Horáci,“ řekl. Horác sebou trochu škubl. Ten hlas zněl téměř stejně jako Haltův. Pochyboval, že by je se zavřenýma očima dokázal rozeznat. I když Ferrisův hibernský přízvuk byl výraznější, uvědomil si. „Tvůj člověk nemá žádné vychování? Nesluší se, aby si před králem ponechal zakrytou hlavu.“

Horác rozpačitě pohlédl na Halta. Ale hraničář už zvedal ruku, aby si kapuci stáhl. Jakmile to provedl, Horác pohledem přejel ke králi. Mračil se. Postava v prostém šatu, která před ním stála, mu byla něčím povědomá, ale nedokázal tak docela…

„Zdravím tě, bratře,“ řekl tiše Halt.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024