Mořeplavec (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

63
Z hlubin

Ráno, posilněni odpočinkem a snídaní, která se skládala ze sušenek a ovoce, jsme vyrazili v dobré náladě k pobřeží – dokonce i Ian, který po první čtvrt míli přestal ostentativně kulhat. Když jsme se soutěskou dostali až dolů k pláži, naskytnul se nám nádherný výhled.

„Bože Ježíši, to jsou oni!“ vybafnul Ian. „Piráti!“ Otočil se připraven prchat zpět do kopců, ale Jamie ho chytil za paži.

„To nejsou piráti,“ řekl. „Ale otroci. Podívej!“

Otroci uprchlí z plantáží na řece Yallahs neměli zkušenosti z plaveb na velkých lodích, a tak se k Hispaniole blížili dost pomalu a klikatě. Na ostrov už nějak dojeli a nechali loď na mělčině.

Bruja ležela nakloněná v mělké vodě a kýl byl zabořený hluboko do písečného bláta. Kolem ní postával hlouček velice rozrušených otroků, pobíhali po pláži a pokřikovali, jiní utíkali do džungle, kde hledali útočiště, a pár jich tam postávalo, aby pomohli posledním druhům z lodě ven.

Stačil nám jediný pohled na vodu, abychom pochopili jejich rozrušení. Na obzoru se objevily bílé skvrny, a jak jsme se dívali, zvětšovaly se.

„Válečná loď,“ řekl Lawrence se zájmem.

Jamie si něco zamumlal galsky a Ian se na něho vyděšeně podíval.

„Musíme odtud vypadnout,“ řekl Jamie jadrně. Otočil Iana a postrčil ho k soutěsce, potom mě chytil za ruku.

„Počkejte!“ řekl Lawrence a zastínil si oči. „Jede sem ještě jedna loď. Je menší.“

Abychom byli přesnější, byla to soukromá loď guvernéra Jamajky, která se nakláněla při zatočení do malé zátoky, plachty měla propnuté větrem.

Jamie tam chvíli stál a zvažoval možnosti, potom mě znovu chytil za ruku.

„Jdeme!“ řekl.

Než jsme došli na kraj pláže, malá loďka už mířila ke břehu a Reaburn s MacLeodem se opírali do vesel. Lapala jsem po dechu a z běhu se mi podlamovala kolena. Jamie mě sevřel do náručí a hnal se se mnou příbojem, za námi Ian a Lawrence, oba se nořili do vln jako velryby.

Viděla jsem Gordona, sto yardů od nás, jak stojí na přídi lodi a míří na břeh zbraní. Věděla jsem, že nás pronásledují. Mušketa vystřelila a zahalila se do obláčku kouře. Za ním stál Meldrum, který také zvedl zbraň a vypálil. Ti dva kryli náš zběsilý šplouchavý úprk, dokud nám přátelské ruce nepomohly nahoru na palubu.

„Rychle vyplouváme!“ Innes byl u kormidla a vykřikoval rozkazy, ráhno se přesmýklo a ihned se spustily plachty. Jamie mě postavil na nohy hned u lavičky, potom přeskočil a sedl si s funěním vedle mne.

„Dobrý bože,“ zachroptěl. „Copak jsem – ti Duncane – neříkal, abyste se drželi stranou?“

„Šetři dech, Mac Dubhu,“ řekl Innes a pod vousy se mu rozšířil úsměv. „Ještě ho budeš potřebovat.“ Vykřikl něco na MacLeoda, který na něj pokývl a udělal něco s provazy. Naše loď se otočila, změnila kurz a vyrazila pryč z malé zátoky přímo v ústrety válečné lodi. Ta už byla tak blízko, že jsem viděla u její přídě poskakující delfíny.

MacLeod něco galsky zakřičel a udělal gesto, takže obsah jeho slov už byl bez pochyb jasný. Innes vítězoslavně zakřičel a hned nato jsme projeli těsně před Porpoise. Tak blízko, že jsme mohli vidět udivené tváře, které na nás vykukovaly z ráhnoví.

Když jsme vyjeli ze zátoky, ohlédla jsem se a viděla námořní loď, jak do ní pořád ještě směřuje. Pod svými třemi stěžni vypadala masivně. Naše šalupa by jí na otevřeném moři nikdy nemohla uniknout, ale na takto malém prostoru se s naší loďkou mnohem lépe manévruje, ve srovnání s monstrem válečné lodi.

„Honí tu loď s otroky,“ řekl Meldrum a podíval se mým směrem. „Zahlédli jsme je asi tři míle od ostrova. Tak nás napadlo, že když mají teď jiné starosti, mohli bychom tam proklouznout a vyzvednout vás všechny z pláže.“

„Dobrý nápad,“ řekl Jamie s úsměvem. Hruď mu pořád poskakovala, ale už popadl dech. „Jen doufám, že bude mít Porpoise ještě nějakou chvíli dost práce.“

Ale varovný výkřik od Reaburna nás přesvědčil o pravém opaku. Ohlédli jsme se a viděli záblesk mědi na palubě Porpoise, jak se otevřely střílny, a zamířilo na nás několik hlavní.

Teď měli v hledáčku nás a z toho jsem měla dost nepříjemný pocit. Ale pořád jsme ještě pluli docela rychle. Innes prudce otočil kormidlem, potom znovu na druhou stranu a klikatě jsme se vzdalovali od pobřeží.

Děla na zadní palubě vystřelila zároveň. Na levoboku jsme uslyšeli šplouchance, asi dvacet yardů od nás, ale bylo to příliš blízko na to, abychom byli klidní. Obzvláště pokud vezmeme do úvahy, že by nás střela o váze dvaceti čtyř liber poslala ke dnu jako třísku.

Innes zaklel a naklonil se nad kormidlem, jeho chybějící ruka mu dodávala zvláštního nahnutého vzezření. Náš kurz byl pořád nevyzpytatelný, takže další tři rány šly dost mimo. Potom se ozvala silnější rána. Ohlédla jsem se a zahlédla Bruju na písčině, jak se rozlétla na kusy, když na ni vypálila děla z přední paluby.

Na pláž se do hloučku prchajících otroků sesypalo množství střel. Těla – a jejich části – létala vzduchem jako černé panenky a padala zpět do písku, zůstávaly na nich jen červené skvrny. Urvané končetiny se válely po pláži jako naplavené dřevo.

„Svatá Marie, Matko Boží.“ Mladý Ian byl úplně bledý, pokřižoval se a s hrůzou sledoval pláž. Palba pokračovala. Další dva výstřely zasáhly Bruju a v jejím boky se objevila ohromná díra. Několik jich skočilo přímo v písku, další dopadly do změti pobíhajících lidí. Pak už jsme míjeli poslední výběžek pevniny a vyplouvali jsme na širé moře, takže pláž a její krveprolití mizely z našeho dohledu.

„Modli se za nás hříšné, teď i v hodině naší smrti.“ Ian šeptem dokončil svou modlitbu a znovu se pokřižoval.

Na lodi jsme toho moc nenamluvili, s výjimkou toho, jak dával Jamie Innesovi pokyny ohledně Eleuthery, potom následoval krátký hovor mezi Innesem a MacLeodem ohledně správného kurzu. Všichni ostatní jsme byli příliš v šoku z toho, co jsme viděli – a byli jsme vděčni, že jsme unikli – než aby nám bylo do řeči.

Počasí bylo příjemné, vál slabý větřík a plavba probíhala bez problémů. Ještě před západem slunce nám zmizela Hispaniola z dohledu a po levé straně jsme míjeli Grand Turk Island.

Snědla jsem svůj příděl sušenek, které jsme měli v zásobě, vypila jsem šálek vody a schoulila jsem se ke spánku na palubu mezi Iana a Jamieho. Innes si také lehl ke spánku na přídi, zatímco MacLeod a Meldrum převzali noční řízení lodi.

Ráno mě vzbudil výkřik. Opřela jsem se o loket, ospale jsem zamrkala, byla jsem po noci na holé vlhké palubě celá zkřehlá. Jamie stál u mě a vlasy mu vlály v ranní bríze.

„Co?“ zeptala jsem se Jamieho. „Co se děje?“

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl a díval se dozadu přes zábradlí. „To je znovu ta zatracená loď!“

Vyskočila jsem na nohy a na vlastní oči jsem to uviděla; vzadu na horizontu byly vidět malé bílé plachty.

„Jsi si jistý?“ řekla jsem a mhouřila oči. „Poznáš to na takovou vzdálenost?“

„Já ne,“ řekl upřímně Jamie, „ale Innes s MacLeodem ano. A ti říkají, že jsou to zkurvení Angláni, na to vezmi jed. Nějak si tipnuli náš směr a vyrazili za námi hned, jak skončili s těmi ubožáky na Hispaniole.“ Odvrátil se od zábradlí a pokrčil rameny.

„Bohužel nemáme moc možností, co se dá dělat, snad jen modlit se, že nás nedostihnou. Innes říkal, že máme šanci proklouznout jim u Kočičího ostrova, pokud tam doplujeme za tmy.“

Během dne jsme se drželi pořád mimo dostřel, ale Innes vypadal pořád víc a víc ustaraně.

Moře mezi Kočičím ostrovem a Eleutherou bylo mělké a plné korálových útesů. Sem nás nikdy válečná loď nemohla pronásledovat – ale ani my jsme se tam nemohli vydat a zpomalit, aniž by nás nepotopila dlouhá děla na Porpoise. Jakmile se ocitneme mezi mělčinami a v úzkých kanálech, budeme jako kačeny na vodě.

Nakonec padlo váhavě rozhodnutí, že se vydáme na východ; nemohli jsme zpomalit a nebyla šance, že bychom jim v noci proklouzli.

Za úsvitu už země nebyla vidět. Bohužel ale Porpoise byla. Zatím nebyla blízko, ale jak se se sluncem zvedl vítr, spustili všechny plachty a začali nás dohánět. Každý kousek plachty už byl spuštěný, nebylo se kam skrýt, a tak se nedalo dělat nic jiného než prchat – a čekat.

Celé dopoledne se Porpoise na obzoru hodinu od hodiny zvětšovala. Obloha se zatáhla a zvedal se vítr, ale to pomáhalo více Porpoise, která měla mnohem větší plochu plachtoví než my.

V deset hodin už byla tak blízko, že se pokusila vystřelit. Sice o dost minuli, ale i tak nás to vystrašilo. Innes se ohlédl přes rameno, aby odhadl vzdálenost, potom zakroutil hlavou a držel dál náš kurz. Nemělo význam, abychom teď křižovali; museli jsme jet vpřed, tak dlouho, jak jen to bude možné. O úhybný manévr se pokusíme až tehdy, až nebudeme mít jinou možnost.

Kolem jedenácté už byla Porpoise necelé čtvrt míle od nás, takže se každých deset minut ozývaly monotónní výstřely, jak se nás snažili zaměřit. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Erika Johansena sehnutého se zápalnou loučí nad dělem, je celý špinavý od střelného prachu. Doufala jsem, že Annekje nechali i s jejími kozami na Antigue.

Kolem půl dvanácté se spustil déšť a moře se vzedmulo. Z boku nás zasáhl poryv větru, takže se ráhno na přední palubě skoro dotýkalo vody. Ten náhlý pohyb mě srazil na podlahu, oddělili jsme se od sebe, zatímco MacLeod a Innes obratně udržovali loď. Ohlédla jsem se, což jsem podvědomě dělala každých pár minut, a viděla jsem námořníky na Porpoise, jak se šplhají nahoru do plachtoví, aby svinuli plachty.

„Máme štěstí!“ Zařval mi MacGregor do ucha a pokývl směrem, kterým jsem se dívala. „To je zpomalí.“

Kolem dvanácti třiceti už byla obloha purpurově zelená a vítr se změnil v děsivé skučení. Porpoise svinula ještě více plachet, ale pořád měla ještě napnutou hlavní plachtu, cár plátna sebou mrskal o stěžeň a znělo to jako plácání křídel albatrosa. Už je to dlouho, co po nás vystřelila, měla problém v takové bouři zamířit na příliš malý cíl.

Vzhledem k tomu, že se už slunce skrylo, nebyla jsem schopná odhadnout čas. Asi o hodinu později nás zasáhla bouře v plné síle.

Nebylo vůbec nic slyšet; posunky a grimasami přiměl Innes ostatní muže, aby stáhli plachty. Pokud bychom nechali plachty napnuté nebo třeba jen povolené, riskovali bychom, že se nám vyvrátí stěžeň.

Jednou rukou jsem pevně objímala stěžeň, tou druhou jsem držela Iana. Jamie se krčil nad námi, paže měl doširoka roztažené a kryl nás svými zády. Déšť bičoval kolem nás, až štípal do kůže. Kvůli silnému větru byl skoro horizontální a tak hustý, že jsem jen stěží viděla na horizont, o kterém jsem tušila, že by tam měla být Eleuthera.

Moře se děsivě vzedmulo, vlny byly až čtyřicet stop vysoké. Šalupa je bez problémů zvládala, stoupala výš a výš a výš do závratných výšin, aby se náhle propadla do údolí mezi vlnami. Jamieho tvář byla ve světle bouřky smrtelně bledá a promočené vlasy se mu lepily k hlavě.

Už se skoro stmívalo, když se to stalo. Obloha byla skoro černá, ale po celém horizontu byla vidět úděsná zelená záře, která zvýrazňovala obrysy Porpoise za námi.

Další poryv deště nás hodil na stranu a my se kymáceli a houpali na vrcholu ohromné vlny.

Když jsme se po dalším nárazu posbírali, Jamie mě chytil za paži a ukázal za nás. Přední stěžeň Porpoise se divně nakláněl, jeho vrchol byl dost na stranu. Než jsem si stačila uvědomit, co mi chce naznačit, asi patnáct stop dlouhý horní díl se odlomil a spadl do moře, strhl sebou ráhna a část plachtoví a lanoví.

Válečná loď se prudce otočila kolem své nově vzniklé kotvy a stočila se bokem k velké vlně. Nad lodí se vztyčila ohromná zeď vodní masy a dopadla dolů přímo na její široký bok. Porpoise se naklonila na bok a jednou se celá otočila. Blížila se další vlna, která zasáhla její záď a stáhla ji celou pod vodu, ze stěžňů létaly třísky, jako kdyby to byly větvičky. Stačily tři vlny a celá loď se potopila, s ní i celá nešťastná posádka, s hrůzou jsme ten děs pozorovali. Ještě to naposledy ve vlnách zuřivě zabublalo a válečná loď byla pryč.

Jamieho paže pod mou rukou byla nehybná a pevná jako ze železa. Všichni muži zírali dozadu, tváře hrůzou úplně ztuhlé. Všichni kromě Innese, který se zarputile skláněl nad kormidlem, se strachem čelili dalším vlnám.

Další vlna se zjevila přímo nade mnou, zvedala se nad zábradlím a vypadalo to, jako kdyby se tam vznášela. Mohutná stěna z vody byla křišťálově čistá, viděla jsem v ní trosky a muže z potopené Porpoise, končetiny rozhozené jako v nějakém groteskním baletu. Tělo Thomase Leonarda viselo necelých deset stop ode mě, údivem měl otevřená ústa, zatímco jeho dlouhé jemné vlasy mu poletovaly nad pozlaceným límcem kabátce.

Potom ta vlna udeřila. Smetla mě z paluby a ihned pohltila do chaosu. Neviděla jsem ani neslyšela, nemohla jsem dýchat, byla jsem uvržena do prostoru, ruce i paže se mi kroutily pod náporem vody.

Všechno bylo temné; kolem mě nebylo nic, měla jsem jen své pocity, které byly intenzivní, ale nerozeznatelné. Tlak, hluk a pohlcující chlad. Necítila jsem šaty, jak mě táhnou ke dnu, ani trhnutí lana – pokud tam ještě pořád bylo – které jsem měla omotané kolem pasu. Najednou mé nohy zalilo příjemné teplo v okolním chladu. Moč, jen jsem nevěděla, zda moje nebo je to poslední dotek jiného lidského těla, které pohltila vlna, zatímco já už byla v jejích útrobách.

Dostala jsem velkou ránu do hlavy a najednou jsem byla na palubě šalupy, která se nějakým zázrakem stále držela na hladině, a mohla jsem si vykašlat plíce. Pomalu jsem se posadila, kuckala jsem a chroptěla. Lano jsem měla pořád kolem pasu, a to tak pevně uvázané, že jsem si byla skoro jistá, že jsou dolní žebra polámaná. Slabě jsem lanem trhla, chtěla jsem se nadechnout. Najednou tam byl Jamie, jednou paží mě objímal a druhou sahal za opasek pro dýku.

„Jsi v pořádku?“ zakřičel, ale jeho hlas byl v kvílení větru sotva slyšet.

„Ne!“ snažila jsem se zařvat nazpět, ale bylo to spíše jen slabé zaskučení. Zakroutila jsem hlavou a osahávala si pas.

Obloha teď byla podivně purpurově zelená, byla to barva, jakou jsem nikdy předtím neviděla. Jamie řízl do provazu, tvář měl skloněnou a promáčenou sprškami vody, měla mahagonovou barvu a vlasy ho ve větru ostře šlehaly.

Lano povolilo a já se zhluboka nadechla, vůbec jsem nevnímala bodavou bolest v boku a odřenou kůži kolem pasu. Loď se divoce nakláněla na obě strany jako kluzák. Jamie spadl na palubu a stáhl mé s sebou, lezl po čtyřech a snažil se dostat ke stěžni, který byl asi šest stop od nás, a mě táhl za sebou.

Šaty jsem měla z ponoření do vln úplně promočené a lepily se mi na tělo. Teď nás zasáhl tak prudký poryv větru, že mi zvedl sukni, ta se odlepila od nohou a napůl vysušená mi pleskala po tváři jako husí křídla.

Jamieho paže byla obepnutá kolem mé hrudi a pevná jako železná tyč. Tiskla jsem se k němu a snažila se posouvat vpřed k našemu cíli, nohy mi klouzaly po kluzké podlaze. Malé vlny se přelévaly přes zábradlí a v malých intervalech nás smáčely, ale už se neobjevovala žádná velká monstra.

Chytily nás nějaké pevné paže a těch posledních pár stop k předpokládanému útočišti stožáru nás postrčily. Innes už před pěknou chvílí přivázal kormidlo; když jsem pohlédla dopředu, viděla jsem blesky, jak bičují moře před námi a na mé sítnici zanechávaly vytištěný obrazec ve tvaru pavučiny.

Nebylo možné mluvit – bylo to i zbytečné. Reaburn, Ian, Meldrum a Lawrence se tiskli ke stěžni a byli přivázaní. I když to bylo na palubě děsivé, dolů nechtěl jít nikdo, do té drtivé temnoty, kde nemáte ani ponětí, co se děje nad vámi.

Seděla jsem s nataženýma nohama na palubě, stěžeň jsem měla za zády a lano bylo omotané kolem hrudi. Na jedné straně byla obloha olověná, na druhé zářivě zelená a blesky šlehaly náhodně do mořské hladiny jako zářivé zuby v temnotě. Vítr byl tak silný, že i rachot blesků byl slyšet jen tu a tam, byly to tlumené rány, jako kdyby někde v dálce střílela loď.

Potom těsně vedle lodi uhodil blesk, zahřmělo to i zablýsklo se zároveň, bylo to tak blízko, že jsme slyšely sykot vařící se vody po zásahu. Vzduch kolem nás zahalila pára. Innes se otočil od světla, jeho vysoká štíhlá postava byla proti záblesku ostře řezaná, takže v tu chvíli vypadal jako kostlivec – černé kosti oproti obloze.

Chvilkový záblesk a jeho pohyb způsobily, že znovu vypadal, jako kdyby byl celý. Poletovaly tam obě paže a ta, která chyběla, se k němu znovu vrátila ze světa duchů, zde, na pokraji věčnosti.

Oh, lebka je připevněná ke… krční páteři. V mé paměti se mi vybavil tichý zpěv Joea Abernathyho. A krční páteř… k hrudníku…

Najednou se mi vybavil ten děsivý pohled na poházené končetiny, které jsem viděla na pláži u trosek lodi Bruja, byly nasvětlené, zkroucené a pozohýbané, jako kdyby se zase měly připojit.

Ach ty kosti, ach ty kosti, budou chodit dokola.

Teď slyšte slovo zákona!

Ozvalo se další zahřmění blesku a já zařvala, ale bylo to spíše tou vzpomínkou. Držela jsem v dlaních lebku, a kde jsou nyní prázdné důlky, byly dříve oči v barvě zelené oblohy hurikánu.

Jamie mi něco zařval do ucha, ale neslyšela jsem ho. Ani jsem v tom šoku nemohla zakroutit hlavou, hrůzou mi naskákala husí kůže.

Vlasy i sukni jsem už měla větrem vysušené; ve větru mi pramínky poskakovaly na hlavě. Když byly vlasy suché, cítila jsem vzadu na krku prskání statické elektřiny. Kolem sebe jsem najednou ucítila prudký pohyb, tak jsem vzhlédla a na ráhnoví a v plachtoví jsem viděla modrou fosforeskující záři ohně svatého Eliáše.

Ohnivá koule dopadla na palubu a valila se na nás a zanechávala za sebou světélkující cestičku. Jamie do ní praštil, já vyskočila do vzduchu a odkulila jsem se k zábradlí, za mnou zůstalo jen spáleniště.

Vzhlédla jsem k Jamiemu, abych se ujistila, že je v pořádku. Rozpuštěné vlasy mu trčely z hlavy, odrážel se v nich oheň a vlály dozadu jako vlasy démona. Když si uhlazoval rukou vlasy z tváře, kolem konečků prstů mu zářila jasně modrá barva. Podíval se dolů, uviděl mě a chytil mě za ruku. V tu chvíli jsme oba dostali ránu od elektřiny, ale on mě nepustil.

Nedokážu odhadnout, jak dlouho to trvalo; zda to byly hodiny nebo dny. Ústa jsme měli vysušená větrem a žízni se mi lepil jazyk na patro. Obloha se změnila z šedé na černou, ale nevím, zda už byla noc nebo se jenom blížil déšť.

Když se konečně snesl déšť, uvítali jsme ho. Přišel s hrozným hřmotem, který doprovází tropické přeháňky, i přes hučení větru bylo slyšet bubnování kapek vody. Spíš než déšť to bylo krupobití; mohutné kroupy mě mlátily do hlavy, jako kdyby to byly dlažební kostky, ale mě to nevadilo. Oběma rukama jsem nabrala ledové kusy a napůl rozpuštěné je polykala, což bylo pro moje bolavé hrdlo ledové požehnání.

Meldrum se s MacLeodem plazili oba po čtyřech po palubě a nabírali kroupy do nádobek a mističek, prostě do čehokoliv, co zadrží vodu.

Přerušovaně jsem pospávala, hlavu jsem si opřela o Jamieho rameno. Když jsem se vzbudila, vítr pořád hučel kolem. Byla jsem ochromená hrůzou, už jsem jen čekala. Už mi bylo jedno, jestli přežijeme nebo zemřeme, hlavně ať přestane ten příšerný řev.

Když se slunce skrylo, nepoznali jsme čas, ani to, zda je den nebo noc. Chvílemi se zdálo, že tma slábne, těžko říci, zda byl den nebo svítil měsíc. Spala jsem a budila se a zase spala.

Když jsem se znovu vzbudila, vítr se trochu utišil. Moře bylo pořád vzedmuté a naše loď se na vlnách pohupovala jako skořápka, s pravidelností, ze které se mi až zvedal žaludek, nás vlny vyhazovaly nahoru a dolů. Ale už to tolik neburácelo; slyšela jsem, když MacGregor křičel na Iana, aby mu podal hrneček vody. Muži měli tváře drsné a rozpraskané, od větru měli vysušené i rty a tekla jim z nich krev, ale usmívali se.

„Už je to pryč,“ říkal mi Jamie tiše do ucha a jeho hlas byl ochraptělý. „Bouřka je pryč.“

Byla; v olověně šedivé obloze už byly světlejší proužky, bledé až světle modré. Napadlo mě, že musí být brzy ráno, hned po úsvitu, ale nebyla jsem si tím jistá.

I když už hurikán slábl, pořád ještě dost foukalo a loď se hnala pořádnou rychlostí. Meldrum převzal od Innese kormidlo, sklonil se, aby zkontroloval kompas, a překvapeně vykřikl. Ohnivá koule, které se na nás během bouře snesla, sice nikoho nezranila, ale z kompasu teď zbyl jen roztavený kovový kus, jeho dřevěné rámování bylo nepoškozené.

„Úžasné!“ řekl Lawrence a dotýkal se s úctou jedním prstem kovu.

„No, ale nám se to zrovna moc nehodí,“ podotkl suše Innes. Vzhlédl ke zbytkům chuchvalců mraků na obloze. „A podle oblohy se také moc řídit nemůžeme, že, pane Sterne?“

Jamie, Innes a Stern dlouhou dobu mžourali do zbytků ranních hvězd a nakonec odhadli, že míříme zhruba na severovýchod.

„Musíme se stočit na západ,“ řekl Stern, když se skláněl s Jamiem a Innesem nad mapou. „Nevíme, kde jsme, ale na západě musí být země.“

Innes přikývl a díval se rozvážně na mapu, kde byla spousta malých ostrovů rozesetých jako kuličky pepře na vlnách Karibiku.

„Ano, to je pravda,“ řekl. „Jen bůh ví, jak dlouho jsme mířili na otevřené moře. Loď je sice v jednom kuse, ale to je tak vše, co by se dalo říci. Co se týče stěžně a plachet – no, snad nám ještě chvíli vydrží.“ Zněl velice pochybovačně. „Jen bůh ví, kde se můžeme vyloupnout.“

Jamie se na něj pousmál a setřel si krev, která mu vytryskla z popraskaných rtů.

„Rozhodně to bude někde na pevnině, Duncane, v tomhle směru nejsem moc vybíravý.“

Innes pozvedl jedno obočí a na rtech se mu mihl úsměv.

„Ano? No a já si myslel, že se z tebe stane námořník, Mac Dubnu; na palubě sis vedl dost dobře. Za ty poslední dva dny jsi ani jednou nezvracel!“

„Protože jsem dva dny už nic nejedl,“ řekl suše Jamie. „Je mi úplně jedno, jestli první ostrov, na který narazíme, bude anglický, francouzský, španělský nebo nizozemský, ale byl bych velice rád, kdyby tam bylo jídlo, Duncane.“

Innes si otřel rukou ústa a bolestivě polknul; při zmínce o jídle začaly všem téci sliny, i když měli sucho v ústech.

„Udělám vše, co je v mých silách, Mac Dubhu,“ slíbil.

„Země! To je země!“ Nakonec se po pěti dnech ozvalo toto zvolání, ale hlas byl žízní a větrem tak ochraptělý, že to bylo jen zaskřehotáni, ale i tak plné radosti. Hnala jsem se nahoru na palubu a nohy mi klouzaly po příčkách žebříku. Každý se vykláněl přes zábradlí a díval se na ten hrbolatý černý tvar na horizontu. Sice to bylo vzdálené, ale rozhodně to byla země.

„Kde si myslíš, že jsme?“ zkusila jsem se zeptat, ale byla jsem tak ochraptělá, že jsem jen šeptala a nikdo mě neslyšel. Ale to bylo jedno; i kdybychom mířili přímo ke kasárnám námořnictva na ostrově Antiqua, tak by mi to nevadilo.

Vlny se valily jako obrovské hromady a vypadaly jako záda velryb. Vál nárazový vítr a Innes volal něco na kormidelníka.

Viděla jsem hejno letících velkých ptáků, letěli v řadě jako procesí táhnoucí se k pobřeží. Pelikáni hledají mělčiny, kde by mohli lovit ryby, slunce se jim odráží na lesklém peří.

Zatahala jsem Jamieho za rukáv a ukázala na ně.

„Podívej…“ začala jsem, ale pak jsem se odmlčela. Ozvalo se ostré prásk! A svět explodoval v černou tmu a jiskřičky. Spadla jsem do vody. Byla jsem omámená a dusila jsem se, uvázla jsem a bojovala v temné zeleni. Něco se mi omotalo kolem nohou a táhlo mě to dolů.

Zběsile jsem kolem sebe mávala a kopala nohama, abych se vymanila ze smrtelného sevření. Něco mi plulo kolem hlavy, tak jsem po tom chňapla. Dřevo, požehnané dřevo, něco, čeho se mohu v těch vzedmutých vlnách chytit.

Tmavý předmět se mi pod vodou smekal jako tuleň a necelých šest stop ode mě se zjevila rudá hlava, která lapala po dechu.

„Vydrž!“ řekl Jamie. Udělal dvě tempa a byl u mě, zanořil se pod kus dřeva, které jsem držela. Cítila jsem, jak mě něco tahá za nohy, potom ostrou bolest a nakonec se sevření uvolnilo. Na druhé straně trámu se opět vynořil Jamie. Pevně mě chytil za zápěstí a lapal po vzduchu, jak nás zpěněná voda nesla nahoru a dolů.

Loď jsem nikde neviděla; potopila se? Přes hlavu se mi přelila voda a Jamie na chvíli zmizel. Otřepala jsem hlavu, zamrkala jsem a najednou tady zase byl. Usmál se na mě, byl to spíše takový lopotný úšklebek, a jeho sevření mého zápěstí ještě zesílilo.

„Drž se!“ znovu zachroptěl a já se držela. Dřevo bylo na dotek hrubé a plné třísek, ale já se zuby nehty držela. Voda nás nesla, napůl jsme byli oslepení kapkami vody, která si s námi pohrávala jako s naplavenými věcmi. Chvíli jsme viděli břeh a chvíli zase širé moře, ze kterého jsme připlavali. A když se přes nás přehnala voda, neviděla jsem nic jiného než vodu.

Měla jsem něco s nohou; byla podivně bez citu a sem tam mi do ní vystřelovala ostrá bolest. Hlavou se mi mihla představa Murphyho dřevěné nohy a ostrých žralocích zubů; copak jsem snad přišla o nohu kvůli nějaké takové zubaté potvoře? Pomyslela jsem na teplou krev, která mi vytéká z ukousnuté končetiny do nekonečné ledové prázdnoty, a zachvátila mě panika. Snažila jsem se vykroutit ruku z Jamieho sevření, abych si nohu ohmatala.

Něco si nesrozumitelně zavrčel a ještě pevněji mě sevřel, jako kdyby šlo o život. Po chvíli zběsilé snahy se mi zase navrátily smysly a zklidnila jsem se; uvědomila jsem si, že kdybych opravdu o nohu přišla, už bych byla v bezvědomí.

Při tomhle jsem ale pomalu omdlévat začala. Začal se mi kalit zrak a v koutcích oka bylo šedo, přes Jamieho tvář se míhaly šedé skvrny. Opravdu vykrvácím nebo je to jen zimou a šokem? Zdá se ale, že na tom nezáleží, pomyslela jsem si přihlouple; výsledek je stejný.

Přepadla mne malátnost a pohltil mě naprostý klid. Necítila jsem nohy a jen Jamieho pevný stisk mi připomínal existenci. Hlava mi padla pod vodu, snažila jsem se zadržovat dech.

Vlny trošku poklesly a dřevo se vyplavilo na hladinu, takže jsem měla zase nos nad vodou. Nadechla jsem se a rozjasnil se mi i zrak. Asi stopu ode mne byla tvář Jamieho Frasera, vlasy měl přilepené k hlavě a rysy měl stažené před další sprškou vody.

„Drž se!“ zařval. „Drž se, sakra!“

Trošku jsem se usmála, sotva jsem ho slyšela. Cítila jsem naprostý klid, který mě odnášel pryč od hluku a chaosu. Už mě nic nebolelo. Na ničem nezáleželo. Přelila se přese mne další vlna, tentokrát jsem ale zapomněla zadržet dech.

Kuckání mě rychle probralo, a to na dost dlouhou dobu, abych v Jamieho očích viděl hrůzu. Potom se mi zase udělalo černo před očima.

„Sakra, Sassenachová!“ řekl jeho hlas z veliké dálky. Zajíkal se emocemi. „Sakra! Přísahám, že jestli mi tady v náručí zemřeš, tak tě zabiju!

Byla jsem mrtvá. Všechno kolem mě bylo bílé a slyšela jsem zvuky, znělo to jako šustění křídel andělů. Necítila jsem tělo, všude kolem mě se rozprostíral mír, necítila jsem hrůzu, vztek, byla jsem naprosto šťastná. Potom jsem se rozkašlala.

Koneckonců tělo jsem pořád ještě měla. Noha mě bolela. Hodně bolela. A postupně jsem si začala uvědomovat, že mě bolí i dost jiných věcí, ale levá holeň jasně vedla. Měla jsem vzdálený pocit, že mi vyndali kost a místo ní dali do ruda rozpálený pohrabáč.

Alespoň je více než jisté, že je noha na svém místě. Když jsem s námahou otevřela oči, abych se podívala, měla jsem pocit, že bolest v mé noze je téměř viditelná, i když to mohl být jen výplod mé zmámené mysli. Zda to bylo mentální nebo fyzické, výsledkem byly bílé mžitky se záblesky jasných světýlek. Při tom pohledu mě strašně pálily oči, tak jsem je zase zavřela.

„Díky bohu, jsi vzhůru!“ řekl poblíž mého ucha hlas se skotským přízvukem, ze kterého byla cítit úleva.

„Ne, nejsem,“ řekla jsem. Můj vlastní hlas byl chraplavý a nakřáplý ze spolykané mořské vody. Mořskou vodu jsem cítila až v dutinách, takže jsem měla pocit ozvěny. Znovu jsem se rozkašlala a nos začal znovu pracovat. Potom jsem si kýchla.

„Epčíííík!“ ozvalo se a po horním rtu se mi spustila kaskáda hlenu. Má ruka se zdála příliš vzdálená a nehmotná, ale vyvinula jsem dostatek úsilí, abych ji zvedla a otřela si tvář.

„Zůstaň v klidu, Sassenachová; postarám se o tebe.“ V jeho hlase jsem uslyšela radost, což mě dost nazlobilo a otevřela jsem oči. Zahlédla jsem Jamieho tvář, pozoroval mě a potom mi zmizel z očí v záplavě bílého kapesníku.

Důkladně mi otřel tvář a mé protesty a hrozící udušení zcela ignoroval, potom mi přiložil kapesník k nosu.

„Smrkej,“ řekl.

Udělala jsem, jak řekl. K mému překvapení mi to velice pomohlo. Když už jsme neměla tolik ucpané dutiny, začal mi pracovat i mozek.

Jamie se na mě usmál. Vlasy měl mořskou solí zmuchlané a ztuhlé a na spánku měl velkou oděrku, která vypadala jako strašidelná temně rudá skvrna na bronzové kůži. Vypadalo to, že nemá košili a má přes sebe přehozenou nějakou látku.

„Cítíš se moc zle?“ zeptal se.

„Příšerně,“ zachroptěla jsem jako odpověď. Rozčilovalo mě, že jsem naživu, i všechny věci kolem mě. Když Jamie uslyšel můj nakřáplý hlas, natáhl se pro sklenku vody u mé postele.

Zmateně jsem zamrkala, ale opravdu to byla postel, ne kóje na lodi nebo houpací síť. Prostěradlo přispělo k pocitu všeho bílého kolem, který mě na začátku pohltil. To bylo znovu posíleno bíle omítnutými zdmi a stropem a bílými mušelínovými závěsy, které se ve větru, který sem pronikal oknem, nadouvaly dovnitř jako lodní plachty.

Blikající světélka byla odrazy, které se zrcadlily na stropě; zcela zjevně byla někde venku poblíž voda a odráželo se v ní slunce. Vypadalo to velice útulně. Ale i přesto jsem pocítila smutek, že zmizel ten naprostý mír, který mě pohltil v samotném srdci vlny – ten smutek spíš vyzařoval z ostré bolesti, která mi při pohybu vystřelila nohou.

„Myslím, že máš asi zlomenou nohu, Sassenachová,“ řekl Jamie, ale to už mi bylo jasné. „Raději by ses neměla moc hýbat.“

„Díky za radu,“ řekla jsem skrze zaťaté zuby. „Kde to ksakru jsme?“

Krátce pokrčil rameny. „Nevím. Je to docela velký dům a to je vše, co vím. Moc jsem se o to nestaral, když nás nesli dovnitř. Jeden muž říkal, že se toto místo jmenuje Les Perles.“ Přidržel mi hrníček u úst a já se s radostí napila.

„Co se stalo?“ Když jsem se moc nehýbala, bolest v noze byla celkem snesitelná. Automaticky jsem si sáhla za čelist a nahmatala tep; byl silný a to mě uklidnilo. Nebyla jsem v šoku: takže i když mě noha bolí, nebude to s ní tak zlé.

Jamie si projel rukou po tváři. Vypadal velice unaveně a já si všimla, jak se mu ruka třese vyčerpáním. Na tváři měl velkou modřinu a na krku linii zaschlé krve, jak se o něco poškrábal.

„Myslím, že se ulomila horní část stěžně. Jedna z částí spadla a srazila tě přes palubu. Když jsi spadla do vody, šla jsi ke dnu jako balvan, tak jsem skočil a potopil se za tebou. Chytil jsem tebe a díky bohu i ten kus stěžně. Měla jsi nohy zamotané do lanoví a to tě táhlo dolů, ale mně se to podařilo sundat.“ Zhluboka si povzdechl a poškrábal se na hlavě.

„Prostě jsem tě jen držel; a po nějaké době jsem ucítil písek pod nohama. Vynesl jsem tě na břeh a potom nás našli muži a donesli nás sem. To je všechno.“ Pokrčil rameny.

Přejel mi mráz po zádech, i když sem pronikal oknem teplý vzduch.

„A co je s lodí? Kde jsou muži? Ian? Lawrence?“

„Myslím, že jsou v bezpečí. Se zlomeným stěžněm nás nemohli dostihnout – než se jim podařilo napnout provizorní plachtu, byli jsme už dávno pryč.“ Zhluboka si odkašlal a hřbetem ruky si otřel ústa. „Ale jsou v pořádku; muži, kteří nás našli, říkali, že viděli necelé čtvrt míle odtud u mělčin malou šalupu. Vyrazili tam na pomoc a muže přivedou.“

Napil se vody, poválel si ji v ústech a došel k oknu, aby ji vyplivl.

„Mám písek v zubech,“ řekl a ušklíbl se, když se ke mně vracel. „A v uších. A v nose a ani bych se nedivil, kdybych ho měl i v řiti.“

Natáhla jsem se a vzala ho znovu za ruku. Jeho dlaň byla ztuhlá, ale už na ní byly vidět nabíhající puchýře a místa odřená až do krve, kde se už puchýře strhly.

„Jak dlouho jsme byli ve vodě?“ zeptala jsem se a hladila ho po liniích na opuchlé dlani. Malé „C“ u kořene palce už bylo časem zašlé tak, že nebylo skoro vidět, ale já ho pořád cítila. „Jak dlouho jsi to vydržel?“

„Dost dlouho,“ řekl prostě.

Mírně se na mě usmál a pevně mi sevřel ruku, i když ho ta jeho bolela. Najednou jsem si uvědomila, že vlastně na sobě nic nemám; cítila jsem na své holé kůži hladkou a chladivou přikrývku a viděla, jak mi pod tenkou přikrývkou tvrdnou bradavky.

„Co se stalo s mými šaty?“

„S těmi tvými spodničkami bych tě neunesl, tak jsem je musel urvat,“ vysvětlil mi. „A to, co zbylo, nestálo za záchranu.“

„To si také myslím,“ řekla jsem pomalu, „ale Jamie – co ty? Kde máš plášť?“

Pokrčil rameny, ta mu potom poklesla a on se smutně usmál.

„Myslím, že je na dně moře,“ řekl. A fotky Brianny a obrázek Willieho také.

„Och, Jamie. Je mi to tak líto.“ Natáhla jsem se pro jeho ruku a pevněji stiskla. Otočil hlavu a jednou nebo dvakrát zamrkal.

„No, ano,“ řekl tiše. „Snad si je budu pamatovat.“ Znovu pokrčil rameny a usmál se na mě. „A pokud ne, podívám se do zrcadla, ne?“ Zasmála jsem se, ale byl to spíše vzlyk; s bolestí polkl, ale pořád se usmíval.

Podíval se dolů na své otrhané kalhoty, zdálo se, že na něco myslí. Zaklonil se a zalovil rukou v kapse.

„Nepřiplaval jsem tak úplně s prázdnýma rukama,“ řekl a potlačil kyselý výraz.

Otevřel dlaň a já jsem na jeho bolavé dlani zahlédla nějaký záblesk. Byly to prvotřídní kameny, pěkně vybroušené a k magii jako stvořené. Smaragd, rubín – myslím, že samčí, velký ohnivý opál, tyrkys tak modrý, jako obloha venku, na kterou jsem viděla, zlatý kámen, který zářil jako slunce zalité medem, a zvláštní křišťál, který vypadal jako Geillisin černý diamant.

„Ty máš adamant,“ řekla jsem a jemně jsem se ho dotkla. Na dotek byl chladný, i když ho měl tak blízko u těla.

„Ano, mám,“ řekl, nedíval se na kámen, ale na mě a usmíval se u toho. „Cože má ten adamant přinášet? Potěšení ze všeho?“

„Tak mi to říkala.“ Zvedla jsem ruku k jeho tváři a pohladila jsem ho, cítila jsem tvrdé kosti a živou tkáň, tak teplou na dotek, a na pohled to byla ta nejúžasnější věc na světě.

„Máme Iana,“ řekla jsem tiše. „A sebe navzájem.“

„Ano, to je pravda.“ Úsměv se zablýskl i v jeho očích. Odložil kameny na blyštící se hromádku na stole a opřel se v židli, mou dlaň držel ve svých dlaních.

Uvolnila jsem se a cítila jsem teplo a klid, které mě začaly obestírat, i když mě všechno bolelo, byla jsem odřená a bolela mě noha. Byli jsme naživu, v bezpečí a spolu a na ničem jiném zase až tak moc nezáleželo; ani na oblečení, ani na zlomené holenní kosti. Všechno se časem nějak vyřeší – teď to není třeba. Teď mi stačilo jen to, že dýcháme a že mohu hledět na Jamieho.

Chvíli jsme jen tak tiše seděli, dívali jsme se na oblohu a na závěsy zalité slunečním svitem. Mohlo to být deset minut stejně jako hodina, když jsem zaslechla venku tiché kroky a opatrné zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ řekl Jamie. Narovnal se, ale mou ruku nepustil.

Dveře se otevřely a vstoupila žena, její příjemná tvář se na uvítanou usmívala a objevila se v ní i zvědavost.

„Dobré ráno,“ řekla trochu stydlivě. „Musím se vám omluvit, že jsem nepřišla dříve; byla jsem ve městě a dozvěděla jsem se o vašem příjezdu“ – při tom slově se trošku usmála – „až po mém návratu, právě teď.“

„Musíme vám moc poděkovat, madame, za péči, která nám byla věnována,“ řekl Jamie. Vstal a formálně se jí poklonil, pořád svíral mou ruku. „K vašim službám, madam. Nemáte nějaké zprávy o našich společnících?“

Lehce zčervenala a v odpověď na jeho poklonu vysekla pukrle. Byla mladá, něco přes dvacet a nevěděla, jak se za daných okolností chovat. Měla světle hnědé vlasy, svázané vzadu do uzlu, světle růžovou pleť a lehký, podle mého názoru západní, přízvuk.

„Oh, ano,“ řekla. „Moji sluhové je vyzvedli z lodi; teď jsou v kuchyni a dostávají něco k jídlu.“

„Děkuji,“ řekla jsem a myslela jsem to vážně. „Je to od vás velice laskavé.“

Studem zčervenala.

„Není zač,“ zamumlala a stydlivě na mě pohlédla. „Musím se omluvit za mé nedostatečné chování, madam,“ řekla. „Vůbec jsem se vám nepředstavila. Jmenuji se Patsy Olivierová – paní Joseph Olivierová, tak.“ V očekávání hleděla ze mě na Jamieho a očividně čekala i na naše jména.

Vyměnili jsme si s Jamiem pohledy. A kde přesně jsme? Paní Olivierová byla Angličanka, o tom nebylo pochyb. Jméno jejího manžela bylo francouzské. Podle zátoky venku se nedalo nic poznat; může to být kterýkoliv z ostrovů – Barbados, Bahamy, Exumas nebo Andros – dokonce i Panenské ostrovy. Nebo – něco mě napadlo – nás mohl hurikán hnát na jih a ne na sever; v tom případě by to byla Antiqua – a spadli jsme do klína britského námořnictva! – nebo Martinique, pohlédla jsem na Jamieho a pokrčila rameny.

Naše hostitelka pořád čekala a v očekávání se dívala z jednoho na druhého. Jamie stiskl mou ruku ještě pevněji a zhluboka se nadechl.

„Doufám, že to nebudete považovat za hloupou otázku, paní Olivierová – ale mohla byste nám říci, kde jsme?“

Obočí paní Olivierové poskočilo až k čepečku a udiveně na nás zamrkala.

„No… ano,“ řekla. „Říkáme tomu Les Perles.“

„Děkuji,“ vložila jsem se do toho, když jsem viděla, jak se Jamie nadechuje, aby to zkusil znovu, „ale na co se chceme zeptat, tak na kterém ostrově jsme?“

Na jejím růžovém obličeji se rozzářil široký úsměv.

„Aha, chápu!“ řekla. „Ale jistě, vás zahnala pryč bouře. Můj manžel zrovna včera večer říkal, že něco tak příšerného v tomto ročním období nikdy nezažil. Máte štěstí, že jste naživu! Takže vy jste pluli od ostrovů na jih?“

Jih. Tohle nebude Kuba. Mohli jsme doplout na Svatého Tomáše nebo dokonce na Floridu? Rychle jsme si vyměnili pohledy a stiskla jsem Jamieho ruku. Cítila jsem na jeho zápěstí tep.

Paní Olivierová se shovívavě usmála. „Už nejste na ostrovech. Jste na pevnině; v kolonii Georgia.“

„Georgia,“ řekl Jamie. „Amerika?“ Zněl trošku překvapeně, ale to se nebylo čemu divit. Bouřka nás zahnala dobrých šest set mil.

„Amerika,“ řekla jsem tiše. „Nový svět.“ Tep pod mými prsty se zrychlil, byl ozvěnou mého. Nový svět. Útočiště. Svoboda.

„Ano,“ řekla paní Olivierová a zjevně netušila, jakou má pro nás ta novinka cenu, ale pořád se na nás usmívala. „Je to Amerika.“

Jamie narovnal ramena a také se na ni usmál. Světlo mu projelo vlasy, až zazářily jako plamínky.

„Tak v tom případě, madam,“ řekl, „se jmenuji James Fraser.“ Potom se podíval na mě, oči měl modré a leskly se jako obloha za ním, a jeho silný tlukot srdce jsem cítila na své dlani.

„A toto je Claire,“ řekl. „Má žena.“

 

 

 

K O N E C

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024