55
Ishmael
Nespala jsem dobře. Probudila jsem se pozdě, celá rozpálená a za očima jsem cítila pulzující bolest. Cítila jsem se tak špatně, že když Marsali trvala na tom, že mi umyje čelo, neprotestovala jsem, ale vděčně jsem relaxovala se zavřenýma očima a užívala si toho, jak omývala mé bušící spánky látkou namočenou v octu. Ten chladný dotek působil velice příjemně.
Uklidnilo mě to natolik, že když odešla, zase jsem upadla do spánku. Měla jsem těžké sny o tmavých důlních šachtách a křídových spálených kostech, když mě náhle vzbudil jakýsi třesk. Narovnala jsem se jako jedle a ryzí čistá bolest se prohnala mojí hlavou jako blesk.
„Co je?“ ozvala jsem se a držela hlavu v dlaních, jako kdyby mi měla upadnout. „Co se děje?“ Okno bylo zastřené, aby mě nerušilo přílišné světlo, a chvíli to trvalo, než si na to šero moje oči zvykly.
Na protější straně kabiny mě nějaká velká postava napodobovala a držela si hlavu. Zřejmě měla velké bolesti. Pak promluvila. Vychrlila ze sebe velkou dávku sprostých slov, v čínštině, francouzštině a galštině.
„Sakra!“ vykřikla už trochu mírnější angličtinou. „K čertu s tím!“ Jamie se potácel k oknu a třel si hlavu, kterou si rozbil o roh police. Odhrnul závěsy a otevřel okno. Dovnitř se vlila vlna čerstvého vzduchu a oslnivé světlo.
„Co si, proboha, myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se drsně. Světlo zasáhlo mé oči jako jehly a to, že jsem se chytila za hlavu, nedělalo švům na mé ruce vůbec dobře.
„Hledal jsem lékárničku,“ odpověděl a trhal sebou. „Do prdele, rozbil jsem si hlavu. No, podívej!“ Strčil svoje dva prsty, umazané od krve, rovnou pod můj nos. Šátek, namočený v octu, mi proklouzl mezi prsty a já se sesunula zpátky na polštář.
„Proč potřebuješ lékárničku a proč ses nejdříve nezeptal mě, místo toho tu poletuješ jako zmatená včela?“ řekla jsem podrážděně.
„Nechtěl jsem tě probudit,“ řekl tak ospale, že jsem se tomu musela zasmát, navzdory pulzujícím bolestem v mém těle.
„To je v pořádku; stejně jsem moc nespala,“ ujistila jsem ho. „Proč potřebuješ lékárničku? Je někdo raněný?“
„Ano, já,“ řekl a opatrně se poklepával ručníkem po vršku hlavy, byl zamračený. „Nechtěla by ses mi na to podívat?“
Odpověď na tuto otázku byla „Ani ne,“ ale ochotně jsem kývla, aby sklonil hlavu a já mohla bolavé místo prozkoumat. Pod vlasy měl pořádnou bouli a malé říznutí, jak se uhodil o okraj police, ale k otřesu mozku měl daleko.
„Prasklé to není,“ ujistila jsem ho. „Máš tu nejtvrdší lebku, jakou jsem kdy viděla.“ Instinktivně jsem ho políbila na bolavé místo. Zvedl hlavu a rozšířil oči údivem.
„To proto, aby se ti udělalo lépe,“ vysvětlila jsem. Koutek jeho úst jemně cuknul.
„Ach. Jasně, chápu.“ Sklonil hlavu a jemně mě políbil na obvázanou ruku.
„Lepší?“ zeptal se a narovnal se.
„O moc.“
Zasmál se, sáhl pro láhev, nalil trochu whisky a podal mi ji.
„Hledal jsem to, čím nám omýváš škrábance a tak,“ vysvětlil a také si nalil.
„Hlohová voda. Nemám žádnou u sebe, protože dlouho nevydrží,“ řekla jsem a snažila se zvednout. „Jestli je to akutní, mohu ji přichystat; netrvá to dlouho.“ Myšlenka na to, že bych vstala z postele a šla do kuchyně, byla skličující, ale třeba bych se cítila lépe, kdybych se trochu hýbala.
„Není to akutní,“ ujistil mě. „Jen máme ve skladu vězně a je trochu omlácený.“
Odtáhla jsem šálek od úst a zamrkala na něho.
„Vězně? Kde jsme vzali vězně?“
„Z pirátské lodi.“ Zamračil se nad svou whisky. „Ale já si myslím, že to není pirát.“
„A kdo to teda je?“
Elegantně jedním lokem vyprázdnil šálek a zakroutil hlavou.
„To kdybych věděl. Podle těch jizev na zádech bych řekl, že je to uprchlý otrok, ale v tomto případě netuším, proč udělal to, co udělal.“
„Co udělal?“
„Vyskočil z lodě. MacGregor ho viděl, a když už Bruja plula pryč, zahlédl, jak se houpe na vlnách, a tak mu hodil lano.“
„Hm, to je divné; a proč to dělal?“ zeptala jsem se. Začínalo mě to zajímat. Také pulzování v hlavě se zmírnilo, když jsem usrkávala whisky.
Jamie si pročísl prsty vlasy, pak přestal a škubn…
