61
Krokodýlí oheň
Na řece byl tuto noc překvapivě hustý provoz. Lawrence Stern, který trval na tom, že bude naši výpravu doprovázet, mi vyprávěl, že většina plantáží nahoře v kopcích využívá řeku jako hlavní spojnici s Kingstonem a přístavem; cesty buď vůbec neexistovaly, nebo byly naprosto příšerné a po každé sezóně dešťů je pohltila bujná vegetace.
Očekávala jsem, že na řece nikdo nebude, ale když jsme se prodírali složitě proti proudu, míjeli jsme dvě loďky a jeden prám, které pluly po proudu dolů. Prám byl ohromný temný obrys přeplněný sudy a žoky, projížděl kolem nás jako černý ledoborec, mohutný, hrbolatý a děsivý. Byly slyšet tiché hlasy otroků, kteří ho táhli po vodě a mluvili cizí řečí.
„Je to od vás milé, Lawrenci, že jste přišel,“ řekl Jamie. Měli jsme malou otevřenou loď s jedním stěžněm, na kterou jsme se sotva vešli. Byli jsme tam já, Jamie, šest skotských pašeráků a Stern. I když jsme se tam mačkali, byla jsem ráda, že je Stern s námi; byl liknavý a flegmatický, což bylo za daných okolností uklidňující.
„No, musím se přiznat, že jsem trošku zvědavý,“ řekl Stern a natřásal si přední díl košile, aby trošku ochladil své zpocené tělo. Ve tmě to bylo jediné, co jsem z něj viděla, chvějící se bílou skvrnu. „Už jsem se s tou dámou dříve setkal.“
„Myslíte paní Abernathyovou?“ odmlčela jsem se, potom jsem se opatrně zeptala: „Ehm… a co si o ní myslíte?“
„Och, byla to velice milá dáma; velice… okouzlující.“
Byla tma, tak jsem mu neviděla do tváře, ale z hlasu jsem poznala, že mluví jednak s potěchou i se studem zároveň, z čehož vyplývá, že se mu vdova Abernathyová moc líbí. Z toho jsem odhadla, že Geillis od přírodovědce něco chce; nikdy jsem nezažila, že by se k mužům chovala hezky, tedy pokud od nich něco nepotřebovala.
„A kde jste se s ní setkal? V jejím domě?“ Podle hostů na bále guvernéra paní Abernathyová jen zřídka, pokud vůbec, opouští svou plantáž.
„Ano, bylo to v jejím domě. Chtěl jsem ji požádat, zda bych si u ní nemohl nasbírat vzácný druh brouka – z řádu cucurlionidae - kterého jsem našel nedaleko pramene na jejích pozemcích.
Pozvala mě dále a… chovala se ke mně velice mile.“ Tentokrát byl v jeho hlase jasný spokojený výraz. Jamie stál vedle mě, řídil loď, zaslechl to a odfrkl si.
„Co od vás chtěla?“ zeptal se a bez pochyby si udělal stejný závěr o motivech a chování Geillis jako já.
„No, velice se zajímala o faunu a flóru, které jsem na ostrově nasbíral; ptala se mě na některé byliny a na místa, kde jsem je nasbíral. A také se zajímala o jiná místa, která jsem navštívil. Obzvláště ji zajímalo mé vyprávění o Hispaniole.“ Povzdechl si a pocítil lítost. „Dá se jen těžko uvěřit, že by tak úžasná žena prováděla tak ohavné věci, jaké jste mi popsal, Jamesi.“
„Úžasná, jo?“ řekl Jamie pobaveným tónem. „Tak to jste do ní asi beznadějně zamilovaný, ne, Lawrenci?“
V Lawrencově hlase se odrážel Jamieho smích. „Můj příteli Jamesi, pozoroval jsem jistý druh masožravých much. Samec si vybere samičku, které se dvoří, nosí jí kousky masa nebo jiné potravy pečlivě zabalené v hedvábném smotku. Zatímco samička rozbaluje balíček s potravou, skočí na ni, kopuluje a potom rychle prchá pryč. Protože pokud by své aktivity nedokončil dříve, než ona dojí svou potravu anebo by byl tak neopatrný a nedonesl by jí žádný dárek, snědla by jeho.“ Ve tmě se nesl tichý smích. „Ne, byla to zajímavá zkušenost, ale myslím, že už bych k paní Abernathyové raději neměl chodit.“
„Pokud budeme mít štěstí, tak ne,“ souhlasil Jamie.
Muži mě nechali u břehu řeky, abych hlídala loď, a ztratili se v mlze. Dostali od Jamieho pokyny, aby zůstali na místech. Já dostala nabitou pistoli, ale důrazně mě varovali, abych nestřelila sama sebe do nohy. Její váha mě uklidňovala, ale jak se v temném tichu minuty vlekly, připadaly mi tma a samota stále více skličující.
Z místa, kde jsem stála, jsem viděla dům, byl to velký temný obdélník a jen spodní tři okna svítila; to bude salon, napadlo mě, a přemýšlela jsem, proč nikde nevidím žádný poh…
