Kryšpínova ruka
Kryšpín doma šlápl na své červené nákladní autíčko a zlomil si ruku. Nám to bylo hrozně líto, jednak proto, že Kryšpín je dobrý kamarád, a taky proto, že jsem to červené autíčko znal. Bylo senzační, mělo reflektory, které se daly rozsvítit, a bojím se, že teď, když na ně Kryšpín šlápl, nepůjde už opravit.
Šli jsme Kryšpína navštívit, ale jeho maminka nás nepustila dovnitř. Řekli jsme jí, že jsme jeho kamarádi a že se s Kryšpínem dobře známe, ale jeho maminka nám řekla, že si Kryšpín potřebuje odpočinout a ona že nás taky dobře zná.
Proto jsme měli obrovskou radost, když dnes Kryšpín přišel do školy. Měl ruku v takovém ubrousku a měl ho uvázaný kolem krku jako ve filmech, když je hrdina raněný, poněvadž ve filmech jsou hrdinové vždycky ranění na ruce nebo na rameni, a herci, co hrají ve filmech hrdiny, by to už měli vědět a měli by si dát lepší pozor.
Jelikož vyučování začalo před půlhodinou, šel se Kryšpín omluvit paní učitelce, ale místo aby mu vyhubovala, řekla: „Jsem moc ráda, že tě vidím, Kryšpíne. Jsi statečný, že jsi přišel do školy s rukou v sádře. Doufám, že tě to už nebolí.“
Kryšpín vyvaloval oči. Je totiž poslední ve třídě a není zvyklý, aby s ním paní učitelka mluvila takovým tónem, zvlášť ne, když přijde pozdě. Zůstal stát s otevřenou pusou a paní učitelka mu řekla: „Jdi si sednout na své místo, miláčku.“
Sotva se Kryšpín posadil, sesypala se na něj spousta otázek. Ptali jsme se ho, jestli ho to bolí, a co to je, ta tvrdá věc co má na ruce, a říkali jsme mu, jak jsme strašně rádi, že ho zase vidíme. Jenže paní učitelka začala křičet, že máme nechat svého kamaráda na pokoji a že nedovolí, abychom si to brali za záminku k rozptylování pozornosti.
„No tohle,“ řekl Augustýn, „člověk už ani nesmí promluvit s kamarádem...“ a paní učitelka ho postavila do kouta a Kryšpín se tomu začal chechtat.
„Napíšeme si diktát,“ řekla paní učitelka potom. Vyndali jsme si sešity a Kryšpín se pokusil vytáhnout svůj sešit z tašky jednou rukou.
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Jáchym, který sedí vedle něho.
„Nikdo se tě neprosil,“ řekl mu Kryšpín.
Paní učitelka se na něho podívala a řekla mu: „Ne, miláčku, ty samozřejmě ne. Odpočiň si.“
Kryšpín hned přestal hledat v aktovce a zatvářil se smutně, jako by ho mrzelo, že nemůže psát diktát. Ten diktát byl příšerný, se spoustou slov jako ›víly vily‹ a ›vlci vyli‹, co se v nich udělá spousta chyb, a dobře to měl jediný Celestýn, který je nejlepší ze třídy, mazánek paní učitelky. Pokaždé, když bylo nějaké těžké slovo, podíval jsem se na Kryšpína a on se rozchechtal.
Pak konečně zazvonil zvonek. První se zvedl Kryšpín.
„Bude snad líp,“ řekla paní učitelka, „když s tou rukou nepůjdeš dolů na dvůr.“
Kryšpín se zatvářil stejně jako při diktátu, ale o chlup otráveněji.
„Lékař mi nařídil, že mám být hodně na vzduchu,“ prohlásil, „jinak by se to mohlo hrozně zhoršit.“
Paní učitelka řekla, že tedy dobrá, ale že si musí dát pozor. A nechala ho jít prvního, abychom do něho na schodech nestrčili. Než nás pustila na dvůr, zahrnula nás spoustou ponaučení. Řekla nám, že musíme být opatrní, že nesmíme hrát divoké hry a že musíme Kryšpína chránit, aby se mu něco nestalo. Ztratili jsme tak z přestávky fůru minut. Když jsme se konečně dostali na dvůr, hledali jsme Kryšpína. Hrál na kozu a přeskakoval přes záda kluků z vedlejší třídy, co jsou všichni děsně pitomí a my je nemáme rádi.
Nahrnuli jsme se kolem něho a začali jsme se ho vyptávat na všecko možné. Kryšpín se tvářil hrozně hrdě, že se o něho tak zajímáme. Ptali jsme se ho, jestli je to červené nákladní autíčko rozbité. Řekl, že ano, ale že mu dali spoustu jiných dárků, aby ho utěšili v nemocnici. Dostal plachetnici, dámu, dvě auta, vlak a kupu knih, které byl ochoten vyměnit za jiné hračky. A pak nám řekl, že se k němu všichni chovali hrozně hezky. Pan doktor mu pokaždé přinesl bonbóny, tatínek s maminkou mu dali televizi do pokoje a k jídlu měl samé dobré věci.
Jak se mluví o jídle, Vendelín vždycky dostane hlad. (To je…
