Uragán
Rozhodli jsme se s Vendelínem, Albínem, Viktorínem, s Kryšpínem a s ostatními kluky, že půjdeme na lov.
V naší čtvrti je takový parčík, ve kterém si často hrajeme, a v tom parčíku je senzační rybník. A v tom rybníku jsou pulci. Pulci, to jsou taková malá zvířátka, která když vyrostou, stanou se z nich žáby.
To jsme se učili ve škole. Kryšpín to nevěděl, jelikož ve škole většinou nedává pozor, ale my jsme mu to řekli.
Vzal jsem si prázdnou sklenici od zavařeniny a šel jsem do toho parku a při tom jsem dával dobrý pozor, aby mě neviděl hlídač. Hlídač z toho parku má velikánský knír, hůl, píšťalku jako Viktorínův tatínek, který je policejní strážník, a často nám nadává, poněvadž v parku je spousta věcí zakázána: nesmí se tam chodit po trávníku, lézt na stromy, trhat květiny, jezdit na kole, hrát kopanou, házet papíry na zem a prát se. Ale přesto se tam docela dobře bavíme.
Albín, Viktorín a Kryšpín byli už se sklenicemi na břehu rybníka. Vendelín přišel poslední. Vysvětlil nám, že nenašel žádnou prázdnou sklenici a musel jednu teprve vyprázdnit. Měl ještě fůru marmelády na obličeji a byl náramně spokojený. A poněvadž tam hlídač právě nebyl, dali jsme se hned do chytání.
Chytat pulce není nic lehkého. To si člověk musí lehnout na kraji rybníka na břicho, ponořit sklenici do vody a snažit se do ní zahnat pulce, kteří se pořád hýbou a nemají zrovna moc chuti do nějaké sklenice lézt. Prvního pulce chytil Kryšpín a byl hrozně hrdý, jelikož není zvyklý být v něčem první. Ale nakonec jsme měli pulce všichni. Totiž Vendelínovi se nepodařilo žádného chytit, ale Viktorín, který je ohromný lovec, měl ve sklenici dva, a tak mu dal toho menšího.
„Co s nimi vlastně budeme dělat?“ zeptal se Kryšpín.
„Jak to, co?“ opáčil Viktorín. „Přece si je vezmeme domů, počkáme, až vyrostou, a až z nich budou žáby, uspořádáme dostihy. To bude legrace.“
„A kromě toho,“ dodal Albín, „mít žáby je výhoda, lezou na žebříček a předpovídají, jaké bude počasí.“
„A pak,“ řekl Vendelín, „žabí stehýnka na česneku, to je pohádková dobrota.“
Podíval se na svého pulce a olízl se.
Potom jsme utekli, poněvadž jsme viděli, že přichází hlídač. Když jsme šli po ulici, prohlížel jsem si svého pulce ve sklenici. Byl fakt senzační. Šil sebou jako šídlo a já jsem na beton věděl, že z něho bude ohromná žába a vyhraje všecky dostihy. Rozhodl jsem se, že mu dám jméno Uragán, tak se jmenoval bílý kůň, kterého jsem viděl minulý týden v jedné kovbojce. Ten kůň běhal pekelně rychle a vždycky přiběhl, když na něho jeho kovboj zapískal. Já bych ho, toho svého pulce, všemu naučil, a až z něj jednou bude žába, přiskáče ke mně na zapískání.
Když jsem přišel domů, maminka se na mne podívala a dala se do křiku:
„Podívej se, jak vypadáš! Jsi celý zablácený a zmáčený, že by tě mohl ždímat! Cos to zase vyváděl?“
Je pravda, že jsem nebyl moc čistý, hlavně proto, že jsem si zapomněl vyhrnout rukávy u košile, když jsem strkal ruce do rybníka.
„A co ta sklenice?“ zeptala se maminka. „Co v ní máš?“
„To je Uragán,“ řekl jsem a ukázal jsem mamince pulce. „Bude z něho žába, přiběhne, až na ni zapískám, bude nám předpovídat počasí a vyhraje dostihy!“
Maminka se zatvářila, jako by na ni šly mdloby.
„Fuj!“ vykřikla. „Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš nosit domů svinstvo!“
„To není žádné svinstvo, je čistý, je pořád ve vodě a já ho naučím všelijaké kousky.“
„Á, tatínek, jako na zavolanou,“ řekla maminka. „Uvidíme, co tomu řekne.“
Když tatínek uviděl sklenici, řekl: „Podívejme se, to je pulec,“ a šel si sednout do křesla, číst noviny.
Maminka byla pořádně namíchnutá.
„To je všecko, co na to řekneš?“ zeptala se tatínka. „Nepřeji si, aby to dítě nosilo domů kdejaké špinavé zvíře!“
„Ale jdi,“ uklidňoval ji tatínek, „pulec přece není nic tak strašného...“
„No to je skvělé,“ řekla maminka, „skvělé. Už tedy mlčím, když tu moje slovo nic neznamená. Ale upozorňuji vás, že buď pulec, nebo já!“
A odešla do kuchyně.
Tatínek si dlouze povzdechl a složil noviny.
„Myslím, že nemám…
