Fotbalový zápas
Byli jsme s kluky na plácku, Albín, Augustýn, Vendelín, Celestýn. Viktorín, Kryšpín, Fridolín, Jáchym a já. Nepamatuju se, jestli jsem vám už vyprávěl o svých kamarádech, ale vím určitě, že o plácku jsem vám už říkal. Plácek je bezva. Je tam plno plechovek od konzerv, kamení, koček, kousků dřeva a taky jedno auto. To auto nemá kola, ale přesto si s ním vyhrajeme. Děláme ›trrr, trrr, puf, puf!‹ a hrajeme si na autobus nebo na letadlo; je to príma.
Tentokrát jsme tam ale nepřišli kvůli autu. Přišli jsme si zakopat. Vendelín má merunu a půjčuje nám ji, když ho necháme dělat brankáře, jelikož nerad běhá. Augustýn, který má hrozně bohatého tatínka, přišel oblečený jako opravdický fotbalista v červenomodrobílém tričku a v bílých trenýrkách s červeným lampasem, na nohou měl štulpny a chrániče a senzační kopačky se špunty. Přitom jsme ale chrániče potřebovali spíš my ostatní, protože, jak to říká ten pán v rádiu, Augustýn hraje tvrdě. Hlavně kvůli těm kopačkám.
Dohodli jsme se na sestavě mužstva. Vendelín bude brankář a v obraně Albín s Celestýnem. Kolem Albína nikdo neprojde, poněvadž je hrozně silný a každý se ho bojí. A je to taky jaksepatří tvrdý hráč! Celestýna jsme tam dali, aby nepřekážel, a taky proto, že se nikdo neodváží do něho strčit nebo mu jednu vlepit - má totiž brýle a hned se rozbrečí. Viktorín, Kryšpín a Jáchym budou záložníky a budou nahrávat nám, útočníkům. Útočníci jsou jen tři, poněvadž je nás málo, ale zato jsme senzační: Fridolín, který má dlouhatánské nohy s obrovskými koleny, strašně rychle utíká; já dávám fantastické šupy, bing! a konečně Augustýn se svými kopačkami.
Měli jsme strašnou radost, že se nám podařilo dát dohromady takové mužstvo.
„Jde se na to? Jde se na to?“ vykřikoval Fridolín.
„Přihraj! Přihraj!“ volal Jáchym.
Docela dobře jsme se bavili, ale Augustýn najednou povídá:
„Počkejte, kluci, proti komu vlastně hrajeme? Musíme přece mít soupeře.“
To teda byl fakt, Augustýn měl pravdu. Člověk by mohl kličkovat s míčem, jak by chtěl, když ho není kam vstřelit, není to žádná legrace. Navrhl jsem, abychom se rozdělili na dvě mužstva, ale Kryšpín prohlásil:
„Rozdělit takovýhle mužstvo? Nikdy!“
A pak, to je, jako když se hraje na kovboje - nikdo nechce dělat nepřítele.
Vtom přišli kluci z druhé školy. My ty kluky z druhé školy nemáme moc rádi. Jsou všichni pitomí. Často přijdou na plácek a musíme se s nimi prát, jelikož my říkáme, že plácek patří nám, a oni zas říkají, že patří jim, a jsou z toho jen tahanice. Ale tentokrát jsme byli docela rádi, když jsme je uviděli.
„Kluci,“ řekl jsem jim, „nechcete si s námi zahrát kopanou? Máme míč.“
„Hrát s vámi? Dovol, abych se zasmál!“ řekl hubený kluk s červenými vlasy, přesně takovými, jako má teta Klarissa, které zčervenaly před měsícem, a maminka mi vysvětlila, že je to od barvy, kterou si na ně dala naplácat u kadeřníka.
„Co je ti na tom k smíchu, blbečku?“ zeptal se Viktorín.
„Ta facka, co ti přišiju, ta je mi k smíchu,“ odpověděl ten s těmi červenými vlasy.
„Ostatně koukejte odtud vypadnout,“ houkl na nás jeden velký kluk s vyceněnými zuby, „ten plácek je náš!“
Celestýn chtěl odejít, ale nás to ani nenapadlo.
„Nikoli, pane,“ prohlásil Kryšpín, „ten plácek je náš. Ale jde o to, že máte strach s námi hrát. Máme totiž skvělé mužstvo.“
„Cha, cha, vy ubožáci!“ řekl ten dlouhán s těmi zuby a všichni se rozesmáli a já taky, protože to bylo legrační. Vtom dal Albín do nosu jednomu malému klukovi, který nic neříkal. Ale poněvadž ten prcek byl bratr toho zubatého dlouhána, byla z toho mela.
„Naschvál, jestli to uděláš ještě jednou,“ řekl dlouhán Albínovi.
„Nejsi tak trochu ťuknutej?“ zeptal se prcek a držel se za nos. Mezitím Viktorín kopl toho hubeňoura s vlasy tety Klarissy.
Začali jsme se prát, všichni kromě Celestýna, který s brekem volal: „Mé brýle! Já mám brýle!“
Bylo to hrozně príma, a pak přišel tatínek.
„Je vás slyšet až domů, bando divochů!“ křičel. „A ty, Mikuláši, nevíš, kolik je hodin?“
Potom tatínek chytil…
