Obraz Doriana Graye

KAPITOLA XIII

Vyšel z pokoje, začal vystupovat po schodech a Basil Hallward šel těsně za ním. Kráčeli po špičkách, jak to v noci lidé instinktivně dělají. Lampa vrhala fantastické stíny na zeď a schodiště. Některá okna se rozdrnčela ve zvedajícím se větru. Když došli na hořejší chodbu, postavil Dorian lampu na podlahu, vyňal klíč a otočil jím v zámku. „Tak vy chcete znát pravdu. Na tom trváte, Basile?“ ptal se tiše.

„Ano.“

„To mě těší,“ odpověděl Dorian s úsměvem. Pak dodal poněkud chraptivě: „Jste jediný člověk na světě, který má právo vědět o mně všechno. Vy máte s mým životem víc společného, než si myslíte.“ Zvedl lampu, otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Ovanul je proud studeného vzduchu a světlo se na okamžik rozhořelo temně oranžovým plamenem. Dorian se zachvěl. „Zavřete za sebou,“ zašeptal, když postavil lampu na stůl.

Hallward se rozhlédl s nechápavým výrazem. Místnost budila dojem, jako by v ní už dlouhá léta nikdo nebydlil. Vybledlý vlámský gobelín, obraz zakrytý závěsem, stará italská cassone a skoro prázdná skříňka na knihy - víc toho tu zřejmě nebylo, jen ještě jedna židle a stůl. Když Dorian Gray rozsvěcoval zpola ohořelou svíčku, jež stála na římse krbu, všiml si Hallward, že na všem je prach a z koberce že jsou cáry. Za dřevěné obložení se o překot hnala myš. Vlhce tu páchla plíseň.

„Tak vy si myslíte, Basile, že duši vidí jen Bůh? Stáhněte tenhle závěs a uvidíte moji duši.“

Hlas, kterým to Dorian pronesl, byl chladný a krutý.

„Vy jste zešílel, Doriane, nebo hrajete nějakou komedii,“ zahučel Hallward a zamračil se.

„Nechcete? Tak to musím udělat sám,“ řekl mladý muž; strhl zavěs z tyče, na níž byl upevněn, a hodil ho na podlahu.

Malíři se vydral ze rtů výkřik zděšení, když v matném světle spatřil ohyzdnou tvář šklebící se na něj z plátna. V jejím výrazu bylo cosi, co ho naplnilo ošklivostí a odporem. Pane na nebi! Vždyť se dívá na tvář Doriana Graye! Ta hrůza, ať už jakákoli, nezničila dosud úplně jeho úžasnou krásu. V prořídlých vlasech je stále ještě trochu zlata a na smyslných ústech trochu šarlatu. Vodnaté oči si uchovaly něco ze své líbezné modři, jemně utvářené chřípí a vymodelovaný krk neztratily dosud zcela své ušlechtilé křivky Ano, je to Dorian Gray. Ale kdo to namaloval? Měl dojem, že poznává tahy vlastního štětce, a ten rám přece navrhl on. Myšlenka, která v něm vyvstala, byla nesmyslná, ale přesto pocítil strach. Uchopil rozžatou svíci a posvítil si na obraz. V levém rohu je jeho jméno, napsané dlouhými světle rumělkovými písmeny.

To je nějaká ohavná parodie, nějaká ničemná, sprostá karikatura. Nic takového nikdy nenamaloval. A přece je ten obraz od něho. Poznával to a měl pocit, jako by se mu krev v okamžení proměnila z ohně v nehybný led. Jeho obraz! Co to znamená? Proč se změnil? Otočil se a pohlédl na Doriana Graye očima nemocného člověka. Ústy mu to škubalo a vyprahlý jazyk jako by nebyl schopen vydat hlásku. Otřel si rukou čelo. Zvlhlo mu lepkavým potem.

Mladý muž se opíral o krbovou římsu a pozoroval ho s tím zvláštním výrazem, jaký vídáme ve tvářích lidí zaujatých divadelní hrou, když má právě výstup nějaký veliký umělec. V tom výrazu nebyl ani skutečný žal, ani skutečná radost. Bylo v něm pouze vášnivé zaujetí diváka, jen v očích se snad zableskla vítězosláva. Vytáhl si z klopy květinu a čichal k ní, nebo to aspoň předstíral.

„Co tohle znamená?“ zvolal konečně Hallward. Vlastní hlas zněl jeho uším pronikavé a cize.

„Před lety, když jsem byl ještě chlapec,“ pravil Dorian Gray a drtil květ v ruce, „jste se se mnou seznámil, lichotil jste mi a naučil jste mě být domýšlivým na to, jak jsem hezký. Jednoho dne jste mě představil svému příteli, který mi vysvětlil zázrak mládí, a pak jste domaloval můj portrét a ten mi zjevil zázrak krásy. V šíleném okamžiku - dodnes vlastně nevím, jestli toho lituju nebo ne - jsem vyslovil přání, vy byste možná řekl, že to byla modlitba...“

„Na to se pamatuji. Na to se moc dobře pamatuji! Ne, to není možné. V té místnosti je vlhko. Na plátně se usadila plíseň. V barvách, kterými jsem to maloval, byla nějaká ničemná nerostná žíravina. Říkám vám, že tohle není možné.“

„Co není možné?“ zamumlal mladý muž; šel k oknu a přitiskl čelo na studené, mlhou zkalené sklo.

„Vždyť jste mi řekl, že jste ten portrét zničil.“

„Mýlil jsem se. Ten portrét zničil mne.“

„Nevěřím, že je to můj obraz.“

„Nepoznáváte v něm svůj ideál?“ řekl trpce Dorian.

„Můj ideál, jak tomu říkáte...“

„Jak vy sám jste tomu říkal.“

„V tom nebylo nic špatného, nic hanebného. Vy jste pro mě znamenal takový ideál, s jakým se už nikdy nesetkám. Tohle je tvář nějakého satyra.“

„To je tvář mé duše.“

„Kriste pane! Co jsem to jenom zbožňoval? Vždyť to má oči ďáblovy!“

„Každý z nás má v sobě nebe i peklo, Basile,“ zvolal Dorian s divokým gestem zoufalství.

Hallward se znovu obrátil k portrétu a zíral na něj.

„Bože můj! Je-li to pravda,“ křičel, „jestli jste ze sebe udělal tohle, pak... pak musíte být dokonce ještě horší, než jak si představují ti, kteří mluví proti vám.“ Znovu si posvítil na plátno a zkoumal je. Povrch, zdá se, je zcela neporušen, takový, jak ho zanechal. To zřejmě zvnitřku vyvstalo to odporné a hrůzné. To je dílo jakéhosi vnitřního životního pochodu, že tu podobu pomalu rozežírá malomocenství hříchu. Tak děsivé není ani zahnívání mrtvoly ve vlhkém hrobě.

Hallwardovi se roztřásla ruka, takže svíce vypadla ze svícnu na podlahu a prskala tam. Šlápl na ni a zhasil ji. Pak sklesl na vratkou židli, jež stála u stolu, a skryl tvář do dlaní.

„Dobrý Bože, Doriane, jaká je tohle lekce! Jaká je to strašná lekce!“ Odpověď se neozvala, ale Hallward slyšel, jak mladý muž u okna vzlyká. „Modlete se, Doriane, modlete se,“ šeptal. „Co nás to učili říkat, když jsme byli děti? ,Neuveď nás v pokušení. Odpusť nám naše viny. Zbav nás od zlého.“ Říkejme to spolu! Modlitba vaší pýchy byla vyslyšena. Stejně bude vyslyšena i modlitba vašeho pokání. Přespříliš jsem se vám klaněl. Jsem za to potrestán. Vy jste se přespříliš klaněl sám sobě. Ob…