KAPITOLA XVI
Začalo studeně pršet a rozmazané pouliční lucerny vypadaly v padající mlze strašidelně. Hostince se právě zavíraly a před jejich vchody se v rozptýlených skupinkách shlukovaly nejasné postavy mužů i žen, Z některých výčepů se ozýval strašný smích. V jiných se hádali a křičeli opilci.
Rozložen v koutě kočáru a s kloboukem staženým do čela, pozoroval Dorian Gray lhostejnýma očima ubohou hanebnost velikého města a chvílemi si opakoval slova, jež mu řekl lord Henry toho dne, kdy se poprvé setkali: „Duši nutno léčit skrze smysly a smysly skrze duši.“ Ano, v tom je to celé tajemství. Často to už zkusil a teď to zkusí znovu. Jsou opiová doupata, kde si člověk může koupit zapomnění, doupata hrůz, kde vzpomínku na staré hříchy možno zničit šílenstvím hříchů nových.
Měsíc visel nízko na nebi jako žlutá lebka. Chvílemi po něm vztáhl paži obrovský nestvůrný mrak a zakryl jej. Plynových luceren ubývalo a ulice byly čím dál užší a chmurnější. Jednou ztratil kočí cestu a musil se půl míle vracet. Z koně se kouřilo, jak rozstřikoval kaluže. Na postranní okénka kočáru se lepil šedivý flanel mlhy.
„Duši nutno léčit skrze smysly a smysly skrze duši.“ Jak mu ta slova zní v uších! Duši má věru nemocnou až k smrti. Je to pravda, že smysly ji mohou vyléčit? Byla prolita nevinná krev. Čím ho lze odpykat? Ach, něco takového nelze odpykat ničím; ale i když není možno dosáhnout odpuštění, je pořád ještě možno najít zapomenutí, a Dorian byl rozhodnut zapomenout, zahladit to všechno, rozšlapat, jako rozšlapeme zmiji, která nás uštkla. Ostatně, jakým právem s ním Basil tak mluvil? Kdo ho povýšil na soudce nad jinými lidmi? Řekl věci děsné, strašlivé, které se nedaly snést.
Drožka drkotala dál a dál a pořád pomaleji, jak se Dorianovi zdálo. Nadzdvihl okénko ve střeše a zavolal na kočího, aby jel rychleji. Začal v něm hlodat ohavný hlad po opiu. V hrdle ho pálilo a nervózně svíral jemné ruce. Zběsile uhodil koně hůlkou. Kočí se zasmál a práskl bičem.
Dorian se zasmál v odpověď a chlapík zmlkl.
Cesta se zdála nekonečná a ulice připadaly Dorianovi jako černá vlákna nějaké rozprostřené pavučiny. Ta jednotvárnost u.ž byla nesnesitelná a houstnoucí mlha naháněla strach.
Pak míjeli osamělé cihelny. Zde byla mlha řidší a Dorian viděl divné lahvovité pece s oranžovými ohnivými jazyky, podobnými vějířům.
Když jeli kolem nich, štěkal někde pes a daleko v temnotě křičel nějaký zbloudilý racek. Kůň klopýtal ve vyjeté koleji, pak se z ní dostal a vyrazil cvalem.
Po chvíli opustili hlinitou cestu a kodrcali se opět hrubě dlážděnými ulicemi. Většina oken byla tmavá, ale tu a tam se na některých osvětlených záclonách objevily fantastické siluety stínů. Dorian je zvědavě pozoroval. Pohybovaly se jako nestvůrné marionety a měly gesta živých tvorů. Hnusily se mu. V srdci měl chmurný vztek. Když zahnuli za roh, z jedněch otevřených dveří na ně cosi zaječela nějaká žena a asi sto yardů utíkali za kočárem dva muži. Kočí po nich šlehl bičem.
Říká se, že žádostivost nutí člověka, aby myslil v jednom kruhu. Rozkousané rty Doriana Graye vskutku zas a zas formovaly v ohavném koloběhu ta podmanivá slova o duši a smyslech, dokud v nich jaksi nenašel plný výraz své nálady a dokud si rozumovým schválením neospravedlnil vášně, které by ho byly ovšem stejně ovládly i bez takového ospravedlnění. Mozkem se mu od komůrky ke komůrce plížila jediná myšlenka; a zběsilá touha po životě, nejstrašnější ze všech lidských chtivostí, v něm mocně rozdráždila všechny chvějící se nervy a žilky. Ošklivost, která se mu dřív hnusila, protože dává všemu podobu skutečnosti, mu teď z téhož důvodu byla drahá. Ošklivost, toť jediná skutečnost. Sprostý pokřik, odporná doupata, surová hrubost nezřízeného života, ba i zbídačelost zlodějů a vyvrhelů, to vše na něho najednou působilo dojmem mnohem větší životnosti než všechny ladné tvary umění a snové přeludy poezie. To potřebuje, aby zapomněl. Ve třech dnech bude zas volně dýchat.
Kočí se náhle s trhnutím zastavil na konci tmavé uličky. Nad nízké domovní střechy a zubaté řady komínů se zvedaly černé stěžně lodí. U ráhen se jako strašidelné plachty vznášely chuchvalce bílé mlhy.
„Tady to někde je, pane, ne?“ zeptal se kočí chraptivě okénkem.
Dorian sebou trhl a rozhlédl se. „To mi stačí,“ odpověděl a hbitě vystoupil. Dal kočímu zvláštní odměnu, kterou mu slíbil, a rychle vykročil směrem k přístavní hrázi. Tu a tam planula lucerna na zádi nějaké obrovské nákladní lodi. Světlo se chvělo a tříštilo v kalužích. Od parníku, který byl pňpraven k odplutí a přijímal náklad uhlí, se šířila rudá záře. Kluzká dlažba vypadala jako mokrý gumový plášť.
Dorian spěchal doleva a chvílemi se ohlížel, nejde-li někdo za ním. Za sedm či osm minut dorazil k malému zchátralému domku., vklíněnému mezi dvě ponuré továrny. V jednom okně pod střechou svítila lampa. Dorian se zastavil a zvláštním způsobem zaklepal na dveře.
Za malou chvilku slyšel, jak někdo přichází chodbou a odstraňuje řetěz. Dveře se tiše otevřely a Dorian vešel do domu, aniž pronesl slovo ke skrčené nestvůrné postavě, která se vtiskla do stínu, když ji míjel. Na konci předsíně visela potrhaná zelená záclona, jež se rozhoupala a roztřásla v prudkém větru, který sem za Dorianem vnikl z ulice. Odsunul ji a vstoupil do dlouhé nízké místnosti, jež vypadala jako bývalá podřadná tančírna. Na stěnách kolem dokola byla řada ostře plápolajících plynových hořáků, jež se kalně a pokroucené odrážely v protějších zrcadlech, plných mušinců. Hořáky měly za sebou zašlé odrazové desky z žebrovaného cínu, tvořící mihotavé světelné terče. Podlahu pokrývaly okrové piliny, místy blátivě rozšlapané a potřísněné temnými kaňkami rozlitých lihovin. U malých kamínek na dřevěné uhlí se krčilo několik Malajců; hráli v kostky, a jak repetili, ukazovali stále bílé zuby. V jednom koutě se rozvaloval po stole nějaký námořník s hlavou zabořenou do loktů a u křiklavě pomalovaného výčepního pultu, lemujícího celou jednu stěnu, stály dvě vychrtlé ženštiny a posmívaly se jakémusi stařík…
Martin Koutný –
Obraz Doriana Graye je brilantním vykreslením morálního úpadku a dekadence. Wildeova slovní hříčka a ironie provází každou stránkou, zatímco příběh o bezohlednosti a věčné kráse přináší otázky o ceně lidského života. Je to literární skvost plný výstižných citátů.
Tonda Širůček –
Tahle kniha je můj šálek kafe, jak se řiká. Obraz Doriana Graye je taková divně skvělá směsice umění, krásy a temnoty. Wilde umí hrát se slovy jako žádný jinej. Příběh o tom, jak obraz stárne místo toho, aby stárl jeho majitel, je úplně šíleně geniální. Na Doriana Graye jsem byl sice někdy v duchu naštvanej, protože je to takovej sobec, ale zároveň jsem nemohl ve čtení přestat. Myslím, že kniha se do mě vkradla tak jako ta prokletá malba do Doriana. Jestli chcete něco takovýho, co vás pohltí a nedá vám spát, tohle je to pravý.
K. Mlynařík –
Provokativní román, který se zamýšlí nad povahou umění, morálky a lidského egoismu. Wildeho ostrý humor a výstižné dialogy zde tvoří kontrast s temným a tragickým dějem.