Obraz Doriana Graye

KAPITOLA IX

Když nazítří ráno seděl Dorian u snídaně, sluha uvedl do pokoje Basila Hallwarda.

„To jsem rád, že jsem vás zastihl, Doriane,“ řekl malíř vážně. „Byl jsem tu včera v noci, ale řekli mi, že jste v opeře. věděl jsem samozřejmě, že to není možné. Ale měl jste tu nechat vzkaz, kam jste doopravdy šel. Prožil jsem strašlivý večer, už jsem se skoro bál, aby za tou jednou tragédií nenásledovala druhá. Myslím, že jste měl pro mě zatelegrafovat, hned jak jste se o tom doslechl. Já to četl docela náhodou v posledním vydání Globu, které jsem vzal do ruky v klubu. Hned jsem šel sem a zarmoutilo mě, že jsem vás nezastihl. Nemohu vám ani říct, jak mě z toho všeho bolí srdce. Vím, jak asi trpíte. Ale kde jste byl? Šel jste navštívit dívčinu matku? Chvilku jsem pomýšlel na to, že tam půjdu za vámi. Její adresa je v novinách. Je to někde na Euston Road, viďte? Ale bál jsem se vtírat k zármutku, který nemohu zmírnit. Ubohá žena! Jak jí musí být! A přilom je to její jediné dítě! Co o tom všem říkala?“

„Muj drahý Basile, jak to mohu vědět?“ zašeptal Dorian Gray s výrazem strašné nudy a upil trochu bledě žlutého vína z jemné benátské sklenky, jež vypadala jako bublina pokrytá zlatými krůpějemi. „Byl jsem opravdu v opeře. Proč jste nešel tam? Setkal jsem se poprvé s lady Gwendolenou, sestrou Harryho. Byli jsme v její lóži. Je naprosto okouzlující. A Pattiová zpívala božsky. Nemluvte o ničem hrozném. Když člověk o něčem nemluví, tak se to nikdy nestalo. Ze všeho je skutečnost, jak říká Harry, teprve když to vyjádříme slovy. Jen bych se měl snad zmínit, že to nebylo jediné dítě té ženy. Má taky syna, je to, tuším, hezký chlapík. Ten ale není u divadla. Je to námořník nebo něco takového. A teď povídejte o sobě. Co pravě malujete?“

„Vy jste šel do opery?“ řekl Hallward; hovořil velmi pomalu a v hlase mu zněl zadržovaný bolestný tón. „Vy jste šel do opery, zatímco Sibyla Vaneová ležela mrtvá v nějakém nuzném bytě? Vy mi tu klidně povídáte o jiných ženách, jak jsou okouzlující, a o Pattiové, že božsky zpívala, když dívka, kterou jste miloval, nemá ještě hrob, kde by mohla klidně spát? Člověče, vždyť to její drobné bílé tělo čekají hrůzy!“

„Dost, Basile! O tom nechci nic slyšet!“ zvolal Dorian a vyskočil. „Nic takového mi neříkejte. Co se stalo, stalo se. Co je minulost, je minulost.“

„Včerejšku říkáte minulost?“

„Co s tím má společného skutečný časový odstup? Jen mělcí lidé potřebují řadu let, aby se dostali z nějakého citu. Kdo si umí poručit, ten dokáže udělat konec zármutku stejně lehce, jako si dokáže vynalézt rozkoš. Nechci být odkázán svým citům na milost. Chci jich využívat, chci je vychutnávat a ovládat. „

„Doriane, to je hrůza! něco vás úplně změnilo. Vypadáte, jako byste byl pořad ten podivuhodný chlapce, který chodíval den co den ke mně do ateliéru a stál mi modelem. Ale to jste byl prostý, přirozený a plný něhy. Byl jste nezkažený jako nikdo jiný na celém světě. Co jen se to s vámi stalo? Mluvíte, jako byste neměl srdce, jako by ve vás nebylo ani trochu soucitu. Všechno je to vliv Harryho. To je mi jasné.“

Chlapec zrudl, šel k oknu a nějakou chvíli se díval ven na plápolající, sluncem bičovanou zeleň zahrady. „Vděčím Harrymu za mnohé, Basile,“ řekl posléze, „za víc než vám. Vy jste mě naučil jenom ješitnosti.“

„Však jsem za to potrestán, Doriane, - nebo za to jednoho dne potrestán budu.“

„Nevím, co tím myslíte, Basile,“ rozkřikl se Dorian a otočil se. „Nevím, co chcete. Co vlastně chcete?“

„Chci toho Doriana Graye, kterého jsem malovával,“ řekl smutně umělec.

„Basile,“ řekl chlapec, přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno, „přišel jste příliš pozdě. Včera, když jsem se dověděl, že Sibyla Vaneová spáchala sebevraždu...“

„Spáchala sebevraždu! Dobré nebe! Je to jisté?“ křičel Hallward a hleděl na Doriana s výrazem hrůzy.

„Můj drahý Basile, snad si nemyslíte, že to byla nějaká všední nešťastná náhoda? Ovšemže spáchala sebevraždu.“

Starší muž skryl obličej do dlaní. „To je příšerné!“ zamumlal a mráz mu přeběhl po zádech.

„Ne,“ řekl Dorian Gray, „na tom není nic příšerného. Je to jedna z těch ohromných romantických tragédií dneška. Lidé, kteří hrají v divadle, vedou zpravidla náramně všední život. Jsou to hodní manželé nebo věrné manželky, prostě něco nudného. Víte, co tím myslím, - středostavovská ctnost a takové ty věci. To Sibyla byla jiná! Žila nejvznešenější tragédii. Vždycky to byla hrdinka. Toho večera, kdy hrála naposled - tehdy, kdy jste ji viděl, - hrála proto špatně, že poznala skutečnou lásku. Když pak zjistila, že ta láska skutečná není, zemřela, jako by byla zemřela Julie. Vrátila se zase do oblasti umem. Je v ní něco mučednického. V její smrti je všechna ta dojemná zbytečnost mučednictví, všechna jeho darmo vyplýtvaná krása. Ale, jak jsem už říkal, nesmíte si myslet, že jsem netrpěl. Kdybyste byl přišel včera, v pravou chvíli - snad asi tak v půl šesté nebo ve tři čtvrti na šest -, byl byste mě našel v slzách. Ani Harry, který tu byl, který mi tu zprávu vlastně přinesl, neměl zdání, jak mi je. Trpěl jsem nesmírně. Pak to přešlo. A citové vzrušení si nemohu zopakovat. To nemůže nikdo, leda lidé sentimentální. A vy jste hrozně nespravedlivý, Basile. Přijdete mě utěšit. To je od vás milé. Pak zjistíte, že už útěchu nepotřebuji, a začnete se vztekat. To jsou ty soucitné povahy! Připomínáte mi historku, kterou mi vypravoval Harry; bylo to o jistém filantropovi, který strávil dvacet let života tím, že se pokoušel napravit nějakou křivdu nebo změnit nějaký nespravedlivý zákon - nevím už přesně, co to bylo. Nakonec se mu to podařilo a jeho zklamání přesahovalo všechny meze. Neměl pak vůbec co dělat, div nezemřel na ennui a stal se z něho zapřísáhlý misantrop. Ostatně, drahý Basile, jestli mě doopravdy chcete utěšit, raději mě naučte zapomínat na to, co se stalo, nebo vidět to z patřičného uměleckého hlediska. Nebyl to Gautier, kdo psával o consolation des arts? Vzpomínám si, že jsem jednou u vás v ateliéru vzal do ruky knížečku s pergamenovými deskami a že jsem…