Obraz Doriana Graye

KAPITOLA VI

„Tu novinu už patrně znáš, Basile!“řekl toho večera lord Henry, když byl Hallward uveden do soukromého pokojíku v hotelu Bristol, kde bylo prostřeno k večeři pro tři.

„Ne, Harry,“ odvětil umělec, odevzdávaje uklánějícímu se číšníkovi klobouk a plášť. „Jaká je to novina? Nic politického, doufám. Politika mě nezajímá. V poslanecké sněmovně není ani jediná osoba, která by stála za namalování; mnohá z nich by se spíš měla trochu zamalovat.“

„Dorian Gray se chce oženit,“ pravil lord Henry a pozoroval při těch slovech Basila.

Hallward sebou trhl a pak se zamračil.

„Dorian že se chce oženit?“ opakoval. „To není možné!“

„Je to naprostá pravda.“

„S kým?“

„S nějakou herečkou nebo co.“

„Tomu nevěřím. Na to je Dorian příliš rozumný.“

„Milý Basile, Dorian je příliš moudrý, a tak musí sem tam provést nějakou pošetilost.“

„Manželství se přece nedá uzavírat sem tam, Harry.“

„V Americe ano,“ opáčil lord Henry ospale. „Ale já jsem neřekl, že se oženil. Řekl jsem, že se chce oženit. V tom je veliký rozdíl. Mně stále něco připomíná, že jsem ženat, ale vůbec si nepamatuji, že jsem se oženit chtěl. Ba, kloním se k názoru, že jsem se oženit nikdy nechtěl.“

„Pomysli ale na Dorianův původ, na jeho postavení a bohatství. To by byl od něho nesmysl, oženit se tak hluboko pod svou úroveň.“

„Tohle mu řekni, Basile, jestli chceš, aby si to děvče doopravdy vzal. Pak to určitě udělá. Kdykoli člověk udělá něco dokonale hloupého, udělá to vždycky z nejušlechtilejších pohnutek.“

„Doufám, že je ta dívka počestná, Harry. Viděl bych nerad, aby se Dorian připoutal k nějakému sprostému stvoření, které by mu třeba zkazilo povahu a zdeptalo ducha.“

„Ó, ta je víc než počestná - je krásná,“ zašeptal lord Henry, upíjeje ze sklenky vermutu s pomerančovou hořkou. „Dorian říká, že je krásná; a v takovýchhle věcech se obyčejně nemýlí. Ten jeho portrét, který jsi mu namaloval, zvýšil jeho schopnost oceňovat tělesný vzhled ostatních lidí. To je jeden z výtečných vlivů toho obrazu. Jestli ten hoch nezapomněl, že s ním máme schůzku, tak tu dívku dnes večer uvidíme.“

„Mluvíš vážně?“

„Naprosto vážně, Basile. Byl bych zoufalý, kdybych si měl myslet, že někdy budu ještě vážnější než v této chvíli.“

„Ale ty to schvaluješ, Harry?“ ptal se malíř; Chodil sem a tam po pokoji a kousal se do rtů. „To přece nemůžeš schvalovat. To je nějaké bláhové poblouznění.“

„Už mě ani nenapadne něco schvalovat nebo neschvalovat. Takový poměr k životu by byl nesmyslný. Nejsme na světě proto, abychom stavěli na odiv své mravní předsudky. Nikdy si nevšímám toho, co říkají lidé obyčejní, a nikdy nezasahuji do toho, co dělají lidé půvabní. Když mě někdo okouzluje, pak si může vybrat jakýkoli způsob projevu, a mně bude vždycky připadat naprosto roztomilý. Dorian Gray je zamilován do krásné dívky, která hraje Julii, a požádal ji o ruku. Proč ne? I kdyby si vzal Messalinu, byl by pořád stejně zajímavý. Ty víš, že nejsem žádný obhájce manželství. Opravdu stinnou stránkou manželství je to, že dělá z člověka tvora nesobeckého. A nesobečtí lidé jsou bezbarví. Postrádají individualitu. Jsou ovšem jisté povahy, které se manželstvím ještě víc zdokonalí. Takoví lidé prosazují i pak své vlastní já a ještě k němu přidají řadu dalších já. Jsou totiž nuceni mít víc životů než jeden. Stanou se z nich ještě složitější ústrojenci, a být co nejsložitějším ústrojencem, to je, řekl bych, účelem lidské existence. Ostatně každá zkušenost má cenu, a ať už se dá proti manželství říct cokoli, určitě je to jistá zkušenost. Doufám, že se Dorian Gray s tou dívkou ožení, že ji bude asi šest měsíců vášnivě milovat a pak že ho zčistajasna okouzlí nějaká jiná. Pak by byl výborným studijním materiálem.“

„Ani slovo z toho všeho nemyslíš vážné, Harry; sám víš, že ne. Kdyby si Dorian Gray zkazil život, nikoho by to nemrzelo víc než tebe. Jsi mnohem lepší, než předstíráš“

Lord Henry se zasmál. „Důvod, proč všichni rádi smýšlíme o druhých tak dobře, je v tom, že všichni máme o sebe strach. Podkladem optimismu je jen a jen hrůza. Myslíme si, že jsme velkomyslní, když svému bližnímu přisuzujeme ctnosti, z kterých nám pravděpodobně kyne prospěch. Vychvalujeme bankéře, abychom si mohli vybrat víc, než máme na kontě, a objevujeme dobré vlastnosti na loupežníkovi, abychom se mohli těšit nadějí, že nám třeba nevybere kapsy. Všechno, co říkám, myslím vážně. Náramně opovrhuji optimismem. A co se týče toho zkaženého života: zkažený je jenom ten život, jehož růst byl zastaven. Chceš-li zničit nějakou povahu, stačí, když ji napravíš. A co se toho manželství týče, to by ovšem byla pošetilost, ale jsou jiné a zajímavější vztahy mezi muži a ženami, a ty míním samozřejmě podporovat. V těch je kouzlo modernosti. Ale už je tu Dorian. Ten ti poví víc, než ti mohu povědét já.“

„Drahý Harry, drahý Basile, musíte mi oba blahopřát,“ řekl chlapec. Odhodil večerní pláštěnku podšitou atlasem a tiskl oběma přátelům ruce. „Jakživ jsem nebyl takhle šťastný. Pňšlo to ovšem znenadání, ale tak je to se vším, co je krásné. A přitom mi připadá, že je to to jediné, co jsem po celý život hledal.“ Byl zardělý vzrušením a radostí a vypadal neobyčejné sličně.

„Doufám, že budete vždycky šťastný,“ řekl Hallward. „Ale tak docela vám nepromíjím, že jste mi nedal vědět o svém zasnoubení. Harrymu jste o tom vědět dal.“

„A já vám nepromíjím, že jdete pozdě k večeři,“ vpadl lord Henry s úsměvem a položil chlapci ruku na rameno. „Pojďte, posadíme se, zjistíme, jaký je ten zdejší nový kuchař, a pak nám povíte, jak se to všechno zběhlo.“

„Moc toho k povídání není,“ pravil Dorian, když se usadil k malému kulatému stolku. „Stalo se to prostě takhle: Když jsem včera večer odešel od vás, Harry, převlékl jsem se, trochu se navečeřel v té malé italské restauraci v Rupert Street, kam jste mě jednou zavedl, a v osm hodin jsem šel do divadla. Sibyla hrála Rosalindu. Výprava byla samozřejmě děsná a Orlando nemožný. Zato Sibyla! Měli jste ji vidět! Když přišla na jeviště v chlapeckých šatech, byla prostě nádherná. Měla na …