Obraz Doriana Graye

KAPITOLA XVI

Začalo studeně pršet a rozmazané pouliční lucerny vypadaly v padající mlze strašidelně. Hostince se právě zavíraly a před jejich vchody se v rozptýlených skupinkách shlukovaly nejasné postavy mužů i žen, Z některých výčepů se ozýval strašný smích. V jiných se hádali a křičeli opilci.

Rozložen v koutě kočáru a s kloboukem staženým do čela, pozoroval Dorian Gray lhostejnýma očima ubohou hanebnost velikého města a chvílemi si opakoval slova, jež mu řekl lord Henry toho dne, kdy se poprvé setkali: „Duši nutno léčit skrze smysly a smysly skrze duši.“ Ano, v tom je to celé tajemství. Často to už zkusil a teď to zkusí znovu. Jsou opiová doupata, kde si člověk může koupit zapomnění, doupata hrůz, kde vzpomínku na staré hříchy možno zničit šílenstvím hříchů nových.

Měsíc visel nízko na nebi jako žlutá lebka. Chvílemi po něm vztáhl paži obrovský nestvůrný mrak a zakryl jej. Plynových luceren ubývalo a ulice byly čím dál užší a chmurnější. Jednou ztratil kočí cestu a musil se půl míle vracet. Z koně se kouřilo, jak rozstřikoval kaluže. Na postranní okénka kočáru se lepil šedivý flanel mlhy.

„Duši nutno léčit skrze smysly a smysly skrze duši.“ Jak mu ta slova zní v uších! Duši má věru nemocnou až k smrti. Je to pravda, že smysly ji mohou vyléčit? Byla prolita nevinná krev. Čím ho lze odpykat? Ach, něco takového nelze odpykat ničím; ale i když není možno dosáhnout odpuštění, je pořád ještě možno najít zapomenutí, a Dorian byl rozhodnut zapomenout, zahladit to všechno, rozšlapat, jako rozšlapeme zmiji, která nás uštkla. Ostatně, jakým právem s ním Basil tak mluvil? Kdo ho povýšil na soudce nad jinými lidmi? Řekl věci děsné, strašlivé, které se nedaly snést.

Drožka drkotala dál a dál a pořád pomaleji, jak se Dorianovi zdálo. Nadzdvihl okénko ve střeše a zavolal na kočího, aby jel rychleji. Začal v něm hlodat ohavný hlad po opiu. V hrdle ho pálilo a nervózně svíral jemné ruce. Zběsile uhodil koně hůlkou. Kočí se zasmál a práskl bičem.

Dorian se zasmál v odpověď a chlapík zmlkl.

Cesta se zdála nekonečná a ulice připadaly Dorianovi jako černá vlákna nějaké rozprostřené pavučiny. Ta jednotvárnost u.ž byla nesnesitelná a houstnoucí mlha naháněla strach.

Pak míjeli osamělé cihelny. Zde byla mlha řidší a Dorian viděl divné lahvovité pece s oranžovými ohnivými jazyky, podobnými vějířům.

Když jeli kolem nich, štěkal někde pes a daleko v temnotě křičel nějaký zbloudilý racek. Kůň klopýtal ve vyjeté koleji, pak se z ní dostal a vyrazil cvalem.

Po chvíli opustili hlinitou cestu a kodrcali se opět hrubě dlážděnými ulicemi. Většina oken byla tmavá, ale tu a tam se na některých osvětlených záclonách objevily fantastické siluety stínů. Dorian je zvědavě pozoroval. Pohybovaly se jako nestvůrné marionety a měly gesta živých tvorů. Hnusily se mu. V srdci měl chmurný vztek. Když zahnuli za roh, z jedněch otevřených dveří na ně cosi zaječela nějaká žena a asi sto yardů utíkali za kočárem dva muži. Kočí po nich šlehl bičem.

Říká se, že žádostivost nutí člověka, aby myslil v jednom kruhu. Rozkousané rty Doriana Graye vskutku zas a zas formovaly v ohavném koloběhu ta podmanivá slova o duši a smyslech, dokud v nich jaksi nenašel plný výraz své nálady a dokud si rozumovým schválením neospravedlnil vášně, které by ho byly ovšem stejně ovládly i bez takového ospravedlnění. Mozkem se mu od komůrky ke komůrce plížila jediná myšlenka; a zběsilá touha po životě, nejstrašnější ze všech lidských chtivostí, v něm mocně rozdráždila všechny chvějící se nervy a žilky. Ošklivost, která se mu dřív hnusila, protože dává všemu podobu skutečnosti, mu teď z téhož důvodu byla drahá. Ošklivost, toť jediná skutečnost. Sprostý pokřik, odporná doupata, surová hrubost nezřízeného života, ba i zbídačelost zlodějů a vyvrhelů, to vše na něho najednou působilo dojmem mnohem větší životnosti než všechny ladné tvary umění a snové přeludy poezie. To potřebuje, aby zapomněl. Ve třech dnech bude zas volně dýchat.

Kočí se náhle s trhnutím zastavil na konci tmavé uličky. Nad nízké domovní střechy a zubaté řady komínů se zvedaly černé stěžně lodí. U ráhen se jako strašidelné plachty vznášely chuchvalce bílé mlhy.

„Tady to někde je, pane, ne?“ zeptal se kočí chraptivě okénkem.

Dorian sebou trhl a rozhlédl se. „To mi stačí,“ odpověděl a hbitě vystoupil. Dal kočímu zvláštní odměnu, kterou mu slíbil, a rychle vykročil směrem k přístavní hrázi. Tu a tam planula lucerna na zádi nějaké obrovské nákladní lodi. Světlo se chvělo a tříštilo v kalužích. Od parníku, který byl pňpraven k odplutí a přijímal náklad uhlí, se šířila rudá záře. Kluzká dlažba vypadala jako mokrý gumový plášť.

Dorian spěchal doleva a chvílemi se ohlížel, nejde-li někdo za ním. Za sedm či osm minut dorazil k malému zchátralému domku., vklíněnému mezi dvě ponuré továrny. V jednom okně pod střechou svítila lampa. Dorian se zastavil a zvláštním způsobem zaklepal na dveře.

Za malou chvilku slyšel, jak někdo přichází chodbou a odstraňuje řetěz. Dveře se tiše otevřely a Dorian vešel do domu, aniž pronesl slovo ke skrčené nestvůrné postavě, která se vtiskla do stínu, když ji míjel. Na konci předsíně visela potrhaná zelená záclona, jež se rozhoupala a roztřásla v prudkém větru, který sem za Dorianem vnikl z ulice. Odsunul ji a vstoupil do dlouhé nízké místnosti, jež vypadala jako bývalá podřadná tančírna. Na stěnách kolem dokola byla řada ostře plápolajících plynových hořáků, jež se kalně a pokroucené odrážely v protějších zrcadlech, plných mušinců. Hořáky měly za sebou zašlé odrazové desky z žebrovaného cínu, tvořící mihotavé světelné terče. Podlahu pokrývaly okrové piliny, místy blátivě rozšlapané a potřísněné temnými kaňkami rozlitých lihovin. U malých kamínek na dřevěné uhlí se krčilo několik Malajců; hráli v kostky, a jak repetili, ukazovali stále bílé zuby. V jednom koutě se rozvaloval po stole nějaký námořník s hlavou zabořenou do loktů a u křiklavě pomalovaného výčepního pultu, lemujícího celou jednu stěnu, stály dvě vychrtlé ženštiny a posmívaly se jakémusi staříkovi, který si s výrazem ošklivosti ometal rukávy kabátu. „Myslí si, že po něm lezou zrzaví mravenci,“ smála se jedna z žen, když je Dorian míjel. Chlapík se na ni v hrůze zahleděl a rozfňukal se.

Na konci místnosti byly malé schůdky, vedoucí k zešeřelé světnici. Dorian rychle přeběhl po těch třech rozvrzaných stupních a v ústrety mu zavanul těžký pach opia. Zhluboka se nadechl a chřípí se mu zachvělo rozkoší. Když vstoupil, vzhlédl k němu a nerozhodně mu pokynul jakýsi mladý muž s rovnými žlutými vlasy, který se nakláněl nad lampou a zapaloval si dlouhou tenkou dýmku.

„Vy zde, Adriane?“ zamumlal Dorian.

„Kde jinde bych byl?“ lhostejně odvětil mladý muž. „Nikdo z kamarádů tiž se mnou nepromluví.“

„Myslel jsem, že jste odjel z Anglie.“

„Darlington už nic nepodnikne. Můj bratr tu směnku nakonec zaplatil. Ani George se mnou nemluví... Co na tom?“ dodal s povzdechem. „Dokud má člověk tohle, tak nepotřebuje přátele. Myslím, že jsem těch přátel měl až příliš mnoho.“

Dorian sebou škubl a rozhlédl se po pitvorných postavách, které ležely v tak nepřirozených pozicích na rozedraných žíněnkách. Okouzlovaly ho ty pokroucené údy, ta dokořán otevřená ústa, ty vyjevené oči bez lesku. Věděl, v jakém podivném nebi trpí a jaké chmurné peklo je učí tajemství nějaké neznámé radosti. Jsou na tom lépe než on. On je uvězněn v myšlenkách. Vzpomínky mu ujídají duši jako nějaká hrozná choroba. Chvílemi se mu zdá, že vidí oči Basila Hallwarda, jak se na něho upírají. Tady však zůstat nemůže, to cítil. Přítomnost Adriana Singletona ho rozčilovala. Chtěl být někde, kde ho nikdo nepozná. Chtěl uniknout sám před sebou.

„Půjdu někam jinam,“ řekl po chvilce.

„Na přístaviště?“

„Ano.“

„Ta bláznivá kočka je jistě tam. V tomhle podniku ji už nechtějí.“

Dorian pokrčil rameny. „Mám až po krk ženských, které člověka milují. Mnohem zajímavější jsou ženské, které člověka nenávidí. Ostatně, opium je lepší.“

„Obojí je stejné.“

„Já mám radši opium. Pojďte si dát něco k pití. Musím se něčeho napít.“

„Já nechci nic,“ zabručel mladý muž.

„Jen pojďte.“

Adrian Singleton se unaveně zvedl a šel za Dorianem k pultu. Jakýsi míšenec v potrhaném turbanu a ošumělém plášti je pozdravil ošklivým úšklebkem a přistrčil před ně láhev brandy a dvě sklenky. Hned se k nim přitočily ty dvě ženštiny a začaly brebentit. Dorian se k nim obrátil zády a cosi říkal Adrianu Singletonovi.

Ústa jedné z žen se zvlnila do pokřiveného úsměvu, podobného malajskému krisu. „Náramná pocta pro nás, že jste dneska přišel,“ řekla jízlivě.

„Nemluv na mě, proboha!“ křikl Dorian a dupl na podlahu. „Co chceš? Peníze? Tady je máš! A už na mě nikdy nemluv!“

Ženě na okamžik zaplály ve vodnatých očích dvě rudé jiskry, pak pohasly a její pohled byl zase tupý a skelný. Pohodila hlavou a chtivými prsty shrábla z pultu peníze. Její družka na ni hleděla závistivě.

„Nemá to smysl,“ vydechl Adrian Singleton. „Ncstojím o návrat. K čemu to? Jsem tu docela šťastný.“

„Ale napíšete mi, kdybyste něco potřeboval, ano?“ pravil Dorian po chvilce ticha.

„Snad.“

„Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odvětil mladý muž a vystoupil zase po schůdcích, osušu-je si kapesníkem vyprahlá ústa.

Dorian kráčel s bolestným výrazem ke dveřím. Když odhrnoval závěs, vydral se z nalíčených rtů ženy, jež sebrala jeho peníze, odporný smích. „Hele, už zas jde, ten ďáblův zaprodanec!“ zaškytala chraptivě.

„Hrom aby tě!“ odsekl. „Neříkej mi tak!“

Luskla prsty. „ Radši máš, když ti říkají Princ z pohádky, viď?“ zaječela za ním.

Jen to řekla, vymrštil se ten klímající námořník a zuřivě se rozhlédl. K sluchu mu dolehl zvuk zavíraných dveří v předsíni. Vyřítil se ven, jako by ho štvali.

Dorian Gray spěchal mrholícím deštěm po přístavní hrázi. Shledání s Adriánem Singletonem ho nečekaně dojalo a ptal se v duchu, zda tento zkažený mladý život lze opravdu klást za vinu jemu, jak mu to s takovou ničemnou urážlivostí řekl Basil Hallward. Kousl se do rtu a oči mu na chvilku zesmutněly.

Avšak konec konců, co on s tím má vlastně společného? Jsme na světě příliš krátce, abychom si nakládali na záda ještě tíhu cizích pochybení. Každý žije sám svůj život a za to, že ho žije, také sám platí. Smutné je jen to, že tak často je nutno platit za jedinou chybu. Dokonce se za ni platí znovu a znovu. Při svém obchodování s lidmi neuzavírá osud nikdy účty.

Jsou okamžiky, říkají nám psychologové, kdy lačná touha po hříchu, či po tom, co lidé hříchem nazývají, ovládne člověka tak, že každičká žilka v těle stejně jako každičká komůrka v mozku jako by byla proniknuta děsivými popudy. V takových chvílích ztrácejí muži i ženy svobodnou vůli. Pohybuji se k svému strašnému cíli, jako se pohybují automaty. Je jim odňata možnost volby, a svědomí je buď umrtveno, nebo, je-li přece jen naživu, žije jen proto, aby propůjčovalo kouzlo vzpouře a půvab neposlušnosti. Vždyť všechny hříchy, jak neúnavně připomínají teologové, jsou hříchy neposlušnosti. Když ten vzdorný duch, ta jitřenka zla padala z nebe, padala jako rebel.

Dorian Gray spěchal dál, necitelný a soustředěný jen na zlo, s myslí zkalenou a s duší lačnící po vzpouře, a stále zrychloval krok. Ale když prudce zabočil do šerého průchodu, kterým si už mnohokrát zkrátil cestu k neblaze proslulému místu, kam teď šel, ucítil znenadání, jak ho někdo zezadu popadl, a dřív než měl čas se bránit, byl vržen ke zdi a hrdlo mu svírala surová nika.

Zběsile zápasil o život a po strašném úsilí se vykroutil ze škrtících prstů. Ve vteřině však zaslechl cvaknutí revolveru, spatřil záblesk hladké hlavně, jež mu mířila přímo na hlavu a rozeznal před sebou temnou postavu malého statného muže.

„Co chcete?“ zalapal po dechu.

„Buď zticha!“ řekl muž. „Jestli se hneš, tak tě zastřelím!“

„Vy jste se zbláznil! Co jsem vám udělal?“

„Zničil jsi život Sibyle Vaneové,“ zněla odpověď, „a Sibyla Vaneová byla moje sestra. Zabila se. Vím to. A její smrt mášna svědomi ty. Přísahal jsem, že za to zabiju já tebe. Hledám tě už léta. Neměl jsem jediné vodítko, jedinou stopu. Ti dva lidé, kteří mi tě mohli vypodobnit, jsou už mrtvi. Nic jsem o tobě nevěděl, jen to, jak ona ti říkala. A to jsem teď v noci náhodou zaslechl. Smiř se s Bohem, protože dneska umřeš.“

Dorian byl bez sebe strachem. „Jakživ jsem ji neznal,“ koktal. „Jakživ jsem o ní neslyšel. Vy jste se zbláznil.“

„Udělal bys líp, kdyby ses k tomu hříchu přiznal, protože umřeš, jako že se Jmenuju James Vane.“ Byl to hrozný okamžik. Dorian nevěděl, co říct, co udělat. „Na kolena!“ zavrčel muž. „ Dávám ti minutu, aby ses mohl smířit s Bohem - nic víc. Odjíždím dnes v noci do Indie a do té doby to musí být odbyto. Jedinou minutu! A dost.“

Dorianovi klesly ruce podél těla. Nevěděl, co počít, tak byl ochromen hrůzou. Zčistajasna mu bleskla myslí divoká naděje. „Počkejte!“ křikl. „Jak je to dávno, co vaše sestra zemřela? Honem, povězte!“

„Osmnáct let,“ řekl muž. „Proč se ptáš? Co záleží na letech?“

„Osmnáct let!“ zasmál se vítězoslavně Dorian Gray. „Osmnáct let! Postavte si mě pod lucernu a podívejte se mi do obličeje!“

James Vane okamžik váhal, nechápaje, co to má znamenat. Pak Doriana Graye uchopil a vlekl ho z průchodu.

Ač světlo bylo matné a blikalo ve větru, přece jen stačilo, aby poznal, jak ohavného omylu by se byl zřejmě dopustil, neboť v obličeji muže, kterého hodlal zabít, byl všechen pel jinošství, všechna nezkalená čistota mládí. Vypadá jen o málo starší než dvacetiletý chlapce, sotva starší - ba, snad ani není starší, - než byla jeho sestra, když se před tolika lety spolu loučili. Je očividné, že tohle není ten muž, který Sibyle zničil život.

Uvolnil své sevření a klopýtavě couvl. „Bože můj! Bože můj!“ zvolal. „A já bych vás byl zavraždil!“

Dorian Gray se dlouze nadechl. „Málem jste se dopustil strašného zločinu, člověče,“ pravil a přísně se na něho zahleděl. „Ať je vám to ponaučením, abyste nebral pomstu do svých rukou.“

„Odpusťte mi, pane,“ zamumlal James Vane.“Zmýlil jsem se. Náhodné slůvko, které jsem zaslechl v té zatracené díře, mě zavedlo na falešnou stopu.“

„Běžte raději domů a zbavte se té pistole, nebo se ještě dostanete do nesnází,“ řekl Dorian, otočil se na podpatku a pomalu se vzdaloval ulicí.

James Vane stál na chodníku ochromen hrůzou. Třásl se od hlavy až k patě. Po chvilce vstoupil do světla temný stín, který se předtím ploužil podél omoklé zdi, a pokradmými kroky došel až k němu. Vane cítil, jak mu někdo klade ruku na rameno, a polekaně se ohlédl. Byla to jedna z žen, které před chvílí popíjely u nálevního pultu.

„Proč jsi ho nezabil?“ zasyčela, přibližujíc vychrtlý obličej až k jeho tváři. „Věděla jsem, že jdeš za ním, když jsi vyrazil z Dalyho lokálu. Ty blázne! Měl jsi ho zabít. Má spoustu peněz a je to lump, že nemá sobě rovného.“

„To není ten člověk, co ho hledám,“ odpověděl. „A nechci ničí peníze. Chci jen něčí život. Ale ten člověk musí být teď skoro čtyřicátník. Tenhle je sýkoro ještě chlapec. Díky Bohu, že jsem si nepošpinil ruce jeho krví.“

Žena se trpce zasmála. „Skoro ještě chlapec!“ ušklíbla se. „Tak abys věděl, člověče, už je to skoro osmnáct let, co ze mě Princ z pohádky udělal to, co jsem.“

„Lžeš!“ vykřikl James Vane.

Zvedla ruku k nebi. „Jako že je Bůh nade mnou, tak říkám pravdu,“ zvolala.

„Jako že je Bůh nad tebou?“

„Zab mě, jestli to tak není! To je ten nejhorší, co sem chodí. Říká se, že se zaprodal ďáblu za pěknou tvářičku. Už je to skoro osmnáct let, co jsem ho poznala. A od těch dob se moc nezměnil. Zato já!“ dodala a nevesele na něho mrkla.

„Můžeš na to prísahat?“

„Přísahám,“ ozvalo se chraptivě z jejích ochablých úst. „Ale nevyzvoň mu to na mě,“ zakňučela, „bojím se ho. Dej mi nějaké drobné na nocleh.“

Se zaklením od ní odběhl a hnal se za roh ulice, ale Dorian Gray už zmizel. A když se ohlédl, i žena byla pryč.