Obraz Doriana Graye

KAPITOLA XVIII

Příštího dne nevyšel z domu a většinu času strávil dokonce ve svém pokoji, bez sebe hrůzou ze smrti, a přitom lhostejný k životu. Začínal být posedlý představou, že je štván, lapen do tenat, vystopován. Roztřásl se, jak se jen závanem vzduchu ohnul gobelín. Mrtvé listí, jež vítr metal do okenních tabulek, obložených olovem, mu připadalo jako vlastní marná předsevzetí a planá pokání. Když zavřel oči, znovu viděl tvář toho námořníka, zírající na něho zamlženým sklem, a opět měl pocit, jako by ho za srdce popadal děs.

Ale možná, že jen jeho představivost vyvolala z noci tu pomstu a postavila před něho tu ohyzdnou podobu trestu. Skutečný život je chaos, ale v obrazotvornosti je cosi strašlivě logického. To obrazotvornost posílá výčitky, aby šly v patách za hříchem. To obrazotvornost se přičiňuje, aby každý zločin plodil nestvůrné potomstvo. Ve všedním, skutečném světě nejsou zlí trestáni ani hodní odměňováni. Úspěchu se dostává silným, neúspěch stíhá slabé. Toť vše. Ostatně, kdyby se byl kolem domu opravdu plížil někdo neznámý, jistě by ho byli viděli sluhové nebo hajní. Kdyby byl někdo objevil na záhonech nějaké šlépěje, byli by mu to hlásili zahradníci. Ano, byly to jen představy. Bratr Sibyly Vaneové se nevrátil, nechce ho zabít. Odplul na lodi a ztroskotá někde v ledovém moři. Aspoň před ním je tedy Dorian v bezpečí. Ovšem, vždyť ten člověk o něm nic neví, nemůže o něm nic vědět. Ta maska mladosti ho zachránila.

Ale i když to byla jenom šalba, jak hrozné je pomyšlení, že svědomí může vyvolat tak děsivé fantomy, dát jim viditelnou podobu a přimět je, aby se před člověkem pohybovaly! Jaký bude jeho život, mají-li na něho ve dne v noci civět z tichých koutů stíny jeho zločinů, pošklebovat se mu z tajných skrýší, šeptat mu do uší, až bude sedět u hostiny, probouzet ho ledovými prsty, až bude ležet a spát. Bledl hrůzou, jak se mu ta myšlenka plížila mozkem, a zdálo se mu, že vzduch se náhle ochladil. Ach, jaká to byla zběsilá chvíle šílenství, v níž zavraždil svého přítele! Jak strašidelná je pouhá vzpomínka na ten výjev! Všechno to viděl znovu. Každičká ohavná podrobnost se k němu vrátila se zvýšenou hrůzností. Z černé jeskyně času vystupovalo ztělesnění jeho hříchu, strašné a v šarlatových obvazech. Když v šest hodin vstoupil do pokoje lord Henry, zastihl Doriana v pláči, jako by mu mělo puknout srdce.

Teprve třetího dne se Dorian odvážil vyjít z domu. V jasném, sosnami provoněném vzduchu toho zimního rána bylo cosi, co jako by mu vracelo veselost a horoucí chtivost života.

Ale tu změnu nepůsobily jen fyzikální podmínky prostředí. Jeho vlastní letora se vzbouřila proti té přemíře úzkosti, jež se snažila zmrzačit a zmařit její dokonaly' klid. Tak to vždycky dopadá se subtilními a jemně utvářenými povahami. Silné vášně buď je musí zdeptat, nebo se jim musí poddat. Buď člověka zavraždí, nebo samy zhynou. Mělké zármutky a mělké lásky přežijí všechno. Lásky a zármutky, v kterých je velikost, zničí jejich vlastní bohatství. Dorian ostatně přesvědčil sám sebe, že byl obětí hrůzou zasažené obraznosti, a díval se teď na své minulé obavy s jakýmsi politováním a nemalým opovržením.

Po snídani se hodinu procházel po zahradě s vévodkyni a potom se rozjel přes park za loveckou společností. Na trávě, podobna soli, ležela křehká jinovatka. Obloha byla jako obrácený šálek z modrého kovu. Hladinu rákosím zarostlého jezírka lemoval tenounký ledový povlak.

Na kraji borového lesa zahlédl Dorian bratra vévodkyně z Monmouthu, sira Geoffreyho Cloustona, jak vyhazuje z pušky dvě prázdné patrony. Vyskočil z kolesky, řekl čeledínovi, aby s klisnou zajel domů, a prodíral se odumřelým kapradím a divokým podrostem k svému hostu.

„Máte pěkné úlovky, Geoffreyi?“ ptal se.

„Nevalné, Doriane. Myslím, že většina ptactva odlétla do otevřené krajiny. Řekl bych, že to bude lepší po obědě, až se dostaneme do nového terénu.“

Dorian se mu loudal po boku. Břitký vonný vzduch, hnědá a rudá světélka kmitající se v lese, chraptivý pokřik nadháněčů, který se co chvíli ozval, a ostré práskání pušek, jež vždycky zaznělo po něm, to vše Doriana okouzlovalo a dávalo mu pocit rozkošné volnosti. Ovládla ho bezstarostnost štěstí, vznešená lhostejnost radosti.

Na dvacet kroků před nimi vyrazil náhle z chuchvalcovitého trsu staré trávy zajíc. Uši s černými konečky měl natažené a pelášil, odrážeje se dlouhými zadními běhy. Hnal se k olšovému houští. Sir Geoffrey zvedl k rameni pušku, ale cosi v ladných pohybech zvířete podivně očarovalo Doriana, takže najednou křikl: „Nestřílejte po něm, Geoffreyi! Nechte ho žít!“

„Co je to za nesmysl, Doriane?“ zasmál se jeho společník, a když zajíc vskočil do houští, vypálil. Ozval se dvojí skřek, skřek zajíce v záchvatu bolesti, což je strašný zvuk, a skřek člověka v zápasu se smrtí, což je zvuk ještě strašnější.

„Pane na nebi! Zasáhl jsem honce!“ vykřikl sir Geoffrey a spěchal k houštině. „Co to napadlo toho osla, že nám vlezl rovnou do rány? Ať se přestane střílet!“ volal, jak nejhlasitěji mohl. „Byl tu poraněn člověk!“

Přiběhl vrchní hajný s holí v ruce.

„Kde, pane? Kde je?“ křičel. Zároveň na celé honební čáře ustala střelba.

„Tamhle!“ odvětil rozzlobeně sir Geoffrrey a spěchal k houštině. „Proč, proboha, neřeknete svým lidem, aby se drželi opodál? Teď mám pro dnešek po střílení.“

Dorian se za nimi díval, jak se vrhají do olšového porostu, prodírají se proutím a ohýbají větve. Za chvilku se vynořili, vlekouce do slunečního světla nějaké tělo. Dorian se s hrůzou odvrátil. Neštěstí jako by ho provázelo na každém kroku. Slyšel, jak se sir Geoffrey ptá, je-li ten člověk opravdu mrtev, a jak mu hajný odpovídá kladně. Najednou měl dojem, že les ožil tvářemi. Slyšel dupot tisícerých nohou a tlumený bzukot hlasů. Nad hlavou mu proletěl mezi haluzemi veliký bažant s měděnou náprsenkou.

Po několika okamžicích, které mu v tom rozrušení připadaly jako nekonečné hodiny bolesti, ucítil na rameni ruku. Trhl sebou a ohlédl se.

„Doriane,“ řekl lord Henry, „měl bych jim snad říct, že…