Obraz Doriana Graye

KAPITOLA IV

Jednou odpoledne, o měsíc později, si Dorian Gray hověl v přepychové lenošce v malé knihovně lorda Henryho v Mayfairu. Byla to svým způsobem přerozkošná místnost s vysokým dubovým obložením olivové barvy, s krémovým vlyscm a krémovými štukaturami na stropě a s plstěným cihlovým kobercem, po němž byly rozházeny hedvábné perské předložky s dlouhými třásněmi. Na malém stolku z atlasového dřeva stála soška od Clodiona a vedle ní ležel výtisk knížky Les Cent Nouvellcs, ktcrý svázal Clovis Evc pro Markétu z Valois; byly na něm erb ze zlatého prášku sedmikrásky, jež si královna zvolila za svůj znak. Na římse krbu bylo rozestaveno několik velkých džbánů z modrého porcelánu s pestrobarevnými tulipány a skrze malé okenní tabulky, zasazené do olova, proudilo dovnitř meruňkové světlo letního londýnského dne. Lord Henry se dosud nevrátil domů. Chodil vždycky pozdě, ze zásady; jeho zásadou bylo, že přesnost je zloděj času. A tak se chlapec tvářil dost mrzutě, když lhostejnými prsty listoval v bohatě ilustrovaném vydání Manon Lescaut, jež objevil v jedné z přihrádek knihovny. Pravidelné, jednotvárné tikání hodin ho rozčilovalo. Jednou či dvakrát už pomyslil na odchod.

Posléze zaslechl kroky z chodby a otevřely se dveře. „Vy ale jdete pozdě, Harry!“ zabručel.

„To bohužel není Harry, pane Grayi,“ odpověděl mu pronikavý hlas.

Rychle se ohlédl a vyskočil. „Prosím za prominutí. Myslel jsem...“

„Myslel jste, že je to můj manžel. Ale je to jen jeho žena. Musíte dovolit, abych se vám představila sama. Vás už znám docela dobře z fotografií. Manžel jich má, tuším, sedmnáct.“

„Sedmnáct snad ne, lady Wottonová.“

„No tak tedy osmnáct. A tuhle večer jsem vás s ním viděla v opeře.“ Když mluvila, nervózně se smála a dívala se na něho těkavýma pomněnkovýma očima. Byla to zvláštní žena; její šaty vždycky vypadaly, jako by byly navrženy v záchvatu zuřivosti a oblečeny za bouře. Pořád byla do někoho zamilována, a poněvadž její lásky nebyly nikdy opětovány, zachovala si všechny iluze. Snažila se vypadat malebně, ale dokázala vždycky jenom to, že byla neupravená. Jmenovala se Victoria a pořád chodila do kostela; to byla u ní úplná mánie.

„To asi na 'Lohengrinovi' že, lady Wottonová?“

„Ano. Na miloučkém 'Lohengrinovi'. Já mám Wagnerovu hudbu raději než kteroukoli jinou. Je tak hlasitá, že si člověk při ní může pořád povídat, a ostatní lidé nemohou slyšet, co se říká. To je velikánská výhoda, nemyslíte, pane Grayi?“

Zase jí vyrazil z tenkých rtů ten nervózní, přerývaný smích, a její prsty si začaly hrát s dlouhým želvovinovým nožem na papír.

Dorian se usmál a zavrtěl hlavou. „To si bohužel nemyslím, lady Wottonová. Já při hudbě nikdy nemluvím - aspoň ne při dobré hudbě. Když slyšíme špatnou hudbu, pak ovšem máme povinnost přehlušit ji hovorem.“

„A, to je Harryho názor, viďte, pane Grayi? Vždycky slýchám Harryho názory od jeho přátel. To je taky jediná možnost, jak se je dovím. Ale nesmíte si myslet, že nemám ráda dobrou hudbu. Mám ji strašně ráda, ale mám z ní strach. Probouzí ve mně příliš romantické nálady. Zbožňuji prostě pianisty - někdy dva současně, jak říká Harry. Nevím, co to v nich je. Třeba je to tím, že jsou to cizinci. Všichni jsou cizinci, viďte? I z těch, co se narodili v Anglii, se po čase stanou cizinci, viďte? To je od nich tuze chytré a je to taková poklona pro umění. Tím právě je tak světové, viďte? Vy jste ještě nebyl na žádném mém večírku, že ne, pane Grayi? Musíte někdy přijít. Nemohu si dovolit orchideje, ale zato nešetřím na cizincích. Ti vám vnesou do pokoje takovou malebnost. Ale už je tu Harry! Harry, hledala jsem tě, protože jsem se tě chtěla na něco zeptat - už nevím, co to bylo - a našla jsem tu pana Graye. Moc příjemně jsme si popovídali o hudbě. Máme na ni docela stejné názory. Ne, spíš myslím, že na ni máme názory úplně opačné. Ale pan Gray je ohromně milý. Jsem tak ráda, že jsem ho poznala.“

„To mě těší, miláčku, to mě tuze těší,“ řekl lord Henry, zvedaje temné půlměsíčkové obočí a hlede na oba dva s pobaveným úsměvem. „Je mi moc líto, že jsem se opozdil, Doriane. Šel jsem se poohlédnout po kousku starého brokátu do Wardour Street a musel jsem kvůli němu celé hodiny smlouvat. Dneska vědí lidé o všem, jakou to má cenu, ale o ničem, jakou to má hodnotu.“

„Já musím bohužel jít,“ zvolala lady Wottonová a vpadla do trapného mlčení svým nenadálým bláznivým smíchem. „Slíbila jsem vévodkyni, že se s ní projedu. Sbohem, pane Grayi. Sbohem, Harry. Večeříš bezpochyby mimo dům. Já taky. Snad se uvidíme u lady Thornburyové.“

„Patrně, drahoušku,“ řekl lord Henry, zavíraje za ní dveře, když, podobna rajce, která byla celou noc někde na dešti, vyběhla z pokoje a zůstala po ní jen slabounká vůně červeného jasmínu. Pak si zapálil cigaretu a uvelebil se na pohovce. „Nikdy si neberte ženu se slámovými vlasy, Doriane,“ řekl, když několikrát vyfoukl kouř.

„Proč ne, Harry?“

„Protože ty jsou hrozně sentimentální.“

„Ale já mám rád sentimentální lidi.“

„Nežeňte se vůbec, Doriane. Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“

„Já se asi neožením, Harry. Jsem totiž přespříliš zamilován. To je přece jeden z vašich aforismů. Já ho provádím v praxi, jako všecko, co říkáte.“

„Do kohopak jste zamilován?“ ptal se lord Henry po chvilce ticha.

„Do jedné herečky,“ řekl Dorian Gray a začervenal se.

Lord Henry pokrčil rameny. „To je dost otřepaný debut.“

„Kdybyste ji viděl, tak byste to neříkal, Harry.“

„Kdo je to?“

„Jmenuje se Sibyla Vaneová.“

„O té jsem jakživ neslyšel.“

„Nikdo o ní neslyšel. Ale jednou se o ní doví celý svět. Je geniální.“

„Milý hochu, žádná žena není geniální. Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile. Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak jako muži představuji vítězství ducha nad morálkou.“

„Harry, jak můžete takhle mluvit?“

„To je čirá pravda, milý Doriane. Zabývám se právě rozborem žen, a tak bych to snad měl vědět. Není to tak neprobadatelný námět, jak jsem myslel. Přich…