Úžasná Zeměplocha – Noční hlídka (Terry Pratchett)

Vetinari si pomyslel, že lord Skřipec Sebevražda trpí opravdu důslednou paranoiou. Postavil stráž dokonce i na střechu palírny, z níž bylo vidět na palácové pozemky. Přesněji řečeno dva strážné.

Jednoho z nich bylo zřetelně vidět, když člověk pozvedl hlavu nad parapet, ale ten druhý se ukrýval ve stínu komínů. Zesnulý ctihodný Jan Vykrvácel si všiml jen toho prvního.

Vetinari lhostejně pozoroval, jak strážný táhne mladíka pryč. Když byl člověk vrahem, byla smrt při plnění zadaného úkolu, i když pohříchu, součástí nechtěnou a poslední. Na to jste si nemohli stěžovat. Teď a tady to znamenalo, že na střeše zbyl jen jeden strážný, protože ten druhý odnášel dolů Vykrvácela, který udělal čest svému jménu.

Vykrvácel byl oblečen v černém. Vrahové se vždycky oblékali do černého. Černá byla „in“ a kromě toho to bylo v pravidlech. Jenže nosit černou mělo smysl jen o půlnoci a v temném sklepě. Vetinari jinak dával přednost tmavozelené nebo různým odstínům tmavošedé. Při správném zabarvení a správném postavení jste prostě zmizeli. A k tomu vám také dost napomohly lidské oči. Vygumovaly vás ze svého zorného pole, začlenily vás do pozadí.

Samozřejmě, že kdyby ho přistihli v takovém oblečení, vyloučili by ho z cechu. Argumentoval tím, že je to pořád ještě lepší, než kdyby ho vyloučili ze země vzpřímených a živých. Dá se raději vylít než zabít.

Strážný, který stál asi metr od něj, si zapálil cigaretu s očividnou lhostejností ke svému okolí a ostatním přítomným.

Jaký génius byl lord Briér-Vřesovec. Jaký dokonalý pozorovatel! Havelock by se s ním hrozně rád setkal, nebo alespoň navštívil jeho hrob, ale ten byl téměř určitě v útrobách nějakého tygra, kterého lord Briér-Vřesovec ke svému zadostiučinění, bezpochyby vzápětí následovanému úžasem, objevil až ve chvíli, kdy už bylo příliš pozdě.

Vetinari mu ale vzdal čest po svém. Po dlouhém pátrání našel, získal a roztavil ryté tiskové desky, z nichž se kniha O prapůvodu neviditelnosti aneb maskování a mimikry tiskla.

Postupně vystopoval i jediné čtyři zbývající kopie, ale nedokázal se přinutit k tomu, aby je spálil. Místo toho si dal všechny čtyři tenounké knížečky svázat do jednoho svazku s přebalem z knihy Anekdoty a historky proslulých účetních, sv. 3. Cítil, že by lord Vilibald Briér-Vřesovec něco takového ocenil.

Vetinari se pohodlně uložil na olověnou střechu a trpělivě jako kočka pozoroval pozemky a palác pod sebou.