Byla to příjemná procházka svěžím vzduchem časného večera. Elánius zamířil k Pseudopolskému dvoru a za sebou nechával slabé proužky doutníkového kouře. Na stanici přijal gratulace a vyslechl oslavné výkřiky a poděkoval všem za nádherné květiny.
Druhá zastávka pak byla u doktora Mechorosta, kde chvíli pobyl. Seděl a hovořil o takových věcech, jako je například paměť a jak někdy dokáže být zrádná a také o zapomnění a jak může být taková věc někdy výnosná.
Pak se spolu s doktorem odebral do své banky. Nebylo nijak překvapivé, že tahle instituce byla ochotná otevřít i mimo obvyklé úřední hodiny, když to potřeboval muž, který byl nejen vévodou a nejbohatším mužem ve městě, ale současně i velitelem Městské hlídky, ale v neposlední řadě i mužem, který byl odhodlán vykopnout dveře této instituce, pokud by mu nechtěla vyhovět.
Tam vyplnil a podepsal převodní listiny na sto tisíc tolarů a velkou rohovou parcelu u Husí brány, které tímto postupoval jistému doktorovi T. Mechorostovi.
Pak se úplně sám vydal na hřbitov Malých bohů.
Legitimát Primo, ať už byly jeho osobní pocity jakékoliv, věděl dost na to, než aby si dovolil zavřít brány na noc, a naplnil dokonce i všechny lampy.
Elánius přešel po mechem prorostlém štěrku. Zdálo se, že šeříkové květy v pološeru září. Jejich vůně se vinula vzduchem jako mlha.
Opatrně se probrodil travou a došel ke hrobu Jana Kýly, kde usedl na kámen v hlavě. Dával přitom pozor, aby nerozházel věnce a předměty na hrobě. Elánius měl dojem, že by seržant snadno pochopil, že i policajt musí někdy sejmout tu váhu ze svých nohou. Pomalu dokuřoval doutník a díval se, jak zapadá slunce.
Po nějaké chvíli zaslechl tiché, škrabavé zvuky po své pravici a v šeru stačil rozeznat, že se travnatý porost na jednom z hrobů pohybuje. Ze země se vynořila šedá ruka, která svírala rýč. Několik drnů se sesulo stranou a z hrobu po jisté námaze vstal Reginald Půlbotka.
Byl napůl venku, když si všiml Elánia a málem upadl nazpět.
„Oh, vy jste mě vyděsil k smrti, pane Elánie!“
„Promiň, Regu,“ odpověděl Elánius.
„No, samozřejmě… když říkám, že jste mě vyděsil k smrti, je to jen takový -“ začala zombie zachmuřeně.
„Jistě, Regu. Já ti rozumím. Tam dole je ticho a klid, že?“
„Velmi poklidno, pane, opravdu velmi poklidno. Obávám se, že si budu muset nejpozději do roka pořídit novou rakev. Dneska už zdaleka nevydrží tolik co dříve.“
„Myslím, že těch lidí, kteří by stáli o trvanlivé rakve, moc nebude, Regu,“ usmál se Elánius.
Reginald pomalu vršil zem rýčem zpět na hrob. „Já vím, že jsou všichni přesvědčeni o tom, že je to přinejmenším trochu divné, ale já si myslím, že jim to prostě dlužím,“ říkal, jako by se omlouval. „Je to jen jednou za rok, ale je to… solidarita.“
„S utlačovanými masami, hm?“ nadhodil Elánius.
„Prosím, pane?“
„Nic proti tomu, Regu, já ne,“ odpověděl mu Elánius šťastně. Tohle byl dokonalý okamžik. Narušit ho nemohl dokonce ani Reg, který se šoural kolem hrobu a rýčem na něm upravoval poslední kousky drnů.
Přijde chvíle, kdy bude všechno jasné, řekl Zametač. Dokonalý okamžik.
Ti, kdož leželi v okolních hrobech, položili životy za něco. V posledních paprscích zapadajícího slunce a prvním světle vycházejícího měsíce, s dokonalou chutí doutníku na jazyku a ve vlahém pocitu, který pochází z dokonalého vyčerpání, to Elánius najednou pochopil.
Historie si najde cestu. Původ událostí se změnil, ale původ mrtvých nikoliv. Byla to zlá, ostudná malá šarvátka, která ukončila jejich životy, mouchami poskvrněná poznámka v historii, ale ti padlí nebyli ani zlí a neudělali nic, za co by se museli stydět. Neutekli, a přitom mohli utéci a zachovat si čest. Zůstali a on přemýšlel, jestli se jim jejich cesta v tom okamžiku zdála stejně jasná, jako jemu připadala právě teď. Zůstali ne proto, že by chtěli být hrdiny, ale proto, že se rozhodli považovat to za svou práci, za něco, co bylo třeba udělat…
„Tak já půjdu, pane,“ řekl Reginald a přehodil si rýč přes rameno. Elánius měl pocit, že stojí někde daleko. „Pane…
