Zápisky z Mrtvého domu

IX.
Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.

Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn, trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění, do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň (kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve vězení a obyvatele téže kasárny.

Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý, svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený, slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci, číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se mohl oženit.

Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti, chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali, leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného, nechte na pokoji Isaje Fomiče,” říkávali trestanci a Isaj Fomič, ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili. Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:

„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co dáš?” A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.

Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se, znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem, a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti světlu. Všichni čekali, co řekne.

„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!” pokračoval zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.

„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu.”

To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se smíchy chytli za boky.

„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš.”

„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek,” trhaným a chvějícím se hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece se mu chtělo uzavříti obchod.

„To myslíš za rok tři kopějky úroků?”

„Ne, ne za rok, ale za měsíc.”

„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?”

„Isaj Fomič.”

„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!”

Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.

Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem, cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.

„Hej, žide, budeš bit ode mne!”

„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát,” odpovídal srdnatě Isaj Fomič.

„Prokletá prašivino!”

„Ať si je prašivina.”

„Žide prašivý!”

„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má.”

„Krista jsi prodal.”

„Ať si tak.”

„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho jediného!” volají se smíchem trestanci.

„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš.”

„Jsem i tak na Sibiři.”

„Ještě dál tě pošlou.”

„A co? Pán Bůh tam jest?”

„Jest.”

„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře.”

„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík…