Zápisky z Mrtvého domu

I.
MRTVÝ DŮM.

Trestnice naše stála na kraji pevnosti u samého pevnostního náspu. Pohlédne-li časem člověk skrze štěrbinu ve plotě na boží svět, nespatři-li tam něco nového, uvidí všeho všudy proužek oblohy, pak vysoký, ze země nasypaný val, porostlý buřením, a po valu sem tam ve dne v noci se procházejí stráže. A tu napadne člověku, že minou celá léta a opět se přijde podívat štěrbinou ve plotě a opět uvidí tentýž val, tytéž stráže a tentýž uzounký proužek nebe — ne toho nebe, jež se klene nad trestnicí, nýbrž jiného, dalekého, volného nebe. Představte si veliký dvůr, v podobě nepravidelného šestiúhelníku, dvě stě kroků dlouhý, půl druhého sta kroků široký, celý kolkolem ohrazený vysokým týnem, to jest plotem z vysokých břeven, stojmo zakopaných hluboko do země, těsně k sobě přiléhajících svými boky, upevněných příčními plaňkami a nahoře přiostřených: toť vnější ohrada trestnice. V jedné stěně ohrady jsou upravena pevná vrata vždy uzavřená, vždycky — ve dne i v noci — hlídaná strážemi. Otvírala se jen na daný rozkaz, aby propustila trestance, jdoucí na práci. Za těmi vraty byl světlý, svobodný svět; tam žili lidé jako všude. Ale zde, uvnitř ohrady měli o onom světě představy takové, jako o nějaké nesplnitelné pohádce. Zde byl svůj zvláštní svět, jenž neměl nikde nic sobě podobného; zde byly své zvláštní zákony, své obleky, své mravy a obyčeje, a za živa mrtvý dům; život, jako nikde jinde, a též lidé zvláštní. A právě tento zvláštní kout hodlám popsati.

Vstoupíte-li do ohrady, spatříte v ní několik budov. Po obou stranách širokého vnitřního dvora táhnou se dvě dlouhá, přízemní stavení, sroubená ze dřeva. To jsou kasárny. V nich bydlí trestanci, rozdělení dle trestů. Dále v pozadí ohrady ještě jedno takové stavení: je to kuchyně, rozdělená pro dvě skupiny. Dále ještě jedno stavení, kde jsou pod společnou střechou umístěny sklepy, sýpky a kůlny. Prostředek dvora je prázdný a tvoří rovné, dosti rozsáhlé prostranství. Zde se trestanci staví do řad, provádí se kontrola a vyvolávají se jména ráno, v poledne a večer, někdy však ještě mimo to několikrát za den, podle toho, jak jsou stráže podezřívavé a jak umějí rychle počítati. Kolkolem mezi budovami a plotem zůstává ještě dosti veliké prostranství.

Zde v zadu za budovami procházívají se rádi za doby odpočinku někteří z vězňů, kteří nemilují společnosti a jsou povahy zasmušilejší; chráněni před cizími zraky obírají se svými myšlénkami. Setkal-li jsem se s některými z nich za takové procházky, pozoroval jsem se zálibou jich zasmušilé, znamenané tváře, a hleděl jsem uhodnouti, o čem asi přemýšlejí. Byl mezi nimi jeden deportovaný, jehož zamilovaným zaměstnáním za svobodné chvíle bylo počítati břevna. Bylo jich na půl druhého tisíce, a všechna je měl spočítána i poznamenána. Každé břevno mu znamenalo jeden den; každodenně vynechával jedno břevno a takovým způsobem dle množství zbývajících břeven mohl názorně poznati, kolik dní mu ještě zbývá zůstávati v trestnici, než vyprší lhůta jeho nucené práce. Míval vždy nelíčenou radost, když se přiblížil ke konci některé strany šestiúhelníka. Zbývalo mu čekati ještě mnoho let; ale v trestnici měl dosti.času, aby se naučil trpělivosti.

Viděl jsem kdysi, jak se loučil se soudruhy jeden trestanec, jenž strávil v káznici dvacet let a konečně odcházel na svobodu. Byli lidé, kteří se pamatovali, jak poprvé vstoupil do trestnice mladý, bezstarostný, nedbající ani svého zločinu, ani svého trestu. A odcházel šedým starcem, s tváří zasmušilou a truchlivou. Mlčky obešel všech šest našich kasáren. Když vstoupil do kasárny, poznamenal se křížem směrem k svatým obrazům, a pak se hluboko, až po pás poklonil soudruhům, žádaje na nich, aby zapomněli, učinil-li jim co zlého.

Také si vzpomínám, jak kdysi jednoho vězně, někdy zámožného sibiřského sedláka, zavolali jednou pod večer ke vratům. Před půl rokem obdržel zprávu, že bývalá jeho žena se vdala a těžce se proto zarmoutil. A nyní sama ona zajela ke trestnici, dala ho zavolati a podala mu almužnu. Pohovořili spolu dvě minuty, oba si poplakali a rozloučili se na věky. Viděl jsem jeho tvář, když se vracel do kasárny… Ano, v tom místě bylo možná naučiti se trpělivosti.

Když se smrákalo, všechny nás odváděli do kasáren, kde nás zavírali na celou noc. Bylo mně vždy těžko vraceti se ze dvora do naší kasárny. Byla to dlouhá, nízká, dusná síň, mdle osvětlená lojovými svícemi, s obtížným, dusivým zápachem. Nechápu nyní, jak jsem v ní strávil deset let. Na narách^[2] měl jsem svá tři prkna: to bylo celé moje místo. Na těchto narách bylo jen v naší světnici umístěno třicet lidí. V zimě zavíralo se záhy. Trvávalo čtyry hodiny, než všichni usnuli. Před tím hluk, křik, chechtot, nadávky, řinkot řetězů, dým, smrad, oholené hlavy, cejchované tváře, hadrovité šaty, všechno osypané nadávkami, zdarebačené… ano, tuhý má člověk život! Člověk jest bytost ke všemu přivykající a myslím, to právě že jest nejlepší jeho definice.

Bylo nás v trestnici celkem dvě stě padesát osob — počet ten se skoro neměnil. Jedni přicházeli, druhým vyšla lhůta i odcházeli, třetí umírali. A co tu bylo za lidi! Myslím, že tu měla své zástupce každá gubernie, každá oblasť celého Ruska. Byli mezi trestanci jinorodci, bylo i několik horalů z Kavkazu, Vše to se dělilo podle velikosti zločinů a následovně i podle počtu let, přisouzených za zločin. Možno se domýšleti, že není na světě zločinu, aby zde nebyl mel svého zástupce. Hlavní element všeho obyvatelstva káznice tvořili deportovaní trestanci stavu občanského, po rusky ssylno kátoržnyje,^[3] jež vězňové nazývali naivně „silně kátoržnými”. Byli to zločinci úplně zbavení všech občanských práv, úlomky odříznuté od lidské společnosti, s vypáleným znamením na čele pro věčnou památku na jejich zavržení. Posýlali je do trestnice na lhůtu od osmi do dvanácti let, a pak je rozesýlali po sibiřských okresích, kde jim bylo na vždy se usaditi.

Byli tu i zločinci stavu vojenského, nezbavení na vždy práv občanských, jako vůbec ve vojenských trestnicích na pevnostech.