Zápisky z Mrtvého domu

IX.
Útěk.

Brzy po odstranění našeho majora staly se důkladné změny v naší káznici. Nucené práce byly zrušeny a místo nich zřízena trestanecká rota s vojenským představenstvem na způsob trestaneckých rot v evropském Rusku. To znamenalo, že odsouzených k nuceným pracím druhé třídy do naší trestnice více nepřiváděli. Od té doby počala se trestnice osazovati jedině trestanci stavu vojenského, tedy osobami, jež nebyly zbaveny všech občanských práv, právě takovými vojáky, jako všichni vojáci, jen že potrestanými, přicházejícími sem na krátkou dobu (na nejvýš na šest let), a po odchodu z trestnice opět se vracejícími ke svým praporům jako vojáci, jakými bývali i dříve. Ostatně ti z nich, kteří se vraceli do trestnice pro nové přestupky, bývali trestáni, jako i dříve, dvacetiletým pobytem v trestnici.

Bylo u nás ostatně i do té změny zvláštní oddělení trestanců stavu vojenského, ale bydleli s námi pohromadě proto, že jinde neměli místa. Nyní pak se stala celá trestnice tímto vojenským oddělením. Samo sebou se rozumí, že dřívější trestanci, praví odsouzenci k nuceným pracím stavu občanského, zbavení všech svých občanských práv, znamenaní a na půl hlavě oholení, zůstali v trestnici, pokud by úplně neuplynula jich lhůta; noví nepřicházeli a staří ponenáhlu odbývali svou lhůtu a odcházeli, tak že po desíti letech neměl v naší trestnici zůstati ani jeden trestanec stavu občanského. Zvláštní oddělení zůstalo i nadále při naší trestnici, a do něho ob čas pořád ještě byli posýláni vojáci, kteří se dopustili zvláště těžkých zločinů, a sice na tak dlouho, dokud by nebyla zřízena v Sibiři káznice se zvláště těžkými nucenými pracemi.

Náš život zůstal tedy vlastně i na dále právě takovým, jakým byl dříve: týž způsob života, tatáž práce a skoro tytéž pořádky; jen správa se změnila a stala se složitější. Štábní důstojník byl pojmenován velitelem roty a kromě něho čtyři vyšší důstojníci, kteří měli po pořádku službu v trestnici. Odstraněni byli též invalidové; místo nich bylo dosazeno dvanáct poddůstojníkův a profos. Trestanci byli rozděleni na desítky, ze samých trestanců vybráni svobodníci, ovšem jen nominální, a Akim Akimyč ovšem sám sebou se stal svobodníkem. Celé to nové zařízení a celá trestnice se všemi jejími představenými, a trestanci, zůstala jako i dříve pod vrchní správou velitele pevnosti jakožto hlavního představeného. To jest tedy všechno, co se změnilo.

Rozumí se, že trestanci byli zprva velice vzrušeni, posuzovali, odhadovali a zkoumali nové představené; ale když poznali, že zůstalo vlastně všechno při starém, ihned se uspokojili a náš život vlekl se jako dříve. Ale hlavní bylo to, že všickni byli zbaveni bývalého majora; všichni jako by si byli oddechli a stali se bodřejšími. Zmizelo polekané vzezření; každý nyní věděl, že v případu nouze mohl všechno vysvětliti představenému, a nevinný že může býti leda jen z nedorozumění potrestán místo vinného. Ba i kořalku prodávali u nás dále právě za týchž podmínek, jako dříve, nehledě na to, že na místo bývalých invalidů přišli nyní poddůstojníci. Tito poddůstojníci ukázali se po větším díle slušnými a rozumnými lidmi, kteří chápali své postavení. Někteří z nich ostatně jako by si byli chtěli z počátku zafuriantit a smyslili si, ovšem z nezkušenosti, jednati s trestanci tak, jako s vojáky. Ale brzy i ti se dovtípili, oč tu běží. Jiným pak, kteří se příliš dlouho nemohli dovtípiti, vysvětlili už sami trestanci vlastní podstatu věci. Bývaly dosti ostré srážky; na příklad: svedou poddůstojníka, napojí ho vodkou a potom mu oznámí, ovšem svým způsobem, že pil spolu s nimi a tedy… Skončilo to tím, že poddůstojníci lhostejně se dívali, či lépe řečeno snažili se neviděti, jak přinášejí do kasáren měchýře a prodávají vodku. A nejen to: jako bývalí invalidové, tak i oni chodili na trh a přinášeli trestancům preclíky, maso a všechno ostatní, totiž takové věci, které mohli obstarati bez většího zahanbení. Proč se staly všechny ty změny, proč káznici změnili v trestaneckou rotu, to již nevím. Přihodilo se to již za posledních let mého pobytu v trestnici. Ale ještě dvě léta mně bylo souzeno stráviti za nových pořádků.

Mám zapisovati celý ten život, všechna má léta v káznici? Myslím, že ne. Kdybych chtěl psáti po pořádku, jedno za druhým všechno, co se přihodilo a co jsem viděl a zkusil za ta léta, mohl bych, jak se samo sebou rozumí, napsati ještě třikrát, čtyřikrát tolik hlav, než co je jich doposud napsáno. Ale takové popisování stalo by se nezbytně na konec příliš jednotvárným. Všechny příhody byly by příliš jednoho a téhož rázu, zvláště jestliže si čtenář z těch hlav, které jsou doposud napsány, utvořil již jakýs takýs dostačující pojem o životě odsouzenců k nuceným pracím druhé třídy. Měl jsem v úmyslu vylíčiti celou naši káznici, a vše, co jsem zažil za ta léta, v jednom názorném a jasném obraze. Dosáhl-li jsem onoho cíle, nevím. Částečně nemohu o tom ani souditi. Ale jsem přesvědčen, že možno na tom již přestati. A k tomu mne samého se časem vzmáhá tesknost při těchto vzpomínkách. A konečně sotva bych si mohl připamatovati všechno. Pozdější léta jaksi se v mé paměti setřela. Mnohé okolnosti, jsem o tom přesvědčen, zapomněl jsem úplně. Pamatuju se například, že všechna ta léta, ve své podstatě tak podobná jedno k druhému, plynula mdle, tesklivě. Pamatuju se, že ty dlouhé, nudné dni byly tak jednotvárné, jako by po dešti voda kapala se střechy po kapkách. Pamatuju se, že jedině vášnivá touha po vzkříšení, znovuzrození, novém životě sílila mne, abych čekal a doufal. I dodal jsem si posléze síly: čekal jsem, odpočítával jsem každý den, a nehledě na to, že jich zbývalo tisíc, s rozkoší jsem odpočítával po jednom, provázel, pohřbíval jsem jej a při počátku příštího dne byl jsem rád, že zbývá už ne tisíc, nýbrž jen devětset devadesát devět.

Pamatuju se, že po celou tu dobu, přes to, že jsem měl sta soudruhův, byl jsem strašně osamělým a že jsem si nakonec oblíbil ono osamění. Duševně osamělý zkoumal jsem celý svůj minulý život, procházel jsem všechno…