Zápisky z Mrtvého domu

VI.
První měsíc.
(Dokončení.)

Když jsem vstupoval do káznice, měl jsem u sebe něco peněz; pohotově jsem měl nemnoho, neboť jsem se bál, aby mně je neodebrali. Ale pro všechen případ jsem měl uschováno, totiž zalepeno v deskách evangelia, jež bylo dovoleno vzíti s sebou do káznice, několik rublů. Tuto knihu s penězi, do ní zalepenými, mně dali ještě v Tobolsku darem ti, kteří také trpěli ve vyhnanství a trvání jeho počítali už celými desetiletími a kteří dávno již přivykli v každém „nešťastném” viděti svého bratra. Jest v Sibiři několik lidí, kteří nikdy nevymrou, a kteří, jak se zdá, položili si za úkol svého života, ošetřovati bratrsky „nešťastné”. Jejich soucit a útrpnost k nim, skoro jako k svým vlastním dětem, jsou čistě nezištné, svaté. Nemohu si odepříti, abych se zde aspoň stručně nezmínil o jednom takovém setkání.

Ve městě, u něhož se nalézala naše káznice, žila jistá dáma, Nastasja Ivanovna, vdova. Rozumí se, že nikdo z nás, pokud jsme se nalézali v káznici, nemohl se s ní seznámiti osobně. Zdá se, že si zvolila za svůj životní úkol pomáhati deportováným, ale nejvíce se starala o nás. Snad se přihodilo v její rodině nějaké podobné neštěstí, anebo někdo ze zvláště drahých a jejímu srdci blízkých lidí trpěl za podobný přestupek; nevím. Ale ona pokládala jako by za zvláštní štěstí, směla-li učiniti pro nás vše, co bylo v jejích silách. Mnoho ovšem činiti nemohla; bylať velmi chudá. Ale my v káznici jsme pociťovali, že tam za ohradou trestnice máme nejoddanějšího přítele. Mimo jiné podávala nám často zprávy, jichž jsme měli vysoce zapotřebí.

Když jsem vyšel z káznice a odebíral jsem se do druhého města, podařilo se mně býti u ní návštěvou a seznámiti se s ní osobně. Bydlela kdesi na předměstí u jednoho ze svých blízkých příbuzných. Nebyla ani stará, ani mladá, ne hezká, ale také ne ošklivá; ba nebylo ani možná seznati, byla-li rozumná a vzdělaná. Bylo jen při každém jejím kroku pozorovati její nekonečnou dobrotu, neukojitelnou touhu zavděčiti se, uleviti nám, učiniti nám něco příjemného. Vše to jí přímo hledělo z tichých, dobrých očí. Strávil jsem u ní skoro celý večer ještě s jedním ze svých soudruhů z trestnice. Stále nám hleděla do očí, smála se, když my jsme se smáli, honem souhlasila se vším, ať jsme tvrdili cokoliv; stále se činila, jen aby nás uhostila něčím, co bylo její možností. Přinesla čaj, zákusky, jakési cukroví, a kdyby byla měla tisíce, těšily by ji, zdá se, jen proto, že by se nám lépe mohla zavděčiti a ulehčili osud našich soudruhů, kteří zůstali v káznici.

Když se s námi loučila, dala nám káždému na památku tobolku na papirosy. Tobolky ty zhotovila pro nás sama z lepenky — sám pánbůh ví, jak byly slepeny — polepila je malovaným papírem, právě takovým, jakým se polepují desky cvičební knihy početní pro národní školy — a kdo ví nepadla-li na tobolky vskutku nějaká „početnice”. Kolkolem byly obě tobolky polepeny pro krásu tenounkým prýmkem ze zlatého papíru, pro který snad schválně musila jiti do krámu. „Vždyť vy kouříte papiroskv, tedy snad se vám to přihodí,” pravila, jako by se ostýchavě vymlouvala za svůj dárek. …Říkává se, (slyšel i čítal jsem to) že nejvyšší láska k bližnímu jest zároveň i největším egoismem. Kde tu však mohl býti egoismus, toho nijak nechápu.

Ačkoli jsem za svého příchodu do trestnice neměl mnoho peněz, nicméně jsem se tehdá nemohl jaksi náležitě mrzeti na ty trestance, kteří hned za prvních hodin mého pobytu v káznici, ač mne už jednou oklamali, přicházeli zcela naivně podruhé a potřetí, ba i po páté, dlužit si ode mne peněz. Ale k jedné věci se přiznávám upřímně: mrzelo mne velice, že všechen ten národ se svým naivním chytráctvím, musel mne nezbytně, jak se mně zdálo, pokládati za blázínka a hlupáka, vysmívati se mne, a sice právě proto, že jim půjčuju peníze po páté. Muselo se jim rozhodně zdáti, že se dávám chytiti na jejich klamy a chytrosti a kdybych jim odepřel a počal je vyháněti, jsem naopak přesvědčen, že by si mne počali mnohem více vážiti. Ale jakkoli mne to mrzelo, odepříti jsem jim přece nemohl. Mrzelo mne to proto, že jsem v ty první dni vážně a pečlivě rozvažoval o tom, jaké postavení zaujmu v káznici, či lépe řečeno, v jaký poměr se mám vpraviti k nim. Cítil a chápal jsem, že celá ta společnost jest pro mne zcela nová, že zde tápám zcela jako ve tmách a že ve tmě nelze stráviti několik let po sobě. Bylo tedy zapotřebí se připravovati. Rozumí se, že jsem se rozhodl, že především musím jednati přímo, tak, jak mně káže vnitřní cit a svědomí. Ale věděl jsem zároveň, že je to jen aforismus, kdežto přede mnou vyvstává nejneočekávanější praxe.

A proto přese všechny drobné starosti o tom, jak se zařídím v kasárnách, o kterýchžto starostech jsem se už zmínil, a k nimž mne nabádal hlavně Akim Akimyč, přes to, že mne z části též zabavovaly, přece mne víc a více trápila strašná, hnětoucí tesklivost. „Mrtvý dům!” tvrdil jsem sám sobě, pohlížeje časem za soumraku se schůdků naší kasárny na trestance, vrátivší se z práce a přecházející, sem tam po nádvoří káznice, z kasáren do kuchyně a nazpět. Všímal jsem si jich pozorně a z tváří a z pohybů jsem se snažil uhádnouti, co jsou to za lidi, a jaké mají povahy? A oni bloudili přede mnou se zamračenými čely, anebo zas úplně veselí (tyto dva druhy vyskytují se nejčastěji a jsou charakteristickými pro káznici), nadávali si, nebo prostě rozmlouvali, anebo se konečně procházeli ojediněle, jako by v zádumčivosti, pomalounku, plavně, někteří na pohled unavení a apatičtí, jiní (i zde v trestnici!) s výrazem hrdé vynikajičnosti, s čapkami na stranu, s plášti přehozenými přes ramena, s drzým, chytráckým pohledem a drzým úsměškem.

Vše to jest moje společnost, můj nynější svět — pomyslil jsem si — v němž chtěj nechtěj musím žíti. Pokusil jsem se vyptávati a dověděti se o nich něčeho od Akiina Akimyče, s nímž jsem rád píval čaj, abych nebyl sám. Mimochodem podotýkám, že čaj za těch prvních dob byl skoro mým jediným pokrmem. Čaje se Akim Akimyč neodříkal a sám topil náš směšný, samodělný, m…