Zápisky z Mrtvého domu

VII.
Stížnost.

Počínaje tuto hlavu, pokládá vydavatel zápisek nebožtíka Alexandra Petroviče Gorjančikova za svou povinnost podati čtenářům následující sdělení:

V první hlavě „Zápisek z mrtvého domu” bylo pověděno několik slov o jistém otcovrahu, rodem šlechtici. Byl mimo jiné uveden za příklad, jak bezcitně mluvívají trestanci o zločinech, jichž se dopustili. Bylo též řečeno, že se vrah při soudu nepřiznal k svému zločinu, ale že, soudě dle řečí lidí, kteří znali všechny podrobnosti jeho historie, fakta byla v té míře jasna, že nebylo možná nevěřiti, že se zločinu dopustil. Titéž lidé vypravovali skladateli „Zápisek”, že život zločincův byl úplně nepořádný, že nadělal dluhů a zabil svého otce, dychtě po dědictví po něm. Ostatně celé město, v němž onen otcovrah býval dříve úředníkem, vypravoval jeho historii také tak. Že tomu skutečně tak, o tom má vydavatel „Zápisek” dosti spolehlivé zprávy. Konečně bylo řečeno v „Zápiskách”, že v káznici býval otcovrah vždy v nejlepší, nejveselejší duševní náladě; že to byl rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšší míře nepředložený člověk, ačkoli nikoli hloupý, a že spisovatel „Zápisek” nikdy při něm neshledával zvláštní nějaké surovosti. K tomu byla připsána poznámka: „Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin.”

Nedávno obdržel vydavatel „Zápisek z mrtvého domu” zprávu ze Sibiře, že trestanec byl opravdu úplně nevinen a že deset let trpěl v káznici úplně za darmo; že nevinnost jeho byla dokázána soudně, oficiálně. Že se praví vinníci našli a přiznali se a že byl nešťastný už propuštěn z káznice. Vydavatel nemůže nikterak pochybovati o pravdivosti této zprávy…

Netřeba k tomu ničeho dodávati. Není třeba mluviti a šířiti se o hlubokém tragismu v onom fakte, o pohubeném hned z mládí životě, stráveném za tak hrozného obvinění. Faktum to jest příliš pochopitelno, příliš ohromující samo o sobě.

Máme za to, že vyšla-li na jevo možnost takového fakta, tedy sama tato možnost přidává ještě novou, neobyčejně ostrou črtu k charakteristice a úplnosti obrazu Mrtvého domu.

A nyní pokračujeme.

Pravil jsem již výše, že jsem se konečně vpravil do svého postavení v káznici. Ale ono „konečně ” dostihovalo se velmi z tuha a bolestně a příliš pomaloučku. Ve skutečnosti jsem potřeboval skoro rok času na to a to byl nejtěžší rok mého života. Proto se celý se všemi podrobnostmi vtiskl do mé paměti. Zdá se mi, že si každou hodinu onoho roku pamatuju po pořádku. Také jsem pravil, že i jiní trestanci nemohli přivyknouti k onomu životu. Pamatuju se, jak jsem v onom prvním roce často uvažoval sám u sebe: „Což oni? Jak je jim? Je-li možno, aby byli klidni?” A otázky ty velice mne zajímaly. Připomenul jsem již, že tam všichni trestanci žili, jako by nebyli doma, nýbrž kdesi v zájezdní hospodě, kdesi na cestě, na zastávce nějaké. I tací lidé, kteří sem byli poslaní na celý život, spěchali kamsi, nebo se jim stýskalo, a každý bez výjimky blouznil o něčem nemožném. Tento věčný neklid, vyjadřovaný třebas mlčky, ale patrně; tato podivná náhlost a nedočkavost v nadějích, časem bezděky projevovaných, někdy tak bezdůvodných, že se podobaly horečnému blouznění, a — což nejvíce překvapovalo — vznikavších nezřídka v hlavách, na pohled nejpraktičtějších: vše to dodávalo neobyčejného vzezření a charakteru onomu místu, a sice tak neobyčejného, že snad právě tyto črty tvořily jeho nejvíce charakteristickou vlastnost. Člověk cítil jaksi skoro hned na první pohled, že něco podobného není za káznicí. Zde všichni byli blouznílkové a to bilo do očí. Pociťovalo se to bolestně právě proto, že blouznivost dodávala většině káznice zasmušilého a mračného vzezření, jakéhosi nezdravého vzezření. Ohromná většina byla mlčenlivá a zlostná až k nenávisti, nerada vystavovala své naděje na odiv. Prostomyslnost, upřímnost byly v opovržení.

Čím nemožnější byly naděje a čím více pociťoval tuto nemožnost sám blouznílek, tím zatvrzeleji a přísněji je tajil sám pro sebe, ale vzdáti se jich nemohl. Kdo ví, snad se některý styděl za ně sám před sebou. V povaze ruské je tolik positivního a tolik střízlivosti v názorech a tolik vnitřního sarkasmu nad samým sebou… Dost možná, že pro tuto stále v sobě tajenou nespokojenost se samým sebou bylo v oněch lidech tolik netrpělivosti při každodenním jich styku mezi sebou, tolik nesmířlivosti a tolik posměchu jednoho nad druhým. A stalo-li se, že na příklad vyskočil z nenadání někdo z nich, kdo byl více naivní a nedočkavý, a prohodil někdy na hlas to, co všem jim vězelo na mysli, pouštěl se do blouznění a nadějí, tu ho ihned hrubě zakřikovali, přerušovali a vysmáli se mu; ale zdá mi se, že nejhorlivějšími mezi pronásledovateli byli právě ti, kteří sami ve svých snech a nadějích zabíhali ještě mnohem dále než on.

Na lidi naivné a prostosrdečné pohlíželi u nás, jak jsem již pravil, všichni vůbec jako na nejprostší hlupáky a chovali se k nim s opovržením. Jeden každý byl na tolik mrzutý a samolibý, že počínal přezírati člověka přívětivého a prostého samolibosti. Kromě těchto naivných a přihlouplých mluvků všichni ostatní, to jest mlčenliví, dělili se na dobré a zlé, na mrzuté a přívětivé. Mrzutých a zlých bylo nepoměrně více; byl-li který z nich náhodou již od přírody mluvkou, byli to zcela jistě samí znepokojující klevetníci a pobuřující závistníci. Do všeho cizího se míchali, ačkoli své vlastní duše, svých vlastních tajemství nikomu nevystavovali na odiv. Nebylo to v modě, zvykem to nebylo.

Dobří — jich byl neveliký houfek — byli tiši, mlčky tajili pro sebe své naděje a ovšem byli náchylnější k nadějím a víře v ně, než mrzutí. Ostatně, zdá se mi, že byl v káznici ještě jeden druh, to jest takoví, kteří pozbyli nadobro vší naděje. Takovým byl na příklad i stařec ze Starodubských osad; ale na všechen způsob takových bylo velmi málo. Stařeček byl na pohled spokojen — však jsem již o něm mluvil — ale dle některých známek soudím, že duševní jeho stav musil býti hrozný. Ostatně on měl něco, co ho mohlo spasiti, co ho mohlo vyvěsti z takového stavu: totiž modlitbu a domněnku, že …