Zápisky z Mrtvého domu

Fedor Michajlovič Dostojevský

Narodil se v Moskvě 30. října (11. listop.) 1821 z nebohaté rodiny šlechtické. Otec jeho, Michaíl Andrejevič, byl lékařem při nemocnici pro chudé. Matka byla dcerou kupce Nečajeva. Rodina byla četná; byloť sedm dětí, z nichž nejstarším byl syn Michaíl, druhorozeným Fedor. Oba starší bratří věnovali se literatuře a byli spojeni nejvřelejším svazkem přátelství až do smrti staršího z nich, Michaíla, jenž skonal r. 1864 jako redaktor měsíčníku Epocha.

Roku 1831 koupili rodičové Dostojevského stateček v Tulské gubernii, kdež potom rodina trávívala léto, kdežto otec zůstával v Moskvě, vykonávaje lékařskou praxi. Zde na vsi přišel Fedor Dostojevský, od nejútlejšího mládí útlocitný a dojmům lehce přístupný, poprvé ve styk s ruským pracovným lidem, zde se poprvé učil znáti „národní pravdu”, již si lid ukládal v zázračné pověsti o mučednících a trpitelích.

První kniha, kterou obdržel Fedor Dostojevský, byla biblická dějeprava. Bylať rodina velice zbožná a děti byly vychovávány přísně pravoslavně. Čtení a psaní se učily děti doma; dalšího vzdělání dostalo se jim v Moskevských pensionátech Drašusova a Leont. Čermáka, v ty doby nejlepšího učitele Moskevského. Večer v nebohaté rodině Dostojevských návštěv bývalo nemnoho; proto se dlouhé zimní večery krátívaly čtením. Předčítali zprva otec, matka, později i synové. Četli Karamzina, Žukovského, Lažečníkova, avšak i Puškina, jenž tehda teprve tvořil svá nesmrtelná díla. Fedor znal z paměti všechny vynikající jeho plody a již z oněch dětských dob datuje se jeho láska k Puškinu, jehož tak hluboce pochopil, že se stal potom nejlepším jeho interpretem.

R. 1837 zemřela matka Dostojevských. Brzy po její smrti odvezl otec starší své dva syny do Petrohradu, kdež měli vstoupiti do inženýrského učiliště. Ale jen Fedor obstál při přijímací zkoušce a byl přijat do ústavu, kdežto Michaíl musil odejiti do inženýrské školy v Revelu. Bylť uznán za souchotináře, a proto nemohl býti přijat do ústavu vojenského.

V praktických studiích inženýrských Fedor nehrubě prospíval, takže musil jeden ročník opakovati. Bylí sice neustále zaneprázdněn, vzdaloval se zábav svých soudruhů a vyhledával samotu; avšak inženýrské rýsování ho nebavilo; všechen svůj svobodný čas věnoval četbě Balzaca, Shakespeara, Gotha, Vikt. Huga, a rozmluvy o výtvorech velikých spisovatelů byly nejoblíbenější jeho zábavou. Jeho tehdejší korrespondence s bratrem prozrazuje neobyčejnou na jeho věk (byloť mu sotva sedmnáct let) vyspělost duševní; jeho dopisy jsou plny hlubokých myšlének a úvah o předmětech čistě abstraktních.

Brzy po vstoupení do inženýrského učiliště ztratil Dostojevský i otce, jenž zemřel 1839. V učilišti strávil celkem čtyři roky; v srpnu 1841, odbyv si povinné zkoušky, byl povýšen za důstojníka (praporščíka), zůstaven však pro další vzdělání odborná v ústavě inženýrském, jejž opustil po dvou letech 1843 jako podporučík a vstoupil do vojenské služby při inženýrském departementě vojensk. ministerstva v Petrohradě. Soudruhy a spolužáky Fedora Dostojevského byli proslulí potom vojenští inženýři Totleben, hrdina Sevastopolský, Kaufman, hrdina Turkestanský, a Radecký, hrdina Šipky za poslední války ruskoturecké. Ze spolužáků jeho byli jen dva nezdarové, tací totiž, kteří se minuli cíle, k němuž se hotovili a zbloudili na pole literární nebo umělecké. Byli to D. Grigorovič, slavný románopisec, a malíř Trutovský, proslulý genrovými obrazy ze života maloruského. Fedor Dostojevský řadí se k nim tedy jako třetí důstojný a slavný „nezdara”.

R. 1843 počíná tedy samostatný život Dostojevského. Měl jako důstojník nevelké sice, ale slušné příjmy; mimo to z otcovského dědictví dostávalo se mu ročně od poručníka značného příspěvku. Mohl tedy býti živ. Ale Dostojevský neměl nikdy ani kopějky. Celé týdny se živil mlékem a černým chlebem, jejž mu přinášel jeho sluha na dluh z hokynářského krámku. Bylť člověkem neobyčejně nepraktickým a obíral ho každý, kdo chtěl. Dluhů měl po krk — jediná ta okolnost, ve které tuším nezůstal po zadu za svými soudruhy stavu důstojnického. Avšak i tu se projevila jeho nepraktičnost: on své dluhy platil, platil i ohromná procenta a jeho soukromá korrespondence skoro po všechna léta jeho života jest jedinou řadou návrhů a pokusů, kde a jak by mohl sehnati novou půjčku. Teprve poslední dvě léta se obešel bez cizí pomoci; zásluha toho nenáleží však jemu, nýbrž péči jeho druhé choti, jíž sě podařilo hmotné poměry svého nepraktického manžela uvésti do pořádku.

Vojenská služba se Dostojevskému brzy zprotivila. Sotva uplynul rok, podal žádost, aby byl dán do výslužby a r. 1844 opustil navždy vojenskou kancelář, v níž byl zaměstnán, opustil ji, nemaje v kapse ani kopějky. Měl však hotový román Bědnyje ljudi (Chudí lidé), jejž psal v letech 1843 a 1844. Prostřednictvím svého spolužáka Grigoroviče seznámil se s Nekrasovem, jenž připravoval pro příští rok literární sborník, a jemu odevzdal svůj román. Podvečer jej odevzdal a ráno o čtvrté hodině přišli nenadále Grigorovič s Nekrasovem do jeho bytu, počali překvapeného spisovatele objímati a gratulovati mu k budoucímu úspěchu jeho rómánu. Nekrasov totiž, obdržev rukopis, počal hlasitě čisti na zkoušku začátek, četl dále, a když samému docházel dech, dával čisti Grigoroviči, až dočetli jedním dechem až do konce. Celí nadšeni obsahem přečteného románu neměli nic jiného na práci, než odebrati se ihned za bílé Petrohradské noci k Dostojevskému a obejmouti šťastného autora.

V letech čtyřicátých byl nejvyšší instancí v záležitostech kritických Bělinský. Jemu tedy odevzdal Nekrasov získaný román na posouzenou se slovy: „Našel se nový Gogol!” Bělinský přijal rukopis s nedůvěrou, ale když přečetl, okamžitě si dal představiti Dostojevského. „Vy ani nevíte, co jste to napsal!” přivítal aristarch ruské literatury přicházejícího 23letého jinocha. „To jen tak umělecký instinkt vám vnukl to, co jste napsal, ale mohl-li jste vniknouti v hlubinu té strašné pravdy, kterou jste nám odhalil? Není možná, abyste vše…