35 sloupků

Školská hlídka

Gymnázium

I. Budovy středních škol jsou vystavěny většinou za panování císaře Františka Josefa, pod jehož vládou rozkvetly vědy a umění měrou netušenou, jak se tvrdilo ve školních úlohách. Proto jsou školní budovy z té doby vystavěny ve slohu, jenž svou komisností připomíná služební řád pro četnictvo. Že pak jedna škola je druhé podobná jako vejce vejci, vysvětluje se tím, že v rakouském ministerstvu práce měli na veřejné budovy šimly; a podle nich vyráběly se školní budovy en masse, jako se hotoví ve velkém obleky pro venkovské jarmarky.

Chodby gymnázia jsou ozdobeny poučnými obrazy. V prvním patře jsou zpravidla obrazy přírodopisné, a to podle toho pořadí: Nejprve jsou rostliny jevnosnubné, nejprve v celku, jak žijí, ale vedle rozděleny na semeníky, čnělky a blizny; tyčinky, řapíky a čepele. Následují rostliny tajnosnubné, různé muchomůrky a lišejníky, a pak přichází říše živočišná. Zvířata školní, pokud jsou vymalovaná, vynikají svěžestí barev; a vymydleným, uhlazeným a důstojným zevnějškem připomínají žáky, kteří studují s vyznamenáním. – Druhé a třetí poschodí bývá vyhrazeno pro vědu zeměpisnou a dějepisnou. Vedle pyramidy Cheopsovy a chrámu v Luxoru a sloupoví v Thébách můžeme se pokochati reprodukcí Brožíkova obrazu Tu felix Austria nube, který vydala Pichlerova vdova ve Vídni. Tu spatříme také Akropolis a pastýře, kterak pase dobytek v Alpách, nehledě k obléhání středověkého města a k vyobrazení katapult a beranů, kterými římské vojsko bombardovalo Kartágo.

V přízemí jest obydlí školníkovo. Pan školník míval kníry, které svědčily o tom, že jejich majitel prodělal Bosnu v roce osmasedmdesátém. Školník je mohutný muž, paní školnice je scvrklá jako švestka za pozdního podzimu a prodává žactvu o přestávce párky. Ale školník pronásleduje studenty, kteří pohazují papírky po chodbách, a trpí velmi, věda, že se mu studující mládež pošklebuje a jmenuje ho „bachařem“.

Gymnázium dělí se, jak známo, na vyšší a nižší. Žáci nižšího gymnázia nosívají do školy tašku na zádech a krátké kalhoty; mluví diskantem; jedině repetenti v kvartě chraptí basem, vědomi jsouce svých životních zkušeností. Žákům nižšího gymnázia a z lepších rodin přicházejí otcové a matky naproti. Jinak čtou se v tomto oddělení pod lavicí během vyučování cliftonky a Divokým Kurdistánem. Studující nižšího gymnázia zakládají si na tom, že dovedou zpaměti vysloviti celé rozsáhlé jméno dobrého přítele hrdinného Old Shatterhanda, pana Hadži Ibu Abbas ben Omar… atd. (Já už jsem je zapomněl.) Romány Karla Maye vyměňují se za sbírky cizozemských známek nebo za archy obtisků. – Ve vyšším gymnáziu nosí se dlouhé kalhoty a čte se Zapovězené ovoce. Kouří se na záchodě. Alotria žáků jsou komplikovanější a žertíky vybranější. Házejí se nasliněné kuličky pijavého papíru ke stropu. Vydávají se časopisy, ve kterých se obyčejně definitivně rozřeší závažné otázky; a chodí se za holkami. Vyšší gymnázium má svoji hospodu, ve které je mnoho studujících dlužno. Žáci vyššího gymnázia tají úzkostlivě okolnost, že dostali za špatné vysvědčení od rodičů pohlavky. Konflikt, vzniklý s rodiči následkem špatných známek, prohlašují za typický rozpor dvou generací; je to problém Otců a dětí.

Studující dělí se obyčejně na dříče neboli šplhouny a na ty, kteří „se na knihy ani nepodívají“. Dříči posadí se do první lavice, čímž dávají najevo, že nepotřebují opisovati, poněvadž se učí a všecko umí. Šplhouni podávají profesorovi péro, když chce zapisovati do třídní knihy, utírají tabuli, přinášejí z kabinetu vycpaná zvířata a učební pomůcky a nosí profesorovi sešity domů; vůbec vykonávají sprosté, šplhounské práce. Šplhouni také zpravidla nedávají opisovati, nenapovídají a žalují, že někteří žáci vyrušují. – Zvláštní postavení ve třídě zaujímá primus. Bývá to útlý, bledý a krátkozraký jinoch. Nosí vatu v uších. Stoná pouze o prázdninách. Je to přesná, souměrná a vážná duše. Nebývá dobrodruh. Zřídka se v praktickém životě stává z primuse sňatkový podvodník. Naopak: profesor klasické filologie. Nikdy nestane se žurnalistou. Naopak: konceptní úředník Zemské správy politické; je vzorem a příkladem ostatních žáků.

Školní život ubíhá pravidelně, jsa rozdělen na konference. Konference pak dělí se na malé a velké. Zprávy o neprospěchu a špatném chování z velkých konferencí nazývají se cenzury. A to je důmyslně zařízeno tak, že období velkých konferencí spadají do doby těsně před velkými svátky, takže cenzury přicházejí nezřídka pod vánoční stromek. Proti této přírodní pohromě brání se postižení studenti tím, že vyčkávají listonoše a hledí mu pod různými záminkami tento neblahý úřední akt vylákati. Podaří-li se jim to, pak vlastnoručně podepíší otce anebo jeho zástupce, že cenzuru četl.

Špatní žáci vyznačují se zejména zvláštní oblibou pro fajstry neboli taháky; to jsou překlady klasiků, jichž užívání je zakázáno, ačkoli tyto překlady zdělali profesoři klasické filologie. Dále tím, že přišedše do školy před osmou hodinou, chvatně opisují slovíčka a přípravy. Nezřídka mají učebnice hnusně pomalovány; zvláště potupnými ilustracemi zdobí Xenofontovu Anabasis, životopisy slavných mužů řeckých i římských od Cornelia Nepota a Herodotovy dějiny. Text jejich učebnic obsahuje glosy, tj. překlad je vepsán mezi řádky. Profesoři lámou hůl nad špatnými žáky, nazývajíce je prašivými ovcemi; a vyhrožují jim: „Počkejte, až přijdete do života praktického!“

II. Profesory gymnázia dělíme na klasické filology a realisty. Oba druhy profesorů libují si v zápisníku, ve kterém mají zaznamenána jména žáků a známky, označující jejich prospěch. S tímto notesem užívají mnohé zábavy; listujíce v něm pomaličku, nechávají žáky trnouti v trapné nejistotě, kdo bude vyvolán neboli „tažen“. V tuto chvíli litují ti, „kteří se na knihu ani nepodívají“, svých hříchů a umiňují si, že pilností předstihnou primuse. Hodina plyne poma…