35 sloupků

Zlé svědomí

Nemožno přehlédnouti, že v poslední době, řekněme tak počátkem dvacátého století, vyskytuje se čím dále tím méně pytláků, kteří se na smrtelném loži přiznávají, že zavraždili hajného. V nynějším čase není slyšeti ani o jednom takovém pytlákovi a jeho poslední zpovědi, ačkoliv jich dříve byla velká hojnost.

Při této příležitosti jest poznamenati, že není tak doslova pravda, že by umění a zvláště literatura byla obrazem současného života; výrazem současného proudění duchovního atd. Naopak: literatura působí více na život než život na literaturu. To je důležito připomenouti proto, abychom si uvědomili, kam se poděli pytláci, kteří na sebe udávají ve smrtelném chrapotu, že zavraždili hajného.

Tito pytláci zmizeli zároveň s oněmi záhadnými muži, jichž černý vlas byl vždy divoce rozcuchán, kteří v horečných samomluvách mluvili takovou řečí: „Utiš se, srdce mé!“ – kteří rvali si košili na prsou; kteří za bouře vybíhali ven a hrozíce zaťatýma rukama k nebi, rouhali se Bohu; kteří posléze umírajíce vydechli: „Bože, přijmi mou duši –“ škyt! – „a před tváří Nejvyšš‘ –“ škyt! – vyjevili svoje strašné tajemství, pro které bylo jim se za bouře ďábelsky chechtati, za tichých nocí však svíjeli se pod tíhou zlého svědomí. Ono tajemství záleželo obyčejně ve svedení panny nevinné.

Dále neviděti dnešního času ctihodné starce se stříbrným, bílým vlasem na ramena splývajícím, i s bílou bradou prorockou, plnou moudrosti, kteří chodí po hospodách s harfou, doprovázeni jsouce bledou vnučkou (schovankou) spanilé tvářinky, která zpívá slabounkým hláskem romance, doprovázena jsouc hrou na harfu svého děda, a nastavuje bílou ručinku, prosíc o milodar. Děd i vnučka jsou vydáni za terč necudných vtipů surových hostů. Jen jediný z návštěvníků hostince mívá srdce cituplné, a to je obyčejně spisovatel, kterému posléze děd zjeví tajemství své vnučky, jež bývá z rodu šlechtického a potom umře na souchotiny, a spisovatel i se starcem klečí u rakve, vystlané liliemi, na nichž spočívá bledá dívka. Spisovatel mávne poté zoufale rukou a vyběhne do tmavé noci, zanechav v klobouku starcově pár stříbrňáků.

Po císařských silnicích neklusá již grošovaný kůň, na němž sedí muž zahalený v černý plášť, se širákem hluboko v obličej vtisklým. Muž, jenž za listopadové noci, kdy severák bičuje temná mračna, zatluče na dveře osamělé krčmy a zvolá chraptivým hlasem: „Hola, hospodo!“

Vymřeli pytláci, starci, schovanky, rouhači, jezdci v černých pláštích se strašným tajemstvím v srdci. Z literatury, a následkem toho i ze života, vytratilo se zlé svědomí. Červ, „jenž hryže ustavičně, neustává v hryzení“, zmizel s Boleslavem Jablonským, zatlačen byv realistickou literaturou. Dnes již není zlého svědomí. Nikdo netrpí zlým svědomím. Na zlé svědomí neumírá nikdo za našich časů. I není nikomu třeba ďábelsky se chechtati, za křižování blesků z chalupy vybíhati a Bohu se rouhati. Literatura toho nepředpisuje. – A není-li zlého svědomí v literatuře, není ho ani v životě. Život je stylizovaná literatura. Tehdy množí se rozvody, jsou-li v písemnictví problémy manželství, nepochopené ženy a lomení bílých rukou. Nebýti románů, ženy by si ani nevšimly, že manželé nosí dlouhé podvlékačky, škytají, užívají sprostých výrazů jako „To je fajn“, slovem: že stojí duševně hluboko pod ženou.

Písemnictví tvoří módu a móda ovládá život. Proto moudří vladaři dávají literaturu pod policejní dozor. Budiž vydán takový úkaz, jímž by se nařizovalo spisovatelům, aby ve svých dílech hojně pěstili vrahy, které zlé svědomí dožene k tomu, aby se sami udali na policii. Je to v zájmu bezpečnosti občanstva a veřejného pořádku.

Ročník I. Číslo 1.
(Příspěvek k dějinám československé podnikavosti)

Zatímco trafikantka vybírá a mačká krabičky, aby svému stálému zákazníkovi posloužila měkkými cigaretami, prohlížím si vyložené časopisy a žasnu. Nemáte, přátelé, tušení, jaké množství časopisů u nás vychází; a účelem všech je vyplniti citelnou mezeru.

Podle úvodních slov prvního čísla prvního ročníku časopisu čekal národ na založení tohoto podniku dychtivě a vůbec byl by asi velmi zklamán, kdyby časopis nevyšel. Lid volá: Chceme Očistu, měsíčník pro poučení, zábavu a reklamu! A proč chceme tento časopis pro poučení, zábavu a reklamu? Protož…