3
Když vzrušení opadlo, až na jeden případ, kdy křičel na Delacroixe, se Percy držel zpátky. Bylo to spíš v důsledku šoku, než že by se Percy naučil taktu – Percy Wetmore toho podle mého názoru věděl o taktu tolik, co já o primitivních kmenech v nejtemnější Africe – ale ať to bylo čím bylo, výsledek byl nakonec stejný. Když začal kňučet kvůli tomu, jak ho tehdy Surovec strčil ke zdi, nebo když začal uvažovat o tom, že hnusné ksichty jako je Divoký Billy Wharton jednou převrátí blok E naruby, tak bych ho byl nejraději zabil. Potom bychom mohli Zelenou míli spravovat docela po novém. Docela legrační nápad, co říkáte? Propásl jsem svou šanci stejně jako James Cagney v Bílém horku.
Tak či tak, když jsme byli jisti, že Dean vydrží s dechem, a že na místě neumře, Harry a Surovec ho odvedli na marodku. Delacroix, který byl během celé té šlamastyky absolutně zticha (byl ve vězení už mnohokrát, a věděl, kdy je moudré držet klapačku zavřenou, a kdy je poměrně bezpečné ji otevřít) hlasitě hulákal do chodby, když Harry se Surovcem pomáhali Deanovi ven. Delacroix chtěl vědět, co se stalo. Ječel tak, že by si jeden pomyslel, že se někdo dotkl jeho ústavou zaručených práv.
„Zavři hubu, ty malej homouši!“ oplatil mu stejnou mincí Percy. Byl tak zuřivý, až mu na krku naskočily žíly. Položil jsem mu ruku na rameno a přes košili jsem cítil, jak se chvěje. Jistě, částečně to byl ještě zbytek strachu (tu a tam jsem si připomínal, že součástí Percyho problému bylo to, že mu bylo teprve jedenadvacet; nebyl tedy o moc starší než Wharton ), ale domnívám se, že převážně to byla zuřivost. On Delacroixe totiž nenáviděl. Nevím proč, ale nenáviděl ho.
„Jdi se podívat, jestli je tady ještě správce Moores,“ řekl jsem Percymu. „Jestli jo, podej mu úplnou ústní zprávu o tom, co se tady stalo. Řekni mu, že mý písemný hlášení bude mít zejtra na stole. Jestli to stihnu.“
Percy se nafoukl vidinou zodpovědnosti; po jednu děsnou chvíli jsem si myslel, že mi snad zasalutuje. „Ano, pane. Provedu.“
„Začni tím, že mu řekneš, že situace na bloku E je normální. Nejde tady o žádnej román a správce by jistě neocenil, kdybys ho natahoval jak v detektivce.“
„Nebudu ho natahovat.“
„Dobrý. Tak, a teď maž.“
Vyrazil ke dveřím, a potom se otočil. V čem se na něj dalo absolutně spolehnout, to bylo kverulantství. Měl jsem rozkrok v jednom ohni a zoufale jsem toužil po tom, aby Percy odprejskl; a teď se nezdálo, že by chtěl odejít.
„Jsi v pořádku, Paule?“ zeptal se. „Nemáš třeba horečku, nebo něco na ten způsob? Nechytils třeba chřipku. Poněvač se po celý tváři potíš.“
„Něco jsem třeba chytil, ale většinou jsem v pořádku,“ pravil jsem. „Ale teď už jdi, Percy, a promluv si se správcem.“
Přikývl a vzdálil se – buďme vděčni bohu i za malé dary. Jakmile se za ním zavřely dveře, spěchal jsem do své kanceláře. Nechat služební stůl neobsazený bylo proti předpisům, ale nestaral jsem se o to ani za mák. Bylo mi zle, stejně jako toho rána.
Podařilo se mi dostat na toaletu za kanceláří a vyndat své nádobíčko ještě předtím, než z něho začala prýštit moč. Ale moc nechybělo. Když to začalo téct, musel jsem si jednou rukou zakrýt ústa, abych udusil výkřik, a druhou rukou jsem poslepu nahmátl okraj umyvadla. Nebyl jsem totiž doma, kde bych si mohl dovolit spadnout na kolena a načůrat loužičku pod dřevo na zátop; kdybych upadl tady, moč by tekla po celé podlaze.
Podařilo se mi udržet na nohou a nevykřiknout, ale k obému jsem byl blízko. Měl jsem pocit, jakoby byla moč plná drceného skla. Nepříjemný pach, který stoupal ze záchodové mísy připomínal pach stoupající z močálu, a na hladině vody jsem viděl jakousi bílou hmotu – nejspíš hnis.
Z police jsem si vzal ručník a utřel jsem si tvář. Potil jsem se – eh, to je slabé slovo. Úplně to ze mě stříkalo. Podíval jsem se do kovového zrcadla a z něho na mě hleděla rozpálená tvář muže zmítaného v horečce. Sto tři, nebo dokonce sto čtyři stupně? Raděj nevědět. Vrátil jsem ručník na polici, spláchl toaletu a pomalu jsem prošel svou kancel…
