9
Tydýtovi se zdálo, že čtyři centy za bezvadnou krabici od doutníků Corona jsou sakra málo. V tom měl asi pravdu. Krabice od doutníků se totiž ve věznici vysoko cenily. Daly se v nich skladovat tisíce drobností, příjemně voněly, a bylo v nich něco, co našim pacientům připomínalo, jaké to je, být na svobodě. Dovedu si představit, že to bylo asi tím, že cigarety byly ve věznici povoleny, kdežto doutníky ne.
Dean Stanton, který byl v té době už zpátky na bloku, přidal do klobouku jednu penny a jednu jsem přihodil i já. Když se Tydýt i nadále zdráhal, vložil se do toho Surovec. Nejdřív mu řekl, že by se měl stydět, že se chová jako starý krkoun, a potom mu slíbil, že on, Brutus Howell, mu osobně vrátí tu krabici den po Delacroixově popravě. „Šest centů by mohlo nebo nemuselo bejt dost, kdyby byla řeč o prodeji tý škatule. To by mohlo bejt na dlouhou debatu, jak u holiče, to souhlasím,“ pravil Surovec, „ale musíš připustit, že je to slušná cena za obyčejný půjčení. Měsíc, nebo nejvejš šest týdnů, se bude povalovat na Míli, a než si vůbec stihneš uvědomit, že je pryč, bude zas zpátky na tvým vozejku.“
„No jo, ale co když mu nějakej měkkosrdcatej soudce zazpívá Všechnystarý hříchy jsou odpuštěný, a on tady zůstane. Co pak?“ pravil Tydýt, ale dobře věděl, že to tak nebude a Surovec dobře věděl, že to Tydýt ví. Starý Tydýt tlačil tu káru, pomalovanou sentencemi z bible, po Cold Mountain snad už od dob Pony Expressu, a věděl, co se kde šustne. Tenkrát jsem si myslel, že byl možná líp informovaný než my. Moc dobře věděl, že Delacroix na soudce s měkkým srdcem prostě nemá nárok. Jedinou jakous-takous naději představoval guvernér, který ale zpravidla neuděloval milost ptáčkům, kteří za živa upekli půl tuctu jeho voličů.
„A i když tady, řekněme, nezůstane, tak ta myš bude až do října, nebo dokonce až do Díkůvzdání do tý krabice srát,“ argumentoval Tydýt, ale Surovec už viděl, že začíná měknout. „A kdo potom koupí krabici od doutníků, kterou nějaká myš používala jako záchod?“
„ežkovy voči,“ zalomil rukama Surovec. „To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel, Tydýte. Tos to teda pohnojil. Za první, podle toho, jak Delacroix tu myš miluje, bude tu krabici udržovat v takový čistotě, že by se z ní mohlo jíst i na faře. Vylíže ji do čista, jestli ti jde o todle.“
„To by na něj bylo podobný,“ ušklíbl se Tydýt.
„A za druhý,“ pokračoval Surovec, „myší hovna stejně nestojej za řeč. Jsou to jenom malý tvrdý bobky. Něco jako broky na ptáky. Stačí je jenom vysypat. Žádnej problém.“
Starý Tydýt pochopil, že nemá cenu v protestech pokračovat; žil mezi ploty věznice dost dlouho, aby chápal, že lze-li vystavit tvář vlahému vánku, před uragánem je lépe uhnout. Tuto situaci sice nebylo možno přirovnat k uragánu, ale nám, modrým blůzám, se ta myš líbila, a rovněž se nám líbil nápad, že Delacroix se o ni bude starat, a to se dalo přirovnat aspoň k bouřce. Takže Delacroix svou krabičku dostal, a i Percy dodržel slovo – o dva dni později byla krabice vystlána měkkými chomáčky vaty z ošetřovny. Percy je odevzdal osobně, a já jsem viděl strach v Delacroixových očích, když se pro ně natahoval skrz mříže. Bál se, že mu Percy chňapne po ruce a zlomí mu prsty. I ve mně byla malá dušička, ale dobře to dopadlo. Tehdy jsem byl blízko tomu, že bych Percyho mohl mít docela rád, ale když jsem viděl chladnou zlomyslnost v jeho očích, sotva bych byl udělal takovou chybu. Delacroix měl své zvířátko, ale to měl i Percy. Delacroix ho chtěl pěstovat, mazlit se s ním a milovat ho, jak dlouho to půjde, kdežto Percy trpělivě čekal (pokud takový člověk, jako on, může být vůbec trpělivý), aby ho nakonec mohl zaživa upálit.
„Myší Hilton otvírá svý brány,“ komentoval to Harry. „Jen jsem zvědavej, jak ho ten malej prevít využije.“
Odpověď na tuto otázku se dostavila vzápětí, jakmile Delacroix uchopil pana Jinglese do ruky a opatrně ho položil do krabice. Myš si v ní hověla, jakoby to byla prošívaná deka tety Bey. Od té doby se stala jejím domovem a… Ale ne, k dok…
