Prokletí Salemu (Stephen King)

20.

23.59.

Den se chvěl na pokraji zániku. Domy v temnotě spaly. Noční osvětlení v železářství, pohřebním ústavu a Excellent Café vrhalo mírné elektrické světlo na chodník. Jen někteří leželi a nespali George Boyer, který se právě vrátil z odpolední směny v Gates Mill; Win Purinton, který hrál pasiáns a nemohl usnout, protože myslel na Doca, jehož smrt ho zasáhla víc než smrt ženy – ale většina spala spánkem spravedlivých a tvrdě pracujících lidí.

V bráně hřbitova na Harmony Hill zamyšleně stála temná postava – kdosi čekal, až se zlomí čas. Pak promluvil jemným a kultivovaným hlasem. „O můj otče, smiluj se nade mnou. Pane much, smiluj se nade mnou. Přináším ti zkažené maso a zapáchající tělo. Obětoval jsem ti. Přináším oběť v levé ruce. Dej mi znamení na této půdě, zasvěcené tvému jménu. Cekám na znamení, že tvá práce začíná.“

Hlas odumřel. Zvedl se jemný vánek, přinášel s sebou od smetiště nahoře vzdechy a šepot listnatých větví a trávy a opar zdechliny.

Ve větru se už neozvalo nic. Neznámý chvíli zamyšleně a mlčky postál. Potom se shýbl a vztyčil se, v náručí dítě.

„Přináším ti tohle.“

Co přišlo pak, byl už jenom hnus.