Prokletí Salemu (Stephen King)

Kapitola sedmá
Matt

1.

V úterý, když skončila třetí hodina, odešel Matt do kabinetu, kde na něj už čekal Ben Mears.

„Ahoj,“ řekl Matt. „Jdeš brzo.“

Ben vstal, potřásli si rukama. „To je asi rodinná kletba. Snad mě ty děti neroznesou na kopytech?“

„Jasně že ne,“ řekl Matt. „Tak jdeme.“

Ben ho trochu překvapil. Oblékl se do hezkého sportovního saka a kalhot. Na nohou dobré boty, které vypadaly, že nebyly příliš nošeny. Matt už měl v hodinách jako hosty jiné literární typy a ty obvykle byly oblečeny nedbale či vyloženě podivínsky. Před rokem požádal poměrně známou básnířku, která četla své verše na maineské univerzitě v Portlandu, aby laskavě následující den přišla do jejich školy a povídala třídě o poezii. Objevila se v tříčtvrtečních kalhotách a jehlových podpatcích. Zdálo se, že tím podvědomě říká: Podívejte se na mě, jak jsem dala na prdel systému, který si stanovil pravidla hry. Jsem volná jako vítr.

Při tom srovnání jeho obdiv k Benovi znatelně stoupl. Po více než třiceti letech učení dospěl k názoru, že nikdo systému na prdel nedá a vítěz není nikdo, a jenom hlupáci si myslí, že mají navrch.

„Pěkná budova,“ prohodil Ben a rozhlížel se, když šli po chodbě. „S mou střední školou se to nedá srovnat. Okna měla většinou spíš jako střílny.“

„První chyba,“ řekl Matt. „Nesmíš tomu říkat budova. Je to 'zařízení'. Černé tabule jsou 'vizuální pomůcky'. A děti jsou 'homogenní množina koedukovaných studentů ve věku mladším dvaceti let'.“

„To je pro ně báječné,“ ušklíbl se Ben.

„No jistě. Chodils na vysokou, Bene?“

„Snažil jsem se. Humanitní vědy. Ale připadalo mi, že všichni hrají jakousi intelektuální hru na ukořistění vlajky – taky můžete najít svou sekeru a nabrousit ji, tedy stát se známým a milovaným. Takže jsem vypadl. Když se prodávala Conwayova dcera, nakládal jsem basy s kokakolou na náklaďáky.“

„Pověz to dětem. Bude je to zajímat.“

„Učíte rád?“ zeptal se Ben.

„Jistěže. Jinak by to bylo promarněných čtyřicet let.“

Ozvalo se druhé zvonění, hlasitě se rozlehlo chodbou, která nyní byla prázdná, až na jednoho otálejícího studenta, který se loudal kolem šipky s nápisem „Truhlářská dílna“.

„Jak je to tu s drogami?“ zeptal se Ben.

„Všechno možné. Jako na každé škole v Americe. Na naší se spíš chlastá než co jiného.“

„Marjánka nic?“

„Marjánku nepovažuju za problém, ani ředitel ne, samozřejmě přísně neoficiálně. Náhodou vím, že náš poradce pro volbu povolání si taky rád šlukne. Sám jsem to zkusil. Účinek je příjemný, ale potom mě pálí žáha.“

„Vy jste to zkusil?“

„Pssst,“ řekl Matt. „Velký bratr má uši všude. Kromě toho už jsme u mé třídy.“

„Ach je.“

„Nebuď nervózní,“ šeptl Matt a zavedl ho dovnitř. „Dobré ráno vespolek,“ řekl dvacítce studentů, kteří z Bena nespouštěli oči. „Tohle je pan Ben Mears.“