3.
„– a nedokázal jsem tam vejít,“ končil své vyprávění. „Nedokázal jsem to. Seděl jsem na posteli skoro čtyři hodiny. Potom jsem se odkradl dolů jako zloděj a zavolal ti. Co si myslíš ty?“
Ben už křížek na krku neměl; přejel zahloubaně prstem třpytivou hromádku jemného řetízku. Bylo skoro pět hodin a nebe na východě zrůžovělo úsvitem. Světlo zářivky zesinalo.
„Myslím, že bychom měli zajít do hostinského pokoje a podívat se. Myslím, že se nic jiného nedá dělat.“
„Teď to všechno vypadá jako šílená noční můra, když je za oknem zase světlo.“ Roztřeseně se zasmál. „Doufám, že to nic jiného není. Doufám, že Mike spí jako dítě.“
„No, podíváme se.“
Matt usilovně stiskl rty. „Dobře.“ Sklopil oči ke stolu a pak se tázavě podíval na Bena.
„Jistě,“ řekl Ben a pověsil Mattovi krucifix na krk.
„Opravdu je mi s ním líp.“ Sebevědomě se zasmál. „Myslíš, že mi ho nechají, až mě povezou na káře?“
Ben se zeptal: „Chcete tu pistoli?“
„Ne, myslím, že ne. Zastrčil bych si ji do kalhot a ustřelil si koule.“
Šli nahoru, Ben první. V patře byla krátká chodba, vedla vlevo i vpravo. Na jednom konci byly otevřené dveře do Mattovy ložnice, bledá kaluž světla lampy se rozlévala po oranžovém běhounu.
„Na opačném konci,“ řekl Matt.
Ben prošel chodbou a zastavil se přede dveřmi do hostinského pokoje. Nevěřil té příšernosti, kterou mu naznačoval Matt, ale přesto ho pohltila vlna nejčernějšího strachu, jaký kdy poznal.
Otevřeš dveře a on tam bude viset na provaze, obličej oteklý, napuchlý a zčernalý, a oči otevřené, vypoulené, ale VIDÍ tě a je rád, žes přišel –
Ta vzpomínka se mu vybavila úděsně živě a na okamžik ho ta přesvědčivost ochromila. Dokonce cítil pach omítky a divoký puch upelešených zvířat. Zdálo se mu, že obyčejné lakované dřevěné dveře hostinského pokoje Matta Burkeho ho oddělují od tajemství pekel.
Pak otočil knoflíkem a strčil do dveří. Matt mu vykukoval za ramenem a pevně svíral Evin křížek.
Okno hostinského pokoje vedlo přímo na východ, a kousíček slunce se právě objevil nad obzorem. Oknem pronikly první jasné paprsky a když proudem dopadly na bílé lněné prostěradlo, které měl Mike Ryerson přitažené k hrudi, zajaly několik zlatých zrnek prachu.
Ben se podíval na Matta a přikývl. „Je v pořádku,“ zašeptal. „Spí.“
Matt zahučel: „Okno je otevřené. Bylo zavřené a zamčené. Sám jsem se přesvědčil.“
Benovy oči se soustředily na horní okraj čistě vypraného prostěradla, kterým byl Mike přikrytý. Byla na něm jediná malá kapka krve, vyschlá do kaštanové hnědi.
„Myslím, že nedýchá,“ řekl Matt.
Ben udělal dva kroky vpřed a pak se zastavil. „Miku? Miku Ryersone. Probuď se, Miku!“
Žádná odpověď. Mikovy řasy se nehybně rýsovaly na lících. Vlasy měl rozcuchané po čele a Ben si pomyslel, že v prvním jemném světle je víc než hezký; byl krásný jako profil řecké sochy. Mírné světlo mu rozjasnilo tváře a v jeho těle nebylo nic z té smrtelné bledosti, o které se zmiňoval Matt – pleť měla zdravý nádech.
„Jistěže dýchá,“ řekl trochu netrpělivě. „Jenom spí jako dřevo. Miku –“ Natáhl ruku a lehce Ryersonem zatřásl. Levá paže, kterou měl Mike položenou křížem přes hrud, bezvládně sklouzla přes pelest a klouby prstů zaťukaly o podlahu, jako když někdo žádá o povolení vstoupit.
Matt přistoupil blíž a zvedl bezvládnou paži. Zmáčkl ukazovákem zápěstí.
„Žádný puls.“
Už ji chtěl pustit, vzpomněl si však na to hrozné ťukání, které by prsty znovu způsobily, a položil paži znovu Ryersoriovi přes prsa. Opět začala klouzat, a Matt ji s odporem a pečlivě vrátil na místo.
Ben tomu nemohl uvěřit. Přece spal, musel spát. Ta zdravá barva, obvyklá pružnost svalstva, pootevřené rty, jako by jimi proudil vzduch… zalil ho pocit neskutečna. Přitiskl zápěstí na Ryersonovo rameno a zjistil, že kůže je studená.
Naslinil si prst a podržel ho před pootevřenými rty. Nic. Ani závan dechu.
Podívali se s Mattem na sebe.
„Skvrny na krku?“ zeptal se Matt.
Ben vzal do rukou Ryersonovu čelist a jemně ji otočil, až líc spočinula na polštáři. Ten pohyb zase uvolnil le…
