Prokletí Salemu (Stephen King)

Kapitola patnáctá
Ben a Mark

1.

Mark se v jednu chvíli trochu probral, stejnoměrné hučení citroënu ho vynášelo do skutečnosti bez myšlenek a vzpomínek. Konečně se podíval z okna a hrubé pracky hrůzy ho zase popadly. Byla tma. Stromy po stranách silnice se rýsovaly jen jako nezřetelné stíny a auta, která je míjela, měla zapnutá parkovací i dálková světla. Zalykavě, neartikulovaně zaúpěl a hmátl si ke krku, kde mu pořád visel křížek.

„Jen klid,“ chlácholil ho Ben. „Už jsme z města venku. Je dvacet mil za námi.“

Chlapec se přes něj natáhl, až málem dostali smyk, a zamkl dvířka u řidiče. Překotně se obrátil a zamkl i svá dvířka. Pak se pomalu na sedadle schoulil do klubíčka. Přál si, aby se nicota zase vrátila. Nicota byla příjemná. Příjemná nicota, ve které nebyly žádné odporné obrazy.

Stejnoměrné bzučení motoru citroënu uklidňovalo.

Mmmmmmmmmmmmm. Příjemné. Zavřel oči.

„Marku?“

Bezpečnější bylo neodpovídat.

„Marku, jsi v pořádku?“

Mm m m mm m m m mm m mm m mm.

„– Marku –“

Byl daleko. Tak to bylo správné. Příjemná nicota se vrátila, odstíny šedi ho polkly.