22. Sandy
Nejdřív jsem kolem stopky a krámu chodil,
Teď kolem stopky a krámu jezdím.
Je mnohem lepší, když kolem stopky a krámu jezdím,
protože si při tom pouštím rádio.
Jonathan Richmond and the Modern Lovers
Hlídačem na parkovišti byl tehdy večer – tedy každý večer od šesti do deseti – mladý muž jménem Sandy Galton, jediný z úzkého okruhu chuligánských kamarádů Buddyho Reppertona, který toho dne, kdy Reppertona vyrazili ze školy, nebyl v kuřárně. Arnie ho nepoznal, ale Galton poznal Arnieho.
Buddy Repperton nechodil do školy a nijak se nezajímal o zahájení řízení, aby se mohl v lednu na začátku druhého pololetí zase do školy vrátit; místo toho nastoupil do práce u benzínové pumpy, kterou vedl otec Dona Vandenberga. Během těch několika týdnů, jež zde Buddy strávil, už předvedl řádku typických sviňárniček – nesprávně vracel peníze zákazníkům, kteří vypadali, že mají příliš naspěch a nebudou si přepočítávat vrácené bankovky, čachroval s protektory (čachrování spočívalo v tom, že zákazníkovi naúčtoval novou pneumatiku, ale ve skutečnosti mu namontoval protektor a rozdíl patnácti až šedesáti dolarů shrábl do kapsy), podobně čachroval s náhradními díly a k tomu prodával nálepky technické způsobilosti klukům ze střední školy a nedalekého Horlicksu – klukům, kteří zoufale toužili udržet své smrtonosné pastičky na silnici.
Pumpa měla otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a Buddy pracoval na noční směně, od devíti večer do pěti do rána. Kolem jedenácté hodiny se většinou zastavili Louda Welch a Sandy Galton v Sandyho starém omláceném Mustangu; mohl se tu ukázat Richie Trelawney ve Firebirdu; a samozřejmě Don, ten pořád jezdil sem a tam – pokud se neulejval ze školy. Kolem půlnoci každý den v týdnu mohlo v kanceláři posedávat šest nebo osm kluků; popíjeli pivo ze špinavých hrnků, Buddy nechával kolovat láhev Texasanu, balili si marjánku nebo i trochu haše, pšoukali a vyprávěli si sprosté vtipy, chvástali se, kolik kdo sbalil děvčat, a někdy pomáhali Buddymu a motali se kolem auta, které zrovna bylo na zvedáku.
Během jednoho takového nočního setkání začátkem listopadu se Sandy náhodou zmínil, že Arnie Cunningham parkuje se svým strojem u letiště. Že si koupil měsíční lístek.
Buddy, který se při těchto nočních mužných sedánkách choval většinou zdrženlivě, náhle odkopl lacinou plastovou židli, na které seděl, a postavil láhev Texasanu na skříňku se stěrači, až to bouchlo.
„Co jsi říkal?“ zeptal se. „Cunningham? Ten starej Pičiksicht?“
„Jo,“ řekl Sandy překvapeně a trochu nervózně. „Přesně ten.“
„Víš to jistě? Ten kluk, kvůli kterýmu jsem vyletěl ze školy?“
Sandy se na něj díval stále polekaněji. „Jo. Proč?“
„A má měsíční lístek, což znamená, že stojí na parkovišti pro permanentky?“
„Jo. Jeho rodiče možná nechtějí, aby stál…“
Sandy nejistě skončil. Buddy Repperton se začal usmívat. Nebyl příjemný pohled na ten úsměv, a nejen proto, že zuby, které se tak objevily, už byly zkažené. Vypadalo to, jako by se s bzučením probudila k životu nějaká strašlivá mašinérie a začala nabírat stále větší otáčky až na plnou provozní rychlost.
Buddy se podíval ze Sandyho na Dona, pak na Loudu Welche a Richieho Trelawneye. Dívali se na něj také, zaujatě a trochu polekaně.
„Pičiksicht,“ řekl tichým, udiveným hlasem. „Starej Pičiksicht prošel technickou prohlídkou a jeho srandovní rodiče ho přinutěj, aby parkoval na letišti.“
Zasmál se.
Louda a Don si vyměnili pohledy, nervózní a zároveň dychtivé.
Buddy se k nim naklonil, lokty na kolenou džínů.
„Poslouchejte,“ řekl.
