9. Buddy Repperton
Ať to stojí, co chce, já vím,
ooooh, že s výfukem dvojitým
můj motor řve,
moje baby má Cadillac Walk.
Moon Martin
Náš poslední pracovní týden před začátkem školy byl týden před Dnem práce. Když jsem toho rána zajel k Arniemu domů, abych ho vyzvedl, objevil se s velikým modročerným monoklem na oku a ošklivou modřinou na tváři.
„Co se ti stalo?“
„Nechci o tom mluvit,“ řekl mrzutě. „Musel jsem o tom vykládat našim tak dlouho, až jsem málem ochraptěl.“ Hodil si krabici s obědem dozadu a upadl do chmurného mlčení, které trvalo celou cestu do práce. Někteří chlapi si ho kvůli monoklu dobírali, ale Arnie jenom mávl rukou.
Cestou domů jsem o tom nemluvil, jenom jsem pustil rádio a nijak se nevnucoval. A možná bych ten příběh vůbec neslyšel, kdyby mě zákeřně nelapil ten irský makarón Gino, právě když jsme sjížděli z Main Street.
Tehdy na mě Gino číhal každou chvíli – dostal mě i přes zavřené okno auta. „Ginova jemná italská pizza“ stojí na rohu Main a Basin Drive a pokaždé, když uvidím ten nápis s pizzou, která se vznáší ve vzduchu a je celá posetá trojlístky (v noci se rozsvěcovala a zhasínala, to už člověka navnadí, ne?), jsem cítil, že se neubráním. A dnes večer bude máti zase v kurzu, což znamenalo večeři, jakou si kdo najde. Ta vyhlídka mě nerozveselila. Táta ani já jsme nebyli zvláštní kuchaři a Ellie by připálila i vodu.
„Dáme si pizzu,“ prohlásil jsem a zajel k Ginovi na parkoviště. „Co říkáš? Velikou a mastnou, co smrdí jako podpaždí.“
„Ježíši, Dennisi, to je hnus!“
„Čisté podpaždí,“ zmírnil jsem to. „Pojď.“
„Né, jsem dost švorc,“ odmítl Arnie sklesle.
„Platím já. Můžeš si nechat naložit na svou půlku i ty příšerné ančovičky. Co říkáš?“
„Dennisi, já fakticky…“
„A k tomu pepsi,“ řekl jsem.
„Po pepsi kole mám kůži jako po jarní orbě. To přece víš.“
„Jo, já vím. Parádní velkou pepsi kolu, Arnie.“
Jeho šedé oči poprvé toho dne zazářily. „Parádní velkou pepsi kolu,“ opakoval. „Jen si to představ. Jsi zlý, Dennisi. Fakt.“
„Dvě, jestli budeš chtít,“ pokračoval jsem. Byl jsem zlý, já vím – jako bych nabízel sladké tyčinky tlusté dámě z cirkusu.
„Dvě.“ Sevřel mi rameno. „Dvě pepsi, Dennisi!“ Začal sebou na sedadle házet, svíral si hrdlo a ječel: „Dvě! Rychle! Dvě! Rychle!“
Smál jsem se tak strašně, že jsem málem vjel do zdi ze škvárových tvárnic, a když jsme vystoupili z auta, pomyslel jsem si: Proč bychom si nemohli dát pár limonád? Určitě se jim v poslední době vyhýbal. Mírné vylepšení pleti, kterého jsem si všiml v onu pošmournou neděli před dvěma týdny, už bylo nesporné. Pořád měl spoustu pupenů a ďolíků, ale už jich tolik – promiňte, ale musím to tak říct – nemokvalo. Vypadal líp i v jiných směrech. Po létě naplněném makačkou na silnici byl pořádně opálený a v nejlepší kondici v životě. Tak jsem si myslel, že si pepsi kolu zaslouží. Vítězi náleží odměna.
Ginův podnik vede krásný Ital jménem Pat Donahue. Na pokladně má nálepku s nápisem IRSKÁ MAFIE, na den svatého Patrika podává nealkoholické pivo (17. března sek Ginovi vůbec nedostanete a jukebox hraje „Když se irské oči usmívají“ od Rosemary Clooneyové); s oblibou nosí černý tvrďák, který má obvykle pošoupnutý daleko do týla.
Jukebox je starý vyšeptalý Wurlitzer, pozůstatek z konce čtyřicátých let, a všechny desky – nejen od Rosemary Clooneyová – jsou značky Prehistorie. Možná je to poslední jukebox v Americe, který vám přehraje tři písničky za čtvrťák. Při těch občasných příležitostech, kdy si zakouřím trochu marjánky, fantazíruju o Ginově podniku – jak tam prostě nakráčím a poručím si tři obložené pizzy, čtvrt litru pepsi koly a šest nebo sedm domácích fondánových zákusků Pata Donahuea. Pak si představuju, jak si prostě sednu a všechno to do sebe hrnu v neutuchajícím proudu hitů Beach Boys a Rolling Stones, který se line z jukeboxu.
Vešli jsme dovnitř, objednali si, posadili se a dívali se, jak tři kuchaři roztáčejí těsto ve vzduchu a zase je chytají. Sršeli pronikavým italským vtipem jako například: „Včera večír sem tě…
