2. ARNIE
PÍSNIČKY O LÁSCE
20. Druhá hádka
Přišel ke mně dealer a prý,
„Prodej svýho forda
a já tě posadím do auta,
který sežere silnici!
Jenom mi pověz, co chceš,
a tady to podepiš,
já ti to nechám přivézt,
než se ohlídneš.“
Pořídím si auto,
po silnici to budu pálit;
pak už se nebudu muset trápit
s tou rozklepanou fordkou.
Chuck Berry
Plymouth ročník 1958 Arnieho Cunninghama prošel technickou prohlídkou odpoledne 1. listopadu 1978. Dokončil proces, který doopravdy začal ten večer, kdy s Dennisem Guilderem vyměnil první prasklou pneumatiku, a zaplatil osm dolarů padesát spotřební daň, dva dolary městskou silniční daň (která ho také opravňovala parkovat zadarmo u parkovacích automatů v centru města) a patnáct dolarů poplatek za poznávací značku. Na dopravním inspektorátě v Monroeville dostal pennsylvánskou značku HY – 6241 – J.
Z inspektorátu odjel v autě, které mu pronajal Will Darnell, a z Darnellovy samoobslužné garáže vyjel za volantem Christiny. Vezl ji domů.
Jeho otec a matka přijeli společně z Univerzity Horlicks asi za hodinu. Hádka začala skoro okamžitě.
„Viděli jste to?“ zeptal se Arnie, mluvil k nim oběma, ale možná trochu víc k otci. „Zrovna dnes odpoledne jsem to nechal registrovat.“
Byl hrdý; měl k tomu důvod. Christina byla čerstvě umytá a navoskovaná a jenom svítila v odpoledním podzimním slunci. Byla na ní pořád spousta rzi, ale vypadala tisíckrát líp než toho dne, kdy ji Arnie koupil. Boční panely, podobně jako kapota vpředu a vzadu, byly zbrusu nové. Vnitřek byl jako ze škatulky, pěkně vypulírovaný. Sklo a chrom jen svítily.
„Ano, já…“ začal Michael.
„Samozřejmě jsme to viděli,“ vyštěkla Regina. Připravovala pití, míchala malou kvedlačkou ve sklenici v zuřivých kruzích ve směru hodinových ručiček. „Skoro jsme do toho vrazili. Nechci, aby to tu parkovalo. Vypadá to tu jako na parkovišti ojetin.“
„Mami,“ vydechl Arnie ohromeně a bolestně. Podíval se na Michaela, ale Michael odešel, aby si taky něco namíchal – možná si řekl, že se asi bude potřebovat napít.
„Přesně jak říkám,“ pokračovala Regina Cunninghamová. Ve tváři byla o něco bledší než obvykle; růž na lících jí vystupovala skoro jako klaunské líčení. Hodila do sebe půlku džinu s tonikem na jedno polknutí, zašklebila se, jako se šklebí lidé, když spolknou hořký lék. „Odvez to tam, kde jsi to měl předtím. Nechci to tu a taky to tady mít nebudu, Arnie. Hotovo.“
„Odvézt zpátky?“ vykřikl Arnie, teď už rozzuřený stejně jako raněný. „To je skvělý nápad, že? Tam mě to stojí dvacet babek týdně!“
„Stojí tě to mnohem víc,“ řekla Regina. Dopila sklenici a odložila ji. Otočila se a podívala se na něj. „Onehdy jsem se ti podívala do vkladní knížky…“
„Cože jsi udělala?“ Arniemu se rozšířily oči.
Regina se trochu začervenala, ale oči nesklopila. Michael se vrátil a stanul ve dveřích, nešťastně se díval z manželky na syna.
„Chtěla jsem vědět, kolik na to hloupé auto utrácíš,“ řekla. „Je to tak nepřirozené? Příští rok musíš na vysokou. Pokud vím, v Pennsylvánii se vzdělání na vysoké nedává zadarmo.“
„Takže jsi šla do mého pokoje a prohledávala ho, dokud jsi nenašla mou vkladní knížku?“ Arnieho šedé oči ztvrdly vztekem. „Možná jsi hledala taky marjánku. Nebo časopisy s holčičkama. Nebo možná fleky na prostěradlech.“
Regině spadla brada. Možná očekávala, že ho zraní a že se rozzlobí, ale nečekala totální, nezadržovanou zuřivost.
„Arnie!“ okřikl ho Michael.
„No, proč ne?“ zakřičel i Arnie. „Myslel jsem, že je to moje věc! Bůh ví, kolik času jste strávili vysvětlováním, že je to moje zodpovědnost, oba dva!“
Regina řekla: „Velmi jsi mě zklamal, že to bereš takhle. Arnolde. Zklamal a ranil. Chováš se jako…“
„Nevykládej mi, jak se chovám! Jak si myslíš, že mi je? Makám jako šílený, abych to auto připravil na technickou prohlídku – dělal jsem na něm víc než dva a půl měsíce – a když ho přivezu domů, první, co řekneš, je, abych s ním vypadl z příjezdové cesty. Jak mi má být? Mám být šťastný?“
„Není důvod, abys s matkou mluvil tak…
