Christina (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

45. Silvestr

Protože tahle smělá mladá hvězda

potkala smrtku ve svým autě,

nikdo neví proč –

gumy ječí, oheň šlehá a pryč

byla ta mladá hvězda,

ach, jak ho mohli nechat umřít?

Mladej kluk je pryč, ale legenda

o něm zůstává,

protože umřel bez příčiny…

Bobby Troup

 

Na Silvestra jsem zavolal Arniemu. Měl jsem pár dnů na to, abych o tom přemýšlel, a v podstatě se mi do toho nechtělo, ale musel jsem ho vidět. Došel jsem k přesvědčení, že se nedokážu nijak rozhodnout, dokud ho skutečně zase na vlastní oči neuvidím. A dokud znovu neuvidím Christinu. Zmínil jsem se při snídani o tom autě otci, jen tak jakoby mimochodem, a otec mi řekl, že všechna auta, která byla v Darnellově garáži zabavena, už byla ofotografována a vrácena.

Telefon vzala Regina Cunninghamová, hlas měla strohý a napjatý. „Cunninghamovi.“

„Ahoj, Regino, tady Dennis.“

„Dennis!“ Vypadala potěšeně i překvapeně. Na chvilku to byl hlas té staré Reginy, té, která mně a Arniemu dávala chleby s burákovým máslem s vmíchanými kousky slaniny (burákové máslo a slanina, samozřejmě na celozrnném žitném chlebu). „Jak se máš? Slyšeli jsme, že tě vyšoupli z nemocnice.“

„Vede se mi dobře,“ řekl jsem. „Co ty?“

Nastala krátká odmlka a potom řekla: „No, vždyť víš, co se tu dělo.“

„Problémy. Jo.“

„Všechny problémy, které se nám vyhýbaly celé roky,“ pokračovala Regina. „Nejspíš se někde v rohu hromadily a čekaly na nás.“

Trochu jsem si odkašlal a nic neřekl.

„Chtěl jsi mluvit s Arniem?“

„Jestli tam je.“

Další mírná odmlka a pak Regina řekla: „Pamatuji se, že jste se za starých časů na Silvestra navštěvovali a vyhlíželi Nový rok. Kvůli tomu jsi volal, Dennisi?“ Vypadala skoro ustrašeně a to se té dávné rázné Regině vůbec nepodobalo.

„No, jo,“ řekl jsem. „Dětinskost, já vím, ale…“

„Ne!“ řekla ostře a rychle. „Ne, vůbec ne! Jestli tě Arnie někdy potřeboval, Dennisi – potřeboval nějakého přítele – tak je to teď. On… je teď nahoře, spí. Spí hrozně moc. A on… nemá… nemá…“

„Nemá co, Regino?“

„Nemá podanou žádnou přihlášku na vysokou!“ vyhrkla a okamžitě ztišila hlas, jako by ji mohl Arnie zaslechnout. „Ani jednu! Pan Vickers, studijní poradce ze školy, mi volal a řekl mi to! V testech získal sedm set bodů, mohl se dostat skoro na každou vysokou v zemi – aspoň mohl, než… než nastaly tyhle problémy… „ Hlas jí zakolísal, jako by se měla rozplakat, ale pak se znovu ovládla. „Promluv s ním, Dennisi. Kdybys s ním mohl dnes strávit večer… vypít s ním pár piv a prostě… prostě si s ním popovídat…“

Odmlčela se, ale poznal jsem, že to ještě není všechno. Ještě něco potřebuje říct, ale nemůže.

„Regino,“ řekl jsem. Ta stará Regina se mi nelíbila, ta nesmlouvavá panovnice, která řídila život svého manžela a syna tak, aby to vyhovovalo jejímu jízdnímu řádu, ale tahle roztržitá, uslzená žena se mi líbila ještě méně. „No tak. Jenom klid, jo?“

„Bojím se s ním mluvit,“ řekla nakonec. „I Michael se s ním bojí mluvit. On… přímo exploduje, když se mu něco nezdá. Nejdřív to souviselo jenom s jeho autem; teď je to taky vysoká. Promluv s ním, Dennisi, prosím tě.“ Další krátká odmlka, a potom, skoro mimochodem, se vytasila s jádrem své nejtemnější hrůzy: „Myslím, že ho ztrácíme.“

„Hele, Regino…“

„Zavolám ti ho,“ řekla prudce a sluchátko cvaklo o stolek. Čekání se protahovalo. Zaklesl jsem si sluchátko mezi čelist a rameno a bubnoval prsty o sádru, která dosud zdobila mou levou nohu. Zápasil jsem s dychtivým nutkáním prostě zavěsit a celou tu záležitost pustit z hlavy.

Potom telefon kdosi zvedl. „Haló?“ ozval se unavený hlas a myšlenka, která se mi vpálila do mozku s naprostou jistotou, zněla: To není Arnie.

„Arnie?“

„To vypadá na Dennise Guildera, hubu, která kráčí jako člověk,“ řekl hlas a tohle už vypadalo jako Arnie, to zase ano – ale zároveň nevypadalo. Neměl vlastně hlubší hlas, ale zdálo se, že mu zhrubl, jako by příliš mluvil a řval. Bylo to přízračné, jako bych mluvil s cizincem, který zdařile napodobuje mého přítele Arnieho.

„Bacha na jazyk, troubo,“ řekl jsem. Usmíval jsem se, ale ruce jsem měl studené.

„Vždyť víš,“ řekl důvěrně, „tvůj obličej a můj zadek jsou si podezřele podobné.“

„Všiml jsem si té podoby, ale posledně jsem měl za to, že je to opačně,“ řekl jsem, a pak se mezi námi rozhostilo krátké ticho – společenské zdvořilosti, které jsme si obvykle vyměňovali, byly u konce. „Takže co děláš dnes večer?“ zeptal jsem se.

„Nic moc. Žádné rande, nic. Ty?“

„Já jsem ve skvělé formě,“ řekl jsem. „Vyzvednu Rosaenne a vezmu ji do Studia 2000. Můžeš jít s námi a držet mi berle, až budeme tancovat, jestli chceš.“

Uchechtl se.

„Myslel jsem, že bych se zastavil,“ řekl jsem. „Třeba bychom mohli vyhlížet Nový rok jako dřív. Víš?“

„Jo!“ souhlasil Arnie. Vypadalo to, že ho ten nápad potěšil – ale pořád to ještě nebyl tak docela on. „Dívat se na Guye Lombarda a na všechno to veselé třeštění. To by bylo fajn.“

Na okamžik jsem se odmlčel, nevěděl jsem, co říct. Nakonec jsem opatrně odpověděl: „No, spíš by to byl Dick Clark. Guy Lombardo je mrtvý, Arnie.“

„Fakt?“ Arnie vypadal překvapeně, nedůvěřivě. „Aha. No jo, asi je. Ale Dick Clark je tu s náma pořád, ne?“

„Správně,“ řekl jsem.

„Naladíme Dicka, to je docela vodvaz, a můžeš na to tancovat,“ řekl Arnie, ale tohle vůbec nebyl Arnieho hlas. Můj mozek provedl náhle a děsivě nečekané krátké spojení

(nejlepší vůně na světě… možná kromě číči)

a moje ruka křečovitě sevřela sluchátko. Málem jsem zaječel. Nemluvil jsem s Arniem; mluvil jsem s Rolandem D. LeBayem. Mluvil jsem s mrtvým mužem.

„Tak Dicka, dobře,“ slyšel jsem se jakoby z dálky.

„Jak se ti vede, Dennisi? Můžeš řídit?“

„Ne, ještě ne. Myslel jsem, že bych přemluvil tátu, aby mě odvezl.“ Na okamžik jsem se odmlčel, pak jsem vyrazil. „Možná bys mě mohl odvézt zpátky, jestli máš svoje auto. Šlo by to?“

„Jasně!“ Znělo to upřímně radostně. „Jo, to by bylo fajn, Dennisi! Fakticky! Nasmějem se. Jako za starých časů.“

„Ano,“ řekl jsem. A potom – přísahám Bohu, že jsem to jenom tak plácl – jsem dodal: „Jako na vojně ve vozovým parku.“

„Jo, správně!“ odpověděl Arnie se smíchem. „Přesně tak! Nashle, Dennisi.“

„Dobře,“ řekl jsem automaticky. „Nashle.“ Zavěsil jsem, podíval jsem se na telefon a v té chvíli jsem se začal celý klepat. V životě jsem nebyl tak vyděšený jako v té chvíli. Čas běží: mozek si buduje obranu. Myslím, že jedním z důvodů, proč existuje tak málo přesvědčivých důkazů o psychických jevech, je ten, že se mozek pustí do práce a ty důkazy přebuduje. Trocha přehazování do zaběhnutého pořadí je lepší než šílenství. Později jsem si nebyl jistý, co jsem vlastně slyšel, nebo jsem přesvědčoval sebe sama, že Arnie špatně rozuměl mé poznámce, ale chvíli poté, co jsem položil telefon, jsem si byl jist: LeBay ho dostal. LeBay, ať byl nebo nebyl mrtvý, byl nějak v něm.

A začínal vítězit.

 

Na Silvestra byla zima a křišťálově jasné nebe. Táta mě vysadil u Cunninghamových ve čtvrt na osm a pomohl mi k zadnímu vchodu – berle nejsou dělané na zimu a uklouzané chodníky.

Stejšn Cunninghamových byl pryč, ale Christina stála na příjezdové cestě, její jasně červený a bílý lak se třpytil námrazou. Teprve tento týden ji policie vydala s ostatními zabavenými auty. Už jenom pohled na ni budil tupou hrůzu, jako bolest hlavy. Nechtěl jsem v tom autě jet domů, ne dnes v noci, vůbec nikdy. Chtěl jsem svůj obyčejný, řadový Duster s vinylovými potahy a hloupou nálepkou na nárazníku VOZÍM MAFIÁNA.

Světlo na zadní verandě se rozsvítilo a uviděli jsme siluetu Arnieho, který se blížil ke dveřím. Už ani nevypadal jako Arnie. Ramena měl svěšená; pohyboval se staře. Říkal jsem si, že je to jenom fantazie, že se moc poddávám svým podezřením a samozřejmě mám hlavu plnou blbostí… ale věděl jsem to.

Otevřel dveře a vyklonil se ven ve staré flanelové košili a džínách. „Dennisi!“ zvolal. „Chlape!“

„Ahoj, Arnie,“ řekl jsem.

„Dobrý večer, pane Guildere.“

„Ahoj, Arnie,“ pozdravil táta a zvedl ruku v rukavici. „Jak se vede?“

„No, to víte, nijak skvěle. Ale to se všechno změní. Nový rok, nové koště, staré sračky ven, nové sračky dovnitř, viďte?“

„Asi ano.“ Táta vypadal trochu zaraženě. „Dennisi, určitě nechceš, abych pro tebe potom zajel?“

Chtěl jsem to víc než co jiného, ale Arnie se na mě díval, ústa se pořád usmívala, ale oči byly ledové a pozorné. „Ne, Arnie mě odveze domů… jestli ta rachotina nastartuje, o to jde.“

„Ohó, pozor na to, co říkáš o mém autu,“ ohradil se Arnie. „Je velmi citlivá.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se.

„Opravdu,“ usmál se Arnie.

Otočil jsem hlavu a zavolal: „Promiň, Christino.“

„To je lepší.“

Chvilku jsme tam všichni tři stáli, otec a já pod schody do kuchyně, Arnie ve dveřích nad námi, nikdo z nás očividně nevěděl, co dál říkat. Trochu jsem propadl panice – někdo musel něco říct, jinak se celá ta směšná přetvářka, že se nic nezměnilo, zhroutí vlastní vahou.

„Tak dobře,“ řekl táta nakonec. „Vy dva se držte spolu. Jestli si dáš víc než pár piv, Arnie, zavolej mi.“

„Nebojte se, pane Guildere.“

„Budeme v pořádku,“ řekl jsem a zazubil se šklebem, který mi připadal jako z umělé hmoty. „Jeď domů a vyspi se do krásy. Potřebuješ to.“

„Ahó,“ řekl otec. „Pozor na to, jak se vyjadřuješ o mém obličeji. Je velmi citlivý.“

Vrátil se k autu. Stál jsem tam a díval se za ním, berle opřené v podpaží. Díval jsem se, když přecházel za Christinou. A když vycouval z cestičky a zamířil domů, bylo mi o něco líp.

 

Pečlivě jsem oklepal sníh z konců berlí, ještě než jsem vešel dovnitř. V kuchyni měli Cunninghamovi dlažbu. Několik hrozících nehod mě poučilo, že na hladkém povrchu se berle s mokrým sněhem mohou proměnit v brusle.

„Ty se na těch holkách fakt umíš ohánět,“ prohodil Arnie a díval se, jak pochoduju přes kuchyň. Vytáhl z kapsy flanelové košile balíček Tiparillos, jeden doutník vyklepal, ukousl bílou plastovou špičku a zapálil ho s hlavou skloněnou na stranu. Plamen sirky mu na okamžik zatancoval po tvářích jako šmouhy žluté barvy.

„Toto umění rád oželím,“ řekl jsem. „Kdy jsi začal s doutníky?“

„U Darnella,“ řekl. „Před matkou je nekouřím. Může se z té vůně podělat.“

Nekouřil jako kluk, který se to učí – kouřil jako muž, který to dělá už dvacet let.

„Myslel jsem, že bych upražil trochu kukuřice,“ řekl. „Jsi pro?“

„Jasně. Máš pivo?“

„Bez debaty. V lednici je jeden karton a dole další dva.“

„Skvělé.“ Opatrně jsem se posadil na kuchyňský stůl, levou nohu jsem si natáhl. „Kde jsou vaši?“

„Odjeli na silvestrovský večírek k Fassenbachům. Kdy ti tu sádru sundají?“

„Možná koncem ledna, jestli budu mít štěstí.“ Zamával jsem berlemi ve vzduchu a dramaticky vykřikl: „Malý Tim zase chodí! Bůh nám žehnej, každému!“

Arnie, který mířil ke sporáku s hlubokým hrncem, pytlíkem kukuřice a lahví oleje, se zasmál a zavrtěl hlavou. „Pořád stejný starý Dennis. Moc vycpávky z tebe nevyrazili, ty hajzle.“

„Ty jsi mě taky zrovna nezahrnoval návštěvama v nemocnici, Arnie.“

„Přinesl jsem ti na Díkůvzdání večeři – co sakra chceš, krev?“

Pokrčil jsem rameny.

Arnie vzdychl: „Někdy si myslím, že jsi byl můj amulet pro štěstí, Dennisi.“

„Huš, blboune.“

„Ne, vážně. Od té doby, co sis zlámal kůstky, jsem jako ve vařící vodě a jsem v té vodě pořád. Je to div, že nevypadám jako krab.“ Srdečně se zasmál. Nebyl to zvuk, který by člověk čekal u kluka v potížích; byl to smích muže – ano, muže – který se ohromně baví. Postavil kastrol na sporák a nalil na dno olej. Vlasy, kratší než bývaly a sčesané dozadu v účesu, který byl pro mě novinkou, mu spadly do čela. Hodil je dozadu rychlým škubnutím hlavy a nasypal na olej kukuřici. Zabouchl kastrol pokličkou. Odešel k lednici. Vytáhl karton piv. Bouchl jím přede mě, vytáhl dvě plechovky a otevřel je. Jednu mi dal. Zvedl svou plechovku. Já zvedl svou.

„Přípitek,“ řekl Arnie. „Smrt všem hajzlům světa v roce 1979.“

Pomalu jsem plechovku položil. „Na to se nemůžu napít, kámo.“

Uviděl jsem v těch šedých očích jiskru vzteku. Zdálo se, že tam bliká jako falešná dobrá nálada, a pak vyhasla. „No, tak na co se můžeš napít – kámo?“

„Co takhle na vysokou?“ zeptal jsem se potichu.

Naštvaně se na mě podíval, dobrá nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. „Měl jsem vědět, že do tebe bude hučet ty sračky. Moje matka je žena, která nikdy neváhá jakkoli klesnout, aby dostala, co chce. Přece to víš, Dennisi. Políbila by čertovi zadek, kdyby to bylo nutné.“

Položil jsem plechovku s pivem, byla pořád plná.

„No, mně ten zadek nelhala. Jenom řekla, že sis nepodal žádnou přihlášku a že má starost.“

„Je to můj život,“ odsekl Arnie. Rty se mu zkřivily, změnily mu obličej, byl najednou neobyčejně ošklivý. „Budu dělat, co chci já.“

„A na vysokou nechceš?“

„Jo, půjdu na ni. Ale až budu chtít. Pověz jí to, jestli se zeptá. Až budu chtít. Letos ne. Určitě ne. Jestli si myslí, že půjdu do Pittsburghu nebo na Horlicks nebo Rutger a nasadím si bažantskou čepičku a budu chodit povzbuzovat domácí fotbalové mužstvo, tak se minula rozumem. Po té zasrané smršti, kterou jsem letos prodělal, to nepadá v úvahu. V žádném případě, kámo.“

„Tak co budeš dělat?“

„Odjedu,“ řekl. „Sednu do Christiny a budeme si to motorovat přímo ven z tohohle zparchantělýho města. Chápeš?“ Začal zvyšovat hlas, skoro ječel a já cítil, jak mě znovu zaplavuje hrůza. Byl jsem proti tomu nemužnému strachu bezmocný a mohl jsem jenom doufat, že to na mně není vidět. Protože to už nebyl jenom LeBayův hlas; byla to teď i LeBayova tvář, plula pod Arnieho tváří jako nějaká mrtvola zakonzervovaná ve formalínu. „Byla to zasraná smršť a myslím, že ten pitomý Junkins po mně pořád jede plnou parou vpřed, a měl by si dát radši pozor, jinak by mohl někdo převálcovat jeho…“

„Kdo je Junkins?“ zeptal jsem se.

„To nic. To není důležité.“ Za ním začal syčet olej. Zrnko kukuřice ťuklo – ponk! – zevnitř o poklici. „Musím tím zatřást, Dennisi. Chceš udělat topinku nebo ne? Mně je to jedno.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Co takhle pro nás oba?“

Usmál se a sevření v mé hrudi trochu povolilo. „Pro nás, jo, to je správné, Dennisi. Pro nás. Tak to musí být, co?“

„Musí,“ řekl jsem a hlas mi trochu ochraptěl. „Jo, musí.“

Cvakli jsme plechovkami piva o sebe a napili se.

Arnie přešel ke sporáku a začal potřásat kastrolem, ve kterém pukala kukuřice stále vyšší rychlostí. Nechal jsem sklouznout hrdlem několik doušků piva. Pivo bylo pro mě tehdy ještě docela nové a nikdy jsem se jím neopil, protože mi docela chutnalo, a přátelé – Lenny Barongg byl hlavním z nich – mi řekli, že když se z toho člověk ztříská do bezvědomí a jako zvíře, nemůže se na pivo ani podívat celé týdny. Je smutné, že jsem od té doby stačil zjistit, že to není tak docela pravda.

Ale Arnie pil, jako by od prvního ledna měla být obnovena prohibice; dopil první plechovku, ještě než přestala kukuřice pukat. Zmačkal ji, mrkl na mě a řekl: „Sleduj, jak se trefím malýmu tulákovi do zadku, Dennisi.“ Uniklo mi, na co naráží, takže jsem se jen nezávazně usmál, když hodil plechovku směrem ke koši. Bouchla o zeď nad ním a spadla dovnitř.

„Dva body,“ řekl jsem.

„Správně,“ řekl. „Podej mi další, ano?“

Udělal jsem to, říkal jsem si no co, sakra – naši chtěli přivítat Nový rok doma, a jestli se Arnie skutečně opije a zatuhne, můžu zavolat tátovi. Arnie by mohl v opilosti prozradit věci, které by střízlivý nevyslovil, a já stejně nechtěl jet domů v Christině.

Ale nezdálo se, že by na něj pivo působilo. Dopražil kukuřici, vsypal ji do velké mísy z umělé hmoty, rozpustil půlku kostky margarínu, přelil jím kukuřici, osolil a řekl: „Půjdeme do obýváku a koukneme na bednu. Co říkáš?“

„Já jsem pro.“ Vzal jsem berle, usadil je do podpaží – v poslední době se mi zdálo, že se mi tam tvoří mozoly – a pak jsem zašátral po třech pivech, která stála na stole.

„Já se pro ně vrátím,“ řekl Arnie. „Pojď. Než si zase všechno polámeš.“ Usmál se na mě a na chvilku to byl jenom Arnie Cunningham, tolik to byl on, že mi pohled na něj nalomil srdce.

V televizi běžela nějaká přiblblá silvestrovská estráda. Donny a Marie Osmondovi zpívali, oba cenili obrovské bílé zuby v přátelském, leč poněkud žraločím šklebu. Nechali jsme televizi hrát a bavili se. Povídal jsem Arniemu o rehabilitaci, jak jsem makal s činkami, a po dvou pivech jsem se přiznal, že jsem se někdy bál, že už nikdy nebudu pořádně chodit. Nedělalo mi starosti hraní fotbalu na vysoké, ale tohle mi vrásky dělalo. Klidně a soucitně celou dobu přikyvoval.

Můžu přestat rovnou tady a povědět vám, že jsem v životě nestrávil tak podivný večer. Čekaly mě horší věci, ale nic nebylo tak divné, tak… tak nepatřičné. Bylo to jako sedět v kině na filmu, kde je obraz špatně – ne úplně – zaostřený. Někdy vypadal jako Arnie, ale jindy vůbec jako Arnie nevypadal. Získal manýry, kterých jsem si nikdy předtím nevšiml – nervózně točil klíči od auta na koženém obdélníku, na kterém visely, zalamoval prsty, chvílemi se kousal předními horními zuby do bříška palce. Potom ta poznámka o tom, že to strčí malému tulákovi do zadku, když zahazoval plechovku od piva. A urazil pět piv, než jsem já zvládl druhé, ale pořád nevypadal opilý, i když do sebe lil jedno za druhým.

A potom tu byly manýry, které jsem si vždy spojoval s Arniem a které, jak se zdálo, docela zmizely: přestal se rychle, nervózně při řeči tahat za ušní lalůček, náhle natahovat své dlouhé nohy a na konec je na okamžik zkřížit v kotnících, vyjadřovat pobavení zasyknutím našpulenými rty, místo aby se přímo zasmál. To poslední jednou nebo dvakrát udělal. Ale častěji vyjadřoval své pobavení řadou pronikavých uchechtnutí, které mi připomínaly LeBaye.

Estráda skončila v jedenáct a Arnie přepojoval programy, dokud nenašel taneční večer v nějakém newyorském hotelu, odkud neustále přepojovali ven na Times Square, kde se už shromáždil dav lidí. Nebyl to Guy Lombardo, ale dost se to tomu blížilo.

„Fakt nepůjdeš na vysokou?“ zeptal jsem se.

„Letos ne. Christina a já vyrazíme hned po maturitě do Kalifornie. Na zlaté pobřeží.“

„Vaši to vědí?“

Vypadal, že ho ten nápad polekal. „Sakra, to ne! A ty jim to nepovíš! To bych potřeboval jako gumový péro.“

„Co tam budeš dělat?“

Pokrčil rameny. „Najdu si práci, budu opravovat auta. Jsem v tom dobrej jako ve spoustě jinejch věcí.“ A pak mě ohromil tím, že ledabyle prohodil: „Doufám, že přesvědčím Leighu, aby jela se mnou.“

Špatně jsem polkl a rozkašlal se, až jsem si pivem poprskal kalhoty. Arnie mě dvakrát bouchl do zad, pořádně. „Dobrý?“

„Jasně,“ podařilo se mi vypravit. „Jenom jsem polkl špatnou dírkou. Arnie… jestli si myslíš, že s tebou pojede, žiješ v iluzorním světě. Podává si přihlášky na vysokou. Má jich celý fascikl, kámo. Mysli to opravdu vážně.“

Okamžitě se mu zúžily oči a já si s klesajícím srdcem uvědomil, že mě pivo zradilo a já vybreptal víc, než jsem měl.

„Jak to, že tolik víš o mé dívce?“

Zčistajasna jsem měl pocit, jako by mě vysadili na velikánské pole, plné skrytých min. „Mluví jenom o tom, Arnie. Jakmile se k tomu tématu dostane, nemůžeš ji zarazit.“

„Kamaráde. Nelezeš mi do zelí, viď, Dennisi?“ Upřeně mě pozoroval, z očí mu čišelo podezření. „Něco takového bys přece neudělal, že ne?“

„Ne,“ zalhal jsem dokonale a naplno. „Co si sakra myslíš.“

„Takže jak to, že víš tolik o tom, co dělá?“

„Občas ji vídám,“ řekl jsem. „Bavíme se o tobě.“

„Ona o mně mluví?“

„Jo, trochu,“ řekl jsem ledabyle. „Říkala, že jste se kvůli Christině pohádali.“

To bylo to pravé. Uvolnil se. „To byla maličkost. Taková hloupost. Však ona se objeví. A v Kalifornii jsou dobré školy, jestli bude chtít chodit do školy dál. Budeme se brát, Dennisi. Mít děti a všechny ty blbosti, co k tomu patří.“

S námahou jsem udržel obličej nehybný. „Ví o tom?“

Zasmál se. „V žádným případě! Ještě ne. Ale dozví se to. Dost brzo. Miluju ji a nic se tomu nebude stavět do cesty.“ Smích odumřel. „Co říkala o Christině?“

Další mina.

„Prý se jí nelíbí. Myslím… že možná trochu žárlí.“

Znovu to bylo to pravé. Uvolnil se ještě víc. „Jo, to určitě. Ale ona to překoná, Dennisi. Cesty opravdové lásky nikdy nejsou hladké, ale ona to překoná, neboj se. Až ji zase uvidíš, pověz jí, že jí zavolám. Nebo s ní promluvím, až zase začne škola.“

Napadlo mě, že bych mu řekl, že Leigha je zrovna teď v Kalifornii, ale pak jsem si to rozmyslel. A uvažoval jsem, co by tenhle nový podezíravý Arnie udělal, kdyby věděl, že jsem líbal dívku, kterou si chce vzít, že jsem ji objímal… zamiloval se do ní.

„Koukni, Dennisi!“ vykřikl Arnie a ukázal na televizi.

Znovu přepojili na Times Square. Zástup se proměnil v jediný obrovitý, ale stále kynoucí organismus. Bylo už po půl dvanácté. Starý rok dotikával.

„Koukni se na ty hajzly!“ Pronikavě, vzrušeně se uchechtl, dopil pivo a šel dolů pro další karton. Seděl jsem v křesle a přemýšlelo Welchovi, Reppertonovi, Trelawneym, Stantonovi, Vandenbergovi a Darnellovi. Přemýšlel jsem o tom, jak si Arnie – nebo to, co se z Arnieho stalo – myslí, že s Leighou měli jenom nicotnou mileneckou hádku, a jak se na konci školního roku vezmou, přesně jako v pomádových milostných baladách z padesátých let.

Ach Bože, naskočila mi husí kůže.

 

Přivítali jsme Nový rok.

Arnie vytáhl pár bouchacích kuliček a konfet – takových, které bouchnou a pak vychrlí mračno tenkých krepových stužek. Připili jsme na rok 1979 a trochu se bavili o neutrálních tématech, jako třeba jakým zklamáním byl debakl Phillies v playoff a jaké mají Steelers šance dostat se až do Superpoháru.

V míse zůstala už jenom nerozpuklá a připálená zrnka kukuřice, když jsem se vzchopil a položil jednu z otázek, kterým jsem se vyhýbal: „Arnie? Co si myslíš, že se stalo Darnellovi?“

Ostře na mě pohlédl, potom se podíval zpátky na televizi, kde tancovaly páry s novoročními konfetami ve vlasech. Napil se piva. „Lidi, se kterými obchodoval, ho umlčeli dřív, než mohl něco vyžvanit. To se podle mě stalo.“

„Lidi, pro které pracoval?“

„Will říkával, že jižní mafie je dost tvrdá,“ řekl Arnie, „ale Kolumbijci jsou ještě horší.“

„Kdo jsou ti…“

„Kolumbijci?“ Arnie se cynicky zasmál. „Kokainoví kovbojové, to jsou ti Kolumbijci. Will tvrdil, že člověka klidně zabijí, sotva se špatně podívá na jejich ženu – a někdy i když se na ni podívá správně. Možná to byli Kolumbijci. Vypadalo to dost hnusně, to by jim odpovídalo.“

„Vozil jsi pro Darnella koks?“

Pokrčil rameny. „Já jsem pro Willa vozil materiál. Koks jsem pro něj vezl jenom jednou nebo dvakrát a děkuju Bohu, že jsem neměl nic horšího než neoznačené cigarety, když mě sebrali. Ti mě teda vyhmátli. Byl jsem v té sračce až po uši. Ale kdybych se měl zase rozhodovat, asi bych to udělal znovu. Will byl špinavej podělanej parchant, ale v jistým směru byl dobrej.“ Oči se mu zamžily, byly divné. „Jo, v jistým směru byl dobrej. Ale věděl toho až moc. Proto skončil ve spodním šupleti. Věděl toho až moc… a dřív nebo později by něco řekl. Nejspíš to byli Kolumbijci. Zasraný šílenci.“

„Nerozumím ti. A stejně to asi není moje věc.“

Podíval se na mě, zazubil se a mrkl. „Byla to teorie domina. Aspoň měla být. Zabásli nějakého chlapa, jmenoval se Henry Buck. Měl na mě všechno vyklopit. Já jsem měl všechno vyklopit na Willa. A potom – jako hlavní výhru – měl Will všechno vyklopit na lidi z jihu, co mu prodávali fet, rachejtle, cigarety a chlast. To byli ti lidi, které Ju – poldové opravdu chtěli dostat. Zvlášť ty Kolumbijce.“

„A ty myslíš, že ho zabili?“

Podíval se na mě úplně bez výrazu. „Oni nebo jižní mafie, jasně. Kdo jinej?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„No, dáme si ještě jedno pivo a pak tě odvezu domů. Dobře jsem se pobavil, Dennisi. Fakt jo.“ Znělo to dost upřímně, ale Arnie by nikdy tak chudičké hodnocení nepronesl: „Dobře jsem se pobavil, fakt jo.“ Ne ten starý Arnie.

„Jo, já taky, kámo.“

Už jsem pivo nechtěl, ale stejně jsem si vzal. Chtěl jsem odložit ten nevyhnutelný okamžik, až budu nasedat do Christiny. Odpoledne to vypadalo jako nezbytný krok – okusit atmosféru toho auta na vlastní kůži… pokud nějaká atmosféra existovala. Teď mi to připadalo jako děsivý a bláznivý nápad. Měl jsem pocit, že tajemství o tom, čím si s Leighou začínáme být, mi vězí v hlavě jako veliké, křehké vejce.

Pověz mi, Christino, umíš číst myšlenky?

Cítil jsem, jak se mi do hrdla dere šílený smích, tak jsem ho spláchl pivem.

„Poslouchej,“ řekl jsem. „Můžu zavolat tátovi, aby mě vyzvedl, jestli chceš, Arnie. Bude ještě vzhůru.“

„Žádný problém,“ odbyl mě Arnie. „Dokážu ujít rovně dvě míle, neboj se.“

„Jenom jsem myslel…“

„Vsadím se, že už se nemůžeš dočkat, až budeš zase moct jezdit sám, co?“

„Jo, máš pravdu.“

„Není nic lepšího než sedět za volantem vlastního auta,“ řekl Arnie a pak jeho levé oko pokleslo do kalného mrknutí starého zhýralce. „Možná kromě číči.“

Přišla ta chvíle. Arnie vypnul televizi, já se probelhal přes kuchyni, navlékl se do své staré lyžařské bundy a doufal, že mezitím přijde Michael s Reginou z večírku a trochu se tím pádem zdržíme – Michael třeba ucítí pivo v Arnieho dechu a nabídne mi, že mě sveze. Vzpomínka na odpoledne, kdy jsem vklouzl za Christinin volant, zatímco Arnie byl u LeBaye v domě a handrkoval se s tím starým parchantem, ta vzpomínka zůstávala příliš jasná.

Arnie vzal z lednice pár piv – „na cestu“, jak řekl. Napadlo mě, jestli mu nemám říct, že jestli ho chytí na silnici s alkoholem v krvi, když má kauci, nejspíš ho zavřou, než řekne švec. Pak jsem si řekl, že budu radši zticha. Vyšli jsme ven.

První časné ráno roku 1979 bylo mrazivě, zářivě chladné, byla taková ta zima, při které vám během několika vteřin zmrzne vlhkost v nose. Sněhové břehy lemující příjezdovou cestu se třpytily miliardami diamantových krystalů. A tam stála Christina, její černá okna pokrývala námraza. Hleděl jsem na ni. Mafie, řekl Arnie. Jižní mafie nebo Kolumbijci. Znělo to sice melodramaticky, ale dost pravděpodobně – ne, víc: znělo to přijatelně. Ale mafie lidi střílí, vyhazuje z oken, škrtí je. Podle legendy se Al Capone zbavil jednoho ubožáka baseballovou pálkou s olověným jádrem. Ale přejet autem zasněžený dvorek a prorazit stěnu domu až do obýváku?

Možná Kolumbijci. Arnie řekl, že Kolumbijci jsou šílení. Ale takhle šílení? To jsem si nemyslel.

Třpytila se ve světle z domu a hvězd, a co když to byla ona? A co když zjistila, že Leigha a já máme určité podezření? A co horšího, co když zjistila, že jsme se trochu poptávali kolem?

„Potřebuješ pomoct ze schodů, Dennisi?“ zeptal se Arnie, až jsem se lekl.

„Ne, schody zvládnu,“ řekl jsem. „Mohl bys mi pomoct na chodníku.“

„Žádný problém, kámo.“

Bokem jsem sestoupil ze schodů, jednou rukou se držel zábradlí a v druhé jsem měl berle. Na chodníku jsem zase nasadil berle, udělal pár kroků a pak uklouzl. Levou nohou mi projela tupá bolest, tou nohou, která pořád ještě nestála za zlámanou grešli. Arnie mě zachytil.

„Díky,“ řekl jsem, vděčný za možnost promluvit trochu roztřeseně.

„V pohodě.“

Došli jsme k autu a Arnie se zeptal, jestli dokážu nasednout sám. Řekl jsem, že jo. Pustil mě a přešel kolem přední kapoty Christiny. Chytil jsem se kliky dveří rukou v rukavici a zaplavil mě bezmocný pocit strachu a odporu. Teprve v té chvíli jsem tomu začal doopravdy věřit, hluboko v nitru, tam kde přebývá skutečný člověk. Protože ta klika mi pod rukou ožila. Cítil jsem ji jako živé zvíře, které spí. Klika mi vůbec nepřipadala jako chromovaná ocel; Kriste pane, připadala mi jako kůže. Připadalo mi, že kdybych kliku zmáčkl, zvíře se probudí a zařve.

Zvíře?

Tak jo, jaké zvíře?

Co to bylo? Ifrít? Obyčejné auto, které se nějak proměnilo v nebezpečné, páchnoucí obydlí démona? Přízračné projevy LeBayovy přetrvávající osobnosti, pekelný strašidelný dům, který jezdí na goodyearkách? Nevěděl jsem. Věděl jsem jenom, že se bojím, strašně se bojím. Nemyslel jsem, že to dokážu překonat.

„Hej, není ti nic?“ zeptal se Arnie. „Zvládneš to?“

„Zvládnu,“ zachraptěl jsem a zmáčkl palcem knoflík pod klikou. Otevřel jsem dveře, otočil se zády k sedadlu a pozpátku na ně dopadl, levou nohu toporně nataženou. Pak jsem nohu popadl a přehoupl ji dovnitř. Bylo to, jako když se stěhuje kus nábytku. Srdce mi v hrudi bouchalo jako buchar. Přitáhl jsem dveře a zavřel.

Arnie otočil klíčkem a motor ožil – jako by byl zahřátý a ne ledově studený. A udeřil mě do nosu ten puch, připadalo mi, že stoupá odevšad, ale hlavně že se vypařuje z polstrování: nechutný, hustý, shnilý puch smrti a rozkladu.

 

Nevím, jak mám vyprávět o cestě domů, o té třímílové jízdě, která skončila za nějakých deset nebo dvanáct minut, aniž bych před vámi vypadal jako uprchlík z blázince. Nemůžu zůstat objektivní; už jenom když se o to pokouším, jde na mě zima a horko zároveň, mám horečku a je mi zle. Není možné oddělit, co bylo skutečné a co si třeba vyfantazíroval můj mozek; není dělicí čára mezi objektivním a subjektivním, mezi pravdou a hrůzostrašnou halucinací. Ale nebyla to opilost; jestli nedokážu s určitostí říct nic jiného, tohle ano. Mírně povznesená nálada, kterou mi přivodilo pivo, okamžitě vyprchala. To, co následovalo, byla chladně střízlivá projížďka krajinou zatracenců.

Vrátili jsme se včas, to je hlavní.

 

Nějakou chvíli vůbec neřídil Arnie; bylo to LeBay, shnilý a páchnoucí hrobem, napůl kostra a napůl shnilé, houbovité maso, s nazelenalými zkorodovanými knoflíky. Za límcem se mu hemžili slizcí červi. Slyšel jsem nějaké tiché bzučení a nejdřív jsem si myslel, že je v některém světle na přístrojové desce krátké spojení. Teprve později mě napadlo, že to jsou možná mouchy posedávající na mase. Byla samozřejmě zima, ale…

Chvílemi se zdálo, že jsou s námi v autě další lidé. Jednou jsem pohlédl do zpětného zrcátka a uviděl voskovou pannu, jak na mě hledí jasnýma, třpytivýma očima vycpané trofeje. Vlasy měla učesané na páže ve stylu padesátých let. Tváře měla ostře červené a já si vzpomněl, že otrava kysličníkem uhelnatým způsobuje iluzi, že dotyčný je živý a má zdravou barvu. Později jsem znovu pohlédl do zpětného zrcátka a zdálo se mi, že vzadu vidím malou holku, tvář měla zčernalou, jak se dusila, oči jí vylézaly, jako když se krutě zmáčkne vycpané zvířátko. Pevně jsem zavřel oči, a když jsem je otevřel, byl ve zpětném zrcátku Buddy Repperton a Richie Trelawney. Buddy měl uschlou krev na ústech, bradě, krku a košili. Richie byl spečená hrouda – ale oči měl živé a vědomé.

Buddy pomalu natáhl paži. Ve zčernalé ruce držel láhev Texasanu.

Znovu jsem zavřel oči. A potom jsem se už do zpětného zrcátka nedíval vůbec.

Pamatuju si, jaký rock and roll hrálo rádio: Dion a Bellemonts, Ernie K – Doe, Royal Teens, Bobby Rydell („Ou, Bobby, ou… všechno je fajn… prima, že chodíš do swingující školy… „).

Vzpomínám si, že se mi zdálo, že chvíli visí na zpětném zrcátku červená polystyrénová hrací kostka, potom tam chvíli visely miminkovské botičky a potom tam neviselo nic.

Hlavně si pamatuju, že mě posedl nápad, že ty věci, jako puch shnilého masa a plesnivého polstrování jsou jenom v mé hlavě – že to je jenom fata morgána, která pronásleduje pojídače opia.

Byl jsem jako člověk, který je totálně svatý a snaží se vést rozumný rozhovor se střízlivým člověkem. Protože Arnie a já jsme hovořili; pamatuju si to, ale už nevím, o čem jsme mluvili. Patřičně jsem odpovídal. Udržoval hlas v normálu. A těch deset nebo dvanáct minut mi připadalo jako hodiny.

Řekl jsem vám, že je nemožné být objektivní, co se naší jízdy týče; pokud byla v těch viděních nějaká logika, vytratila se mi, vytěsnil jsem ji. Jízda studenou černou nocí byla opravdu jako výlet po bulváru v pekle. Nevzpomínám si na všechno, co se stalo, ale vzpomínám si na víc, než bych chtěl. Vycouvali jsme z cestičky rovnou do šíleného panoptika, kde všechny exempláře byly skutečné.

 

Vrátili jsme se včas, jak jsem řekl, ale bylo to tak opravdu? Ulice dnešního Libertyville byly stále kolem, ale připomínaly tenkou vrstvu filmu – jako by Libertyville z konce sedmdesátých let bylo překresleno na pauzák a položeno přes dobu, která byla jaksi skutečnější, a já cítil, jak ta doba po nás vztahuje mrtvé ruce, snaží se nás chytit a přitáhnout si nás navždy. Arnie zastavoval na křižovatkách, kde jsme měli mít přednost; u jiných křižovatek, kde svítila červená, projel s Christinou hladce, aniž by zpomalil. Na Main Street jsem viděl Shipstadovo klenotnictví a divadlo Strand, obojí bylo zbouráno v roce 1972, aby uvolnilo místo pro novou Pennsylvánskou obchodní banku. Auta zaparkovaná na ulici – v hloučcích před domy, kde se konaly silvestrovské večírky – všechna mi připadala starší než z šedesátých let… nebo než z roku 1958. Dlouhé Buicky. Stejšn DeSoto Firelite s modrým vsazením po celé délce. Dodge Lancer ročník padesát sedm čtyřdveřový s pevnou střechou. Ford Fairlane s charakteristickými zadními světly, vypadala jako velká dvojtečka naležato. Pontiaky, u kterých mřížka chladiče ještě nebyla rozdělená. Ramblery, Packardy, několik Studebakerů s oblým čumákem a jednou jsem zahlédl fantastický nový Edsel.

„Jo, letošní rok bude lepší,“ prohodil Arnie. Pohlédl jsem na něj. Zvedl plechovku s pivem ke rtům, a než ji tam dopravil, proměnil se v LeBaye, shnilou figurku z hororového komiksu. Prsty, které držely pivo, byly jenom kosti. Přísahám vám, byly to jenom kosti a kalhoty ležely na sedadle skoro naplocho, jako by v nich nic nebylo kromě násad od koštěte.

„Bude?“ opáčil jsem a vdechoval ohavné a dusivé výpary auta tak mělce, jak to šlo, abych se neudusil.

„Bude,“ ujistil mě LeBay a teprve teď z něj byl zase Arnie, a když jsme zastavili u stopky, uviděl jsem kolem nás profrčet Camaro ročník 1977. „Všechno, co po tobě chci, je, abys trochu držel při mně, Dennisi. Nenech se mou matkou zatáhnout do těch sraček. Všechno se nějak vyvrbí.“ Znovu to byl LeBay, navěky cenil bezmasé zuby při pomyšlení, že se všechno vyvrbí. Cítil jsem, jak mi mozek začíná škobrtat. Určitě brzo začnu ječet.

Sklopil jsem oči, abych neviděl ten hrozný poloviční obličej, a uviděl jsem to, co viděla Leigha: světla na přístrojové desce, kde už vůbec nebyly přístroje, ale světélkující zelené oči, které se na mě poulily.

 

V určité chvíli noční můra skončila. Zajeli jsme k chodníku v části města, kterou jsem nepoznával, v části, o které bych mohl přísahat, že jsem ji v životě neviděl. Všude stály potemnělé řadové domky, některé byly ze tří čtvrtin hotové, jiné byly zatím jenom kostry. V polovině bloku byl nápis, osvětlený Christininými světlomety:

 

SÍDLIŠTĚ MAPLEWAY

REALITNÍ AGENTURA V LIBERTTYVILLE

Pěkné místo pro vaši rodinu.

Přemýšlejte o tom!

 

„Tak, a jsi tady,“ řekl Arnie. „Můžeš to dojít pěšky, kámo?“

Nejistě jsem se rozhlédl pustým, zasněženým staveništěm, a pak jsem přikývl. Radši tady, o berlích, sám, než v tom příšerném autě. Cítil jsem na tváři široký umělohmotný úsměv. „Jasně. Díky.“

„Obrácené pocení,“ poznamenal Arnie. Dopil pivo a LeBay hodil plechovku do pytlíku na odpadky. „Další mrtvý voják.“

„Jo.“ řekl jsem. „Šťastný nový rok, Arnie.“ Zašátral jsem po klice a otevřel dveře. Uvažoval jsem, jestli dokážu vystoupit, jestli mě rozklepané paže udrží na berlích.

LeBay se na mě díval, zubil se. „Jenom drž při mně, Dennisi,“ řekl. „Víš, co se stane hajzlům, kteří to nedělají.“

„Ano,“ zašeptal jsem. Věděl jsem to, to teda jo.

Dostal jsem berle ven a vyzdvihl se na ně, nestaral se, jestli je na chodníku nějaký led. Udržely mě. A jakmile jsem byl venku, celý svět začal plovat, kroutit se a měnit. Rozsvítila se světla – ale samozřejmě, celou dobu tu byla. Moje rodina se nastěhovala do Mapleway v červnu 1959, rok před tím, než jsem se narodil. Bydleli jsme tu pořád, ale čtvrti se přestalo říkat Mapleway už někdy v třiašedesátém, nejpozději čtyřiašedesátém.

Když jsem se dostal z auta, díval jsem se na náš dům v naší naprosto normální ulici – obyčejná čtvrť Libertyville v Pennsylvánii. Ohlédl jsem se po Arniem, napůl jsem čekal, že znovu uvidím LeBaye, taxikáře z pekla s neveselým nákladem mrtvých.

Ale byl to jenom Arnie, měl na sobě školní sako s vyšitým jménem na levé náprsní kapse, Arnie, který vypadal příliš bledý a příliš osamělý, Arnie s plechovkou piva zastrčenou v rozkroku.

„Dobrou noc, kámo.“

„Dobrou noc,“ řekl jsem. „Jeď domů opatrně. Nechceš přece, aby tě sebrali.“

„Nechci. Dávej na sebe pozor, Dennisi.“

„Budu.“

Zavřel jsem dveře. Moje hrůza se změnila v hluboký a strašlivý smutek – jako by byl pohřbený. Pohřbený zaživa. Sledoval jsem, jak Christina odráží od chodníku a míří ulicí pryč. Díval jsem se, dokud nezabočila za roh a nezmizela z dohledu. Potom jsem zamířil k domu. Chodník byl čistý. Táta na něj vysypal skoro celý pětikilový pytel soli, kvůli mně. Měl jsem za sebou tři čtvrtiny cesty ke dveřím, když se mi zazdálo, že mě zahaluje šeď jako nějaký kouř, a musel jsem se zastavit, sklonit hlavu a pokusit se vzchopit. Mohl bych tu omdlít, napadlo mě nejasně, a pak zmrznout přímo na našem chodníku, kde jsme kdysi s Arniem hráli nebe, peklo, ráj nebo kamínky nebo na sochy.

Nakonec se šeď začala pomalounku rozptylovat. Ucítil jsem kolem pasu nějakou paži. Byl to táta, v županu a papučích.

„Dennisi, je ti něco?“

Bylo mi něco? Odvezla mě domů mrtvola.

„Jo,“ řekl jsem. „Trochu se mi zamotala hlava. Pojďme dovnitř. Umrzne ti zadek.“

Šel se mnou po schodech, jeho paže mě stále držela kolem pasu. Byl jsem tomu rád.

„Je máma ještě vzhůru?“ zeptal jsem se.

„Ne – podívala se na vítání roku v New Yorku a potom šly s Ellie spát. Jsi opilý, Dennisi?“

„Ne.“

„Nevypadáš dobře,“ řekl a zabouchl za námi dveře.

Vyrazil jsem krátký bláznivý skřek místo smíchu a všechno znovu zešedlo… ale tentokrát jenom nakrátko. Když jsem se vzpamatoval, díval se na mě napjatě a starostlivě.

„Co se tam stalo?“

„Tati…“

„Dennisi, pověz mi to!“

„Tati, nemůžu.“

„Co je s ním? Co se s ním stalo, Dennisi?“

Jenom jsem zavrtěl hlavou, a nejen proto, že to bylo tak bláznivé nebo že jsem se o sebe bál. Teď jsem se bál o všechny – tátu, mámu, Elaine, Leighiny rodiče. Cítil jsem chladný, zcela rozumový strach.

Jenom drž při mně, Dennisi. Víš přece, co se stalo s těmi hajzly, co se mnou nedrželi.

Opravdu jsem to slyšel?

Nebo to zaznělo jenom v mé hlavě?

Otec se na mě pořád díval.

„Nemůžu.“

„Dobře,“ řekl. „Zatím. Asi. Ale potřebuji vědět jednu věc, Dennisi, a chci, abys mi to řekl. Máš nějaký důvod věřit, že je Arnie nějak zapletený do Darnellovy smrti a do smrti těch kluků?“

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024