48. Přípravy
Na silnici je zabiják,
mozek se mu škube jako žába…
Doors
Vysadil jsem Leighu u ní doma a pověděl jí, aby mi zavolala, kdyby uviděla kolem projíždět Christinu.
„Co bys udělal? Přijel sem s plamenometem?“
„S bazukou,“ řekl jsem a oba jsme se hystericky rozesmáli.
„S atomovkou!“ ječela Leigha a znovu jsme se chechtali – ale celou dobu, co jsme se smáli, jsme strachem byli napůl bez sebe… možná víc než napůl. A celou dobu, co jsme se smáli, mi bylo zle kvůli Arniemu, jak kvůli tomu, co viděl, tak kvůli tomu, co jsem udělal. A myslím, že Leigha cítila totéž. Někdy se prostě musíte smát. Někdy to prostě uděláte. A když to přijde, nic ten smích nezadrží. Prostě se objeví a odvede svou práci.
„Takže co mám říct našim?“ zeptala se mě, když jsme se konečně začali trochu uklidňovat. „Něco jim musím říct, Dennisi! Nemůžu jen tak riskovat, že je někdo přejede na ulici!“
„Nic,“ řekl jsem. „Neříkej jim vůbec nic.“
„Ale…“
„Za prvé by ti nevěřili. Za další se nic nestane, dokud bude Arnie v Libertyville. Nato bych vsadil krk.“
„To vsázíš, hlupáčku,“ zašeptala.
„Já vím. Svůj život, mámin, tátův, sestřin.“
„Jak se dozvíme, až odjede?“
„O to se postarám. Ty budeš zítra nemocná. Nepůjdeš do školy.“
„Nemocná jsem zrovna teď,“ řekla potichu. „Dennisi, co se stane? Co máš v plánu?“
„Zavolám ti později večer,“ odbyl jsem ji a dal jí pusu. Rty měla studené.
Když jsem dojel domů, Elaine se soukala do bundy a svolávala hromy a blesky na lidi, kteří posílají jiné lidi do města k Tomovi pro mléko a chleba, zrovna když je v televizi Taneční horečka. Chtěla zpražit i mě, ale rozveselila se, když jsem jí nabídl, že ji do obchodu a zpátky svezu. Dívala se na mě trochu podezíravě, jako by ta nečekaná laskavost vůči mladší sestře mohla být počátkem nějaké choroby. Třeba oparu. Zeptala se mě, jestli je mi dobře. Jenom jsem se zdvořile usmál a řekl jí, aby nasedla, než si to rozmyslím, i když mě už pravá noha bolela a v levé mi prudce škubalo. Mohl jsem Leighe vykládat pořád dokola, že Christina nevyjede, dokud je Arnie v Libertyville, a rozum mi napovídal, že je to pravda… ale to nezměnilo instinktivní svírání v břiše, když jsem pomyslel, že Ellie by měla jít pěšky dva bloky k Tomovi a přecházet ve své jasně žluté bundě temné předměstské uličky. Pořád jsem viděl Christinu zaparkovanou v jedné z těch ulic, schoulenou ve tmě jako starou loveckou čubu.
Když jsme dojeli k Tomovi, dal jsem jí dolar. „Přines nám něco na zub a k tomu kolu,“ řekl jsem.
„Dennisi, je ti dobře?“
„Je. A jestli utratíš drobné v nějakém automatu, přerazím ti ruku.“
To ji patrně uklidnilo. Vešla dovnitř, já seděl sklesle za volantem Dusteru a přemýšlel o tom, v jaké hrozivé kaši jsme se ocitli. Nemohli jsme s nikým mluvit – to bylo to nejhorší. V tom byla Christina silná. Měl jsem vpadnout k tátovi do dílny na hračky a povědět mu, že to, čemu Ellie říkala „hnusný starý auto Arnieho Cunninghama“, teď jezdí samo? Měl jsem zavolat poldy a říct jim, že jeden mrtvý chlap chtěl zabít mou přítelkyni i mě? Ne. Jediná věc, která nám hrála do ruky, kromě faktu, že se auto nemohlo hnout, dokud Arnie neměl alibi, byla skutečnost, že nebude chtít žádné svědky – Louda Welch, Don Vanderberg a Will Darnell byli zabiti o samotě, pozdě v noci; Buddy Repperton a jeho dva kamarádi zemřeli daleko od civilizace.
Elaine vyšla s nákupním pytlíkem přitisknutým k pučícím prsům, nasedla, dala mi kolu a sladkou tyčinku.
„Drobné,“ poručil jsem.
„Seš krkoun,“ odsekla, ale dala do mé natažené ruky asi pětadvacet centů.
„Já vím, ale stejně tě mám rád,“ řekl jsem. Stáhl jsem jí kapuci, pocuchal jí vlasy a dal jí pusu na ucho. Vypadala překvapeně a podezíravě – a pak se usmála. Nebyla tak špatná, moje sestra Ellie. Pomyšlení, že ji někdo přejede na ulici jenom proto, že jsem se zamiloval do Leighy Cabotové, poté co Arnie zešílel a nechal ji… To jsem prostě nemínil dopustit.
Doma jsem pozdravil mámu a propracoval se nahoru do pokoje. Máma chtěla vědět, jak se má noha, a j…
