Pastýř (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Minulo deset minut a já měl za sebou téměř dva dokončené trojúhelníky. Nemodlil jsem se, doopravdy nemodlil už léta a ani tentokrát mi to nešlo. „Panebože, prosím tě, dostaň mě z tý šlamastiky…“ Teď s Ním nesmím takhle mluvit… „Otče Všemohoucí, jenž jsi v nebi…“

Předtím mě mohl vyslyšet tisíckrát, ale jestli mě chtěl vyslyšet i té noci, to jsem netušil. Co jsem Mu ale mohl říct, že jsem si na Něho vzpomněl, až když potřebuju Jeho pomoc? „Prosím tě, Bože, poukaž na mě, ať si mě někdo všimne, jak tu létám do trojúhelníku, a ať mi sem pošlou pastýře, který mě navede na šťastné přistání. Prosím tě, pomoz mi, a já ti slibuju, že…“ Co já mu ale tady na zemi mohl slíbit? On mě nepotřeboval, to já potřeboval Jeho. A když jsem si na Něho takovou dobu ani nevzpomněl, proč by si On měl najednou vzpomenout na mě?

Po dvaasedmdesáti minutách od startu jsem už věřil, že mi nikdo na pomoc nepřiletí. Kompas stále obíhal pomateně dokola a také ostatní přístroje napájené elektřinou byly mrtvé. Jejich ručičky zmrzly na úrovních, kde byly těsně předtím, než vypověděly poslušnost. Výškoměr ukazoval 7 000 stop, při otočkách jsem tedy klesl o 3000 stop. Začínalo mi to být lhostejné. Ukazatel paliva se pohyboval mezi nulou a jednou čtvrtinou. To znamenalo asi deset minut letu. Narůstal ve mně vztek. Ze zoufalství jsem začal křičet do mikrofonu.

„Vy omezení parchanti, proč nečumíte na radarové obrazovky? Proč mě tu nikdo nevidí? Jděte do háje, když neumíte dělat svou práci pořádně! Bože můj, proč mě nikdo neslyší?“ Jakmile ve mně vlna vzteku a zloby odezněla, začal jsem ze samé bezmoci pobrekávat jako malé děcko.

Po dalších pěti minutách jsem s naprostou jistotou věděl, že tu noc zemřu. Kupodivu jsem se najednou nebál. Pociťoval jsem jenom příšerný smutek. Smutek kvůli věcem, které už nikdy nestačím udělat, kvůli místům, která už nikdy neuvidím, a kvůli lidem, které už nikdy nepotkám. Je to nesprávné a nespravedlivé, takhle zemřít ve dvaceti letech, s životem ještě neprožitým. Nejhorší mi nepřipadalo umírání, ale právě to, co už nikdy nestačím udělat.

Při pohledu z kabiny byl vidět měsíc, jak zapadá nad horizontem husté bílé mlhy. Za dvě minuty ho mlha pohltí, vše se utopí v absolutní tmě, a já po dalších několika minutách budu muset vyskočit z umírajícího letadla dřív, než provede svůj poslední manévr do hlubin Severního moře. Hodinku nato zemřu i já a mé mrtvolně ztuhlé tělo se bude pohupovat na vlnách v jasně žluté záchranné vestě. Stočil jsem jemně vampire za levým křídlem směrem k měsíci při rýsování poslední odvěsny trojúhelníku.

Dole, pod špičkou křídla, se naproti mně v mlžné stěně mihl tmavý stín. Nejdříve mě napadlo, že je to můj vlastní. Ale vzhledem k poloze měsíce bych musel mít stín pod sebou! Bylo to jiné letadlo, pomalu se vynořovalo z mlhy a drželo si stejný kurs asi míli pode mnou nad mlžnou vrstvou.

Pokračoval jsem v otočce s křídlem sklopeným k zemi, abych si ho udržel v dohledu. I druhé letadlo provádělo obrat souběžně se mnou, dokud jsme oba neudělali kružnici. Teprve potom mi došlo, proč zůstává tak hluboko pode mnou, proč nevystoupí na mou úroveň. Letěl totiž pomaleji než já, a nemohl se mnou držet tempo. Stále jsem nedokázal uvěřit, že po mé trase letí ještě jiné letadlo, a začal jsem se bát, aby se mi neztratilo v mlžné stěně. Proto jsem stáhl škrticí klapku dozadu a začal klouzat k němu. Ve výšce pěti tisíc stop jsem pochopil, že na něj letím stále příliš rychle. Nemohl jsem však již více zredukovat tah motoru, protože by se vampire začal neovladatelně propadat. K dosažení dalšího zpomalení letu jsem musel tedy použít vzdušné brzdy. Vampire se zachvěl, jak se brzdy zabořily do vzdušného proudu, a zpomalil na 280 mil za hodinu.

Konečně se rozletěl směrem ke mně a zahoupal se mi u špičky levého křídla. Najednou tam byl se mnou, velká tmavá masa rýsující se na pozadí mlžné stěny pod námi. Přiblížil na sto stop ke špičce mého křídla a oba jsme vyrovnali. Letadla se ve snaze udržet formaci kolébala. Měsíc zářil po mé pravici a můj vlastní stín dopadal na druhý letoun a zkresloval tak jeho tvary. Přesto jsem rozpoznal dvě vrtule rotující oblohou po stranách jeho kabiny. No samozřejmě, proto nemohl letět mou rychlosti – já seděl v bojovém tryskáči a on byl vrtulový letoun starší generace.

Držel se mnou pár vteřin kurs směrem ke klesajícímu měsíci, takže byl zpola neviditelný, a pak se stočil mírně doleva. Následoval jsem ho a držel s ním formaci, protože to byl očividně pastýř, jehož úkolem bylo navést mě na přistání. Měl kompas a vysílačku, které já postrádal. Stočil se o sto osmdesát stupňů, a když vyrovnal stroj, letěl přímo s měsícem v zádech. Podle postavení mizejícího měsíce jsem usoudil, že se vracíme zpět k norfolkskému pobřeží. Teprve tehdy jsem ho uviděl jasně. K mému překvapení byl můj pastýř De Havilland Mosquito, bojový bombardér z druhé světové války.

Vzpomněl jsem si, že meteorologická společnost v Gloucesteru ještě používá mosquity, ty úplně poslední provozuschopné, aby odebíraly vzorky v horní atmosféře kvůli předpovědi počasí. Viděl jsem je také na leteckém dni „Vzdušné bitvy o Británii“. Jejich letové formace vyvolávaly vzrušené vzdechy z davu a nostalgická pokyvování hlavou starších mužů. Tahle sláva se konala každoročně vždy patnáctého září a účastnily se jí i další stroje, jako spitfiry, hurricany a lancastery.

V kabině mosquita jsem proti měsíčnímu světlu viděl pilotovu hlavu v kukle. Díval se leteckými brýlemi bočním okénkem na mě. Opatrně zvedl pravou ruku tak, abych ji v okénku zahlédl, napřímené prsty a dlaň obrácenou dolů. Nato trhl prsty směrem dopředu a dolů, čímž mi naznačil. „Budeme klesat, drž se za mnou.“

Přikývl jsem a rychle zvedl levou ruku tak, aby ji viděl. Ukázal jsem ukazováčkem na svůj kontrolní panel, a pak vztyčil pět roztažených prstů. Nakonec jsem si přejel hranou dlaně přes hrdlo. Domluveným znakem jsem mu naznačil, že mi zbývá palivo tak na pět minut letu, než můj motor vysadí. Viděl jsem zachumlanou hlavu v letecké kukle a kyslíkové masce, jak přikyvuje na souhlas. Bez dalšího otálení jsme zamířili do mlžného příkrovu. Letěl rychleji, a proto jsem mohl zatáhnout vzdušné brzdy. Vampire se přestal chvět a poskočil před mosquita. Zatáhl jsem škrticí klapky a odpovědí mi byl táhlý hvizd zpomalující turbíny, čímž se pastýř opět dostal na mou úroveň. Mířili jsme přímo k zahalené norfolkské krajině. Výškoměr ukazoval dva tisíce stop a stále jsem klesal.

Ve výšce tři sta stop jsme přestali klesat. Pod námi stále ležela hustá mlha. Možná, že se rozprostírala do výšky sta stop od země, ale i tak bylo velmi těžké přistávat bez GCA. Docela živě jsem si dokázal představit proud instrukcí řinoucí se od obsluhy radaru k mému pastýři, ačkoli nás od sebe oddělovaly dvě tabule plexiskla a proud ledového vzduchu při rychlosti 280 uzlů. Visel jsem na něm pohledem a snažil se k němu přiblížit tak blízko, jak jen to bylo možné. Bál jsem se, abych snad nepropásl nějaký pokyn jeho ruky. Navzdory mlze, i při tom zapadajícím měsíci, jsem žasl nad krásou jeho letounu. Krátký nos, kulovitá kabina, bublina plexiskla hned nad přídí, dva dlouhé štíhlé motory luskovitého tvaru se stroji Rolls-Royce Merlin. Zkrátka umělecké dílo ve svém oboru, ten stroj, který mě naváděl noční oblohou bezpečně domů. Po dvou minutách ukázal pilot zaťatou pěst. Pak ji otevřel a oknem ukázal všech pět prstů. „Vysuň podvozek, prosím.“ Učinil jsem tak a vzápětí zespodu ucítil duté rány, jak se vysouvala všechna tři kola. Naštěstí hydraulika nebyla závislá na elektrickém systému, který selhal.

Pilot pastýřského letadla ukázal opět rukou směrem k zemi, čímž mi naznačil další sestup. Při úhybném manévru se přes nos mosquita mihl paprsek měsíčního světla. V ten okamžik jsem na něm zahlédl velká černá písmena JK. Pravděpodobně byla zkratkou pro Jig King. Pokračovali jsme v sestupu, ale mnohem pomaleji.

Po chvíli vyrovnal stroj těsně nad kobercem mlhy, takže to vypadalo, jakoby se trupy našich letounů vznášely v moři cukrové vaty, a nato jsme společně nalétli do otočky. Letmo jsem se podíval na ukazatel paliva, byl na nule, jen se slabě zachvíval. Proboha, pospěš si, modlil jsem se v duchu, protože jestli mi teď dojde palivo, tak už nevystoupám do výšky sedmi set stop, které jsou nejzazším minimem pro katapultáž. Tahle ocelová rakev ve sto stopách nad zemí bez motoru neskýtá žádnou šanci na přežití.

Během dalších dvou až tří nekonečných minut se pilot ve druhém letounu spokojil s prováděním pozvolného kruhového obratu. Zato mně zatím na šíji vyrážel pot a v ledových pramenech se mi řinul po zádech dolů, takže se mi lehká nylonová kombinéza přilepila na tělo. POSPĚŠ SI, ČLOVĚČE, HOĎ SEBOU.

Náhle, a zcela nečekaně a rychle druhý stroj vyrovnal kurs. Vše se seběhlo tak nenadále, že jsem ho bezmála ztratil, protože jsem pokračoval v otáčce. O vteřinu později pilot naznačil levou rukou signál „přistáváme“. Vzápětí se ponořil pod další a nejhutnější vrstvu mlžného příkrovu. Následoval jsem ho v plochém přímém sestupu, nicméně sestup to byl – z pouhých sto stop směrem k nicotě.

Propadnout se třeba jen z matně osvětlené oblohy do mraků či mlhy je jako skočit do vany šedivé načechrané vlny. Kolem nás vládla jen šeď, vířící vlákna slepená z milionů kapének, které se k nám lepily, aby nás polapily, zardousily, postupně narážely na kryt kabiny bleskovým pohlazením, aby se opět vytratily do nicoty. Viditelnost byla prakticky nulová. Prostě žádný tvar, žádný rozměr, nic hmatatelného. Pouze čtyřicet stop od mého levého křídla mířil mosquito s absolutní jistotou k čemusi, co jsem nerozeznal. Teprve tehdy jsem si všiml, že letí beze světel. Na okamžik mě to zmátlo a vyděsilo, ale rychle jsem si uvědomil prozíravost druhého pilota. Světla v mlze jsou zrádná, klamavá a zavádějící. Když na ně soustředíte pozornost, nevíte, jestli jsou od vás vzdálena čtyřicet nebo třeba sto stop. Pilot se podvědomě snaží zamířit k nim: pro dvě letadla, letící za takových podmínek vedle sebe, by to mohlo znamenat katastrofu. Ten pilot jednal jedině správně.

Držel jsem tedy s tím neznámým pilotem formaci, věděl jsem, že zpomaluje, takže i já přitahoval škrticí klapku, klesal a zpomaloval. Ve zlomku vteřiny jsem přelétl pohledem oba přístroje, bez kterých jsem se neobešel. Výškoměr byl na nule, ukazatel paliva zrovna tak a jeho ručička se dokonce už ani nechvěla. Rychloměr ukazoval sto dvacet uzlů – k čertu, tahle rakev se začínala nekontrolovatelně propadat jako kámen při devadesáti pěti.

Bez předchozího varování mi pastýř ukázal okénkem kabiny jediný prst, který pak zamířil doprostřed čelního skla. Tím mi naznačil. „Jsme na místě, leť dolů a přistaň.“ Zíral jsem do prostoru pod sebou. Nic! A pak, ano, cosi. Šmouha nalevo, další napravo, pak další dvě, každá na jiné straně. V mlžném oparu tam skutečně zářila světla po obou stranách letounu, míhala se kolem mě. Napínal jsem oči, abych uviděl, co leží mezi nimi. Nic, temnota. Ale náhle dole svištěl barevný pruh. Půlící čára. Horečně jsem snížil otáčky a modlil se, aby vampire šťastně dosedl.

Světla se stále přibližovala, téměř na úroveň očí, ale moje stíhačka stále ještě visela ve vzduchu. Beng. Dotkl jsem se, zavadil o planoucí dráhu. Beng-beng. Další tupé nárazy, jak letoun nadskakoval nad mokrým černým asfaltem. Bem – bem – bem – bem – bem – následovala série dunění. Stíhačka byla dole na zemi. Kola hlavního podvozku se chytila podkladu a držela.

Vampire se hnal po dráze rychlostí devadesáti mil v hodině mořem šedivé mlhy. Zatáhl jsem brzdy a vzápětí dosedla na zem i příď letounu. Teď pomalý tlak, držet se rovně, pozor na smyk, a silnější tlak, abych nepřejel konec přistávací dráhy. Světla kolem mne ubíhala stále pomaleji, až se zastavila docela.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024