Minulo deset minut a já měl za sebou téměř dva dokončené trojúhelníky. Nemodlil jsem se, doopravdy nemodlil už léta a ani tentokrát mi to nešlo. „Panebože, prosím tě, dostaň mě z tý šlamastiky…“ Teď s Ním nesmím takhle mluvit… „Otče Všemohoucí, jenž jsi v nebi…“
Předtím mě mohl vyslyšet tisíckrát, ale jestli mě chtěl vyslyšet i té noci, to jsem netušil. Co jsem Mu ale mohl říct, že jsem si na Něho vzpomněl, až když potřebuju Jeho pomoc? „Prosím tě, Bože, poukaž na mě, ať si mě někdo všimne, jak tu létám do trojúhelníku, a ať mi sem pošlou pastýře, který mě navede na šťastné přistání. Prosím tě, pomoz mi, a já ti slibuju, že…“ Co já mu ale tady na zemi mohl slíbit? On mě nepotřeboval, to já potřeboval Jeho. A když jsem si na Něho takovou dobu ani nevzpomněl, proč by si On měl najednou vzpomenout na mě?
Po dvaasedmdesáti minutách od startu jsem už věřil, že mi nikdo na pomoc nepřiletí. Kompas stále obíhal pomateně dokola a také ostatní přístroje napájené elektřinou byly mrtvé. Jejich ručičky zmrzly na úrovních, kde byly těsně předtím, než vypověděly poslušnost. Výškoměr ukazoval 7 000 stop, při otočkách jsem tedy klesl o 3000 stop. Začínalo mi to být lhostejné. Ukazatel paliva se pohyboval mezi nulou a jednou čtvrtinou. To znamenalo asi deset minut letu. Narůstal ve mně vztek. Ze zoufalství jsem začal křičet do mikrofonu.
„Vy omezení parchanti, proč nečumíte na radarové obrazovky? Proč mě tu nikdo nevidí? Jděte do háje, když neumíte dělat svou práci pořádně! Bože můj, proč mě nikdo neslyší?“ Jakmile ve mně vlna vzteku a zloby odezněla, začal jsem ze samé bezmoci pobrekávat jako malé děcko.
Po dalších pěti minutách jsem s naprostou jistotou věděl, že tu noc zemřu. Kupodivu jsem se najednou nebál. Pociťoval jsem jenom příšerný smutek. Smutek kvůli věcem, které už nikdy nestačím udělat, kvůli místům, která už nikdy neuvidím, a kvůli lidem, které už nikdy nepotkám. Je to nesprávné a nespravedlivé, takhle zemřít ve dvaceti letech, s životem ještě neprožitým. Nejhorší mi nepřipadalo umírání, ale právě to, co už nikdy nestačím udělat.
Při pohledu z kabiny byl vidět měsíc, jak zapadá nad horizontem husté bílé mlhy. Za dvě minuty ho mlha pohltí, vše se utopí v absolutní tmě, a já po dalších několika minutách budu muset vyskočit z umírajícího letadla dřív, než provede svůj poslední manévr do hlubin Severního moře. Hodinku nato zemřu i já a mé mrtvolně ztuhlé tělo se bude pohupovat na vlnách v jasně žluté záchranné vestě. Stočil jsem jemně vampire za levým křídlem směrem k měsíci při rýsování poslední odvěsny trojúhelníku.
Dole, pod špičkou křídla, se naproti mně v mlžné stěně mihl tmavý stín. Nejdříve mě napadlo, že je to můj vlastní. Ale vzhledem k poloze měsíce bych musel mít stín pod sebou! Bylo to jiné letadlo, pomalu se vynořovalo z mlhy a drželo si stejný kurs asi míli pode mnou nad mlžnou vrstvou.
Pokračoval jsem v otočce s křídlem sklopeným k zemi, abych si ho udržel v dohledu. I druhé letadlo provádělo obrat souběžně se mnou, dokud jsme oba neudělali kružnici. Teprve potom mi došlo, proč zůstává tak hluboko pode mnou, proč nevystoupí na mou úroveň. Letěl totiž pomaleji než já, a nemohl se mnou držet tempo. Stále jsem nedokázal uvěřit, že po mé trase letí ještě jiné letadlo, a začal jsem se bát, aby se mi neztratilo v mlžné stěně. Proto jsem stáhl škrticí klapku dozadu a začal klouzat k němu. Ve výšce pěti tisíc stop jsem pochopil, že na něj letím stále příliš rychle. Nemohl jsem však již více zredukovat tah motoru, protože by se vampire začal neovladatelně propadat. K dosažení dalšího zpomalení letu jsem musel tedy použít vzdušné brzdy. Vampire se zachvěl, jak se brzdy zabořily do vzdušného proudu, a zpomalil na 280 mil za hodinu.
Konečně se rozletěl směrem ke mně a zahoupal se mi u špičky levého křídla. Najednou tam byl se mnou, velká tmavá masa rýsující se na pozadí mlžné stěny pod námi. Přiblížil na sto stop ke špičce mého křídla a oba jsme vyrovnali. Letadla se ve snaze udržet formaci kolébala. Měsíc zářil po …
