Vampire se zastavil. Stále jsem oběma rukama křečovitě svíral řídicí páku zataženou směrem k sobě. Nevím, skutečně nevím, jak dlouho jsem ty brzdy držel, než jsem dokázal uvěřit tomu, že jsem přistál. Konečně jsem uvěřil, zapnul parkovací brzdy a uvolnil tu hlavní. Chtěl jsem vypnout motor, protože rolovat se strojem za takové mlhy prostě nejde, musí se odtáhnout landroverem. Bylo to ale zbytečné, motor zhasnul na konci přistávací dráhy sám od sebe. Vypnul jsem tedy zbývající systémy: přívod paliva, hydrauliku, elektrický okruh a přetlak. Pomalu jsem se začal odstrojovat ze sedadla a padáku. Přitom jsem vně kabiny zachytil koutkem oka pohyb. Směrem nalevo, v mlze, ne dále než nějakých padesát stop, se kolem mě nízko nad zemí s řevem motorů a zataženým podvozkem přehnal mosquito. Ještě jsem zahlédl pilotovu ruku vztyčenou na pozdrav, ale zmizel mi v příkrovu mlhy dřív, než jsem mu stačil mávnout. Mezitím jsem se stejně rozhodl, že zavolám na základnu RAF v Gloucesteru a osobně jim poděkuji.
Po vypnutí přístrojů se kryt kabiny rychle otvíral, proto jsem jej částečně brzdil rukou, dokud se vzadu nezarazil. Teprve když jsem se postavil, uvědomil jsem si, jaká je venku zima. Mé rozžhavené tělo se v lehkém nylonovém overalu roztřáslo chladem. Čekal jsem na okamžitý příjezd tahače, sanitky, hasičského vozu a půl tuctu dalších doprovodných vozidel, která musejí být v nepřetržité pohotovosti pro takovéto případy i na Štědrý večer. Nedělo se však vůbec nic, a to nejmíň deset minut.
Teprve potom se z mlhy vyloupla dvě světla, zatímco já jsem už stačil promrznout až na kost. Světla se zastavila dvacet stop od mého nehybného vampire. Vozidlo vypadalo vedle mé stíhačky jako trpaslík. Hlas zavolal. „Hej, vy tam!“
Vystoupil jsem z kabiny na křídlo, z něj jsem seskočil na dráhu a rozběhl se za světly. Vtom přední světlomety pohasly a za nimi se objevil starý otřískaný jowett javelin. Ovšem příslušný znak Vzdušných sil nebyl v dohledu. Všechna kola vozu byla podhuštěna. Řidič měl pivní obličej a zakroucené kníry. Alespoň, že si nezapomněl vzít důstojnickou čepici RAF. Zíral na mě jako na mlžný přízrak.
„Tohle je vaše?“ kývl směrem k matnému obrysu vampire.
„Já…“ odpověděl jsem mu, „právě jsem přistál.“
„Neuvěřitelný,“ řekl mi na to, „namouduši neuvěřitelný. To ste měl radši skočit padákem. Tak pojďte, odvezu vás z tý sloty.“
Za teplo ve voze jsem byl vděčný snad ještě víc než za to, že jsem přežil.
Řidič rozjel staré auto na podhuštěných pneumatikách a evidentně zamířil směrem ke kontrolní věži a k budovám, které ji obklopovaly. Když jsme odjížděli od mého letadla, zahlédl jsem, že stojí nějakých dvacet stop od začátku oraniště, tedy na samotném konci dráhy.
„Měl ste tedy z pekla štěstí,“ řekl, nebo spíš zakřičel mým směrem, protože motor stále kvílel na jedničku. Koneckonců, i samotný řidič působil dojmem, že má problémy s ovládáním nohou. Soudě podle výrazného zápachu whisky z jeho dechu mě to ani nepřekvapilo.
„Pekelné štěstí,“ přitakal jsem. „Došlo mi palivo, sotva jsem přistál. Vysílačka a elektřinou napájené systémy mi selhaly už po padesáti minutách nad Severním mořem.“
Muž strávil nějakou dobu rozvážným rozborem těchto informací.
„Neuvěřitelný.“ řekl znovu. „Bez kompasu?“
„Ano, bez kompasu. Orientoval jsem se přibližně podle měsíce. Až k pobřeží, nebo tak nějak. A pak…“
„Bez vysílačky?“
„Bez vysílačky,“ potvrdil jsem. „Ta bedna byla mrtvá na všech kanálech.“
„Tak jak jste mohl najít tohle místo?“ zeptal se mě nechápavě.
Cítil jsem, jak mi pomalu dochází trpělivost. Ten člověk evidentně náležel ke garnituře starých poručíků s nepěstěnými kníry, nepříliš bystrých, kteří se podle všeho nikdy ani nedostali do vzduchu. Zkrátka pozemský červ. A navíc byl na to pořádně namyšlený. Touhle dobou by přece na operační základně vůbec neměl být nikdo ve službě.
„Na přistání jsem byl naveden,“ pokračoval jsem trpělivě ve vysvětlování. Systém krajní nouze pracoval perfektně, ale teď mi připadal jako samozřejmost, tak rychlá je…
