V pokoji bylo stále ještě chladno a já se v nylonové letecké kombinéze třásl zimou. Původně jsem chtěl Markse požádat o zapůjčení svetru, ale zapomněl jsem na to.
Rozhodl jsem se, že si své pozdní noční jídlo sním v pokoji. Zatímco ho Joe šel nachystat, rychle jsem se vykoupal. Voda byla příjemně teplá. Než jsem se utřel a oblékl do starého, ale teplého županu, který mi Joe přichystal, prostřel mi ten stařec na stolek vonící talíř horkých smažených vajec a slaniny. Mezitím se uhlí v krbu rozhořelo plným plamenem a v místnosti se oteplilo. Zatímco jsem jedl, což netrvalo tak dlouho, protože mi příšerně vyhládlo, zdržel se starý stevard na kus řeči.
„Sloužíte tu už dlouho, Joe?“ zeptal jsem se ho spíš ze zdvořilosti než z opravdového zájmu.
„Jo, pane, to už bude nějakých dvacet let. Nastoupil jsem sem před válkou, když se stanice otvírala.“
„Tak to jste pamětník. Přece to tu muselo vypadat jinak?“
„To tedy vypadalo, pane, to vypadalo.“ A pak mi vyprávěl o dobách, kdy byly pokoje plné mladých horlivých pilotů, jídelna hučela řinkotem podnosů s jídlem a v baru zněly oplzlé písničky. V době války se obloha chvěla zvukem silných pístových motorů, které poháněly letouny do válečné vřavy a zase nazpátek.
Zatímco mi Joe vyprávěl, dopil jsem půlku láhve červeného vína, kterou donesl z baru. Musel jsem uznat, že Joe je skutečně skvělý stevard. Když jsem dojedl a vstal od stolu, vylovil jsem z kapsy letecké kombinézy cigaretu, zapálil si a potuloval se pokojem. Joe začal uklízet talíře a sklenice. Právě tehdy jsem se zastavil u staré zarámované fotografie, která visela přímo nad krbovou římsou. Doslova jsem strnul překvapením, cigareta mi hořela v ruce na půli cestě ke rtům a tělem mi projel mráz.
Fotografie byla dost stará a zažloutlá, ale pod sklem ještě stále zřetelná. Zachycovala mladého muže, asi tak v mém věku, tedy něco po dvacítce, oblečeného do letecké kombinézy. Samozřejmě, že to nebyla dnešní moderní šedá kombinéza s lesklou leteckou přilbou. Namísto toho měl na sobě vysoké boty s ovčím beránkem, silné seržové kalhoty a těžkou beraní bundu na zip. V levé ruce svíral měkkou koženou helmu s obyčejnými ochrannými brýlemi, všechno z období války. Stál s nohama rozkročenýma, pravou ruku opřenou v bok, hrdě a vzdorovitě, bez úsměvu. Hleděl do fotoaparátu zachmuřenýma a pronikavýma očima, v nichž byl náznak smutku.
Za pilotem byl docela dobře viditelný jeho letoun. Ulízaná silueta bojového bombardéru jasně prozrazovala mosquita, kterému vévodily dva dlouhé luskovité Merlinovy motory. Právě jsem se chtěl Joea na něco zeptat, když mě do zad udeřil poryv chladného vzduchu. Jedno z oken pokoje se rozletělo a dovnitř se dral ledový vítr.
„Zavřu je, pane,“ nabídl se stařec a začal pokládat podnos s nádobím zpátky na stůl.
„Ne, kdepak, udělám to sám.“
Popošel jsem o dva dlouhé kroky směrem k oknu, jehož křídla se pohupovala v kovovém rámu. U okna jsem se zastavil, odhrnul jsem záclonu a vyhlédl ven. Okolo staré budovy vířila v pruzích mlha a odrážela se od proudu teplého vzduchu, který unikal oknem ven. Náhle jsem měl dojem, jako bych někde v dálce zaslechl zvuk motoru. Bylo to ale hodně zdaleka a já se domníval, že to je motorka nějakého mládence z farmy, který ujíždí domů od své milé cestou mezi bažinami. Zavřel jsem tedy okno, přesvědčil se, zda pevně drží v rámu, a obrátil se zpátky do pokoje.
„Kdo je ten pilot, Joe?“
„Jaký pilot, pane?“
Kývl jsem hlavou směrem k fotografii nad krbovou římsou.
„Aha, toho myslíte, pane. To je fotka pana Johna Kavanagha. Lítal tady za války.“
Mezitím se starci podařilo umístit na vrchol pyramidy z nádobí sklenici od vína.
„Kavanagh, říkáte?“ Vrátil jsem se zpátky ke snímku a začal jsem si jej prohlížet zblízka.
„Ano, pane. Pravý irský gentleman, Moc fajnovej člověk, jestli to tak můžu říct. Tohle byl totiž jeho pokoj.“
„K jaké patřil eskadře, Joe?“ zeptal jsem se a nepřestával zírat na snímek letounu.
„K naváděčům, pane. Lítali na mosquitech. Byli to správní chlapi, do jednoho. …
