Zatímco jsem se zaobíral logickým vysvětlením záhady, která mě dovedla na opuštěné letiště, dorazili jsme k důstojnické kantýně. Můj hostitel zastavil přede dveřmi a oba jsme vystoupili z vozu. Pronikavé světlo nad vstupní halou oslňovalo a vykusovalo z mlhy desku se znakem Královských vzdušných sil umístěnou přímo nad vchodem. Stálo na ní RAF STANICE MINTON. Na druhé, menší desce byl zase nápis. Důstojnická kantýna. Vešli jsme dovnitř.
Vstupní hala byla sice velká a prostorná, ale evidentně pocházela z doby těsně před válkou, kdy byly ještě v módě kovové okenní rámy. Přesně se sem hodilo rčení „zažilo to lepší časy“. Všechno tomu na první pohled nasvědčovalo. Byla tam pouze dvě kožená křesla – ušáky, ale klidně by se jich tam vešlo i dvacet. Napravo se táhla dlouhá šatna pro nepřítomné kabáty.
Můj hostitel se mi představil jako letecký poručík Marks. Setřásl si z ramen kožich s ovčí podšívkou a přehodil jej přes židli. Na sobě měl kalhoty od uniformy a velký modrý svetr namísto saka. Musela to pro něho být hrozná otrava trávit Štědrý večer ve službě na takovém smetišti.
Pak mi ještě vysvětlil, že je na základně zástupcem velitele, jeho nadřízený trávil Vánoce doma. Kromě těch dvou se stanice mohla pochlubit jedním seržantem a třemi desátníky. Jeden z nich měl také držet vánoční službu. Nakonec sem patřila dvacítka skladníků, ale ti všichni byli mimo. Jak jsem to viděl já, tak tihle všichni, když zrovna neměli opušťák, trávili zbylé dny tříděním tun oblečení, padáků, bot a plněním dalších povinností, které v jejich případě sloužily jako bojová příprava.
Ačkoliv byl ve vestibulu veliký cihlový krb, neplápolal v něm žádný oheň a u baru to bylo stejné. Obě místnosti čišely chladem a já se po teple v kabině automobilu znovu roztřásl zimou. Marks strkal hlavu do všech možných dveří vedoucích z haly a volal nějakého Joea. Zatímco ho sháněl, letmo jsem si prohlédl pustou jídelnu s týmž ledovým krbem a dvě chodby. První vedla do důstojnických pokojů, druhá do ubytoven zaměstnanců. Tehdejší vrchní velení RAF z architektury podle všeho hlava nebolela, očividně se řídili heslem. „Jednou takhle, vždycky takhle.“
„Asi vám to tu nepřijde moc pohostinný, kamaráde,“ omlouval se Marks, když se mu nepodařilo Joea nalézt. „Jsme tu teď na celý stanici akorát my dva, návštěvy nestojej za řeč, takže jsme si předělali dvě ložnice do samostatnýho bytu. Přeci nemá smysl, abysme my dva využívali celej ten velkej prostor. A vytápět se to v zimě nedá, ne tím přídělem paliva, který nám dovolej. A taky je potíž sehnat lidi.“
Znělo to rozumně. Na jeho místě bych jednal stejně.
„Nedělejte si starosti,“ řekl jsem mu a odhodil leteckou helmu s kyslíkovou maskou na druhé kožené křeslo v hale. „Ale dal bych si koupel a něco k jídlu.“
„To snad dokážeme zařídit,“ pilně se snažil hrát roli pozorného hostitele. „Jen co seženu Joea, řeknu mu, ať připraví pokoj – Bůh je mi svědkem, že jich máme dost – a ohřál vodu. A taky vám připraví něco k snědku, i když mám strach, že nic extra to nebude. Vajíčka na slanině, stačilo by to?“
Přitakal jsem. Teprve tehdy mi došlo, že Joe bude místní správce.
„To je nádhera. Mohl bych si zatím zatelefonovat?“
„Jistě, samozřejmě, poslužte si. Musíte volat přes spojovatelku.“
Zavedl mě do kanceláře zástupce velitele, která se nacházela hned vedle dveří vedoucích do baru. Byla malá a chladná, ale stálo tam křeslo a prázdný stůl s telefonem. Vytočil jsem stovku jako předčíslí pro spojení s místní ústřednou. Zatímco jsem čekal na spojení, přinesl mi Marks kalíšek whisky. Normálně alkohol téměř nepiju, ale bylo to něco, čím jsem se mohl zahřát, proto jsem mu poděkoval. Nato se můj hostitel vytratil opět shánět stevarda. Hodinky mi prozradily, že se právě přiblížila půlnoc. K čertu s takhle zabitým Štědrým večerem! Pak jsem si ale vzpomněl, jak jsem ještě před půl hodinou prosil Boha o ždibíček pomoci, a zastyděl jsem se.
„Little Minton,“ ozval se konečně ve sluchátku ospalý hlas. Vyžádal jsem si Merriam St. George, ale protože jsem neznal číslo, zabralo to spojovatelce celou věčnost. Odkudsi v pozadí jsem zaslechl štědrovečerní blahopřání ostatních členů spojovatelčiny rodiny. Usoudil jsem z toho, že obytné místnosti musí sousedit přímo s poštovním úřadem. Po několika minutách čekání se telefon rozdrnčel.
„RAF Merriam St. George,“ ozval se konečně mužský hlas na druhém konci drátu. To bude stálá služba, pomyslel jsem si.
„Prosil bych letový dispečink,“ reagoval jsem. Následovala chvíle ticha.
„Nezlobte se, pane,“ ozvalo se konečně, „ale mohu se zeptat, kdo volá?“
Představil jsem se tedy jménem i hodností a dodal, že volám z RAF Minton.
„Chápu, pane. Ale mám dojem, že jsme dnes v noci vůbec nelétali. Navíc na letovém dispečinku nikdo službu nedrží. Spousta důstojníků je v kantýně.“
„V tom případě mi dejte letištního dozorčího důstojníka.“
Když jsem ho dostal ke sluchátku, usoudil jsem podle halasného hovoru z povzdálí, že se nachází v důstojnické kantýně. Vysvětlil jsem mu svou nouzovou situaci a vyzdvihl jsem fakt, že jeho stanice pohotově zachytila můj bojový stíhač vampire bez vysílačky na nouzovém systému GCA. Celou dobu mě poslouchal pozorně a bez jediného slova. Z jeho chování jsem usuzoval, že byl mladý, svědomitý, a podle všeho i střízlivý, což by dozorčí důstojník měl být vždy, dokonce i na Štědrý večer.
„O něčem podobném vůbec nic nevím,“ řekl konečně. „Nevím nic o tom, že bychom operovali od pěti hodin odpoledne. Ale já nejsem v letovém dispečinku. Chcete tam přepojit? Dám vám vrchního letového důstojníka. Tady ho máte.“
Opět následovala chvíle ticha, až se ozval starší hlas.
„Odkud voláte?“ optal se mě hned potom, co jsem mu udal své jméno, hodnost a mateřskou základnu.
„Z RAF Minton, pane. Právě jsem tady nouzově přistál. Mám dojem, je to tu skoro vylidněné.“
„Ano, vím,“ souhlasil se mnou. „To jste měl zpropadené štěstí. Mám pro vás poslat vůz?“
„Ne, volám z jiného důvodu, pane. Nevadí mi, že tu jsem, ale nedokážu si vysvětlit, jak jsem mohl přistát na nesprávném letišti. Myslím, že na přistání mě naváděla vaše pozemní kontrola a to k vašemu letišti.“
„No dobře, tak si to ujasněte. Naváděli vás, nebo ne? To byste snad měl vědět. Podle toho, co říkáte, máte za sebou hrozný let.“
Měl jsem co dělat, abych se ovládl, a začal mu všechno vysvětlovat od začátku.
„Takže znova, pane. Byl jsem naveden meteorologickým letadlem z Gloucesteru, které mě dovedlo až sem. V té děsné mlze musel ale být můj pastýř napojen na GCA, jinak to nevidím, nedalo by se vůbec přistát. No, a když jsem pod sebou uviděl osvětlenou dráhu mintonského letiště, dosedl jsem na ni v domnění, že se jedná o Merriam St. George.
„Fantastické,“ žasl vrchní letecký důstojník. „Od toho pilota z Gloucesteru to byl hrdinský kousek. Jistě, ti chlapíci jsou nahoře za každého počasí. Je to jejich zaměstnání. Co ale tedy žádáte po nás?“
Začínala mi docházet trpělivost. Připadalo mi, jako by všichni velitelé na Štědrý večer trpěli rapidním úbytkem inteligence.
„Volám vám proto, abyste uvědomil obsluhu vašeho radaru a pozemní kontrolu, protože očekávají vampire, který u nich nepřistane. Už totiž přistál, a to tady, v Mintonu.“
„My ale neoperujeme,“ řekl mi. „Veškeré systémy máme vypnuté už od páté hodiny odpolední a nikdo nás nežádal, abychom je znovu uvedli do provozu.“
„Ale Merriam St. George má přece GCA,“ protestoval jsem.
„To vím já nejlíp,“ rozkřikl se na mě. „Ale dneska v noci ho nepoužil, protože byl v pět odpoledne vypnut, stejně jako všechno ostatní.“
Poslední otázku jsem mu položil pomalu a s rozvahou.
„Nevíte tedy, pane, kde se nachází nejbližší RAF stanice operující na systému nouze, tedy na 121,5 megacyklu s nepřetržitým provozem?“ Mezinárodnímu kanálu letecké nouze je totiž vyhražen 121,5 megacykl.
„Vím,“ odpověděl mi stejně pomalu. „Na západě – RAF Marham. Na jihu – RAF Lakenheath. Dobrou noc. Šťastný a veselý.“
Položil jsem sluchátko, ztěžka se opřel a zhluboka se nadechl. Marham ležel čtyřicet mil od místa, kde jsem se nacházel, a to na druhou stranu od Norfolku. Lakenheath zase čtyřicet mil na jih, u Suffolku. S palivem, co jsem měl, bych do Merriam St. George nikdy nedoletěl, a navíc stejně nepřijímali. Do Marhame nebo Lakenheathu bych se nedostal ani náhodou. Pilotovi mosquita jsem naznačil, že mám palivo na pět minut. Přitakal, že rozumí. Mátlo mě i to, že poté, co jsme se ponořili do mlhy, letěl příliš nízko, než abychom tak zvládli ještě čtyřicet mil letu. Ten pilot musel být šílenec.
Začínalo mi být jasné, že za záchranu svého života ve skutečnosti nemusím děkovat pilotovi z Gloucesteru, ale spíš leteckému poručíkovi Marksovi, napitému, starému a rádoby veledůležitému leteckému poručíkovi, který sice nerozezná jeden konec letadla od druhého, ale který běžel mlhou čtyři sta yardů, aby rozsvítil světla opuštěné dráhy, když zaslechl nízko nad zemí řev tryskáče. Takže mosquito by měl už být touhle dobou zpátky na základně v Gloucesteru a jeho pilot by navzdory všemu měl vědět, že žiju.
„Gloucester?“ otázala se mě spojovatelka. „Tak pozdě v noci?“
„Jistě,“ odpověděl jsem rozhodně. „Gloucester, a tak pozdě v noci.“
Bylo mi jasné, že meteorologická letka slouží nepřetržitě. Sluchátko zvedla meteorologická pohotovostní služba a já vysvětlil muži na opačné straně drátu svůj problém.
„Tady podle všeho došlo k omylu, letecký důstojníku,“ reagoval. „To určitě nemohl být nikdo od nás.“
„Jste RAF Gloucester, ano?“
„Jistěže jsme. Hovoříte s dozorčím důstojníkem.“
„Výborně. Vaše mosquity přece létají měřit nahoru tlak a teplotu?“
„Ne tak docela. Staré mosquity jsme užívali, ale rozloučili jsme se s nimi před třemi měsíci. Teď létáme na camberách.“
Doslova jsem se musel přidržet stolu, všechny tyhle zprávy byly prostě k neuvěření. Pak mi ale svitla naděje.
„Co se stalo s těmi vysloužilými letouny?“ zeptal jsem se. Musel mít v sobě notnou dávku trpělivosti a zdvořilosti, když dokázal tolerovat moje ztřeštěné otázky v takovou hodinu.
„Šly do starého železa, myslím. Nebo je spíš dali do muzea. Dneska jsou tyhle stroje vzácnosti, víte?“
„Rozumím,“ odvětil jsem, „a nebyl jeden z nich náhodou odprodán soukromníkovi?“
„No, vyloučit se to nedá,“ odpověděl po chvíli váhání. „To by záleželo na rozhodnutí Ministerstva, letectví. Ale já osobně mám za to, že putovaly do leteckých muzeí.“
„Děkuju vám. Moc vám děkuju. A šťastný a veselý.“
Odložil jsem sluchátko a v hlavě se mi rojil dokonalý zmatek. To byla ale neskutečná noc! Nejdřív se mi rozbila vysílačka a všechny elektrické přístroje, pak jsem zabloudil a téměř se suchou nádrží mě vzal do vleku nějaký náměsíčný potrhlík se slabostí pro letadla – veterány. Ten si letěl jenom tak čistě náhodou kolem v soukromém mosquitu, všiml si mě a vyrval mě spárům smrti. A aby toho nebylo málo, někde dole na zemi čistě shodou dalších šťastných okolností přiopilý poručík z pozemní obsluhy rozsvítí přistávací dráhu přesně včas, aby mě stačil zachránit. Větší kliku jsem ani mít nemohl. Jedno jsem ale věděl s jistotou. Ten pilot – amatér byl sice ve svém oboru eso, ale nemohl mít ani pořádně tušení, co vlastně dělá. Ale na druhou stranu, kde bych teď byl bez něj? Pohupoval bych se mrtvý ve vlnách Severního moře.
Zdvihl jsem tedy skleničku se zbytkem whisky a až do dna připil na cizího letce a na jeho podivnou vášeň pro osamělé lety ve vyřazeném letadle. Mezitím se ve dveřích objevila hlava leteckého poručíka Markse.
„Máte připravenej pokoj,“ oznámil. „Číslo sedmnáct, na konci chodby. Joe vám tam zatopil. Taky se už hřeje voda na koupání. Pokud byste nic nenamítal, prozatím bych se s vámi rozloučil. Nepotřebujete ještě něco?“
Choval jsem se k němu mnohem přátelštěji než předtím, protože si to určitě zasloužil.
„Ale ne, to je v pořádku. A mockrát vám děkuju za pomoc.“
Sebral jsem helmu a pomalu zamířil na konec chodby. Dveře pokojů pro svobodné důstojníky byly očíslovány. Z pootevřených dveří číslo sedmnáct pronikal na chodbu proužek matného světla. Když jsem vešel do pokoje, spatřil jsem před krbem klečet na kolenou starého muže. Zaskočilo mě to. Důstojnickým stevardem obvykle bývá vojenský nováček. Tomuhle však mohlo být k sedmdesátce, a navíc byl očividně civilním zaměstnancem.
„Dobrý večer, pane. Já jsem Joe, stevard,“ představil se.
„Těší mě, Joe. Pan Marks mi už o vás řekl. Omlouvám se, že vám dělám problémy tak pozdě v noci. Asi by se dalo dost dobře říct, že jsem k vám přímo slítl.“
„Já vím, pan Marks mi o tom vyprávěl. Pěkně jsem vám to tady přichystal. Oheň se brzy rozhoří a bude tu docela útulno.“
