MYSLITELÉ
„Krisi, to je kvůli tomu pokusu?“
Přikrčil jsem se, když jsem uslyšel její hlas. Ležel jsem bez spánku už celé hodiny, zahleděn do tmy, sám a sám, protože jsem neslyšel ani její dech, a ve spletitých labyrintech nočních myšlenek, blouznivých, napůl nesmyslných a nabývajících tím nových rozměrů a významů, jsem na ni zapomněl.
„Co… jak víš, že nespím?…“ zeptal jsem se. V mém hlase se ozýval strach.
„Poznám to podle toho, jak dýcháš…“ řekla tiše, jakoby omlouvavě. „Nechtěla jsem tě rušit… jestliže nemůžeš, nemluv…“
„Ne, proč? Ano, kvůli tomu pokusu. Uhodlas.“
„Co ti dva od toho čekají?“
„Sami nevědí. Něco. Cokoliv. To není operace ‚Myšlenka’, ale ‚Zoufalství’. Teď potřebují jen jedno: člověka, který bude mít dost odvahy, aby na sebe vzal odpovědnost za rozhodnutí; ale tenhle druh odvahy považuje většina za zbabělost, protože to je ústup, rozumíš, rezignace, útěk nehodný člověka. Jako by bylo důstojno člověka klopýtat a váznout a tonout v něčem, co nechápe a nikdy nepochopí.“
Odmlčel jsem se, ale ještě než se mi uklidnil zrychlený dech, nový příliv vzteku mi otevřel ústa:
„Samozřejmě, lidí s praktickým pohledem na věc se najde vždycky dost. Říkali, že i když se nepodaří navázat kontakt, tak aspoň studiem té plazmy - všech těch bláznivých živých měst, která z ní vyskakují na jeden den a honem zase mizí - poznáme tajemství hmoty. Jako by nevěděli, že je to klamání sebe sama, chození po knihovně plné knih v nesrozumitelném jazyce, kde si budou prohlížet jenom barvy hřbetů knih… Tak je to!“
„Cožpak není víc takových planet?“
„To se neví. Třeba jsou, ale my známe jenom tuhle jednu. Buď jak buď, je to neobyčejně vzácně se vyskytující planeta, ne tak jako planety typu Země. My, my jsme všední, jsme trávou vesmíru a chlubíme se tou svou všedností, tím, že se tak hromadně vyskytuje, a myslili jsme, že se do ní vejde všechno. Bylo to takové schéma, s kterým jsme směle a vesele vyrazili do dálek: prý jiné světy! Vždyť co to může být, ty jiné světy? Buď je ovládneme my, anebo ony ovládnou nás, nic jiného už v těch nešťastných mozcích nebylo. Ech, škoda řeči. Škoda řeči!“
Vstal jsem, popaměti jsem našel lékárničku a plochou lahvičku s prášky pro spaní.
„Budu spát, miláčku,“ řekl jsem a otočil se do tmy, v níž někde vysoko šuměl ventilátor. „Musíme spát. Protože jinak nevím, nevím…“
Posadil jsem se na postel. Dotkla se mé ruky. Uchopil jsem ji, neviditelnou, a držel ji tak bez hnutí, dokud sílu toho objetí neuvolnil spánek.
Ráno, když jsem se probudil, svěží a odpočatý, zdál se mi experiment něčím bezvýznamným, malicherným, nechápal jsem, jak jsem mu mohl připisovat takovou váhu. Ani to, že Harey musela jít do laboratoře se mnou, mi nijak nevadilo. Všechno její úsilí bylo zbytečné, jakmile jsem byl z pokoje pryč déle než několik minut, a tak jsem se vzdal dalších pokusů, i když Harey naléhala (byla ochotna dát se dokonce někam zamknout), a poradil jsem jí, aby si s sebou vzala něco ke čtení.
Více než úkon sám mě zajímalo, co najdu v laboratoři. Kromě dosti značných mezer v regálech a policích s laboratorním sklem a kromě toho, že v některých vitrínách chyběly tabule a deska jedněch dveří byla hvězdovitě rozpukaná, jako by tady nedávno zuřil boj, jehož stopy byly narychlo, ale pečlivě odstraněny, nebylo v tom velikém modrobílém sále nic zvláštního. Snaut, kutící něco na přístroji, se zachoval velmi decentně; přijal Hareyin příchod jako něco naprosto samozřejmého a zdaleka se jí lehce uklonil; když mi navlhčoval skráně a čelo fyziologickým roztokem, objevil se Sartorius. Vyšel z malých dveří, jež vedly do temné komory. Byl v bílém plášti, přes který měl antiradiační zástěru sahající mu až ke kotníkům. Věcný, energický, pozdravil se se mnou, jako kdybychom patřili ke stočlennému kolektivu v nějakém pozemském ústavu a viděli se naposled včera. Teprve teď jsem si všiml, že ten mrtvý výraz dodávají jeho obličeji kontaktní čočky, které nosí pod víčky místo brýlí.
S rukama založenýma na prsou stál a pozoroval, jak mi …
