SARTORIUS
Chodba byla prázdná. Vedla napřed rovně, pak se stáčela doleva. Nebyl jsem nikdy na stanici, ale při výcviku jsem bydlil šest týdnů v její přesné kopii, kterou mají v Institutu na Zemi. Věděl jsem, kam vedou hliníkové schody. Knihovna nebyla osvětlena. Popaměti jsem nahmatal vypínač. Když jsem si v kartotéce vyhledal první svazek Solaristické ročenky i s dodatkem a stiskl knoflík, rozsvítilo se červené světlo. Podíval jsem se do registrátoru - knihu měl vypůjčenou Gibarian. Stejně tak druhou, onen „Malý apokryf“. Zhasl jsem světlo a vrátil se dolů. Bál jsem se vstoupit do jeho kajuty, přestože jsem předtím uslyšel vzdalující se kroky. Mohla se tam vrátit. Hezkou chvíli jsem stál přede dveřmi, až jsem se konečně přemohl, zaťal zuby a vstoupil.
Osvětlený pokoj byl prázdný. Začal jsem se prohrabovat v knihách na podlaze pod oknem; po chvíli jsem však přistoupil ke skříni a zavřel ji. Nesnesl jsem pohled na to prázdné místo mezi kombinézami. Pod oknem dodatek nebyl. Bral jsem do ruky systematicky svazek za svazkem, až jsem konečně dospěl k poslední hromadě knih mezi postelí a skříní; tam jsem hledanou knihu našel.
Doufal jsem, že v ní objevím nějaké další vodítko - a skutečně, ve jmenném indexu byla záložka a červenou tužkou zatrženo jméno, které mi nic neříkalo: André Berton. Vyskytovalo se na dvou různých stránkách. Nalistoval jsem si napřed tu, která byla blíže začátku, a dozvěděl jsem se, že Berton byl náhradním pilotem na Shannahanově lodi. Další zmínka o něm byla o více než sto stran dál. Bezprostředně po přistání zachovávala expedice maximální opatrnost, ale když bylo po šestnácti dnech zřejmé, že plazmatický oceán nejen neprojevuje žádné známky agresivity, ale dokonce před každým předmětem, který se přiblíží k jeho hladině, ustupuje a všemožně se vyhýbá přímému kontaktu s přístroji nebo lidmi, zmírnili Shannahan a jeho zástupce Timolis přísná bezpečnostní opatření, neboť velmi znesnadňovala a zdržovala výzkumné práce.
Expedice se pak rozdělila na malé dvou a tříčlenné skupinky, které podnikaly lety nad oceánem, někdy až do vzdálenosti několika set mil. Vrhače, kterých používali předtím jako ochranné clony kolem místa, kde právě pracovali, umístili kolem základny. První čtyři dny po této změně metodiky uběhly bez sebemenší nehody, nepočítáme-li občasné závady na kyslíkových aparátech u skafandrů; ukázalo se totiž, že výpustné ventily jsou příliš citlivé na korozivní působení jedovaté atmosféry. Museli je proto téměř denně vyměňovat.
Pátý den, tedy jedenadvacátý den od přistání, podnikli dva vědci, Carrucci a Fechner (první byl radiobiolog, druhý fyzik), průzkumný let nad oceánem v malém dvoumístném aeromobilu. Nebyl to létající stroj, ale vznášedlo pohybující se na vzduchovém polštáři.
Když se po šesti hodinách nevrátili, vyhlásil Timolis, který za Shannahanovy nepřítomnosti vedl základnu, poplach a poslal všechny lidi, jež měl k dispozici, aby pátrali po zmizelých.
Nešťastnou shodou okolností bylo toho dne, asi hodinu poté, co vyrazily průzkumné skupiny, přerušeno rádiové spojení. Příčinou byla veliká skvrna na červeném slunci, která vysílala do horních vrstev atmosféry silné korpuskulární záření. Pracovaly jen přístroje na ultrakrátkých vlnách, jež umožňovaly spojení maximálně do vzdálenosti pětadvaceti mil. K dovršení všeho zlého zhoustla před západem slunce mlha a pátrání muselo být přerušeno.
Teprve při návratu na základnu objevila jedna ze záchranných skupin aeromobil ve vzdálenosti sotva 80 mil od břehu. Motor pracoval a stroj se nepoškozen vznášel nad vlnami. V průhledné kabině seděl napůl v bezvědomí pouze jeden člověk - Carrucci.
Dopravili aeromobil na základnu a Carrucciho se ujal lékař; ještě téhož večera přišel k sobě. O Fechnerově osudu nedovedl nic říci. Pamatoval se jen, že když se už hodlali vydat na zpáteční cestu, začalo se mu špatně dýchat. Výdechový ventil jeho dýchacího přístroje se zasekával a do skafandru pronikalo při každém nadechnutí nepatrné množství jedovatých plynů.
…
