ÚSPĚCH
Příští tři týdny byly jako jeden a týž den, který se stále opakoval, pokaždé stejný; okenní štíty se zatahovaly a zvedaly, v noci jsem se plížil z jednoho strašného snu do druhého, ráno jsme vstávali a začínala hra; ale byla to hra? Předstíral jsem klid a Harey ho předstírala také; ta mlčenlivá dohoda, vědomí, že se navzájem klameme, to bylo naše poslední útočiště. Hovořili jsme hodně o tom, jak budeme žít na Zemi, jak se usadíme někde poblíž velkého města a nikdy už neopustíme modrou oblohu a zelené stromy, vymýšleli jsme si společně, jak si zařídíme náš budoucí dům, jak bude vypadat zahrada, ba hádali jsme se dokonce o podrobnosti.. o živý plot, o lavičku… Ale věřil jsem tomu všemu, byť jen vteřinu? Ne. Věděl jsem, že je to nemožné. Věděl jsem to. Protože i kdyby mohla nakrásně opustit stanici živá, na Zemi může přistát jenom člověk - a člověk, to jsou jeho doklady. První kontrola by učinila konec tomuto útěku. Pokusili by se ji identifikovat, oddělili by nás tedy od sebe - a to by ji okamžitě prozradilo. Jediné místo, kde jsme mohli žít spolu, byla stanice. Věděla to Harey? Určitě. Řekl jí to snad někdo? Ve světle toho všeho, co se tady stalo - asi ano.
Jednou v noci jsem ve spánku uslyšel, jak Harey potichu vstává. Chtěl jsem ji obejmout. Už jenom v mlčení, už jenom potmě jsme mohli být ještě aspoň na chvíli svobodni, v zapomenutí, které bylo v tom zoufalství obklopujícím nás ze všech stran jen chvilkovým přerušením muk. Nevšimla si asi, že jsem se probudil. Než jsem stačil natáhnout ruku, byla z postele pryč. Uslyšel jsem - ještě stále v polospánku - kroky bosých nohou. Zmocnil se mne neurčitý strach.
„Harey?“ zašeptal jsem. Chtěl jsem vykřiknout, ale neodvážil jsem se. Posadil jsem se na lůžku. Dveře na chodbu byly jen přivřeny. Tenká světelná jehla protínala napříč kabinu. Zdálo se mi, že slyším tlumené hlasy. Mluví s někým? S kým?
Vyskočil jsem z postele, ale posedl mě tak hrozný strach, že mi nohy vypověděly poslušnost. Chvíli jsem stál a naslouchal - bylo ticho. Pomalu jsem se odplížil zpět do postele. V hlavě jsem cítil lomozící puls. Začal jsem počítat. Když jsem došel k tisícovce, dveře se nehlučně otevřely. Harey vklouzla dovnitř a znehybněla, jako by se zaposlouchala do mého dechu. Snažil jsem se, aby zněl pravidelně.
„Kris?…“ zašeptala tichounce.
Neozval jsem se.
Vklouzla rychle do postele. Cítil jsem, jak leží, natažená, bez hnutí. Ležel jsem vedle ní rovněž bez pohybu, nevím ani, jak dlouho. Pokoušel jsem se vymýšlet si otázky, jimiž ji oslovím, ale věděl jsem, že já první nepromluvím. Potom, asi za hodinu, jsem usnul.
Ráno bylo stejné jako vždycky. Prohlížel jsem si ji podezíravě jen tehdy, když to nemohla vidět. Po obědě jsme seděli vedle sebe přímo proti panoramatickému oknu, za nímž pluly nízké, rezavé mraky. Stanice je rozrážela jako koráb vlny. Harey četla nějakou knihu a já jsem upadl do jednoho ze svých bezmyšlenkovitých zahledění, která bývala teď pro mne jediným oddechem. Všiml jsem si, že když nakloním hlavu v určitém úhlu, vidím v okenní tabuli odraz nás obou, průsvitný, ale zřetelný. Odtáhl jsem ruku z opěradla. Harey - viděl jsem to v okně - se rychle pohledem přesvědčila, že se dívám na oceán, pak se sklonila k opěradlu a dotkla se ho rty v místech, kde jsem měl před chvílí ruku. Seděl jsem dále, nepřirozeně strnulý, a ona sklonila opět hlavu nad knihu.
„Harey?“ řekl jsem tiše, „kde jsi byla dnes v noci?“
„V noci?“
„Ano.“
„To… se ti asi něco zdálo, Krisi. Nikde jsem nebyla.“
„Opravdu jsi nebyla z pokoje venku?“
„Ne. To se ti muselo zdát.“
„To je možné,“ řekl jsem. „Ano, asi se mi to zdálo…“
Večer, už jsme si lehali, začal jsem znovu mluvit o naší cestě, o našem návratu na Zem.
„Ach, nechci o tom nic slyšet,“ řekla. „Nemluv o tom, Krisi. Víš přece…“
„Co?“
„Ne. Nic.“
Když jsme už leželi, řekla, že má žízeň.
„Na stole stojí sklenice se šťávou, podej mi ji, prosím tě.“
Vypila polovičku a podala mi ji. Neměl jsem žízeň.
„Na mé zdraví,“ usmála se. Vypil jsem šťáv…
