„MALÝ APOKRYF“
Kůži v obličeji a na rukou jsem měl popálenu. Vzpomněl jsem si, že když jsem hledal uspávací prostředek pro Harey (kdybych mohl, musel bych se teď smát, jak jsem byl naivní), viděl jsem v lékárničce kelímek s mastí na spáleniny; šel jsem tedy do svého pokoje. Otevřel jsem dveře a v rudé záři západu jsem spatřil, že v křesle, u kterého klečela předtím Harey, někdo sedí. Ochromil mě strach, panicky jsem ucukl zpět a chtěl se dát na útěk; trvalo to jen zlomek vteřiny. Sedící člověk zvedl hlavu. Byl to Snaut. Otočen ke mně zády, nohu přes nohu (stále měl na sobě tytéž plátěné kalhoty popálené chemikáliemi), prohlížel si nějaké papíry. Na stolku jich ležela celá hromádka. Když mě uviděl, odložil je a chvíli na mne zachmuřeně hleděl přes okraje brýlí, které mu seděly na konci nosu.
Beze slova jsem šel k umyvadlu, vzal jsem si z lékárničky polotekutou mast a začal jsem si natírat nejvíc popálená místa na čele a na tváři. Naštěstí jsem příliš neotekl, a protože jsem pevně sevřel víčka, očím se nestalo nic. Několik větších puchýřů na spánku a na tváři jsem propíchl sterilní injekční jehlou a vytlačil z nich tekutinu. Pak jsem si na obličej přilepil dva kusy navlhčené gázy. Celou tu dobu mě Snaut pozorně sledoval. Nevšímal jsem si toho. Když jsem byl konečně s ošetřením hotov (obličej mě pálil čím dál víc), sedl jsem si do druhého křesla. Napřed jsem však z něho musel odstranit Hareyiny šaty. Byly to úplně normální šaty, až na to, že neměly žádné zapínání.
Snaut měl ruce sepjaty na špičatém koleně a kritickým pohledem sledoval mé pohyby.
„Tak co, popovídáme si?“ ozval se, když jsem si sedl.
Neodpověděl jsem, jen jsem si poopravil gázu, která se mi svezla s obličeje.
„Měli jsme hosty, že?“
„Ano,“ odpověděl jsem suše. Neměl jsem nejmenší chuť přizpůsobovat se jeho tónu.
„A zbavili jsme se jich? Podívejme, s jakou vervou ses do toho pustil!“
Ukázal si na čelo, které se mu ještě stále loupalo. Bylo však už vidět růžové skvrny nové kůže. Zíral jsem na to jako omámený. Jak to, že mě to Snautovo a Sartoriovo opálení ještě netrklo? Celou tu dobu jsem si myslel, že je to od slunce - ale na Solaris se přece nikdo neopaluje…
„Ale začal jsi zřejmě dost skromně, že?“ pokračoval Snaut, nevšímaje si záblesku náhlého pochopení, které mě osvítilo. „Narkotika, radikálně působící léky, zápas ve volném stylu - ano?“
„Oč ti jde? Chceš-li, můžeme si promluvit jako rovný s rovným. Ale jestliže chceš vtipkovat, tak raději jdi.“
„Někdy vtipkuje člověk mimoděk,“ řekl. Zvedl ke mně přimhouřené oči.
„Chceš mi snad namluvit, žes nevzal ani provaz, ani kladivo? A kalamářem jsi náhodou neházel? Podobně jako Luther? Ne? No,“ ušklíbl se, „to jsi teda chlapík! Dokonce i umyvadlo je celé, ani hlavu ses tomu nepokoušel rozbít, ani pokoj jsi nezdemoloval, jenom jsi to hned, bez dlouhých cirátů sbalil, vystřelil a basta?!“
Podíval se na hodinky.
„Měli bychom teď mít pro sebe dvě, možná i tři hodiny,“ uzavřel. Díval se na mne chvíli s nepříjemným úsměvem, než znovu začal:
„Tak ty říkáš, že jsem sketa?“
„Taky že jsi,“ potvrdil jsem důrazně.
„Opravdu? A kdybych ti to byl řekl, uvěřil bys? Uvěřil bys třeba jen jedinému slovu?“
Mlčel jsem.
„Gibariana to postihlo prvního,“ pokračoval, stále s oním falešným úsměškem. „Zamkl se ve své kabině a mluvil s námi jenom skrz dveře. A my - snad ti došlo, co my na to?“
Věděl jsem to, ale raději jsem mlčel.
„No samozřejmě. Usoudili jsme, že zešílel. Skrz ty dveře nám něco řekl, ale ne všechno. Snad ti došlo dokonce i to, proč se tajil s tím, koho u sebe má? Vždyť to přece víš už sám: suum cuique - každému, co jeho jest. Jenže Gibarian byl skutečný vědec. Požádal, abychom mu dali šanci.“
„Jakou šanci?“
„No, pokoušel se, jak se domnívám, nějak to určit, vypořádat se s tím, rozřešit to: pracoval v noci. Víš, co dělal? Jistě to víš!“
„Ty výpočty,“ řekl jsem. „V zásuvce. V radiokabině. To dělal on?“
„On. Jenže tehdy jsem o tom ještě nevěděl.“
„Jak dlouho to trvalo?“
„Návštěva? Asi týden. Rozhovor…
