Celá e-kniha Solaris ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
HOSTÉ
Spěšně jsem složil Gibarianovy poznámky a strčil si je do kapsy. Přistoupil jsem pomalu ke skříni a nahlédl dovnitř - kombinézy a šatstvo byly namačkány do jednoho kouta, jako kdyby byl ve skříni někdo stál. Zpod hromady papíru na dně čouhal růžek obálky. Zvedl jsem ji. Byla adresována mně. Se sevřeným hrdlem jsem obálku roztrhl a musel jsem se přemoci, abych rozložil malý lístek, který byl uvnitř.
Gibarian na, něj napsal svým pravidelným, neobyčejně drobným, ale čitelným písmem:
Ann. Solar. Vol. I. dodatek, rovněž: Votum separatum J. Messengera ve věci F. Ravintzerův „Malý apokryf“.
To bylo vše, ani slůvko víc. Rukopis jevil známky spěchu. Byla to nějaká důležitá zpráva? Kdy to psal? Rozhodl jsem se, že zajdu co nejdříve do knihovny. Onen dodatek k prvnímu ročníku Solaristické ročenky jsem znal, či spíše věděl jsem o jeho existenci, ale neměl jsem jej nikdy v rukou, měl totiž už jen historickou cenu. Zato však o žádném Ravintzerovi ani o jeho „Malém apokryfu“ jsem v životě neslyšel.
Co mám dělat?
Už jsem se o čtvrt hodiny opozdil. Ode dveří jsem očima ještě jednou přelétl celý pokoj. Teprve teď jsem si všiml postele přiklopené svisle ke stěně; zacláněla mi ji rozprostřená mapa Solaris. Za mapou něco viselo. Byl to kapesní magnetofon v pouzdře. Vyňal jsem přístroj a pouzdro jsem pověsil na původní místo. Podíval jsem se na počítač. Téměř celá cívka byla nahraná. Strčil jsem magnetofon do kapsy.
Opět jsem se na okamžik se zavřenýma očima zastavil u dveří a usilovně se vposlouchával do ticha, které vládlo za nimi. Nic. Otevřel jsem, chodba mi připadala jako černá jeskyně; teprve teď jsem sňal tmavé brýle a spatřil slabá stropní světla. Zavřel jsem za sebou dveře a dal jsem se vlevo, k radiokabině.
Blížil jsem se k okrouhlé hale, z níž se paprskovitě rozbíhaly chodby na všechny strany; procházel jsem právě kolem ústí úzké postranní chodbičky vedoucí, myslím, ke koupelnám, když jsem najednou uviděl velikou, nezřetelnou postavu splývající téměř s pološerem.
Zastavil jsem se jako bleskem zasažený. Z druhé strany této chodbičky se blížila pomalým, kachním krokem obrovská černoška. Viděl jsem, jak se jí zaleskla bělma očí, a zaslechl jsem měkké ťapání jejích bosých chodidel. Neměla na sobě nic než žlutavě lesklou, jakoby ze slámy upletenou sukni; měla obrovské svislé prsy a její černé paže by mohly svým objemem závodit se stehny normálního člověka. Prošla kolem mne ve vzdálenosti sotva jednoho metru, aniž se na mne podívala, a opět se vzdalovala, kolébajíc se ve sloních kyčlích, podobná oněm steatopygickým soškám ze starší doby kamenné, s nimiž se setkáváme v archeologických muzeích. V místech, kde se chodba zatáčela, odbočila, a zmizela ve dveřích Gibarianovy kabiny. Když otvírala dveře, ocitla se na okamžik v záři jasnějšího světla z pokoje. Dveře se tiše zavřely a já jsem zůstal sám. Pravou rukou jsem uchopil levou dlaň a vší silou ji sevřel, až to zapraskalo v kostech. Omámeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Co se stalo? Co to bylo? Najednou, jako by mi někdo dal facku, jsem si vzpomněl na Snautovo varování. Co to mělo znamenat? Co tady dělala ta obludná Venuše? Kde se tu vzala? Udělal jsem jeden jediný krok směrem ke Gibarianově kabině, ale vzápětí jsem opět znehybněl. Věděl jsem až příliš dobře, že tam nevstoupím. Rozšířeným chřípím jsem zkoumal vzduch. Něco tady nesouhlasilo, něco bylo jinak, než mělo být - no ovšem! Instinktivně jsem čekal nepříjemný, pronikavý pach černoščina potu, ale ani když procházela kolem mne, neucítil jsem nic.
Nevím, jak dlouho jsem tu stál, opřen o chladný kov stěny. Stanice byla ponořena do ticha a jediným slyšitelným zvukem byl vzdálený, monotónní bzukot klimatizačních kompresorů.
Plácl jsem se zlehka přes tvář a vykročil zvolna k rádiové stanici. Když jsem stiskl kliku, uslyšel jsem ostře znějící hlas:
„Kdo je?“
„Já, Kelvin.“
Seděl u stolku mezi hromadou hliníkových krabic a vysílacím pultem a jedl přímo z konzervy mastný koncentrát. Bylo mi záhadou, proč se rozhodl by…
