MONSTRA
Uprostřed noci mne probudilo světlo. Nadzvedl jsem se na lokti a druhou rukou jsem si zaclonil oči. Harey, zahalená do prostěradla, seděla v nohách postele, schoulená, obličej zasypán vlasy. Ramena se jí otřásala. Bezhlese plakala.
„Harey!“
Schoulila se ještě víc.
„Co je ti?… Harey…“
Posadil jsem se na lůžku, ještě ne zcela probuzený, setřásaje ze sebe pozvolna zlý sen, který mě před chvílí tlačil. Děvče se chvělo. Objal jsem ji. Odstrčila mě loktem. Schovávala přede mnou obličej.
„Milá moje.“
„Neříkej mi tak.“
„Ale, Harey, co se stalo?“
Uviděl jsem její mokrou, uplakanou tvář. Veliké, dětské slzy se jí kutálely po lících, třpytily se v dolíčku na bradě, kapaly na prostěradlo.
„Ty mě nechceš.“
„Co tě to napadlo!“
„Slyšela jsem to.“
Ucítil jsem, jak mi celý obličej trne.
„Co jsi slyšela? To jsi špatně rozuměla, to byla jenom…“
„Ne. Ne. Říkal jsi, že to nejsem já. Abych šla pryč. Šla bych. Bože! Šla bych, jenže nemůžu. Nevím, čím to je. Chtěla jsem, ale nemůžu. Jsem tolik, tolik ničemná!“
„Blázínku!!!“
Sevřel jsem ji, přitiskl ze všech sil k sobě, všechno co bylo předtím, se rozplývalo, líbal jsem její ruce, mokré, slané prsty, znovu a znovu jsem mumlal jakési sliby, přísahy, prosil za odpuštění, říkal jsem, že to byl pitomý, odporný sen. Pomalu se uklidnila. Přestala plakat. Oči měla velikánské, náměsíčné. Byly už suché. Odvrátila se ode mne.
„Ne,“ řekla, „mlč, je to zbytečné. Nejsi ten, cos býval…“
„Já že nejsem!…“
Vydralo se mi to z hrdla jako zasténání.
„Nejsi. Nechceš mě. Cítím to už dlouho. Dělala jsem, že to nevidím. Myslila jsem si, že se mi to zdá nebo co. Ale ne. Chováš se… jinak. Nebereš mě vážně. Byl to sen, ano, ale zdálo se ti o mně. Volal jsi mě jménem. Štítil ses mne. Proč! Proč?!“
Klekl jsem si před ni, objal jsem jí kolena.
„Maličká…“
„Nechci, abys mi tak říkal. Nechci, rozumíš?! Nejsem žádná maličká. Jsem…“
Propukla ve vzlykot a padla tváří na postel. Vstal jsem. Od ventilačních otvorů s tichým šelestem vál chladný vzduch. Bylo mi zima. Přehodil jsem si koupací plášť, posadil se na lůžko a dotkl se jejího ramene.
„Harey, poslyš. Něco ti řeknu. Povím ti pravdu…“
Pomalu si sedla, opírajíc se o ruce. Viděl jsem, jak jí pod tenkou kůží pulsují tepny. Obličej mi začal znovu trnout a byla mi taková zima, jako bych stál na mrazu. V hlavě jsem měl jako vymeteno.
„Pravdu?“ řekla. „Svaté slovo?“
Neodpověděl jsem hned, musel jsem přemoci křečovité sevření hrdla. Bývalo to takové naše zaklínadlo. Jakmile padlo, nikdo z nás se už nedovážil nejen lhát, ale dokonce ani něco zamlčet. Bývaly doby, kdy jsme se navzájem až do úmoru mučili nadměrnou upřímností v naivním přesvědčení, že nás to zachrání.
„Svaté slovo,“ odpověděl jsem vážně. „Harey…“
Čekala.
„Ty ses taky změnila. Všichni se měníme. Ale to jsem nechtěl říct. Opravdu to vypadá tak… že z nějakého důvodu, který neznáme dobře ani já, ani ty… mě nemůžeš opustit. Ale to je koneckonců dobře, protože já tě taky nemůžu…“
„Krisi!“
Zvedl jsem ji i s prostěradlem, do něhož byla zabalena. Jeho cíp, vlhký od slz, mi ležel na rameni. Nosil jsem ji po pokoji. Pohladila mě po tváři.
„Ne. Ty ses nezměnil. To já jsem se změnila,“ šeptla mi do ucha. „Něco se se mnou děje. Je to snad tohle?“
Zadívala se na prázdný obdélník po rozbitých dveřích, jejichž zbytky jsem večer odnesl do skladiště. Budu muset zavěsit nové, pomyslil jsem si. Posadil jsem ji na postel.
„Spíš ty vůbec?“ zeptal jsem se, stoje nad ní se svěšenýma rukama.
„Nevím.“
„Jak to, že nevíš. Tak si přece vzpomeň, drahoušku.“
„Nebude to asi pravý spánek. Možná že jsem nemocná. Jenom tak ležím a přemýšlím, víš…“
Zachvěla se.
„O čem?“ zeptal jsem se šeptem, protože bych se asi nevzmohl na hlasité slovo.
„Jsou to strašně divné myšlenky. Nevím, kde se ve mně berou.“
„Například?“
Musím zůstat klidný bez ohledu na to, co uslyším, pomyslil jsem si a připravil se na její slova jako na silnou ránu.
Zavrtěla bezradně hlavou.
„Je to takové nějaké… pořád dokolečka…“
„Nerozumím…
