STARÝ MIMOID
Seděl jsem u velkého okna a hleděl na oceán. Neměl jsem nic na práci. Hlášení, které jsme zpracovávali pět dnů, bylo teď svazkem vln ženoucích se prázdnem někam k souhvězdí Orionu. Jakmile dorazí k tmavé prachové mlhovině, která se rozprostírá v prostoru osmi trilionů krychlových mil a pohlcuje každý signál, každý světelný paprsek, narazí na první stanici retranslačního řetězu. Odtud, od jedné radiobóje k druhé, skoky dlouhými miliardy kilometrů, poletí po křivce obrovského oblouku, až poslední retranslační stanice, kovové těleso plné těsně vedle sebe srovnaných precizních přístrojů, s podlouhlou tlamou směrové antény, jej ještě jednou soustředí, zesílí a vrhne dále do prostoru, směrem k Zemi. Pak uplynou měsíce a stejný svazek energie, vystřelený ze Země a vlekoucí za sebou brázdu kmitočtových deformací gravitačních vln Galaxie, dorazí k čelu kosmického mraku, proklouzne jím, zesilován náhrdelníkem volně poletujících bojí, a s nezmenšenou hbitostí poletí ke dvěma sluncím Solaris.
Oceán pod vysokým červeným sluncem byl černější než jindy. Rezavá mlha rozmazávala jeho styčnou čáru s oblohou. Ten den byl výjimečně parný, jako by věštil jednu z oněch nesmírně řídkých a nepředstavitelně prudkých bouří, které se několikrát za rok přeženou nad planetou. Jsou důvody k domněnce, že její jediný obyvatel kontroluje počasí a tyto bouře vyvolává sám.
Ještě několik měsíců jsem měl vyhlížet z těchto oken, pozorovat z výšky východy bílého zlata a unavené červeně, tu a tam nějakou symetriádu zrcadlící se v tekuté erupci, ve stříbřité bublině, sledovat putování štíhlých hbitků nakloněných proti větru, setkávat se s napůl zvětralými, rozsypávajícími se mimoidy. Jednoho krásného dne se začnou všechny obrazovky videofonů třepotat světlem, celá odedávna mrtvá elektronická signalizace ožije, uvedena do provozu impulsem vyslaným ze vzdálenosti statisíců kilometrů, a zvěstuje, že se blíží kovový kolos, který se pak za táhlého hřmění gravitorů snese nad oceán. Bude to Ulixes nebo Prométheus anebo některý jiný velký křižník dalekého doletu. Až budu po můstku opouštět plochou střechu stanice, uvidím na jeho palubách řady bíle opancéřovaných robotů, kteří nesdílejí s člověkem prvotní hřích a jsou tak nevinní, že vykonají každý rozkaz až po úplné sebezničení anebo zničení překážky, která se jim postaví do cesty, pokud jim takto naprogramujeme oscilace v jejich paměťových krystalech. A pak se loď dá do pohybu, bezhlučně, rychleji než hlas, zanechávajíc za sebou kužel basového hřmění, které bude sahat až k oceánu, a tváře všech lidí rozjasní na okamžik myšlenka, že se vracejí domů.
Ale já jsem neměl domov. Země? Myslil jsem na její veliká, přelidněná, hučící města, v kterých se ztratím, zaniknu stejně, jako kdybych býval udělal to, co jsem chtěl udělat druhou nebo třetí noc tady: vrhl se do oceánu, který se těžce převaloval ve tmě. Utopím se v lidech. Budu mlčenlivý a rozvážný, a proto ceněný společník, budu mít mnoho známých, dokonce i přátel, budu mít ženy, a možná dokonce jednu ženu. Nějakou dobu se budu muset nutit, abych se usmíval, klaněl, vstával, prováděl tisíce drobných úkonů, z nichž se skládá zemský život, až je nakonec přestanu vnímat. Najdu si nové zájmy, novou práci, ale neoddám se jim celý. Ničemu a nikomu, už nikdy v životě. A je možné, že v noci budu vyhlížet tam, kde na obloze pohlcuje temný prachový mrak záři dvou sluncí, a budu vzpomínat na všechno, dokonce i na to, co si myslím teď, a že si se shovívavým úsměvem, v němž bude drobet smutku, ale i pocitu převahy, vzpomenu na svou bláznivost a na své naděje. Vůbec si nemyslím, že onen Kelvin z budoucnosti bude horší než ten Kelvin, který byl pro věc zvanou Kontakt odhodlán ke všemu. A nikdo nebude mít právo mne odsoudit.
Do kabiny vstoupil Snaut. Rozhlédl se, pak pohlédl na mne. Vstal jsem a šel ke stolu.
„Chtěls něco?“
„Zdá se, že nemáš nic na práci?…“ zeptal se, mrkaje očima. „Mohl bych ti něco dát, jsou tady nějaké výpočty, nějak zvlášť to sice nespěchá…“
„D…
