Jak jsem vyhrál válku (Patrick Ryan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA DVACÁTÁ

S Rusy jako s jednotlivci se nám jedná snadno. Rusové mají nepochybně rádi americký lid. Mají rádi Spojené státy ... především s námi chtějí udržet přátelské vztahy ... jsou to houževnatí, odhodlaní lidé, kteří myslí a jednají právě tak jako vy a já ...

Zápisky Harryho Hopkinse z Bílého domu

1. srpna 1945

 

Sklonem k štědrosti, tím, jak rád se směje, oddaností vůči svým druhům a zdravým, přímým pohledem na záležitosti denního života se mi prostý Rus zdá výrazně podobný typu, kterému říkáme „průměrný Američan“.

Generál Dwight D, Eisenhower

Křížové tažení v Evropě, 1948

 

Dvanáctá četa, vždycky věrná své tradici, čekala, až ženisti postaví svůj most, a na prvního apríla 1945 překročila Rýn suchou nohou. Postupovali jsme za obrněnou vozbou k Labi a byli bychom se tam dostali o čtrnáct dní dřív, kdyby města po cestě nebyla zase jednou tak přehnaně rozbombardovaná, že byla téměř neprůjezdná. Dorazili jsme k říční linii koncem dubna a německý odpor s naším postupem vytrvale slábl. Když se Hitler poslední den v měsíci zabil, došlo k úplnému zhroucení a my nerušeně postupovali k baltickému pobřeží, abychom odřízli dánský poloostrov. Myslím nerušeně, pokud jde o nepřátelské akce, ale na každém kroku se nám pletly do cesty ohromné zástupy vzdávající se Wehrmacht, konvoje vozů s koňskými potahy plné osvobozených a rozradovaných válečných zajatců a smečky opilých bezdomovců, zdivočelých svobodou, vyjících neznámými jazyky a neúnavně shánějící další dávky alkoholu.

Když jsme se tak prodírali k Wissmaru, dověděli jsme se, že Rusové se blíží od Rostocku, padesát kilometrů na východ od nás. Velitel skupiny armád plný starostí, aby nedošlo k další válce proti Rusům, sotva jsme skončili válku proti Němcům, vydal zvláštní rozkazy o způsobu, jak se s našimi chrabrými spojenci setkáme. Rádio nebylo k ničemu, poněvadž bychom se byli nedorozuměli, a nerozvážné vysílání hlídek by očividně vyvolalo těžkosti. Proto bylo stanoveno, že tam, kde má dojít s Rusy k bezprostřednímu styku, obě strany zastaví postup, jejich velitelé se sejdou a podle svých nejlepších schopností vymezí jasné hranice a demarkační linii. Před takovým historickým dostaveníčkem jsem měl pocit, že okolnosti ospravedlňují zvláštní proslov k mým vojákům.

„Blížíme se, chlapci,“ začal jsem, „ke konci cesty. Prošli jsme spolu kamenitou stezkou napříč světem od první porážky ke konečnému vítězství. V Africe, v Itálii, v Řecku, ve Francii i v Německu jsme to skopčákům natírali, drtili jsme je, knokautovali je a zaháněli je do moře. Jednou jsme byli nahoře a podruhé dole, prožili jsme spolu dobré i zlé, ale vždycky jsme se společně probojovali vstříc závěrečnému vítězství. A teď, když Velký rozhodčí nad námi za chvíli odpíská konec téhle druhé světové války, chtěl bych, abyste věděli, jak jsem vděčný, že jsem měl to štěstí velet tak skvělé jednotce. Nebylo šťastnějších bratří ve zbrani než stará dobrá dvanáctá četa. Bez vaší statečnosti, vaší pravé britské kuráže a vaší věrné oddanosti povinnostem bych byl nezmohl nic. My velitelé můžeme jenom vymýšlet a plánovat, vydávat rozkazy a inspirovat, využívat svých mozků, výcviku a bohem nám daných schopností, abychom vás, chlapci, vyslali do bitvy na nejlepší možnou házecí dráhu. Za vítězství, kterých jsme dobyli, vděčíme právě tak vašemu ušlechtilému úsilí jako mému taktickému vedení. Byla to velká výsada, že jsem vás všechny směl vést v boji za osvobození duše Evropy zpod paty agresora. Jménem Jeho Veličenstva krále a britského lidu vám vzdávám svůj prostý vojácký dík. Děkuji vám, chlapci... děkuji vám ... jednomu každému ...“

Při druhém děkuji vám jsem si dovolil trochu přiškrtit hlas.

„Dost!“ popotáhl vojín Drogue a vysmrkal se tak hlasitě jako siréna v mlze. „Dyť mi sakra utrhnete srdce!“

„Ale teď, když jsme vyhráli válku,“ pokračoval jsem, „musíme zajistit, abychom vyhráli i mír. A evropský mír v příštích letech bude záviset na přátelství a dobrých vztazích mezi Brity a Rusy. Ještě dnes nebo zítra si podáme ruce s našimi chrabrými sovětskými spojenci. Na prvních dojmech vždycky záleží. A tentokrát budou životně důležité pro světový mír. Doufám, že dvanáctá četa přijme Rusy s otevřeným srdcem a projeví vůči nim onu dobrou vůli a bodrost, kterou britský voják proslul po celém světě.“

„Viděl jsem je na vobrázkách,“ řekl desátník Hink. „Rasputina a celou tu partu.“

„Doporučuji vaší pozornosti pocity našeho nejušlechtilejšího spojence, nedávno bolestně oplakaného prezidenta Roosevelta, který znal Rusy tak dobře. Shledal, že jako s jednotlivci se s nimi jedná snadno, že mají nepochybně rádi lid Spojených států, se kterým chtějí především udržet přátelské vztahy, a že jsou to houževnatí, odhodlaní lidé, kteří myslí a jednají právě tak jako každý prostý Američan. Jak tedy vidíte, sám prezident říká, že Rusové se nijak neliší od Američanů. A s Američany jsme vždycky vyšli dobře. Proto vyjdeme dobře i s Rusy ...“

„Ty parchanty amerikánský jsem nikdy neměl rád,“ zavrčel vojín Spool. „Aspoň doufám, že Rusové nebudou žvejkat žvejkačku.“

„A dál mi dovolte,“ zdůraznil jsem, „abych vám doporučil názory našeho vrchního velitele, samotného generála Eisenhowera, který zná právě tolik Rusů jako prezident Roosevelt. Ten na základě svých zkušeností shledává, že sklonem k štědrosti, tím, jak rád se směje, oddaností vůči svým druhům a zdravým, přímým pohledem na záležitosti denního života je prostý Rus výrazně podobný typu, kterému říkáme průměrný Američan ...“

„Ať žije můj zdravej, přímej pohled na záležitosti denního života,“ řekl desátník Dooley. „Na shledanou v dragstoru, Vorošilove!“

„Frantíci, Němčouři, Janci,“ zahučel vojín Drogue temně. „Jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet.“

„Je jasné,“ pokračoval jsem, „že naši američtí přátelé spoléhají na to, že v Rusku získají přátele a budou na ně mít vliv. Zřejmě chtějí proměnit svůj válečný triumf v mírové vítězství. My si musíme počínat stejně. V několika příštích dnech se každý z nás, příslušníků staré dobré dvanácté čety, musí považovat za frontovního velvyslance dobré vůle mezi Angličany a Sověty. Každý z nás musí podat ruku k pozdravu každému ruskému vojákovi, kterého potká. Bojovník zdraví bojovníka po čacky dobojované bitvě, Východ se setkává se Západem v triumfujícím kamarádství, každý úsměv, každé slovo, každé drsné vojácké poplácání po zádech ukovává další článek v novém řetězu přátelství mezi Britským společenstvím národů a veškerou Rusí. V našich rukou leží klíč k evropskému míru za našich časů ...“

„Kdybych to byl věděl,“ poznamenal desátník Dooley, „tak jsem si vzal paraple.“

Dne 2. května jsme dorazili na dohled k Baltu, když přišel rozkaz zastavit postup. Jako východní hranice mušketýrů byla určena řeka Lenlo a dvanáctá četa byla ubytována v selském stavení nad mostem mezi Klaghausem a Rostockem. Poslušen pokynu armádního velitele jsem se na tu příležitost připravil. Opatřil jsem si velkou britskou vlajku, z ukořistěného mikulášského pláště jsem zhotovil rudou vlajku a namaloval jsem dvě velké tabule s bílou šipkou v černém poli.

Svěřil jsem posádku seržantu Transomovi a odebral jsem se k mostu sám se svou demarkační výzbrojí. Chtěl jsem jasně vyznačit hraniční čáru ještě před příchodem Rusů, aby pak nedošlo k žádnému nedorozumění. Také jsem chtěl první setkání vyřídit osobně, abych tak od začátku zajistil vzájemnou dobrou vůli a vyhnul se nebezpečí, že nějaký nediplomatický podřízený šlápne vedle.

Namaloval jsem napříč v půlce mostu tlustou bílou čáru, na naší straně jsem vztyčil britskou vlajku s jednou šipkou ukazující na západ, a na druhé straně jsem umístil rudou vlajku s druhou šipkou směřující k východu. Právě včas. Historický okamžik nadcházel. Ze zatáčky silnice ve vzdálenosti dvou set kroků se vynořila ruská pěší hlídka. Bylo to asi třicet ouřezků, každý nesl přes rameno pytel a v rukou samopal. Tři balancovali na bicyklech, soustředěně si hryzali spodní rty, hazardně a zarytě se potýkali s rovnováhou.

„Vítejte, továryši!“ zvolal jsem a zdvihl jsem zaťatou pěst ke komunistickému pozdravu. „Ať žije Stalin! Ať žije Churchill! Třikrát hurá veškeré Rusi! Zdravím vás jménem spojeneckých branných sil v západní Evropě.“

Neodpověděli ani slovem uznání nebo blahopřání, nýbrž pochodovali mlčky dál. Vyšel jsem jim vstříc s pohostinné rozepjatou náručí.

„Vítejte, továryši! Ať žijí bojovníci chrabré Rudé armády! Zdravím vás jménem prostého britského lidu!“

Nahrnuli se kolem mne, černé knoflíkovité oči zůstávaly bez výrazu, lícní kosti jim pokrývala vrstva hnědého prachu. Najednou vyrazila myriáda rukou a popadla mě ze všech stran, za ruce, za kotníky i za ramena, a škubala za všechny cípy mého battledressu.

„Vítejte, továryši!“ opakoval jsem povzbudivě. „Ať žije maršál Stalin! Ať žije Timošenko! Hurá SSSR! Jsem britský důstojník. Jsem váš chrabrý spojenec ... Bojovali jsme bok po boku proti nacistickým hordám ...“ Asi nerozuměli anglicky. Baret mi zmizel z hlavy, boty jsem měl najednou zuté.

„Ug,“ řekl držitel levé boty.

„Ug-ug,“ řekl ten, co získal pravou.

„Ale to snad ne!“ křičel jsem. „Jsme přece továryši ... přátelé ... spojenci. Kde je váš důstojník?“

Snažil jsem se vstát, ale stovky prstů mě přidržely.

„Pomoc!“ zařval jsem. „Pomoc! Dvanáctá četo Ke mně!“

Silnicí se rozlehl blížící se pokřik a dupot britských ocvočkovaných bagančat mi zazněl jako hudba.

„Pustíte ho, chlapi zatracení!“ řval seržant Transom.

„To si vypijete!“ hulákal desátník Dooley a rozháněl se opaskem. „Štípnout mušketýrům velitele čety, to by se vám chtělo? Zloději!“

A celá četa se vrhla na únosce opasky, přezkami i bagančaty ... Moji nosiči mě pustili a já se skutálel po asfaltu do příkopu u silnice, bodláky mě nepříjemně píchaly skrz buničinu spodků a trnité hlohové větve mi trhaly triko ... Podle toho, jak hulákali, a podle lahví, kterými se oháněli, jsem usoudil, že moji mušketýři objevili zase jednou nějaké víno ... Jak se tak rvali s Rusy a sami mezi sebou, když přišli o partnera, počínali si jako v sobotu večer po dostizích v Blaydonu.

Vyprostil jsem si triko z hloží a postavil jsem se zase na nohy.

„Stůj!“ zařval jsem a zamával jsem velitelsky rukama. „Ve jménu anglo-sovětské spolupráce a poválečného míru v Evropě, nechte té nechutné rvačky!“

Obě strany překvapeně vzhlédly... na vteřinu povolily škrtící chvaty ... na okamžik ustalo bušení pěstí... pak se Rusové odpoutali a rozběhli se zpátky na silnici. Seržant Transom pronásledoval posledního z nich dvacet kroků. Vojín Drogue po nich házel kamením. Desátník Hink zasáhl jednoho z nich do zátylku dalekonosnou láhví.

„Viděli jste to jaktěživi?“ hrozil se seržant Transom. „Taková do nebe volající troufalost! Svlíknout živýho mušketýra z hadrů! ... Tady to máte, pane ... Vaši blůzu a kalhoty.“

„Díky,“ řekl jsem v daleko lepším rozpoložení. „Bylo to od vás hezké, že jste mě přišli zachránit. Ale musím odsoudit, že jste proti našim spojencům použili násilí. Měli jste se řídit příkladem londýnské metropolitní policie a nevynakládat víc síly, než bylo třeba, abyste je zadrželi. Kdybyste to byli udělali a dali mi příležitost promluvit k nim v klidu, určitě bych byl toho incidentu využil ve prospěch anglo-ruských vztahů. Takhle se obávám, že vaše neoprávněné osobní násilí proti našim druhům ve zbrani může navždycky otrávit jejich mysli zaujetím proti Britům. Tím, že jste pokračovali v půtce, i když mě už pustili, jste možná ohrozili evropský mír na řadu příštích let. Nemyslete si, že jsem nevděčník, ale —“

„Pozor, kluci!“ zařval seržant Transom. „Připravte se ... vypadá to, že jdou znovu na to.“

Ze zatáčky se znovu vynořila ruská hlídka. V jejím čele kráčel voják s frčkami na rukávu a nesl před sebou mou levou botu. Když vykročili po mostě, byly jejich tváře samý úsměv, kynuli a mávali stejně srdečně jako královské osobnosti projíždějící autem ulicemi.

„Ug ... Ug .. . Ug-Ug!“ zavelel vůdce. Jeho muži zastavili. Vůdce pokročil vpřed, zářil od ucha k uchu a odevzdal botu seržantu Transomovi. Když seržant obětinu přijal, přitiskl si ho Rus na prsa a třikrát ho políbil na každou tvář.

„Ug ...“ zaburácel obdivně. „Ug ... Továryš ... Ug-ug-ug!“

Zamával čapkou a jeho následovníci sborově zajásali.

„Ug-ug! Továryš! Ug-ug-ug!“

Sundali pytle z ramen a vytáhli láhve všech alkoholických tvarů.

„Továryš!“ zařval seržant Transom. „Ať žiješ, brácho, ug-ug-ug!“

Dvanáctá četa opakovala ozvěnou jeho pocity, a když se všichni dokola bouřlivě anglo-sovětsky zulíbali, usadili se, aby se Sibiřany odpravili přinesené flašky. Seržant Transom zavěšený do jejich vůdce, s nímž popíjel z jedné čutory koňak, přišel ke mně a dal mi levou botu.

Chtěl jsem mu poděkovat a vysvětlit moderní chápání mezinárodních vztahů, ale než jsem domluvil, odnesli seržanta jeho společníci doprostřed mostu, kde si vojíni Drogue a Spool za zvuků ukrajinské garmošky natřásali šunky při kozáčku se dvěma šikmookými Tatary. Když jsem se sehnul, abych si obul botu, přišel za mnou vojín Clapper.

„S prominutím, pane,“ oslovil mě, „ale zatímco vostatní sou patřičně zaneprázdněný, moh bych si s váma na slovíčko promluvit?“

„Jistěže, Clappere,“ řekl jsem, utahuje si tkaničky. „Jde zase o paní Clapperovou?“

„Bohužel, pane.“

Vstal jsem, abych si uhladil uniformu. Tady jsem byl na známé půdě. Tohle byla válka pro mne.

„Půjdeme do ubikace spolu, Clappere, a můžete mi to cestou všechno povědět. Počkejte... Pokud si vzpomínám správně, udělali jsme z paní Clapperové nepojištěnou vegetariánskou lazebnici?“

„Správně, pane. A právě ty lázně to všecko zavinily. Chodí tam třikrát tejdně jeden kulturista, takovej ten svalovec, nosí si tam vlastní činky, skáče z pérovýho můstku s kotrmelcema a pěstuje si tělo jako ňákej Herkulesův větší brácha. Vykračuje si kolem bazénu, napíná bicepsy a hejbá tricepsama, až paní Clapperová neví, kam by hambou dala vočí. Nejdřív za ní dolejzal při jejích lazebnickejch povinnostech a snažil se ji zatlačit do ňáký prázdný koupelny. Má chlap přes metrák jako ňákej světověj šampión, tak jak mu to její sotva padesátikilový tělíčko má vodolat?“

„Snad tím nemyslíte, Clappere,“ řekl jsem, „že ji... ehm ... že jí vnucuje svou chlípnou vůli ve veřejné koupelně v jejích vlastních lázních?“

„Vona nechtěla, pane. Depa moje holka malá. Máma píše, že volala vo pomoc správce. A tak ji ten přerostlej Tarzan popad násilím, vodnes ji dolů do skladiště špinavejch ručníků a tam se s ní teď nestydatě mrouská třikrát tejdně. Vona je chudinka malá celá droboučká po ty věčný zelenině, jak píše máma, a nemá už síly vzdorovat mu ... Copak se to sluší, pane, nic jinýho nechci vědět, aby zatímco tady člověk bojuje za vosvobození Evropy vod votroctví, ňákej uličnickej Samson v jednom kuse cpal jeho ženu do skladiště špinavejch ručníků? To je všecko, na co se ptám, pane ...“

„Chápu vás, Clappere. Nesmíme se nechat odstrašit zklamáním. Berme tenhle neúspěch jako podnět k dalšímu bystrému protitahu. Uvažujme, kde má takový moderní Atlas sexuální Achillovu patu. Tihle svalovci, jak jsem se přesvědčil, mají často hrůzu z jakékoli intelektuální činnosti, která zaměstnává mozek. A teď mě napadá, že kdybychom paní Clapperové našli nějaký vhodný kurs na večerní univerzitě, mohla by si osvojit náměty pro intelektuální konverzaci, která by toho jejího gymnastického pronásledovatele brzy odradila ... Počkejte ... Co takhle anglická středověká poezie... citáty z Caedmona a Langlanda působí vždycky drtivě... nebo smysl umění... slovní popisy moderních obrazů musí takové převážně svalnaté typy dokonale zmást?“

„Bohužel, paní Clapperová nikdy neuměla kreslit.“

„Nevadí. Musíme vytrvat. Však už něco najdeme, co se pro ni bude hodit, žádný strach ...“

Když jsme spolu kráčeli k našim ubikacím, zanechali jsme dvanáctou četu za sebou na mostě. Desátník Dooley se zamilovaně objímal s nějakým pravnukem Stěnky Razina a zpíval s ním Oči čornyje, vojíni Drogue a Spool předváděli lascívní vějířový tanec s mými dvěma vlajkami, desátníci Hink a Globe spolu se čtyřmi Uzbekistánci neproniknutelných tváří dělali kolo kolo mlýnský kolem starožitných stojacích hodin a seržant Transom v čele spojených britských a ruských branných sil vyhazoval vysoko nohy v anglo-ruském parádním pochodu.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023