Jak jsem vyhrál válku (Patrick Ryan)

KAPITOLA PATNÁCTÁ

... Jako v tragickém případě Řecka, kde britští vojáci navzdory otevřeným protestům části britského lidu chladnokrevně stříleli řecké antifašisty ...

Elliot Roosevelt

Jak to viděl on

 

Je to zvláštní... vidět teď, po několika letech, jak plně události ospravedlnily politiku, kterou jsem se svými kolegy tak tvrdošíjně prosazoval...

Sir Winston Churchill

Druhá světová válka

 

Právě Západ nás nutí bojovat až do konce. Ukáže se však, že vítězem nebude Západ, ale Východ.

Adolf Hitler ke svým generálům 11. prosince 1944

 

Když jsme v prosinci 1944 přistáli v Řecku, byla situace vážná. Spojenecké síly v Evropě měly v rukou hotel Grande Bretagne a jeho okolí ve středu Atén a občas mohly využít letiště. Vzbouřenci z ELAS měli v rukou celé ostatní Řecko. Plukovník Plaster svolal po vzoru Montgomeryho shromáždění všech důstojníků a poddůstojníků, aby nám plně vštípil vědomí vážnosti našeho postavení.

„... se zásobováním máme velké potíže. Všechna naše skladiště jsou v aténských předměstích a padla těm zatraceným rebelům do ruky. V kantýnských skladech bylo dvě stě veletuctů láhví whisky, tři sta veletuctů ginu a bůhsámví kolik piva. Říká se, že v první zásilce UNRRY bylo dvanáct set lahví whisky bourbon. Zpravodajci jsou přesvědčeni, že v hlavním stanu Královského letectva měli tajn+e připravenou stíhačku Mosquito s rezervními nádržemi plnými brandy ... A teď je to všechno ztraceno ... od všech zásob jsme odříznuti.“ Roztáhl ruce v čirém zoufalství. „Ale nesmíme se vzdávat. Musíme tu chátru otrhanou zahnat stejně, jako jsme zahnali boše. Čekám od mušketýrů, že budou znovu bojovat v první linii a dobudou co nejrychleji zpátky životně důležité sklady, na kterých záleží úspěch nebo ztroskotání každého tažení... Jediné zásoby, které dnes mají spojenci v rukou, je místní víno, retsina, se silnou příchutí lesní vůně k dezinfekci...“ Našpulil rty a delikátně se při té vzpomínce otřásl. „Ta chuť pochází od borové pryskyřice, kterou se vymazávají sudy, než se do nich naleje víno. Když dobyli Řecko Turci, snažili se potlačit národní kratochvíli opilství příkazem, aby víno bylo znehodnoceno přidáním borové smůly. Ale Řekové, naši dávní a chrabří spojenci, před touhle ohavnou ukrutností svých abstinentních utlačovatelů nekapitulovali. Oddali se tomu kalafunovitému nápoji, hrdě u něho vydrželi a nakonec si ve víně s pryskyřicí vypěstovali zálibu ... A co dokážou Řekové, dokážou Britové taky. Zpočátku to bude těžké, ale musíme vytrvat. Dokud Všemohoucí pán bitev nepožehná našemu úsilí a nezmocníme se zase tvrdých alkoholů, musíme soupeřit s Řeky a vypěstovat si zálibu v retsině... K tomu nám všem dopomáhej Bůh!“

Měli jsme v plánu rozšiřovat s divizními posilami ustavičně svůj okruh, až vytlačíme nepřítele z Atén, a kombinovat tohle úsilí se zvláštními výpady do předměstí, abychom ulehčili důležitým obleženým bodům. Během prvního týdne šarvátek ve středu města se major Arkdust vrátil rozzářeně z jedné konference v plukovním hlavním stanu.

„Třetí rota s posilou falangy řecké Národní gardy podnikne výpad do čtvrti Coralos, dvacet kilometrů odtud. Dostaneme k transportu obrněné vozy, a poněvadž nepřítel nemá žádnou protipancéřovou munici ani délostřelectvo, nebude to tak těžké. Rozdělíme se do tří kolon, jedna pod velením kapitána Crockera vyrazí ve směru na vodárnu, druhá pod poručíkem Goodbodym osvobodí 812. všeobecnou nemocnici, a třetí, pod mým velením, dobude zpátky Herodiasův pivovar.“

Z podrobností rozkazu jsem se dověděl, že 812. všeobecná nemocnice je odříznuta od prvního dne povstání před šesti nedělemi. Předpokládalo se, že najdu její budovu vydrancovanou a padesát ošetřovatelek že potkal osud horší než smrt.

„A teď,“ končil major Arkdust, „jsou nějaké dotazy?“

„Ano, pane,“ přihlásil jsem se. „Dostanu mapu Atén?“

„Moc lituju, Goodbody, ale pořád ještě máme jen jednu mapu na rotu. Čety se budou muset ještě nějakou chvíli spokojit s tramvajovým průvodcem. Do Coralos nemůžete zabloudit, když vyjedete z náměstí Omonia a budete se držet linky číslo 7. Linka končí v Coralos ve vozovně.“

Přednesl jsem náš úkol četě a vypracoval si vlastní bojový plán.

„Ošetřovatelky, jo?“ mlaskl si desátník Dooley. „To bysme si měli něco užít, až se tam dostaneme.“

„Ta ubohá děvčata, desátníku Dooley,“ řekl jsem mu, „prožívají šest neděl hotové peklo. Až se tam dostaneme, budeme se chovat jako angličtí džentlmeni.“

„Nikdo tam nebude, pane poručíku,“ řekl Spiros, můj tlumočník, zamračený třicetiletý monarchista podobný Mickeymu Rooneymu. „Ti parchanti z ELAS odvedli ženy do hor a nemocnici spálili. Uvidíte. Já ty věci znám. Znám přece Řeky.“

Moje anglořecká kolona se zformovala za svítání u stanice tramvaje číslo 7 na náměstí Omonia. Když jsme vyjeli ze středu města, na nárožích se rozrachotily kulomety a začalo každodenní válčení. Sledoval jsem úzkostlivě kandelábry, aby mi neunikly označené stanice sedmičky, a ujeli jsme tak dobré tři kilometry směrem k hranici. Na poslední křižovatce se odehrávala živá přestřelka. Na naší straně plivaly dva skryté breny červené světelné střely z učouzené skořepiny bývalé policejní stanice, a z krámů na protější straně náměstí práskaly výstřely z pušek.

„To budou parašutráci,“ poznamenal desátník Dooley.

„Jak to víte?“ zeptal jsem se. Nikoho nebylo vidět.

„Támdle ten krám je zlatnictví. Parašutráci vosvobozujou jedno zlatnictví za druhým. Některý z nich mají tolik prstenů, že nemůžou vohejbat prsty.“

Z policejní stanice se vyplížil, kryt mým obrněným vozem, seržant od parašutistů s červeným baretem.

„Kam máte namířeno?“

„Do Coralos.“

„Hodně štěstí! Zarazíme to na chvilku, než přejedete.“ Odběhl zpátky a za okamžik palba z naší strany utichla. Ale řecké kulky vymetaly náměstí dál s neztenčenou silou. Třebaže jsme byli obrněni, neviděl jsem žádný smysl v tom, kdybychom za daných okolností nějakou koupili průzorem v pancíři nebo do pneumatiky, a čekal jsem proto v krytu nárožních domů.

Spiros vstal a dlouho řecky hlasitě protestoval. Nepřítel odpověděl neméně hlasitým pokřikem a po chvíli halasné konverzace jeho palba ustala a celá křižovatka ztichla.

„Co jste jim to řekl, Spirosi?“

„Že na jejich bitvě nemáme zájem. Že musíme dál, bojovat jinde. Nechceme žádné klenoty z jejich krámu. Čím dřív nás nechají projet, tím dřív budou moct pokračovat ve své bitvě.“

Moje kolona dvanácti obrněných náklaďáků projela majestátně přes křižovatku v pečlivě udržovaném rozestupu jednoho sta metrů mezi jednotlivými vozidly předepsanou rychlostí pětadvaceti kilometrů za hodinu.

„Srdečný dík!“ zavolal jsem zdvořile na parašutisty.

„Efaristo!“ zařval Spiros na své krajany.

Od křižovatky nabrala linka sedmičky rozhodně klikatý kurs a já musel napínat pozornost do krajnosti, abych postřehl její zákruty.

„Sakra!“ prohlásil Gripweed, který řídil, po dvaceti minutách stálých odboček a zatáček. „Už z toho mám v hlavě kolotoč. Jestli zahneme ještě jednou doleva, šlápneme si sami na vocas.“

Neměl tak docela pravdu, ale po dvou dalších zatáčkách jsme shledali, že se vracíme zpátky na křižovatku se zlatnictvím, odkud jsme přijeli. Bitva znovu zuřila naplno, ale když jsme se přiblížili na dohled, palba pomalu umlkla a můj konvoj slavnostně proplul přes křižovatku zpátky.

„Hergot,“ poznamenal seržant od parašutistů. „To jste to ale vzali hopem.“

„Nerad vás zase vyrušuji,“ řekl jsem, „ale zřejmě jsme někde špatně zahnuli.“

Ze zlatníkovy parádní ložnice zařinčel nějaký posměšný řecký hlas. Spiros mu stejně zvučně odpověděl.

„Zatracená drzost!“ ulevil si. „Říká, proč tak brzo utíkáme zpátky k Winstonovi Churchillovi. Jestli jsme přej potkali strašidlo nebo malýho kluka se špuntovkou.“

Dal jsem zastavit a studoval jsem chvíli tramvajového průvodce.

„Když zahneme tady vpravo a tady zase vpravo,“ rozhodl jsem, „dostaneme se zpátky na trať sedmičky bez nového projíždění křižovatkou.“

Gripweed se řídil mými direktivami a skutečně jsme znovu narazili na stanici sedmičky a pokračovali jsme svou složitou trasou.

„Panebože, kamenuj mě jemně!“ zasténal Gripweed o deset minut později. „Už jsme zase u ty cvokárny!“

Jakkoli to bylo nemožné, blížili jsme se znovu k začarované křižovatce, tentokráte od severu, tedy aspoň směrem, kterým jsme dosud nejeli. Střelba ještě jednou postupně utichla a moje přehlídka předuněla náměstím. Když jsme míjeli parašutistického seržanta, velice nevybíravě nadával, takže mohu jenom předpokládat, že nepostřehl mou hodnost. Vyklonil jsem se, abych ho obměkčil.

„Opravdu mě to hrozně mrzí seržante, že se vám do toho pořád pleteme. Ale musím mít něco v nepořádku s mapou.“

„Koukejte zmizet!“ zařval. „Jeďte si do Coralos a nezaclánějte nám tady!“

Ze zlatnického krámu se ozvaly řecké pošklebky a Spiros si jen mlčky odplivl.

„Dělá si tam z nás srandu, parchant. Ptá se, jestli chceme vypadat, že je nás tolik, když jezdíme pořád dokola jako na jevišti. Jeho prej nenapálíme. Vždycky nás pozná.“

Zahájil jsem se Spirosem studijní poradu nad tramvajovým průvodcem. Neznal bohužel tenhle konec Atén a na mapě byly jenom hlavní třídy. Ale vytyčil trasu směrem doleva, která nás zavede zpátky k sedmičce bez zasahovaní do boje na křižovatce.

Vyšlo to nádherně, znovu jsme objevili stanici sedmičky a šinuli jsme si to ke Coralos, když se najednou Gripweed hystericky rozesmál.

„Ne! To není možný! Museli jsme se dostat do nějakýho starořeckýho labyrintu nebo co ...“

Vyjeli jsme z vlásenkovité zatáčky a octli jsme se znovu na osudné křižovatce, tentokrát od jihu. Křížová palba umlkala dost neochotně, když jsem Gripweedovi pokynul, aby dupl na plyn a zkrátil tak vyrušení na minimum.

„Upřímně se vám omlouvám,“ křikl jsem, když jsme se hnali kolem parašutistů, „ale za tohle mohou okolnosti, které se mi naprosto vymykají z ruky!“

Seržant poskakoval ve vchodu policejní stanice a házel po mé projíždějící vozbě kamením.

„Ještě jednou se tu vobjevíte a poteče z vás krev! My vás naučíme dělat si kašpary z vejsadkářů! ... Tady se válčí! Nemáme čas na žádný vaše pitomý kolo kolo mlýnský ...“

Stejná zuřivost vzplála ze strany ELAS.

„Na co si to prej sakra hrajeme,“ překládal Spiros. „Na psychologickou válku? Chceme jim zamotat hlavu tím svým ježděním do kolečka? Jestli mu prej padnete do rukou, pane poručíku, tak vás osobně vykastruje.“

Zastavil jsem kolonu a seržant Transom, který jel s národními gardisty, došel k mému vozu.

„Už jsem je prokouk, pane,“ hlásil. „Dělaj to dva malí kluci, co votáčej značky stanic na kandelábrech. Zahlíd jsem je při tom posledním vokruhu!“

„To je ďábelské!“ řekl jsem. „Očkují tu nenávist i dětem!“

„Vo nějakým vočkování nic nevím. Ty kluci se mohli uřehtat, když jsme naposled jeli kolem .. . Ale teďka to už bude v pořádku, že jo, Aristotele?“

Se seržantem přišel kulatý a rozzářený národní gardista v plášti o tři čísla větším a v čepici o tři čísla menší.

„Oukej, šéfe! Všecko epes rápes! Coralos, hnedka bude! Cink cink!“

Zatahal za imaginární šňůru tramvajového zvonce.

„Mluv sakra řecky!“ okřikl ho Spiros a napůl vytáhl revolver. „Tlumočník jsem tady já.“

Aristoteles byl v civilu tramvaják, řidič na sedmičce. Jediná cesta do Coralos, oznámil nám, je zpátky pres křižovatku a rovnou za nosem. Bitva o zlatnictví se znovu rozpoutala a salvy křižovaly náměstí sem a tam. Obrátil jsem kolonu a ještě jednou jsme vyrazili za svým cílem. Když jsme se blížili ke křižovatce, palba na chviličku zdvořile umlkla. A pak, právě když jsme byli uprostřed náměstí, povstali parašutisté v troskách policejní stanice, bojovníci ELAS se vrhli k oknům zlatnického krámu a obě strany, které pohříchu zapomněly na své skutečné nepřátelství, obrátily svorně palbu proti nám. Zatímco nám nad obrněncem hvízdaly kulky a od pancířů se ozvěnou odrážely anglo-řecké kletby, Gripweed šlápl na plyn, projeli jsme tou mezinárodní uličkou hanby a zamířili jsme za svým milosrdným posláním vzhůru po cestě do Coralos.

Jakmile jsme se dostali z dostřelu přátel i nepřátel, postupovali jsme pod Aristotelovým vedením vytrvale vpřed. Zdržovaly nás jenom barikády postavené po francouzském způsobu z dlažebních kostek a převržených vozidel, staří pánové, shazující z balkónů v druhém poschodí benzínové zápalné pumy, černovousí knězi s granáty v sutanách a ona mladá dáma, kterou před týdnem zajali v Kalmaki s revolverem pod sukní. Žádná děva takhle intimně vyzbrojená nás sice ve skutečnosti nepřepadla, ale oficiální zpráva o té mladé dámě z Kalmaki posloužila desátníkovi Dooleymu a ostatním, aby pro jistotu zvedali sukně každé pohledné ženě, kterou jsme potkali. Až na barikády, kde jsme museli zahánět malé skupiny obránců, hlavní síly ELAS, kterým se patrně nelíbila mohutnost mé kolony, omezily své akce na útok zápalnými tramvajemi.

S první z těchto tajných zbraní jsme se setkali asi pět kilometrů od Coralos.

„Kristova noho!“ zařval Gripweed. „Všichni na chodník!“

Strhl prudce volant, vjel na chodník a projel výkladní skříní nějakého pohřebního ústavu ... Dvě stě kroků před námi rachotila z kopce tramvaj bez posádky ... z oken za ní šlehaly plameny, ze střechy se jí valil kouř a z boků vystřelovaly červené a žluté rachejtle vybuchující munice ... vzpínala se a kymácela na trati, kola jí skřípěla v zatáčkách, a tento ohnivý alegorický vůz zkázy se kolem nás přehnal právě v okamžiku, kdy zadní voj mé kolony následoval Gripweeda na chodník a uvolnil ohnivému vozu cestu. O čtyři sta kroků níž vjel na vyklenutý most, pět neuvěřitelných vteřin se vznášel jak skokan na lyžích ... ztratil rovnováhu a vrazil bokem do Kinema Dionysos.

„Už jsem byl v životě napadenej všelijakejma zbraněma,“ řekl seržant Transom, když jsme se krčili pod víkem naší obrněné rakve. „V Indii v Blablabádu nás bombardovali pytlema žhavýho velbloudího hnoje. Ale s tramvají jde na mě někdo poprvé... A pozor! Támdle je další!“

Z kopce burácela další plamenná nestvůra, dvě stě metrů od nás celá explodovala, vykolejila a šinula si to koly napřed proti nám, přerážela cestou kandelábry jako sirky, až se konečně zastavila tři stojany od nás.

„Někdo tady musel chodit do školy v Anglii,“ poznamenal jsem. „Tenhle nápad jim vnukly zápalné lodi admirála Drakea.“

„Nebo ty tramvaje s iluminací v Blackpoolu,“ podotkl Gripweed.

„Kolik těch tramvají tam nahoře mají?“ zeptal se seržant Transom.

„Aspoň sto,“ řekl Spiros. „V Coralos je hlavní vozovna. A mají spoustu barelů s dehtem ze stavby nové silnice.“

Třetí zápalná tramvaj měla lepší rovnováhu, mihla se v plamenech kolem nás, přehoupla se přes klenutý most a zmizela nám z očí. Další dvě cestou z vršku vykolejily a skončily jako hořící vraky mezi oholenými kandelábry. Tramvaják Aristoteles tiše vzlykal při pohledu na své krásné pouliční galéry, troskotající a hynoucí ohnivou smrtí, a v slzách se o něčem dohadoval se Spirosem.

„Ptám se ho,“ vysvětlil nám tlumočník, „jestli je nahoru do Coralos ještě jiná cesta. Prej ne, musíme ještě víc než kilometr tady do kopce. Pak přijde křižovatka a zbytek cesty nemusíme po kolejích.“

„Vedou přes tu křižovatku ještě jiný tramvajový linky?“ zeptal se seržant Transom.

„Vedou.“

„Dobrá. Tak se snad těm plamenejm křižníkům přece jen vyhneme ... Desátník Dooley, ať nastoupí dvě družstva! Vemte s sebou vercajk a sochor! Jdem s Aristotelem na průzkum tý křižovatky.“

Vystříleli jsme všechno, co jsme měli dalekonosného, jen abychom případným bojovníkům ELAS nahnali strach a dostali se na křižovatku bez potíží.

„Epes rápes!“ prohlásil Aristoteles. „Tady je! Oukej, šéfe. Hned to bude ... Cink, cink!“

Zapáčil sochorem v příslušné škvíře ve vozovce a přehodil špičky. Seržant Transom tam vrazil kladivem kámen, aby výhybku zaklínil, a uskočil právě včas, když se z kopce řítil další ohnivý vůz .. . Uhnul po přehozené výhybce z naší ulice a řítil se dál levou odbočkou vidlice, až nám o kus níž zmizel v zatáčce.

„Operace odvrácení tramvají skončena, pane,“ hlásil seržant Transom.

„Výborně, seržante!“ Ukázal jsem ve směru nové trasy těch veřejných dopravních vulkánů. „A kam je dovede tahle silnice, Spirosi?“

Spiros se domluvil s Aristotelem.

„Tam není nikdo než ELAS, pane poručíku. Ta ulice vede rovnou dolů k vodárně a k Herodiasovu pivovaru.“

Utěšil jsem se pomyšlením, že jak major Arkdust, tak kapitán Croker mají větší platy než já. Jak jsme postupovali, barikády opět zhoustly a odpor zesílil. Probojovávali a prodírali jsme se v horkém prašném odpoledni od nároží k nároží, některá hnízda odporu jsme likvidovali pouhou palebnou silou svých minometů a kulometů, jiná, kde byl odpor zarytější, jsme vyřídili mou klasickou technikou bočního obchvatu na způsob levého háku. Při všech těch zážitcích s parašutisty, s ohnivými tramvajemi a při nervovém vypětí, jaké s sebou nese aktivní velení, to byl dlouhý a vyčerpávající den, ale celou tu dobu mi dodávala mysli představa oněch padesáti vděčných sestřiček, které se kolem mne budou třepotat, až vkročím do nemocnice, abych je osvobodil po šesti nedělích pekla. Bojůvky ELAS se vzmohly k poslednímu odporu u vstupu na náměstí, na němž stála 812. všeobecná nemocnice, a musel jsem je vzít ztečí, abych je nadobro vyhnal z Coralos. Po hodinovém boji o strategické veřejné záchodky byl jejich odpor konečně zlomen, takže ustoupili.

S taseným revolverem jsem vyběhl po schodišti do přijímací haly. Všechno tu bylo klidné, naleštěné a v pořádku a ošetřovatelky škrobeně přecházely sem a tam. Nikdo si mě vůbec nevšiml. Uviděl jsem dveře s nápisem „Vrchní sestra“. S revolverem hrdinsky v pohotovosti, s přílbou nasazenou ve švihácky neohroženém úhlu, jsem triumfálně vtrhl dovnitř.

„Je po všem!“ zvolal jsem. „812. všeobecná nemocnice je osvobozena!“

Vrchní sestra, hezká prošedivělá zlatovlasá žena, vzhlédla od psacího stolu.

„Dobrý večer,“ řekla.

„Dobrý večer,“ odpověděl jsem. „Jste všechny osvobozené!“

„Osvobozené? Od koho?“

„Od vzbouřenců. Od ELAS a komunistů a tak podobně. Zůstali ještě nějací v budově?“ Bojovně jsem se přikrčil.

„V budově?“ Úplně se při tom zhrozila. „V mé nemocnici? ... To bych řekla, že ne. Až na pár jejich raněných. Před šesti nedělemi se sem začali hrnout, ale vysvětlila jsem jim, že ve své nemocnici nemohu strpět žádné ozbrojence. Přijmu vaše raněné, řekla jsem jim, ale vy ostatní musíte pryč!“ Vladařsky mávla rukou. „A taky šli. Nejdřív se chtěli hádat, ale brzy jsem je vyprovodila ... A povězte mi, poručíku, ten rámus na náměstí jste teď před chvílí ztropili vy a vaši vojáci?“

„Ano,“ řekl jsem. „Bojovali jsme proti ELAS. Potlačovali jsme revoluci... my totiž ...“

 „To je vaše věc, ale tady mám nemocné a ten kravál před okny nemohu strpět. A s tím obrněným vozem mi budete muset ze dvora odjet. Nedovolila jsem do nemocnice přístup se zbraněmi nikomu z ELAS a nemohu to dovolit ani vám. Když mi řeknete, kolik tu máte vojáků, pošlu vám dolů před bránu něco teplého k jídlu ... Panebože na nebi!“ Zarazila se a ukázala s hrůzou na moje bagančata. „To jste mi přišel přes halu v těchhle hrozných škrpálech?“

„Promiňte ... Obávám se, že ano.“

Vstala. Ze strachu, že mě svým pohledem rozdrtí, jsem o krok ucouvl.

„Stůjte!“ zavelela. „Nedělejte to ještě horší! S těmihle cvočky! Po mých naleštěných podlahách! Co přijde dál?“

Strnul jsem na místě a ona zatím poslala svou pomocnici pro dvě rohože. Strčila mi pod každou nohu jednu a já se musel ubožácky došourat až zpátky k hlavnímu vchodu jako kachna na ledě. Mužstvo si myslelo, že jsem se zbláznil, když jsem je donutil vytlačit obrněný vůz z nádvoří, aby startování motoru vrchní sestru znovu nepřivolalo.

Stáhli jsme se na druhý konec náměstí a ten večer jsem poslal Spirose se vzkazem veliteli ELAS, kterému jsem navrhl, že by snad mohl zítra pokračovat v boji v nějaké jiné ulici. Odpověděl mi, že s velkou radostí — měl už vrchní sestry také plné zuby.