KAPITOLA DVANÁCTÁ
Pokaždé, když se někdo z nás podíval domů do Anglie, zarazila nás intenzita nenávisti k nepříteli... lidé tu byli pod každodenní palbou propagandy. Protože se s Němci nedostali do přímého fyzického styku, německý voják byl postupně obmyšlen nestvůrností a krutostí až nelidskou ... Zkušenosti vojáka na bojišti byly v tomhle ohledu většinou docela odlišné. Jakmile se setkal s německým zajatcem, viděl, že podle všeho vnějšího zdání jde o normálního lidského tvora. Snad trochu pompézního a koženého, ale pořád ještě prostě o druhého člověka. Po boji reagoval průměrný voják při pohledu na zajatce asi tím, že si pomyslel: „No vida, chudáci pitomý, teď to nakoupili. Teďka to slízli.“ A rozdával jim svoje cigarety.
Alan Moorehead
Zatmění
U Cassina šlo o soukromou válku. Svět se člověku scvrkl na údolí Liri a za šedivými horami, které je ohraničovaly, končila země. Realita byla totálně uzavřena sama v sobě a nikde jinde už nikdo nebojoval. Cílem života bylo dobýt kafkovského symbolu Monte Cassina a vyřadit z provozu vševidoucí oči Kláštera.
V březnu 1944 se dvanáctá četa krčila v troskách nádraží, zatímco pět set letadel shodilo za tři a půl hodiny tisíce tun bomb, mnoho z nich naštěstí i na opatství a na nepřítele na druhé straně. Už před bombardováním bylo Cassino tak rozbité, že nejlepší pozorovatelna na nádraží měla výhled ventilátorem z někdejší dámské toalety. Když bombardování skončilo, země byla tak rozrytá krátery a propastmi, že nejlepší horolezci by potřebovali spolehlivou oporu, aby se přes ně dostali. S tanky beznadějně uvázlými vpředu, v krupobití naší vlastní ničivé palby a v přívalu jarních lijáků březnová ofenzíva zhasla. V dubnu se pěchota vrátila znovu k intimnímu troglodytskému způsobu boje, který se v Cassinu stal přijatým životním stylem. Mušketýři si jako každý jiný užili nějaký čas nejdůvěrnějšího spolužití s Němci v kanálech, ve sklepích a v opevněných ruinách, kteréžto příbytky jsme sdíleli s kalužemi stojaté vody a s všudypřítomnými krysami, vděční, že se můžeme schovávat v těch prvních a zalézt s těmi druhými, abychom unikli tísnivému působení Kláštera a odstřelovačů z hotelu Continental. Bylo to zvláštní válčení, ty potyčky o každý metr v tunelech a stokách, naděje plné hledání myších děr od domu k domu, a hodilo by se opravdu líp pro fretky, které vidí potmě, než pro lidi dvacátého století. Nikdo nevylézal z králičích nor, leda v noci, a ve dne se po úbočí pochmurně táhla nekonečná kouřová clona. V tom, že člověk měl nepřítele za nejbližšího souseda, bylo něco přímo neslušného. Uvádělo ho to do nepříjemných vojenských rozpaků, když se třeba sám prokopával z jedné strany krbu a uslyšel krumpáče narážet z druhé strany. Skutečný boj v brlozích nastal, když se přelidnění zhoršilo natolik, že se obě strany podílely o místnosti v témž domě. I my se museli přizpůsobit boji ve třech dimenzích, když se dvanáctá četa usídlila v pohodlném suterénním bytě poblíž silnice na Hradní vrch, a Němci se prokopali troskami hořejších pater, aby se nastěhovali o podlaží výš.
Tropili nám nad hlavou hrozný rámus a seržant Transom bušil pažbou pušky do stropu, aby je upozornil, že pod nimi chtějí lidi spát.
„Tydle nájemníky nám byl čert dlužen!“ hudroval. „Ale stejně by člověk myslel, že dají chvilku pokoj, když vědí, že máme všichni noční šichtu.“
Pokoušeli jsme se střílet na ně skrz strop a oni se pokoušeli střílet na nás skrz podlahu, ale dělil nás metr kamenného zdiva a všechno, co jsme si za svou námahu vysloužili, byl suterén bzučící odraženými kulkami. Pak začali dolů lít benzín, aby nám prosákl maltou a omítkou, načež by nás upekli jako jablka v županu, jenže vojín Drogue škrtl sirkou dřív, a podle rozruchu, který vzápětí propukl nahoře, dostali pořádnou šlehu a nejmíň půl hodiny je hřálo podpodlažní topení vhodné tak pro fakíry. My skončili s docela černým stropem, ze kterého visely rampouchy sazí. Nejenže to vypadalo stylově, ale pomáhalo nám to lip rozeznat bělma krysích očí.
Potom s…
