KAPITOLA ČTVRTÁ
Generálům se často vyčítalo, že se připravovali na minulou válku místo na příští — laciný úšklebek, když se jejich krajané a jejich političtí vůdci až příliš často nepřipravovali na žádnou válku vůbec.
Polní maršál Sir William Slim
Od porážky k vítězství
Gort hodně mluvil o válce v letech 1914—18, o které si mnoho přečetl. Kritizoval britské velení v Le Gateau na Marně roku 1914 a při l přechodu přes řeku Aisne ... Cestou jsme překročili horský hřeben Vimy. Gort nás na hřebeni vyhnal z aut. Donutil Hore-Belishu vylézt na velmi rozblácený násep a nechal ho tam rozklepaného ve vyjícím vichru, zatímco mu vysvětloval bitvu, ke které došlo v první světové válce ... Znovu jsme zastavili o pár kilometrů dál, abychom vyslechli Pownallův popis útoku na hřeben Aubers před více než dvaceti roky ...
Generálmajor Sir John Kennedy Válečné řemeslo
Přízvuk kolem mne se změnil z humpoláckého dialektu v nejvybroušenější křišťál. Moji noví druhové vypadali všichni jako aristokrati, mladí burziáni, univerzitní hodnostáři, absolventi vysokých škol a synové magnátů. Všichni mluvili vznešeně jakoby s knedlíkem v krku a já si dal zvlášť záležet, abych co nejvíc polykal slova a utrušoval je na půl úst.
„Vítejte do kursu 212,“ vyštěkl velitel kursu plukovník Grapple. Měl vyceněné zuby a pošvihával si o nohu jezdeckým bičíkem. „Přímo na věc. To chválím. Začít od píky. Po kavaleristicku. Poznat svět. Moje věc je udělat z vás důstojníky. Udělat nebo oddělat, tisíc láter! Z bláta zlato. Z některých z vás bude zlato. Někteří zůstanou jen tím blátem. Zbavíme se jich. ZKÚ — Zpátky k útvaru. Nevadí. Je válka. Sakra těžká doba. Nesmíme znát lítost. Jen tak porazíme Huny ...“
Veliký dojem na mne udělal sbor instruktorů. Byli to samí zakalení válečníci, kteří strávili na vojně celý život. Mnozí byli jako instruktoři tak cenní, že pro svou nepostradatelnost nikdy nemohli být uvolněni pro skutečný boj na frontě a zasvětili celou svou vojenskou dráhu přednášení o něm.
Naše dny i noci byly přeplněny prací, naučili jsme se provádět inspekci nohou, salutovat za jízdy na kole, rušit krok na mostech, budovat zákopy podle systému z první světové války a přechytračit lstivé Afgánce. Major Hopfire, který nosil ostruhy a ovinovačky medové barvy, byl rozhodující autoritou na všechno, co se Afgánců týkalo, a každou středu nás poučoval, jak se válčilo na severozápadní indické hranici.
„Afgánce nikdy nepodceňujte,“ zdůrazňoval nám. „Zatraceně lstivá bestie, takový Afgánec. Ve stanech vždycky připoutávejte pušky ke stanové tyči. Jinak vám je štípne. Svlékne se do roucha Adamova, celý se namastí, až je kluzký jako úhoř, a prosmýkne se pod plachtu jako had. A když nemůže vzít pušku, vezme vám závěr. Ohromní řemeslníci, ti Afgánci. Hlavně a pažby dokážou vyrobit jako v našich zbrojovkách, ale závěry ne. Na ohni z kravského trusu přece nezakalíte ocel. Tak závěr vždycky vytáhnout, zamknout do bedny a tu připoutat taky k stanové tyči .. . Jsou nějaké dotazy?“
Dával jsem si záležet na tom, abych při každé lekci položil alespoň jednu otázku. Ukazuje to instruktorovi, že se horlivě zajímáte o věc.
„Prosím, pane,“ zeptal jsem se, „to se Afgánci přidali k Hitlerovi?“
„Ne, nepřidali. Na to jsou zatraceně moc lstiví.“
„A budeme tedy proti nim v téhle válce bojovat, pane?“
„Ovšemže, mládenče. Britská armáda vždycky bojuje proti Afgáncům.“
„Kvůli čemu, pane?“
„Kvůli čemu? ... Ehm ... kvůli všemu možnému. Na severozápadní hranici je pořád neklid. Armáda má bojovat, chlapče, a ne se kruci pořád ptát proč, proč, proč!“
„Promiňte, pane. Jenom mě zajímalo, proč pořád proti Afgáncům.“
„Protože Afgánci, mládenče, jsou zrovna jako vy. Nikdy nedají pokoj, krucinál. Jak se jmenujete?“
Zapsal si moje jméno do černého notýsku a mumlal si pod kníry, že v té poslední várce je jaksepatří bláto.
Zřejmě jsem sklouzl o jeden příčel níž po žebříčku směrem ZKÚ, a obávám se, že pozdější nedorozumění při chemické přípravě mi přivodilo další sestup.
Seržant Hopp, n…
