Pád Cařihradu (Mika Waltari)

7. února 1453

V Drinopolí zazněl dělový výstřel, který otřásl světem. Maďar Urban ulil dělo největší všech dob.

Když jsem se po vyčerpávajícím dnu vrátil do svého domu, přišel ke mně sluha Manuel a s napjatou tváří se zeptal: „Pane, je skutečně pravda, že Turci mají dělo, které může jediným výstřelem zbořit hradby Cařihradu?“

Tak rychle se šíří zvěsti v tomto městě. Teprve toho rána dostal Giustiniani důležité zprávy o zkoušce děla.

„Není to pravda!“ odporoval jsem. „Není možno zhotovit takové dělo. Jedině zemětřesení by mohlo zbořit hradby Cařihradu!“

„Ale,“ koktal Manuel, „říká se, že dělová koule letěla tisíc kroků a vyhloubila v zemi jámu hlubokou jako dům. Země se chvěla ještě v okolí deseti tisíc kroků. I nemálo domů se v Drinopoli zřítilo a některé ženy předčasně porodily.“

„Babské řeči, Manueli, znáš přece baby.“

„Je to ale pravda,“ tvrdil. „Urbanovo dělo, ulité pro sultánovu pevnost, potopilo již na podzim jednu velkou loď jediným výstřelem. Do Pery přišel z Drinopole obchodník, který sám změřil velikost koule. Říká, že není muž, který by svými pažemi obsáhl kouli. Má ještě zalehlé uši po dělové ráně a chvěje se jak stařeček, i když ještě nedovršil ani padesátku.“

„Z opice po víně se třásl a ne po ráně z děla,“ zahučel jsem. „Tolik vína mu nalili posluchači do jeho bezedného hrdla. Pohár k poháru a velikost děla narůstala. Zítra by bylo velké jak kostelní věž.“

Manuel přede mne poklekl, vous se mu chvěl, uchopil mou ruku, aby ji políbil, a vyrazil koktaje: „Pane, mám strach.“

Je již starý. V jeho očích, slzami zalitýma, se odrážela bezedná melancholie cařihradských Řeků. Rozuměl jsem mu. Turci jej zabijí, protože se již nehodí, aby ho prodali do otroctví.

„Povstaň a vzmuž se,“ pobídl jsem ho, „Známe rozměry děla. Císařovi technici vypočítali i váhu koulí a možnost zásahu hradeb. Bezesporu je to hrozná zbraň a může způsobit mnoho škody, ale není tak velká, jak ji zvěsti líčí. A kromě toho Urban je nevzdělaný a nedokáže vypočítat nosnost děla a dráhu střely. Císařovi technici považují za nemožné, že by si mohl jen odhadem spočítat obsah nálože prachu ve vztahu k velikosti hlavně a váhy náboje. Dělo může vydržet několik výstřelů, ale potom se roztrhne bezmocně a způsobí více škody Turkům než nám. Technici Urbana znají a vědí, čeho je schopen a čeho ne. Pověz toto vše svým tetám a bratrancům, všemu svému příbuzenstvu, všem, kteří by to řekli dále a uklidnili tak lid.“

„Proč lidé hovoří o věcech, jimž nerozumějí?“ povzdechl si Manuel. „Jak porozumějí náloži a dráze střely? Hovoří jen o tom, co pochopí a co je děsivé. Nějaká žena o tom slyšela a předčasně porodila. A co potom, když to bouchne před hradbami a rozbije je to?“

„Přikaž jim, aby se svěřili do ochrany Panagie,“ vybídl jsem ho, abych se ho již zbavil.

Pochybnost se ale zahlodala v Manuelovi. „Sotva ještě vstoupí svatá Panna na hradby, aby zahnala Turky rouchem,“ uvažoval. „Posledně neměli Turci taková děla, že se jich i svatá Panna jistě bojí.“

Připadal jsem si jako lékař u postele na smrt nemocného. Rozum mu naznačuje, že by bylo nejlepší zpravit nemocného o pravdě. Ale srdce jej nutí vlít marnou naději do zlomeného srdce. Kromě toho nemocný není jako zdravý člověk. Žije ve svých snech, myslí jinak než zdravý člověk. Šupiny mu spadly z očí. Obyvatelé Cařihradu jsou jako nemocný na smrtelné posteli, Má vidění, naslouchá proroctvím, horečka zchvacuje citlivá místa, oslepuje zrak milosrdně před viděním pravdy. Doufají stále jako umírající, ačkoli již není naděje. Proto se Manuel na mne podíval tak důvěřivě, když jsem ho utěšoval klamnými představami.

„Neboj se, Manueli,“ uklidňoval jsem jej. „V Boží náruči jsme všichni, ty i já, poddaní i vznešení.

V Boží náruči spočívá veškerenstvo,“ pravil jsem. „V Boží náruči je svět jen zrnkem prachu. Ale člověk je z Boha, proto má ve svém srdci schopnost pochopit všemohoucnost i Boha. Svět může zaniknout, ale člověk se navrátí k Bohu. Proč se tak strachuješ, Manueli? Toto je kázání.“

Manuel hbitě zkřížil své ruce a vyrazil: „Tvé kázání je pěkné, Pane. Ale tvé myšlení mne neutěšuje. Právě proto, že jsem člověk, vůbec bych se již nechtěl navrátit k Bohu.“

Jako Řek je rozený sofista. Ale též jako Řek poznává i Boha. A jako Řekovi mu slova zůstávají symbolem a nepřikládá jim příliš významu, Nechápe je. Jinak než latinec, jinak než Giustiniani. Jsme stejné krve, on i já.

„Žehnám ti za tvá slova,“ souhlasil jsem. „Jednou jsem byl oblečen do kozí kůže a žil jsem z několika hrstí oliv. Jsme jen lidé a ke všemu velmi malí. Díky, že jsi připomněl moji malost.“

Manuel na mne pohlédl udiveně. „Ty nejsi malý, pane. Já jsem jen malý. Trp mě při sobě, v tvé blízkosti se již tolik nebojím.“

Usmál se svými třesoucími se ústy. „Může to být pravda, že dělo se již veze z Drinopole do Cařihradu? Táhne ho padesát párů volů a připravuje mu cestu tisíc mužů a stavějí mu i mosty? Nebo se zase jen přehání?“

„Ne, Manueli,“ přikývl jsem. „To všechno je pravda. Dělo je v pohybu. Zjara bude u nás. Brzy zde začnou kroužit holubi a nekonečná hejna ptáků potáhnou přes naše město od jihu na sever. Až zjara vyraší květy, bude sultán před branami Cařihradu. Tomu nemůže zabránit žádná moc na světě.“

„A jak dlouho,“ roztřásl se, „jak dlouho myslíš, že to potom může trvat?“

Proč bych mu lhal? Je už starý člověk a je Řek. Nejsem lékař, jsem člověk jako on.

„Snad měsíc,“ odhadl jsem, „snad dva. Giustiniani je skvělý válečník. Tři měsíce, jestliže dorostl svému úkolu, a jak věřím - dorostl. Ale sotva více. Sotva více i v nejlepším případě“

Manuel se již nechvěl. Díval se na mne zpříma. „A co západní země?“ stále se ptal. „Unie?“

„Západní země - spolu s Cařihradem se propadnou do tmy i západní země. Cařihrad je poslední svítilnou naděje křesťanstva. Když připustí, aby vyhasla, samy rozhodly o svém osudu.“

„A jaký je osud západních zemí?“ naléhal. „Promiň mi, pane, ale jsem zvědavý, aby se mé srdce mohlo přihotovit.“

„Tělo bez duše,“ řekl jsem, „život bez naděje, lidské otroctví, tak beznadějné otroctví, kdy otrok neví, že je otrokem. Bohatství bez radosti, nádhera bez schopnosti požívat. Smrt duše!“