15. března 1453
Jaro již vyrašilo po celém městě, Bosé děti nabízely na rozích ulic květiny, chlapci na zříceninách pískali na flétničky. Není krásnějšího a líbeznějšího zvuku. Žehnám každému dni, který horečně uplyne, žehnám každému dni, který smím prožít.
Starší jeptiška se jmenuje Khariklea, její otec byl krejčí, který uměl číst. Ale jméno neodpovídá jejím tvářím, říká sluha Manuel. Když jsme jedli, odhalila jeptiška Manuelovi dobrovolně své tváře. Chutná jí
maso a ráda se napije vína. Je jen služebnou sestrou. Byla nejspokojenější, když s nejmenší námahou vyžebrala plný talíř almužny. Manuel jí vykládá, že bych si přál, ještě než přijdou Turci, vzdát se latinských bludů, abych mohl přijímat Kristovo tělo ve zkvašeném chlebu a vyznávat jediné správné apoštolské vyznání, bez dodatků. Proto prý jsem se vzdělával u sestry Anny.
Nevím, co si o nás myslí. Ale přijala Annu do své ochrany a považuje ji za učenou a vznešenou dámu, pro niž se nehodí stýkat se se sloužící sestrou.
Dnes mě Giustiniani určil ke Zlaté bráně, abych dohlížel na vojenský výcvik. Anna a Khariklea mi donesly v košíku jídlo, neboť od mramorových věží Zlaté brány je do města dlouhá cesta. Mladí mniši šli jíst do kláštera svatého Jana Křtitele. Jsou uvolněni od postu. Jejich tváře v době cvičení ztučněly a zabarvily se. Ochotně si vyhrnuli rukávy a podvázali lem svých černých sutan k opaskům, když slyšeli vychloubačné výklady velitelů o zkušenostech z obléhání. Ve chvílích odpočinku si zpívají vícehlasé řecké žalmy. Je to překrásné!
Zlatou branou smí do města vstoupit pouze císař s triumfálním doprovodem. Nebyla však otevřena, pokud lidská paměť sahá. Nyní, v době obléhání, byla brána zazděna, Uvnitř mramorových věží brány byli za všech dob přechováváni političtí vězni. Říká se, že dlouhý čas tam nebyl ani jeden. Když císař Konstantin nastoupil na trůn, propustil všechny politické vězně.
Je spravedlivý, přímý a poctivý, schopný voják a nebojácný. Narodil se však pod nešťastnou hvězdou, lid ho nemiluje. Je ctěn asi jako boží trest. Je posledním basileem Byzance. Národ to v duši cítí, i když neustále doufá.
Posadili jsme se na trávník ve stínu hradeb. Nalámali jsme si chléj a jedli a pili společně. Khariklea se pohroužila do snů, stáhla se kousek dále do klidu a zakryla si tvář. Anna si vyzula sandály z nohou. Tvrdá kůže se jí zařezávala do pokožky. Ponořila své bílé prsty do vzrostlé trávy.
„Tak volná, tak šťastná jsem nebyla než jako dítě,“ vyznala. Vysoko v modři jarem prohřáté oblohy kroužil sokol. Císařovi sokolníci pouštějí občas do vzduchu sokoly na číhanou na egyptské holuby. Přesně, jako by z toho byl nějaký užitek. Pomalu, číhaje, kroužil sokol ve výši.
Anna dloubala svým štíhlým prstem v trávě a řekla, aniž na mne pohleděla: „Naučila jsem se mít soucit s chudými lidmi.“
„Lidé až naivně důvěřují mé černé sutaně jeptišky,“ pokračovala po chvíli, na mne nehledíc. „Svěřují mi své obavy a starosti, mluví se mnou jako se sobě rovnou. Jaký je užitek z toho všeho? ptají se. Sultán má nezměrnou armádu. Jeho děla rozboří jedním jediným výstřelem i ty nejsilnější hradby. Císař Konstantin se vzdal své víry a poddal se papeži, Za mísu čočovice prodal své prvorozenství a město latincům. Jaký je z toho všeho užitek? Sultán nebude omezovat naši víru, v jeho městech mohou řečtí kněží svobodně pečovat o své obce. Nesmějí jen používat kostelní zvony a klášterní gongy. Sultán by ochránil naši víru před latinským kacířstvím. Jeho daně jsou nesrovnatelně nižší než císařovy. Proč musí národ zemřít či jít do otroctví jen pro zájmy císaře či latinců? Jen šlechtici a boháči se mají proč obávat Turků. Tak otevřeně hovoří lidé o svých starostech.“
Stále se na mne ještě ani nepodívala. Strnul jsem a zchladl. Čeho si ode mne přála? Proč tak hovořila?
„Je skutečně nevyhnutelné, aby naše město bylo vyloupeno, vypáleno nebo pokořeno latinci? Všichni drobní lidé chtějí žít, chtějí svýma zručnýma rukama dělat svou práci, rodit do světa děti, zachovávat víru otců. A …
