16. května 1453
Nemohl jsem spát, ačkoli bych si ve své situaci mohl dovolit přepych spánku. Samota a nerušený spánek jsou přece největším válečným přepychem. Hvězdy se ještě třpytily na nebi jak špičky jehel, když jsem vyšel na procházku. Noc byla temná a smrtelně chladná v poslední hodinu před rozbřeskem.
Poblíž Kaligarijské brány jsem se zastavil a naslouchal. Nebylo to jen moje srdce. Cítil jsem, jak mi pod kroky dutě znělo. Potom jsem viděl přicházet Němce Granta s loučí v ruce. Přecházel od jedné kádě s vodou ke druhé a nahlížel do nich. Nejdříve jsem si myslel, že se zbláznil nebo že se cvičí v kouzelnictví, protože jsme byli daleko od hradeb, kde nehrozí žádný oheň.
Pozdravil mě ve jménu Kristově, osvítil loučí hladinu vody v kádi a vyzval mě, abych se podíval. Po krátké chvíli se voda v kádi zčeřila, přesto, že noc byla němá a nevystřelilo ani jedno dělo.
„Země se chvěje,“ řekl jsem. „Smrtelný strach města rozechvívá i zemi.“
Grant se rozesmál svým vystrašeným obličejem. „Nebudeš věřit vlastním očím, Jeane Angi. Kdybys rozuměl, vyrazil by ti chladný pot na těle jako mně. Pomoz mi nadzdvihnout tuto káď, protože moji pomocníci toho měli již dost a šli spát.“
Přesunuli jsme společnými silami káď o několik kroků dále. Grant uhodil holí do země na tom místě, kde stála káď. I když jsme ji posunuli ještě několikrát, voda se vždy zčeřila. Zmocnil se mě pověrčivý strach, jako bych byl přítomen pokusům o černé umění a Grant jako by byl nějakým kouzelnickým mistrem. Tak vypadal jeho obličej.
Ukázal mi na hole, které položil na zem v různých vzdálenostech od hradeb. „Země je kamenitá,“ řekl. „Podle rozložení holí vidíš, že se oni točí pod zemí jak krtci.“
„Kdo?“ vyrazil jsem překvapeně. Smrtelná drsnost posledních hodin noci mě přivedla nejdřív na myšlenku zlých duchů.
„Turci. Pronikají pod našima nohama. Nerozumíš ještě?“
„Jak by to bylo možné?“ divil jsem se. Ale zároveň jsem si vzpomněl, že sultán Mehmed žádal o horníky ze srbských dolů. Před prvním obléháním se Turci pokusili podkopat pod hradbami podzemní chodby na různých místech, ale ukázalo se, že zemina města je příliš kamenitá, a žádný pokus se nepodařil. Proto se tomuto nebezpečí nepřikládala pozornost, i když pozorovatelé měli za povinnost sledovat, neobjeví-li se někde na vnější straně hradeb haldy hlíny. Po celý čas nebylo zpozorováno žádné podezřelé znamení, a tak se na věc zapomnělo.
V okamžiku jsem zapomněl na vlastní starosti a nadchl jsem se stejně jako Grant. Když jsem pochopil, oč se jedná, věc se mi okamžitě vyjasnila. „Ti jsou ale lstiví!“ zvolal jsem. „Začali kopat, návrším chráněni před spatřením, asi pět set kroků od hradeb. I jinak je tato krajina příznivější, protože Blacherny nechrání vnější hradba, nýbrž jen zesílená velká hradba. A podkopali se již pod hradby. Co tedy máme dělat?“
„Čekat,“ odpověděl Grant klidně. „Nyní již není čeho se bát, když jsem odhalil rozmístění chodeb. Náš čas přijde, až se začnou prokopávat nahoru.“
Podíval se na mě stroze. „Sám jsem byl při prokopávání chodeb pod hradbami. Je to hrozná práce. Je nedostatek vzduchu, celý čas je stísněna mysl a smrt z ohně nebo vody, která může proniknout do chodeb, je hrozná.“
Nechal kádí a vedl mě podél hradby stranou do sklepení, kde byly umístěny bubny a na kůžích bubnů roztroušen hrách. Tak si zčeřenou vodou v kádích a poskakujícím hrachem zjistil celou ohroženou část hradeb. Ale místo, které jsem viděl, bylo zatím první, kde se voda čeřila.
„Podzemní chodba je nebezpečná, dokud není včas objevena,“ poučoval mě. „Na štěstí pro nás chtějí Turci vniknout do města touto dlouhou chodbou. Kdyby se spokojili jen s podkopáním se pod základy hradeb a ty by podepřeli trámy a nakonec trámy podpálili, podařilo by se jim na obrovském prostoru zbořit hradby. Zřejmě není pro to vhodné složení země. Patrně již pod základy hradeb pronikli a nyní hledají cestu vpřed.“
Když bledly hvězdy, vykládal mi pro zkrácení času, jak se protichodby opatří oštěpovou stěnou a z kouřových sudů …
