23. prosince 1452
Procházel jsem se z akropole do Bukoleona. Prohlížel jsem si uzavřené hradby, železem pobité brány a malá půlkruhová okna v poschodích uzavřených domů. Dřevěných domů jsem si nevšímal. Modlil jsem se v kostele Sergia a Bakcha u pobřežní hradby. Bůh ale nemá rád podvojné účetnictví.
Kráčel jsem od Konstantinova sloupu až k mramorovým věžím Zlaté brány. Odsud jsem pokračoval k bráně svatého Romana. Pak jsem se procházel v parku v Blachernách. Nikdo mne nezastavil, když jsem procházel branou dovnitř.
Zřejmě mne oklamala a vedla špatným směrem, Třeba bydlí v Blachernách. Země je žlutá, zmrzlá a mrtvá. Listí není ještě spadlé ze stromů, Nadarmo jsem hledal domek, v němž by ptáci trylkovali uvnitř zlaté klece jako za dnů mého mládí.
Nenašel jsem ho již. Když jsem se ptal strážného, ten jen potřásl hlavou, že nerozumí, co hledám. Tam císař Jan častoval barbary, přicházející ze západních zemí, doktora Kusánského a i jiné vyslance koncilní menšiny, Sluha za mnou nešel. Připadá mi však, jako by v tomto prastarém městě nahlížely stěny, hradby, sloupy neviditelnými zraky za chodcem.
Dělníci, kteří odklízejí ruiny, aby tak shromáždili kameny na opravu hradeb, mi ukázali v písku objevené zčernalé peníze. Jsou již bezcenné, ale tisíciletí staré.
Přeplavil jsem se sám přes zátoku do janovské Pery. Nikdo se mne na nic neptal. Z přístavu plují neustále lodě, naložené po okraj zbožím. Janované dělají dobré obchody. Kdybych chtěl, mohl bych v krátké době zbohatnout z prodeje zbraní. Myslím, že Řekové by mi spíše důvěřovali, kdybych jim prodával starší zbraně a vyžadoval za ně zlodějské ceny. Snad by mi potom důvěřovali a byli by přesvědčeni o mé spolehlivosti.
V Peře se prodávají a směňují také informace v každé hospodě, Perští Janované nejsou ve válce se sultánem. I to je nesmyslné. Přes Peru se sultán Mehmed dozví vše, co se děje v Cařihradě. A my zase každý den víme, jak pokračují sultánovy přípravy.
Na dvorech známých a velkých obchodů jsem viděl věže pro holuby. Jsou to egyptští holubi, A tak se sultán ještě téhož dne dozví o každé lodi, která přistála či odplula, o jejím nákladu, dokonce i jméno kapitána. Vysoká věž Pery je skutečnou pozorovatelnou. Odtud je vidět moře, Bospor, ale i co se děje ve městě od akropole až po Blacherny.
Když jsem se vrátil domů, pozoroval jsem bolestně zanícenýma očima janovskou vlajku s křížem, pohupující se ve větru na špici věže Pery.
Mrznu. Pil jsem víno zase prvně po sedmi letech. To mne ale ještě více roztesknilo.
Za dnů - jako je dnešní chladný den - nedovedu pochopit, co mne přinutilo, abych vydal všanc svůj život, opustil sultána a odebral se do města, které je ke mně tak cizí a nechce mne vůbec přijmout. Proč jsem nezůstal, abych následoval nového Alexandra jako hlas svědomí, odkázaný mu otcem. Nepovažoval mne již za anděla jako jeho otec, i když mne poslouchali psi i divočáci. On si chtěl jen bystřit rozum mým věděním. Vybrousil si svůj mozek ostře, zatímco můj zůstával černým kamenem. Snad ho i bavilo, že se sešel s neúplatným člověkem. Musel jsem uprchnout, i když jsem si myslel, že mne k tomu nic nepřiměje. Divil jsem se svému odchodu víc než Mehmed.
