22. března 1453
Myslel jsem si, že mi Giustiniani důvěřuje. Nyní ale začínám rozumět, že se mi po celý čas vysmíval. Co jiného jsem se dozvěděl, než co by se bystrý člověk sám snadno domyslel a co si může domyslet, když žil tak dlouhou dobu se sultánem? Má mě za osobního posla a prohání mne po městě s vyřizováním bezvýznamných záležitostí. Přitom vím, že má tajné rádce a setkává se s důvěrníky, kteří mu přes Peru obstarávají zprávy ze sultánova ležení.
Je přemýšlivý, zkušený a chytrý, i když skrývá svou zdánlivou velkodušnost, přímost a nepřetržité pití vína. Je válečníkem štěstěny a ve své neomalenosti nehledí na vznešenost rodu. V jeho družině jsou jak vznešení, tak dobrodruzi z Janova. Z jeho příležitostných slov jsem poznal, že před vyplutím z Janova se sešel tajně s milánským vévodou, který vládne i Janovu a je tedy i pánem Pery. Giustinianova výprava je zřejmě jeho samostatným pokusem. Neutralita je pro janovské obchodní výhody bezpodmínečná. Ale dříve byl Giustiniani v úřadě podesty na Kaffě. Soudě podle všeho, neví v janovské politice pravá ruka co dělá levá.
Navenek je Giustiniani v nejlepší shodě s benátským baílem, tlustým Gerolamem Minottou. Jmenování Benátčana velitelem loďstva dokazuje Benátčanům jeho dobrou vůli. Zapomenuvše na staleté nepřátelství na smrt, budou bránit bok po boku Cařihrad, právě tak jako Řekové ve chvílích nouze zapomínají na své nepřátelství vůči latincům. Připivše si z poháru přátelství přísahali, že zapomenou na starý hněv a budou bojovat za čest Boží a k požehnání veškerého křesťanstva - jak námořníci halasně prozpěvují při výkopu vodního příkopu.
Ostrov Lemnos a dědičný vévodský titul jsou vábnou odměnou prostému vojáku štěstěny. Ale čím více jsem poznával Giustinianiho, uvědomoval jsem si, že vůbec není pouhý voják štěstěny a již vůbec ne naivní. Je především Janovan! Benátky jsou ochotny si sultána i znepřátelit, jen aby si zajistily své výhody a provozování obchodu v Cařihradu. Jejich část loďstva, kotvící v přístavu, je teď silnější než janovská, i kdyby se připočetly neutrální lodě Janova, kotvící v přístavu Pery. Benátské lodě, které zůstaly z císařova příkazu v přístavu, by sotva dodržely svou přísahu, kdyby to benátská signorie nepovažovala za nevyhnutelné pro zachování svých výhod.
Giustiniani má jistě své tajné plány pro všechny případy, ty ale skrývá v hlubinách svého srdce. Jako zkušený vojevůdce je připraven ve vhodném okamžiku opatřit pro sebe a pro Janov ty největší výhody. Ale na druhé straně je zase připraven především bránit město před Turky. Co se stane potom, závisí na okolnostech. On je však latinec. I kdyby přemohl sultánovo vojsko a zachránil město, Řeky nedostane na svoji stranu.
Před dvěma a půl stoletími vedl benátský dóže křižáckou výpravu do Cařihradu a obsadil na čas císařství, ale jen na dobu jednoho lidského věku. Byl teď Janov na řadě? Kdyby sultán utrpěl porážku, Pera by se mohla vzdát své neutrality.
Co mě to napadá! Cožpak nemohu již důvěřovat žádnému člověku? Proč musím pochybovat o každém úmyslu!
Což dokonce pochybuji o sultánově vítězství? Nyní jsem dostal zprávu, že císař Konstantin slíbil, a svůj slib stvrdil zlatou pečetí, zemskému správci Uher, hrdinovi Jánošovi Hunyadymu, Selymbrijskou pevnost na břehu Marmarského moře jako základnu, jestliže by se uvolil vypovědět sultánovi na tři roky přísahu o klidu zbraní. Ale Hunyady porušil již jednou svou přísahu o klidu zbraní. To dobrodružství skončilo u Varny. Potom se stal opatrným. Již dvakrát si otloukl hlavu do krve. Mají Uhry prostředky, ztrácet svou celou armádu každé čtyři roky?
Rozzloben svými myšlenkami jsem zašel ke Giustinianimu, když jsem se dnes vrátil ze zbytečné výpravy k Charisijské bráně. Ve sporu, který tam vznikl mezi Řeky a latinci, nebylo žádné pozadí.
„Nedůvěřuješ mi,“ vyčetl jsem mu. „Mohu se ti vzdálit z cesty. Nemusíš se utíkat k výmluvám. Řekni mi to jen přímo.“
Postrčil svou hlavu kupředu jako býk a pohlédl na mě svýma měděnýma očima, upřímně překvapen, rozp…
