DUBNOVÁ ČARODĚJKA
Cecy plula ve vzduchu, přes údolí, mezi hvězdami, nad řekou, nad rybníkem a nad cestou. Plula neviditelná jako jarní vítr, svěží jako vůně jetele, která navečer stoupá z luk. Vzlétla mezi holuby hebké jako bělostný hermelín, zastavovala se ve stromech a žila v květinách, snášejíc se v jejich okvětních lístcích odvátých větrem k zemi. Seděla v zelené žábě, studené jako mince v třpytivé tůni. Běžela v ježatém psovi a štěkala, aby slyšela ozvěnu svého hlasu od vzdálených zdí stodol. Žila v čerstvé dubnové trávě a v nasládlé průzračné míze stoupající z pižmem vonící země.
Je jaro pomyslela si Cecy. Dnes v noci budu v každé živé bytosti na světě.
A hned se usídlila v malém cvrčkovi na asfaltové cestě, pak zase v kapce rosy na železných vratech. Její čilá mysl plula nikým neviděna v illinoiském větru. Ten večer jí bylo sedmnáct let.
„Chci být zamilovaná," řekla.
Prohlásila to u večeře. Její rodiče vytřeštili oči a ztuhli ve svých židlích. „Opatrně," radili jí. „Nezapomeň, že jsi zvláštní. Celá naše Rodina je zvláštní a neobyčejná. Nemůžeme se míchat nebo ženit s obyčejnými lidmi. Kdybychom to dělali, ztratili bychom své magické schopnosti. Přece bys nechtěla přijít o svou magickou schopnost „cestovat", že ne? Tak buď opatrná. Buď opatrná!"
Ale nahoře ve své ložnici se Cecy navoněla parfémem a chvějíc se očekáváním ulehla na svou postel s nebesy, zatímco mléčný měsíc stoupal nad Illinoisem a měnil řeky v šlehačku a cesty v pásy platiny.
„Ano," povzdechla si. „Patřím do podivné rodiny. Spíme ve dne a létáme za nocí jako černí draci ve větru. Kdybychom chtěli, můžeme prospat zimu v krtcích, v teplu nitra země. Mohu žít, v čem se mi zamane - v oblázku, v šafránu nebo v kudlance nábožné. Mohu opustit své obyčejné tělo z masa a kostí a poslat svou mysl daleko za dobrodružstvím. Teď!"
Vítr ji odvál přes pole a louky.
Zahlédla teplou jarní zář chýší a farem, prosvětlující barvami houstnoucí soumrak.
Jestli se nemůžu zamilovat sama, protože jsem divná a zvláštní, mohla bych se zamilovat prostřednictvím někoho jiného, pomyslela si.
Před farmou stála v jarní noci tmavovlasá, sotva devatenáctiletá dívka a čerpala z hluboké kamenné studny vodu. Zpívala si.
Cecy se snesla - jako zelený list - do studny. Ležela v jemném mechu, který ji obrůstal, a vzhlížela chladivou temnotou. Pak ožila v chvějící se měňavce. A teď v kapičce vody! Nakonec byla ve studeném hrníčku, který dívka zvedala ke svým horkým rtům. Když pila, ozval se tichou nocí klokotavý zvuk. Cecy vyhlédla z dívčiných očí.
Vstoupila do tmavovlasé hlavy a pohlédla z jiskrných očí na ruce, které svíraly hrubý provaz. Mušlemi uší se zaposlouchala do dívčina světa. Skrz jemné nosní dírky vdechovala její část vesmíru, vnímala bušení jejího srdce a cítila zvláštní pohyb jazyka při zpěvu.
Ví, že tu jsem? pomyslila si Cecy.
Dívka se nadechla. Podívala se k ztemnělým loukám.
„Kdo je tam?"
Žádná odpověď. „Je to jen vítr," zašeptala Cecy.
„Je to jen vítr." Dívka se zasmála, ale zachvěla se při tom.
Tělo té dívky bylo dobré tělo. Mělo kosti z nejlepší štíhlé slonoviny, obalené a zaoblené masem. Její mozek byl jako růžová čajová růže zavěšená v temnotě a ústa jí voněla moštem. Její rty se pevně přimykaly k bílým zubům, obočí se jí úhledně klenulo proti světu a vlasy půvabně a měkce spadaly na mléčnou šíji. Póry měla drobné a sevřené. Nos ukazoval k měsíci a tváře jí hořely jako ohníčky. Celé tělo se vznášelo lehce jako pírko při každém jednotlivém pohybu a zdálo se. Jako by si při tom neustále zpívalo. Být v takovém těle, v té hlavě, bylo jako vyhřívat se v teple krbu, žít v spokojeně předoucí kočce nebo skotačit s teplým potůčkem vlévajícím se nocí do moře.
Tady se mi bude líbit, pomyslela si Cecy.
„Cože?" zeptala se dívka. Jako by ji slyšela.
„Jak se jmenuješ?" zeptala se Cecy opatrně.
„Ann Learyová." Dívka sebou škubla. „Proč to vlastně říkám nahlas?"
„Ann, Ann," šeptala Cecy. „Ann, ty se zamiluješ."
Jakoby v odpověď se od silnice ozvalo rachocení …
