IV.
K malému městečku Vědecký přístav to bylo jen deset mil cesty. Překonal je pěšky, před úsvitem, ale ani to nebylo dobré. Ve čtyři hodiny ráno na cestě vedle něj zastavil stříbrný brouk.
„Ahoj," pozdravil muž uvnitř.
„Ahoj," odpověděl Lantry unaveně.
„Proč jdete pěšky?" zeptal se muž.
„Jdu do Vědeckého přístavu."
„Proč nejedete?"
„Rád chodím pěšky."
„Nikdo nechodí rád pěšky. Je vám špatně? Mohu vás odvézt?"
„Díky, ale já půjdu raději pěšky."
Muž zaváhal a pak zabouchl dveře vozu. „Dobrou noc."
Když vůz zmizel mezi kopci, zamířil Lantry do blízkého lesa. Svět plný ochotných hlupáků. Můj bože, copak člověk už nemohl ani chodit, aby ho někdo nepodezíral? Znamenalo to tedy jedinou věc. Dál už chodit nesmí, musí jezdit. Měl nabídku toho muže přijmout.
Zbytek noci se držel dost daleko od silnice, aby mohl včas zmizet v porostu, když se objeví automobil. Za úsvitu se schoulil do prázdné a suché odvodňovací roury a zavřel oči.
Jeho sen byl dokonalý jako sněhová vločka.
Viděl hřbitov, kde ležel pohřben celá staletí. Slyšel, jak se ránem rozléhají kroky kopáčů, kteří přišli dokončit svou včerejší práci „Neviděljsi mou lopatu, Jíme? "
„Tady leží."
„Moment, počkej moment!"
„Co se děje? "
„Podívej se. Minulý večer jsme to nedodělali, nemám pravdu? "
„Nedodělali."
„Zůstala tady ještě jedna rakev, je to tak?"
„Ano."
„Správné, je tady a otevřená!"
„Pakjsi tedy ve špatné díře. "
„Lantry. William Lantry."
„To je on, ten, co jsme ho vykopávali. Je pryč!"
„Co se tu mohlo přihodit? "
„Jak to mám vědět. Včera večer tady ta mrtvola byla. "
„To není jisté. Neviděli jsme ho. "
„Dobrý bože, lidé přece nepohřbívali prázdné rakve. Byl v téhle truhle, a teď tam není."
„Možná, že ta truhla byla prázdná. "
„Nesmysl. Cítíš ten puch? Ur cite tam byl. " Chvíle ticha.
„Nikdo to tělo přece nemohl vzít, nebo ano?
„Pročby to dělal? "
„Možná ze zvědavostí."
„Nebuď směšný. Lidé přece nekradou. Nikdo nekrade. "
„Ano, ale pak je jen jediné řešeni"
„Ano?"
„Vstal a odešel sám. "
Chvíle ticha. Ve svém snu Lantry očekával, že uslyší smích. Neozval se. Místo toho uslyšel hlas kopáče, který po chvíli přemýšlení řekl: „Ano. Samozřejmě, tak to asi bude. Vstal a odešel sám. "
„Je to zajímavá myšlenka, " řekl druhý. „Jen si to porny šli!"
Ticho.
Lantry se probudil. Byl to jen sen, i když tak realistický. Jak podivně se ti muži chovali. Ovšem ne nepřirozeně, to ne. Mluvili přesně tak, jak byste očekávali od lidí budoucnosti. Lidé budoucnosti. Lantry se unaveně zašklebil. Od tebe to byl anachronismus. Teď byla budoucnost. Dělo se to teď. Ne tři sta let po dnešku, ale dnes, ne potom, ani v žádném jiném čase. Tohle nebylo dvacáté století. Ach, jak klidně ti muži v jeho snu řekli: „Vstal a odešel sám. ...zajímavá myšlenka. Jen si to pomysli." Ani se jim přitom nezachvěl hlas. Vůbec se přitom neohlédli přes rameno a lopaty v jejich rukou se ani nezachvěly. Jenže co se dá dělat, pro jejich čisté a čestné mysli to bylo jediné řešení: mrtvolu jistě nikdo neukradl. „Nikdo nekrade." Mrtvola tedy musela sama vstát a odejít. Jediný, kdo měl právo vzít mrtvolu, byla mrtvola sama. Z několika náhodných slov kopáčů si Lantly domyslel, co si myslí. Byl mužem, který ležel v bezvědomí, nikoli mrtvým po celá staletí. Ruch venku, jejich práce, ho přivedli k životu.
Každý slyšel o těch malých zelených ropuchách, jež ležely celá staletí v zkamenělém bahně nebo v ledu, živé, ano, živé! A když je vědci vysvobodili a rozehřáli, jako zázrakem ty malé žabky v jejich rukou ožily, skákaly a dívaly se. Bylo tedy jen přirozené, že hřbitovní kopáči přemýšleli o Lantrym stejným způsobem.
Ale co když si v následujících dnech spojí souvislosti? Co když spojí zmizení mrtvoly a explozi spalovací pece? Co když se ten bledý muž jménem Burke, který přišel z Marsu, znovu vrátí do knihovny a řekne té mladé ženě, že chce nějaké knihy a ona mu odpoví: „Před několika dny tu byl váš přítel Lantry." On řekne: „Jaký Lantry? Neznám nikoho, kdo se tak jmenuje." A ona řekne: …
