V.
Stáli před márnicí vedle sebe, vysoký, snědý, bělovlasý muž a Lantry s rukama v kapsách. Byla chladná noc a na obloze zářil bílý měsíc, který svým světlem barvil domy, cestu i kus řeky v dáli.
„Cigaretu?" Muž Lantrymu nabídl otevřený balíček.
„Díky."
Oba si zapálili. Muž přejel pohledem po Lantryho ústech. „Chladná noc."
„Chladná."
Několikrát přešlápli na místě. „Hrozné neštěstí."
„Hrozné."
„Tolik mrtvých."
„Tolik."
Lantry měl pocit drobného závaží na misce vah. Druhý muž se na něj nedíval, ale poslouchal ho a cítil ho. To napětí na něj tíživě doléhalo. Chtěl se sebrat a odejít, pryč od nejistoty váháni. Vysoký bělovlasý muž řekl:
„Jmenuji se McClure."
„Máte tam uvnitř nějaké přátele?" zeptal se Lantry.
„Ne. Náhodná známost. Strašné neštěstí."
„Strašné."
Vážili jeden druhého. Brouci svištěli ulicí na svých sedmnácti tiše vířících pneumatikách. Měsíc ozářil městečko v klínu černých hor.
„Chtěl jsem říct..." začal McClure.
„Ano?"
„Mohl byste mi odpovědět na jednu otázku?"
„Rád." Otevřel nůž v kapse kabátu a čekal.
„Jmenujete se Lantry?" zeptal se muž konečně.
„Ano."
„William Lantry?"
„Ano."
„Pak ale musíte být ten muž, který včera přišel ze salemského hřbitova, mám pravdu?"
„Ano."
„Dobrý bože. Jsem tak rád, že jsem vás potkal, Lantry! Snažíme se vás nalézt celých těch čtyřiadvacet hodin!"
Muž napřáhl ruku, potřásl Lantrymu pravici a poplácal ho po zádech.
„Cože?" řekl Lantry.
„Dobrý bože, člověče, proč jste utekl? Chápete vůbec, jaký je to okamžik? Musíme s vámi mluvit!"
McClure se usmíval a zářil. Další potřásání rukou, další plácání po zádech. „Mys/e/jsem si, že to jste vy!"
Ten muž je šílený, pomyslel si Lantry. Úplně šílený. Vyhodil jsem jim do vzduchu spalovací pec, zabíjel lidi a on mi potřásá rukou. Blázen, úplný blázen!
„Mohl byste jít se mnou do Dvorany?" zeptal se muž i a vzal ho za loket.
„Ja-jaké dvorany?" Lantry ucouvl.
„Dvorany vědy, samozřejmě. To se nestává každý rok, že se setkáme se skutečným případem obnovy životních pochodů. U drobných zvířat ano, ale u člověka! Půjdete?"
„Co to má znamenat?" otázal se Lantry. „Co mají všechny ty řeči znamenat?"
„Můj drahý příteli, jak to myslíte?" zeptal se muž udiveně.
„To je jedno. Je to jediný důvod, proč se o mé zajímáte?"
„Jaký jiný důvod by tu měl být, pane Lantry? Ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím!" Vypadalo to, že se dá každou chvíli do tance. „Tušil jsem to, už když jsme byli spolu uvnitř. Byl jste bledý a vůbec. A pak ten způsob, jakým kouříte cigaretu, něco na něm je, a ještě spoustu jiných věcí, každá zvlášť skoro nepostřehnutelná. Ale jste to vy, opravdu, jste to vy!"
„Jsem to já. William Lantry," řekl suše.
„Výborně, příteli! Tak pojďme!"
Brouk rychle svištěl ranní ulicí. McClure pořád mluvil.
Lantry seděl a užasle poslouchal. Jaký to byl hlupák, ten McClure, když za něj hrál s jeho kartami! Potrhlý vědec nebo co, který ho nebral jako podezřelé individuum, vraždícího jedince. Ach ne! Úplné naopak! Bral ho jako případ obnovy životních pochodu, za který ho považoval. Dokonce ani jako nebezpečného člověka. Nic takového!
„Samozřejmě," jásal McClure a šklebil se. „Nevíte, kam jít, na koho se obrátit. Všechno pro vás musí být skoro neuvěřitelné."
„Ano."
„Něco mi říkalo, že dnes v noci budete tam v márnici." řekl McClure šťastně.
„Ach?" Lantry ztuhl.
„Ano. Nedokážu to vysvětlit. Jak bych to jen řekl. Staří Američané? Měli jste zvláštní představy o smrti. A vy jste byl mezi mrtvými dlouho, takže mě napadlo, že vás budou přitahovat mrtví, neštěstí, márnice a takové věci. Není to příliš logické. Vlastně to je hloupé. Je to jen pocit. Nemám rád pocity, ale teď jsem ho měl. Myslím, že jste tomu říkali předtucha, nemám pravdu?"
„Dá se to tak nazvat."
„A vy j sté tam byl!"
„Byl jsem tam." přisvědčil Lantry.
„Máte hlad?"
„Už jsem jedl."
„Jak jste se sem dostal?"
„Stopoval jsem."
„Cože jste dělal?"
„Brali mě lidé na silnici."
„Pozoruhodné."
„Asi vám to tak připadá." Zadíval se na domy, které cestou míjel…
