DALŠÍ V ŘADĚ
Byla to malá karikatura náměstí, v níž byly tyto svěží součásti: hudební pavilón ve tvaru bonboniéry, kde stáli muži ve čtvrtek a v neděli večer ohlušováni hudbou, krásné lavice z bronzu a mědi se zelenou patinou a plné ozdobných ornamentů, pěkná modře a růžové vydlážděná korza - modrá jako čerstvě namalované oči žen a růžová jako jejich skrytá kouzla, krásné, ve francouzském stylu ostříhané stromy ve tvaru dokonalých krabic na klobouky. To celé z vašeho hotelového okna nepostrádalo sympatie a neuvěřitelnou fantazii, kterou by člověk mohl očekávat u francouzské vily devadesátých let. Ale ne, tohle bylo Mexiko! A toto bylo náměstí v malém koloniálním mexickém městečku s krásnou budovou Státní opery (v níž se za dvě pesos vstupného promítaly filmy: Rasputin a carevna, Velký dům, Madam Curieová, Milostná záležitost, Máma miluje tátu).
Joseph po ránu vystoupil na sluncem vyhřátý balkón, klekl si u zábradlí a zaostřil svůj malý fotoaparát Brownie. Za ním v koupelně crčela voda a ozval se Mariin hlas:
„Co děláš?"
„Fotku," zamumlal. Znovu se zeptala. Stiskl spoušť, vstal, převinul uvnitř cívku, zamrkal a řekl: „Udělal jsem snímek náměstí. Bože, ti chlapi včera v noci ale vyřvávali, co? Nespal jsem do půl třetí. Museli jsme dorazit zrovna, když místní rotariáni měli svůj výšlap."
„Co plánujeme na dnešek?" zeptala se.
„Půjdeme se podívat na mumie," řekl.
„Och," řekla. Nastalo dlouhé mlčení.
Vešel dovnitř, odložil fotoaparát a zapálil si cigaretu.
„Půjdu nahoru a podívám se na ně sám," řekl, „pokud bys nechtěla."
„Ne," odpověděla nepříliš hlasitě. „Půjdu s tebou. Ale přála bych si, abychom to celé pustili z hlavy. Je to takové milé městečko."
„Podívej se sem!" zvolal a koutkem oka zachytával pohyb. Spěchal na balkón a tam se zastavil, z jeho cigarety zapomenuté v prstech se kouřilo. „Pojď sem, rychle, Marie!"
„Osušuji se." řekla.
„Prosím tě, rychle," řekl fascinovaně a podíval se dolů na ulici.
Za ním se objevil pohyb a potom vůně mýdla a vody omývající tělo, mokrý ručník, svěží kolínská a Marie byla po jeho boku. „Zůstaň tam, kde jsi" upozornila ho, „abych se mohla dívat a sama se nevystavovala. Jsem nahá. Co je to?"
„Koukej!" vykřikl.
Procesí se sunulo ulicí. Vedl je muž s balíčkem na hlavě. Za ním kráčely ženy v černých rebozos, okusovaly kůru z pomerančů a plivaly ji na dlažbu z kočičích hlav, na loktech malé děti, muži před nimi. Někteří jedli cukrovou třtinu, okusovali vnější kůru, až se rozštěpila dolů, a pak ji stáhli ve velkých tlustých kusech, aby se dostali na šťavnatou dřen a na dužinu plnou šťávy, kterou mohli vysávat. Celkem to bylo padesát lidí.
„Joe," řekla za nim Marie, která se ho držela za paži.
Nebyl to žádný obyčejný balík, který nesl první muž v procesí na hlavě a jehož rovnováhu jemně jako pírko vyrovnával. Byl pokryt stříbrným saténem a stříbrným třepením. A jemně jej držel jednou snědou rukou, zatímco druhou rukou volně mával.
Byl to pohřeb a malý balíček byla rakev.
Joseph pohlédl na svou ženu.
Měla barvu čistého, čerstvého mléka. Růžová barva po koupeli zmizela. Její srdce ji všechnu vsálo do nějakého skrytého prázdného místa, které bylo v ní. Pevně se držela francouzských dveří a sledovala, jak se ti jdoucí lidé pohybuji, jak pojídají ovoce a slyšela je, jak tiše hovoří a tiše se smějí. Zapomněla, zeje nahá.
Konstatoval: „Nějaká holčička nebo chlapeček odešel na šťastnější místo."
„Kam - ji - nesou?"
Nepovažovala za neobvyklé vybrat zájmeno v ženském rodě. Už se sama ztotožňovala s tím malým pozůstatkem zabaleným jako nezralý druh ovoce. Teď, v této chvíli, s rostoucí tmou ji nesli vzhůru na kopec, pecku v broskvi, tichou a naplněnou hrůzou, zevní dotek otce na materiálu rakve působil uvnitř jemně, nehlučně a pevně.
„Přirozeně na hřbitov, kam jinam by ji nesli," odpověděl a cigářeta vytvořila kouřový závoj pres jeho lhostejný obličej.
„Snad ne na ten hřbitov?"
„V těchto městech je jen jeden hřbitov, jak víš. Většinou s tím pospíchají. To děvčátko je mrtvé pravdě…
