NAZDAR A SBOHEM
Samozřejmě, že odcházel, co jiného se dalo dělat, čas vypršel, hodiny došly a on se chystal na cestu, někam daleko. Kufřík měl zabalený, boty vyleštěné, vlasy učesané, zvlášť pečlivě se vydrhl za ušima a teď mu zbývalo jen sejít dolů po schodech, vyjít ze dveří a odejít na nádraží městečka, kde vlak zastaví jen pro něj.
Pak už bude Fort Hill ze státu Illinois v nekonečné dáli jeho minulosti. A bude dál na cestách, možná do lowy, možná do Kansasu nebo snad až do Kalifornie - malý chlapec, tak dvanáctiletý, v kufříku rodný list, dosvědčující, že se narodil před čtyřiceti třemi lety.
„Willie," ozvalo se zdola.
„Hned," popadl kufr. V zrcadle viděl obličej z červnových pampelišek a červencových jablek a čerstvě nadojeného mléka. Jako vždycky vypadal jak andílek, sladce a nevinně, a mělo to tak zůstat celý jeho život.
„Už je čas," ozval se ženský hlas.
„Ano, už jdu," scházel po schodech, mumlal si něco a usmíval se. V obývacím pokoji seděli Steve a Anna, oba v nažehlených šatech.
„Už jsem tady," volal Willie ve dveřích do haly.
Anna vypadala, jako by měla začít plakat. „To už opravdu musíš od nás odejit, opravdu musíš, Willie?"
„Lidé začínají mít řeči," pronesl Willie tiše. „Už jsem tu tři roky. A vím, že když lidi začnou mít řeči, je čas koupit si jízdenku..."
„Je to všechno takové divné. Přišlo to tak náhle. Nechápu to," řekla Anna. „Budeš nám chybět, Willie."
„Budu vám psát na vánoce. Ale vy mi nepište."
„Bylo to hrozně pěkné," řekl Steve, který tady seděl a slova mu rostla v ústech. „Škoda, že to musí skončit. Škoda, žes nám to o sobě musel povědět. Strašná škoda, že už tu nemůžeš zůstat."
„Stejně, jste ti nejlepší lidé, u kterých jsem kdy byl," řekl Willie a z obličeje, který nikdy nepotřeboval holení, mu zářilo slunce.
Pak se Anna rozvzlykala: „Willie! Willie!" Sedla si, jako by ho chtěla k sobě přivinout, ale neudělala to. Jen se na něho dívala, zaražená a zmatená, s prázdnýma rukama, nevědouc, co dělat.
„Není snadné odejít," řekl Willie. „Člověk si zvykne. Chtěl by zůstat, ale nejde to. Jednou jsem zkusil setrvat déle, když už lidé začínali mít podezření. „To je strašné," říkali potom. „Celé ty roky si hrál s našimi dětmi," říkali, „a my jsme nic netušili. Hrozné!" říkali. Nakonec jsem stejně musel ujet. V noci. Není to snadné. Moc dobře víte, jak vás mám oba rád. Díky za ty tři báječné roky."
Kráčeli společně k hlavním dveřím. „Willie, a kam máš namířeno?"
„Nevím. Teprve vyrážím na cestu. Až narazím na město, kde bude pěkně a zeleně, usadím se tam."
„Vrátíš se někdy?"
„Ano," řekl přesvědčivě svým sopránem. „Tak za dvacet let by se to mohlo projevit na mém obličeji. Až se tak stane, objedu všechny maminky a tatínky, co jsem kdy měl."
Stáli na chladné verandě, slova loučení jim nešla z úst. Steve upřeně hleděl na vzrostlý jilm. „U kolika jiných lidí už jsi byl?"
Willie to vypočítával: „Myslím, že asi v pěti městech u pěti manželských párů. Přes dvacet let tak putuju."
„No co, nebudeme naříkat," řekl Steve. „Je lepší mít syna šestatřicet měsíců, než ho nemít vůbec."
„Tak jo," řekl Willie a rychle políbil Annu, popadl své zavazadlo a spěchal ulicí ve stínu aleje, vytrvale běžel a ani se neohlédl.
Na basebalovém hřišti uprostřed zeleně parku hráli hoši, zrovna když šel kolem. Chvilku postál ve stínu dubů a sledoval, jak odpálko-vávají sněhobílý basebalový míček, jak míček letí, proráží teplý letní vzduch, viděl jeho stín, jak se mihl jako pták nad trávníkem, pozoroval, jak kluci rozvírají dlaně, aby zachytili ten kousek léta, v té chvíli nebylo pro ně nic důležitější. Hlasy hochů se rozléhaly. Míček se mihl blízko Willieho a přistál v trávě.
Nesl jim míček zpod stínu stromů a hlavou mu probíhalo všechno, co tady prožil za ty tři roky, ze kterých už mu nic nezbývá, a za těch pět let předtím, a předtím, až došel v myšlenkách k době, kdy mu opravdu bylo jedenáct a dvanáct a čtrnáct let a kdy slyšel: „Copak je to s Williem, paní?" „Paní B., snad se Willie neopožďuje ve vývoji?"
„Will…
