KAPITOLA 24.
Blue Sky byl starý nádražní hotel na Hlavní třídě; mezi tratí a dálnicí. Cihlové průčelí z úzkými okny bylo v žalostném stavu. Tolik tamtudy za léta projelo velikých náklaďáků, že jeho ducha z věku páry to zřejmě zlomilo. Na podlaze vstupní haly byla odrbaná mosazná plivátka, po stěnách staré fotorytiny. Recepční byl vyzáblý stařík se zeleným stínítkem na čele a v černém saku. Ano, manželé Brianovi jsou zde ubytováni: pokoj 506, páté patro. Telefon tam není, můžete jít rovnou nahoru. Poslíček mívá v neděli volno, posteskl si.
Zamířil jsem k výtahu: Počkaj, mladej pane, když už tam stejně jedou. Pro pana Briana přišel dnes ráno tenhleten telegram. Já ho nechtěl rušit. Pod stínítkem mu na obličej naskočil zelený mrtvolný ruměnec.
Vzal jsem od něho žlutou zapečetěnou obálku. „Já to panu Brianovi odevzdám.“
„Výtah nefunguje,“ zakňoural. „Budete muset použít schodiště.“
„Ano, až do šesti. Já mívám od šesti volno, pokud není nic zvláštního uklízet. Chci říct – mívala jsem.“
„A paní Couwayová byla taky celé odpoledne doma?“
„Většinou. Ven šla až pozdě odpoledne, říkala, že jde nakoupit na neděli.“
„A v kolik asi šla ven?“
„Kolem páté, něco před pátou.“
„A kdy se vrátila?“
„Já už jsem se jí nedočkala.“
„A co doktor?“
„Co vím, ten byl doma.“
„A s ní nešel?“
„Ne, říkal, že si udělá siestu.“
„A kdypak jste se s ní viděla potom?“
„Už vůbec ne.“
„Vždyť jste ji viděla v kavárně „U Jima“ kolem osmé.“
„Jo. Jo. Na to jsem zapomněla.“ Glorie začínala vycházet z konceptu.
„A peníze vám nedala?“
Zaváhala. „Ne.“ Přitom neodolala: otočila se a mrkla na prádelník po peněžence z umělé hmoty.
„Za co vám ty peníze dala?“
„Žádné mi nedala.“
„Kolik jich bylo?“
„Prostě dlužnej plat,“ koktala. „Oni mi dlužili plat.“
„Kolik?“
„Tři sta dolarů.“
„To je ale spousta peněz, ne?“
Těžce zvedla oči ke stropu a hned je zas nechala padnout na rudou peněženku na prádelníku. Dychtivě ji sledovala, jako by byla živá a chtěla jí upláchnout. „Byla to prémie.“ Konečně našla pravé slovo. „Dostala jsem od ní prémii.“
„Za co? Vždyť jste se jí nelíbila.“
„Vám se nelíbím,“ zafňukala. „Já fakt nic zlýho neudělala. Nevidím, proč jste si musel umanout zrovna na mě.“
„Mně se náramně líbíte,“ lhal jsem. „Jenže náhodou se zrovna snažím rozluštit nějaké vraždy. A vy jste důležitá svědkyně.“ Ta?“
„j a.
„Vy. Zač vám zaplatila? O čem nemáte mluvit?“
„Když jsem ta svědkyně, budu muset peníze vrátit? Tu prémii?“
„Když o všem pomlčíte, tak ne.“
„A vy mě neshodíte?“
„Nemám zájem. Co si od vás, Glorie, koupila?“
Poslouchal jsem, jak oddychuje, a čekal.
„To kvůli ty krvi,“ vydechla. „Našla jsem na zemi ve vyšetřovně pár uschlých kapek od krve. Utřela jsem je.“
„Kdy to bylo?“
„V pondělí před čtrnácti dny. Hned ten první den, co jsem uviděla paní Couwayovou. Ptala jsem se na to doktora, a on že přej měl přes víkend nějaký ouraz nějakej turista se říz do prstu. Pustila jsem to z hlavy, až s tím zas včera večer přišla paní Couwayová.“
„Jako ta matka, co nabádala děti, aby si do nosu nestrkaly fazole.“
„Cože?“ Glorie se málem vzpamatovala.
„To je taková povídačka. Vtip o tom, že sotva se otočila, děti si ty fazole do nosu nastrkaly. Vsadím se o pěťák, že vy jste o té krvi řekla Brianovi, sotva se otočila zády Couwayová.“
„To ne,“ fňukala Glorie s tou zvláštní intonací, která znamená vinen dle žaloby, ale co já za to můžu, když mě lidi pořád sváděj na scestí.
Snažila se svést hovor jinam.
„A on se vůbec nejmenuje Brian, ale Wali nebo tak nějak. Zahlédla jsem to v jeho řidičském průkazu.“
„Kdypak?“
„Včera ve voze.“
„V tom buicku??“
„Ano. Za sebe si myslím, že ho někde ukrad. Ale já s tím neměla nic společnýho. Ten vůz už měl, když mě přijel stěhovat. Snažil se mi napovídat, že ho n a š e I, jen si to představte! Tvrdil, že by za něj dostal pět táců nebo i víc. Já mu řekla, že je to fůra peněz za ojetý buick, ale on se jen smál.“
„Byl to zelený sedan s dvojitými dveřmi z osmačtyřicátého roku?“
„Já se v ročnících nevyznám. Buick…
