KAPITOLA 20.
Na dveřích bylo číslo 10. Místnost za nimi byla nízká, bez oken, betonové zdi. Dveře se za námi automaticky zavřely a my mohli být hluboko pod zemí v hrobce. O podlahu z umělé hmoty tlumeně klapl Millerův podpatek. Byla tam jediná lampa. Když se k ní Miller přiblížil, padl na mne jeho stín.
Žárovka s kuželovitým stínítkem visela nízko na posuvné kladce nad vozíkem s gumovými koly. Na vozíku pod její oslnivou září ležela pod prostěradlem mrtvá Lisa. Hlavu měla odkrytou a otočenou k Brucemu Harrisovi. Ten seděl na židli u druhého konce a upřeně hleděl do tváře mrtvé. Pravé zápěstí měl připoutáno k jejímu dvojitými okovy z modré oceli. Pumpy chladícího zařízení tlumeně hučely a pulzovaly jako čas uplývající v betonových zdech. Za dvojitými dveřmi chladničky jako by ostatní mrtvoly čekaly na poslední soud a ve snu se už předem viděly v pekle. Byla tam pekelná zima.
Uniformovaný policista, který seděl naproti Brucovi, se zvedl a nedbale zasalutoval. „Dobrýtro, pane poručík!“
„Co je na něm dobrýho?“
„Dal jste mi rozkaz, ať si ho nevšímám. Jak jste říkal, dávám průchod přírodě.“
„No a? Příroda si průchod našla?“ Miller stanul nad Brucem proti světlu jako rozložitá a neprostupná hráz. „Chcete už učinit prohlášení?“
Poodstoupil jsem a viděl, jak Bruče pomalu zvedl oči. V obličeji byl přepadlý. Strávenou nocí mu propadly spánky i svaly na lících. Široké rty mu odpukly od zubů a zase se zavřely, ani hlásku z nich nevyšlo.
„Nebo chcete sedět celý den a držet se za ruce?“
„Slyšels, co ten pán povídal,“ zavrčel seržant. „A on nežertuje. Posedíš si tu tak dlouho, dokud nepromluvíš. Za pár hodin ji ohledávač mrtvol rozkuchá, dokončí tvoje dílo. Nechceš náhodou hned místo u ringu?“
Bruče si Millera ani jeho podřízeného vůbec nevšímal. Jeho upřený pohled, nevěřícný a oddaný, se vrátil k hlavě mrtvé. V neúprosně ostrém světle jí vlasy zářily jako svinuté ocelové hobliny.
„Co to s tebou je, Harrisi? Nemáš kouska lidskýho citu v těle?“ V podzemním tichu to znělo, skoro jako když se s ním Miller hádá, skoro jako by chlapec tím, že se se vším smiřuje, nad ním vyzrál.
„Pane Millere!“ řekl jsem. Zaznělo to naléhavěji, než jsem zamýšlel.
„Co vás žere?“ Otočil se a zmateně se na mě zamračil. Vyhaslý doutník v koutku úst vypadal jako černý prst, který mu křiví jednu stranu obličeje v grimasu. Ustoupil jsem ke dveřím a on i jeho krátící se stín mě následovaly: „Chcete ten ručník na slzy?“
Řekl jsem tlumeně, ale ne tak slabě, aby to neslyšel i Bruče: „Začali jste s ním špatně. Je to citlivý hoch. Nemůžete na něj jít jako na ostříleného zabijáka.“
„Ten a citlivý?“ Miller si vytáhl doutník a plivl na podlahu. „Má zrovna hroší kůži.“
„Podle mě nemá. Rozhodně mi dovolte, abych to s ním zkusil. Odpoutejte ho a nechtě mě s ním o samotě.“
„Zrovna jsme se chystali se ženou do hor,“ řekl bezvýznamně. „Slíbili jsme dečkám výlet.“
Zašklebil se na vyhaslý doutník v ruce, pak ho najednou pustil a rozšlapal. „Seržante! Pusťte ho. Přiveďte ho sem!“
Cvaknutí otvírajících se želízek byl sice zvuk slabý, ale významný, jako by se na hranolku pohnulo morální závaží.
Seržant Brucem škubl, až se hoch postavil. Společně zamířili přes místnost na druhou stranu, Bruče, záda ohnutá, se vzpouzel, seržant ho hrubě postrkoval. „Vodvíst ho zpátky do cely, pane poručíku?“
„Ještě ne.“ Miller oslovil chlapce: „Tuhle pan Davis je, Harrisi, tvůj známý. Chce si s tebou porozprávět. Osobně si myslím, že nás tím jenom zdržuje, ale záleží na tobě. Tak co, chceš s panem Davisem mluvit?“
Bruče přenesl pohled na mne. Jeho hladký mladý obličej měl stejný výraz, jaký jsem předtím zahlédl na staré indiánské tváři stařeny v uličce, mimo dosah všeho, co mohou dělat či říct běloši. Mlčky přikývl a ohlédl se na Lisu.
Miller se seržantem odešli. Dveře se zavřely. Bruče zamířil zpátky. Kráčel nejistě, nohy rozčapené jako stařec. Betonová podlaha se mírně svažovala k přikrytému odpadu uprostřed místnosti. Odpotácel se dolů a zase druhou stranou k nosítkám.
Stál n…
