5
"Bílý ksindl, stejný odpad, jaký jsme tu měli před chvílí," řekl mu znuděný elektronický hlas přímo do levého ucha. Bernhard cítil, jak ho něco zvedá, obrací, a pak se na něj upřely přísné elektronické oči. "A hele! Poslechni... Neviděli jsme se už někde?"
Bernhard se rozhlédl. Byl ve stejném sále jako předtím. Visel v sevření pevné kovové paže nějakých padesát stop nad podlahou zaplavenou odpadky, nebo spíš nad krajinou tvořenou kopci rezavých plechovek od piva, sesouvajícími se horami plastikových nožů, vidliček a talířků, které se rozplývaly v mlhavé dálce a mezi nimiž se daly rozeznat řeky a jezera plná jakési hnědavé pěnivé smrduté kapaliny. "Nevím," řekl tupě. "Vy stroje vypadáte všechny stejně."
"Jméno a hodnost," vyštěkl robot. "A dej si bacha na jazyk, kámo."
"Ishmael, můžeš mi tak říkat. Vojín E-l. A nezkoušej mi zase vnutit pohřeb!"
"Neboj, žádný nebude. Myslíš si snad, že každý, kdo sem spadne, má nárok na pohřeb?" Stroj se hřmotně rozesmál. "Máš vůbec představu, kolik stojí chemická raketa pro poslední cestu? Jenom odpálení stojí pěkných pár stovek kreditů! A to nemluvím o výpočtech dráhy rakety, která tě musí donést dost daleko od lodi, aby starouš Refanut nepřitáhl vlastní gravitací tvoje nepotřebné tělo zase nazpátek. Kdepak, kámo, půjdeš zpátky mezi smetí, kam patříš. Tak budeš k něčemu dobrý aspoň jako hnojivo."
"Takhle se zachází s vojákem, který obětoval život pro Impérium?" zařval Bernhard a zuřivě se snažil vyprostit z ocelového sevření.
"Tak se zachází s pobudou, který sem spadl během patnácti minut podruhé," zaskřípal zuby stroj. "Co se tam nahoře stalo?"
"Přistál jsem uprostřed bandy robotů, kteří se jen třásli, aby mě mohli kuchat zaživa," řekl Bernhard. "Ale utekl jsem jim."
"Budeš toho litovat," sdělil mu stroj zlomyslně. "Tak, a teď mi řekni, kam chceš shodit. Do Pivních hor nebo do Kanálového moře? Vyber si."
"Pusťme!" zavřeštěl Bernhard.
"Jak si přeješ," řekl stroj a uvolnil sevření.
Bernhard sletěl přímo dolů a přistál s nechutným plesknutím na kopci úředních formulářů vyplněných se dvěma kopiemi, které byly štědře posypány rozbitými lahvemi a plastikovými příbory. Podobné vrchy se v monotónní nádheře rozprostíraly všude kolem až k mlhou zahalenému obzoru. Přepážky nahoře byly zakryty těžkými mraky kouře a malarických par. Tu a tam plály bledé mihotavé ohně. Na Bernhardovy uši zaútočil slabý šustivý zvuk, jako by se kolem pohybovala neznámá neviditelná stvoření milosrdně ukrytá nízkými oblaky těžkého modrozeleného dýmu. Smrad ho zasáhl jako úder kladivem. Bernhard začal zvracet.
"Kristepane!" zasténal.
Vratká hromada rezavých plechovek od piva se s hlasitým řinkotem sesula a v průlomu se objevil šéf. Následovala ho hrstka robotických banditů ozbrojených až po zuby starožitnými zbraněmi. Na tvářích jim hrály nepříjemné kovové úsměvy.
"Tak tady jsi!" zavrčel šéf a vycenil své prožrané zuby v děsivé parodii úsměvu. "Co tě zdrželo, ty kryso?"
"Myslel jsem, že vás vystřelili do vesmíru," řekl Bernhard a dal se na ústup.
"Ty ses zbláznil! To je jenom pro důstojníky - hlavně pro ty ještě živé, kterých se chtějí zbavit rychle a diskrétně. Nás jenom hromadně postříleli a pak hodili rovnou sem, jako všechny vojíny." Znechuceně si odplivl. "Kristepane, tady je to ještě horší než v hydroponických zahradách!" Zamračil se na Bernharda. "A kdo nás sem zatáhl? Ty!
"Podívej," zalapal po dechu Bernhard, "já tedy nevím..."
"Toho je moc, co nevíš," zakrákal šéf. Máchl rukou směrem ke svým rezavým společníkům. "Vidíš ty konzervy? To je všechno, co mi zbylo! Ani jeden člověk! A všechno je tvoje vina!" Vykročil směrem k Bernhardovi a v zapadlých očích mu seděla vražda.
Zřejmě nečekal, ani nepotřeboval žádné vysvětlení. Bernhard se otočil a rozběhl se dolů s kopce. Klopýtal o hromady nedojedených zbytků ze stolů civilizace, sahaly mu až ke kolenům. Když uskočil před temným hrozivým stínem, který se před ním náhle objevil a vycenil spoustu blýskavých zubů, ztratil rovnováhu. Koulel se dolů …