Bernhard Dobyvatel (Sam Lundwall)

10

Bernhard se vznášel ve vesmíru asi dvacet stop od meteority zjizveného pláště Comet. Všiml si, že by potřebovala generální opravu. Zvlášť poslední přepadení ji výmluvně poznamenalo po celém trupu. Pak si uvědomil, že je ve vakuu bez skafandru a začal řvát hrůzou.

Ječel, dokud mu nedošel dech a pak přestal. Byl si jist, že umírá. Pomalu se obrátil, aby si dobře prohlédl vesmír, který konečně opouští. Comet zmizela ve věčné noci. Viděl blízké slunce, vzdálené hvězdy a poblíž napuchlou modrozelenou planetu. Jak se převracel v prostoru, zdálo se mu, že planeta obíhá kolem něj. Ke svému překvapení ucítil na tváři chladný vánek. To bylo divné. Nikdy nebyl příliš dobrý ve fyzice, ale viděl dost lidí vyhozených ze vzduchového uzávěru, aby věděl, co se jim stane ve vakuu. Fakt, že je stále ještě naživu, mu připadal nanejvýš podivný. Začal přemýšlet, ale brzy ho rozbolela hlava a musel to vzdát.

Byl ve vesmíru bez skafandru, ale pořád neumíral. To zřejmě znamenalo, že vesmír vůbec netrpí nedostatkem vzduchu.

Ale proč tedy zemřely ty nespočetné nešťastné duše vyhozené z lodí?

Pn pouhé myšlence se otřásl, ale najednou zachytil na okraji svého zorného pole nějaký pohyb. Nejdříve drobná černá tečka téměř neviditelná na pozadí věčné vesmírné noci rychle kynula a brzy se objevilo něco, co připomínalo nečistého křížence mezi mechanickým netopýrem a osmiveslicí. Ve člunu seděl konzervativně oblečený muž a vrtěl se na něčem, co mělo hodně společného s jízdním kolem.

"Ať se propadnu," zamumlal Bernhard. Třeštil oči na stroj, který se k němu blížil a pak ho minul ve vzdálenosti asi padesáti stop. Muž mu uctivě pokynul kloboukem, ale od kursu, který pravděpodobně mířil k modrozelené planetě, se neodchýlil ani o píď. Rychle mizel v dálce a Bernhard nechápavě hleděl za ním, přičemž mu málem upadla čelist.

Pak postřehl další pohyb, ještě jeden a pak další, až se mu najednou zdálo, že vesmír je plný mechanických konstrukcí, z nichž byla jedna podivnější než druhá. Byly tu obrovské kulaté i doutníkovité balony s dřevěnými koši, pod nimiž se houpala zavěšená auta, pavoukovité stroje, které se skládaly téměř výlučně z obrovských pleskajících křídel, autogyry, dvojplošníky, vrtulníky s jednolistými rotory a další stroje, které překonávaly i zvrácenou představivost císařského pěšáka. Svištěly kolem něj, některé na míle daleko, jiné se ho téměř dotýkaly. Jejich majitelé ho zdvořile zdravili nadzvednutím klobouku a vážně se usmívali, ale nikdo neprojevil sebemenší snahu ho zachránit. Bylo to naprosto nepochopitelné. Bernhard cítil, jak v něm začíná doutnat vztek.

"Hej, vy tam!" zařval na muže oblečeného do hnědého loveckého obleku, který se přihnal na obludném létacím stroji, který připomínal velkého mechanického pterodaktyla.

"Na dálnici se nesmí brát stopaři," odpověděl muž chladně a pokračoval v cestě k modrozelené planetě. Bernhard se prudce obrátil a zjistil, že přímo proti němu letí další letadlo vybavené obrovskými, pomalu se točícími vrtulemi. Mladý muž ve fraku, pruhovaných kalhotách a tvrďáku, přímo typ úspěšného podnikatele, vzhlédl od svých ranních novin, když zaslechl Bernhardův křik.

"Sorry, starouši," řekl. "Spěchám do práce. Mám zpoždění. Dopravní špička, víte? Někdy nashle." Nadzvedl klobouk na pozdrav a vrátil se ke čtení novin.

"Všichni se zbláznili," mumlal Bernhard a snažil se ubránit, aby se neroztočil ve vzduchovém víru. "Co to má znamenat?" Zamračil se na lidi spěchající do práce a náhle ho napadla děsivá myšlenka.

Jsem mrtvý, pomyslel si, a tohle je záhrobí. Jsem odsouzen zůstat tu navěky a pořád se jenom dívat na ty blbce! Bože! Kéž bych byl zase zpátky na Plíživé Smrtce!

Tiše zavyl.

"Nazdar," řekl někdo těsně za ním. Bernhard se prudce otočil a málem si přitom zlomil vaz. Uviděl obrovský škuner nadnášený balonem, který se k němu nehlučně přikradl zezadu. Odporný mladík s mastnými vlasy a širokým úsměvem na důvěřivé tváři se opíral o mosazné zábradlí a díval se dolů na něj.

"Povidám, strejdo," řekl a ukázal nejméně osmdesát zubů. "Co tam děláte?"

"Kdo jste?" zahučel Bernhard, který ho okamžitě začal nenávidět.

"Frank Reade, známý mladý vynálezce," řekl mladík. "A tohle je můj Vzdušný monitor. Bezva, co?"

"Smrdí," odsekl Bernhard a nakrčil nos.

"To je plyn, který utíká z balonu," vysvětlil Reade sebekriticky. "Mí věrní přátelé Barney O'Shea a Pomp si dnes uspořádali menší přestřelku a zasáhli balon. Nechcete k nám na palubu?"

"Ani nevím," brblal Bernhard. "Dělají to často?"

"Denně, ale nejsou dobří střelci." Frank Reade si jemně povzdechl. "Ve skutečnosti mají oba fantastický smysl pro humor," dodal. "Jsou to oddaní přátelé, kteří mě doprovázeli při mých dobrodružných výpravách na všechny planety soustavy Omos. Milují jeden druhého stejně jako mne. Jsou opravdu moc dobří přátelé, ale pořád si navzájem provádějí nejrůznější kanadské žertíky a perou se jako kluci. Uvidíte..."

Ohlušující střelba ze samopalu někde na zádi ho přehlušila v půli slova. Za pár sekund se připojil druhý automat. Pak se vzduchem mihl ruční granát a za okamžik explodoval. Vzdušný monitor se otřásal pod výbuchy granátů a dopadajícími střelami dum-dum. Frank Reade se rychle přikrčil a střela z bazuky mu prosvištěla dva palce nad hlavou. Usmál se dolů na Bernharda.

"Tak co, nastoupíte si?"

"Nejsem si jist," zamumlal Bernhard a polekaně mrkl, když ani ne deset yardů od něj vybuchla desetilibrová bomba.

"Naznačím jim, aby se trochu mírnili," řekl Frank Reade. Sáhl po lesklém kulometu, který stál opřen o zábradlí, a začal pálit směrem k zádi. Situace se okamžitě uklidnila a Bernhard se opatrně nechal vytáhnout na palubu. Udělal několik nejistých kroků po zářivě naleštěné mahagonové podlaze a pak se sesunul u zábradlí. V posledních dnech prožil příliš mnoho. Cítil, že by mohl prospat celý týden.

"Vypadáte unaveně," poznamenal Frank Reade. "Půjdeme do Velkého salonu mého Vzdušného elektrického monitoru." Chytil Bernharda za ruku a vedl ho po přepychovém mahagonovém schodišti do dlouhé chodby s vysokým zlatým kobercem, který nádherně kontrastoval s lesklou politurou táflování ze vzácného dřeva.

Velkolepé vyřezávané dveře s mosaznými klikami a mozaikovými okny vedly do Velkého salonu, jehož celou jednu stěnu tvořila velká křišťálová okna s hedvábnými závěsy. Hluboká křesla s polštáři lemovanými zlatými třásněmi a opěradly zdobenými vybranými drobnými výšivkami stála v polokruhu před mohutným krbem ze zvětralých kamenů, kolem něhož byly rozvěšeny starožitné zbraně a v němž plápolal a hučel obrovský oheň. Místnost byla k prasknutí nabita portréty předků a uměleckými památkami, většinou naprosto nevkusnými.

Bernhard se dobelhal k nejbližšímu křeslu a klesl do jeho objetí se šťastným povzdechem. Frank Reade zatleskal, okamžitě se otevřely vyřezávané dveře a jimi vstoupil muž připomínající gorilu, který se neuvěřitelně podobal Starému Držkounovi.

"To je Wolf Larsen, jeden z mých oddaných sluhů," představil ho Frank Reade a chopil se nablýskaných křišťálových sklenic, které na stříbrném tácu držel ve svých zjizvených rukou Wolf Larsen. "Vezměte si." Nabídl jednu Bernhardovi, který se už stačil schovat za křeslo a teď opatrně vylezl.

Wolf Larsen vrhl po Bernhardovi zamračený pohled zpod srostlého obočí a výhružně se zašklebil. Frank Reade propustil sluhu mávnutím ruky a Bernhard se chopil nabízené sklenice třesoucími se prsty.

"Ta zrůda se mi nelíbí," zavrčel. "Radši by se ke mně neměl vůbec přibližovat nebo ho vlastnoručně roztrhám na kusy."

Usrkl šampaňského a protáhl tvář. "Už jsem pil silnější věci," zabručel. "Co je vůbec tohle?" Ukázal kolem sebe neurčitým gestem zahrnujícím celou loď.

"To je můj Vzdušný elektrický monitor," odpověděl Frank Reade a elegantní pohybem prstů odstranil ze svého dokonalého viktoriánského vlněného obleku neexistující smítko.

"To vím," řekl Bernhard, "a v životě jsem neviděl blbější kosmickou loď. Jak to, že nemá vzduchové uzávěry?"

"Vzduchové uzávěry?" Frank Reade přemýšlel dobrých deset minut, než se jeho obličej rozjasnil. "Aha, vy myslíte vzduchové uzávěry ? Takové ty dveře, co drží vzduch uvnitř a vakuum venku? Tohle vy myslíte?"

"Ano," zamumlal Bernhard.

"Žádné tu nemáme."

"Všiml jsem si. Proč?"

"Protože žádné nepotřebujeme."

"Fajn," povzdechl si Bernhard. "A proč je neopotře-bujete?"

"No," řekl pomalu Frank Reade po usilovném přemýšlení, "tady všude kolem je vzduch, tak by nám asi nebyly moc platné."

"Tam, odkud jsem přišel," řekl Bernhard, "jsou všichni přesvědčeni, že ve vesmíru jenom vzduchoprázdno. Abych byl upřímný, lidi tomu věří tak, že když je vyhodíte ze vzduchového uzávěru, explodují a umírají příšernou smrtí. Kristepane!" vykřikl náhle a prudce se posadil v kresle. "Jací blázni jsme to byli celá ta léta! Vesmír byl plný dobrého čistého vzduchu a ti pitomci se dusili a mrzli, nafukovali se a umírali jenom proto, že tak věřili, že ve vesmíru je kromě vakua už nic není!"

"No," řekl Frank Reade váhavě, "ve vesmíru opravdu je vzduchoprázdno, takže vaši přátelé měli k umírání koneckonců docela dobré důvody."

"Nebyli to moji přátelé," vysvětlil Bernhard. "Pár jsem jich vykopnul ven sám. Ale proč je tady všude kolem vzduch? Me taky vyhodili ven vzduchovým uzávěrem a přežil jsem to."

"Držím se samozřejmě pořád uvnitř atmosférického pásu," řekl Frank Reade. "A to dělají, pokud to mohu posoudit, všichni rozumní lidé v soustavě Omos. Pochopitelně," dodal rozčíleně, "protože kdyby opustili pás, udusili by se, zmrzli a explodovali během několika sekund!"

Bernhard se zabořil do křesla. Hlava se mu točila z té noviny, nebo ze šampaňského, nebo z obojího.

"Co kdybyste mi o tom chvíli vyprávěl," řekl vyčerpaně.

Tak tedy (jak vysvětlil Frank Reade), soustava Omos byla dost podivným místem. Jedenáct planet obíhalo kolem slunce po jediné společně sdílené dráze a ne po koncentrických kruhových drahách, jak to planety obyčejně dělají. Jedenáct planet sluneční soustavy Omos - Poloda, Phlegeton, Scylla, Charybdis, El Dorado, Cibola, Atlantica, Schlaraffenland, Cockayne, Xanadu, a Toros - byly od svého slunce vzdáleny jen asi milion mil, což je samozřejmě relativně malá vzdálenost Protože planety o téměř stejném průměru sedm tisíc dvě stě mil sdílely jedinou dráhu o poloměru jen milion mil, byly relativně velmi blízko. Sdílely proto i společný atmosférický pás ve tvaru pneumatiky. To znamenalo velké možnosti pro meziplanetární dopravu, protože prostor mezi planetami mohlo překonat jakékoliv letadlo. Miliony úředníků se proto denně stěhovaly z domova do práce na sousední planetu a pak zase zpět, což (jak řekl s úšklebkem Frank Reade) dělalo z ranní a odpolední dopravní špičky hotové peklo pro mladého geniálního vynálezce, který si přál na úrovni hodné gentlemana jen ticho a klid.

Poslední dobou se poměry ještě zhoršily díky válce vyvolané jakýmsi Edgarem Tangorem a rozpoutané mezi dvěma soupeřícími národy, Unisy a Kapary, na planetě Poloda. Během posledních sta let, kdy zuřily boje, se všichni civilisté přestěhovali na jiné planety, ale kanceláře a továrny nemohly zůstat prázdné. Miliony lidí se proto denně hrnuly na Polodu a zpět, většinou letěly na podomácku vyrobených strojích, kterých by se mladý geniální vynálezce ani nedotkl. Ne, (jak řekl Frank Reade s jemným povzdechem, který doprovodil mávnutím vyšívaného kapesníku) vesmír už nebyl tím, čím kdysi býval, a myšlenka opravdu dokonale vzduchoprázdného vesmíru možná vůbec nebyla tak špatná. Vakuum by jistě udrželo sprosté lidi v příslušných mezích.

"Ale," zeptal se Bernhard, "nestává se, že lidi občas zabloudí a vyletí z atmosférického pásu?"

"Stává se to," ujistil ho Frank Reade. "Udusí se, zmrznou a explodují během necelé minutky. Hrozný pohled." Znovu si povzdechl. "Abych řekl pravdu, je to oblíbený způsob sebevraždy v soustavě Omos. A zaslechl jsem také, že vlády Unisů a Kaparů jej používají, aby se zbavily pacifistů a podobných zrádců."

"Jako u nás doma," řekl Bernhard. Vyhlédl nejbližším křišťálovým oknem ven. Kamkoli pohlédl, v každém směru se po nekonečné světelné roky daleko vznášely černé tečky. Tušil přítomnost dalších planet soustavy někde v dálce, ale obloze vévodila modrozelená planeta. "Co je tohle?" zeptal se a ukázal na ni.

"To je Toros, největší planeta soustavy Omos. I když," Frank Reade si diskrétně odkašlal, "někteří lidé jí raději říkají Readova planeta." Spokojeně na ni pohlédl. "Žiju tam," vysvětlil.

"Aha," řekl Bernhard vyhýbavě.

"Přiznám se, starouši, že jsem byl zrovna na cestě domů, když jsem vás uviděl, jak se převalujete těsně vedle gravitační zóny. Jen o míli blíž a padal byste s ohromným zrychlením směrem k těžišti Readovy planety. Samozřejmě," dodal se zářivým úsměvem, "by z vás byla krvavá placka daleko dřív, než byste k němu doletěl. Ve vzdálenosti asi tři tisíce šest set mil od středu, abych byl přesný. Chápete?" Srdečně se rozesmál a šťouchl Bernharda loktem do žeber. "Tři tisíce šest set mil od středu! Dobré, co?" Zlomil se v pase a málem se zadusil smíchy. Bernhard se na něj zamračil a dopřál si další lok šampaňského, tentokrát ze sklenice svého hostitele.

"Kdy už tam budeme?" zeptal se.

Frank Reade se přestal smát a posadil se. "Letíme dolů," řekl a překvapeně pohlédl na svou prázdnou sklenici. "Pokud se ovšem mí dva oddaní sluhové nezastřelili navzájem, o čemž pochybuji. Jsou tak nešikovní, že se mi z nich dělá špatně."

Rozhodně vstal a uhladil si záhyby na vlněném obleku. "Pojďme a podívejme se po nich. Ta zvířata nikdy nepracují, dokud jim nad hlavou nesviští bič. Víno, tanec, zpěv - nikdy nemyslí na nic jiného." Překvapeně zamrkal, když se loď otřásla pod krupobitím dělostřelecké palby. "Zapomněl jsem na právě probíhající boje," zamumlal a vyšel z kabiny před Bernhardem.

Na palubě je přivítal veselý Barney O'Shea, muž se smyslem pro humor. Přiběhl k nim sehnutý až k zemi, kryl se před kulometnou palbou. Vypadal jako dvojče Wolfa Larsena nebo Starého Držkouna. Když zahlédl Bernharda, okamžitě se zastavil. Jeho odporný obličej znetvořil nepříjemný škleb. Zvedl svůj samopal a namířil ho Bernhardovi na prsa. Nevšiml si přitom, že vedle něj stojí Frank Reade.

"Vvvo krok zpátky, ty čččernej šerife!" zařval. "Dddej si na mě bacha nebo ti uuutrhnu hhhlavu! Jjjo! A já ti povidám, že dddo Monitoru ani nnnepáchneš, dokáď ti to můj pán Frank Reade, dddej mu Bůh věčnou slávu, nedovolí."

Připravil se k palbě, ale zjistil, že míří na svého milovaného pána a roztřásl se hrůzou.

"Jen klid," řekl Frank Reade se shovívavým úsměvem. "Tuhle epizodu si probereme později."

"Dddíky, pane!" zavzlykal Barney O'Shea. Jeho oči se rychle obrátily zpět k Bernhardovi a hlaveň samopalu se znovu zvedla.

"Holá!" zařval a začal před Bernhardem poskakovat sem a tam. "Jen pppojď! Ještě kkkrok a uvidíš! No tak se hhhni. Hejbni kkkostrou! Pppobavíme se!"

"Podívej se pořádně, ty idiote," zařval Frank Reade, "ten muž je mým přítelem!f' "Ttto říká Dafnis, pane!" odpověděl mu stejným řevem Barney O'Shea. "Ach, drahý pppane, dovolte mi uuutrhnout tomu vandrákovi hhhlavu.!"

"Drž hubu!" zavyl Frank Reade zdrcený hanbou. "Chceš, abych vypadal jako hlupák? Zalez, ty svině! Zmiz!"

"Jenom mu uuutrhnu hhhlavu, vandrákovi mmmizernýmu, a uuumřu šťasten!" žebral Barney O'Shea a tiskl zbraň jako šílenec.

"Ne!" zavyl jeho milovaný pán. Kopl sluhu, který měl slzy na krajíčku, do holeně a omluvně se obrátil k Bernhardovi. "Víte, jak to chodí," povzdechl si. "Dnes je téměř nemožné najít dobrého a spolehlivého sluhu. Jsem si jist, že jako gentleman chápete a omluvíte ten politováníhodný incident."

"Jistě," zamumlal Bernhard a přemýšlel, zdali má skočit přes zábradlí hned anebo počkat, až Monitor dosedne na zem.

Znovu se ozvala vzdálená kanonáda, ale zvuk se rychle blížil. Muž temné pleti oblečený do cárů otroka a s kulometem v rukou vyběhl odněkud z úkrytu, pádil přikrčen po palubě a střílel na všechny strany. Bernhard a Frank Reade padli na břicho a zůstali ležet, dokud palba neustala. Pak vzhlédli.

"Můj Bože, to je Pomp," zahučel Frank Reade. "Zase se na sebe s Barneyem vytahují. Ti chlapi mě připraví o nervy!" Vstal a oprášil si oblek. "Vole!" vykřikl. "Jak si dovoluješ střilet na palubě mého krásného Elektrického vzdušného monitoru? Poškrábals mi táflování! A co má nádherná lesklá mosazná ložiska? Jsou na nich rýhy! Málem jsi mě zabil! A proč nesmekneš, když mluvíš se svými nadřízenými?"

Barney O'Shea uviděl svou šanci. Vyskočil, strhl Pompovi čapku a hodil ji na palubu.

"Dddolů s čepicí," zařval, "nebo ti uuutrhnu hhhlavu. Cák si zapomněl na dddobrý vychování, ty ppprase?"

"Nenadávej, Irčane!" zavyl Pomp a hrábl po kulometu. "Nnnetykej si s gentlemanama!" Prst na spoušti se pohnul a Frank Reade i Bernhard se vrhli na palubu jako jeden muž. Jejich pád doprovázela současná palba dvou automatických zbraní.

"Vypadá to tu pořád takhle?" zeptal se Bernhard, kterému dávka ze samopalu proletěla jen pár palců nad hlavou.

"Většinou ano," povzdechl si Frank Reade. "Jsou to veselí kumpáni, tihle dva."

"Tak tomu říkáte vy," zamumlal Bernhard. Vzhlédl a zjistil, že oba veselí kumpáni se navzájem proděravěli střelami tak důkladně, že rychle se blížící planeta byla jasně viditelná i skrz ně. Pálili jeden na druhého, i když už se jim podlamovala kolena a pomalu klesali na palubu kluzkou krví.

"Podívejte, co provedli," řekl, když se s námahou zvedal. "Zabili jeden druhého, pitomci."

"Vždycky to tak skončí," řekl Frank Reade. "Takže teď zase do Readestownu a do orgánové banky pro náhradní díly." Kriticky si prohlédl oba zohavené trupy a nesouhlasně se zamračil. "Zdá se, že tentokrát byli opravdu důkladní. Budeme muset nechat vyměnit většinu orgánů." Najednou si na ně rozčileně uplivl. "Co si o mně myslí?" vykřikl. "Že jsem ze zlata? Že si mohu dovolit kupovat jim nové vnitřnosti vždycky, když se rozstřílejí na kousky? Plíce, játra, srdce, slezina, žaludek, všechno zničeno! Tohle mě bude stát celé jmění!" Ušklíbl se na krvácející těla, opřel se o tepané mosazné zábradlí a rozhodl se trucovat. Bernhard k němu přistoupil. Všiml si, že právě rychle klesají k jakémusi městu střední velikosti.

"Chcete říct, že jim jednoduše koupíte nové vnitřnosti a necháte je sešít pokaždé, když se navzájem zabíjí?" zeptal se překvapeně.

"A co mám dělat? Druhý takový párek věrných a poslušných hochů bych už nenasel." Frank Reade zamračeně shlédl na blížící se město. "Někdy si říkám, zda to stojí za to. Státní orgánové banky se mnou odmítají jednat už léta. Říkají, že já sám spotřebuji víc orgánů než zbytek Readestownu. Není lehké udržovat ty pitomce naživu, věřte mi."

"Jak to tedy děláte?" zeptal se Bernhard, v jehož mysli začalo klíčit strašlivé podezření.

"Mám styky," řekl Frank Reade. "Nějaký doktor Pretorius. Pošlu mu objednávku a za den nebo za dva mi doručí zboží. Nikdy jsem se ho neptal, kde bere tolik orgánů, i když mám určité podezření." Ohlédl se na šťastně se usmívající přátele, jejichž zjizvené ruce se stále ještě snažily vymačkat ze zbraní další střelu. "Mám takový pocit, že v nejbližších dnech zmizí v Readestownu pěkných pár lidi."

"Otřesné," řekl Bernhard, který se narodil a byl vychován za vlády Brasquellora XXII a nic jím nemohlo otřást.

Vzdušný monitor přistál se skřípěním a sténáním připomínajícím spíš havárii uprostřed rozlehlého dvora obklopeného strohou cihlovou zdí. Bernhard přelezl přes zábradlí a sestoupil na nádherně pevnou zem. Frank Reade ještě křikl nějaké rozkazy na Wolfa Larsena a pak ho následoval.

"Jak se vám líbí Dům Readů?" zeptal se.

Bernhard se rozhlédl. Měl pocit, že se dívá na vězeňský dvůr, neviděl žádný rozdíl. "Ani nevím. Jak se dostanu ven?"

"Nejspíš vraty. Ale tam by se vám nelíbilo. Všude jsou tu jenom sprostí lidé. Abych řekl pravdu, v celém městě není pro vás vhodná společnost, tedy kromě mne. Jsem jediný gentleman na celé planetě. Proto jsem tak rád, že tu mám na návštěvě v Domě Readů důstojníka a gentlemana." Přátelsky objal Bernharda kolem ramen. "Promiňte mi, ale jakou máte přesně hodnost?"

"Hodnost?" zeptal se Bernhard plaše. "Jsem vojín."

"Wolfe Larsenef" zařval Frank Reade a odtáhl ruku. "Vyhoďte toho vandráka!"