15
Bernhard a robotka, která se představila jako Dafnis, snídali na rozlehlém nestříhaném trávníku mezi neudržovanými keři. Nad hlavou jim zpívali ptáci, neduživé slunce svítilo ze zatažené oblohy. Byl to dost nevydařený den, ale Bernhard se poprvé po mnoha týdnech pořádně vyspal. Spal celou noc a navíc ho hřály příjemné vzpomínky.
"Nechci si stěžovat," řekl a energicky zaútočil na tuhou vláknitou androidní kotletu, "ale tohle má hezky blízko ke kanibalismu."
"Kdepak," řekla Dafnis mezi dvěma sousty. "Může to být stejný druh masa, ale před porážkou nebylo součástí androida, což je velký rozdíl. A kromě toho, co máte proti kanibalismu? Za starého Impéria bylo v módě a dokonce i já jsem zdědila některé orgány po svých předchůdkyních."
"Nemám proti němu nic," hájil se Bernhard. "Řekl jsem jenom, že to má zatraceně blízko ke kanibalismu. Pokud je to výživné, nemám námitek."
Zakousl se do kotlety a začal plivat šlachy a chrupavky. "Přesto bych raději, kdyby servírovali něco chutnějšího."
"Zdejší androidky jsou v mnohém směru velmi schopné," řekla Dafnis, "ale jako kuchařky moc dobré nejsou. Nestěžujte si. Jezte."
Bernhard spolkl poslední sousto, zamrkal bolestí a vzhlédl právě včas, aby uviděl Dr. Byskea vycházet z hradu. Klábosil s postarším bezhlavým mužem oblečeným do splývavého černého pláště zdobeného alchymistickými symboly. Jeho společník držel hlavu pod pravou paží a levou energicky gestikuloval. Oba zamířili k Berhardovi a Dafnis.
"Nazdar, přátelé," pozdravil Dr. Byske a mrkl na Dafnis. "Hezký den, že?"
"Ne," zamumlal Bernhard.
"Všechno závisí na přístupu k věci, mladíku," poznamenal vědec. Zachichotal se a žertovně Bernharda nakopl do zadku. "Neviděl jsi tu někde mé pitomé asistenty?"
"Když jsem se vzbudil, tak tu někde kopali," odpověděl Bernhard lhostejně. "Něco se děje?"
"Večer je dám pověsit," řekl Dr. Byske. "Jsou to oslové, oba dva. Pořád se pokoušejí o útěk. Stejně je dostanu." Pobaveně zafrkal a obrátil se ke svému bezhlavému společníkovi. "Seznamte se s mým přítelem panem Moorem. Je to světec nebo tak něco. Moc hezky jsme si dnes ráno popovídali."
"Potěšení na mé straně," řekla hlava pana Moorea a usmála se na Bernharda.
"Říkal, že vynalezl ten pitomý Schlaraffenland," pokračoval Dr. Byske, "i když za jeho časů to tu vypadalo jinak."
"Tenkrát jsem byl ještě hluboce věřící," vysvětlila hlava. "A podívejte se, kam mě to přivedlo. Dnes bych to udělal jinak." Neťasmě si povzdechl. "Promiňte, půjdu se projít." Tělo položilo hlavu na zem a zamířilo mezi keře.
Bernhard se za ním zahleděl. "Také jeden z androidů?" zeptal se.
"Nejspíš ano," odpověděla Dafnis. "Víte, všechny je neznám."
"Jsem z oddělení klasických dějin," napověděla hlava. "Celkem hezké místo, pokud vás takové věci zajímají."
Dr. Byske se vydal hledat své asistenty. Bernhard odstrčil talíř a vstal. "Tak se podíváme, co vymysleli," řekl.
Ucítil podivný dotek na pravé ruce. Ohlédl se a uviděl, že hlava ji pokrývá vlhkými mlaskavými polibky. Rychle ucukl.
"Omlouvám se," zašeptala hlava zahanbeně. "Na okamžik se mi zdálo, že jsem zase u dvora krále Jindřicha."
"Od minuty k minutě mi to tu stále víc a víc připomíná domov," zavrčel Bernhard. Vykročil k Dr. Byskemu, který stál rozkročen před svými dvěma asistenty, Dafnis ho následovala. Oba muži vykopali velkou matně lesklou kovovou krychli. Ležela v jámě vyhloubené těsně u hradní zdi a Dr. Byske si ji prohlížel s netajeným odporem.
"Tak to je ono," řekl. Obcházel kolem nálezu a vztekle se na něj mračil. "A co to umí? Zpívat? Tancovat? Jódlovat? Promítat sprosté filmy?"
"Je to kybernetický filozof," řekl jeden z asistentů důstojně. "Právě jsme ho našli a pracně vykopali, což byste mohl ocenit."
"Tos mě překvapil," ušklíbl se Dr. Byske. "Už jsem myslel, že jste ho sami postavili. Jak víte, že je to filozof?"
"Tvrdí to."
"Pendrek!" zaječel Dr. Byske. "Pravděpodobně je to nejvýš mlýnek na maso, který ze sebe dělá filozofa, aby se mohl beztrestně flákat." Pozorně si prohlédl kovovou…
