DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
Zdá se mi, že už jsem tu celou věčnost, uvažoval v duchu Maurice Spenser, a přesto je Slunce pořád nízko nad západem, kde na tomhle podivném světě vychází. Poledne bude až za tři dny. Jak dlouho mám ještě trčet na skalním bidýlku, poslouchat za vlasy přitažené historky kapitána Ansona o letech do vesmíru a koukat na vor a jeho dvě iglú?
Na takovou otázku mu nikdo neuměl odpovědět. Když začali spouštět keson, zdálo se, že do čtyřiadvaceti hodin bude po všem. Ve skutečnosti byli opět tam, kde začínali poprvé, a co bylo ještě horší, další etapa záchranných prací neslibovala vůbec žádnou podívanou.
Teď se bude všechno odehrávat hluboko v moři anebo za stěnami iglú. Inženýr Lawrence tvrdošíjně stál na svém, že kamera na vor nesmí, a Spenser mu to ani nemohl mít za zlé. Výklad hlavního inženýra skončil už jednou fiaskem a těžko se dalo žádat, aby na sebe vzal stejné riziko znova.
Na druhé straně nepřicházelo v úvahu, aby Auriga opustila místo havárie, když se na ně dostala za tak obrovských finančních obětí. Pokud všechno dobře půjde, měla by následovat ještě alespoň jedna dramatická scéna. A pokud to půjde špatně, bude scéna tragická. Dříve nebo později vyjedou prašné kluzáky zpátky do Port Rorisu buď s lidmi, nebo bez lidí, které přijely zachránit. Spenser si odjezd téhle karavany nenechá ujít, ať už vyrazí při východu Slunce nebo při jeho západu, anebo dokonce v slabém osvětlení z nehybné Země.
Jakmile inženýr Lawrence znovu zaměřil Seléné, počal okamžitě vrtat. Na monitoru uviděl Spenser tenký proužek kyslíkové trubky, která se už podruhé zavrtávala do prachu. Proč se Lawrence patlá s takovými věcmi, když si není jistý, jestli je v Seléné ještě někdo naživu? A jak to chce zjistit, když s rádiem je konec?
Stejnou otázku si kladly miliony diváků, kteří pozorovali, jak se trubice ztrácí v prachu, a mnozí přišli na správnou odpověď. Ta kupodivu nenapadla nikoho na palubě Seléné, dokonce ani komodora.
Jakmile cestující uslyšeli tupý náraz o střechu, okamžitě rozeznali že to není sonda na měření hloubky, která pečlivě přeměřuje moře. Když se pak o chvilku později ozvalo známé vrčení vrtačky, která se prodírala skleněným vláknem, bylo jim jako odsouzencům, kteří v posledním okamžiku dostanou milost.
Tentokrát vrtačka neprorazila elektrické vedení - a konečně na tom už stejně nezáleželo. Pasažéři jako v transu sledovali, jak brousivý zvuk sílí a jak se znova snášejí první odštěpené vločky.
Když se objevila vrtací hlava a sjela asi dvacet centimetrů do kabiny, přivítal ji výbuch upřímného nadšení.
Co teď? uvažoval Pat. Mluvit s nimi nemůžeme. Jak zjistím, kdy odšroubovat uzávěr? Podruhé už to nesmím zkazit - Do ticha napjatého očekávání se překvapivě jasně rozezněla kovová trubka signálem ta ta ta ta, na který určitě nikdo z pasažérů Seléné do nejdelší smrti nezapomene. Pat odpověděl bez rozmýšlení.
Kleštěmi na drát vyťukal na trubku "V" jako odpověď. Už tedy vědí, že jsme naživu! Pat nevěřil, že by inženýr Lawrence předpokládal jejich konec a nechal je napospas osudu, ale pochybnosti ho přece strašily.
Signály na trubce zněly dál, tentokrát mnohem pomaleji. Učit se ve vesmírném věku morseovku skoro nemělo smysl. Byl to učiněný anachronismus a mnoho pilotů a techniků kosmonautů si trpce stěžovalo, že je to vyložené mrhání silami. Člověk potřeboval morseovku nejvýš jednou za život.
Jenže v tom to právě bylo. Když ji člověk potřeboval, šlo mu o život.
TA TA TA, ťukala trubka, TA TÁ TA...TÁ TÁ TÁ.. .TA TA TÁ.. .TÁ TA TA TA.. .TA TA TÁ.. .TA TÁ TÁ TA.
Pro všechny případy začala slovo opakovat ještě jednou, ale Pat i komodor, třebaže už dávno vyšli ze cviku, porozuměli napoprvé.
"Máme odšroubovat hlavici," řekl Pat. "Tak se do toho dáme."
Odsávání vzduchu na okamžik vyvolalo zbytečnou paniku, ale jen do chvíle, než se vyrovnal tlak. Pak otevřeli trubku i nahoře a dvaadvacet uvězněných dychtivě očekávalo první závan kyslíku.
Místo toho začala trubka mluvit. Z otevřeného ústí vycházel dutý hlas ja…
