ŠESTÁ KAPITOLA
Zpráva, že pátrání se odvolává, dorazila na Lagrange II právě ve chvíli, kdy Tom Lawson s očima rudýma od nevyspání dokončoval nastavení metrového dalekohledu. Štval se s časem o závod a najednou bylo všechno jeho snažení zbytečné. Seléné vůbec není na Moři žízně, nýbrž v místech, kde ji on nikdy nemůže objevit, protože mu ji zakrývají úbočí Kráterového jezera. A aby se to nepletlo, je zasuta několika tisíci tun prachu.
Tomovou první reakcí nebyl soucit s oběťmi, ale vztek, co promrhal času a kolik práce přišlo nazmar. Vysněné titulky "Mladý astronom objevil pohřešované turisty" nezazáří v obrazovém zpravodajství obydlených světů. Jeho niterný sen o slávě se rozplynul a Tom nadával dobrých třicet vteřin tak plynule, že by tím překvapil všechny své kolegy. Když skončil, pustil se, stále ještě zlostí bez sebe, do rozmontovávání zařízení, které si vyškemral, vypůjčil a nakradl ve všech výzkumech po celém satelitu.
Bylo by to bývalo určitě vyšlo. Jeho teorie byla správná a byla ověřená téměř stoletou praxí. Průzkum za pomoci infračervených paprsků se prováděl už nejméně od dob druhé světové války, kdy ho používali k odhalování zamaskovaných továren, které vyzradilo jejich teplo.
Ačkoli po Seléné na Moři žízně nezůstalo nic viditelného, určitě po ní zůstala infračervená stopa. Její šrouby brázdily relativně teplý prach asi do hloubky třiceti centimetrů a rozhazovaly jej po mnohem studenějších vrstvách na povrchu. Oko, které by vidělo tepelnými paprsky, dokázalo by sledovat její dráhu ještě mnoho hodin poté, kdy místem projela. Tom počítal, že by měl právě dost času pátrat infračervenými paprsky, než vyjde Slunce a zahladí stopy slabounké tepelné vrstvy v studené měsíční noci.
Jenže teď už to zřejmě nemá smysl.
Na palubě Seléné se naštěstí nikdo nemohl dovědět, že pátrání v prostoru Moře žízně bylo zastaveno a že prašné kluzáky se soustředily na Kráterové jezero. Další výhodou bylo, že žádný cestující nevěděl o předpovědích dr. McKenzieho.
Na kus vlastnoručně narastrovaného papíru nakreslil fyzik předvídaný vzestup teploty. Každou hodinu odečetl teplotu z teploměru v kabině a vyznačil ji na křivce. Teorie se děsivě shodovala se skutečností. Za dvacet hodin přestoupí teplota čtyřicet tři stupně a padnou první oběti vedra. Zdá se, že jim opravdu zbývá jen jediný den života. Za těchto podmínek se jevila snaha komodora Hansteena o udržení nálady jako ironický žert. Ať se mu to podaří nebo ne, pozítří bude stejně konec.
Avšak má i za takových okolností být člověku všechno jedno?
Na vybranou mají zřejmě pouze to, zda zemřou jako lidé nebo jako zvířata, a to první je rozhodně lepší. Nic na věci nemění ani pravděpodobnost, že Seléné zůstane pohřbena do skonání věků, takže se asi nikdy nikdo nedoví, jak její pasažéři strávili poslední chvíle. Byli v situaci, kdy rozum i logika zůstávají stát, ale když se to tak vezme, takhle je tomu skoro vždycky, když se v lidském životě rozhoduje o zásadně důležitých otázkách života a smrti.
Komodor Hansteen si toho byl dobře vědom, když plánoval program na zmenšující se počet hodin, které jim ještě zbývaly. Někteří lidé jsou zkrátka rozenými vůdci a on byl jedním z nich. Prázdnota jeho života v ústraní se náhle naplnila. Poprvé od chvíle, kdy opustil můstek vlajkové kosmické lodi Centaurus, cítil, že zase žije.
Pokud členové jeho malé posádky mají co dělat, nemusí mít o náladu obavy. Nezáleží na tom, co dělají, hlavně aby je to zajímalo a aby to považovali za důležité. Například poker úplně zaujal účetního, inženýra v penzi a dva úředníky, kteří přiletěli na dovolenou z New Yorku. Na první pohled bylo jasné, že jsou to karetní fanatici. Zdálo se, že bude obtížnější je od hry odtrhnout než je k ní dostat.
Cestující vytvořili povětšině malé skupinky a docela vesele se bavili. Zábavní výbor dosud zasedal. Přes významné umlčovací pokusy manžela tonula paní Schusterová ve vzpomínkách na blahé doby, kdy byla operetní divou, a profesor Džajavardhana si tu a tam činil poznámky. …
