DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
Vichřice, která prolétla Seléné, s sebou zřejmě odnesla víc než jen vydýchaný vzduch. Když se komodor Hansteen rozpomínal na první dny strávené pod příkrovem prachu, uvědomil si, že po prvotním zděšení zavládla občas mezi cestujícími vzrušená nálada, která vedla až k hysterii. Ve snaze udržet se v dobré duševní kondici zacházeli někdy ve falešném veselí a dětinském vtipkování trochu moc daleko.
Tohle všechno patřilo minulosti a nebylo těžké objevit proč.
Částečným vysvětlením byla skutečnost, že záchranné čety pracují jen pár metrů nad jejich hlavou. Avšak klidné odhodlání, které teď bylo všem společné, pramenilo především ze setkání se smrtí. Po takovém zážitku už nemohli být stejní jako dřív. Malichernost, sobectví a zbabělost byly tytam.
Nikdo si toho nebyl lépe vědom než Hansteen. Zažil podobný stav už mnohokrát, pokaždé když se s osazenstvem kosmické lodi dostal do nebezpečné situace kdesi v nejzazších prostorách slunečního systému. Ačkoli neměl sklon k filozofování, za svého pobytu ve vesmíru měl spoustu času přemýšlet. Občas ho napadlo, jestli snad lidé nevyhledávají nebezpečí proto, že jen tak jsou schopni dosáhnout družnosti a solidarity, po níž podvědomě horoucně touží.
Bude se těžko loučit s těmihle lidmi - dokonce i se slečnou Morleyovou, která v rámci svých možností byla teď neuvěřitelně snášenlivá a ohleduplná. Jeho úvahy o budoucnosti byly zároveň důkazem víry, že i tentokrát všechno šťastně skončí. Člověk sice nikdy neví, ale zdálo se, že záchranná četa ovládá situaci. Neměli přesné informace, jak je chce hlavní inženýr Lawrence dostat ven, ale to byla pouze otázka výběru mezi různými metodami.
Od chvíle, kdy k nim trubkami na přívod vzduchu začali vhánět válečky s potravinami, neměli žádné problémy ani v tomto směru.
Ačkoli jim nikdy nehrozilo vyhladovění, jídlo bylo strašně jednotvárné a po určitou dobu museli vydávat vodu na příděl. Teď na pa- lubu plavidla napumpovali několik set litrů a všechny prázdné nádrže se naplnily.
Zdá se neuvěřitelné, že komodor Hansteen, obvykle pamatující na všechno, si nikdy nepoložil otázku, která se doslova vnucovala: "Co se vlastně stalo s vodou, kterou jsme měli v nádržích?" Ačkoli měl plnou hlavu naléhavějších problémů, přece jen bylo divné, že ho neznepokojil pohled na množství vody, které se přelévalo na palubu.
Přišel na to, až když bylo pozdě.
Stejnou vinu na téhle chybě nesl Pat Harris a inženýr Lawrence.
Bylo to ono pověstné opomenutí v jinak bezvadném plánu. Bohužel i jediné opomenutí může být osudné.
Technické oddělení na přivrácené straně Měsíce pořád pracovalo velmi rychle, ale už ne v zoufalém boji s časem o závod. Měli teď možnost postavit si modely plavidla, spustit je do moře v blízkosti Port Rorisu a pokoušet se k nim proniknout různým způsobem.
Rozumné i nesmyslné rady se jim stále hrnuly ze všech stran, ale nikdo už jim nevěnoval pozornost. Postup záchranných prací byl stanoven, a pokud se vyskytnou neočekávané překážky, stačí ho pouze dopracovat.
Za čtyřiadvacet hodin po nafouknutí iglú bylo už všechno speciální zařízení vyrobeno a převezeno na místo neštěstí. Lawrence doufal, že tenhle rekordní výkon nebude už muset v životě překonávat.
Byl právem pyšný na lidi, kteří to dokázali. Technickému oddělení se zřídkakdy dostalo uznání, které si zasloužilo. Každý považoval jeho výkon za stejnou samozřejmost, s jakou například dýchá, a neuvědomoval si, že i ten vzduch na dýchání mu vyrábějí technici.
Když měl inženýr Lawrence všechno připraveno k započetí záchranných prací, projevil ochotu o svém plánu promluvit a Maurice Spenser mu k tomu ještě ochotněji poskytl příležitost. Vždyť právě na tenhle okamžik čekal!
Pokud si vzpomínal, bylo to poprvé v historii televize, kdy při televizním interview byla kamera od dotazovaného vzdálená pět kilometrů.
Při tak fantastickém zvětšení byl obraz samozřejmě trochu zakalený a při sebenepatrnějším záchvěvu v kabině Aurigy začal skákat po obrazovce. Z toho důvodu všichni na pal…
