Úžasná Zeměplocha – Maškaráda (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Pod nohama jim něco začvachtalo.

„Je tady dole pěkně vlhko,“ ozvala se Stařenka.

Vzduch byl zatuchlý a těžký a zdálo se, že se snaží vymáčknout světlo z pochodně. Plamen měl tmavé okraje.

„Už je to jenom kousek, paní Oggová.“

V temnotě zacinkaly klíče a zaskřípěly dveřní závěsy.

„Tohle jsem našel, paní Oggová! Tohle je Duchova tajná jeskyně!“

„Tak tajná jeskyně, říkáš?“

„Musíte zavřít oči!“ řekl Valtr s naléhavým přízvukem. „Musíte zavřít oči!“

Stařenka zavřela oči, ale je třeba přiznat, že i když se sama za sebe trochu styděla, pochodeň nejenže nepustila, ale sevřela mnohem pevněji. „A je tam Duch, Valtře?“ zeptala se.

„Ne!“

Ozvalo se chřestění zápalek, pak škrtání, krátký šramot a pak:

„Už můžete otevřít oči, paní Oggová!“

Stařenka otevřela oči.

Barvy a světlo se zatočily v jediné směsici, ale pak se jí všechno zaostřilo, nejprve v očích a pak i v mozku. „No maucta,“ zabručela užasle, „To si mě naporcuj a nalož do láku...“

Byla tam spousta svíček, těch velkých plochých, jaké se používaly k osvětlování jeviště, plovoucích v mělkých skleněných nádobách. Dávaly měkké světlo a to zaplavovalo místnost jako sama duše vody.

Odráželo se od zobáku labutě v nadživotní velikosti. Lesklo se v oku obrovského, mírně zplihlého draka.

Stařenka Oggová se pomalu otáčela. Její operní zkušenost byla krátká, ale čarodějky se učí velmi rychle a tamto byla okřídlená helmice, kterou nosila Hildubrun v Prstenu Nibelungingungů, a tady zase pruhovaný sloup z Lazebníka Pseudopolského a támhle velký pohádkový kůň s komickými zadními dvířky z Kouzelné pikoly a tadyto...

...prostě tady byla opera naházená na jednu hromadu. Jakmile se jednou oko pokochalo tím množstvím, mělo čas všimnout si oloupané barvy, stojin prožraných červotočem. Ovzduší jemně zavánělo plísní. Vetché rekvizity a obnošené kostýmy byly odhozeny sem, protože je lidé nikde jinde nechtěli.

Ale existoval někdo, kdo je tady chtěl. Po tom, co oko zachytilo celkový zmar, začalo objevovat stopy nedávných oprav, malé, pečlivě přišité záplaty a plochy opatrně nanášené nové barvy.

Na malém volném prostoru uprostřed, který nebyl zastavěn rekvizitami, stálo něco jako malý stůl a Stařenka si najednou všimla, že onen stolek má klávesnici a že je u něj přistavena židle. Na odkládací desce bylo několik úhledně srovnaných štůsků papírů.

Valtr ji pozoroval s širokým pyšným úsměvem.

Stařenka přistoupila ke stolku. „To je harmonium, že? Malé varhany?“

„Přesně tak, paní Oggová!“

Stařenka zvedla jeden ze štůsků.

„Opera o kočkách? V životě jsem neslyšela, že by někdo napsal operu o kočkách.“

Na chvilku se zamyslela a v duchu dodala: Ale proč ne? Je to sakra dobrý nápad. Život kočky, když se nad tím zamyslíte, je opravdu jako nějaká opera.

Probrala se dalšími štůsky. Hoši a trollčata, Centerside Story, Žáci u Bo, žádnou Bo neznám, ale musela to bejt pěkná... Sedm trpaslíků pro jiných sedm trpaslíků?

„Co to má všechno znamenat, Valtře?“

Sedl si ke klávesnici a stiskl několik popraskaných kláves, které se pohybovaly se slyšitelným skřípěním. Pod harmoniem byly dva velké pedály. Když na ně člověk šlapal, doplňovaly měchy, a hříbkovitě tvarované rejstříky pomáhaly z útrob přístroje vyloudit zvuky, jež měly s varhanní hudbou společné totéž, co má ,jejky“ společného s nadávkami.

Tak tohle je to místo, kde Val... kde Duch sedával, pomyslela si Stařenka. Tady dole, pod jevištěm, mezi odloženým zbytky starých představení, hluboko v pokoji bez oken, hluboko pod Operou, a to ve dne v noci. Pronikala sem hudba, útržky písní a lépe či hůře tajených emocí a nikdy už odsud neunikly a nikdy docela neumlkly. Tady dole Duch pracoval a jeho vědomí, původně otevřené a prázdné jako vyschlá studna, se naplnilo operou. Ušima dovnitř pronikala opera a z jeho vědomí vycházelo něco úplně jiného.

Stařenka několikrát sešlápla pedály. Ze špatně utěsněných švů se sykotem unikal vzduch. Pokusila se zahrát několik tónů. Byly ostré a mečivé. Ale, pomyslela si, občas bývá stará lež pravdou a na 250 velikosti vlastně vůbec nezáleží. Důležité je, co tím či oním nástrojem dokážete, to je pak to, co se počítá.

Valtr ji vyčkávavě pozoroval.

Vzala do rukou další štůsek papírů a podívala se na první stranu. Valter se ale rychle naklonil kupředu a vytrhl jí notový záznam z ruky.

„Tenhle ještě není hotový, paní Oggová!“

Informace

Bibliografické údaje

  • 8. 2. 2024