Anežka vstala pozdě. V uších jí stále ještě zněla hudba a oblékala se jako ve snu. Pro jistotu však nejdřív přes zrcadlo přehodila prostěradlo.
V jídelně bylo zhruba půl tuctu tanečnic, které se dělily o kousek celeru a hihňaly se.
A seděl tam André. Byl ponořen do hudebního partu a něco s nepřítomným výrazem pojídal. Občas se zasněným výrazem zamával lžičkou ve vzduchu, pak ji odložil a udělal si pár poznámek.
V polovině jedné podobné akce zahlédl Anežku a usmál se.
„Ahoj. Vypadáte unaveně.“
„No... trochu.“
„Přišla jste o všechnu zábavu.“
„Vážně?“
Byli tady z Hlídky, mluvili s kdekým, ptali se na všechno možné i nemožné a každé slovo si hrozně pomalu zapisovali.“
„A na co se ptali?“
„No, jak znám Hlídku, tak asi něco jako:,Řekněte nám to rovnou, udělal jste to vy?' Ono jim to myslí hrozně pomalu.“
„Ach bože. Znamená to, že se dnešní představení nekoná?“
André se zasmál. Měl velmi příjemný smích. „Nemyslím, že by ho pan Štandlík mohl zrušit!“ zavrtěl hlavou. „Ani teď, když lidi padají jako mouchy.“
„Proč ne?“
„Lidi stojí obrovské fronty na vstupenky.“
„Proč?“
Řekl jí to.
„To je nechutné!“ zamračila se Anežka. „To mi vážně chcete tvrdit, že se sem ženou, protože by to mohlo být nebezpečné?“
„Obávám se, že taková už je lidská povaha. Samozřejmě, někteří z nich chtějí slyšet mistra Enrica Bazilicu. A... no... zdá se, že Kristýna získává stále větší popularitu...“ vrhl na ni soucitný pohled.
„Mně to nevadí, vážně,“ lhala Anežka. „Hm... jak dlouho už tady pracujete, André?“
„No... víte... teprve pár měsíců. Já... předtím jsem učil hudbě děti klačského Šerifa.“
„A... co vy si myslíte o Duchovi?“
Pokrčil rameny. „Musí to prostě být nějaký šílenec.“
„Hm... nevíte náhodou, jestli nezpívá? Jestli opravdu neumí zpívat?“
„Slyšel jsem, že šéfovi občas posílá takové drobné kritiky a připomínky. Některá děvčata tvrdí, že v noci občas zaslechnou někoho zpívat, ale ty si takových hloupostí dokážou navymýšlet...“
„Aha... a nevíte náhodou, jestli tady nejsou nějaké tajné chodby?“
Podíval se na ni s hlavou nakloněnou ke straně. „S kým jste mluvila?“
„Prosím?“
„Děvčata říkají, že tady je spousta tajných chodeb. Ale také říkají, že vídají Ducha každou chvíli. A někdy na dvou místech současně.“
„Ale proč by ho právě děvčata měla vidět častěji?“
„Možná že se rád podívá na mladá děvčata. Ty holky cvičí v těch nejnemožnějších zákoutích. Kromě toho polovina z nich hladem napůl ztrácí rozum.“
„Vás Duch nezajímá? Vždyť bylo zabito několik lidí.“
„Víte, lidé říkají, že to mohl být doktor Musikfutteral.“
„Ale ten byl přece zavražděn!“
„Mohl se oběsit sám. V poslední době propadal hrozným depresím. Ostatně byl vždycky podivín. Lidem dost lezl na nervy. Ale bez něj to bude dost těžké. Podívejte, tady jsem vám přinesl štos starých programů. Jsou tam i některé party a myslel jsem, že by vám mohly pomoct, protože nejste u Opery dlouho.“
Anežka upřela nevidoucí oči na programy.
Lidé odcházejí a první, co ostatní napadne, je, že to teď bez nich bude nepohodlné, nebo složitější.
Divadlo musí pokračovat. Thespidova kára jede dál. To říká každý. Lidé to říkají v jednom kuse. Často se při tom smějí, nebo 173 aspoň usmívají, ale pod těmi úsměvy jsou naprosto vážní. Nikdo ovšem nikdy neřekne proč. Ale včera, když se sbor začal dohadovat o ten příplatek, bylo jasné, že ani jeden z nich vážně neuvažoval o tom, že by nevystoupil. Všechno to byla jen taková hra.
Představení pokračuje. Sama už vyslechla celou přehršli historek. Slyšela o tom, jak představení pokračovalo, zatímco ve městě zuřil strašlivý požár, stejně tak, jako když se na střeše Opery usadil drak, nebo ve chvílích, kdy ulicemi táhly vzbouřené davy trollů, lidí a trpaslíků. Popadaly kulisy? Představení pokračovalo.
Zemřel hlavní tenor? Pak je třeba oslovit publikum, najít v něm jakéhokoliv studenta zpěvu, který umí part, a dát mu životní šanci, zatímco jeho předchůdce tiše chladne v zákulisí. Proč? Vždyť je to, proboha, jen představení! Hra. Nic důležitého. Ale...…
