Štandlík se zářivě usmál. Na tváři se mu perlily drobné kapky potu.
„Ach, to je Perdita,“ řekl. „Sedni si, děvče. Ehm. Zatím se ti u nás líbí?“
„Velmi, děkuji vám, pane Štandlíku,“ odpověděla Anežka způsobně.
„Výborně. To je dobře. Není to dobře, pane Sardelli? Nemyslíte, že tak je to v pořádku, pane Musikfutterale?“
Anežka se dívala z jedné ustarané tváře na druhou.
„To máme opravdu velkou radost,“ breptal dál pan Štandlík.
„A, ehm, jaksi, máme pro vás skvělou nabídku, díky které se vám tady u nás jistě bude líbit ještě mnohem víc.“
Anežka si znovu prohlédla tři zúčastněné tváře. „Vážně?“ řekla ostražitě.
„Já vím, ehm, že jste u nás jen velmi kratičce, ale rozhodli jsme se jaksi, že -“ podíval se na své dva společníky, u kterých hledal morální podporu, „- že vás dnes večer necháme zpívat roli Jodine v představení Triviaty.“
„Ano?“
„Hm, jak bych vám to... Ona to není hlavní role, ale pochopitelně zahrnuje proslulou árii ,Loučení' a...“
„Oh. Takže?“
„Ehm... my totiž, víte... tedy jaksi, ehm...“ Štandlík se vzdal a upřel bezmocně pohled na hudebního ředitele. „Pane Sardelli?“
Sardelli se naklonil kupředu. „My bychom od vás totiž ve skutečnosti chtěli... Perdito..., abyste tu roli zpívala, ale tedy jaksi... nehrála.“
Začali jí věc jeden přes druhého vysvětlovat a Anežka je poslouchala. Bude stát ve sboru hned za Kristýnou. Kristýně přikáží, aby zpívala velmi potichu. Takové věci už se dělávaly i předtím, vysvětloval Sardelli. Dělo se to mnohem častěji, než si diváci uvědomovali - když zpěváky bolelo v krku, ztratili hlas, opili se tak, že měli co dělat, aby se udrželi na nohou, nebo jak se přihodilo kdysi před léty, zemřeli během přestávky a zbytek svých proslulých árií museli dozpívat podepřeni násadou od smetáku a s čelistmi ovládanými kusem provázku.
Není to amorální. Představení musí pokračovat. Komedianti táhnou dál.
Pozoroval ji polokruh křečovitě se usmívajících tváří.
Mohla bych prostě odejít. Odejít od těchhle rozšklebených tváří a tajemného Ducha. Nemohou mě zastavit.
Jenže ona nemá kam jít, jen zpátky.
„No, hm, ano,“ vypravila ze sebe nakonec. „Jsem velmi... hm..., ale proč to dělat tímhle způsobem? Nemohla bych se prostě postavit na její místo a roli odzpívat?“
Muži se jeden na druhého podívali a jeden přes druhého začali mluvit.
„No ano, ale podívejte, Kristýna je... má... větší jevištní zkušenost -“
„- technickou průpravu -“
„- jevištní zjev -“
„- citlivě lyrickou schopnost -“
„- lépe jí padne kostým -“
Anežka sklopila pohled ke svým velkým dlaním. Cítila, jak se jí po těle vydal ruměnec podobný barbarské hordě, která podpaluje, kdekoliv se objeví.
„Věc se má prostě a jednoduše tak, že bychom byli rádi,“ dokončoval hovor Štandlík, „abyste tu roli zazpívala jako fantom...“
„Jaký fantom?“ řekla Anežka.
„To je náš odborný termín pro tahle zastoupení,“ uklidňoval ji Sardelli.
„Aha, už rozumím,“ přikývla Anežka. „Dobře. Udělám, co bude v mých silách.“
„Tak to je opravdu skvělé,“ radoval se Štandlík. „Tohle vám nezapomeneme. A jsem si jistý, že v nejbližší době najdeme nějaký skvělý part, který by vám vyhovoval. Zajděte dnes odpoledne za dr.
Musikfutteralem a on vás seznámí s rolí.“
„Promiňte. Myslím, že tu roli poměrně dobře znám,“ odpověděla mu Anežka nejistě.
„Skutečně? Jak to?“
„Já jsem... Brala jsem soukromé hodiny.“
„To je moc dobře, děvče,“ přikývl nadšeně pan Štandlík. „To dokazuje vaši bystrost. Udělala jste na nás opravdu dojem. Ale doktora Musikfutterala každopádně navštivte...“
Anežka vstala a s očima stále sklopenýma vykráčela z místnosti.
Musikfutteral si povzdechl a potřásl hlavou.
„Ubohé dítě,“ řekl. „Zrozená k prohrám. Přišla na svět pozdě.
Opera kdysi stavěla jen na hlasech. Víte, pamatuju si doby velkých sopranistek. Madam Violeta Gigli, madam Clarissa Extendo... Občas mě napadá, copak se s nimi asi stalo.“
„Copak se nezměnilo všeobecné ovzduší?“ ušklíbl se Sardelli pohrdavě.
„Právě odešla postava, která by si žádala novou premiéru Prstenu Nibelungingung…
