Úžasná Zeměplocha – Maškaráda (Terry Pratchett)

Opona spadla. Ozval se slabý potlesk, který byl v tlukotu hlasů hlediště sotva slyšitelný.

Sboristé se obraceli jeden na druhého. „Co to má znamenat?“

Dolů se snášela celá oblaka prachu. Osvětlovači a kulisáci pobíhali po lávkách vysoko nad jevištěm. Mezi provazy a protizávažími se ozývaly početné výkřiky. Přes jeviště přeběhl jeden z kulisáků s hořící pochodní.

„Poslyšte, co se to vlastně děje?“ vyptával se tenor.

„Mají Ducha! Utíkal na střechu. Je to Valtr Plíža!“

„Cože, Valtr?“

„Náš Valtr Plíža?“

„Ano!“

Kulisák, za nímž se táhl chvost jiskřiček, odběhl a nechal vzejít kvásek šeptandy v dokonale připraveném těstě, jímž byl sbor.

„Valtr? To sotva!“

„Nó... on byl vždycky trochu divný, ne?“

„Zrovna dneska ráno mi povídá: ,To máme hezký den, pane Slávku!' Jako kdyby nic. Úplně normální No... normální pro Valtra...“

„A já vám řeknu, že mně vždycky ty jeho oči připadaly podivné. Jedno sem, jedno tam, jako kdyby spolu nemluvily -“

„A pořád se tady někde potuloval.“

„No jo, ale na druhé straně tady slouží jako holka pro všechno...“

„To je pravda!“

„Valtr není duch,“ vmísila se do řeči Anežka.

Všechny oči se obrátily k ní.

„Ale on říkal, že honí Valtra, drahoušku.“

„Nevím, koho honí, ale Valtr není Duch. Je to legrace, že by si někdo mohl myslet, že je Valtr Duch,“ začala se rozpalovat Anežka.

„Valtr by neublížil mouše! A kromě toho jsem sama viděla -“

„Mně vždycky připadal takový kluzký!“

„A říká se, že se často potuloval dole v podzemí! A proč, ptám se? Řekněme si to rovnou. Co je pravda, to je pravda. Je to blázen!“

„On se nechová jako blázen!“ trvala na svém Anežka.

„Možná, ale vždycky se dívá, jako kdyby byl, to musíte připustit. Já se jdu podívat, jak to dopadne. Kdo jde se mnou?“

Anežka se vzdala. Bylo to hrozné poznání, ale tak to občas bývá - důkazy jsou zadupány do země a začne hon.