KAPITOLA 31
Té noci se mi nezdá o Tobiasovi ani o Willovi, ale o mé matce. Stojíme v sadu u Mírumilovných. Jablka právě dozrála a visí nám jen několik centimetrů nad hlavou. Listy vrhají na její tvář stín. Je oblečená v černé, ačkoli jsem ji nikdy v černé neviděla. Učí mě, jak se plete cop. Předvádí mi to na svých vlasech a směje se, když se mi zamotají prsty.
Probudím se. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že je tak plná energie, tak Neohrožená? Vždyť jsem naproti ní sedávala každé ráno u snídaně. Nebo jsem se neuměla dívat?
Zabořím obličej do tenké matrace, na které tady spím. Nikdy už se o ní nic nedozvím. Ale ona se aspoň nedozví, co jsem udělala Willovi. Myslím, že bych to neunesla.
Když mě Peter vede o několik vteřin — či minut? — později chodbou, ještě pořád zaháním ospalost.
„Petere.“ Bolí mě v krku; musela jsem křičet ze spaní. „Kolik je hodin?“
Má hodinky, ale jsou přetočené, takže na ciferník nevidím. Ani se neobtěžuje se na ně podívat.
„Ty jsi moje nová osobní ochranka?“ zeptám se. „Já jenom jestli kvůli mně nezanedbáváš svý ostatní povinnosti, jako třeba kopat do štěňat nebo očumovat holky, když se převlíkají.“
„Hele, já vím, cos Willovi udělala. Nedělej, že jsi lepší než já, protože jsme úplně stejní.“
Chodby se od sebe liší jen svou délkou. Pojmenovávám je podle počtu kroků, které musím udělat před další odbočkou. Deset. Čtyřicet sedm. Dvacet devět.
„Mýlíš se,“ namítnu. „Možná jsme oba špatní, ale pořád je mezi náma velkej rozdíl — já se sebou narozdíl od tebe nejsem spokojená.“
Peter si mírně odfrkne. Procházíme teď mezi stoly v nějaké laboratoři. Vtom si uvědomím, kde jsem a kam jdeme: do místnosti, kterou mi Jeanine ukázala jako první. Do místnosti, kde mě usmrtí. Roztřesu se tak silně, až začnu cvakat zuby. Stěží se držím na nohách, v hlavě mi začnou vířit myšlenky. Je to jenom místnost, říkám si. Místnost jako každá jiná.
Jsem taková lhářka.
Tentokrát jsou tu lidé. V jednom rohu postávají čtyři Neohrožení zrádci a u kovového stolu uprostřed sálu čeká Jeanine a spolu s ní dva Sečtělí — žena s tmavou pletí a starší muž, oba v pláštích. Kolem stolu je rozestavěno několik přístrojů, ze kterých vychází velké množství drátů.
Netuším, k čemu většina zařízení slouží. Ale jedno poznám — monitor srdeční činnosti. Co má Jeanine v plánu, že to vyžaduje srdeční monitor?
„Položte ji na stůl,“ řekne Jeanine znuděně. Na chvíli se zadívám na ocelové lůžko, které na mě čeká. Co když si to rozmyslela a chce to se mnou skončit už teď? Co když tady dneska umřu? Peter mě popadne za paže. Vší silou se mu pokusím vykroutit.
Bez problému mě zvedne, vyhne se mým kopancům a mrskne se mnou na stůl tak, že mi vyrazí dech. Zalapám po vzduchu a naslepo máchnu pěstí. Zasáhnu jej do zápěstí. Trhne sebou, ale to už mu spěchají na pomoc ostatní zrádci.
Jeden mi přidrží kotníky, druhý ramena a Peter mě černými pásy připoutá ke stolu. Zraněným ramenem mi vystřelí ochromující bolest. Přestanu sebou házet.
„Co to ksakru děláte?“ obořím se na ně a vytočím krk k Jeanine. „Dohodly jsme se na spolupráci! Dohodly jsme se —“
„Tohle se naší dohody netýká,“ odvětí Jeanine a podívá se na hodinky. „Nejde o tebe, Beatrice.“
Dveře se znovu otevřou.
Do místnosti vejde — vkulhá — Tobias, obklopený zrádci. Obličej má zhmožděný a nad jedním obočím rozšklebenou ránu. Z jeho pohybů se vytratila obvyklá uvážlivost. Drží se nezvykle vzpřímeně. Určitě je zraněný. Raději si ani nepředstavuju, co s ním asi dělali.
„Co má tohle znamenat?“ Hlas má drsný, ochraptělý.
Nejspíš od křiku.
Stáhne se mi hrdlo.
„Tris,“ řekne a vrhne se ke mně. Udělá sotva pár kroků, když se ho zrádci pohotově chopí. „Tris, není ti nic?“
„Ne,“ ujistím ho. „A tobě?“
Zavrtí hlavou. Nevěřím mu.
„Nerada plýtvám časem, pane Eatone, a tak mě napadlo postupovat čistě logicky. Se sérem pravdy by to bylo pochopitelně jednodušší, ale než bychom pana Kanga přesvědčili, aby nám jej dal, trvalo by to několik dní. Střeží ho jako poklad. A několik dní je dlouhá doba.“ Vyk…
