KAPITOLA 23
Ani ne deset vteřin po zvolení nových lídrů odněkud zazvoní — jednou dlouze a dvakrát krátce. S uchem na zdi se snažím vypátrat, odkud zvuk přichází, a pak si všimnu reproduktoru zavěšeného u stropu.
Po celé místnosti se rozezní hlas Jacka Kanga.
„Hlášení všem obyvatelům základny Upřímných. Před několika hodinami jsem se setkal se zástupcem Jeanine Matthewsoyé. Ten mě upozornil, že naše frakce se nachází ve slabém postavení a je zcela odkázána na Sečtělé. Jestli má Upřímnost zůstat svobodná, budeme muset Sečtělosti vyhovět v několika požadavcích.“
Ohromeně zírám na reproduktor. Nemělo by mě překvapovat, že hovoří takto bezprostředně, ale veřejné hlášení jsem opravdu nečekala.
,,Abychom těmto požadavkům vyhověli, žádám všechny, aby se dostavili do Společenské místnosti a nahlásili, jestli mají ve svém těle implantát, či nikoli,“ oznámí Jack. „Sečtělost dále požaduje, abychom jim vydali všechny Divergentní jedince. Nevím, za jakým účelem.“
Jeho hlas zní lhostejně. Poraženě. A on je poražený, pomyslím si. Protože se neodhodlal k boji.
V tomhle se Neohrožení od Upřímných liší, protože budou bojovat, i kdyby měly být vyhlídky na úspěch sebemizivější.
Někdy mám pocit, že v každé frakci sbírám životní lekce a ukládám je do mysli jako svého praktického průvodce po světě. Ze všeho si může člověk něco vzít, všechno mu může otevřít oči.
Po Jackově prohlášení opět třikrát zazvoní. Neohrožení začnou pobíhat po místnosti a házet své věci do zavazadel. Několik mladíků roztrhne prostěradlo na dveřích. Vykřikují něco o Erikovi. Někdo mě šťouchne loktem proti stěně. Zůstanu stát a celý ten blázinec sleduju.
V tomhle se zase liší Upřímní od Neohrožených, protože se nenechají žádnými událostmi tak snadno unést.
+ + +
Neohrožení se rozestoupili do půlkruhu kolem výslechové židle, na které teď sedí Eric. Je víc mrtvý než živý. Má svěšená ramena a na bledém čele se mu leskne pot. Se sklopenou hlavou si prohlíží Tobiase, řasy mu splývají s obočím. Snažím se před ním neuhýbat očima, ale pohled na jeho úšklebek — při kterém se mu roztáhnou otvory pro piercingy — je jen pro otrlé.
„Mám ti vyjmenovat všechny zločiny, kterých ses dopustil?“ zeptá se jej Tori. „Nebo se toho ujmeš sám?“
Na zdech budovy se rozstřikuje déšť a stéká po nich dolů. Nacházíme se ve výslechové místnosti v posledním patře základny Upřímných. Odpolední bouřka se tu ozývá hlasitěji než jinde. S každým zahřměním a s každým úderem blesku ucítím mravenčení v zátylku, jako kdyby mi po kůži tančil elektrický výboj.
Mám ráda vůni mokré dlažby. Tady skoro není cítit, ale jakmile tohle skončí, všichni Neohrožení se vyřítí po schodech dolů a nechají základnu Upřímných za zády a kromě mokrého dláždění už nebudu cítit vůbec nic.
Své věci tu máme s sebou. Z prostěradla jsem si zabalila provizorní uzlíček. Mám v něm jen oblečení a náhradní boty. Na sobě mám bundu po jednom ze zrádců — chci, aby mě v ní Eric viděl.
Eric chvíli bloudí pohledem po přítomných a pak jej zabodne do mě.
Proplete si prsty a — s velkou opatrností — si položí ruce na břicho. „Chci, aby mi je vyjmenovala ona. Určitě o mně všechno ví, když mě kvůli tomu pobodala.“
Nevím, co to hraje za hru nebo proč mě chce vynervovat, když stejně za chvíli zemře. Působí arogantně, ale všimnu si, že se mu chvějí prsty. I Eric se bojí smrti.
„Ji z toho vynech,“ ozve se Tobias.
„Proč? Protože s ní spíš?“ Eric se afektovaně ušklíbne. „Ach, já zapomněl, že Škrobáci tyhle věci nedělají. Že si jenom navzájem zavazujou tkaničky a stříhají vlasy.“
Tobias zachová kamennou tvář. Myslím, že už tomu rozumím: já jsem Erikovi v podstatě ukradená. Zato ví přesně, kam udeřit Tobiase a s jakým účinkem. A ví, že největší ránu mu zasadí, když zaútočí na mě.
Tomuhle jsem se chtěla za každou cenu vyhnout: aby se mé výhry a prohry přenášely na Tobiase. Proto ho teď za sebe nemůžu nechat jednat.
„Chci, aby mi je vyjmenovala,“ zopakuje Eric.
Co nejklidnějším hlasem řeknu: „Spikl ses se Sečtělými. Jsi odpovědný za smrt…
