Rezistence (Veronica Rothová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 25

 

Pár lidí provede razii v kuchyni a ohřeje trvanlivé zásoby, takže máme teplou večeři. Sednu si ke stejnému stolu, jako jsme vždycky sedávali s Christinou, Alem a Willem. A hned mi v krku naroste knedlík. Jak to, že nás zbyla jen půlka?

Cítím se za to odpovědná. Kdybych dokázala Alovi odpustit, nemusel si sáhnout na život. Kdybych si dokázala zachovat chladnou hlavu, nestřelila bych Willa do hlavy.

Pomalu se nořím do své viny, když vtom vedle mě přistane Uriahův tác s jídlem. Nechal si naložit dušené hovězí a čokoládový koláč.

„Oni dávali i koláč?“ zeptám se a podívám se na své daleko střízlivější menu.

„Jo. Někdo ho právě přinesl. Prej odkudsi vyhrabali dvě krabice směsi a upekli to,“ oznámí Uriah. „Dám ti kousnout, jestli chceš.“

„Kousnout? Chceš říct, že jinak celou tu hromadu spořádáš sám?“

„Jo.“ Zatváří se zmateně. „Proč?“

„Ale nic.“

K opačné straně stolu si přisedne Christina, co nejdál ode mě. Vedle ní si položí tác Zeke. Brzy se k nám připojí také Lynn, Hector a Marlene. Pod stolem zahlédnu nějaký pohyb. Marlene se dotkla Uriahovy ruky na koleni. Propletou si prsty. Oba se snaží chovat nenápadně, ale pokradmu se na sebe dívají.

Lynn, která sedí nalevo od Marlene, zkřiví obličej, jako by kousla do něčeho kyselého. V rychlosti do sebe hází jídlo.

„Hoří někde?“ zeptá se jí Uriah. „Tímhle tempem se brzy pozvracíš.“ Lynn na něho udělá obličej. „To se pozvracím stejně, jestli po sobě budete ještě chvíli házet očima.“

Uriahovi zčervenají uši. „O čem to mluvíš?“

„Hele, nejsem slepá a ostatní taky ne. Proč se k tomu prostě nepřiznáte a tuhle trapnou frašku neskončíte?“

Uriah zůstane jako omráčený. Zato Marlene se do Lynn zabodne pohledem. Pak se nakloní k Uriahovi a odhodlaně ho políbí na ústa. Prsty mu přitom vsune pod límeček košile.

Uvědomím si, že mi z vidličky popadal všechen hrášek.

Lynn popadne tác a nasupeně odejde.

„A to mělo být co?“ zeptá se Zeke.

„Mě se neptej,“ odpoví Hector. „Vždycky ji něco rozčílí. Už jsem to přestal sledovat.“

Uriah a Marlene mají pořád obličeje u sebe. A pořád se usmívají. Odpoutám od nich zrak a zadívám se do talíře. Je to zvláštní, vidět pohromadě dva lidi, které člověk dosud vídával jen samostatně, ačkoli to není poprvé, co jsem něčeho takového svědkem. Christina se nimrá v jídle, její vidlička zaskřípe o talíř.

„Čtyřko!“ zvolá Zeke a kývne na něj. Vypadá, že se mu ulevilo. „Pojď za náma, tady je místo.“

Tobias mi položí ruku na zdravé rameno. Na několika kloubech mu svítí čerstvá krev. „Je mi líto, ale nezdržím se.“

Skloní se ke mně a řekne: „Můžeš na chvilku?“

Zvednu se a zamávám ostatním na rozloučenou — vlastně spíš jen Zekovi, protože Christina a Hector zírají do svých talířů a Uriah se s Marlene o něčem potichu baví. Tobias a já vyjdeme z jídelny.

„Kam jdeme?“

„K vlaku,“ oznámí. „Mám se tam s někým sejít a chci, abys u toho byla.“

Po jednom z chodníků po obvodu Jámy zamíříme nahoru ke schodům, které ústí ve Věži.

„Proč chceš, abych zrovna já—

„Protože do lidí vidíš daleko líp než já.“

Nevím, co na to říct. Vystoupáme po schodech a přejdeme po skleněné podlaze. Cestou ven musíme projít přes vlhkou místnost, která se používá pro simulace krajin strachu. Na zemi se válí prázdná injekční stříkačka — někdo tu nedávno byl.

„Ty jsi dneska byl v krajině strachu?“ zeptám se.

„Jak jsi na to přišla?“ Uhne očima. Rozrazí venkovní dveře a ovine nás letní vzduch. Je bezvětří.

„Máš rozraženou ruku a někdo v tý místnosti zjevně byl.“

„To je přesně ten důvod, proč chci, abys šla se mnou. Nic ti neujde,“ Podívá se na hodinky. „Řekli mi, že mám nasednout do toho v 8:05. Pojď.“

Pocítím náznak naděje. Možná se tentokrát nepohádáme. Možná že se mezi námi všechno urovná.

Vydáme se k trati. Když jsme tady spolu šli naposledy, chtěl mi ukázat, že Sečtělí svítí i v noci, chtěl mi říct, že plánují zaútočit na Odevzdané. Teď cítím, že se co nevidět setkáme s odpadlíky.

„Neušlo mi hlavně to, že ses vyhnul odpovědi,“ vrátím se k našemu rozhovoru.

Vzdychne. „Jo, byl jsem tam. Chtěl jsem vědět, jestli se to změnilo.“

„A změnilo. Nebo ne?“

Odhrne si z očí zatoulaný vlas, ale nepodívá se na mě. Nevěděla jsem, že má tak husté vlasy — na hodně krátkém sestřihu, jaké nosí Odevzdaní, se to špatně poznává. Teď je má dlouhé pět centimetrů a téměř mu přepadávají do čela. Už nepůsobí tak hrozivě a více se podobá člověku, kterého jsem poznala v soukromí.

„Jo, ale počet zůstal stejnej.“

Nalevo od nás zahouká vlak, ale reflektor na lokomotivě nesvítí. Vlak se sune po kolejích jako lstivý had.

„Zadní dveře pátýho vagónu!“ křikne.

Oba ostře vystartujeme. Odpočítám pátý vagón a levou rukou popadnu madlo. Pokusím vyšvihnout nohy na plošinu, ale nepodaří se mi to. Teď mi visí nebezpečně blízko kol. Zaječím a vší silou se vymrštím nahoru. Odřu si přitom koleno.

Pak naskočí Tobias a sedne si vedle mě. Chytím se za koleno a zatnu zuby.

„Ukaž, podívám se,“ řekne a vyhrne mi rifle. Jeho prsty zanechají na mé kůži studené, neviditelné otisky. Mám chuť ho popadnout za košili, přitáhnout ho k sobě a políbit jej. Mám chuť se k němu pevně přimknout, ale nemůžu, protože všechna naše tajemství mezi námi vytvořila nepřekonatelnou mezeru.

Koleno mám celé červené od krve. „Máš to jenom odřený. Brzy se to zahojí.“

Přikývnu. Bolest zvolna ustupuje. Vyroluje mi nohavici, aby mohlo koleno volně dýchat. Položím se na záda a zadívám se do stropu.

„Takže ve tvý krajině strachu zůstal?“ zeptám se.

Jako by mu někdo za očima škrtl zápalkou. „Jo, ale jinak.“

Jednou mi řekl, že jeho krajina strachu je od samého začátku pořád stejná. Takže jestli se v ní něco změnilo, i kdyby to měla být drobnost, něco to znamená.

„Ty jsi tam taky.“ S pohledem upřeným na ruce se zamračí. „Místo abych musel zastřelit tu ženskou, se teď musím dívat, jak umíráš. A nic s tím nedokážu udělat.“

Roztřesou se mu ruce. Snažím se přijít na něco, čím bych ho mohla povzbudit. Já přece neumřu — ale to nemůžu vědět. Žijeme v nebezpečném světě a já nelnu k životu tolik, abych udělala cokoli pro svou vlastní záchranu. Nemůžu ho nijak utěšit.

Podívá se na hodinky. „Budou tu každou chvíli.“

Postavím se. Vedle kolejí spatřím Evelyn a Edwarda. Rozběhnou se ještě před příjezdem vlaku a naskočí s podobnou lehkostí jako Tobias. Zřejmě za sebou mají bohatou praxi.

Edward se při pohledu na mě ušklíbne. Na jeho pásce přes oko se dnes vyjímá velké, modrou nití vyšité „X“.

„Ahoj,“ pozdraví Evelyn, ale podívá se při tom jen na Tobiase, jako bych neexistovala.

„Pěkný místo na setkání,“ prohodí Tobias. Mezitím se setmělo. Proti tmavomodré obloze se rýsují jen stíny budov a několik světel u jezera — to musí být základna Sečtělých.

Vlak zabočí nezvyklým směrem — doleva. Odkloní se tak od světel v Sečtělosti a vjede do opuštěné části města. Podle rostoucího ticha poznám, že zpomalujeme.

„Jedno z nejbezpečnějších,“ řekne Evelyn. „Takže ty ses s námi chtěl setkat.“

„Ano. Chci vám navrhnout spojenectví.“

„Spojenectví,“ zopakuje Edward. „A kdo ti k tomu dal pravomoc?“

„Tobias je teď jedním z našich lídrů,“ vložím se do toho. „Žádnou jinou pravomoc nepotřebuje.“

Edward povytáhne obočí. Vypadá překvapeně. Evelyn ke mně na okamžik zabloudí pohledem, ale hned se s úsměvem vrátí k Tobiasovi. „Zajímavé,“ podotkne. „A z je teď taky lídr?“

„Ne,“ odpoví Tobias. „Je tady, aby mi pomohla se rozhodnout, jestli vám mám, nebo nemám věřit.“

Evelyn našpulí rty. Tak trochu si na ni přeju udělat dlouhý nos a říct „Ha!“, ale spokojím se s pousmáním.

„Se spojenectvím pochopitelně souhlasíme... ale za určitých podmínek,“ řekne Evelyn. „Požadujeme garantované — a rovnoprávné — místo v jakékoli vládě, která po rozpadu Sečtělosti vznikne. A po skončení ofenzívy plnou kontrolu nad jejich daty. Je jasné —“

„Co s nimi chcete udělat?“ skočím jí do řeči.

„Zničíme je, jak jinak. Jediný způsob, jak připravit Sečtělé o moc, je připravit je o vědomosti.“

Mám chuť jí říct, že je blázen. Ale pak se zarazím. Bez technologie, která umožnila simulaci, bez dat, která nashromáždili o ostatních frakcích, bez jejich zaměření na technologický pokrok by k útoku na Odevzdanost nikdy nedošlo. Moji rodiče by byli naživu.

I když se nám podaří Jeanine zabít, budeme mít jistotu, že Sečtělí znovu nezaútočí s cílem nás ovládnout? Nejsem si jistá.

„Když vám v tomto vyhovíme, co získáme oplátkou?“ zeptá se Tobias.

„Lidskou sílu, bez které na Sečtělé zaútočit nemůžete, a rovnocenné postavení ve vládě po našem boku.“

„Kdyby tady byla Tori, žádala by o výhradní právo Jeanine zabít,“ dodá Tobias tiše.

Zvednu obočí. Nevěděla jsem, že Toriina nenávist k Jeanine je veřejným tajemstvím — nebo možná není. Tobias o ní musí vědět věci, které ostatní neví, když jsou teď oba dva lídři.

„To nebude problém zařídit,“ souhlasí Evelyn. „Je mi jedno, kdo ji zabije. Jenom chci, aby se to stalo.“

Tobias na mě letmo pohlédne. Kéž bych mu mohla říct, proč mám tolik pochybností... vysvětlit mu, proč já, ze všech lidí na světě, mám k likvidaci základny Sečtělých námitky. Ale asi bych jen těžko hledala slova, i kdybych měla čas. Obrátí se k Evelyn.

„Pak jsme dohodnuti,“ řekne.

Podá jí ruku a potřese si s ní.

„Za týden bychom se měli znovu sejít,“ navrhne Evelyn. „Na neutrálním místě. Většina Odevzdaných byla tak laskavá a dočasně nám svůj sektor poskytla k naplánování dalších kroků. Pořád mají plné ruce práce s odklízením následků útoku.“

„Většina nejsou všichni,“ namítne Tobias.

Evelyn se na něj bezvýrazně podívá. „Tvůj otec má stále důvěru řady lidí. Ten jim také při své návštěvě před několika dny doporučil, aby se nám vyhýbali.“ Hořce se usměje. ,,A oni poslechli, stejně jako tehdy, když je přesvědčil, že mě mají z Odevzdanosti vyhodit.“

„Oni tě vyhnali?“ podiví se Tobias. „Myslel jsem, že jsi odešla.“

„Ne. Jak asi víš, Odevzdaní inklinují k odpuštění a usmíření. Ale tvůj otec se mezi nimi těší velké oblibě, a vždycky těšil. Raději jsem odešla, než abych se dočkala veřejné exkomunikace.“

Tobias se tváří ohromeně.

Edward, který se už chvíli vyklání z vlaku, oznámí: „Je čas.“

„Uvidíme se za týden,“ řekne Evelyn.

Jakmile trať klesne na úroveň ulice, Edward seskočí. O pár vteřin později skočí i Evelyn. Tobias a já zůstaneme ve vlaku a mlčky posloucháme, jak syčí po kolejích.

„Proč jsi mě s sebou vůbec bral, když ses mě ani nezeptal, jestli s tím vším souhlasím?“ zeptám se monotónně.

„Nezastavila jsi mě.“

„A co jsem měla udělat? Začít mávat rukama ve vzduchu?“ Svraštím čelo. „Nelíbí se mi to.“

„Musíme to udělat.“

„Myslím, že nemusíme. Musí být jinej způsob —“

„Jinej způsob?“ Založí si ruce na prsou. „Ty ji prostě nemáš ráda. Od první chvíle.“

„Jistěže nemám! Opustila tě!“

„Vyhnali ji. A jestli se jí rozhodnu odpustit já, měla by ses o to pokusit i ty! Já jsem tenkrát zůstal sám, ne ty.“

„Je v tom něco víc. Nevěřím jí. Myslím, že tě chce využít.“

„Ty každopádně o ničem nerozhoduješ.“

„Proč jsi mě teda bral s sebou?“ rozhořčím se a založím si ruce jako on. „Nebylo to proto, abych ti řekla, jestli jim máš, nebo nemáš věřit? Právě jsem ti to řekla, a jenom proto, že se ti moje slova nelíbí, ještě nemusíš —“

„Zapomněl jsem, že tvý předsudky ti někdy dokážou zatemnit mozek. Moje chyba, neměl jsem tě sem brát.“

„Moje předsudky? A co takhle tvoje? Protože co jinýho to je, když máš dojem, že všichni, kdo nenávidí tvýho otce, jsou automaticky na tvý straně?“

„Tohle se mýho otce vůbec netýká!“

„Ale jistěže týká! Ví toho hodně, Tobiasi. A my bysme se měli snažit zjistit, co přesně to je.“

„A jsme zas u toho. Myslel jsem, že tohle už jsme vyřešili. Je to lhář, Tris.“

„Vážně?“ Povytáhnu obočí. „To je i tvá matka. Vážně si myslíš, že by Odevzdaní někoho někdy vyhnali? Já ne.“

„Takhle o mý matce nemluv.“

Před námi spatřím světlo. Z naší Věže.

„Fajn.“ Přejdu ke dveřím. „Nebudu.“

Vyskočím ven a několik kroků po dopadu ještě běžím, abych se ustálila. Tobias seskočí hned po mně, ale nedám mu šanci, aby mě dohonil — zamířím rovnou na základnu, seběhnu po schodech a vrátím se do Jámy. Musím si najít místo na spaní.

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024