KAPITOLA 47
Má mysl se tvrdošíjně vrací ke vzpomínkám na Lynn, aby mě ujistila, že Lynn už nežije, ale já jim odmítám věnovat pozornost. Jednou se k tomu všemu možná v duchu vrátím, pokud mě nepopraví jako zrádce, nebo cokoli se mnou noví lídři hodlají provést. Teď se však snažím udržet mysl prázdnou a namlouvám si, že nic kromě této místnosti nikdy neexistovalo a ani existovat nebude. Mělo by mi to činit potíže, ale nečiní. Naučila jsem se svůj zármutek odsouvat stranou.
Zanedlouho se v hale objeví Tori a Harrison. Tori se dobelhá k židli — skoro jsem na její zraněnou nohu zapomněla; dokázala Jeanine zabít s takovou hbitostí. Harrison jde za ní.
Za nimi kráčí jeden z Neohrožených, který má přes rameno přehozené Jeaninino tělo. Shodí jej před zajatce na stůl jako těžký balvan.
Lidé za mnou zalapají po dechu a začnou si mumlat, ale nikdo nepláče. Jeanine nepatřila k těm vůdcům, pro které by člověk plakal.
Zvednu oči a podívám se na její tělo. Působí tak drobně, mnohem drobněji než zaživa. Byla jen o několik centimetrů vyšší než já, vlasy měla jen o pár odstínů tmavší. Tváří se klidně, téměř pokojně. Jen s obtížemi v tomto těle poznávám ženu, kterou jsem znala, ženu bez svědomí.
I ona byla komplikovanější, než jsem myslela. Pečlivě střežila tajemství, které kvůli svému zvrácenému ochranitelskému instinktu považovala za příliš hrozivé, než aby mohlo být zveřejněno.
Do vestibulu vstoupí Johanna Reyesová. Je promáčená až na kůži. Na jejích červených šatech se rýsují tmavě rudé skvrny. Odpadlíci ji ve vteřině obklopí, ale ona si nevšímá ani jich, ani zbraní v jejich rukou.
„Zdravím,“ řekne Harrisonovi a Tori. „Tak co mi chcete?“
„Takovou zdvořilost jsem od vůdce Mírumilovných nečekala,“ řekne Tori a jízlivě se usměje. „Není to proti vašemu manifestu?“
„Kdybyste o našich zvycích skutečně něco věděla, pak byste také věděla, že žádného oficiálního vůdce nemáme,“ opáčí Johanna jemně, a přitom důrazně. „Já už však Mírumilovné nezastupuji. Své pozice jsem se vzdala, abych mohla přijít sem.“
„Jo, viděla jsem, jak se s tím svým houfem mírotvorců pletete všem do cesty,“ řekne Tori.
„Ano, to byl náš záměr,“ odvětí Johanna. „Protože plést se vám do cesty znamenalo postavit se mezi vaše zbraně a nevinné lidi, a zachránit tak mnoho životů.“
Zrůžoví jí tváře a mě opět napadne, že Johanna Reyesová je pořád krásná. Teď si však myslím, že není krásná navzdory své jizvě, ale krásná díky ní. Podobně jako Lynn se svou oholenou hlavou; jako Tobias se svými vzpomínkami na krutého otce, které nosí jako štít; jako moje máma v obyčejných šedých šatech.
„Napadlo nás, že když jste tak velkorysá, mohla byste od nás svým lidem doručit zprávu,“ řekne Tori.
„Nemám v úmyslu opustit vás a vaši armádu ve chvíli, kdy má dojít k takzvanému rozdělování spravedlnosti,“ prohlásí Johanna. „Ale mohu zařídit, aby vaši zprávu doručil Mírumilovným někdo jiný.“
„Dobře,“ souhlasí Tori. „Vyřiďte jim, že v nejbližší době bude zřízen nový politický systém, ve kterém nebudou mít Mírumilovné žádné zastoupení. Domníváme se, že je to spravedlivý trest za jejich nevyhraněnost během tohoto konfliktu. Pochopitelně budou i nadále povinni zásobovat město potravinami, ale budou tak činit pod dozorem jedné z vůdčích frakcí.“
Na chvíli mám pocit, že se Johanna na Tori vrhne a začne ji škrtit. Ale ona se jen napřímí a řekne: „To je vše?“
„Ano.“
„Dobře,“ odpoví Johanna. „Teď bych ráda udělala něco užitečného. Předpokládám, že nám nedovolíte, abychom se postarali o tyto zraněné?“
Tori se na ni výmluvně podívá.
„Myslela jsem si to,“ řekne Johanna. „Ale pamatujte si jednu věc. Lid, který je utlačován, vyjde ze svého boje posílen.“
Obrátí se a vyjde z budovy ven.
Něco mě na jejích slovech upoutá. Jsem si jistá, že je myslela jako hrozbu, i když velmi jemnou. Zároveň však cítím, že se v nich skrývá víc — jako by nemluvila jen o Mírumilovných, ale o jiné utiskované skupině. Odpadlících.
Rozhlédnu se po vestibulu po všech přítomných vojácích a spatřím jasný vzorec.
…
