KAPITOLA 35
Dnes ráno se obléknu do čistého oblečení, které mi dali: do černých kalhot — příliš volných, ale komu na tom záleží? — a černé košile s dlouhými rukávy. Boty jsem nedostala.
Ještě mám čas. Mimoděk sepnu ruce a skloním hlavu. Přesně to samé občas dělával táta, než si sedl ke snídani. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč to dělá. Ráda bych zase cítila, že k němu patřím, ještě než... než bude po všem.
O několik tichých okamžiků později mi Peter oznámí, že je čas jít. Skoro se na mě nepodívá a místo toho zamračeně zírá do zdi. Chtít dnes vidět přátelskou tvář by bylo asi příliš troufalé přání. Zvednu se a společně vyjdeme na chodbu.
Podlaha mě studí, jak bosýma nohama došlapuju na chladný mramor. Na rohu k nám dolehne tlumený křik. Nejdřív nejsem schopná rozeznat, co ten člověk říká, ale pak se hlas stane zřetelnější.
„Chci... vidět!“ Tobias. „...ji vidět!“
Letmo pohlédnu na Petera. „Nemůžu s ním ještě naposledy mluvit?“
Zavrtí hlavou. „Ale tamhle je okno. Možná že když tě uvidí, tak konečně sklapne.“
Dovede mě do slepé, sotva dvoumetrové chodby. Na jejím konci jsou dveře. Peter má pravdu, v jejich horní části, asi třicet centimetrů nad mou hlavou, je malé okénko.
„Tris!“ Tobiasův hlas je tady ještě zřetelnější. „Chci ji vidět!“
Zvednu ruku nad hlavu a přitisknu dlaň na sklo. Křik ustane. Za sklem se objeví jeho tvář. Oči má zarudlé a v obličeji fleky z rozrušení. Ale pořád je krásný. Několik vteřin na mě shora zírá, pak za sklem přiloží svou dlaň na mou. Představím si, jak mi do dlaně proudí jeho teplo.
Opře se čelem o dveře a pevně zavře oči.
Sundám ruku dolů a odvrátím se dřív, než je znovu otevře. Hrudník mi sevře ochromující bolest, horší, než když mě postřelili. Zmáčknu košili mezi prsty, rozmrkám slzy a vrátím se k Peterovi do hlavní chodby.
„Děkuju,“ řeknu tiše. Chtěla jsem to říct víc nahlas.
„Za málo.“ Peter opět svraští čelo. „Tak pokračujem.“
Zepředu se ozývá nějaké rachocení — povyk davu. Další chodba je plná zrádců z Neohroženosti — vysokých i malých, mladých i starých, ozbrojených i neozbrojených. Všichni mají na rukávech modrou pásku zrady.
„Hej!“ křikne Peter. „Z cesty!“
Zrádci na kraji zareagují a umožní nám projít. Postupně se přidávají i ostatní. Najednou je ticho. Peter ustoupí a nechá mě jít před sebou. Dál už cestu znám.
Nevím, odkud se ty rány poprvé ozvaly, ale někdo zabuší pěstmi o zeď a za chvíli už procházím uličkou mezi Neohroženými, jejichž pěsti dunivě dopadají na stěny, jako by byl důvod k oslavě. Mé srdce se pokouší vyrovnat jejich zběsilému rytmu.
Někteří zrádci na mě pokývnou — nejsem si jistá proč. Nezáleží na tom.
Dojdu na konec chodby a otevřu dveře popravčí místnosti.
Já sama.
Zatímco chodbu zaplavili zrádci z Neohrožeností, uvnitř místnosti se shromáždili Sečtělí. Ti mi již dopředu uvolnili průchod. V tichosti si mě prohlížejí, když kráčím ke kovovému stolu uprostřed místnosti. Jeanine stojí opodál. Zpod make-upu, který si nahonem nanesla na tvář, jí prosvítají škrábance. Nepodívá se na mě.
Ze stropu visí čtveřice kamer, nad každým rohem stolu jedna. Nejdřív se posadím, otřu si dlaně o kalhoty a pak se položím.
Stůl je studený. Ledový. Jeho chlad se mi zavrtává až do kostí. Jak příznačné. Přesně to se stane i s mým tělem, až z něj odejde život. Bude studené a těžké, jak jen mrtvé tělo dokáže být. Ostatním si nejsem jistá. Někteří lidé věří, že po smrti nic není. Možná mají pravdu a možná nemají. Podobné úvahy už jsou ale bezpředmětné.
Peter mi pod límec košile zasune elektrodu a připevní mi ji přímo nad srdce. Pomocí kabelu pak elektrodu připojí k monitoru srdečního tepu a zapne jej. Slyším, jak mi bije srdce, rychle a silně. Jeho pravidelné odbíjení brzy přestane.
A pak z mého nitra vytryskne jediná myšlenka:
Nechci umřít.
Kolikrát mi jen Tobias vyčítal, že zbytečně riskuju život? Nikdy jsem ho nebrala vážně. Myslela jsem jen na to, že chci být zase se svými rodiči a aby už tohle všechno skončilo. Byla jsem přesvědčená, že je chci v jejich obět…
