KAPITOLA 9
Někdo rozdělal oheň, aby se mohlo ohřát jídlo. Ti, kteří chtějí jíst, si posedají kolem velké plechové mísy, ve které hoří oheň. Nejdřív se ohřejí konzervy a pak po kroužku kolují vidličky a lžíce, aby každý ochutnal od všeho trochu. Snažím se nemyslet na to, kolik nemocí se takhle mezi lidmi přenáší, a ponořím lžíci do polévky.
Na zem vedle mě si sedne Edward a polévku si ode mě vezme. „Všichni jste patřili k Odevzdanejm, co?“ Hodí do sebe pár nudlí a kus mrkve a pošle konzervu ženě nalevo.
„Jo. Ale Tobias a já jsme přestoupili do Neohroženosti a...“ Najednou mě napadne, že bych nikomu neměla říkat, že Caleb přestoupil k Sečtělým. „Caleb a Susan zůstali.“
„Caleb je tvůj brácha, ne?“ poznamená Edward. „Takže ses vykašlala na rodinu.“
„Upřímnost nade vše, co?“ podotknu podrážděně. „Nemohl by sis nechat svý názory pro sebe?“
Therese se k nám v tom okamžiku nakloní. „Edward patřil k Sečtělým, ne k Upřímným.“
„Jo, já vím,“ řeknu. „Já —“
Přeruší mě. „Stejně jako já. Ale já odtamtud odejít musela.“
„Co se stalo?“
„Moc mi to nepálilo.“ Pokrčí rameny, vezme si od Edwarda konzervu s fazolemi a ponoří do ní lžíci. „V IQ testu jsem nedosáhla na požadovaný skóre a oni mi řekli: ,Můžeš tady celej život dělat uklízečku v laborkách, nebo můžeš jít.’ A tak jsem šla.“
Sklopí pohled a pečlivě olíže lžíci. Vezmu si od ní fazole a podám je Tobiasovi, který zírá do ohně.
„Je vás tady ze Sečtělosti hodně?“ zeptám se.
Therese zavrtí hlavou. „Většina přišla z Neohroženosti.“ Pohodí hlavou k Edwardovi, který se zamračí. „Pak ze Sečtělosti, potom z Upřímnosti a pár lidí z Mírumilovnosti. U Odevzdaných nikdo u iniciace nepropadá, takže těch tu máme jen hrstku, když nepočítám ty, kteří útok přežili a utekli sem k nám.“
„Vlastně mě to nepřekvapuje, že tady převažujou Neohrožení,“ řeknu.
„To nikoho. Výcvik nováčků u vás patří k těm nejtvrdším — a pak ten problém se seniorama.“
„Problém se seniorama?“ zopakuju a letmo pohlédnu na Tobiase. Poslouchá a opět se tváří normálně. V záři ohně získávají jeho oči temný, zádumčivý výraz.
„Když na tom člověk u vás přestane být dobře,“ vysvětluje Therese, „řeknou mu, aby odešel. A on buď odejde, nebo odejde.“
„Cože?“ nechápu. Rozbuší se mi srdce. Jako bych znala odpověď, ale nechtěla si ji bez dalšího pobídnutí připustit.
„Řekněme,“ vloží se do rozhovoru Tobias, „že někdo radši umře, než aby šel mezi odpadlíky.“
„Idioti,“ prohlásí Edward. „Radši bych byl odpadlík než Neohroženej.
„Tak tos měl štěstí, žes skončil právě tady,“ opáčí Tobias chladně.
„Štěstí?“ Edward si odfrkne. „Jo, obrovský štěstí. Přijít o oko.“
„Jestli se dobře pamatuju, tak šly kolem takový řeči, že sis o to koledoval,“ řekne Tobias.
„O čem to mluvíš?“ ozvu se. „Edward vyhrával, to je celý. A Peter to nedokázal skousnout, takže...“
Vidím, jak se Edward ušklíbne, a zarazím se. Možná nevím úplně všechno.
„Jo, vyprovokoval jsem ho,“ připustí Edward. „A on prohrál. Ale to rozhodně nebyl důvod, aby mi vrazil kudlu do oka.“
„Nechci se tady hádat,“ uzavře Tobias. „Jestli tě to potěší, tak Peter schytal během útoku kulku do ruky, a pěkně zblízka.“
Edwarda to očividně potěšilo. Rýha kolem úst se mu v úšklebku ještě prohloubila.
„Kdo to do něho našil?“ zeptá se. „Ty?“
Tobias zavrtí hlavou. „Já ne, to Tris.“
„Dobrá práce,“ pochválí mě Edward.
Přikývnu, ale cítím se jaksi nepatřičně — za tohle bych gratulace přijímat neměla.
Ale koneckonců jde o Petera.
Zadívám se do plamenů, které olizují ohořelé kusy dřeva. Jsou nestálé jako mé myšlenky. Vzpomenu si, jak jsem si v Neohroženosti poprvé uvědomila, že na základně nejsou žádní staří lidé. A s jakými obtížemi můj táta stoupal po úzkém, strmém chodníku nad Jámou. Teď už chápu, ale lepší by bylo nevědět.
„Máš přehled o tom, co se teď děje?“ zeptá se Tobias Edwarda. „Přidali se všichni Neohrožení k Sečtělým? Jak na to všechno zareagovala Upřímnost?“
„Neohrožení se rozdělili na dva tábory,“ vysvětluje Edward s plnou pusou. „Půlka je se Sečtělejma, druhá půlka s Upřímnejma. Odevzdaní, kteří přežili, jsou s náma. Až na ten váš incident se ještě nic moc nestalo.“ Tobias přikývne. Trochu se mi uleví, že aspoň polovina Neohrožených nejsou zrádci.
Lžíci za lžící do sebe vpravuju sousta, dokud nemám dost. Tobias donese slamníky a přikrývky a najdeme si volný kout na spaní. Když se skloní, aby si rozvázal tkaničky, všimnu si symbolu Mírumilovnosti, který má vytetovaný dole na zádech — kolem páteře se mu ovíjejí větve stromu.
Tobias zavře oči. Spoléhám na to, že v záři pohasínajících plamenů si nás už nikdo nevšimne, a pohladím ho po zádech. Prsty ohmatám každé jeho tetování, ačkoli se na ně nedívám. Představím si otevřené oko Sečtělosti, nevyvážené váhy Upřímnosti, sepjaté ruce Odevzdanosti a plameny Neohroženosti. Druhou rukou přejedu obrysy ohně, které se mu táhnou přes žebra. Na tváři cítím jeho zrychlený dech.
„Chtěl bych s tebou být sám,“ zašeptá.
„Já taky,“ odpovím.
+ + +
Tlumený hovor na pozadí mě ukolébá k spánku. Poslední dobou se mi lépe usíná, když slyším nějaké zvuky. Přenesu na ně tak pozornost od myšlenek, které by se jinak vkradly do mé mysli. Okolní hluk a činnost přináší úlevu všem, kdo truchlí nebo se něčím provinili.
Probudím se. Z ohně zbyly jen řeřavé uhlíky a vzhůru je pouze hrstka odpadlíků. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, proč jsem se vzbudila: Evelyn a Tobias spolu sotva pár kroků ode mě rozmlouvají. Zůstanu ležet. Doufám, že nezjistí, že jsem vzhůru.
„Jestli chceš, abych o nějaký výpomoci vůbec uvažoval, musíš mi říct, co se tady děje,“ řekne Tobias. „Pořád nechápu, jak bych ti mohl být užitečnej.“
Na zdi se chvěje Evelynin stín. Je štíhlá a silná, jako Tobias. Natáčí si vlasy na prsty.
„Co konkrétně tě zajímá?“ zeptá se.
„Chci vědět, co má znamenat ta tabulka. A ta mapa.“
„Tvůj kamarád se trefil. Jde o seznam našich krytů,“ odvětí Evelyn. „Ale s tím sčítáním lidu je vedle... i když ne úplně. Ta čísla neudávají celkový počet odpadlíků — jenom některých. A tobě by mohlo dojít, koho mám na mysli.“
„Mohlo, ale taky nemuselo.“
Evelyn si povzdechne. „Divergentní. Dokumentujeme, kolik je mezi námi Divergentních.“
„Jak je poznáte?“
„Ještě než došlo k útoku, část pomoci, kterou jsme čerpali z Odevzdanosti, spočívala ve zjišťování vývojových anomálií,“ odvětí Evelyn. „K vyšetření jedinců bylo někdy nutné znovu je podrobit simulaci, která se používá u talentových zkoušek. Někdy to bylo ještě složitější. Řekli nám, že zřejmě nikde není více odlišných jedinců než mezi námi.“
„Nerozumím. Proč by —“
„Proč by právě tady mělo být nejvíc Divergentních?“ dopoví za něj Evelyn. Zní to jako posměšek. „Řekni, kdo asi nejčastěji odchází z frakce nebo nedokončí iniciaci? Nebývají to náhodou ti, kdo se nejsou schopni omezit na určitý typ myšlení?“
„Na to jsem se nechtěl zeptat,“ řekne Tobias. „Mě zajímá, proč zrovna tobě záleží na tom, kolik tady máte Divergentních.“
„Sečtělost shání lidskou sílu. Něco našli v Neohroženosti. Teď budou slídit dál a jen těžko najdou lepší loviště, než je tady, ledaže by přišli na to, že se tu soustřeďuje většina odlišných. Ale možná jim to nedojde, a v tom případě chci vědět, kolik našich lidí zůstane vůči jejich simulacím rezistentní.“
„Chytrý,“ poznamená Tobias, „ale proč to tak moc chtěli vědět i Odevzdaní? Nehodlali snad pomoct Jeanine, nebo jo?“
„To ani náhodou,“ ujistí ho Evelyn, „ale nic víc bohužel nevím. Odevzdaní odmítali šířit informace jen proto, aby tak uhasili něčí zvědavost. Řekli nám jenom tolik, kolik si mysleli, že je žádoucí.“
„Zvláštní,“ zamumlá Tobias.
„Možná by ses na to měl zeptat svého otce. To on mi o tobě řekl.“
„O mně,“ řekne Tobias. „Co o mně řekl?“
„Že si myslí, že jsi Divergentní,“ prozradí Evelyn. „Vždycky tě sledoval. Všímal si, jak se chováš. Byl k tobě velice pozorný. Proto... proto jsem si myslela, že s ním budeš v bezpečí. Ve větším, než bys byl se mnou.“
Tobias mlčí.
„Teď vidím, že jsem se asi zmýlila.“
Pořád nic neříká.
„Kéž bych —“ začne Evelyn.
„Ani se nesnaž ospravedlňovat,“ skočí jí Tobias do řeči. Hlas se mu třese. „Tohle nespravíš sladkejma řečma nebo chlácholivým objetím.“
„Já vím,“ opáčí Evelyn. „Já vím, že ne.“
„Z jakýho důvodu se odpadlíci mobilizujou?“ změní Tobias téma. „Co máte v plánu?“
„Puč,“ odvětí Evelyn. „Jakmile se zbavíme Sečtělých, nebude nám už nic bránit v tom, abychom se chopili vlády.“
„A s tímhle ti mám pomoct. Svrhnout zkorumpovanou vládu a nastolit tyranii zapovězenejch.“ Odfrkne si. „Na to zapomeň.“
„Nechceme být tyrani,“ namítne jeho matka. „Chceme založit novou společnost. Společnost bez frakcí.“
Vyschne mi v ústech. Bez frakcí? Svět, ve kterém nikdo neví, kým je a kam patří? Nedokážu si to představit. Představím si jen chaos a odloučenost. Tobias se hořce zasměje. „Fajn. A jak ten svůj puč hodláš provést?“
„Drastická změna si někdy žádá drastické prostředky.“ Evelynin stín zvedne rameno. „A takové prostředky budou znamenat destrukci.“
Při tom slově se zachvěju. Na jednu stranu si přeju, aby Sečtělost zaplatila za to, co udělala. Ale také jsem poznala, jak taková destrukce ve skutečnosti vypadá: šedá těla zhroucená na obrubnících, na chodnících, vůdci frakce zastřelení před vlastními domy u schránek na dopisy. Zabořím obličej do slamníku, až to není příjemné, ale touha zapudit neodbytné vzpomínky je silnější.
„Pokud jde o tebe,“ pokračuje Evelyn, „bez pomoci Neohroženosti se neobejdeme. Má zbraně a zkušenosti s bojem. A ty bys mohl být dobrý prostředník.“
„Myslíš, že něco znamenám? To se pleteš. Jenom se moc věcí nebojím, to je celý.“
„Zatím nic neznamenáš,“ řekne Evelyn, „ale časem možná budeš.“ Postaví se, její stín se teď táhne až ke stropu. „Vím, že to dokážeš, když budeš chtít. Přemýšlej o tom.“
Shrne si kudrnaté vlasy dozadu a stáhne je do uzlu. „Dveře budeš mít vždycky otevřené.“
O chvíli později se Tobias položí vedle mě. Nechci, aby věděl, že jsem je poslouchala, ale chci mu říct, že Evelyn nevěřím, ani odpadlíkům, ani nikomu, kdo s takovou lehkostí mluví o vyhlazení celé frakce.
Než v sobě sesbírám odvahu promluvit, Tobias začne pravidelně oddechovat — usnul.
